Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.Děkujeme za pochopení.
 |
Nevím,proč se paní M.stále svěřuje tisku/mýtink v Ol v minulých letech/ …Její muž přednášel ML,žili pěkně.Matka v kom.straně,otec hrdina…Jen bratři,mnohonásobní vrazi,utekli a stali se žoldnéři.Pro mne jsou a zůstanou:vrazi.Havel také nechtěl děti-přesvědčil milenku na potrat/než jej u ní zatkli/.Zvláštní názory -neodpovědnost dát,umožnit život?Je to volba každého,tedy i její. |
| |
Vaše výplody ani nemá smysl komentovat: „matka v kom. straně“ : hm, ano, do roku 1949, proč asi?? |
 |
| |
Aha, dovolila si zkritizovat Čecháčky, kteří přeci všemu rozumějí nejlíp. Pro takové je zde jen jedno doporučení, táhnout … kolik vám je, vypadáte mladě. To se tohle bolševické myšlení dědí? |
| |
Hurá, aspoň nejsou další Mašíni. Díky paní. |
| |
Tohle ani nemá smysl komentovat. Ubohé. |
| |
To jste nepochopil. Její bratři mají pět dětí, hrdinové žijí dál. |
| Některé politické názory paní Mašínové mi připadají správné, ale tím, že se stydí, že je Češka u mne poklesla na úroveň nemyslícího fanatika (doufám jen, že to tak nemyslela). |
| Má jiný názor než vy => je nemyslící fanatik. Projevil jste nezvyklou toleranci … |
| Otce paní Zdeny, jednoho z nejstatečnějších vojáků v II. odboji, plukovníka (generála i.m.) Josefa Mašína si hluboce vážím.Bohužel některé z žen, které nemají nebo nemohou mít děti, ve vyšším věku zahořknou. |
| Já si Josefa Mašína staršího taky vážím, dobře vychoval děti.Ale neříkejte to moc nahlas, mohli by se do vás pustit, že vraždil… |
| Lidsky lze paní Zdenu pochopit, neměla lehký život. A není divu, že je zahořklá a asi nešťasná. Jen nevím, proč se stydět za příslušnost k nějakému národu. Ve všech národech jsou lidé dobří i zlí, stateční i zbabělí. A k jejím bratrům. Kladu si otázku, zda při útěku opravdu museli zabíjet. A taky jak moc komunistickému režimu vlastně uškodili. |
| „Ve všech národech jsou lidé dobří i zlí, stateční i zbabělí.“Tohle je naprostá demagogie. Jistě, že to tak je. Ale jde o to procentuální zastoupení.“Kladu si otázku, zda při útěku opravdu museli zabíjet. A taky jak moc komunistickému režimu vlastně uškodili.“Otázka věru pěkná. Škoda, že si nekladete otázku, proč tolik lidí režimu sloužilo a podlézalo. |
| já se nestydím, že jsem Čech.. Stydím se jen za mnoho čechů… |
| Víte, to je taková proklamace na dvě věci, jestli chápete.Totiž, stydíte se za sebe, nebo Koženýho, Krejčíře, Havla, Klause, nebo svýho souseda?Řekl bych, že za sebe. Kdybyste na to měl, udělal byste to nejspíš taky. |
| pani Zdenu plne chapu |
| Lidi, nezlobte se, ale mám takový dotaz: je řada takových, co chodí na diskuse. Čtou si to poctivě, to je vidět. Ale rozdávají akorát plusy a mínusy. Osobně je mi jedno, kolik těch znamínek se mi nashromáždí u příspěvku, ale nechtěli byste, místo toho slabomyslného klikání na +/- projevit svůj názor také vlastními slovy, ve vlastním příspěvku?Mohlo by to být zajímavější, ne? |
| Čistě mimochodem – do poslední chvíle byli bratři Mašínové hledáni jako obyčejné kriminální živly a naposled za nedovolené překročení hranic za účelem přeběhnutí k nepřátelské straně (proto ta děsivá honička na území NDR) a Milan Paumer jako dezertér.Ano slovo o tom, že by to byli „nepřátelé lidově-demokratického“ zřízení. To bylo „vykonstruováno“ až později, po výsleších Nováka, Švédy a Janaty. Tak jaký to mělo smysl? |
| Skupina bratří Mašínů byla jenom jedna z mnoha, ale jediná, do které se neinfiltrovala StB. Jenom o nich dopředu nevěděli, světové spiknutí za tím nehledejte… |
| Děkuji paní Černá. Trefila jste to úplně přesně. Pro méně chápavé, rudnoucí a křičící: přečtěte si ještě jednou její níže uvedený text, historická fakta a souvislosti. |
| Děkuji panu Machatovi za vyhlášení půlvítězství v debatěa opakuji: Na zabíjení není nic hrdinského! Bratři Mašínové nejsou hrdinové proto, že někoho zabili. Mašínové jsou hrdinové Československa, protože bojovali proti nacismu a komunismu kontinuelně za protektorátu, v Československu i ve světě, dokud byla naděje na osvobození Československa.Navíc jsou skromní. Když skončila jejich služba v armádě a po Korejské válce padla naděje, že skončí studená válka a dojde k osvobozování Československa, tak normálně pracovali. Nechodili po novinářích s nějakýma hrdinskýma historkama, my jsme se o nich dozvídali až z komunisty rušených zahraničních stanic a bylo pro nás zadostiučiněním, že půl armády ruských okupantů tahali naši kluci za fusekli…Nebýt zviditelnění od spisovatele Rambouska, tak v klidu dožijí jako presidentem republiky vyznamenaní hrdinové Československou medailí Za chrabrost a mají dál vraždící komanče na háku. Ostatní vyznamenání (od československých emigrantů, premiéra Česka a ministra obrany ČR) dostali až po „plyšáku“…Mají pět dětí, hrdinové žijí dál, paní Mašínová! |
| A proč tak pěkně nehovoříte o agentu Malém, který se stal hrdinou a vzorem pro bratry Mašíny, alespoń co se týče zapalování stohů, ale i v některých dalších aktivitich. To od vás není pěkné takhle opomíjet Velkého učitele. |
| Nemáte zač, paní Černá.Já už to nechci nějak rozpitvávat, jen bych Vám chtěl co nejúpřimněji sdělit, že nemám nejmenší pochybnost o legitimitě protikomunistického. odboje, avšak v činnosti skupiny Mašínů prostě žádný nevidím.Kdyby totiž za ten více než rok od získání téměř 900.000 Kčs do jejich útěku podnikli něco jiného, než jen zapálení asi 11 stohů (a pak už jen „soukromé aktivity“), nějaký ten okresní sekreatariátek, nebo tajemník, nebo tak, byl bych daleko shovívajejší a leccos bych jim odpustil.Takto pro mě ovšem zůstávají dobrodruhy, pistolníky a vrahy, nemůžu si prostě pomoci. Včera jsem tu žadonil nejméně 5x u jejich plamenných zastánců, aby mi sdělili nějaký, byť jen jediný skutečně „odbojový čin“ (vraždy a loupežné přepadení za ně nepovažuji), odpovědi jsem se však nedočkal….A k té zahraniční činnosti: bratři Mašínové a Milan Paumer byli příslušníky 82nd airborne division, ale ta v Koreji nikdy nebyla… A odkroutili si povinných 5 let, nutných k získání občanství…Přeju hezký večer! |
| Vy máte nějaké zkušenosti s odbojem, že říkáte co by měli dělat?Možná ano, neznám vás a ani podle vašich sprosťárniček to není moc poznat. Bratři Mašínové měli zkušenosti s odbojem určitě, řídili se naštěstí podle nich, taky mohli skončit jako všechny ostatní odbojové skupiny… |
| Mě trochu zarážejí ty príspěvky o tom, jak je Zdena Mašínová zahořklá a plná nenávisti. Její život byl neuvěřitelně těžký, pro nás téměř nepředstavitelný. Od války pronásledovaní, postupě přišla za hrozných okolností o otce, strýce, matku, neustále výslechy, nebezpečí. Zbyla tady nakonec z rodiny sama. Nebylo by divu, kdyby byla zatrpklá – mnoha našim spoluobčanům stačí snížení životní úrovně (o nějakém pronásledování nemůže být ani řeč), a už by věšeli Kalouska a vládu, nadávají, jak život nestojí za nic a zlatý komunisti a podobný řeči. A jí by se někdo divil, že je zahořklá? I když osobně mně zahořklá nepřipadá, spíš… tvrdá. Nesmírně tvrdá. Ale ono jí nic jiného nezbývalo, když chtěla takový život vydržet. |
| A to neměla paní Mašínová ani tolik odvahy, aby z tohoto státu vypadla někam jinam? Ono se to výborně nadává … |
| Ona konstatuje fakta, vy hlavo. Nadáváte leda vy. A pokud „vypadnutí ze státu“ říkáte odvaha, tak nevím. |
| Ovšem když někomu leze krkem všechno a už hodně dlouho, proč tam tedy pořád ještě sedí? |
| Koukám, že pan Pavel Martinek má jiný názor než někteří lidé a ty se do něho pustili jak StB v dobách své největší slávy. Fuj tajbl ! |
| Nic si z toho nedelam, jsem z ty doby, tak jsem si zvykl. Ne nadarmo maturu a vysku jsem mohl dodelat az po revoluci. |
| Pustili se do nej .. nekteri … ale jako StB????? .. to snad ne |
| Tam kde byl zločin,musí být trest… ano a to by mělo platit hlavně pro vrahy Mašínovce, kteří vraždili nevinné občany při útěku na západ!!!!! Slaboši a stydím se za to, místo metálu nedostali doživotí !!!!! |
| a nestydite se za zlocince komunisty, kteri to vsechno zacali… takze za lidi takoveho charakteru jako vy se zase stydim ja a bylo by dobre, kdybyste si panicko za prosazovani rezimu potlacujici svobody atd atd taky sla na par let sednout, abyste vedela zac ne v Pradubicich pernik |
| Oni o „oficialnim“ boji bohuzel jen snili .. jejich vrazdy beznych obcanu byly jsou a budou vzdy tezko omluvitelne a nic na tom nezmeni logika, ktera pripomina dzihadske bojovniky .. tezko mi projde vrazda souseda, kteremu vyhlasim (navic dodatecne) pomyslnou valku, protoze je fasista nebo komunista |
| Policajt je běžný občan? Pokladník, který veze téměř milion (tehdejších!) korun a vytáhne na ně zbraň, to je taky běžný občan?„jejich vrazdy beznych obcanu byly jsou a budou vzdy tezko omluvitelne“ – když to budete hodnotit optikou dneška; připomíná mi to nedávný Schwarzenbergův výrok, totiž že by byl z dnešního hlediska Edvard Beneš zřejmě souzen jako válečný zločinec – no a pokud by Schwarzenberg nectil dobový kontext, prohlásil by přímo, že Beneš válečným zločincem byl. Cítíte ten rozdíl? |
| Ani ve válce se nevraždí spoutaný nepřítel. Pokladník je běžný občan, byl to pán ze staré školy, který byl zvyklý vykonávat svou povinnost, nemohl tušit, že se nejedná o normální zločince. Nebyl to ani komunista, na rozdíl od rodiny Mašínů, matka paní Mašínové byla členka KSČ…a neměl rodinné příslušníky komunisty jako sestra Mašínová měla komunistického manžela.Pan Schwarzenberg se vyjádřil nesprávně, popletl si celou situaci po válce nebo se chtěl populisticky předvést – to nevím, nechci mu sahat do svědomí. Jeho výrok o Benešovi jako válečném zločinci je urážkou českého národa, Němci byli odsunuti na základě Postupimské dohody a nebylo to jen z Československa.Vy také ještě stále věříte komunistickým kecům proti Benešovi? To o Vás něco říká…. |
| pardón – překlepmatka, paní Mašínová byla členka KSČ…. |
| chcete rict vase logika posteloveho hrace… tak to jo |
| Ja jim nemam za zle boj, ja nesnasim zbabelost. Kdyby se prostrileli, tak to beru, ale proste podrezavani zajatcu, fuj. Uz mi tam chybi jen to vyrizle srdce a zakusujici se do nej jeho kat. |
| Myslíte, že toho policajta měli pustit? Vy byste ho pustil? |
| Bud ho meli oddelat hned, nebo ho nechat spoutaneho. nez by ho nekdo nasel, meli by dostatecny naskok. |
| Dostatečný náskok? To jako že by je nedokázal popsat? Uvědomte si, že pak byli na území Československa ještě dva roky, než utíkali přes NDR. Fakt si myslíte, že by je za ty dva roky nedostali? |
No, přiznám, že jsem si znova prolítl diskusi, to kvůli objektivitě. Musím říct, že debata výživnější, než noha.A je mi líto, chtěl jsem vyhlásit vítěze, ale to místo je dělený. Takže:The Winner is…. chvilka napětí…
|
| Děkuji, nečekané děkovné prohlášení máte výše… |
| Chteli byt odbojari a skoncili jako loupezni vrazi jenom proto aby meli neco do zacatku v zahranici 🙂 |
| To bych neřekl. Stačili to prochlastat, než se dostali za hranice.. Tam šli s holou pjdelí… |
| Kdybyste se lépe učil a nemyslel jenom na chlast – byla měnová reforma a s tím související stávky dělníků v Plzni. Ani o jednom jste ve škole neslyšel? |
| Víte, nemusíte hned urážet, i rozdílné názory se dají provětrávat na „inteligentní“ úrovni. Já mám taky jiné zdroje, nejen vyprávění Ctirada Mašína. Ó jé, navyprávět se toho dá!Nakoupili motorky Jawa 500, Ogar 350 a Ariel 500. Později dokoupili ještě jeden starší Ariel. Dalším nákupem bylo čerpadlo Darling v hodnotě 10 000,- Kčs a zavedení vodovodu do domu Václava Švédy, elektrický průtokový ohřívač vody a dva gauče. Část peněz vyměnili za dolary a v tehdejším Darexu (pozdější Tuzex) si nakoupili luxusní oblečení a kožené boty. Část peněz (asi 20 000,-) propili.Pravda, ta měnová reforma… Ale ta byla, jestli se nepletu, v červnu 1953, ta byla „smrtící“, zejména s hotovostí. Přesto od loupeže 884.239 Kčs (i když, popravdě, ve finále to bylo to o něco míň, část peněz cestou nechal pan Rošický na pobočce Kovolisu ve Vrdech, ale nikde jsem přesnou částku nikdy nedohledal), měli téměř rok na to něco podniknout, když byli takoví odbojáři. A? NIC.Víte, ani by nemuseli vyhodit do luftu nějaký ten sekretariátek KSČ, ale třeba z těch peněz sehnat tiskařský stroj (nemyslím, že by to byl až takový problém, šmelina kvetla jak zběsilá a za peníze se dalo sehnat cokoliv) a tisknout protikomunistické, potažmo protikolektivizační letáky. Aspoň něco.A? NIC! |
| Tak proč nenapíšete něco inteligentního?Všichni, kdo odcházeli do zahraniční armády bojovat proti komunismu nebo nacismu, tak odcházeli s touhou v srdci osvobodit vlast, ne s penězi. A vy urážíte hrdiny šišláním sprostýho slova, to jste opravdu inteligentní zbabělec. Ani urazit na plná ústa si netroufnete, jen dětinsky šišlat.Pochybuju, že vy byste šel bojovat za vlast. |
| Já jsem hrdý, že jsem Čech. Prezident a jeho parta kamarádů se nás nesnaží nahnat do náruče Rusů a komunisty už nikdo nevolí! Vlastně moment… |
Proč jsou děti přecitlivělé
Annette Karmiloff-Smith & Malte Mienert PhD, FBA, FMedSci, MAE & Prof. Dr.
Stydí se vaše dítě před novými lidmi nebo ho vykolejí změna? Je běžné, že je dítě od dvou do sedmi let přecitlivělé. O přecitlivělosti u dětí a jak můžete pomoci, si přečtěte dále!
Přecitlivělost na něco může být obecně rozšířená i charakteristická jen pro jedno dítě. Ve všech fázích vývoje dítěte se však setkáte s věcmi, na které jsou přecitlivělé všechny děti. Různě choulostivé se děti stávají ve věku od dvou do sedmi let. Souvisí to s jejich kognitivním, sociálním, fyzickým a přirozeným vývojem.
Vytváření vazeb
Když dítě poprvé odejde z domova, musí se naučit vytvářet si pouta i s jinými lidmi, než je tatínek a maminka. Bude postaveno před další aspekt své nezávislosti. Toto období může být náročné – nejen pro vaše dítě, ale i pro vás!
Při vytváření nových vazeb mohou děti často reagovat přecitlivělostí v běžných věcech, jako jsou třeba hygienické návyky – nemusí jim být příjemné dojít si na záchod v přítomnosti jiné osoby, než je maminka nebo tatínek. Když dáte dítěti stejný výrobek, jaký používáte doma, bude mít něco známého a vytvoří si spojení mezi svým novým pečovatelem a domovem.
Nejlepší tipy, které vašemu dítěti pomůžou vytvořit si více vazeb: Je důležité, abyste si s novou osobou, která o dítě pečuje, vytvořila sama vztah. Získáte tak jistotu, že můžete dítě do její péče svěřit, a pomůže vám to tuto jistotu předat i vašemu dítěti.
Když od vás dítě odchází k dané osobě, ke které si potřebuje vytvořit pouto, snažte se tvářit pozitivně a povzbudivě. Posilujte nezávislost dítěte. Změna děti snadno vykolejí. Snažte se svému dítěti zavést rutinu, že bude potkávat stejné lidi a používat stejné výrobky.
Nový zubní kartáček nebo nový šampón, které koupíte bez jeho „schválení“, mohou udělat medvědí službu.
Hodnoticí emoce sebeuvědomování
Ve třech nebo čtyřech letech si dítě začne vytvářet představu toho, jak chce být vnímáno a jak chce jednat. Bude se řídit přirozeným vývojem a vytvoří si takové charakterové rysy, jako je sebepochybování a stydlivost.
Pokud si vaše dítě bude chtít na záchodě utřít zadeček samo, měla byste mu dát čas, aby to vlastními silami zkusilo. Nejdříve mu ukažte, jak se to dělá, a pak jeho snažení sledujte a povzbuzujte ho. Dejte mu výrobek vhodný pro děti, který je speciálně navržen pro dětské ruce a který mu pomůže zvládnout danou věc bez pomoci, aby mohlo být na svůj úspěch hrdé.
Praktické rady, které vašemu dítěti pomohou překonat sebepochybnosti a stud: Najděte rovnováhu mezi poskytováním dostatečné pomoci a ponecháním jeho snah na něm samotném. Nezapojujte se příliš brzy! Nabídněte svou podporu a přijměte, že bude dítě dělat chyby – důležité je, aby se nepřestávalo snažit.
Pokud nemá vaše dítě v daném úkolu, který si předsevzalo, úspěch, ujistěte ho, že to není žádný problém – žádný učený z nebe nespadl a příště se to podaří! Pokud vaše dítě projevuje o nějakou činnost zájem, dejte mu jednoduchý úkol a dostatek času, aby uspělo.
S postupným přirozeným vývojem dítěti umožněte, aby se stejně vyvíjely i úkoly, které dokáže zvládnout. Blahopřejte mu i k těm nejmenším úspěchům. Jakmile vaše dítě v daném úkolu uspěje, zkuste vymyslet vítězný popěvek, který si spolu můžete zpívat kdykoli, když udělá něco správně.
Může dokonce pomoci, když vymyslíte popěvek, který dítěti umožní pamatovat si svůj úkol a kroky, které s ním souvisejí.
Emoce sebevnímání a sebeuvědomování
Ve dvou až třech letech si vaše dítě začne uvědomovat, že je samostatným jedincem s vlastní osobností. Začne se u něj objevovat stydlivost a ostýchavost.
Chození na záchod je nejtypičtějším příkladem – dítě začne před členy rodiny zavírat dveře na toaletu a bude trvat na tom, že to chce dělat samo, protože se bude před ostatními stydět.
Jakmile se dítě začne takto chovat, můžete být v pokušení mu říct „nestyď se“ nebo „to, co říkají ostatní, tě nemusí trápit“. Pokuste se však dítě nechat, aby na to přišlo samo.
Pokud má vaše dítě imaginárního kamaráda, můžete tohoto kamaráda na záchod poslat s ním – můžete se za záchodovým dobrodružstvím vypravit společně a „objevovat“ zábavné produkty. Dítěti pomůžete překonat jeho nesmělost tím, že z čehokoli, z čeho se cítí v rozpacích, uděláte zábavnou hru. Použití imaginárního kamaráda vám pomůže vaši pozici posílit.
Nejlepší tipy, které vašemu dítěti pomohou překonat stydlivost/ostýchavost
Nechte na dítě působit situaci, ve které může ukázat své rozvíjející se emoce a sebeuvědomění, ale umožněte mu, aby se k vám mohlo vrátit jako do „bezpečného přístavu“, pokud se najednou začne stydět. Pokud dítě nechce, nenuťte ho.
Pokud dítě nějakou navrhovanou aktivitu odmítne udělat, nehádejte se s ním ani ho nenapomínejte. Zkuste udělat něco překvapivého nebo zajímavého, co ho od problému odvede. Pokud si vaše dítě vytvoří neviditelného kamaráda, podporujte jeho fantazii.
Na jeho kamaráda se ptejte – je to zvíře nebo jakou má barvu? Jakmile bude dítě spokojené, že jste jeho neviditelného přítele přijala, zkuste se aktivně zapojit, navrhnout pro něj jméno a hrát si s ním.
Školní rok 2018/2019
Typ: ostatní | Informace ze školy
Od druhého pololetí pracuje v naší škole pan Filip Landkamr, který je školním psychologem. Pan psycholog je velmi milý a sympatický, a jelikož mě zajímala jeho práce, připravila jsem si pár otázek, abych s ním udělala rozhovor.
- Co jste musel vystudovat, abyste se tomuto povolání mohl věnovat?
- Já jsem chodil na gymnázium Luďka Pika v Plzni a dále jsem studoval na vysoké škole v Brně – Filozofická fakulta Masarykovy univerzity.
- Proč jste si vybral tuto práci?
Protože mě baví pracovat s dětmi a mládeží. Je to mnohem lepší než s dospělými, neboť dětem můžete snáz pomoct. Předat jim myšlenky a názory.
Proč se lidé stydí za to, že navštěvují psychologa?
Je to tak nastaveno naší společností a kulturou. Rozhodně pokud máme nějaký problém, neměli bychom ho doslova dusit v sobě, ale svěřit se ostatním nebo psychologovi. Není to věc, za kterou byste se měli stydět.
Znamená to, když jdu k psychologovi, že jsem psychicky nemocná?
Rozhodně ne!!! Každý má nějaké problémy, a pokud si sám neví rady, není ostuda si říci o pomoc a navštívit psychologa.
- S jakými problémy k vám děti nejčastěji chodí?
- Častými problémy jsou vztahy v rodině, ve třídě a v přátelství.
- Jak pracujete s dětmi?
- Důležité je si s nimi povídat, aby mě braly spíš jako přítele a nebály se mi svěřit.
- Jaký typ dětí k vám nejčastěji dochází?
- To nejde říct, neboť každý jsme jiný a jak introvert, tak i extrovert může mít problém.
- Mají děti více problémů než dospělí?
- V každém věku jsou problémy, akorát dospělí si je často nechtějí připustit, a tak se je snaží zamaskovat.
- Jaká věková skupina nejčastěji navštěvuje psychologa?
Hlavně děti na prvním stupni nejčastěji chodí na žádost učitele nebo rodiče. Na druhém stupni už chodí nejčastěji sami od sebe.
Navštěvují vás častěji kluci, nebo holky?
To je opět různé. Záleží na kultuře. Kluci jsou často vychováváni k tomu, aby nebrečeli a byli silní. Proto je pro ně složitější si říct o pomoc. A dívky jsou odmalička vychovávány k tomu, aby projevovaly své emoce. Jsou více ochotné sdílet své emoce, svá trápení.
- Jaký typ člověka splňuje předpoklady, aby se mohl stát psychologem?
- Měl by umět naslouchat, být vnímavý a chtít pomáhat lidem.
- Baví vás tato práce a proč?
Baví mě odkrývat příběhy lidí a rád jim tímto způsobem pomáhám. Nejlepší je sledovat jejich pokroky.
Splnila práce psychologa vaše očekávání?
Ano, je důležité, aby práce člověka bavila. Ve vaší škole to máte dobře nastavené. Učitelé i asistentky pomáhají žákům a to je dobře.
S jakými záležitostmi by k vám měly děti chodit?
Pokud se budou chtít svěřit, pokud má kamarád problém a oni neví, jak mu pomoci. Nebo prostě se vším. Jsem jedno velké ucho.
Pan psycholog Lankman je velmi milý a sympatický. Pokud budete mít nějaký problém, rozhodně se nebojte za ním zajít.
rozhovor vedla Eliška Jáchimová, 8. A
Vytvořeno: 3. 6. 2019Poslední aktualizace: 5. 6. 2019 17:26
Autor: Mgr. Věnceslava Schenkova
Sexuoložka Hanka Fifková: Proč se tolik žen stále stydí
V západní kultuře se postoje lidí k sexualitě vytvářely na základě křesťanství. Foto: Profimedia.cz
Co mají tyto tři ženy společného? Stud, zábrany a nejistotu. Tedy potíže, se kterými se setkává každý sexuolog. Jdou ruku v ruce s ženskými sexuálními dysfunkcemi. Abychom pochopili jejich kořeny, musíme se vrátit o několik set let zpět.
V západní kultuře se postoje lidí k sexualitě vytvářely na základě křesťanství. To k něžnému pohlaví nebylo příliš laskavé. Církevní vůdcové prosadili řadu svazujících pravidel, která se týkají sexu.
Křesťanství například úplně ignorovalo ženský genitál. Nebo ženám nabízelo dobrou možnost hluboce se stydět za své pohlaví. Pro ně pak bylo těžké, aby měly rády svou vaginu, když o ní jejich náboženství mluvilo jako o „rozšklebené tlamě pekel“ nebo jako o „hrázi mezi výkaly a močí“.
Ve většině kultur menstruaci od pradávna považovali za něco opravdu nečistého.
Svým klientkám proto ráda vyprávím, že existovaly a existují i jiné kultury. Mají ke zmíněnému genitálu kladný vztah a dokonce ho oslavují. Není pro ně žádnou pekelnou tlamou, naopak, stal se pro ně zdrojem božských, až nadpřirozených schopností, které je mohou ochraňovat před zlými silami.
Další důležitý prvek, který sehrál zápornou roli v pomyslném historickém dramatu „O ženě a jejím vztahu k vlastní vagině“, se jmenuje menstruace. Ve většině kultur ji od pradávna považovali za něco opravdu nečistého. V řadě primitivních kmenů izolovali menstruující ženy ve speciálních chatrčích. Nemohly s nikým mluvit a po skončení menstruace se musely pro jistotu ještě rituálně očistit.
U národů, u nichž bylo běžnou věcí, že si vybíraly vši, dostaly v období měsíčků tyčku, aby se poškrábaly jinak než prsty. Rukou se nesměly dotknout ani vlastního jídla. A běda tomu, kdo by se k nim přiblížil.
Píše se o tom i v bibli: „Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera.“ Od dob, které jsem teď popsala, uplynula spousta času, ale stopy těchto postojů nalézáme v naší kultuře, a dokonce i v jazyce, ještě dnes.
Třeba v odborném slangu gynekologů přetrvává termín špinění. Znamená mírné krvácení.
Do mé ordinace pořád chodí generace klientek, které v dětství nezažily sexuální výchovu. Jediné informace o svém genitálu dostaly od matek. Často k tomu došlo až ve chvíli, kdy za nimi vyděšeně přiběhly, že krvácejí a nevědí, co se děje. Matky jim daly vložku a pár důvěrných ženských rad. Potichu, a nejednou i pokoutně, aby to tatínek a další muži z rodiny náhodou nezaslechli.
Ale co si budeme nalhávat. Zkuste mít ráda svůj genitál, když jediná závažná informace, kterou o něm v dospívání dostanete, je ta, že z něj jednou za měsíc teče krev.
Muži to mají snazší. Už jako malí kluci se učí, aby měli ke svému penisu veskrze pozitivní a láskyplný vztah. V pubertě se ho automaticky naučí ovládat, díky biologickému sexuálnímu puzení. Nemají problém s tím, aby se sexuálně vzrušili a dosáhli orgasmu. Kéž by se totéž dalo říct o ženách. Mnohé z nich se to musí složitě učit. Buďto samy, nebo společně s partnerem.
Ženy se učí tomu, aby měly rády svůj genitál.
Hezky to vyjádřila i slavná spisovatelka Simone Beauvoireová ve své knize Druhé pohlaví. Když se ženy odevzdávají mužům, nebývá to podle ní kompenzováno prudkou a bezpečnou rozkoší. Škoda. Obětovaly by svůj stud daleko snadněji a raději, kdyby si tím otevřely brány ráje.
Přes to všechno se ženy učí tomu, aby měly rády svůj genitál. Některým to možná trvá chvilku déle. Proto spoléhám na jejich muže. Právě oni mohou zbavit své partnerky studu a nejistot. Pokud je dokážou přesvědčit, že právě tahle jejich část těla, která tak často nemá žádné hezké jméno, případně vůbec žádné, se pro ně stala tím nejhezčím a nejmilejším místem na světě.
Hlavní zprávy
Diskuze Proč se vlastně lidi stydí za nahotu?
Velikost písma:
Ja se nestydim za nahotu jako takovou, ale za vsechny ty nedostatky, ktere
odhaluje. Kdybych mela dokonalou postavu, tak na mistech, kde to ostatni snesou,
klidne chodim naha.
33719
15027
Protoze zvyklosti v nasi moderni spolecnosti rikaji, ze se nahy clovek na
verejnosti vyskytovat nema, nahota patri do soukromi, msme tak vychovavani od
dětství. Deti se treba nestydi. V jinych narodech se za nahotu nikdo stydet
nebude.
@fera21 píše:
Dávám všanc své jméno a pověst tu na emiminu k založení téhle
poměrně abstraktní filosofické debaty, aby to nebylo zas svedeno na
nějakého chudáka, kterému začaly prázdniny. Nedávno jsme se ale
s kamarády v družném rozhovoru dotkli tématu nahoty a vyplynula z toho
otázka proč se vlastně lidi za nahotu tak stydí? Třebaže jsme to
prodiskutovali ze všech úhlů, nedokázali jsme přijít na nic jiného než
na to, že většina lidí (včetně nás) má nahotu zafixovnou jako něco
nemravného, co se prostě neukazuje. Což je ale v rozporu s tím, že
lidský tělo je vlastně u všech stejný, zatímco stud by se měl dostavovat
v okamžicích, kdy dělám něco nevhodného, co většina lidí ne.
A protože jsem starej šťoura a vrtá mi to hlavou (a nikdo se se mnou už
o tom nechce bavit), tak dávám otázku v plén a třeba mi to někdo
osvětlí .
Si napsala, že stud by se měl dostavovat v okamžicích, kdy děláme
něco nevhodného, co většina lidi ne..
Myslim, že kdyby většina chodila nahá, a bylo to prostě normální jit po
městě nahej tak se ani tolik nebudem stydet běhat venku nahaty
Ale jít jediná po městě nahá, to bych se teda styděla
Příspěvek upraven
26.06.20 v 18:32
Je to vychovou a zvyklostmi v konkretni spolecnosti. Papuanci maji na nahotu
urcite jiny nazor nez my. Stejne tak vylezt v bikinach pred sto lety by bylo
u nas nemyslitelne, nekde je to problem i dneska. Ja se treba v FKK zonach
vubec nestydim, ale do prace naha nepujdu ze.
Nahota ne, ale mam problém s nedostatky které na své postavě vidím a
nechci tím obtěžovat ostatní
Za nahotu se nestydim, ale moje tělo nahé má vidět jen můj muž.
Nechápu proč bych to měla ukazovat druhým. Přece jen si svého těla
vážím a myslím si že nepatří na oči druhým, ale jen tomu konkretnimu
partnerovi. ( doktor jsou samozřejmě výjimka)
Ale prdlajs MRAVNOST
většině žen (a mužů už vůbec ) by nahota až tak nevadila, kdyby se cítily
„dokonalé“
ale se jako takové necítí
protože všude plno porna a modelek
takže vidíme svou celulitidu a povislé k…zy atd..
takže za mne – nahota fakt většinu lidí nepohoršuje, spíše je to ostych a
nejistota z vlastního těla
-
proto nechodím na nudinu, být 17letá misska, tak tam ležím
365/ročně - PS : u chlapů jsem nahotu probírala s pár jedinci, obecně měli ostych
daleko menší, ale vadilo jim často srovnávání parametrů a ostatní chlapi
ženské jim paradoxně nevadily
vůbec
Příspěvek upraven
26.06.20 v 18:43
Z Čech jsem byl zvyklej chodit mezi sprchou a skřínkou v posilovně
nahatej, američani se všichni balej do ručníků.
A v dětství jsme jezdili k Baltu a váleli se na nuda pláži.
Malý městečko na Rujáně, rodina u který jsme bydleli, pokud vím,
vůbec nevlastnila plavky – a on byl ředitel gymplu a ona učitelka němčiny.
Celý městečko se scházelo nahatý na pláží u moře.
Co je to nahota? Sundat hidzab? Mít odhalené koleno? Chodit v bikinách?
Mít bederní roušku? Být nahý?
@KalamityJohn
píše:
Z Čech jsem byl zvyklej chodit mezi sprchou a skřínkou v posilovně
nahatej, američani se všichni balej do ručníků.
A v dětství jsme jezdili k Baltu a váleli se na nuda pláži.
Malý městečko na Rujáně, rodina u který jsme bydleli, pokud vím, vůbec
nevlastnila plavky – a on byl ředitel gymplu a ona učitelka němčiny. Celý
městečko se scházelo nahatý na pláží u moře.
To musela být balada… čím jsem starší, tím je mi líp nahaté Ráda chodím do sauny, ten pocit je
k nezaplacení. Za své tělo se ani nijak zvlášť nestydím, takže doma
běžně pobíhám polonahá, nebo nahá a manžel běží za mnou a pohoršeně
zatahuje žaluzie. No bože, tak mě někdo uvidí Jinak jsem byla v dětství často brána na
nudistické pláže, tak možná proto k tomu mám takový žoviální
vztah
Stydíte se? Nestyďte se za to!
„No tak! Nestyď se!“ To byla mantra mých rodičů asi do nějakých mých 7–8 let. Byla jsem bázlivá, stydlivá, uzavřená brýlatá holčička s ofinou a při vyslovení této věty jsem měla pocit, že je to pokyn k propadnutí se do země.
Doteď (a to už je dobrých víc než 40 let) si pamatuju, jak mne maminka dovlekla k sousedům, abych beze studu sdělila jejich Jarečkovi, že se mi líbí (což jsem jí v nějaké obzvláště otevřené chvíli zřejmě řekla a na dlouhou dobu to míru důvěry k tomu, že mé nejtajnější tajemství nevyzradí, nadobro zavřelo).
Stála jsem s mámou za ruku před vraty Jarečkova domu a jeho maminka (v té době ředitelka mateřské školy, kterou jsem navštěvovala) asi vůbec nechápala, k čemu jsem se vlastně měla přiznat. Snažili se ze mne dolovat věty a já jen stála, plakala, červenala se a koukala na špičky svých bot. Nerozuměla jsem tomu: proč mne dospělí mohou takto trápit?
TOHLE BYL STUD. Oni se mi smáli. Tenkrát a pak ještě mnohokrát. Smáli se, že nejsem schopná slova, že tam stojím jako tvrdé Y. Že se mi mlží brýle. A tak začala moje etapa sžívání se s vlastním studem.
Stud, vina, trapnost, hanba…
Stud je velmi složitý jev, který se zatím nepodařilo definovat, praví Wikipedie. Preventivní, varující „stud před něčím“ je ostych, následný „stud za něco“ je hanba. V něčem se stud podobá (subjektivní) vině, ostudě, trapnosti a trémě, s nimiž se někdy v běžné řeči zaměňuje. Bližší rozbor však ukáže, že se od nich také významně liší.
- Zatímco vina je lítost a přijetí odpovědnosti za nějaké jednání (nebo nečinnost), předmětem studu je vlastní osoba sama: člověk cítí vinu za něco, co udělal, ale stydí se za to, jaký je.
- Zatímco míra viny se měří velikostí poškození druhých, stud indikuje míru „poškození“ sebe sama.
- Na rozdíl od viny a hanby, které se vztahují k minulému jednání, stud je také preventivní: člověk se stydí něco udělat, a tudíž to neudělá (to bych se musel stydět).
Na rozdíl od ostudy, trapnosti a ztrapnění, jež předpokládá svědky a společnost, stydět se člověk může i za věci, které nikdo neviděl a o nichž nikdo neví. Může se stydět dávat najevo své dobré stránky, může se stydět veřejně vystupovat (tréma) nebo příliš vynikat, například ve škole. Proto se stud někdy omezuje („nestyď se!“), jindy naopak povzbuzuje nebo probouzí („styďte se!“).
Stud a plachost je osobnostní rys, není to chyba ani nedostatek. Určitě každý znáte někoho, kdo je plachý, a přitom je milý a srdečný. Většinou jsou tito lidé velmi dobrými posluchači, kteří dovedou být hluboce přítomní, aniž by museli říct jediné slovo. Je fajn, že se teď tolik pozornosti věnuje světu introvertů a jejich přednostem.
Jste citliví, opatrní ve vztazích s druhými, ale dokážete si ze světa udělat laskavé místo. Nemusíte hned všechno na druhé „vybalit“.
Umět se stydět přináší dokonce specifickou hodnotu. V dnešním světě, který na první pohled řídí a ovládají extroverti, se může zdát, že člověk, který se stydí, má nějaký problém, přinejmenším se sebevědomím. I rodiče se někdy starají, když si všimnou, že se jejich dítě ve společnosti projevuje plaše a zdrženlivě.
Za svůj bohatý emoční život jsem zjistila, že někteří plaší a stydliví lidé jsou jen ostražitější a přemýšliví. Chvíli jim trvá, než se jako šnek z ulity osmělí v přítomnosti cizích lidí. Potřebují si nejdříve druhého člověka prohlédnout a vyhodnotit, zda vztah s ním stojí za to.
Krásné červenání
Stydliví lidé, dospělí i děti, to v dnešním světě nemají úplně lehké. Je pro ně těžší se uvolnit uprostřed neustálé záplavy impulsů a orientace na výkon. O něco pomaleji navazují vztahy s ostatními lidmi.
Mohou mít problém se zapojením se o kolektivu, bojí se vystoupit nejdříve před tabulí, později s prezentací.
Pokud se se svou plachostí a studem nenaučí žít jako se svou přirozenou součástí (jako já), může se stát, že si v průběhu života vytvoří vzorec izolace.
Jak si (a svým dětem) i se studem zařídit fajn život:
- Poděkujte za něj. Jste citliví, opatrní ve vztazích s druhými, ale dokážete si ze světa udělat laskavé místo. Nemusíte hned všechno na druhé „vybalit“.
- Opouštějte svou komfortní zónu, ale pomalu a v bezpečí. Nenuťte se a nenuťte stydlivé dítě, aby se předvádělo, hrálo na klavír před návštěvami. Pokud se stydíte, stanovte si hranice, co je jen vaše a s čím si dovolíte se svěřit a komu.
- Dávejte a respektujte možnost volby: „Krásně a ráda zpíváš a babičce se to minule moc líbilo. Zazpívala bys pro ni dnes zase něco?“ A respektujte jasné NE.
- Trénujte s dětmi mezilidský kontakt. Když moje malá dcera (přirozeně se stydící) v restauraci chce brčko do pití nebo kečup k hranolkám, požádám ji, aby si to sama objednala, případně si pro to k servírce či číšníkovi došla.
- Naučte se dýchat do břicha, skutečně situaci rozdýchat a ustát.
- Pokud se stydíte za své tělo, je to práce na sebepřijetí, případně práci na fyzické i psychické kondici. A znovu uvědomění si, že vy sami rozhodujete, komu dopřejete pohled na něj. Některá zákoutí jsou třeba jen a jen vaše.
Po více než 40 letech stydlivého života jsem zjistila jeho výhody.
Mám krásné fungující 28leté manželství s umělcem introvertem. Nemusím a nechci všechno ventilovat na veřejnosti. Ale můžu!
Jarečkovi bych už klidně byla schopná říct bez červenání do očí, že se mi líbí, ale už se mi vlastně nelíbí – má vysoké čelo, ženu, dvě děti a veřejnou funkci…a taky proč bych to dělala. Na svůj stud jsem vlastně občas i pyšná. Ještě to umím…
Seděli jsme s kamarádem v tiché kavárně a on rozvášněně rozhovořil o nízké pohyblivosti svých spermií (řešili se ženou umělé oplodnění). Lidé u vedlejšího stolu zbystřili a začali se otáčet.
Já se styděla a jemně ho po chvíli upozornila, že vzbuzuje zájem přítomných dam. Začervenal se tak krásně, že to bylo vidět i v přítmí kavárny.
A tak jsme si tam krásných pár vteřin intimního studu prožili oba dva. Díky za to!