Proč se někteří lidé tolik bojí létání?

Jak přežít leteckou havárii

Strach ze smrti, kterou by měla na svědomí letecká havárie, je největším důvodem, proč se tolik lidí bojí létat. Všeobecně totiž panuje názor, že většina účastníků letecké nehody umírá. Podle odborníků je ale pravda přesně opačná.

Tvrdí, že devadesát procent nehod se dá přežít, a svá slova dokládají následujícími čísly: V letech 1983 až 2000 došlo v USA k 568 leteckým nehodám a z 53 000 zúčastněných osob se jich zachránilo 95 %.

Vědci se ovšem shodují, že k tomu, aby člověk přežil leteckou havárii, je třeba dodržovat několik základních bezpečnostních pravidel.

Instrukce personálu

Ještě než letadlo vzlétne, seznámí palubní personál cestující se základními bezpečnostními pravidly. Poukáže zejména na východy, únikové východy, použití bezpečnostních pásů, kyslíkových masek a záchranných vest. Sledujte instruktáž pozorně a mějte na paměti, že těchto několik málo poučení může rozhodnout o vašem životě a smrti.

Bezpečnostní pásy

Cestující jsou povinni mít je zapnuté během vzletu a přistávání, během letu samotného je to pouze doporučeno. Přesto myslete na to, že dojde-li nečekaně k nárazu nebo jinému prudšímu pohybu, pás tělo chrání. Dobře se seznamte s mechanismem rozepínání. Na rozdíl od pásů u auta se ten v letadle rozepíná zatažením za přezku. Lidé v krizové situaci často jednají instinktivně bez rozmýšlení a snaží se z pásu uvolnit stisknutím tlačítka tak, jak jsou zvyklí. Marným vysvobozováním se pak zbytečně ztrácejí čas k evakuaci.

Bezpečnostní polohy – tzv. brace positions

Když dojde k nárazu, síla vymrští pasažéry ve směru letu. Dolní část těla je připoutána pásem, zatímco horní část trupu a hlava se pohybují značnou rychlostí vpřed, čímž dojde k nárazu do sedadla před sebou a dochází ke zranění hlavy. Zmenšit pravděpodobnost takového poranění pomáhají tzv. bezpečnostní polohy. Nejdůležitější je co nejvíce se předklonit. Hlavu dát mezi kolena, nebo ji chránit rukama. Pokud člověk zaujme bezpečnostní polohu, sedadlo před ním by náraz mělo tlumit. Pokud pasažér před sebou žádné sedadlo nemá, musí zaujmout jinou nabízenou polohu. Existuje jich celá řada a jejich vyobrazení s popisy se nachází v letácích tzv. safety cards, které má každý cestující k dispozici.

Nouzové přistání na moři

Pro případ nouzového přistání na moři jsou letadla vybavena záchrannými vestami. Největší chybou, které se pasažéři dopouštějí, je, že vestu nafouknou, jakmile si ji nasadí, tedy ještě uvnitř. Když se pak do letadla nahrne voda, vesta jim brání v pohybu a oni utonou. Vesta se vždy nafukuje až poté, co se člověk dostane z letadla ven! Dalším problémem při přistání na vodě bývá palivo. Letecký benzín se drží na hladině v okolí stroje a znemožňuje hladký pohyb. Je hustý a lepkavý a téměř se v něm nedá plavat. Pokud se pasažéři ocitnou v širém moři, měli by se držet co nejvíce pohromadě. Pokud se trosečníci přitisknou k sobě, lépe udržují tělesné teplo. Jakmile dorazí záchranný vrtulník a začne spouštět koš, je třeba myslet ještě na jednu zásadní věc. Málokdo si uvědomuje, že koš, který je kovový, visí na ocelovém laně. Hromadí se v něm statická elektřina, kterou se nabíjí vrtulník za letu. Koše se proto člověk nesmí dotknout, dokud se neponoří do vody a nahromaděná elektřina se tak nevybije. V opačném případě může dotyčný utrpět silný elektrický šok.

Chování cestujících

Panika rozhodně šanci na přežití jakékoli havárie nezvyšuje. Je třeba si zachovat chladnou hlavu a postupovat s rozmyslem. Případný plán evakuace by si proto cestující měl připravit již v momentě, kdy do letadla nasedá. Uvědomit si, kde je nejbližší nouzový východ, kolik řad ho od něj dělí. Při většině havárií zachvátí letadlo požár. Během několika sekund se tak stroj začne plnit kouřem. Dým je natolik toxický, že stačí pár nadechnutí a člověk ztrácí vědomí. Podstatně se zhorší viditelnost a orientace. Nouzová světla směřující k východům se z tohoto důvodu umisťují k zemi, kde se čistý vzduch drží nejdéle. Ale ani na to nelze spoléhat. Je dobré předem vědět, kde přesně se nacházíte, orientace může být později velmi komplikovaná.

Při opouštění letadla věnujte pouze sobě, pohybujte se s davem, nikoli proti němu, i když chcete mermomocí nalézt své příbuzné. Mějte na paměti, že na evakuaci máte přesně vyměřený čas, většinou velmi krátký.

Vhodné sedadlo

Ze statistik vyplývá, že nejbezpečnější místa se nacházejí do sedmé řady od východů. Přestože se nedá s jistotou tvrdit, zda opravdu existují nějaká více bezpečná sedadla, protože vždy záleží na té konkrétní havárii, na nárazu apod. Sami letečtí odborníci by si vždy vybrali sedadlo nejblíže východu.

Pozitivní a čistá mysl

Myslete na to, že letecké nehody se dají přežít. Alkohol a prášky na spaní konzumované během letu tuto šanci vysoce snižují. V okamžiku havárie je třeba jednat s rozmyslem a uvažovat s čistou hlavou.

Několik dalších tipů, které mohou eliminovat leteckou havárii

Přímé lety

K většině nehod dochází během vzletu, či přistávání. Pokud využijete přímých spojů bez mezipřistání, šance na let bez nehody se zvyšuje.

Výběr letadla

Stroj, který má více než 30 míst, podléhá přísnějším konstrukčním a provozním normám než malé letadlo. I v případě vážné nehody platí, že čím větší letadlo, tím větší šance na přežití.

Těžké a nebezpečné předměty

Nedávejte do přihrádky nad sedadlem těžké předměty. Při turbulencích by přihrádky nad hlavou pasažérů nemusely tyto věci unést. Taková zavazadla je lepší poslat do zavazadlového prostoru. Neberte si s sebou ani žádný nebezpečný materiál. Existuje poměrně dlouhý seznam nebezpečných látek, které nejsou na palubě povoleny.

Příjemný let!

Co když to letadlo spadne?

Článků a knih o tom, proč je strach přirozená fyziologická reakce a jak to všechno funguje, bylo napsáno už habaděj. Strach souvisí se stresem. Sympatikus, parasympatikus, reakce boj nebo útěk, adrenalin, kortizol. Však to znáte. Pojednání na toto téma tedy nechám povolanějším. Strach je potřeba. Když funguje, jak má, dokáže nám zachránit život.

Když funguje, jak nemá, dokáže nám život pěkně znepříjemnit. Sama dokážu navrhnout stovky katastrofických scénářů, přičemž každý z nich je pravděpodobný asi jako to, že se náš pes naučí přes noc derivovat. Někteří lidé kvůli strachu nechtějí cestovat do zahraničí nebo tam pustit své děti. Jiní mají hrůzu z rakoviny – větší než ti, kteří už ji mají.

Co rozhoduje o tom, čeho se budeme bát? Nabízejí se tři odpovědi.

Jsou toho plné noviny

Jedním z hlavních důvodů, proč přeceňujeme pravděpodobnost výskytu různých děsivých událostí, jsou mentální zkratky (takzvané mentální heuristiky), kterými si při usuzování pomáhá náš mozek. Jedna z nich se jmenuje heuristika dostupnosti.

Při vyhodnocování situace, tedy i její riskantnosti, operujeme s těmi informacemi, které se nám nejsnáze vybaví.

A co se nám vybaví, to do značné míry ovlivňují média, předchozí zkušenosti a vůbec to, o čem lidé mluví. A už tu máme problém.

Ve zprávách se nepíše o tom, kolik letadel doletělo bezpečně do cíle – nejenže by se to do žádných zpráv na světě nevešlo, ono by to hlavně nikoho nezajímalo.

Když už jste něco stokrát vyzkoušeli a nikdy se nic strašného nestalo, nebudete se bát vyzkoušet to po sto prvé. Domnívám se, že je to jeden z důvodů, proč se lidé nebojí kouřit.

Televize a noviny vědí moc dobře, na co se lidi budou dívat a na co ne, a tak vybírají ojedinělé tragické události. O tragédiích se také lépe natáčí filmy.

A když pak vidíme letadlo a zašmátráme v pomyslném šuplíku informací o letadlech v naší hlavě, hned nahoře najdeme obrázky vybuchujících motorů z akčního filmu, zatímco asociace s pohodou a dovolenou, zvlášť pokud nejsme zvyklí létat, je až někde na dně.

Že se o dobrých koncích tolik nemluví zjistíte na vlastní kůži, když začnete hledat na internetu nějakou nemoc (což mimochodem raději vůbec nedělejte – z vlastní zkušenosti prohlašuji, že to škodí zdraví duševnímu i tělesnému). Ti, kteří se z nemoci snadno a rychle vyléčili, nemají potřebu to nikam psát. Na internetu tedy najdete pouze výpovědi pár jedinců, kteří se s nemocí trápí nezvykle dlouho.

Navíc do diskusí o zdraví píše velké množství poplašených lidí s hypochondrickými sklony, kteří z každé bolístky udělají velkou tragédii. Když se jim udělá lépe, na internet už to nenapíšou, už proto, že k nemoci se každý nerad vrací. A když to pak čtete, máte pocit, že ať je vám cokoliv, určitě na to umřete, a že se z toho ještě nikdy nikdo nevyléčil.

Neznám tě, proto se bojím

Druhý velký důvod, proč se lidé bojí nesprávných věcí, je princip známosti. Lidé se nebojí věcí, které znají. Když už jste něco stokrát vyzkoušeli a nikdy se nic strašného nestalo, nebudete se bát vyzkoušet to po sto prvé.

Domnívám se, že je to jeden z důvodů, proč se lidé nebojí kouřit (přestože je to mnohem rizikovější chování než cestovat do zahraničí, jezdit na horské dráze nebo létat letadlem).

Když už si tolikrát zapálili cigaretu a nikdy se nic nestalo, co by se báli.

Tento princip ovšem můžeme využít ve svůj prospěch: je základem techniky opakovaného vystavení určitému podnětu, které používá kognitivně‑behaviorální terapie.

Když se někdo například bojí pavouků, terapeut ho na pavouky postupně navyká, dokud není schopen držet nějakého v ruce. Je poměrně přirozené snažit se vyhnout tomu, čeho se bojíte.

Tím se však člověk ochuzuje o nejlepší způsob, jak se strachu zbavit.

Bát se můžete především toho, co se ještě nestalo. Jakmile se to stalo, přijdou jiné emoce, ale ke strachu už není důvod.

Lidé se nebojí běžných věcí – třeba již zmíněné jízdy na kole bez helmy nebo vylézání z vany bez protiskluzové podložky – protože to už mnohokrát udělali a nic se nestalo. Naopak se bojíme událostí, které se v běžném životě téměř nevyskytují. Letecké havárie, uvíznutí ve výtahu, teroristického útoku v okolí, AIDS. Žárliví lidé jsou velmi často žárliví bez jakéhokoliv důvodu.

Lidé se bojí situací, které jsou neobvyklé, které nikdy nezažili, které jsou neznámé, a tím pádem není možné si je vyzkoušet a uvidět, zda je to ve skutečnosti opravdu tak hrozné. Bát se můžete především toho, co se ještě nestalo. Jakmile se to stalo, přijdou jiné emoce (ať už smutek nebo úleva), ale ke strachu už není důvod.

Na začátku článku už jsme uvedli zjištění Fredrica Neumana, že rakoviny i jiných nemocí se občas bojí více ti lidé, kteří ji nemají, než ti, kteří ji mají.

Neuman uvádí dokonce případ člověka, který se velice obával, že dostane rakovinu prostaty. Jeho strach se zmenšil po absolvování terapie, ale úzkosti se občas objevovaly nadále.

Zmizely tehdy, když daný pacient rakovinou skutečně onemocněl a zjistil, že jeho nejhorší představy o ní se nenaplnily.

Bojíme se, že se stane něco, co je pro nás nepřijatelné. Nepřijetí stojí u kořene velkého množství duševních potíží, nejen úzkosti.

Pokud se děsíme něčeho, co jsme nikdy nezažili, obvykle si to malujeme v těch nejhorších barvách. Zpravidla v barvách horších, než jaké by nás doopravdy čekaly. Paradoxně je proto pro nás dobré své děsivé představy domýšlet do konce.

• „Co když…?“ řekne strach.
• „No, potom…“ řekne rozum.

• „Co když ztratím práci?“ zeptá se například strach.
• „Inu, pak půjdu na úřad práce, projdu inzeráty, můžu si udělat kurz, pustit se do něčeho, co bych dělal raději…“

Když si racionálně domyslíme i ty nejhorší konce, zpravidla zjistíme, že v každém bodě by se dalo ještě něco udělat a že i ten nejtragičtější průběh situace je možné nějak zvládnout nebo aspoň přečkat.

Tohle tedy nikdy

A pak je tu třetí bod. Bojíme se, že se stane něco, co je pro nás nepřijatelné. Nepřijetí stojí u kořene velkého množství duševních potíží, nejen úzkosti.

Velmi těžko se přijímá všechno, co ohrožuje naši identitu, naši existenci, náš zaběhlý způsob života. Zkusme se zamyslet nad tím, co je pro nás nepřijatelné.

A pokud právě to v nás budí vlnu úzkosti, existuje především jeden způsob, jak úzkost zmírnit, způsob bohužel často bolestný – a tím je právě přijetí.

S přijetím přichází i vděčnost za to, co přesto ještě máme.

Kognitivně‑behaviorální terapeuti radí smířit se s obávanou situací tak, jako by se už stala. Bojím‑li se smrti, měla bych si také napsat parte, naplánovat pohřeb a chodit na hřbitovy. Viktor Frankl přijetí používal v podobě takzvané paradoxní intence.

Ta spočívá v tom, že si říkám: „Udělám přesně to, čeho se bojím.“ Pokud se Franklův pacient bál přiblížit k zábradlí ze strachu z pádu, radil mu, ať si řekne: „Dobře, spadnu. A pokud se náhodou nezabiju, vylezu nahoru znova a skočím ještě jednou. A pak ještě desetkrát.“ Dotaženo do extrému to zpravidla působí tak absurdně, až je to komické. A co je komické, není zpravidla děsivé.

Strach: odtud potud

Résumé?

1. Vyhodnotit reálnou pravděpodobnost, že se něco špatného stane.
2. Domyslet, co by bylo dál, zamyslet se i nad tím nejhorším možným scénářem a nad možnostmi, které by stále ještě zbývaly.
3. Zabránit svodům k vyhýbavému chování a pokud je to rozumné, jít udělat přesně to, čeho se bojím – abych si to vyzkoušel a už se toho nebál.
4. Smířit se. Přijetí i toho, že se něco skutečně stát může. Přijetí, se kterým přichází i vděčnost za to, co přesto ještě máme. Na to není návod. S tím se musí každý poprat po svém.

Co považuji za minimum, které můžeme udělat, je čas od času se zastavit a prohlásit k vesmíru něco jako: „Díky, vesmíre, za to, co mám. Přijímám to s vděčností a přijímám i všechno ostatní, co přijde, dobré i zlé.“ Občas se vyplatí přijmout především to, že nemohu mít všechno pod kontrolou a že nám nezbývá než nechat to na vesmíru.

Psychoterapeut: Lidi se nejvíc bojí vztahů a smrti. S úzkostí je třeba umět zacházet

Bušení srdce, zrychlené dýchání a pocení, to jsou nejčastější projevy strachu z věcí, které lidem nahání hrůzu. Ať už jde o pavouka v místnosti, pohled z rozhledny, nebo pobyt v letadle.

„Strach je přirozená emoce,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Adam Suchý. Pokud ale vychází z představ o domnělém nebezpečí, stává se z něj úzkost, kterou je třeba vyřešit.

Nahromaděná úzkost totiž narušuje život.

Strach má mnoho podob, někteří lidé se bojí pavouků, jiní tmy nebo výšek. Kde se v nás bere?

Důležité je odlišit strach a úzkost. Strach je přirozený a vrozený. Je součástí našich emocí a je v pořádku, že jej máme, protože nás chrání. Vezměte si třeba situaci, kdy přemýšlíte, jestli je dobré jít ve dvě ráno sama parkem, váš strach vás chrání před nepříjemnými zážitky, takže parkem nakonec nepůjdete.

Když ale tentýž strach budete pociťovat v poledne, kdy je v parku spousta jiných lidí a třeba i matky s kočárky, je to úzkost a ta už přirozená není. Je normální přijít na večírek a chvilku se rozhlížet ve dveřích, skenovat prostor, snažit se mu porozumět a zjistit, jestli je bezpečný.

Když půjdete k ohni, trochu se bojíte – strach vás chrání před popálením. Existuje spousta podnětů, která nás dnes už neohrožuje, ale přesto z nich nějakou úzkost cítíme, což může být dáno evolučně, častokrát si ji ale vyvoláme sami.

Dá se určit hranice, kdy je naše obava namístě a kdy už se jedná o úzkost, kterou si vyvoláváme sami?

Strach je reakce na reálný podnět, úzkost je mnohdy reakce na naše představy. Úzkost je to, co si vkládáme mezi teď a potom. Můžou to být obavy o to, aby se nám povedla dovolená, nebo když při pohledu na obyčejného pavouka v Česku vyšilujeme, ačkoliv nám nemůže ublížit.

Znamená to, že lidé s bujnější představivostí mají větší sklon k úzkostem?

To se nedá říct, představivost nám pomáhá i v běžném denním plánování. Na sklonu k úzkostem se podílí genetika, prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, výchova a zážitky, které jsme prožili a ovlivňují nás.

Důležitá je také naše osobnostní výbava. Jsou lidé, kteří hladinu úzkosti mají vyšší, jsou citlivější a zranitelnější, a pak jsou lidé, kteří to mají naopak a spousta věcí je jim jedno nebo je neřeší.

S jakými úzkostmi se ve své psychoterapeutické praxi setkáváte nejčastěji vy?

I když lidé někdy chodí se specifickými fobiemi, jako je strach z pavouků, z výšek, z létání nebo z injekčních jehel, moje zkušenost a praxe ukazují, že většina našich problémů je vztahových – vztah k sobě samému, vztahy k partnerům, k rodičům, k práci nebo k domu, kde bydlíme. Všechny tyhle vztahy se u nás mohou pojit s úzkostí, například jestli splatím dům, ve kterém bydlím, jestli neshoří, jestli mě lidi kolem budou mít rádi, jestli jsem schopen napravovat vztahy a podobně.

Čím méně jsme schopni žít v přítomnosti a brát věci tak, jak jsou, tím víc přibývá úzkostí spojených s představami, co by se stalo, kdyby. Představy nás navíc odrazují od určitých činů, protože máme strach z důsledků. V každodenním životě se tak dokážeme sami znejistit a vystrašit.

Kdy lze říct, že obavy překročí běžnou, únosnou mez a stávají se formou psychických potíží?

Obecně je to tehdy, když nám začnou bránit v každodenním fungování. Všichni známe přemýšlení nad tím, jestli jsme zamkli, vypnuli sporák nebo zavřeli okno. A je normální, když se to vrátím zkontrolovat.

Pokud ale kontrolujete dveře hodinu a nejste schopni odejít do práce, je to problém, který vám narušuje život. To už se ale bavíme o neurózách, v tomto případě např.

o obsedantně-kompulzivní poruše, při které lidé neustále dokola kontrolují, jestli zamkli, nebo si pořád dokola umývají ruce.

Je známo, že dlouhodobý stres vyvolává celou řadu zdravotních potíží. Může mít i dlouhodobá úzkost negativní dopad nejen na psychické, ale i fyzické zdraví člověka?

Určitě ano. Samotná úzkost, pokud je součástí neuróz, je považována za projev nemoci. Pokud hodinu kontrolujete dveře nebo si myjete ruce, bavíme se o psychické poruše. Zároveň je to bludný kruh, protože čím víc máme představ a nároků na to, jací bychom měli být my nebo svět kolem nás, tím více úzkostí pociťujeme.

Je také třeba odlišit patologickou úzkost, což je nemoc, od toho, co zažíváme běžně. Lidi si dokážou uhnat úzkost sami, zčásti je to mix obav a strachů, které je potřeba vyřešit. Neexistuje ale žádný psychologický skalpel, který vás jen tak zbaví úzkosti, je potřeba naučit se s ní zacházet. Úzkost nás zároveň nutí se nepříjemným situacím vyhýbat.

Některé věci je třeba dělat i s tím strachem. Pokud se například v dětství chceme naučit plavat, nebudeme stát na břehu, zbavovat se strachů a představ a pak teprve vlezeme do vody. Místo toho do vody vlezeme po kotníky, a když zjistíme, že jsme v pohodě, příště do ní vlezeme po kolena, náš strach se s každým dalším krokem zmenšuje. Díky tomu zjistíme, že se ve světě dá normálně fungovat.

Lidé, kteří se například bojí létat, přestanou využívat leteckou dopravu a začnou si svou volbu obhajovat tím, že auto je mnohem lepší a proč by vlastně měli jezdit na druhý konec světa, když doma je taky fajn.

Tím ale nepracují se svou úzkostí, protože pořád zůstávají jenom v rovině představ, kde se s ní nevyrovnají.

Abychom se svými obavami mohli pracovat, potřebujeme reálný zážitek, na základě kterého zjistíme, že je náš strach k přežití.

Strach z létání se údajně týká až třetiny populace. Co byste poradil člověku, který má za sebou špatnou zkušenost s létáním nebo nikdy neletěl a bojí se?

Pokud u člověka vznikla úzkost na základě špatné zkušenosti, pracuje se s ním jinak než s lidmi, kteří nikdy neletěli.

Reálná zkušenost je jiná, než když si člověk přivodí úzkost sledováním zpráv a filmových a seriálových rekonstrukcí leteckých katastrof nebo surfováním po internetu bez toho, že by měl kdy špatnou zkušenost.

Je jasné, že pobyt deset kilometrů vysoko je nepříjemný, a třeba zejména muži mají obavy z toho, že nad strojem nemají kontrolu.

Kdybychom se problémem zabývali víc do hloubky, zjistíme, že za vším většinou stojí jedno zásadní téma, které máme všichni společné a se kterým je málokdo srovnaný, a to je strach ze smrti. Většina si jej neuvědomuje, nechce se s ním konfrontovat a vyhýbá se zážitkům a zkušenostem, které by mohly vést k zamyšlení se nad vlastní smrtelností.

Při dlouhodobé terapeutické spolupráci s člověkem se nakonec dá vysledovat, že někde hluboko vevnitř má uloženou obavu, že sedne do letadla a ono spadne. Byť všechny statistiky říkají, že je to velmi nepravděpodobné.

Ale bohužel žádné zpravodajství neinformuje o tom, kolik letadel denně bezpečně vzlétlo a přistálo anebo kolik lidí denně došlo v pořádku z práce domů. Vždycky si přečtete příběh někoho, koho zabila cihla, anebo článek o pádu letadla.

A to přispívá ke zvýšení úzkosti. Přístupů, jak ji řešit, je spousta.

Programy pro lidi, kteří se bojí létat, mají i samotné letecké společnosti. V nich lidem vysvětlí, jak letadla fungují, co se během letu děje, a posadí je i do leteckého trenažéru. Rozumět věcem a projít si určitou zkušeností je vždy uklidňující. Doporučují se také specifické relaxační techniky a pak obecně dodržování pitného režimu, dostatek spánku nebo vyhýbání se alkoholu.

Společně s přáteli jste vyvinul aplikaci Keep Calm, která pomáhá bojovat se strachem z létání. Proč jste si ze všech úzkostí vybral zrovna tuhle?

Sám jsem se dřív bál létat, bylo mi to nepříjemné. Zároveň mě baví využívat a propagovat můj obor i jinak, třeba prostřednictvím moderních technologií.

S kamarády nás tak napadlo vyvinout aplikaci, ke které bude mít přístup více lidí, poptávka po psychoterapii totiž narůstá a díky aplikaci v mobilu můžou mít lidi takového malého psychologa v kapse, kamkoliv jedou.

Aplikace jim dává určitá vodítka, jak v daných situacích reagovat nebo jak se uvolnit.

Co vám tehdy pomohlo překonat strach z létání?

Pozoroval jsem na sobě klasický vývoj, napřed jsem se nebál a pak po 11. září 2001 jsem se začal bát mnohem víc, část rodiny mám totiž v USA, takže za ní létáme. Vyzkoušel jsem různé techniky, jak se uvolnit, včetně prášků. Nakonec mi pomohla dlouhodobá cesta k sobě samému, k přijetí věcí tak, jak jsou, a nalezení schopnosti žít v daném okamžiku.

Snažil jsem se taky meditovat. Psychoterapeuti navíc musí sami procházet psychoterapií, aby se v sobě vyznali. Takže jsem se se svou úzkostí nakonec srovnal a v letadle se momentálně cítím v pohodě. Je zajímavé, že mé děti se do určitého věku vůbec nebály, jakmile ale vyrostly a zahltil je svět dospělých, začaly se bát létání mnohem víc než dřív.

Radkin Honzák na jedné ze svých přednášek uvedl, že při úzkosti pomáhá i modlení nebo počítání matematických příkladů, souhlasíte s ním?

Při relaxaci, modlení nebo počítání svoji mysl zaměříme někam jinam. Je to stejné jako počítání oveček před usnutím, člověk díky tomu nemyslí na to, že nemůže spát. Nejsem si ale jistý, jestli by to pomohlo lidem, kteří jsou už na hraně paniky.

V případě, že nad sebou ztrácíme kontrolu a nemáme zažité uklidňující techniky, může pomoci i prášek na uklidnění.

U lidí, kteří s jejich užíváním nemají zkušenost, ale může dojít k paradoxní reakci, kdy se jejich úzkost ještě vystupňuje. Stává se to velmi málo, ale taková pravděpodobnost existuje, což může být na palubě letadla velmi nepříjemné.

Lék na uklidnění by měli brát lidé ale jenom v případě, že létají jednou za čas na dovolenou a létání jim působí stres.

Pokud se jedná o častější problém, je dobré vyzkoušet psychoterapii, která může mít různé podoby.

Při hlubších psychoterapiích se pak s odborníkem mohou propracovat k tomu, že strach z létání je ve skutečnosti obava z toho, že člověk nemá věci pod kontrolou, obává se smrti nebo má neurovnané vztahy s blízkými.

Obavy ze smrti často pramení ze strachu z neprožitého, z toho, že něco nestihneme udělat. Ale aby na tohle člověk přišel, musí si nejdříve rozumět a starat se o sebe.

Na letištích a v letadlech si spousta lidí pro snížení strachu dopřává také alkohol. Nemůže ale notné množství alkoholu jejich strach naopak ještě posílit?

Alkohol rozpouští úzkost, problém ale je, že jej často kombinují s prášky. Alkohol v malém množství strach rozvolní, ne u všech to však stačí na úzkost. Lidi pak pijí víc, jsou dehydrovaní a v konečném důsledku se necítí dobře. Navíc při dlouhých letech pak člověk vystřízliví a všechny nepříjemné pocity se v kocovině ještě zhorší.

Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že strach je prospěšný, náš vnitřní hlas nám tím napovídá, že se jedná o potenciálně nebezpečnou situaci. Na druhou stranu přehnaný strach je špatný pro psychiku. Jak tedy najít optimální hranici obav?

Zdravý člověk by měl dát na svůj vnitřní hlas, který je velmi prospěšný, častokrát jej ale bohužel neposlouchá. Čili když mi můj hlas říká, že daná výprava do hor je nad moje síly, je fajn ho poslechnout.

Pokud vnitřní hlas ignorujeme, může nás to dovést až za hranu našich sil a schopností. Samozřejmě že chceme posouvat svoje hranice, ale musíme si na základě okolních vlivů a reálných situací uvědomit, zda jsou naše obavy v pořádku, či nikoliv.

Důležité je, abychom sami sobě rozuměli a dokázali tak situace správně vyhodnotit.

Podívejte se také na rozhovor s autorskou dvojicí pod pseudonymem Lars Kepler:

12:49

Psaní je magie, vyrovnáváme se tak se strachem, chtěli jsme zůstat v utajení, ale stali jsme se terčem mediálního honu, říká spisovatelská dvojice | Video: DVTV

Jak jsem se PŘESTALA bát létat

Aerofobií trpí až třetina lidí, částečně patřím mezi ně. Absolvovala jsem kurz, který měl za úkol tenhle můj strach zmírnit, případně mě naučit s ním bojovat – a vyhrávat. Lze za pár hodin vymazat z mé hlavy celoživotní obavy a budu od teď létat na dovolenou bez Lexaurinu plus několika panáků slivovice?

Když mi před dvanácti lety řekli, že v dopravním letadle nejsou padáky, takže v případě havárie se nemůžete katapultovat jako ve stíhačce, málem jsem stornovala dovolenou ve Španělsku.

Neletím! A nikdy nepoletím! Letěla jsem od té doby nespočetněkrát: noční let do Egypta jsem probrečela, při tom do Ameriky prosila letušku, aby mě nechala nahlédnout do pilotní kabiny, abych se na vlastní oči ujistila, že je všechno v pořádku a zatím nepadáme, do Bruselu jsem si vzala Lexaurin a zapila ho domácí slivovicí, takže jsem se posléze jaksi zapomněla na toaletě, před odletem do Thajska jsem šla „rozloučit se“ s Prahou a VŽDYCKY (při každém letu) jsem uvažovala, zda je vhodné v letadle jíst: umírá se lépe s plným, nebo prázdným břichem? V letadle jsem se nebála jednou jedinkrát: na posledním úseku cesty z Austrálie z Frankurftu do Prahy jsem byla unavená tak, že jsem jen nepřítomně zírala z okýnka. Spadneme? Tak ať, aspoň se konečně pořádně vyspím. Komické přiznání od člověka, jehož velikým koníčkem je cestování, viďte? Nikdy bych tyto pocity veřejně nepřiznala, tedy do chvíle, než jsem se zúčastnila kurzu „Flying with Confidence“ (Létání beze strachu) pořádaného aerolinkami British Airways. Tady jsem hned na začátku pochopila, že moje nepohodlí vlastně nelze nazývat strachem. Strach mají jiní. Třeba žena, které museli otevřít už zabezpečené dveře, a ona těsně před odletem na dovolenou vystoupila z Boeingu 737. Nebo jiná, která kvůli rodinné fobii dvacet let neviděla své rodiče žijící na druhém konci světa. Muž, pro něhož je létání na obchodní schůzky otázkou setrvání ve firmě. A tak dále. Na londýnském letišti Heathrow nebyli lidé, kterým bylo létání nepohodlné, ale lidé, pro něž byla aerofobie závorou. Toužili překonat svůj strach, což znamenalo se mu postavit. A tenhle kurz je tady od toho.

 Bát se je normální!

V přednáškovém sále hotelu na londýnském letišti nás sedí desítky, kteří létání nemusíme. Naše úzkost po absolvování kurzu nezmizí, ale naučíme se ji krotit, říká v úvodní přednášce psycholog. Svou prezentaci začíná tím, že 600 lidí každý rok na celém světě zahyne v důsledku nehod způsobených špatnou manipulací s toastovačem.

Oproti tomu při leteckých haváriích loni zahynulo 475 lidí. Statistiky každopádně strach nezmírní: kdo vám zaručí, že nebudete mezi těmi 475, ptá se jeden ze zúčastněných a já zjišťuji, že všichni strašpytlové přemýšlíme podobně. Nikdo, odpovídá sebevědomě psycholog.

To je prostě risk, který se musíte naučit přijmout coby nutnou součást – v tomto případě létání. Je to stejné jako když ráno sedáte do auta, stejné jako když postavíte na vrchol sjezdovky na lyžích. Každá lidská činnost s sebou nese riziko a určitou míru úzkosti, která je vlastní zvířatům i lidem, a tedy není důvod se za ni stydět.

Ostatně pro zvířata i lidi je to způsob přežití. Problém je, když ona úzkost přeroste určité hranice a nedovoluje vám provozovat činnosti, které dělat musíte nebo chcete.

Proč se úzkost nebo strach v letadle pro některé z nás stává neovladatelným, má několik důvodů: letadla jsou pro nás pořád tak trochu záhada (jak je možné, že to letí, tolik kufrů a tolik lidí – jak se to vůbec vznese?), nelétáme tak často, abychom si na ně zvykli a konečně, kontrolu nad svým životem v dané chvíli musíme svěřit lidem, které vlastně vůbec neznáme. Sice zkušeným, ale nevidíme je (sedí tam vůbec?) a nevíme o nich zhola nic. Kdybychom se do cíle měli dovést sami, navzdory tomu, že o létání víme houby, lidská psychika funguje podle odborníka tak, že by nám při nastupování do stroje bylo lépe.

 Zapomeňte na hloupé filmy

Strach (nejen z létání) se dá částečně odstranit tím, že máme dostatek informací o tom, čeho se bojíme. Od toho je na kurzu kapitán Steve Allright, který nám nejen odpřednáší teorii, ale odpoledne se s námi proletí – ve skutečném letadle, nikoliv pouze na simulátoru – nad Londýnem.

Steve má hned několik výhod, které člověka uklidní: vidím ho, je živý, zdravý, charismaticky, ví o čem mluví a už ve jméně má obsaženo, že to všechno bude v pohodě. Nejčastější lidská obava, že letoun spadne, je podle Steva logická jen zdánlivě. „Nemůže spadnout právě proto, že letí,“ vysvětluje a následně názorně předvádí.

Hodíte-li papírovou vlaštovku, také nemůže spadnout, protože krouží na vlně aerodynamické vztlakové síly. Vlaštovka stejně jako letoun by spadly, kdybychom je zvedli do prostoru a prostě upustili. Jenže je ženě vpřed energie, ať už dodaná pohybem ruky nebo tahem motorů, takže nespadnou, protože – letí.

  Z toho plyne další fakt, že letoun se nezřítí ani při havárii obou motorů: fyzika zařídí, že bez problémů doplachtí na nejbližší letiště. Noční můrou strašpytlů je také srážka s jiným letadlem.

Na to Steve na projekční plátno promítne mapu, kde je namalované letadlo a od něj šipky: tři míle před strojem a tři míle za ním NESMÍ letět jiný stroj, výškově pak musí být odstup minimálně tisíc stop. To kontroluje kromě pilotů takzvané Řízení letového provozu, respektive jeho zaměstnanci.

V každé zemi světa, z níž startuje, kterou prolétává nebo kde přistává, je letadlo pod neustálým dohledem. No a je tu ještě jedno téma, o kterém je potřeba mluvit: turbulence. „Představte si jízdu autem na nerovné silnici nebo loď na moři: někdy je klidné, jindy jsou na něm vlny.

Turbulence jsou nepříjemné, ale nejsou nebezpečné,“ říká Steve a my to po něm musíme několikrát nahlas zopakovat. Sotva skončí teoretickou přednášku, zaplaví ho vlna dotazů: existuje Bermudský trojúhelník, kde záhadně mizí lodě i letadla (ne!), co si myslí o seriálu Letecké katastrofy, co o havárii letadla Air France před čtyřmi lety a proč tedy letadla havarují, když se to z jeho přednášky zdá vlastně nemožné a všechny systémy v letadle jsou několikanásobně jištěné. Ten problém se jmenuje lidský faktor a při nejlepší snaze nemá rozumné vysvětlení.

 Jak překonat strach?

Bohužel my lidé máme tu vlastnost, že rozumné vysvětlení hledáme. A hledáme ho i u strachu. Protože není, čím si naše obavy vysvětlit, pomáháme si nejrůznějšími příběhy: třeba o tom, jak kamarádčina kamarádka a známý známého letěli kdesi nad Himalájemi, když jim upadl motor.

Tím nejen že strach nevysvětlujeme, ale ještě ho zcela nesmyslně zvětšujeme. Takže první důležitá rada pro všechny, kdo se bojí létat: vypněte Letecké katastrofy a přestaňte poslouchat příběhy alá „jedna paní povídala“. Část lidí překonává aerofobii tím, že se ještě před nástupem na palubu přiopijí. Není to vždycky nejlepší nápad.

Když si k tomu zobnete Lexaurin, bude vám sice všechno fuk, ale také budete několik následujících hodin, ne-li dní nepoužitelní. Což se třeba při takové pracovní cestě do Londýna (let trvá hodinu a půl) vysvětluje dost těžko. Na internetu je fůra dobře míněných rad, co máte dělat proti strachu.

Třeba létat jen za slunce nebo si před letem dopřát uklidňující bylinnou koupel. Zkuste si ale něco takového dopřát třeba v africké buši! Se strachem se dá nejlépe vyjít tak, že si ho prostě zakážete, respektive přestanete na něj myslet.

To se dělá tím způsobem, že zaměříte svou pozornost na něco jiného: ideálně třeba na dovolenou v cílové destinaci, ale když to nefunguje, můžete vyzkoušet i trochu drsnější způsob. Například si kolem zápěstí omotat gumičku, kterou budete natahovat a pouštět.

Bude vás to sice trochu bolet, ale strachuplné myšlenky se vypaří z hlavy jako mávnutím kouzelného proutku. Důležité je taky naučit se správně a pravidelně dýchat. Zadržování dechu cestujících opravdu není to, co zařídí, že se letadlo odlepí od startovací dráhy!

 Na návštěvě v pilotní kabině

Po teoretické přednášce je pochopitelně důležité vyzkoušet všechno v praxi. A tak z přednáškového sálu odcházíme přes nezbytné kontroly rovnou do letadla. „Co to je?“ panikaří už u bezpečnostního rámu pětačtyřicetiletá Sophie, pro kterou bude let nad Londýnem vůbec první v životě.

Přestože se to na začátku zdálo neuvěřitelné, do letadla nakonec nastupují všichni účastníci kurzu plus několik pilotů a členů posádky, kteří se rozesadí mezi nejvystrašenější cestující. Někteří brečí, jiní mají zavřené oči, další si na Heathrow rychle vyptali gumičky a teď jim pomalu červenají zápěstí.

  Než odstartujeme, pilot znovu vysvětluje nejen jak správně dýchat, ale také co se děje na letišti a vůbec s naším letadlem: proč čekáme na start, co je to za zvuky, které se ozývají kolem a proč se to děje.

To posléze dělá i po celou dobu letu, a když už v bezpečné letové hladině vyzve cestující, aby se postavili a prošli se po letadle, udělají to! Potvrzuje se tak psychologova teorie, že strach mizí s informovaností a že léčba fobie spočívá v přivykání si na ni.

Vedle mě sedící muž se ptá kapitána, proč piloti při běžném letu nemluví častěji, spousta lidí by to podle něj přivítala a zmírnilo by to jejich strach.

Steve odpovídá, že jemu osobně by to nevadilo, nicméně na běžných letech – hlavně přes oceán – je spousta byznysmenů, kteří se chtějí hlavně vyspat a nepřejí si být rušeni: ani servisem a hláškami z kokpitu už vůbec ne. Po hodině letu nad Londýnem přistáváme zpátky na Heathrow. Využívám nabízené možnosti podívat se do pilotní kabiny, loučím se s kapitánem.

Přestala jsem se bát? A bála jsem se vůbec ve srovnání s tím, co jsem tady viděla? Cítím se jistější. To bez debat. Přestala jsem mít pochybnosti o strojích a lidech, kteří je řídí. Svou práci milují, pro většinu z nich bylo povolání pilota snem od dětství, což je první – a možná nejdůležitější předpoklad – aby ji dělali dobře. Ačkoliv v letadle moc nejím, na zpáteční cestě do Prahy jsem si dala pravé britské scones: potřela krémem, marmeládou a jedla je bez toho, aniž bych vůbec pomyslela, že by snad na zemi mohly chutnat lépe. Co to znamená? Že jsem nejspíš přestala mít strach, aniž bych o tom vůbec přemýšlela.

Ve zkrácené verzi vyšlo také v časopise Žena a život

Svědectví z Barmy: Lidé skupují potraviny a léky, novináři se bojí, armáda zdivočela

„Some breaking news of Myanmar this morning reports that the president and other figures have been detained in an early morning raid. “

CNA – Breaking news 01. 02. 2021

„It is absolutely unacceptable after elections.”“

Washington Post (3. 2. 2021)

„Barma vyhlásila výjimečný stav. Vládnoucí strana tvrdí, že armáda provedla vojenský převrat. Vojáci ráno zatkli nejznámější političku v zemi a nositelku Nobelovy ceny za mír Su Ťij. (1. 2. 2021)“

„Hlukem a křikem zahánějí Barmánci už po staletí zlé síly od svého domu. Teď stejným způsobem ukazují vojákům, že s jejich scénářem nesouhlasí.“

David Jakš (zahraniční zpravodaj ČRo v Číně)

Co se stalo v pondělí ráno? Kde vás puč zastihl a jak vypadal?I když jde de facto o puč, vojenští vůdci o tom takhle nehovoří. Mluví jen o předání moci ze strany vlády. Informace o chystaném puči jsme měli už od víkendu. V pondělí nás probudily telefonáty od přátel a členů rodiny.

Myanmarská televize, kterou provozuje armáda, ráno jednoduše oznámila předání moci v zemi. Zároveň byli státní kancléřka Aun Schan Su Ťij, prezident Win Myin a další lídři Národní ligy pro demokracii zadrženi. V devět ráno byl přerušen internet, telefonní spojení i mobilní signál. Takže pak už bylo jasné, že puč skutečně probíhá.

Než to odpojili, měli jsme už nad ránem informace z řady nezávislých online médií a ze sociálních sítí.

Vyděsilo vás to? Jde o okamžik, kdy člověk dostane strach?Většina lidí byla vystrašená a většina to nečekala. Mě to úplně nezaskočilo, dostala jsem už v pátek mimo záznam informace, že zkraje týdne můžeme očekávat něco jako puč.

V průběhu minulého týdne, ve čtvrtek, v pátek, armáda vydala prohlášení, které bylo značně umírněné, o tom, že probíhají jednání – říkali jsme si dobře, jednají. Diskuse je lepší pro všechny strany. Lidé si nemysleli, že to skončí pučem.

Proto, když v neděli kolem desáté hodiny večer armáda přišla s velice tvrdým prohlášením, většinu lidí to hodně překvapilo. Říkali jsme si, že to asi bylo míněno jako upomínka pro zahraniční diplomaty a mezinárodní společenství, protože v pondělí měl poprvé po listopadových volbách zasednout nový parlament, který měl stvrdit novou vládu.

Takže lidé to nečekali. Já osobně jsem tak zaskočená nebyla, po tom posledním armádním prohlášení jsem si říkala, že to asi nazítří opravdu vypukne. Většina lidí měla strach, protože máme zkušenosti z minulosti, z let 1962 a 1988, kdy se do lidí střílelo. Lidé teď v panice začali skupovat zboží z trhů a obchodů.

Hlavně jídlo a léky jsou vyprodané. Obešla jsem naši čtvrť, šla jsem se podívat i do centra a před lékárnami se tvořily dlouhé fronty, lidé se řadí do mnohahodinových front na jídlo, především na rýži, která je nejdůležitější potravinou v Barmě.

Slyšíme za vámi hlasy, popište, co se kolem vás zrovna děje. Je v ulicích armáda?To, co slyšíte, jsou pojízdní prodavači. Mají bicykly s amplionem a prodávají chleba.

Tak to není demonstrace?Ta zrovna skončila.

A jak to tedy ve městě vypadá? Můžete se volně pohybovat? A mohou lidé cestovat po zemi nebo armáda pohyb omezila?V tuhle chvíli se můžeme pohybovat volně. V Rangúnu, největším městě země, je možné armádu zahlédnout, ale tolik vojáků tu nakonec není.

Proto starší lidé říkají, že je to tentokrát jiné, že to není jako v roce 1988. Zatím můžeme používat internet, dokonce se na něm objevují různé kampaně, to je docela zvláštní. Můžeme se svobodně pohybovat v rámci měst, ale nemůžeme z města ven, tam už je pohyb omezený.