Kategorie: Onemocnění ženských pohlavních orgánů – více z kategorie Autor: gesundheit.gv.at
Vždy podle vyskytující se příčiny mohou být změny vulvy spojeny s širokým spektrem různých klinických obrazů – od relativně neškodných infektů a zánětů přes zranění až po zhoubné nádory. Stejně tak rozmanitá je léčba, která sahá od prostého klidu na lůžku až po operace.
Zánět vulvy (vulvitida) může být způsoben nejrůznějšími faktory, např.:
- Bakteriální infekce (např. syfilis, kapavka, chlamydie), plísně (např. Candida albicans), parazité (např. Trichomonas vaginalis, svrab) nebo viry (např. lidský papilomavirus, herpes simplex virus). Vzniku infekcí může napomáhat narušená poševní mikroflóra – eventuálně zapříčiněná příliš častým koupáním v pěnových koupelích, jakož i používáním mýdel a deodorantů v intimní oblasti.
- Alergické reakce na syntetické textilní látky, mýdla, prací prášky, voňavky nebo léky (např. určitá antibiotika).
Kombinovaný zánět vulvy a vaginy (vulvovaginitida) může být u dívek podmíněný také anatomicky.
- Příznaky: především svědění, pálení, bolesti, otoky, zarudnutí, zesílený výtok či zvětšené tříselné lymfatické uzliny.
- Léčba: u alergicky podmíněných zánětů mizí potíže rychle samy po odstranění původce. U infekčně podmíněného zánětu vulvy se používají protizánětlivé sedací koupele, masti a vaginální čípky s účinností proti příslušnému původci. V případě potřeby se používají masti zmírňující svědění a bolest. Ženy by se měly vyvarovat použití mýdel a deodorantů při intimní hygieně.
- Průběh: včasná léčba většinou vede k rychlému odeznění potíží. Bakteriální infekce se dají léčit cílenou antibiotickou terapií eventuálně v kombinaci s preparáty obsahujícími laktobacily.
Plísňové infekce jsou někdy vleklé, a měly by být léčeny dostatečně dlouho pomocí antimykotik. V určitých výjimečných případech, jako např. u opakujících se plísňových infekcí, by měli být současně léčeni sexuální partneři/partnerky. Neléčené záněty vulvy mohou být chronické a mohou postihnout sousedící orgány, jako např. močové cesty nebo pochvu (vaginu).
Genitální bradavice (kondylomata)
Genitální bradavice (kondylomata) jsou způsobovány infekcemi lidským papilomavirem (HPV).
- Příznaky: genitální bradavice jsou ploché, hladké až sametové uzlíčky (pupence) v oblasti genitálií v barvě kůže nebo bílo-hnědavé barvě. Nezpůsobují ve většině případů žádné potíže, jen zřídka jsou spojeny se svěděním, pálením, krvácením, bolestmi nebo poruchou sexuální funkčnosti (dyspareunie).
- Léčba: cílem každé léčby je odstranit viditelné genitální bradavice a zlepšit nepříjemné příznaky. Žádná z dostupných terapií nevede k eliminaci virů z těla. K dispozici je chirurgické odstranění, lokální použití kyseliny trichloroctové nebo kryoterapie.
Tvorba vředů (ulcus vulvae acutum, Lipschützův vřed)
Toto vzácné onemocnění postihuje většinou mladé ženy. Příčina je nadále neobjasněná.
- Příznaky: především se vyskytují bolestivé vředy v oblasti vulvy, bolesti ve vnější genitální oblasti, většinou také horečka a zvětšení tříselných lymfatických uzlin.
- Léčba: klid na lůžku, antibiotika a protizánětlivé léky, případně sedací koupele a bolest tišící masti ke zmírnění potíží.
Lichen sclerosus
Lichen sclerosus je relativně častá chronická změna kůže vulvy a pochvy. Ve většině případů jsou postiženy ženy po přechodu. Tyto kožní změny se ale vyskytují také stále častěji u mladších žen. Příčiny jsou většinou neznámé.
Možnou roli hrají autoimunitní reakce, genetické a hormonální vlivy.
Existují různé podružné formy, nejčastější je takzvaná Lichen sclerosus et atrophicus, která se může vyskytovat nejen v oblasti genitálií, ale také na krku nebo na zádech.
- Příznaky: typické jsou bílé, zčásti načervenalé, někdy silně vystouplé uzlíčky na kůži a sliznici o velikosti přibližně hrášku. Tyto se spojují do větších bělavých, porcelánovitých ložisek. Po delší nemoci bývá kůže na poškozených místech lesklá a podobná pergamenovému papíru. Vyskytují se bolestivé praskliny kůže (trhlinky/ragády) a menší krevní výrony (hemoragie). V oblasti vulvy trpí postižené osoby často značným svěděním a silným pálením při močení. S postupem času může dojít ke zmenšení malých stydkých pysků, k zúžení vaginy a tím i k potížím při pohlavním styku (dyspareunie).
- Léčba: lokální použití krému nebo masti s obsahem kortizonu, testosteronu, estrogenu nebo progesteronu.
- Průběh: nemoc je v současnosti nevyléčitelná, průběh je chronický.
Poranění vulvy
Poranění vulvy může vzniknout v důsledku nehod, při pohlavním styku, při porodu nebo při zavádění cizích těles do pochvy.
- Příznaky: především výrony krve (hematomy) nebo krvácení z vaginy, praskliny a zranění vaginy včetně střeva, akutní bolesti břicha.
- Léčba: lokální kompresní obvaz, chladicí obklady, popřípadě malé chirurgické zákroky. Vyskytnou-li se kvůli jizvám potíže při sezení nebo při pohlavním styku, mohou být jizvy operativně odstraněny.
Cysty
Nejčastější vulvární cystou je takzvaná Bartholiniho cysta, která vzniká tehdy, když dojde ve žlázových vývodech v předsíni pochvy (Bartholiniho žlázy) k ucpání sekretu a v důsledku toho k uzavření žláz.
- Příznaky: typické jsou napjaté kulové otoky tkáně ve spodní třetině malých a velkých stydkých pysků.
- Léčba: vulvární cysty jsou principiálně neškodné, měly by být ale chirurgicky odstraněny, aby se opět uvolnily ucpané žlázové vývody.
Nádory vulvy
Ve vzniku nádorů vulvy hraje důležitou roli sexuálně přenositelný lidský papilomavirus (HPV). Postiženy jsou většinou velké stydké pysky, méně často malé stydké pysky nebo oblast klitorisu.
- Příznaky: nádory vulvy způsobují na začátku zřídkakdy potíže. Po infekci HPV se nezhoubné nádory objevují nejdříve po čtyřech týdnech, často ale po několika měsících jako bělavé nebo narůžovělé bujení podobné vřídkům. Zhoubné nádory vulvy způsobují často trvalé svědění. Až v pokročilých stadiích může být navenek rostoucí nádor viditelný.
- Léčba: nezhoubné nádory vulvy se odstraňují operativně. U zhoubných nádorů vulvy se provádí vždy podle jejich rozšíření chirurgické odstranění, ozařovací terapie nebo chemoterapie.
Na koho se mohu obrátit?
V případě výskytu obtíží a změn v oblasti genitálií se neprodleně obraťte na gynekologa.
Leukemie: rakovinu dětí umíme léčit!
Buňky lidského těla se po celý život člověka množí – a umírají. Při rozmnožování přirozeně dochází k občasným mutacím, které jsou ale obvykle odhaleny a zlikvidovány imunitním systémem. Pokud tento mechanismus selže, pozměněné buňky mohou přestat reagovat na regulační mechanismy, které v těle udržují rovnováhu – a začít se nekontrolovaně množit.
Právě to se děje při leukemii, rakovině krevních buněk. Její příčinou je porucha v přenosu informace v kostní dřeni, která bílé krvinky produkuje: překlep při přepisu DNA.
Přestože je většina pacientů v důchodovém věku, je leukemie známá hlavně jako nejčastější typ rakoviny u dětí.
Ty mají i násobně vyšší šance na úspěšnou léčbu: akutní leukemii se u nich podaří vyléčit až v devadesáti procentech případů.
Záhadné hnisání krve Záznamy o rakovině známe už ze starověku – a leukemie zřejmě existovala odjakživa. První popsaný případ ale pochází až z poloviny devatenáctého století, kdy skotský lékař John Bennett pitval pacienta, jehož krev obsahovala abnormální množství bílých krvinek.
Právě ty tvoří zásadní složku imunitního systému: jsou podstatou zánětu, kterým se tělo brání před infekcí. Bennett z toho vyvodil, že pacient zemřel na infekci – a protože nenašel žádný konkrétní zdroj zánětu, připsal smrt „hnisání krve“.
Jeho následovníci pak marně pátrali po záhadných parazitech nebo bakteriích, které je způsobují.
O pár měsíců později se s podobným případem setkal Němec Rudolf Virchow. S Bennettovým závěrem nesouhlasil: proč by krev hnisala bez konkrétní příčiny?
Věřil, že je něco špatně s krví samotnou, takže neznámou chorobu nazval weisses Blut, bílá krev.
Zjistil, že se bílé buňky nepřestávají množit; ne vinou infekce, ale samy od sebe. Vedle bílých krvinek přemnožených do třeba dvacetinásobné koncentrace potom nezbývá prostor pro ostatní složky krve.
Snížené množství červených krvinek nepřenese z plic dostatečné množství kyslíku – a člověk se začne pomalu dusit. Nezdravé bílé krvinky zároveň nezvládají plnit svoji imunitní funkci a člověk podléhá infekcím.
O pár let později změnil německý název na řecké leukemia.
Hledání léku navzdory institucím Obvyklým cílem antimikrobiálních léčiv je vyhubit škodlivé bakterie – a přitom co nejméně poškodit tkáně člověka.
Účinná složka léku je přirozeně svým způsobem jedem, který má poškodit mikroby – ale zároveň být co nejohleduplnější k tomu, koho má lék uzdravit.
Tuberkulózu se podařilo téměř vyhubit antibiotiky, které zabíjejí téměř výhradně její původce – mykobakterie.
Boj proti leukemii je ale bojem proti buňkám vlastního těla.
Na rozdíl od konkrétně lokalizovaných nádorů, které lze odstranit chirurgicky nebo likvidovat přesně mířeným ozařováním, u leukemie nezbývá než společně s nemocí trávit toxickými látkami i pacienta.
Lékaři, kteří se v šedesátých letech pokusili vyléčit děti s leukemií nebývale silnou kombinací jedů, museli odstoupit z amerického Národního institutu pro rakovinu.
Na rozdíl od etických komisí byli přesvědčeni, že je zapotřebí se o náročnou léčbu umírajících dětí alespoň pokusit, byť nemohou zaručit výsledek.
Léčba dětským pacientům zprvu skutečně přitěžovala: několik dnů po jejím zahájení kolabovali a mnozí museli být napojeni na respirátory. Pozdější výsledky ale předčily všechna očekávání: děti se skutečně začaly uzdravovat.
Soustavná chemoterapie čtyřmi různými léky zabírala a dosud nevyléčitelná leukemie mizela.
Nejednalo se o úplný úspěch. Buněčná bariéra chránící citlivý mozek před možným poškozením látkami obsaženými v krvi léky nepropouštěla.
Pacienti se tak po několika letech vraceli s nádory nervové soustavy, ve které zůstaly buňky ukryté.
Prodloužení a úprava terapie ale počáteční problémy překonaly, takže roku 1979 testy pacientů léčených o dekádu dříve potvrdily, že „dětskou akutní lymfoblastickou leukemii nelze považovat za nevyléčitelnou nemoc“.
Moderní léčba pacienty umí uzdravit Klíčovou roli při léčbě stále hraje chemoterapie. Doplňovat ji může transplantace krvetvorných buněk, která pacientovi po vymýcení nakažených buněk dodá novou, zdravou kostní dřeň. K léčbě se užívá i podpora imunitního systému v boji proti zmutovaným buňkám a ozařování.
Úspěšnost léčby „neléčitelné“ nemoci v první polovině minulého století se přes 13 % přeživších pacientů v 60. letech změnila na více než 60 % úspěšně léčených pacientů na počátku milénia (měřeno procentem těch, kteří se dožijí déle než pěti let). Pojem leukemie zahrnuje množství rakovin postihujících konkrétní typy krevních buněk – a míra přežití a vyléčení se mezi nimi přirozeně liší.
Významně ji ovlivňuje i stáří pacientů; u dětí bývá úspěšnost léčby násobně vyšší.
Za modifikací, která způsobuje smrtelné přemnožení bílých krvinek, zřejmě stojí jak dědičné faktory, tak vlivy prostředí; přesné důvody neznáme.
Prokázaná je například souvislost s Downovým syndromem a vyšší riziko onemocnění u lidí, jejichž rodinní příslušníci trpěli některou z rakovin postihujících krevní buňky.
Známé jsou vlivy některých virů, záření a toxických látek; minimálně při léčbě působí negativně i stres. Částečnou roli hraje i kouření a nedostatečná konzumace zeleniny.
Strava a hlavně kouření mají totiž navzdory všeobecně rozšířené představě vliv na většinu rakovin, nejen na nádory postihující plíce a trávicí soustavu.
#VojtechPíšl
Bude vás také zajímat: Mohl by být virus zika klíčem k boji s nádory na mozku?
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví.
Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
Den dětské onkologie: Lékaři zachrání téměř 85 % nemocných dětí, následky je přesto provázejí v dospělosti
Tisková zpráva, 12. 2. 2019, Brno
Na pátek 15. února každoročně připadá Den dětské onkologie. Až 400 dětí se každý rok v České republice léčí s nádorovými onemocněními. Příčiny způsobující rakovinu u dětí jsou z velké části dosud neznámé, navíc nádory u malých pacientů bývají agresivní a rychle rostou.
Přestože díky výzkumu v oblasti dětské onkologie lékaři zachrání téměř 85 % nemocných dětí, následky náročné léčby je provázejí i v dospělosti. Novými poznatky přispívá rovněž výzkumný tým Translační výzkum v dětské onkologii (zkr.
POTR z anglického názvu týmu), který působí v rámci Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FNUSA-ICRC) pod vedením profesora Jaroslava Štěrby.
Ambulance týmu POTR pomáhá s následnou péčí bývalým dětským onkologickým pacientům
V dětství porazili rakovinu, s následky její léčby se ale musejí potýkat nadále v dospělosti.
S následnou péčí pomáhají vyléčeným onkologickým pacientům pouze dvě ambulance v celé České republice a jedna z nich působí právě jako součást širšího výzkumného týmu Translační výzkum v dětské onkologii (POTR) Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FNUSA-ICRC).
Ambulance pozdních následků funguje v Brně od podzimu 2016 a poskytuje klinickou péči v procesu navazujícím na péči v dětském věku. Zatímco do devatenácti let je následná péče vázána na centra, ve kterých se pacient s nemocí léčil, tedy na Dětskou nemocnici v Brně či Fakultní nemocnici v Motole, v dospělosti u mnoha pacientů dochází k přerušení aktivního sledování.
„Někdy jsou léčeny malé děti, které si ani boj s rakovinou nepamatují, ale i ty musí v dospělosti dbát na rizika a následnou péči,“ zdůraznil MUDr. Tomáš Kepák z výzkumného týmu POTR. V rámci procesu tranzice mezi dětskou a dospělou medicínou tak pacienti přecházejí na onkologickou dispenzární ambulanci FNUSA-ICRC, kde je pro ně vytvořen individuální plán sledování.
V celé republice se s nádorovými onemocněními léčí 350 až 400 dětí a mladých lidí do devatenácti let, přičemž téměř 85 % z nich se vyléčí.
Tím ale jejich boj se zákeřnou nemocí nekončí, jelikož u většiny pacientů se vyskytnou nějaké následky léčby rakoviny. „Vyléčení dětští onkologičtí pacienti mohou mít například problémy se srdcem, štítnou žlázou, plícemi, ledvinami či růstem.
Někteří z nich mohou čelit poruchám plodnosti a mnoho z nich trpí úzkostmi,“ přiblížil některé z nich Kepák.
Jelikož u některých dětských onkologických pacientů může léčba jejich nemoci způsobit v dospělosti problémy s orgánovými i mozkovými funkcemi, mají někdy vyléčení lidé problémy s učením nebo jsou kvůli tělesným problémům na vozíku a někteří už kolem dvaceti let i v invalidním důchodě.
Následky léčby bývají široké a rozmanité, proto každý pacient vyžaduje na míru šitou optimální zdravotní péči, která mu umožní žít co nejkvalitnějším způsobem života, což je cíl, za kterým směřují všechny projekty výzkumné skupiny POTR. „Následná péče měla být centralizována do pracovišť, kde mají zkušenosti s dětskou onkologií, měla by být celoživotní, jelikož následky se objevují až třeba několik let po léčbě, a měla by být propojená s výzkumem,“ doplnil Kepák.
Předtím, než začala brněnská ambulance fungovat, bylo mnoho pacientů v systému následné péče ztracených. „Byly to hodiny čekání a bezmoci v čekárně obvodního lékaře. Víte, že nedostáváte to, co potřebujete, ale ani si nejste jistí, co vlastně potřebujete, protože to tělo natolik neznáte a ty neduhy jsou těžko popsatelné,“ přiblížila Mgr.
Lucie Štrublová, která má osobní zkušenosti s dlouhodobou onkologickou léčbou a v ambulanci nyní působí jako nutriční specialistka. Je zároveň předsedkyní spolku Společně k úsměvu, ve kterém se angažují mladí vyléčení lidé a snaží se zvyšovat povědomí o následné péči a rovněž pomáhat onkologickým pacientům a jejich rodinám.
Vzájemná komunikace a sdílení zkušeností mezi pacienty pomáhá těm z nich, kteří se potýkají s psychosociálním dopadem léčby, jako jsou úzkosti či deprese. „Důležitá je rovněž komunikace okolí s vyléčenými lidmi, jelikož jejich potřeby by měly být navigátorem a hybatelem změn.
Chceme dělat dobře naši práci na ambulanci a rovněž pomocí výzkumu posouvat stav poznání,“ uzavřel Kepák.
Foto: Tomáš Kepák v ambulanci pozdních následků ve FNUSA-ICRC
Nemocné děti chtějí normální život
Psychická podpora nemocného dítěte je velmi důležitá. • Autor: istockphoto.com
„Naši pacienti by si přáli, abychom je brali co možná nejvíc normálně, byť jsou onkologicky nemocní,“ říká MUDr. Lucie Cingrošová z Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol.
Kolik dětských pacientů je na klinice v současnosti hospitalizováno? Obvykle jde o několik desítek dětí současně – v průběhu podávání cytostatik, s komplikacemi v průběhu chemoterapie, během ozařování, po operacích a tak dále. Zároveň je jich ještě větší počet veden ambulantně, byť jsou to děti v intenzivní protinádorové léčbě. Když to jen trošku jde, snažíme se malé pacienty nechat v domácím prostředí a na kontroly jezdí k nám na ambulanci nebo do stacionáře.
Jaké jsou příčiny zhoubného bujení u dětí? Bohužel zatím neumíme přesně identifikovat rizikové faktory, které podmiňují vznik a vývoj malignit v dětském věku.
Zhruba 10 procent našich pacientů má onkologickou diagnózu dědičně, u 90 procent se jedná o takzvaný sporadický výskyt – dítě onemocní bez zřetelné genetické dispozice.
Vždy musíme rodině vysvětlit, že příčinu vzniku onkologického onemocnění neznáme a že to především není ničí vina.
Přítomnost rodičů je pro dítě se zhoubným onemocněním zcela zásadní, ale také je to pro ně velmi těžké. Určitě je velmi důležité, aby rodiče mohli být s nemocným dítětem.
Jejich hlavním úkolem je dítě psychicky podpořit. Takové situace zpravidla v rodině utuží vzájemnou důvěru.
Především však rodiče musejí důvěřovat nám zdravotníkům, aby dítě mohlo žít v přesvědčení, že je v dobrých rukou a že mu společně dokážeme pomoci.
Záchyt zhoubných onemocnění je dnes včasnější. Platí to u dětí stejně jako u dospělých? V dětské onkologii je otázka včasné diagnostiky, nebo dokonce prevence onkologického onemocnění bohužel lichá. Nelze mluvit o prevenci, když příčiny vzniku onemocnění neznáme.
Snažíme se však šířit povědomí o varovných příznacích dětských nádorů – ty je dobré znát a v případě jejich výskytu navštívit lékaře. O příznacích nádorů dětského věku často hovoří pan profesor Josef Koutecký, zakladatel oboru.
V rámci projektu na podporu dětí léčených pro zhoubné nádorové onemocnění Můj nový život (www.mujnovyzivot.cz) pořádáme besedy na školách, které žákům přibližují, jak se může zhoubný nádor na začátku projevovat.
Besedy děti podporují v odpovědnosti za vlastní zdraví a také prohlubují jejich sociální inteligenci ve vztahu k nemocným lidem. Více na webu: www.besedyproskoly.cz
Co stálo za vaším rozhodnutím pracovat na dětské onkologii? Jak na něj reagovali vaši blízcí?
Starat se o nemocné děti a vědět, že díky vaší péči a díky péči kolegů jich přes 80 procent vyléčíte, je nesmírně motivující. Před 50 lety umíralo na zhoubný nádor prakticky každé dítě, dnes se naprostá většina vyléčí. Moje rodina mou profesi uznává a všichni vědí, že na naše malé pacienty nedám dopustit. Zlobí mě, když moje práce někoho dojímá nebo když někdo naše nemocné děti lituje. Ani jedno není namístě.
Jak vypadá váš pracovní den?
Do práce chodím na osmou, tou dobou už je obvykle čekárna před mou ordinací plná. Pečuji o děti v léčbě a krátce po ní. Na ambulanci podáváme chemoterapii, transfuze, sledujeme děti během ozařování, provádíme dispenzární kontroly u pacientů po skončení léčby. V půl páté běžím pro syna do jeslí a užíváme si společný čas, než jde spát. Druhá etapa pracovního dne nastává večer kolem deváté, kdy zasedám k PC a řeším vše kolem mého již zmíněného charitativního projektu Můj nový život.
Zažíváte situace, jež pro běžného člověka nebývají emočně k „ustání“. Jak to zvládáte?
Jsem věřící, takže mi jistě pomáhá i víra. Ale myslím, že důležité je především vnímat naše dětské pacienty správně, jako obyčejné děti, které by si přály, abychom je brali co možná nejvíc normálně, byť jsou onkologicky nemocné nebo třeba po amputaci. Když se člověk na celou problematiku dívá z tohoto úhlu pohledu, není těch emočních situací zase tolik…
Autor: Markéta Ostřížková
Příčina rakoviny prsu? Máme udusané ženství, říká mamoložka Miroslava Skovajsová
Svou práci děláte už víc jak třicet let. Jak se u nás ženy staví k prevenci rakoviny prsu?Rozhodně bych neřekla, že je nějaký pokles, ale každý rok se to zlepšuje, třeba o půl procenta. Možná se to lepší tím, jak dozrávají mladé ženy, které si více cení svého zdraví.
Věří ženy stran rakoviny a její prevence mýtům? Rozšířený je třeba ten, že podprsenky s kosticí způsobují rakovinu nebo že mamograf škodí zdraví.Za den pojmeme strašně moc informací a moc nepřemýšlíme o obsahu sdělení.
Pokud jde třeba o ten mamograf, máte pravdu, ženy pořád chodí a ptají se. Mamograf je měkké záření a jedna mamografická dávka odpovídá 14 dnům života. CT už je horší, to je tvrdé záření a odpovídá několika měsícům.
Lidé nerozlišují mezi měkkým a tvrdým zářením, které má kumulativní účinky horší. Ale pár mamografů za život, to nic není. Je to všechno o vyvažování. Dávku, která odpovídá mamografickému záření, chytne každá letuška, která letí z Prahy do New Yorku.
A nevím o tom, že by se u letušek rakovina prsu objevovala častěji než u ostatních žen. Když sednu do auta a pojedu po D1, je to větší riziko než jít na jeden mamograf.
Přečíst článek ›
Takže je nakonec přesvědčíte, aby na ten mamograf šly?Ne, já nikoho nepřesvědčuji, já to těm ženám vysvětluji. Když přijde žena a nechce na mamograf, protože je škodlivý, vezmu ji na ultrazvuk, vyšetřuji ji a přitom vysvětluji. Každá druhá si to nakonec rozmyslí.
V čem je tedy mamograf pro ženy ‚lepší‘?U žen nad 45 let výkonnostní schopnost ultrazvuku prudce klesá. Prs se totiž v čase mění. U stárnoucího prsu ultrazvuk funguje jako doplněk, když něco není jasné na mamografu.
Není však možné pracovat s ním u těchto žen jako s primární metodou, protože hodně věcí nevidí. U mladších žen je to jinak. Proto já používám termín mamografický typ prsu a sonografický typ prsu.
Sonograf je primární vyšetřovací metodou u žen do 40 až 45 let.
Vysvětlovat tohle ženám není asi vždy jednoduché…Když něco ženám vysvětluji, chce to klid. Dost často přicházejí a chtějí si zabojovat. Já si to nenechám udělat, já nechci! Tak to musíte laskavou, jemnou profesní převahou co nejjednodušším způsobem ženě vysvětlit tak, aby to pochopila. K tomu se hodí příměry, třeba o tom záření a letuškách.
Vy se v poslední době zabýváte léčbou pomocí technik metody ‚somatického prožívání‘. Máte pocit, že klasická západní medicína nestačí?Na západní medicíně mi vadí, že v ní lékaři nejsou zcela svobodní a léčí podle určitých schémat.
Lékaři také ztrácí čas jinými povinnostmi. Není čas na člověka, tlak na ostatní věci znemožňuje, aby byla medicína umění. A to umění spočívá v kontaktu s člověkem. Protože kromě léčby, která je jistě velmi sofistikovaná a nesmírně kvalitní, léčíte člověka ještě slovem.
Pakliže se nepřidá slovo a zájem, je to špatně. Přitom by stačilo, kdyby lékaři uměli dát každému nemocnému najevo: Mám o tebe zájem a chci ti pomoct. A to je na 15 vět, ne víc.
Můžeme říct: Ano, doktoři mají hodně nadbytečných povinností, ale na druhou stranu si myslím, že se na to někteří vymlouvají.
Před nějakou dobou jste se nechala slyšet, že rakovina prsu je důsledkem ztráty ženství. A taky nespokojené duše.Ano, v poslední době mě hodně zajímá samotná příčina. Řekla bych, že rakovina prsu je civilizační choroba, ke které přispívá úraz ženství.
Dělám to už přes třicet let, tak si můžu dovolit hodnotit. Rakovinu prsu podle mě přináší novodobý životní styl, kdy jsou ženy nucené do pracovních výkonů a nemůžou rozvinout své ženství jako matky nebo manželky. Odkládají mateřství, protože údajně musí nejprve nastartovat kariéru.
Ale co je větší kariéra než porodit děti? Proč se rakovina prsu objevuje u žen z východu, které se přestěhují na západ a přebírají západní styl života? Protože západní životní styl, který jsme kdysi přijali s otevřenou náručí, je pecka pro naše ženství! Je to krok do divného neznáma, neumožňuje ženám být ženami a mužům být muži. A nedostatek možností projevovat svoje ženství ženskému tělu vadí.
Spousta žen ale věří, že práci a mateřství dokážou skloubit. Vy si nemyslíte, že to lze?Ne, nejde to skloubit. Sama jsem byla s dětmi doma pět let, riskovala kariéru.
Pracovat s dětmi je absolutní schizofrenie. Žádná ženská to nezvládá v pohodě. A pokud to tvrdí, je k sobě neupřímná. Pracovat s malými dětmi je svým způsobem útěk z mateřské role.
Chodit do práce je totiž mnohem jednodušší než být matkou 24 hodin.
Přečíst článek ›
To s vámi ale spousta žen souhlasit nebude.No nebude. Ale žena má svoje limity, proč se překonávat za každou cenu? Proč neříct, když mám bolestivou menstruaci, jdu si lehnout a vyspat se? Nebo před zkouškou požádat, jestli by se to nedalo odsunout, protože před menstruací jsem jako bez mozku.
Ze své zkušenosti vím, že rakovinou prsu onemocněly především ženy, které si myslely, že je nutné zvládat ženskou i mužskou roli. Hodně je to celé o strachu, který ovládá celou naši společnost. Že vás v práci nahradí někdo jiný, když se po porodu hned nevrátíte do práce? No tak si najdete něco jiného. My se ale kdovíproč bojíme.
A tenhle strach spojený se západním způsobem života dává ženskému tělu na frak. A nebojím se říct, že na to dojedeme.
V čem podle vás tedy spočívá příčina rakoviny prsu? Opravdu vidíte hlavní důvod ve ztrátě ženství? V tom, že se bojíme?Já vidím jednoznačně souvislost v tom, jak se mění společnost, která nám nedovolí být ženami.
Fascinují mě starší ženy, které mají dospělé dcery a říkají: Ony to mají tak těžké, nemůžou si dovolit mít dítě, nemají rozjetou kariéru, byt. A já jim říkám: Ale děti se rodily i za války, k tomu mít dítě nepotřebujete kariéru ani super byt.
Jen odhodlání dát dítěti bezpodmínečnou lásku a pocit jistoty. A vychovávat ho můžete i v garsonce.
Vy si tedy skutečně myslíte, že kdyby se ženy v západním světě více věnovaly svému ženství, byly by méně nemocné?Ano, myslím si to. Máme udusané ženství a nedokážeme vnímat signály svého těla. Jakmile totiž žijeme ve stresu a stereotypu, ztrácíme intuici. A v čím větším městě žijete, tím je to horší.
Nejde si i v tom velkém městě najít něco, co nám pomůže ten stres minimalizovat?Jde to, ale pouze tehdy, když budete například bydlet na Roztylech, pracovat na Roztylech a mít přátele na Roztylech. Když si vytvoříte svou vesnici vazeb. Někteří lidé to umějí, ale většina je nucená cestovat přes celé město. A to ztrátové přesouvání je začátek začarovaného kruhu.
Chodit tedy někam meditovat nebo cvičit podle vás nemá smysl?Ne, to zase musíte někam jet. Vám se třeba zrovna nechce, ale překonáte se a jdete. Tím se při snaze zbavit se stresu paradoxně dostáváte do stresu ještě většího.
A když cvičit nepůjdete, budete mít zase další stres z toho, že jste tam nešla… Pokud budete chodit objímat stromy, protože vás to těší, tak dobře, ale pokud si z toho uděláte povinnost, tak to přestává fungovat.
Člověk by se měl vymanit ze stereotypů a říct si, co od života chce a jak si ho chce v rámci té šílené aglomerace užít. Když se propracuje k tomu, že se ve městě není schopen dobrat každodenního štěstí, tak by se měl zvednout a odejít.
Když řekne: Ano, tahle aglomerace mi skýtá takové životní štěstí, které jinde nezískám, tak si taky ale musí položit otázku, jestli za to štěstí taky časem nezaplatí.
No ale to chce upřímnost, kterou v sobě ne každý má…Přesně, nejdůležitější je přiznat si, kdy si lžeme. To je základ všech psychosomatických terapií. Přiznat si, že obtíže, které máte, si způsobujete sama. Ne váš manžel, ale vy. Musíte si být vědomá sama sebe a měnit svoje traumata, která vám způsobují špatné myšlenkové vzorce.
Pomáhá vám metoda ‚somatického prožívání‘ ve vaší praxi?Nesmírně. Umím ženám cíleně poradit. Včera například přišla pacientka s tím, že ji chtějí vzít obě prsa. Na počátku léčby si to totiž přála. Jedno léčebně, druhé preventivně.
A ona najednou stála před zrcadlem a říkala sama sobě, že si není jistá, zda si má nechat odstranit obě. A ptá se mě, co má dělat. Já jí na to říkám, že si už odpověděla sama. Ona se vlastně propracovala k tomu, že ta svoje prsa má ráda, že jsou součástí jejího těla.
Nejdřív na ně byla naštvaná, protože jí přinesla rakovinu, a chtěla se jich zbavit. Najednou se ale propracovala ke změně myšlení. Tak jí povídám: Chraňte si svoje hranice.
Nechte si odstranit jen to, co je nezbytně nutné, a s eventuálním odstraněním zdravého prsu počkejte třeba za rok.
Přečíst článek ›
Před dvěma lety byste jí tohle neřekla?Možná ano, já jsem vždycky říkala ženám to, co jsem intuitivně cítila. A jsem překvapená, že mi to současné studium somatického prožívání potvrzuje. Tu moji intuici.
Teď s nimi mluvím s takovou větší jistotou, že to nevychází jen ze mě, že to není okamžitý nápad, ale že je to ověřené lékaři odborníky, kteří ‚somatic experiencing‘ rozjeli.
Jsem si jistější a umím s nimi udělat v rámci vyšetření takové minutové techniky, kdy jim dám domů úkol, aby sepsaly všechny svoje životní zdroje, to, co se v nich děje, co mají rády…
Závisí tedy úspěšnost léčby i na tom, jak moc jsou ženy ochotné změnit svoje myšlení?My jako doktoři vidíme skladbu nádoru. A třeba si řekneme, že tady ta paní má tak agresivní nádor, že nemá šanci. Za tu dobu, co svou práci dělám, jsem ale zjistila, že takhle to nefunguje.
Jsou ženy, které jsme léčili před dvaceti lety na agresivní nádor, který byl rozptýlený do celého těla, a ty ženy tady pořád jsou. Ve chvíli, kdy žena do boje s rakovinou zapojí schopnost sebeléčení, když si k léčbě, kterou nabízí západní medicína, přidá něco navíc, tak skutečně může překonat původní špatnou předpověď.
A máme stovky takových žen.
Myslíte, že tyhle vyléčené ženy skutečně změnily svoje myšlení a nalezly svobodu?To jste trefila správně.
Tyhle ženy si řekly: Aha, tak mě potkala už i rakovina, mně je všechno jedno, stejně umřu, tak teď si můžu dovolit s tímhle se nebavit, protože mi pije krev, toho nemůžu vydýchat, ten mi leží v žaludku.
Když se oprostí od těchto negativních vstupů, tak může úplně změnit svůj přístup k životu – a to já vnímám jako nesmírně léčivé.
Co je to somatické prožívání…Somatické prožívání je přístup k traumatům, kdy se využívá uvědomění vlastního těla. Je výsledkem více než 40 let pozorování, zkoumání a praxe dr. Petera Levina. Přístup je založen na tom, že člověk má přirozenou schopnost překonat a zpracovat následky traumatu.
SP obnovuje zdravou seberegulaci a vrací traumatizovaným lidem pocit živosti, uvolnění a celistvosti, o něž následkem traumatu přišli. Původně se využíval při práci s válečnými veterány či oběťmi znásilnění, ale využívá se i při léčbě chronické bolesti.
Somatické prožívání je efektivní nástroj pro léčení traumat, který umožňuje terapeutovi provést klienta náročnými stavy a situacemi. Velmi specificky pracuje s tělem a nervovým systémem.
MUDr. Miroslava Skovajsová (1957)Zakladatelka screeningu rakoviny prsu a sítě českých mammacenter, která se důrazem na prevenci a osvětu zasloužila o snížení úmrtnosti na toto onemocnění. Vystudovala Fakultu dětského lékařství UK v Praze.
V letech 1988 až 1994 se začala věnovat problematice prsní žlázy. V roce 1993 založila první mammacentrum v Praze 4. V roce 2011 založila další mammacentrum pod názvem Breast Unit Prague, kde působí jako ředitelka a supervizorka složitých případů.
Je předsedkyní Asociace mammodiagnostiků ČR. Má dvě děti.
IVANA AŠENBRENEROVÁ
Rakovina ústní dutiny: příznaky, léčba (karcinom ústní dutiny)
Rakovina úst tvoří v laické veřejnosti souhrnný pojem, do něhož lze
zařadit několik zhoubných nádorů týkající se této lokality. Patří sem
rakovina dutiny ústní (čili rakovina úst v užším slova smyslu), rakovina
jazyka, mandlí a slinných žláz.
Lékaři do této oblasti zahrnují většinou i rakovinu hltanu (nosohltanu
a orofaryngu), nosu, vedlejších nosních dutin a hrtanu. To už bychom se ale
mezi laiky pohybovali spíše na úrovni rakoviny krku, proto se budeme
v následujícím textu věnovat problematice partií úst, nikoliv nosu nebo
hrtanu.
Tyto nádory zaujímají všeobecně mezi rakovinami poměrně nízké
procento (5%) a vyskytují se především u mužů po
40. roce s maximem kolem 60.
roku věku v poměru 6:1 oproti
ženám (ačkoliv v jiných zemích je tento poměr ještě mnohem vyšší, na
druhou stranu u nás dnes přibývá nádorů mandlí u žen).
Mají k sobě
velmi blízko nejen svou lokalizací, ale i svou etiologií (původem,
mechanismem vzniku), se kterou je spjatá řada rizikových faktorů.
Rizikové faktory a prevence rakoviny ústní dutiny
Vzhledem k tomu, že tyto nádory se vyskytují především u mužů
kuřáků a alkoholiků, jsou tedy rizikové faktory docela zřejmé (neplatí
to pro rakovinu slinných žláz, kde se neprokázal vliv dietních návyků ani
souvislost s kouřením). Můžeme to pokládat za výhodu, protože u jiných
rakovin leckdy neznáme činitele, kteří se na jejím vzniku podílejí a
nemůžeme tudíž najít vhodnou prevenci.
Nejvýznamnějšími rizikovými faktory – karcinogeny – je tedy
kouření a pití koncentrovaných alkoholických
nápojů. Při společném působení se jejich účinek vzájemně
umocňuje.
Relativní riziko se zvyšuje u alkoholiků
2× – 6×, u silných kuřáků 5× – 25× v závislosti na počtu
vykouřených cigaret (vykouření 300 000 cigaret znamená téměř
stoprocentní jistotu vzniku karcinomu, jedince by mohla zachránit pouze
příznivá genetická predispozice).
Je-li někdo současně silný kuřák
i piják, účinek obou faktorů se umocní 15 až 40 násobně.
Cigarety obsahují až několik set kancerogenních látek
(aromatické polycyklické uhlovodíky, kadmium, oxid uhelnatý, nitrosaminy a
další). Kromě nich se na vzniku rakoviny podílí termický efekt
vdechování cigaretového kouře, mechanické dráždění, změna pH a tzv.
vazokonstrikce (stažení cév) navozená nikotinem. Škodlivé je
i žvýkání tabáku (betelu).
Alkohol se metabolizuje v játrech pomocí různých enzymových systémů.
Kancerogenní efekt má až první metabolit –
acetaldehyd – vznikající působením alkoholdehydrogenázy
(enzym).
Když má někdo více aktivní tento enzym a méně aktivní
acetaldehyddehydrogenázu (další enzym, který přeměňuje právě onen
acetaldehyd), je potom více predisponován k hromadění acetaldehydu
v těle.
Tento efekt se uplatňuje například u většiny Asiatů, kteří se
proto konzumaci alkoholu raději vyhýbají.
Převážná část nemocných tvoří z výše uvedených důvodů skupina
s nízkým sociálně ekonomickým standardem, s nízkou úrovní
hygienických návyků a s negativním vztahem k péči o vlastní zdraví,
kde potom i možnosti včasné diagnostiky i vlastní léčby jsou značně
omezené.
O zhoubných nádorech kostí, kloubů a chrupavky
Obsah:
Nádory kostí můžeme obecně rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří nádory nezhoubné (benigní), z nichž asi polovinu není nutné operovat, ale je vhodné docházet na pravidelné kontroly a další polovinu je potřeba chirurgicky ošetřit.
Druhou, závažnější skupinu nádorů kostí, tvoří nádory zhoubné tedy tzv. maligní kostní nádory (někdy ne zcela správně nazývané „rakovina kostí“). A opět lze tuto různorodou skupinu alespoň orientačně rozdělit na dvě podskupiny.
Zhoubné nádory v kostech, které mají svůj původ v buňkách vyskytujících se v kosti se nazývají kostní sarkomy, které jsou častější v mladším věku, hlavně u dětí a dospívajících a jejich příčina nám není známa.
Snad je tu vrozená chybná informace imunitního systému, máme údaje o jejím výskytu v oblastech s vyšším obsahem těžkých kovů.
Kosti jsou živý svět. Neustále se bourají a staví a tato překotná činnost kostních buněk, zejména v dětství, pak zřejmě vede k tomu, že vznikne zhoubný kostní nádor. Mohou se však vyskytnout i u dospělých a seniorů.
Druhou skupinou zhoubných nádorů (tyto se častěji vykytují ve vyšším věku) jsou tzv. kostní metastázy (vznikají zhoubným bujením nádorových buněk, které se v kosti běžně nevyskytují a jsou spojeny s výskytem nádorů jiné tkáně – nejčastěji pak prostaty, prsu, plic, ledvin, štítné žlázy či ženských pohlavních orgánů.
Maligní nádory z kostní tkáně (osteosarkom)
Osteosarkom je nejčastější maligní nádor vycházející z kostní tkáně. Vyskytuje se 2krát častěji než chondrosarkom a 3krát častěji než Ewingův sarkom. Většinou se diagnostikuje ve věku 10-25 let maximem v období růstu, jeho incidence je 1-3 pacienti na 1 milon obyvatel.
Většina osteosarkomů se nachází v dlouhých kostech končetin (distální lemur, proximální tibie, proximální humerus). Drtivá většina osteosarkomů je distribuována v metafýze dlouhých kostí (90%). Je však možný výskyt i v epifýze a diafýze.
Prvním klinickým příznakem osteosarkomu je bolest a to i noční, která může být spojena s poruchou chůze. Někdy se projikuje jako kloubní bolest. Další známkou bývá bolestivé zduření měkkých tkání. Bohužel někdy prvním příznakem je až patologická zlomenina, která vzniká při minimálním úrazu.
Laboratorní nálezy jsou velmi chudé, je zvýšená hladina alkalické fosfatázy, sedimentace červených krvinek dosahuje středních hodnot. Dominantním vyšetřením při podezření na osteosarkom je rentgenový snímek. Další zobrazovací metodou je CT (včetně plic), magnetická rezonance a scintigrafie. Závěr diagnózy podpoří histologické vyšetření z probatorní excize.
Zkušený histolog též stanoví biologický stupeň aktivity nádoru.
Léčbu je třeba okamžitě zahájit předoperační chemoterapií podle některého z celosvětově uznávaných protokolů. Druhou etapou léčby je chirurgický výkon. Resekční nebo amputační zákrok je dán stanovením chirurgického stadia vývoje maligního onemocnění.
Náhrada resekované kosti je možná individuálně zhotovenou endoprotézou nebo masivním štěpem z kostní banky. Po operaci a zhojení rány přistupujeme k další chemoterapii, která může být modifikována procentuálním počtem nalezených nekrotických nádorových buněk v resekovaném tumoru.
Obecně platí, že čím je vyšší procento nekróz, tím je i lepší prognóza přežití pacienta.Solitární plicní metastázy jsou rovněž indikovány k resekci. Radioterapie se používá jen u inoperabilních pacientů a to zejména pro analgetický účinek např. při osteosarkomu pánve s mnohočetnou diseminací.
U imunoterapie není prokázán vliv na přežití pacientů s osteosarkomem.
Maligní nádory z tkáně chrupavčité (chondrosarkom)
Chondrosarkom je druhý nejčastější primární maligní kostní nádor, který je charakteristický tím, že nádorové buňky tvoří chrupavku. Chondrosarkom roste pomalu, velmi pozdě metastazuje, doba od začátku potíží ke stanovení definitivní diagnózy činí v našich zemích v průměru 13 měsíců.
Klinickým příznakem bývá neurčitá bolest, často kloubní. Někdy přichází pacient až pro postupně i několik let rostoucí zduření. Chondrosarkom je nádor, který se vyskytuje nejvíce mezi 40 až 50 lety. Na RTG snímku vidíme obláčkovité kalcifikace v mase měkkého tumoru, který destruuje kost.
Úspěch léčby je dán pouze radikalitou primárního chirurgického zákroku. Chondrosarkom reaguje jen velmi málo na chemoterapii nebo radioterapii.
Při operaci musíme dávat pozor na možnost vzniku implantační metastázy.
Vzhledem k možnosti použití individuálních endoprotéz, které nahrazují kost i příslušný kloub dochází k převaze nesekčních výkonů zachovávající končetinu nad mutilujícími amputačními výkony.
Maligní kostní nádory jiného původu
Ewingův sarkom:
Je vysoce maligní nádor, tvořený uniformními hustě nakupenými, malými nádorovými buňkami s kulatým jádrem neurogenní histogenese. Ačkoliv je Ewingův sarkom nádorem poměrně vzácným, přesto je druhým nejčastějším nádorem kosti po osteosarkomu u dětí a dospívajících s incidencí výskytu 1 nemocného na 1 milon obyvatel během jednoho roku.
Klinickým prvním příznakem je bolest, případně zduření měkkých tkání. Dále jsou typické subfebrilie. Ewingův sarkom na rozdíl od jiných kostních tumorů má i odezvu v laboratorních nálezech. Objevuje se leukocytóza, zvýšená sedimentace červených krvinek.
RTG nález ukazuje destruktivní kostní léze v oblasti metafyzeodiafyzární a diafyzární s periostální kostní novotvorbou. Jasnou známkou je osteolýza v endostální oblasti. V diferenciální diagnóze je nutno myslet na jiné kulatobuněčné sarkomy a také na možnost osteomyelitídy.
Proto jsou nutná imunohistochemická a cytogenetická vyšetření z probatorního vzorku tumoru, která u Ewingova sarkomu prokazují typické chromozomální translokace.
Při léčbě došlo k zásadnímu obratu. Od naprosto infaustní prognózy ještě na začátku 80 let je nyní udáváno přežití více jak 5 let u 25-50% pacientů. Moderní léčba zahrnuje vícesložkovou chemoterapii kombinovanou s chirurgickým výkonem, případně lokální radioterapií na kterou je Ewingův sarkom velmi citlivý.
Maligní lymfom:
Když maligní lymfom postihuje kost, je někdy nutná operace k zabránění nebo řešení patologické zlomeniny. Více o Maligním lymfomu
Maligní fibrózní histiocytom:
Může se velmi zřídka vyskytnout i primárně v kosti.
Je charakteristický dvojí populací maligních buněk a to nádorových fibroblastů a histiocytů a stejně jako v měkkých tkání různým poměrem těchto dvou populací nádorových buněk má nádor jako celek různou konsistenci a to od polotekuté s převahou mukoidních látek až po tuhou kolagenní strukturu. Nádor se považuje za radiorezistentní, jen málo také reaguje na chemoterapii. Chirurgická intervence spočívá, je-li to možné, v blokové resekci Nádro časně metastazuje do plic i do regionálních uzlin.
Myelom:
Jen jako solitární maligní kostní nádor se vyskytuje zcela vyjímečně. Nádorové buňky jsou příbuzné plazmatickým buňkám (proto je též nádor někdy nazýván plazmocytomem).
Toto onemocnění je doprovázeno výskytem patologických bílkovin v krvi a plazmě. Fakticky jde o nejčastěji diagnostikovaný kostní nádor (až v 50%).
Komplikací myelomu bývá selhání ledvin, těžký průběh běžných infekcí. Postižení kosti u myelomu je charakterizováno bolestí, zduřením, omezením pohyblivosti a často patologickou zlomeninou.
Na RETG vidíme bublinovitá projasnění v kosti, důležitý je rtg snímek lebky, kde můžeme vidět ostrá projasnění, místy splývající a tím je vytvářen obraz „mapovité lebky“. Léčba je převážně konzervativní a zahrnuje radio a chemoterapii. Terapii vedou hematoonkologové. Ortopéd zasahuje jen v případě patologické zlomeniny.
Nejčastějším výkonem je radikální resekce a osteosynteza s náhradou resekátu homoštěpem, v případě osteolýzy kloubního konce jsme nuceni použít totální kloubní náhradu.
Mnohaleté remise jsou standardem, solitární myleom má příznivější prognózu než mnohočetná forma.
Kostní liposarkom:
Nesmírně vzácný primární maligní kostní tumor, který je charakteristický atypickými lipoblasty v různém stadiu dediferenciace.
Vyskytuje se v dlouhých kostech, jeho prognóza je nepříznivá, je mírně citlivý na radioterapii, chirurgický nesekční výkon je nezbytný.
Kostní fibrosarkom:
Je maligní nádor, jehož buňky vytvářejí kolagenní vlákna a nikdy zde není tvorba chrupavky nebo kosti. Fibrosarkom může vzniknout endostálně nebo periostálně. Frekvence výskytu je podstatně nižší než u osteosarkomu.
Léčba je chirurgická.
Chordom:
Je vzácný maligní kostní nádor, častější u mužů. Nádor se vyskytuje pouze v axiálním skeletu a to převážně v intrkraniální, horní krční a v sakrococcygeální krajině ve věku 40-60 let. Nádorové buňky jsou uloženy v mukoidní mezibuněčné hmotě.
Tumor je vaskulární, pomalu roste, je pozdě proto diagnostikován. Často již například vyplňuje téměř celý prostor malé pánve.
Nádor pozdě metastazuje, prognóza je příznivější při možném radikálním zákroku. Lokální recidivy jsou však velmi časté a řada pacientů končí fatálně.
Příznivý účinek má vysokodávkovaná radioterapie.
Diagnostika
Bohužel nádory kostí se nejen u nás, ale i ve světě poznávájí pozdě. Jsou velmi často zcela bez jakýchkoliv příznaků a nejsou většinou ani známá laboratorní vyšetření.
Proto u každé nově vzniklé bolesti trvající déle než 6 týdnů je správné udělat rentgenový snímek, protože nádor kosti se většinou projevuje odbouráním kostní hmoty a tak na rentgenovém snímku můžeme vidět její nedostatek či nepravidelnosti.
Nádorům kostí nelze předejít, protože neznáme jejich příčinu. Velmi často zůstávají dlouho nerozpoznány, protože nemusí způsobovat žádné obtíže a projeví se až zlomeninou kosti při nepatrném úrazu či běžné činnosti (např. chůzi, vstávání ze židle, kopnutí do míče apod.).
V každém případě pro léčbu doporučujeme jen specializovaná pracoviště (Brno, Praha), která mají velké zkušenosti s diagnostikou a léčbou těchto nádorových onemocnění. A to prokazatelně 10krát jistěji.
Pro tuto diagnózu je nutné rentgenové vyšetření, včetně CT a to i spirální CT plic (protože kostní nádory mívají často metastázy v plicích), scintigrafické vyšetření kostí (pátrání po dalších ložiscích v kostech).
Standardem je biopsie (odběr vzorku z nádoru buď pomocí jehly či malou operací), histologické vyšetření (zkoumání tohoto speciálně upraveného vzorku pod mikroskopem) a genetické vyšetření.
Vyšetření krve je jen nutné v rámci předoperačního zhodnocení stavu pacienta.
Léčba a po léčbě
Postup léčby musí řídit skupina odborníků (onkolog, radiolog, patolog, chirurg, ortopéd), čehož lze dosáhnout jen ve specialisovaných centrech.
Celková léčba závisí vždy na konkrétním typu nádoru a je pro každého pacienta do jisté míry individualizována (šita na míru).
U většiny (nikoli však u všech) zhoubných nádorů kostí se podává chemoterapie, někdy radioterapie a někdy se obě tyto metody léčby mohou kombinovat. Někdy bývá nutná chemoterapie ještě před operací.
Některé nádory v kostech (a to i zhoubné) se nemusejí operovat vůbec (např. myelom), u většiny je však operace nezbytná. Operací musíme odstranit pokud možno celý zhoubný nádor. Vyjmutou kost lze většinou nahradit umělým kloubem, kostním štěpem (cizí kostí) nebo jiným materiálem.
V případech, kdy již není náhrada možná (nádor je příliš rozsáhlý nebo postihuje důležité nervy či cévy končetin) je někdy nutno postiženou část končetiny amputovat.
Ale v těchto případech jsou při našich specializovaných pracovištích k dispozici moderní protézy v rukou špičkových protetiků, s jejichž pomocí lze žít velmi kvalitní život i po amputaci.
Po ukončení léčení je pacient dále sledován, a to vždy jedenkrát za tři měsíce včetně rentgenového snímku operované kosti a plic. Po dvou letech přecházíme na půlroční prohlídky další tři roky a dále pacienty kontrolujeme minimálně jednou ročně.
Dispenzarice (pravidelné sledování) nemocného s kostním nádorem je velmi dlouhodobá, protože toto onemocnění se bohužel může vrátit za 10 i více let. U speciálních náhrad celých kostí a kloubů jsou někdy nutné kontroly častější.
Z těchto všech důvodů je vhodné, aby se pacient léčil v jednom centru kde má kompletní záznamy o své nemoci, kde jej sledují školení lékaři, kteří mají zkušenosti s léčením těchto onemocnění a kde i při recidivě (znovu se objevení) zhoubné nemoci má největší šanci se uzdravit.