Sametová revoluce nese jméno podle látky, z níž byly ušity policejní uniformy nebo šátky demonstrantů. I to vyplynulo z říjnového průzkumu, který O2 zrealizovalo u příležitosti výročí 17. listopadu.
Operátor proto spouštív rámci svého dlouhodobého projektu Svoboda není samozřejmost edukační kvíz Otázka svobody vhodný i pro doplnění distanční výuky. Celý projekt se do budoucna více propojí také se vzdělávacím programem O2 Chytrá škola.
K Otázkám svobody se přidá i Cirk La Putyka se svou Ústřednou89.
Z průzkumu, který O2 realizovalo loni vyplynulo, že podle 70 % lidí se ve školách nevěnuje dostatečný prostor výuce moderních dějin.
To si O2 ověřilo i na výsledcích aktuálního průzkumu realizovaného na tisícovce mladých lidí od 16 do 30 let, který mapoval hloubku znalostí o událostech z období totality.
Z průzkumu vyplývá, že byť zkratky jako StB, KSČ nebo OF zná téměř každý, celá čtvrtina respondentů neví, proč je listopadová revoluce označovaná jako „sametová“.
“ Pouze každý čtvrtý dotázaný dokázal přiřadit, co bylo obsahem pro starší generaci nezapomenutelného projevu Milouše Jakeše z Hrádečku,“ vysvětluje David Daneš, ředitel marketingové komunikace a brandu v O2 s tím, že mladým lidem není jasné ani to, co to byl tzv. Palachův týden nebo kdy se stal poprvé prezidentem Václav Havel. Správně odpověděla pouhá polovina respondentů.
„Portál Otazkasvobody.
cz je proto první vlaštovkou, kdy klademe větší důraz na edukační stránku a zábavnou formou chceme mladé generaci pomoct doplnit chybějící znalosti nedávných událostí,“ vysvětluje Marie Mališková, CSR manažerka z O2, a dodává : „Naším cílem je ukázat, jak lze za pomoci digitálních technologií přiblížit studentům moderní dějiny, na které při běžné výuce mnohdy nezbývá čas.“ Během příštího roku plánuje O2 propojit projekt Svoboda není samozřejmost se vzdělávacím portálem O2 Chytrá škola, kde vznikne samostatná sekce pro učitele věnovaná právě metodice a materiálům určeným pro interaktivní výuku moderních českých dějin.
Už nyní si může vzdělávací kvíz s patnácti otázkami vytvořený v dlouhodobé spolupráci s Pamětí národa na webu www.otazkasvobody.cz vyzkoušet kdokoli. Po vyplnění kvízu se každý návštěvník webu dozví správné odpovědi a bude si moct porovnat své výsledky s ostatními respondenty.
Přímo v den státního svátku se O2 připojí také ke speciálnímu happeningu Cirku La Putyka a Jatek78 s názvem Ústředna89. Prostřednictvím Ústředny89 budou prezentovány dílčí výsledky průzkumu O2.
S hosty tohoto dílu, kterými budou významné osobnosti – nejen pamětníci, ale také umělci či sportovci, kteří jsou spjati s tématem sametové revoluce – se budou moci diváci nad událostmi roku 1989 telefonicky pobavit. „I tento formát je vhodný pro učitele a jejich studenty.
Pokud jim nebude cokoli z kvízu jasné, můžou do Ústředny89 zavolat a téma probrat s odborníky a pamětníky,“ dodává Marie Mališková.
Otázky svobody podpoří O2 také on-line kampaní, v rámci které odvysílá i několik videí s nejzajímavějšími reakcemi z ankety, která proběhla v ulicích. „Mezi odpověďmi se objevilo i několik opravdových perliček.
Třeba že Václav Havel byl český král nebo že sametová revoluce je pojmenovaná podle sametových policejních uniforem,“ komentuje David Daneš. Kampaň cílenou především na mladé lidi doplní také nestandardní formáty na sociálních sítích.
“ Uživatelé Instagramu si budou moct na příklad vyzkoušet speciální filtr, který bude generovat otázky spojené právě se 17. listopadem.“.
Průzkumu, který pro O2 zpracovala agentura STEM/MARK, se zúčastnilo více než tisíc respondentů ve věku 16-30 let.
O projektu Svoboda není samozřejmost
Svoboda není samozřejmost je dlouhodobým projektem O2, v rámci kterého operátor pravidelně připomíná důležitost boje za svobodu a demokracii. Loni O2 připomnělo 17. listopad symbolickým „posledním zvoněním“ telefonních budek po celé ČR.
Upozornilo na za totality zakázané autory a dalo možnost stáhnout si jejich díla zdarma z O2 Knihovny, O2 Pražská štafeta se nesla ve znamení hrdinského činu Emila Zátopka, který v roce 1952 umožnil odjet kolegovi Jungwirthovi na sportovní hry v Helsinkách, a během loňského hokejového mistrovství operátor připomněl pohnutý osud československé hokejové reprezentace v roce 1950. Za poslední čtyři roky O2 realizovalo mnoho dalších podobných aktivit, více o nich se dozvíte na www.svobodanenisamozrejmost.cz.
KontaktyMichaela ZahrádkováTiskové oddělení O2
tel: 800 163 342 (800 1 media)
O společnosti O2 Czech Republic
O2 je největším poskytovatelem telekomunikačních služeb na českém trhu. V současnosti poskytuje služby prostřednictvím téměř osmi milionů mobilních a pevných linek, což z něj činí jednoho z vedoucích poskytovatelů plně konvergentních služeb v Evropě. Zákazníkům mobilních služeb nabízí O2 nejmodernější technologie HSPA+ a LTE. Značka O2 pro zákazníky neznamená jen telekomunikace.
O2 je schopna vyhovět i těm nejnáročnějším požadavkům zákazníků též v oblasti ICT a nabídnout jim služby housingu, hostingu i cloudových služeb v datových centrech o celkové rozloze 7 300 metrů čtverečních. Tato datová centra jako první v ČR a střední Evropě získala certifikaci úrovně TIER III.
Se svou službou O2 TV je O2 zároveň největším provozovatelem internetového televizního vysílání v Česku.
Svět Homeopatie
Rok 2011 je za námi…Jistě mi dáte za pravdu, že nejbolestnější ztrátou pro naši zemi byl odchod Václava Havla. Dovolte nám, abychom se s ním dnes, symbolicky na Nový rok, cestou malého zamyšlení, rozloučili…
První „polistopadový“ státní pohřeb byl více než důstojný. Dokonce bych rád napsal, že byl přímo krásný, ale nevím, zda je vhodné takové hodnocení v souvislosti s úmrtím Václava Havla použít. Každý nechť si tedy dosadí adjektivum dle svého gusta, ale doufám, že všichni se shodneme alespoň v tom, že zármutek většiny národa byl upřímný a hluboký.
Patřím do generace „Husákových dětí“ a tak si pamatuji povinné veselí ve dnech svátků práce, kolektivní oslavy všech možných i nemožných úspěchů pracujícího lidu, stejně jako stranou organizované tryzny nad úmrtím milovaných vůdců dělnické třídy.
Není proto divu, že mám k těmto hromadně organizovaným projevům radosti či smutku vnitřní odpor a že mě tedy ani ve snu nenapadlo, že bych se ve svém životě ještě někdy něčeho podobného chtěl dobrovolně zúčastnit. Sám sebe jsem proto v neděli 18.
prosince překvapil naléhavou potřebou jít zapálit na Václavské náměstí za pana prezidenta alespoň malou svíčku.
Když jsme pak tři dny poté stáli se ženou na jednom z nádvoří Pražského hradu, abychom se v úctě poklonili projíždějící rakvi s ostatky zemřelého, kladl jsem si stále mnoho sobě velmi podobných otázek: „Co tu dělám? Jaká síla překonala můj cynismus a apatii k podobným událostem? Co mě vytáhlo do ulic?“. Tyto otazníky mě pak pronásledovaly i ve dnech následujících a nebylo možné nehledat sám pro sebe nějaká přijatelná vysvětlení.
Párkrát v životě jsem vzal do rukou vybrané filosofické spisy, a ačkoliv nemám odvahu sám sebe považovat za nějakého hlubokého myslitele, snad alespoň částečně jsem cosi o životě lidském pochopil. Kromě jiného proto věřím, že jednou ze základních lidských potřeb je potřeba idejí a morálních pravidel.
Na téma idejí pan Václav Havel v jedné ze svých prací napsal: „Ideje jsou něčím, k čemu se upínáme, co je kdesi na obzoru našeho snažení, co mu dává smysl a směr.
Nejsou to však žádné statické kóty, jichž dosáhneme či nikoliv.
Představa, že bychom si například slušnost mohli na seznamu svých cílů zakroužkovat jako něco, čeho bylo už dosaženo, a oč se nadále není třeba starat, je zcela absurdní.“
Troufám si tvrdit, že není snad nikoho, kdo by neznal Havlovo zvolání, že: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, za které sklízel od tzv. pragmatiků politické moci mnohých posměšků a znevažování.
V kontextu s předchozím textem se však domnívám, že tito „pragmatici“ Václava Havla nikdy nepochopili. Vítězství pravdy a lásky v Havlově podání totiž nelze chápat tak, že jednoho dne bude lež a nenávist poražena definitivně a jednou pro vždy. To vítězství spočívá v něčem jiném.
Spočívá v tom, že člověk se ideje pravdy a lásky nikdy nevzdá a nedovolí tak neomezenou nadvládu lži a nenávisti na tomto světě! Dnes a denně bude mít každý z nás na horizontu svého života tyto ideje pevně zakotvené a jejich směrem se bude snažit svůj život ubírat.
Není až tak důležité, kdo během svého života urazí jaký kus cesty, neboť nejsme všichni nadáni stejnou vůlí a vytrvalostí. Důležité je, že všichni víme, kterou cestou bychom měli jít.
A pokud snad někdo z nás na své cestě zbloudí a tuto orientaci ztratí, pak by tu měl být někdo, kdo svým osobním příkladem rozsvěcí světlo na konci tunelu lidského bytí a koho lze následovat. Tím světlonošem pak Václav Havel pro nás zcela jistě byl.
Co se morálních pravidel týče i zde si pomohu úryvkem z jedné Havlovy práce: „Lidé zřejmě očekávají, že hlava státu bude občas hlásat určité mravní normy. Neznamená to automaticky, že někdo bude těchto norem víc dbát. Znamená to právě jen to, že tak to má být. Standarta má vlát a morálku někdo kázat.
Všichni včetně těch, kteří jakékoli normy trvale porušují, potřebují zřejmě vědět, že tu vůbec něco takového je a že je tedy vůbec co porušovat. Ztráta norem vyvolává zneklidnění i u jejich notorických porušovačů. Kdyby prezident říkal, že krást se smí, byl by i zloděj velmi nesvůj.
Otevřelo by to totiž před ním otázku jeho vlastní identity.“
Každý rodič, který dovedl své děti k dospělosti a samostatnosti mi zřejmě potvrdí, že tak nějak to asi opravdu bude.
Svým dětem totiž všichni nastavujeme mantinely slušného chování, abychom vzápětí zjistili, že pro ně je nejzajímavější právě ta činnost, která tyto mantinely překračuje.
Děti se musí v procesu dospívání vůči někomu či něčemu jasně vymezovat, aby daly světu najevo, že tu jsou a že jsou „zcela jiní a veskrze originální“. Já sám mám pět synů a věřte mi, něco o tom již vím.:-)
Čím starším ale jsem, tím více se domnívám, že proces zrání lidského jedince zdaleka nekončí pubertou a přechodem do dospělosti.
Ohlédnu-li se za svým dosavadním životem, pak žasnu, jakých úvah jsem byl schopen ještě ve třiceti a lehce zaváhám i nad svými názory starými sotva pár let.
Vyvozuji z toho tedy, že proces zrání lidského ducha nikdy nekončí a že jsme vůči těm starším a moudřejším dětmi vlastně pořád. Pořád se tedy chceme vůči něčemu vymezovat, s něčím se konfrontovat, případně se k něčemu hlásit.
Pořád proto potřebujeme mít někoho, kdo bude hlásat určité mravní normy. Tím hlasatelem však nesmí být člověk, který hlásá potřebu žití v pravdě, ale sám přitom často lže. Někdo, kdo bojuje proti zlodějně, ale sám má nakradeno. Takové farizejské kázání je totiž veskrze trapné a odpudivé.
Pokud jsem tedy v předchozích dnech nebyl schopen rozumět svým citovým pohnutkám a své opravdové bolesti ze ztráty „cizího“ člověka, pak jsem si zřejmě nedostatečně uvědomoval, co pro mě Václav Havel ve skutečnosti znamenal.
Byl pro mě tím světýlkem na konci tunelu, za kterým jsem mohl kdykoliv vyrazit. Životním majákem v dobách bloudění. S jeho ztrátou jakoby v mém životě zavládla tma a přemohl mě strach z toho, že nebudu vědět kudy dál.
Byl pro mě i tou morální autoritou, která žila v souladu se svými skutky. Autoritou, která když kárala, tak nám ostatním nezbývalo než sklopit zrak a mlčet. Vědomi si svých vlastních prohřešků, jsme totiž nenacházeli odvahu s jeho názory polemizovat.
Slovy věřících byl pro mě zřejmě jakýmsi duchovním otcem, který mi nastavoval mantinely slušného chování, abych je pak vzápětí mnohokrát překračoval.
Zřejmě tedy platí úvaha Václava Havla o tom, že ztráta norem vyvolává zneklidnění i u jejich notorických porušovačů, protože mě jeho odchod skutečně velmi zneklidnil. Teprve později jsem si však uvědomil, že odešel pouze nositel těchto mravních norem, zatímco normy samotné zůstávají.
Důkazem toho mi byla nečekaně spontální pieta mladých lidí, kteří si bývalý režim pamatovat nemohou, a přesto je odchod pana prezidenta opravdově zasáhl. Spatřuji v tom potvrzení toho, že i nadále je základní lidskou potřebou vzhlížet k jakýmsi idejím a respektovat určitá morální pravidla. Je to stále v nás a dědí se to z generace na generaci.
A pak že pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí!:-)
Upozornění: Informace o homeopatické léčbě akutních i chronických nemocí publikované na stránkách svethomeopatie.cz mají pouze informační a vzdělávací charakter. V žádném případě nenahrazují osobní konzultaci v ordinaci praktického lékaře/pediatra nebo osobní konzultaci v homeopatické poradně.
O pravdě, lásce a Václavu Havlovi
Stalo se z něj heslo, které jedni milují, oceňují a hlásí se k němu. Jiní se mu posmívají, parodují je a považují za „morální kýč“. Málokdo se však zamýšlí nad tím, co vlastně ta slova znamenala ve chvíli, kdy zazněla poprvé, a jak jim můžeme rozumět dnes, aniž bychom se nechali svést jejich otřepanou povrchností.
Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.
O pravdě a lásce
Nedávno se o takový výklad pokusil jeden filosof a já jsem si při jeho přednášce uvědomil některé souvislosti, které mu unikly prostě proto, že je mladší a nezažil to, co pro nás starší v té době bylo samozřejmostí.
Když totiž Havel mluvil o „lži a nenávisti“, měl především na mysli komunistickou ideologii hlásající třídní nenávist, která měla pohánět dělnickou třídu proti kapitalistům. Po převzetí moci se však obracela proti každému, kdo se s touto ideologií neztotožňoval.
Původce této ideologie, Karel Marx, si totiž nepřál, aby jeho učení bylo pouhým pokusem o pravdivý výklad světa, ale chtěl, aby se, pravda nepravda, stalo nástrojem jeho proměny. Na pravdě jako shodě našich poznatků se skutečností mu vlastně vůbec nezáleželo. Jejím kritériem byla praxe, přesněji to, zda nauka poslouží revoluci a následujícímu udržení moci, nebo jí uškodí.
Vladimír Iljič Lenin Marxovo učení zdokonalil tak, že dělnické třídě určil jako vůdkyni komunistickou stranu, která svou historickou roli může splnit, pouze pokud bude ideově naprosto jednotná. Zavedl v ní tedy takzvaný demokratický centralismus. Ten ukládal členům povinnost obhajovat názor, který přijalo vedení strany, i když s ním nesouhlasili.
Jinými slovy, pravdu komunistům nahrazovalo usnesení stranického vedení. Kdo se postavil proti, byl zrádce, s nímž se nediskutovalo, ale který musel být zlikvidován – fyzicky či politicky – podle okolností.
Boj bez použití síly
Připomeneme-li si tyto dobové souvislosti, ukazuje se, že Havlův výrok znamenal něco jiného, než mu podsouvají jeho odpůrci. Říká, že komunistický režim založený na lživé, nenávistné a násilné ideologii není možné porazit jinou takovou ideologií, ale pouze jejím opakem. Jinak bychom měli pod jiným názvem totéž.
Rakušanová: Havel mi řekl, že největší chyba byla, že nevyhodil Klause z Občanského fóra
Číst článek
Mnohé revoluce skončily neúspěchem, protože nahradily jeden tyranský režim jiným, ještě horším. A obavy, že by se mohla i sametová revoluce zvrhnout v krvavé vyřizování účtů, byly oprávněné, protože nepotrestaných zločinů komunistický režim napáchal příliš mnoho a protože viníci a oběti žili stále vedle sebe.
Havlova výzva tedy obsahuje i apel proti užití síly. Říká vlastně, že je to láska a pravda, co musí zvítězit. Nikoli násilí poháněné hněvem, byť pochopitelným a oprávněným. K tomu je ovšem třeba dodat, že z jeho výroku nelze nijak vyvodit, že by se sám stavěl do role toho, kdo je majitelem pravdy a lásky.
Věděl dobře, že ten, kdo si o sobě myslí, že pravdy dosáhl a že už ji vlastní, žije ve lži a že láska se pozná až po ovoci, tedy podle skutků.
Tušil také, že porazit prolhaný a nenávistný komunistický režim do důsledků je úkol na generace. Někomu je smutno, že ani po třiceti letech nemůžeme říct, že pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí.
Jediné, co s tím může dělat, je přiložit ruku k dílu.
Autor je filozof a pedagog.
Pravda a láska je prý… / Christnet.eu
„Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí je prý jedna z nejfalešnějších vět, které byly kdy vyřčeny…“ To jsem se dočetl v Lidových novinách v sobotu 24. 11. 2001 z úst pana předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause.
Ta slova o vítězství pravdy a lásky nepatří do sloganů dnešních politiků, ale do vyznání, kterému věřili naši otcové a praotcové. Také je to výraz dědictví evropské kultury. Ve své podstatě je to část biblické zvěsti, která se, jak věřím, jednou naplní.
Žádný z našich předků se toho nedočkal v tom maximálním smyslu slova. Zčásti možná ano. Možná, že zvítězila pravda a láska právě v nich samých a oni se vzepřeli své lži a své nenávisti. Také já se toho možná nedočkám v úplnosti. Přesto však o tomto heslu nikdy neřeknu, že je falešné.
Pošlapat toto heslo jenom proto, že jej opakuje můj politický sok, je nestátnické a nemoudré.
To, že si pozpěvuje normalizační zpěvák Ivan Mládek pochybné verše, to je druhá věc. Pochybné jsou právě v tom, že kdesi pobral slabý rým, že pravda a láska vítězí nad prací. Nebudu se s nikým přít, že pan profesor Klaus je pracovitý muž a mnohý vedle něj vypadá jako lenoch.
Já se však za lenocha nepovažuji a zmíněné otce, kteří hledali pravdu a lásku, také za lenochy nemám. Až příliš mi to vyvyšování práce a úspěchu připomíná brigády socialistické práce a úderníky co plnili socialistické závazky. Byla to vždycky tak trochu nepravda.
Tak trochu je to nepravda i dnes.
Nemyslím si, že každý bohatý člověk je zloděj a lhář, ale mnoho majetku se nepozorovaně ztratilo zatímco pokladnu hlídali lidé minulých vlád. Dvacet miliard budeme nyní platit za mazaného podnikatele obchodujícího s veřejným míněním.
Bez uzardění nás dnes pravicoví politikové, pro které pan Železný mnohé udělal, poučují o úspěšnosti a diví se, že jsou progresivní podnikatelé s pochybnou minulostí kriminalizováni. Pokud je úspěchem jen svobodný trh a kapitalismus bez mravních zásad, pak je to také trochu nepravda.
A neříká to tak ani pan Hayek a ani pan Novak a ani lady Thatcherová. Říká to tak jen pan Klaus a jeho přátelé.
A třídní nenávist? Dělí nás od sebe proslovy politiků. Jinak jsme na tom všichni stejně. A třídní rozdíly zvýrazňují ti, co o sobě říkají, že jsou pravicoví. Ta slova začal používat právě pan předseda poslanecké sněmovny. Začal nás dělit na kapitalisty a intelektuály. To samo dělení je pochybné. Nic od ničeho nedělí.
Když pan Klaus před časem prohlásil Intelektuály od P. Johnsona za knihu, která jej v nejvíce zaujala během roku 1995, zaradoval jsem se, že s ním mám alespoň něco společného.
Podle mého chápání ta kniha dělí od sebe pronikavý intelekt a kruté pomýlení mnoha velkých osobností našich dějin. Až dnes chápu, že jsem té knize rozuměl naprosto jinak.
Neviděl jsem za těmi lidmi socialisty a třídní intelektuály, ale nebezpečí, které může polapit každého z nás.
Nenechám v sobě vyrůst třídní nenávist. Nevrátím stejné stejným. Jen chci napsat, že Pelíškům rozumím a nad slepotou sousedů mladého Sekala se děsím. A svým životem točím daleko pozitivnější film, než pošmourné řeči pana profesora, který se stále něčeho děsí, nad něčím se diví a nad něčím si zoufá. Naoko samozřejmě. I to je součást té normalizační strategie.
Autor je kazatelem Církve bratrské
Bitcoin
Ethereum
Litecoin
Christnet.
eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.
Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?
UK v médiích
16.11.2009, Marek Přibil
Na oslavu přijely i americké písničkářky Joan Baezová a Suzanne Vega * Přišel i Václav Klaus
Veřejným akcím k připomenutí dvacátého výročí 17. listopadu 1989 o víkendu vévodilo jméno exprezidenta Václava Havla. Ten varoval před důmyslnými snahami udržet totalitní režimy ve světě a zvolal: „Lidé, bděte!“
Zároveň se dočkal poděkování prezidenta Václava Klause za to, co před dvaceti lety pro svobodu země udělal.
Podle Havla neskončila éra diktatur a totalitních systémů. Možná jen v klasické podobě tak, jak ji známe z 20. století.
„Rodí se nové způsoby ovládání společnosti“
„Rodí se nové, daleko sofistikovanější způsoby ovládání společnosti a vyžaduje to bdělost, opatrnost, obezřetnost, studium, nadhled,“ varoval v sobotu Havel před stovkami studentů, kteří k prasknutí zaplnili hlavní aulu Filozofické fakulty UK v Praze.
Diskuse byla součástí programu, který exprezident připravil jako oslavu k 20. výročí sametové revoluce.
Závěrem Havel zvolal: „Lidé, bděte!“ Po fučíkovském apelu, jímž poukázal na to, že ve světě stále existují totalitní systémy, před kterými je třeba mít se na pozoru, se ze sálu ozval aplaus. Lidé, kteří několikrát ocenili Havlovo vystoupení potleskem, povstali.
Podobně jako ve svých dřívějších vyjádřeních kritizoval v této souvislosti současné Rusko, kde podle Havla vzniká „zvláštní, sofistikovaný způsob obecné manipulace“. Stát sice má vnější znaky demokracie, ale svoboda slova je možná jen do té míry, aby neuškodila představitelům režimu.
Lidé nebezpeční pro vládnoucí garnituru, jako třeba odsouzený někdejší ruský ropný magnát Michail Chodorkovskij, mohou „zahučet na Sibiř“, řekl podle ČTK Havel.
Celodenní program vyvrcholil večerním koncertem v Pražské křižovatce, kde Klaus ocenil ústřední roli Havla v událostech roku 1989. Havlovi, se kterým se v posledních dvaceti letech politicky a ideově střetával, za jeho tehdejší činy poděkoval.
„Pro mne je jedna věc jistá. Události, které se staly před dvaceti lety, jsou spjaté s jednou osobou, a to je můj předchůdce v prezidentském úřadě Václav Havel, kterému chci za vše, co pro znovunabytí naší svobody osobně udělal, poděkovat,“ řekl Klaus. Za to si vysloužil aplaus.
Klaus také řekl, že se i nadále povedou diskuse o roli vnějších a vnitřních podmínek ke zvratu v roce 1989, stejně jako to, „zda k tomu více přispěla bezejmenná masa miliónů lidí toužících po svobodě, nebo aktivita několika jednotlivců“.
Ve své nové knize Kde začíná zítřek Klaus napsal: „Dílčí disidentské pokusy – jako nikoli masové hnutí – sice měly svůj význam, který není důvod nijak zlehčovat, ale komunistickou moc zásadně nezneklidnily a stejně tak nezmobilizovaly žádný široce pojatý občanský protest.“ Klaus před devíti lety označil v Právu Havlovy některé názory za „extrémně levicové, extrémně antitržní, chcete-li extrémně antikapitalistické“.
- „Pravda a láska pořád dráždí“
- Kromě hesla „Lidé, bděte“ upozornil Havel i na jiné heslo, tentokrát vlastní, které ho již od sametové revoluce provází: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.
- „Já jsem na jedné velké demonstraci na Václavském náměstí cítil, že ke konci mého projevu či vystoupení by mělo být něco vzletného,“ dodal s tím, že za to sklízí už dvacet let posměch.
- Hlavní myšlenka hesla podle Havla stále platí a neobyčejně jej těší, že zvolání, které vymyslel ve vteřiny předtím, než ho „vystrčili na balkón“, i po 20 letech pořád někoho dráždí.
Tím, že zmínil lásku a pravdu, chtěl poukázat na to, že pravda se neobejde bez osobního ručení, tedy něčeho lidského a riskantního: „Je dost velký rozdíl mezi informací a pravdou. Liší se tím, že není nepolapitelná, nepřelétá jako nepolapitelný virus, ale někdo za ni ručí.“
Foto popis| Zleva Václav Havel, Madeleine Albrightová, Václav Klaus a Dagmar Havlová na sobotním koncertu Už je to tady.
Pravda a láska už netáhne. Proč se z Havlova hesla stala nadávka?
video
Historie.cs o Václavu Havlovi
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“
„Pravda a láska jsou dvě nejposvátnější slova v každém jazyce – řekl bych, že to třetí je svoboda. A lidé, kteří je používají jako nadávku, nevědí, co činí, takže jim musíme odpustit. Nebo jsou to cynici, kteří si myslí, že žádná pravda a láska neexistují. A nebo ta dvě slova považují za cynismus, protože v současné době pravda a láska nevítězí,“ řekl politolog z Občanského institutu Roman Joch.
Podle historika Jana Rychlíka z Filozofické fakulty UK musí mít každá revoluce étos a heslo, které táhne. „Revoluci nemůžete dělat pod heslem boje za snížení DPH nebo vyrovnaný státní rozpočet. Na to nikdo slyšet nebude. To heslo bylo nepochybně mobilizující,“ míní Rychlík.
Podle něj pravda a láska nad lží a nenávistí už zvítězila, protože přes všechna negativa se podařilo v Česku vybudovat standardní demokracii a kapitalismus evropského typu.
Pořady o Václavu Havlovi v iVysílání
Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý prezidentův poradce Michael Žantovský odmítá, že by revoluční motto o pravdě a lásce bylo jen prázdným heslem, jak tvrdí mnozí Havlovi kritici.
„Kdysi jsem na jedné z velkých manifestací řekl, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí.“
„Jakékoli politické prohlášení je morálním kýčem, pokud za ním nestojí zodpovědnost politika, jeho vůle podle tohoto hesla konat a vlastním nasazením přispět k jeho realizaci. Za tím, co prohlašoval v roce 1989 prezident Havel, bylo skoro pět let strávených ve vězení a dvacet let soustavného, každodenního boje o lidská práva, o demokratizaci, o svobodu,“ upozorňuje Žantovský.
Milí spoluobčané. Václav Havel zpívá ústy Davida Kollera
Nesouhlasí ale s názorem, že by pravda a láska definitivně vyhrála. „Je to ustavičný boj o lidskou svobodu a o prostor, ve kterém může pravda a láska vítězit. A v tomto jsme někde uprostřed boje. Boj bude pokračovat, někdy na tom bude pravda a láska o něco hůř, někdy o něco líp, ale boj není rozhodně ztracený,“ je přesvědčen bývalý Havlův poradce.
Heslu uškodila i privatizace
Étos pravdy a lásky se podle Michaela Žantovského začal z české společnosti silně vytrácet kolem roku 1991. Souvisel hlavně s privatizací a restitucemi, při nichž probíhal největší přesun majetku v novodobé české historii. V mnoha případech nepoctivým způsobem.
„Tím poklesla ochota přemýšlet o morálních aspektech vlastního chování a chování druhých. To oslabilo do jisté míry roli Václava Havla jako zdroje morální porevoluční autority. Začaly se množit případy lidí, kteří říkali – dejte nám pokoj s Havlem, ten nás pořád moralizuje a napomíná,“ vysvětluje Žantovský.
„Sousloví se stalo jednou z ikon, slogan byl napsán pod portréty Václava Havla. Byla to jeho deviza, která se v proudu času a pod náporem všedního dne ukazovala problematickou a začala být velmi brzy napadána. Ale nemohlo to dopadnout jinak, než určitým vystřízlivěním, které nastalo.“