V pořadí již devátá móda z metra, ve které jsme tentokrát zamířili na stanici Můstek a ptali se mladých Čechů, co mají na sobě.
- Sdílet
- Uložit Uložené
- Sdílet Sdílet článek
- Sdílet
- Uložit Uložené
- Sdílet Sdílet článek
Každý měsíc mapujeme a zaznamenáváme pražské stanice metra, abychom ti mohli pravidelně nabídnout pohled na styl mladých lidí, které si náhodně odchytíme, vyzpovídáme a nafotíme. Oblíbená Móda z metra samozřejmě nesmí chybět ani za měsíc únor.
Jelikož je zima, tak v minulém díle, který si můžeš přečíst zde, jsme se zaměřili na to, jakým způsobem se chrání Pražané nejčastěji. U péřovek, kožichů a kabátů zůstaneme i teď, zároveň se ale přesuneme k tématu, kterým je ekologie a udržitelná móda.
Také jsme zkoumali, zda se názor na oblékání většiny Čechů lepší, nebo módu stále příliš neřeší. Za co mladí utrácí peníze, hlídají si materiály a také původ svých outfitů? A co konkrétně měli na sobě oblečeného?
Otázky, které jsme pokládali:
- Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
- Co sis naposled koupila?
- Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
- Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
Erik (@erda_perda)
Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
Záleží, jak co. Ekologičnost asi moc neřeším, materiály někdy. Občas se zajímám o to, v jaké zemi bylo vyrobené.
- Co sis naposled koupil?
- Včera jsem si koupil triko Drôle De Monsieur Not From Paris Madame.
- Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
- Ne.
- Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
- Do pěti minut si většinou vyberu.
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER 
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER
Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
Nejčastěji kupuju věci z HMka nebo ze Zary. Oni tam vždycky píší, že je jejich oblečení vyráběné ekologicky. Ale nějak extra to nekontroluju, protože ne často si kupuju nové věci. Když už si koupím, tak vybírám podle toho, co je zrovna ve slevě.
- Co sis naposled koupil?
- Džíny, které mám právě na sobě.
- Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
Moc nemám rád styl emo a skaterů. Řetězy a takový věci, to se mi moc nelíbí. Celkově se Generace Z obléká fajn, ale není to úplně nejlepší. Celkově se Češi se oblékají na nic.
- Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
- Co první najdu na poličce, to beru.
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER 
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER
Honza P. (@honza_pali)
Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
Určitě. Hlavně si vybírám podle materiálů, země původu je většinou u všech dobrejch značek stejná a ekologicky – snažím se na to v poslední době co nejvíc myslet.
- Co sis naposled koupil?
- Mám docela nové Jordany a naposled taky tuhle košili, kterou mám celkem nově.
- Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
To je těžká otázka. Znám dost Čechů, co se dobře oblíká, ale všichni úplně ne.
Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
Jelikož vstávám hrozně brzo a musím rychle do školy, tak asi deset minut. Moc dlouho ne.
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER 
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER
Jáchym T. (@thestonemask)
- Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
- Z jaké země ne, ale na materiálu mi docela záleží, hlavně kvůli pohodlnosti.
- Co sis naposled koupil?
- Myslí, že to bylo tričko od Pleasures.
- Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
Já bych řekl, že jo.
Akorát to nesmí bejt zbytečně přehnaný, lidi by se neměli zbytečně řídit tím, že co je drahý, to je dobrý.
- Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
- Deset minut.
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER 
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER
Klára D. (@kdoskovaa)
- Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
- Moc ne.
- Co sis naposled koupila?
- Myslím, že to byl baret.
- Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
- Ne.
- Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
- Trvá to dost dlouho.
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER 
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER
Sofie (@sofca_a_sofca)
- Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
- Spíš ne.
- Co sis naposled koupila?
- Mikinu.
- Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
Jak kteří. Myslím, že starší generace na to už moc nemyslí, ale i ti starší se podle mě snaží.
- Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
- Jak kdy, ale když chci vypadat dobře, tak třeba patnáct minut.
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER
Barbora H. (@barululululu)
Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
Tak na materiál myslím především. Taky koukám na ekologičnost a země, to úplně moc neřeším, spíš podle toho, jaký je to model.
Co sis naposled koupila?
Naposledy jsem si koupila Nike mikinu. Kupovala jsem ji z USA.
Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
Myslím si, že úplně moc ne. Mám pocit, že když potkám někoho, kdo je dobře oblečený, tak je to spíš cizinec.
Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
Záleží, jak kdy. Od pěti minut klidně do hodiny.
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER
Viktorie O. (@viktorieoderska)
Když si kupuješ nové oblečení, myslíš na to, jestli bylo ekologicky vyrobené, v jaké zemi a z jakých materiálů?
Rozhodně. Já nakupuju hodně vintage, i když to asi nevypadá s těmi taškami ze Zary, ale ty nejsou pro mě.
- Co sis naposled koupila?
- Ani nevím.
- Myslíš si, že se Češi dobře oblékají?
- Postupně se to zlepšuje.
- Jak dlouho ti ráno trvá vybrat, co si na sebe oblečeš?
- Deset minut.
Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER Zdroj: Filip Poreba/REFRESHER Upozornit na chybu. Pokud jsi našel nedostatek v článku nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Diskuse: Muži zlenivěli, tvrdí Ladislav Špaček
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.Děkujeme za pochopení.
 |
Svého muže považuji za svéprávného a nikdy by mě nenapadlo poroučet mu, co mi má vzít na sebe. Proboha. Jde-li přednášet, vezme si oblek a úplně sám, jde-li do zoo, ať si vezme třeba triko s gorilou. 😉 |
| |
| |
Je třeba hrůza, v jakém oblečení lidé chodí k volbám.. |
| |
Jen mi přijde, že běžné situace, jako je návštěva divadla, večeře v restauraci, sandály, košile a příbory už stokrát dopodrobna popsal, tak bychom se měli zaměřit na ještě složitější a slavnostnější případy.Jaká je kupříkladu Kinderstube ve chvíli, kdy jde člověk podepisovat v půlce osmdesátých let přihlášku do KSČ? Oblek dle poslední módy bude asi povinným minimem. S vestičkou či bez vestičky? Nebo rovnou smoking? Měla by barva podepisujícího pera ladit s kravatou nebo s manžestovými knoflíčky? Podává se k podpisu se souhlasem s okupací vlastní země ze zásady červené víno nebo ti, kteří vstupem chtějí stranu rozložit zevnitř, mohou odbojně usrkávat bílé?Samé otázky! |
| |
A já vám zase kašlu na to, jak si mám zapnout kterej knoflík, jakej si kde mám uvázat uzel, nebo jestli mám vzít do ruky nejdřív tu nebo tu skleničku. To ať si dělají ti, co si chtějí hrát na snoby a dělat ze sebe něco rádoby lepšího a vychovanějšího. A co se týče otevření dveří a podobných ústupků ženám: nechtějí oni to tak samy? Vždyť pořád bojují za rovnoprávnost, tak proč by jim chlapi měli otevírat dveře, odsouvat židle a dávat jim přednost? Jo aha, ony chtějí rovnoprávnost jenom tam, kde se jim to hodí, tedy na jedné straně získat, ale na druhé to nechat, jak to je. |
| |
Užijte si Vaše kašlání. Trubko 🙂 |
| |
etiketa by měla být vyučována ve škole |
| |
Deti jsou obezni, deti jsou nevychovane. At se stara skola! A rodice jsou tu k cemu? |
| Já držím vidličku v levé ruce a nůž v pravé. Je to tedy špatně?? |
| Divil byste se kolika ruznymi zpusoby se jak vidlicka tak i nuz daji drzet… A taky kolik lidi ani jedno z toho neumi drzet, pouzivat ci spravne vkladat do ust… Skoda mluvit |
| Já si prošel fotky. Špačku?! Za vrchol pánské lenosti a nevkusu považuji rozhalenku. Možná působí na ideálech dámských ložnic mužně a ležérně, ale brát si sako, abych ho prznil rozhalenou „z lenosti“ u mistra etikety? Je to vůbec možné, taková společenská zvrácenost?Čím se vlastně rozhalenka liší od košile s krátkým rukávem? |
| To není leností. Je to obrazem celkového úpadku morálky. Nevážíme si druhých, nevážíme si ani sami sebe. Nemáme ani dost sebevědomí upozornit někoho na nevhodné oblečení. Ubývá míst, kde vás pro nevhodné oblečení nepustí dovnitř, co kdyby přišli o jednoho zákazníka. Celebrity, místo aby šly příkladem, ukazují co největší ohavnosti a tím srážejí laťku tolerance k zemi. Člověk, který se snaží tu laťku trošku zvednout, je ostatním k smíchu. Na webu vám „odborníci“ radí, hlavně ať se vy cítíte pohodlně. Nějaká škrtící kravata je tedy fuj, stejně jako sako, ve kterém se stejně budete potit. Když jsem byl posledně na premiéře v opeře, byli jsme v divadle ve smokingu dva, já a ředitel divadla. Zato pánů v džínách (v těch byly dokonce i některé dámy) či bez saka nepočítaně. |
| Myslim, z driv to nebylo lepsi. |
| Netroufám si tvrdit, že způsob oblékání souvisí s morálkou. |
| Co je etika Vam nekdo rad urcite Vysvětlí.Nejprve ale doporucuji lekci cteni, nasledne lekci o pouzivani cizich slov. Až se dostanete k etikete,budete spokojeny.Ale mozna vlastne ne a zustanete fascinovane u pivni lahve. |
| Včera jsem si ve svém hubertusu sedl v metru vedle nějaká nafrněné dámičky v černém flauši. Okamžitě se ošívala a kde jsem se jí dotknul, hned si obírala smítka. Obratem jsem získal pocit špindíry a zablešence. Nebylo to poprvé, kdy jsem narazil v metru na takovouto „arogantní smetánku“. Pokaždé dáma za zenitem. Nějaká panička generálního ředitele Zeměkoule, co zrovna chudák musela metrem s ostatním podřadným plebsem.Zlaté studentky, které na své flauši nosí výzdobu ze všech mejdanů za poslední tři roky. A ještě se dají pozvat na rande. ;-)A když se dáma zvedla, aby vystoupila, měla na zadku přilepené „smítko“ velikosti provázku od vánočního dárku. Neobral jsem jí a válím se smíchy ještě teď.Ano, jsem nevychovanec. ;-)A mohl jsem zaharašit servisem jejího pozadí, mohl. 😉 |
| Je smutné, že svůj zanedbáný stav považujete za nějakou normu. |
| O mém stavu víte kulové. Jen máte potřebu urážet druhé. Což je to samé, co dělala ta „dáma“ pro virtuální blechu na rukávu.Etiketa je o slušnosti a důstojnosti, pak teprve o hadrech. Pokud ji někdo bere jako nástroj na povyšování se nad druhými a urážení druhých, zůstává plebsem i když má na sobě předpisovou kravatu z Kotců i s originálním flekem od Špačka. 😉 |
| Docela jsem se predstavou vaseho pribehu s onou damou pobavila. Jen mi tam trochu chybi vas priblizny vek, kdyz berete na rande studentky a mluvite o dame za zenitem. Jinak vypada v hubertusu mlady student a jinak ctyricetilaty chlap. A nebojte, ja uz jsem za zenitem. |
| Prozíravě jezdím pražskou MHD ve flauši v odstínu špinavé popelnice. Velmi elegantní.Domnívám se, že se můj věk zastavil kolem roku 40.Miluji vzoreček pro ideální věk ženy = věk muže / 2 + 7. 7 lze vynechat. 😉 |
| Moc diky za pobaveni. Uplne vas vidim vedle te damy. Mimochodem, ja taky tvrdim, ze mi je 35, ale uz po …nacte. |
| A Vy budete prohlašovat něco o zenitu… Platí úplně stejně pro muže i ženyA od starého chlapa v hubertusu se studentky nechají pozvat na rande? To leda když zavřete oči a necháte se unášet fantazií |
| Právě jsem popisoval bývalce své „trable“ za týden pro takovou její moc osamocenou kamarádku. Zrovna zkouší první zaměstnání… potřebovala by držet za ruku. Ptala se co tak dělám.Bylo to o mé aktuální velké lásce, co jsem ji potkal a mohl trochu poškádlit (spíš ona mě), cloumá s námi puberta, pak o kamarádce z minulého víkendu, kamarádce z 1. poloviny týdne a kamarádce z 2. poloviny týdne. Ještě k tomu patří mejdan s další kamarádkou v pátek…Dostal jsem hrozně vynadáno. Prý mám nechat neužitečných fantazií a spadnout na zem. (Ta zem vypadá jako velká pokora a jedna konkrétní slečna, co mi ji určí můj poradní sbor.) |
| Černý flaušový kabát je mor. Je na něm vidět úplně každičké smítko. Nemyslím si, že by vás paní považovala za špindíru, ale nechtěla na sebe nachytat vlákna z vašeho kabátu. Já ho nosím taky a než vyjdu z domu, strávím dvacet minut s lepícím válečkem a obírám a obírám. Máme čtyři kočky a psa, a i když mám kabát ve skříni, vždycky se na něj něco nachytá a nikdy se nepodaří odstranit vše. |
| >válím se smíchy ještě teď. |
Umí se Češi oblékat? Podle těchto módních hříchů těžko!
Češi jsou ve světě známí hlavně ze dvou důvodů. Prvním je samozřejmě láska v pivu. Ten druhý už tak roztomilý není, protože našinci často bývají terčem posměchu za svůj styl oblékání.
O několika „českých trendech“ jsou dokonce zmínky v průvodcích pro cizince! To snad aby nebyli turisté po příjezdu nemile překvapeni, především v záplavě igelitek, které jsou naší největší neřestí.
Jenže co ten zbytek, opravdu je to taková bída s nouzí?
Made in Czech
Špatná reklama nás trochu mrzí, protože nalijme si čistého vína – v každé zemi je to podobné a mistr tesař se někdy utne, bez ohledu na národnost. Tak proč jsme zrovna my označováni za černé ovce módního průmyslu? Snad si v příštích letech napravíme reputaci. Je ale fakt, že tyhle čtyři přešlapy jsou stále k vidění a možná kvůli nim nás všichni hází do stejného pytle!
1. Ponožky v sandálech, zpátky do minulosti
Proč se tohle pořád nosí? Otázka, která má historický podtext. Ještě ve 20. letech minulého století byla tahle „móda“ úplně běžná.
Sandály platily za turistickou obuv, takže ponožky měly nositele chránit před škrábanci a prachem.
S příchodem druhé světové války se lidé tohoto zlozvyku museli zbavit, ale jakmile se politická situace uklidnila, šup zpátky ke kořenům a světě div se, vydrželo to dodnes!
Jaký to má smysl? To je stále záhadou. Otevřená obuv se nosí, protože je teplo. Když je někomu zima, ať si vezme uzavřené boty, do nich fusekle podle libosti a je po problému. Spojovat nespojitelné, to je hotový český majstrštyk!
2. Ramínka mimo, vyzývavý omyl
Existuje tolik druhů a střihů spodního prádla, až se jednomu nechce věřit, že si nevybere doslova každý. I u nás jsou oblíbené blůzky s holými zády, trička s vázáním za krk a všeobecně modely s různými důmyslnými průramky a otvory.
Na tom by samozřejmě nebylo nic trestuhodného, kdyby celý efekt nositelky nepohřbily standardní podprsenkou. A co hůř, úplně odlišné barvy.
Když to máš, tak to ukaž? Mimochodem, ani čouhající tanga z kalhot bokového střihu, nebo rýsující se švy kalhotek, neudělají moc parády.
Ale stejně, stačí pohled a už je každému jasné, které „bombarďáky“ si dnes Máňa od vedle oblékla. Jak dlouho ještě musíme takhle trpět?
3. Velbloudí prst, maskování marné
Další nechvalně známá disciplína, ve které některé dámy vynikají, má svůj slangový výraz – cameltoe, tedy velbloudí prst. Příčina téhle společenské sebevraždy je nošení těsného oblečení, spodního prádla, plavek, zkrátka věcí „na tělo“.
Obrys stydkých pysků jako dlani! A jsme zase u toho, na špatném výběru velikosti oblečení může pohořet i ten největší „fashion guru“. Pánové si tady možná při mrknutí oka přijdou na své, ale my ostatní si sondu do anatomie necháme klidně ujít.
4. Špinavé boty, styl sedlák v plné polní
Podle výzkumu jedné společnosti, která se zabývá výrobou pracích a čisticích prostředků, se každý pátý Čech sprchuje i v tom nejparnějším počasí každý druhý až třetí den. Prý pobyt v koupelně ukrutně nebaví!
Hygienické návyky tedy nejsou naší nejsilnější stránkou, takže je nad slunce jasné, že když už se kašle na osobní čistotu, neleští se ani obuv. Jenže pak to taky podle toho vypadá.
V centru města si to vyšlapuje týpek, co má hroudy hlíny až nad kotníky a ještě se tváří jako švihák lázeňský. Celou zkázu dokonají „koláče“ potu v podpaží a lehký závan smrdutého skunka.
Tohle fakt nebudí ten nejhezčí obrázek, co si budeme povídat.
Co si myslíš o těchto módních přešlapech, taky nad nimi kroutíš hlavou? Opravdu se Češi podle tebe neumí oblékat, nebo je to jen pomluva? Napiš nám svůj názor do diskuze pod článkem, budeme se těšit na příspěvky!
My si myslíme, že nejen Češi mají občas problém s módou. Mrkni do galerie, v čem jsou lidé po celém světě schopni vyrazit třeba na nákup.
Celá galerie 32
Text: Lucie Feiková
Proč děti českých rodičů v zahraničí často neumí česky
Pokud žijete jako já v zahraničí a máte nebo plánujete děti, pak vás otázka, jak moc chcete, aby vaše děti vlastně uměly česky, asi nemine. Pokud ještě děti nemáte, tak si možná ťukáte na čelo a říkáte si, proboha, co je to za otázku. Jasně že se ty děti naučí česky, když na ně máma, táta nebo dokonce oba mluví česky, ne.
Denní realita mnoha českých nebo poločeských rodin za hranicemi je spíš taková, že jejich děti česky rozumějí, ale nemluví, nebo mluví češtinou velmi lámanou. Jak to?
A jak se může
vůbec stát, že dítě, co má oba rodiče Čechy, má nakonec češtinu spíš jako cizí
jazyk?
Když jsem před pár lety začínala učit české děti v zahraničí, ještě bezdětná, taky jsem to nechápala. Zařekla jsem se, že kdybych já měla někdy žít v zahraničí, nikdy nic podobného nedopustím. Postupně jsem pochopila, že to není úplná brnkačka.
Nepříjemný pocit, že ostatní nerozumí
Nejčastější důvod toho, proč děti nakonec česky nemluví, spočívá v tom, že rodič, často původně odhodlaný mluvit na dítě jen a jen česky, nechce z konverzace vylučovat okolí. Pokud má partnera cizince, co nerozumí česky, je tenhle nepříjemný pocit – ale on nám nerozumí – přítomný dennodenně.
To pak vede k přehodnocení priorit a na první místo se dostává důležitost rodinné pospolitosti a toho, aby si všichni rozuměli. Rodič se uchyluje k tomu mluvit česky na dítě jen v nepřítomnosti partnera nebo jiného cizojazyčného okolí (rodiny partnera, kamarádů apod.).
Což nestačí.
Dítě roste a čím
dál víc času tráví v cizojazyčném prostředí, čím dál míň času jen v přítomnosti
českojazyčného rodiče. Čeština upadá, dítě se neumí dobře vyjádřit, což ho –
pochopitelně – frustruje, a upouští postupně od češtiny víc a víc.
Pokud rodič, kterému
dítě odpovídá v cizím jazyce, ještě k tomu postupně ztratí motivaci a přestává na dítě mluvit česky docela (s výjimkou např. návštěv v Česku), mizí i naděje aspoň na obstojnou pasivní znalost.
Strach, že se dítě nezačlení
V rodinách, kde jsou oba rodiče Češi, zas vládne v prvních letech dítěte strach, jak se začlení do kolektivu, když umí jen česky, a ne jazyk země.
Proto se rodiče uchylují buď k tomu, že si rozdělí role a jeden mluví na dítě v cizím jazyce, anebo k tomu, že ho učí alespoň základní slovní zásobu nebo základní pokyny. Stejně tak později mohou mít rodiče obavy, že češtinou ohrožují solidní prospěch a dobré školní známky dětí, že je potřeba jim naopak pomáhat (např. s domácími úkoly) v jazyce země.
Jenže mateřská a rodičovská bývá v jiných zemích mnohem kratší než v Česku a dítě je často už od roka či dokonce dřív naopak den co den od rána do odpoledne v cizojazyčném prostředí, jazyk se v pohodě naučí, a navíc bude postupně spíš tíhnout ke kamarádům a jejich jazyku. To, co je ohrožené, je naopak čeština. Tu je potřeba podporovat ze všech sil a právě v těch prvních letech je to nejsnazší.
Rodiče se v tomto
případě rozhodnou přehodnotit priority, usnadnit dítěti přechod do nového
prostředí a osvojení češtiny je odsunuto na druhou kolej. Mnozí si v tu chvíli
ani nedokáží představit, že by se to mohlo ne úplně povést – vždyť oba rodiče jsou Češi. Jenže to je
nejenom možné, ono je to dokonce i dost pravděpodobné.
Přepínání jazyků může stát hodně sil
I pokud je rodič obeznámený se zákonitostmi vícejazyčné výchovy, v běžném životě se mu staví do cesty mnoho překážek. Není to úplně jednoduché působit den co den jako tlumočník ve vlastní rodině, říkat totéž česky dětem, jiným jazykem partnerovi, a co teprve ve chvílích, kdy se k tomu přidá nějaká nemoc nebo velká únava.
I pro mě je buď snazší mluvit jen česky, anebo jen německy – a to jsem vystudovaná překladatelka a tlumočnice. Přepínání jazyků chce zejména dobrý cvik, ale sil vás to bude stát dost i v případě, že trénujete dennodenně.
Zejména pokud mají moje děti na návštěvě cizojazyčné kamarády, v bytě jsou čtyři děti, já se snažím přežít a zároveň mluvit česky na svoje děti a německy na ty druhé, jsem vyšťavená už po pár desítkách minut. A co teprve když se děti o něco hádají nebo perou (což je v podstatě v kuse) a já jim musím dělat prostředníka a pokusit se pomoct jim to vyřešit.
Zapomínání češtiny
K tomu se
přidává ještě jeden problém: pokud žije rodič už dlouho za hranicemi a většinu
dne pracuje v cizím jazyce, čte noviny v cizím jazyce, dívá se na televizi v cizím jazyce, jeho jazyk chtě nechtě upadá. V cizí zemi
zažívá situace, které v Česku nezažil, např. těhotenství, zápis do školky
apod. Výrazy v češtině mnohdy vůbec nezná, protože vše řeší v cizí zemi.
Některé obecně
kulturní výrazy třeba v češtině na první pohled ani žádný ekvivalent
nemají, protože tady je to přeci jinak než v Česku…
A tak se do vašeho slovníku postupně vkrádají slůvka, která vlastně tak moc česká nejsou:
pojedeme na Pfingstferien. Dcera se hlásí na grammar school. Ještě budou
potřebovat moje numéro social.
Kromě toho se vám
může stávat, že – ač odhodlaní mluvit česky – i docela česká slovíčka prostě
zapomínáte. Každodenní kontakt s češtinou nechybí jen dětem, ale i rodičům.
Je z toho cesta ven?
Je, ale je trnitá. Rodič musí chtít, musí být připraven na problémy a musí vědět, jak dětem co nejlépe pomoct naučit se česky. Pak má naopak velkou šanci na úspěch.
Pokud žijete v zahraničí a potřebujete inspiraci, jak děti motivovat, můžete si zdarma stáhnout ebook 11 tipů, jak posílit vztah dítěte k češtině.
Proč se neumí čeští muži oblékat? A je to vůbec pravda?
Celý pořad Byznys zblízka, jehož hlavním hostem byl Ladislav Blažek, zakladatel Blažek Praha. (Video: Zuzana Hodková, Seznam.cz)
Zrcadlo, které vám ukáže, jak vám sedí oblečení, aniž byste si ho vyzkoušeli. Firma Blažek Praha chce své prodejny propojit s moderními technologiemi a jednou z nich je právě elektronická zkušební kabinka. „Myslím si, že první vlaštovky by mohly být za tři až pět let,“ říká pro Seznam Ladislav Blažek, zakladatel společnosti.
Jak jsou na tom čeští muži s módou? Podle Ladislava Blažka se jejich úroveň hodně zlepšila. Zatímco v 90. letech spíš než módu řešili drahá auta, ze kterých pak vystupovali „nesmyslně špatně” oblečení muži, dnes je to jiné. „Ponožky v sandálech už moc vidět nejsou, aspoň ve městech ne,“ dodává Blažek.
A kolik obleků by měl mít každý muž ve skříni? „ Každý muž by měl mít smoking, protože ten moc nepodléhá módním trendům, takže jeho životnost je dlouhá. Pak záleží na frekvenci používání. Pokud muž chodí v obleku každý den, tak by jich měl mít ve skříni minimálně deset,“ říká Ladislav Blažek.
Jeho zákazníci módu sice vybírají na internetu, ale nakupují v kamenných prodejnách. A právě ty chce proto firma významně proměnit. „Zákazníci se můžou posadit a třeba se podívat na tabletu na ‚Lookbook’, který máme online. Tam si outfit vybrat a nechat si ho přinést do kabinky,“ popisuje Blažek.
Tím ale plány nekončí.
„Děláme přípravu, abychom v určitou chvíli mohli propojit nové technologie a jednoduchým způsobem začlenit do interiéru,“ říká Ladislav Blažek s tím, že jedním z prvků bude i elektronická zkušební kabina.
„Outfit si zákazník bude moci na sobě prohlédnout, aniž by si ho vyzkoušel. To přijde, je to otázka několika let – myslím si, že první vlaštovky by mohly být za 3, za 5 let,“ říká Blažek.
Zahraniční expanze díky webu
Kromě toho teď společnost chystá mezinárodní web, který jí pomůže dostat se na další trhy. Spustí ho příští rok. Nejprve se chce zaměřit na skandinávské země, kde zákazníci za módu utrácejí nadstandardně, cílí ale i na Rumunsko či Irsko. „Svět on-linu nezná hranic,“ říká zakladatel firmy Ladislav Blažek.
Mezinárodní web firma intenzivně připravuje už dva roky, spustí ho v roce 2020. Země, ve kterých by se jí s evropským webem mohlo dařit, si vytipovala také díky drobné sondě: Sledovala, jak nakupují cizinci v její kamenné prodejně na pražském Václavském náměstí.
V loňském roce firma Ladislava Blažka utržila 577 milionů korun a letošní rok by měl být podobný. „V loňském roce jsme měli poměrně značný nárůst – o 15 %. Po prvním pololetí letošního roku byl nárůst kolem 4 procent, ale u nás vždy rozhoduje třetí a čtvrtý kvartál,“ říká Blažek s tím, že do pěti let by firma chtěla utržit miliardu.
Rozhovor s Ladislavem Blažkem – zakladatelem firmy Blažek Praha. (Video: Zuzana Hodková, Seznam.cz)
Firma Blažek Praha je největší oděvní firmou na trhu. V loňském roce měla tržby 577 milionů korun. Zaměstnává 187 lidí. Dvojkou je podle sdružení ATOK koncern Pietro Filipi s tržbami 486 milionů korun a 223 zaměstnanci. Třetí příčka pak patří společnosti Koutný z Prostějova, která zaměstnává 104 lidí.
Dámská kolekce k tomuto číslu ale nepomůže. Tu Ladislav Blažek přidat nechce, i když by si ji zákazníci přáli. „Poptávku slyšíme ze všech stran, nicméně dámská móda je jiná kategorie. My jsme specialisti na pánskou módu a nechceme tříštit síly. Rozhodně v následujících 5 letech to nebude,“ říká Blažek.
V době, kdy Ladislav Blažek končil Strojírenskou fakultu ČVUT, založil, jak sám říká, „fashion startup“. Sklad měl v garáži, sídlo v obývací pokoji. Jeho první úspěšný oblek byl ze směsi vlny, polyesteru a lycry.
Češi se neumí oblékat, i když se to poslední roky lepší, říká Ital | Aktuality
Praha Adriano Baldessari se do Česka z Itálie přestěhoval před 19 lety. Žije v registrovaném partnerství s Čechem a má v plánu zde už zůstat.
„V Česku se mi líbí, že v dopravních prostředcích jsou většinou respektované základy slušnosti (nechat místo k sezení starší osobě; nejdřív vystoupíme, pak nastoupíme atd.), což u nás v Itálii není až tak automatické.
Jinak mám pocit, že se v cizině Češi spíše vyhýbají dalším Čechům, zatímco my Italové, když jsme na dovolené v cizí zemi, rádi potkáváme své krajany a bavíme se s nimi,“ říká.
Lidovky.cz: Co vás na Česku nejvíc překvapilo při vaší první návštěvě?Těžko odpovědět na tuhle otázku jednoznačně.
Můžu říct, že mě překvapil souhrn faktorů: především krása této země, kterou lze spatřit v přírodě a na fasádách starodávných paláců v četných městech, i v těch menších.
Dále kvalitní životní úroveň a nakonec celková atmosféra, jež dokáže vyvolávat v člověku protikladné pocity, počínaje s euforií až k melancholii.
Lidovky.cz: Kdy jste se rozhodl, že tu chcete zůstat na stálo? Co vás k tomu vedlo?Vždycky jsem měl vášeň k cizím jazykům. Na gymnáziu jsem se pilně učil latinu, němčinu a starou řečtinu.
Po maturitě jsem se pak věnoval angličtině a ve svém volnu jsem navštívil různá evropská města, mezi nimiž byla i Praha. Česká metropole mě tak okouzlila, že jsem se začal učit češtinu jako samouk. Hned jsem si uvědomil, že jde o velmi těžký jazyk, a že by bylo ideální si ho osvojit přímo na místě.
A tak v roce 1999 jsem se přestěhoval do Prahy, abych navštěvoval intenzivní kurz češtiny v ústavu jazykové a odborné přípravy. Následovalo pak vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem úspěšně absolvoval obor češtinu pro cizince.
Mezitím jsem se živil jako lektor italského a českého jazyka; časem pracovní nabídky rostly, přišla i láska a v České republice jsem už zůstal.
Lidovky.cz: Co vám na Češích nejvíc vadí?Naštěstí není tolik věcí, co by mi na Češích vadilo, ale přece jen… to naříkání na všechno, ta věčná nespokojenost, ten negativní, někdy až pesimistický přístup k životu a k novým zkušenostem.
A ohledně stylu… ach, ta móda! Jsou sice lidé, kteří se umí krásně oblékat, ale člověk často potkává outfity z dávné doby, chlapy, kteří dávají osobní věci do igelitové tašky (ač mám dojem, že v poslední době trošku upadávají), dámy, které nosí crocsy v kanceláři a přitom to není otázka finančních prostředků, ale chybějícího smyslu pro estetiku. Jinak vzhled je i volba, takže každý má právo na image, kterou si sám zvolil.
| Adriano Baldessari se z italského Trenta přestěhoval do Prahy kvůli studiu v roce 1999. Patnáct let žije se svým partnerem, nyní již v registrovaném partnerství. Živí se jako lektor v jazykové škole Jipka, kde vede kurzy. |
Lidovky.cz: Chodil jste někdy s Čechem/Češkou?Ano a stále chodím, protože můj partner je Čech.
V našem patnáctiletém soužití nechybí to, co často charakterizuje dlouhodobý vztah: vzájemné pochopení a opora.
Myslím, že Češi jsou tolerantní, realisté, slušní, klidní a berou různé situace s nadhledem, což se dobře vykompenzuje s naším italským temperamentem a někdy s naším přehnaným projevem emocí.
Lidovky.cz: Je nějaký rozdíl v tom, jak se Češi chovají k sobě navzájem, ke starým lidem, dětem, než jak je zvykem ve vaší zemi?V Česku se mi líbí, že v dopravních prostředcích jsou většinou respektované základy slušnosti (nechat místo k sezení starší osobě; nejdřív vystoupíme, pak nastoupíme atd.), což u nás v Itálii není až tak automatické.
Jinak mám pocit, že se v cizině Češi spíše vyhýbají dalším Čechům, zatímco my Italové, když jsme na dovolené v cizí zemi – rádi potkáváme své spolukrajany a bavíme se s nimi. Co se týká dětí, bych řekl, že chování k nim vypadá podobně jako všude v Evropě.
Někdo preferuje liberální výchovu, někdo přísnější, ale jedna věc je jistá: tam kde jsou děti, je vždy rušno a veselo.
Lidovky.cz: Co si myslíte o českém humoru? Sedl vám?Každá země má svůj specifický humor. Aby ho člověk dobře pochopil, potřebuje se nejdřív integrovat. Jednou – bydlel jsem v Praze asi druhý rok – mi čeští známí pustili film „Ecce homo Homolka“.
Vzpomínám, jak se šílené smáli skoro u každé scénky a já jsem si v duchu říkal: „Proboha, co to je za film!?“ Dneska, když se na ten film dívám, dokážu se smát stejně jako mojí kamarádi tehdy.
Vlastně i humor vyžaduje svůj čas a po 19 letech v Česku bych řekl, že mi docela sedí.
Lidovky.cz: Zajímáte se o českou historii?Rád cestuji a výletuji po České republice. Miluji umění a architekturu, která zároveň těsně souvisí s historií.
Myslím, že Česká republika vzhledem ke své relativně malé rozloze je opravdu bohatá na památky a místa, jež jsou naprostým klenotem z historického hlediska.
A kulturní dědictví rostlo i díky vlivu mnoha panovníků a významných dynastií, jakými byli Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci a Habsburkové.
| Jak se žije cizincům v Česku? Jsou tu spokojení, nebo jim u nás něco chybí?Pokud k nim patříte i vy a chcete se s námi podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu [email protected]. Uveďte svoje jméno, národnost, proč jste do Česka přišel a připojte svoji fotografii. Jako předmět zprávy uveďte „Český šok“. |
Lidovky.cz: Pijete pivo? Jak vám chutná česká kuchyně?Pivo nepatří k mým oblíbeným nápojům, a proto si ho dávám jen málokdy, ale musím uznat, že české pivo je opravdu jedno z nejlepších.
Co se týče české kuchyně, mně docela chutná, nabízí syté polévky, české knedlíky jsou zajímavou přílohou k masům, která jsou správně okořeněná, a mezi svými oblíbenými bezmasými pokrmy bych mohl citovat „smažák“. Ten přímo miluji.
I české moučníky jsou úžasné, hlavně ty domácí; takový klasický švestkový koláč s drobenkou muže být příkladem rčení „v jednoduchosti je krása“, které bych trošku upravil na „v jednoduchosti je i dobrota“. Samozřejmě nejde o kuchyni, kterou bych konzumoval denně, protože je poměrně těžká, pracná na přípravu a kalorická.
Lidovky.cz: Myslíte si, že už v Česku zůstanete?Člověk nikdy neví, co se může v budoucnosti přihodit, ale zatím v Praze dělám práci, která mě skutečně baví, mám kolem sebe skvělé lidi, ráno vstávám poměrně rád, a proto nevidím důvod, abych v Česku dále nezůstal.
Lidovky.cz: Zajímáte se o českou politiku? Jaký na ni máte názor?Zajímám se o politické dění jak v Itálii, tak v České republice, protože jsem si věkem uvědomil, že i politika je důležitou součástí státu.
Každopádně nejsem do tohoto tématu až tak zapálený jako jiní lidé. Co člověk, to názor a nakonec se všichni shodují, že je pořád na čem pracovat a je stále co vylepšit.
Z tohoto důvodu mám spíše tendenci se politickým debatám vyhýbat.
Lidovky.cz: Po čem se vám v Česku nejvíce stýská, co má vaše země výjimečného?Stýská se mi hlavně po rodině a přátelích, které mám v Itálii, ale naštěstí mám flexibilní práci a existují nízkonákladové lety, které mi umožňují vídat své blízké relativně často. Jinak nemám nic, co bych vyloženě postrádal. V Česku jsem prostě šťastný.
Rozhovor s Beatou Rajskou (47): Umí se Češi oblékat?
Změnili Češi za posledních dvacet let styl oblékání? V čem jsme se zlepšili a v čem pořád děláme chyby?
„Móda na ulicích se určitě zlepšila. Lidi jsou odvážnější. Ovšem musela bych rozdělit Českou republiku na menší města a na Prahu. Hlavní město se začíná srovnávat s většími evropskými městy.
Móda je tu ovlivňována přílivem manažerů ze zahraničí, turistickou invazí stejně jako internetem, díky němuž se trendy dostávají rychle mezi lidi. I na menších městech došlo k zlepšení, ale pořád ještě zaostávají hlavně muži, kteří nemají ten vzor manažerů.
Vím, o čem mluvím, protože žiju částečně ve Žďáru nad Sázavou na Vysočině.“
50 tipů , jak být víc sexy! Čtěte ZDE.
Modely Beaty Rajské jsou sexy
Autor: Jiří Černohorský, archiv Beaty Rajské
Vnímají nás tak i ve světě?
„Nedávno jsem byla na Floridě, kde žije skupina českých žen, vesměs mladých maminek. Pozvaly mne na diskotéku a tam jsem si nemohla nevšimnout, že právě ony patřily k těm nejlépe a nejnápaditěji oblečeným. Na nich jsem si uvědomila, že naše móda opravdu postoupila výše.“
A co byste nám přece jen vytkla?
„Stále je tu pozůstatek stádovitosti. Necháváme se hodně ovlivňovat tím, že přijde jedna značka do Čech a podlehne jí valná většina. A pak… Víte, když jsou muž nebo žena »vyšroubováni« k dokonalosti, je to v podstatě nuda. Vždycky by tam mělo být něco z jejich osobnosti.
Dám vám příklad. Dneska ráno jsem si oblékla všechno v námořnickém stylu, všechno modré, ale kabelku jsem si schválně nechala krémovou. Každý jiný by zvolil modrou. Nuda! Móda by měla být osvobozující. Vlastní image není o návrháři nebo o značce, ale o naší individualitě.
“
Neiritují vás ještě pořád takové české specialitky, jako jsou ponožky v sandálech?
„Někdo se mě ptal, co bych vyřadila ze šatníku žen, a já mu odpověděla, že jedinou věc – trekové sandály (otevřené boty do terénu, pozn. red.). A k tomu ještě ponožky! To je antisexy prvek číslo jedna.“
A co současná největší móda – crocsové boty?
„Těm jsem nepodlehla! Líbila se mi ale filozofi e firmy, která je vyrábí. Doslova to zní: Boty Crocs jsou tak ošklivé, že je musíte milovat! Úplně na začátku jsem zaváhala, jestli je nemám koupit synům, ale manžel mi řekl jen „To nemyslíš vážně! Jsou opravdu ošklivé.“
Jak máte velké syny? A řídí se vašimi radami?
„Hynkovi je 24 a Liborovi 18. Toho mladšího oslovuje streetová móda a starší se bude ubírat jiným směrem, prostředím byznysu. Už jim neradím, ale neprohrávám, když jim něco koupím.“
Jsou u nás velké rozdíly mezi movitějšími a průměrně vydělávajícími lidmi? Rovná se bohatý dobře oblečený?
„Pokaždé je to o stylu, jaký si vybudujete. Není umění obléct se za hodně peněz. Umění je najít si svou cestu. Někdo si na sebe natáhne všechny možné světové značky, myslí si, že je to in, ale často to působí přeplácaně. A jiný má jeden dobrý základ, k tomu třeba boty z outletu, ale dokáže to tak prodat, že působí úžasně.“
Jaký styl vás osobně oslovil?
„Já jsem vždycky tíhla k elegantnějším až konzervativním věcem, ale s nějakým nápadem. Pro mě je důležitá především ženskost. Proto nemám v oblibě třeba ony trekové nebo crocsové boty, ty ženskost přímo potlačují.
Uvědomte si ale, že móda už dávno není diktát. V osmdesátých letech se musela nosit široká vycpaná ramena, byla to prostě linie té doby. Dnes se objevují jako jeden z trendů, ale rozhodně je nemusíte mít.
Nikdy nebyla móda tak demokratická jako dnes.“
Máte nějakou radu pro lidi, kteří nemají na značkové oblečení? Kde nakupovat? V second handu, nebo outletu?
„Dřív byly second handy dobrou inspirací, teď se mi zdá, že to upadlo. Ale hlavně v zahraničí stále existují špičkové second handy a různé outlety, kde se dají najít skvosty. Ovšem víceméně jsou to úlovky.“
A co móda mladých?
„Pokud má dívka cit pro módu, dovede si poskládat šatník, který pak jen oživuje. Dnes už jsou značky, které jsou dostupné. Důležité je nepodlehnout stádovitosti.
Například značka Guess má krásné věci, výbornou filozofii marketingu, kreativní návrháře, ale v určitý moment jsem měla pocit, že každá holka v klubu nebo na ulici má něco s géčkem.
A v ten moment jsem si říkala, jestli je móda takhle baví – vždyť jsou vlastně v uniformě.“