Píše se o depresích až moc, nebo stále málo?

Jaké představy jste měl o depresi, než jste se s touto nemocí osobně seznámil?

Myslel jsem si, že deprese je „bolestínství“. Když je člověk smutný. Melancholický. Když moc přemýšlí. To, co o sobě tvrdí teenageři, když chtějí vypadat obzvlášť hlubokomyslně. V podstatě jsem si myslel, že deprese není nemoc, že to prostě znamená, že je člověk „jen trochu smutný“. Nemohl jsem se mýlit víc.

O depresi si někdy myslíme, že to je vznešená choroba. Že člověk s depresí leží v bílé posteli, pláče do hedvábných kapesníků, ale ve skutečnosti to tak není, že? Čím je deprese pro vás?

Deprese pro mě znamená ležet v posteli, kterou už jste si čtyři měsíce nepřevlékli, se zbytky jídla pod peřinou, s láhvemi od piva rozházenými po bytě.

Stydět se tak, že nejste s to nikomu povědět, jak málo vás dělí od toho, abyste si vzala život. Cítit se nesmírně provinile, protože se člověk nedokáže postarat o vlastní byt, natož o vlastní život.

Na depresi není nic vznešeného. Deprese je beznaděj.

Říká se, že mnozí lidé trpí depresemi, aniž by tušili, co se s nimi děje. Jak tomu bylo u vás? Jak jste poznal, co se s vámi děje?

Jednoho rána jsem si uvědomil, že můj život už nedává žádný smysl. Že už nějakou dobu nic necítím. Že dokážu být mezi lidmi, jen když se napiju. Připadalo mi, že moje duše je špinavá, jako by se už dva týdny nesprchovala. Unavená a ušmudlaná. Stávalo se mi, že jsem se bezdůvodně rozbrečel. Tehdy mi došlo, že něco není v pořádku. Takový život být nemá.

Píše se o depresích až moc, nebo stále málo?Kniha Tobiho Katze s názvem Zítra je bohužel taky den vychází v nakladatelství Portál.

Někdo až po letech pozná, že to, co ho potkalo nebo potkává, je deprese. Dlouho trvá, než nakonec pochopí, co se s ním dělo. Myslíte, že by mohli pomoci blízcí lidé? Všímali si vaši kamarádi a blízcí, že se s vámi něco děje?

Moje rodina a přátelé si všimli, že něco není v pořádku – ale nevěděli, co přesně. Nebyl na mě spoleh, nezvládal jsem koupit rodičům dárek k narozeninám, dokonce jsem nedokázal ani přijít na oslavu, třebaže bydlíme kousek od sebe. Jestli můžou příbuzní a přátelé pomoct bez diagnózy – to nevím.

Dobré rady, které fungují v jiných životních situacích, jsou spíše destruktivní. „Tak přece vstaň.“, „Běž si zasportovat.“, „Jen se tak nedělej.“ – to všechno mi akorát připomínalo, že nic z toho nedokážu, a tak jsem si připadal ještě bezcennější, ještě slabší a jako ještě méně hodnotný člověk. Největší pomocí by bylo, kdyby mi odpustili.

Ale jak, když netušili, co se se mnou děje?

O depresi píšete blog a napsal jste o ní i knihu. Co vás přimělo se k depresi přiznat, jít s kůží na trh?

Jedna moje kamarádka spáchala sebevraždu. Kvůli depresi. Musel jsem se nějak naučit s tím smutkem zacházet, proměnit ho v něco pozitivnějšího. Říkal jsem si: Kdyby o tom bývala mohla otevřeněji mluvit, třeba by to nezašlo tak daleko.

Kdyby se nemusela permanentně stydět za svou nemoc, třeba by to nezašlo tak daleko. Jenomže ji už jsem zachránit nemohl. Na to je už pozdě. Mohl jsem však využít svou roli umělce, svou veřejnou aktivitu, abych pověděl jiným lidem: Mluvit o tom je v pořádku. Není se zač stydět.

Píšete, že když deprese přijde, cítíte se jako jediný iPhone ve světě Androidů, prostě úplně mimo. Co dalšího vás na depresi štve?

To, že už člověk není součástí světa. Že ho vnímáte, jako by to byl film v televizi. Vlastní život vidíte jakoby skrz sklo. Nic se vás už nedotýká. Existujete jako tělo, jako maso, ale ne jako člověk. Strašně to nenávidím.

A co vám proti depresi pomáhá?

Psychoterapie a čas. Možná ještě k tomu léky. Přijetí. A hodně, hodně lásky.

O lidech s depresí si okolí někdy myslí, že jsou líní, neschopní, že kdyby se jen trochu snažili, bylo by to lepší. Také někdy dostáváte podobné „rady“? Co na ně říkáte?

Ano, tyhle „rady“ jsou zcela normální. A nepomáhají. Já pak vždycky odpovídám: Vozíčkář taky nemůže vstát a chodit jenom proto, že to ostatní lidé dovedou. S depresí je tomu zrovna tak.

Lidé tu nemoc nevidí, možná ji neznají. Ale je tady. Když je někdo na vozíku, lidé vědí: Ten je ochrnutý. Nikdo mu neříká: „Vstávej přece, stačí jenom chtít.“ Stejně tak je třeba zacházet s depresí.

My ji nevidíme – ale ona je tu.

U nás v České republice lidé s duševními poruchami stále trpí stigmatem. Je „ostuda“ být „blázen“. Jak je to v Německu?

V Německu se to pomalu mění. Je to ovšem dlouhá cesta. Ale i tady to ještě bývá „hanba“. Naštěstí se mnoho lidí s depresí rozhodlo říci: „Ne, není žádná hanba mít rakovinu, proč by měla být hanba mít depresi?“ Přesto i tady stále bojujeme s předsudky. A právě proto jsem napsal svou knihu.

Píše se o depresích až moc, nebo stále málo?

Kniha Zítra je bohužel taky den není vaše jediná. O čem dalším píšete?

O všem, co mi vadí, o všem, co se mě dotýká. Moje poslední kniha pojednává o „dospívání“ mé generace. Jaký má člověk údajně být, když se ocitne v určitém věku, co má a co nemá dělat. Společenské tlaky jsou podle mě velmi zajímavé téma.

Kromě psaní se věnujete i slam poetry. Co se vám na tomhle žánru líbí?

Že je tak živý. Stojíte na pódiu a předčítáte lidem svoje texty, je to velice bezprostřední a přímé. Narušuje to představu, že literatura je něco elitářského, něco tichého a zaprášeného, starého. Literatura je živá a divoká. Když jí to dovolíme. To se mi na tom líbí.

Co byste vzkázal lidem, kteří se potýkají s depresí?

Že cesta zpátky existuje. Cesta ke zdraví. Buďte trpěliví. I drobné krůčky vedou k cíli. Nejdůležitější je nevzdávat se. Úplně nerezignovat. Protože nejste sami. Depresí trpí mnohem víc lidí, než si myslíte.

Když jsem veřejně přiznal, že mám deprese, překvapilo mě, kolik mi napsalo kamarádů a známých a říkali: Já taky! Takže: Je nás mnohem víc, než si myslíme. A všichni bojujeme, každý den.

A všichni se z toho jednoho dne nějak dostaneme. Docela určitě!

ukázka z knihy Zítra je bohužel taky den:Když jsem veřejně přiznal, že mám deprese, překvapilo mě, kolik mi napsalo kamarádů a známých a říkali: já taky! Takže: je nás mnohem víc, než si myslíme. A všichni bojujeme, každý den. Bolí mě loket, leží na talíři s ocelovými drobky chleba. Nemám tušení, jak jsou staré. Každopádně víc než týden.

Čas tak rychle utíká, když se člověk baví… Pokaždé, když usínám, umíním si, že už talíř musím ale vážně uklidit. Dřív to bylo úplně samozřejmé a nezáleželo na tom, jestli vedle mě někdo spal, nebo ne – dneska už z toho nic nebude. Šest piv je minimum, aby se dalo pomyslet na spánek, jenže tahle hladina bohužel nestačí na to, abych měl aspoň kocovinu.

Takže tohle taky není výmluva, která by mi umožnila nevstat. „Kdybych tak včera v noci víc chlastal“ – to není výrok, který by podepsalo hodně lidí. Jenže člověk výmluvy potřebuje – stejně nutně jako potravu a přehrávač DVD. Bez výmluv, které můžete věřit sám sobě, je nutnost zůstat ležet, nemožnost vstát ďábelským kruhem. To už jsem ostatně říkal.

Moje myšlenky krouží už léta téměř neustále kolem téže osy tvořené vinou a příčinou. Cítím se mizerně, protože nedokážu vstát, a já nedokážu vstát, protože se kvůli tomu cítím mizerně. Jenže vysvětlujte to lidem. Ještě víc neporozumění! Možná bych si o tom měl s někým promluvit. Třeba se svým terapeutem. Jenomže to bych k němu musel jít. Což by znamenalo vstát.

Proveditelná řešení vypadají jinak. Opravdu by mě zajímalo, jak to lidé dělají. Už jenom ta představa, že bych ráno jednoduše vstal bez boje se sebou samým… Nejspíš je k tomu zapotřebí jeden z těch slavných cílů, ale můj cíl pro dnešní den mi ještě není jasný. Je třeba udělat tolik věcí, ale žádná z nich mě nepohání.

Můžu zašilhat do obýváku a to, co tam vidím, nevypadá zrovna moc slibně. A skrz obývák do chodby – kde je jen velká unavená tma. Byla by světlejší, respektive by mohlo být v chodbě i ve mně samotném světleji, kdybych dokázal vyměnit žárovku. To by taky mohl být cíl, pomyslím si. Nemusejí to přece být vždycky jenom ty velké věci.

Vlastně by mě potěšilo už to, kdybych tu dneska v posteli neumřel hlady. A lampa by byla takový highlight. Ach jo.

„Deprese přichází, když o sebe nedbáš. A u piva se z ní nevymluvíš,“ říká Kamil Fila

Jak bys depresi popsal, co je to pro tebe za stav?Je to stav, kdy tě přemůžou emoce, o kterých nevíš, odkud přesně pocházejí. Nemají zjevnou aktuální příčinu. A je to tak silné, že to přestaneš chápat jako emoce a propadneš se do toho.

Jak u tebe vypadá její průběh?Jsem v tomhle začátečník. Mám ji poměrně krátce, vlastně si to uvědomuju teprve několik měsíců. Navíc jsem hrozně rychle vyhledal odbornou pomoc, takže to teď mám utlumené léky.

Neříkám, že jsem otupělý nebo zblblý, ale léky tě hodí do takového středového stavu bez extrému, bez hrotů. Nemáš výrazně dobrou ani špatnou náladu a v tom středovém stavu se zkoumáš a sleduješ malé výchylky.

Nemůžu proto říct: tohle je u mě deprese.

Podívejte se na rozhovor o životě s depresí s umělkyní Toy Box. „Mám pocit, že je všechno okolo mě špatně. Může to být cokoliv. Obzvlášť se to týká nejbližších lidí, což je smutné jak pro mě, tak pro ně.

Vztahy slouží jako projekční plocha pro obtíže. Začnu si myslet, že můj kluk mě nemiluje, že se nestarám dobře o děti, že nejsem úspěšná v tom, co dělám, že s celým světem to špatně skončí.

Což asi skončí, ale většinou to na sebe nenecháš dopadat s takovou intenzitou, aby tě to vnitřně rvalo na kusy.“

A taky nemám jen depresi. Původně jsem trpěl nespavostí, úzkostmi, záchvaty paniky. Na všechno beru léky. Vím, že když vynechám lék na paniku, dostanu záchvat. Depresivní stavy jsou ale mnohem hlubší a bolestivější. Teď je nemám, takže ti nemůžu odpovědět. Už to zase neznám, zbavil jsem se toho. Ale jen díky medikamentům.

Nedokážeš si vybavit ani přibližné kontury depresivních stavů?Když to bylo intenzivní, většinou se to týkalo změn počasí, stmívání, tmy. Bylo to, jako kdyby ve mně někdo zhasínal. Pocit blízko smrti.

Budete mít zájem:  Vůně proti stresu, bolestem hlavy i depresi – které vybrat?

I to počasí chápeš, jako by to byly tvoje vnitřní stavy. Zažíval jsem i projekci do ostatních lidí. Měl jsem pocit, že životy všech jsou marné, nenaplněné, že prožíváme nesplněné sny, že neexistuje možnost vzájemného porozumění.

Celý svět se zabarvil tragicky.

Najíždí deprese vždycky stejně? Že si říkáš, aha, už jde?Asi ano. Já už mám ale techniky na zahánění. Určité mantry. Navíc v poslední době se sebou vedu i nějaké dialogy, krom toho, že si píšu deník a chodím na terapie. Delší dobu jsem nezažil nějaký opravdu hodně špatný den.

Základní problém deprese je pro mě v tom, že nejde jen o psychický stav, je to fyzické. Primárně. Přesáhne to hranici myslitelného. Jsou to stavy, kdy se ti strašně sevře žaludek, srdce, vystřeluje ti ledová bolest do paží, do nohou, je ti blivno, myšlenky se začnou roztěkávat.

Je to spojené s nespavostí, zvláštní, všepronikavou bolestí, pocitem topení. Když jsem medikovaný, tak má pro mě deprese primárně fyzické projevy. Medikace nedovolí, aby ti to pronikalo do hlavy. Bez ní máš bolestné i myšlenky. Zažiješ bolestné uvědomování vlastní existence.

Tušíš, co za tvou depresí může být? Má konkrétní příčinu?O logické nevím, ale kauzální tam je určitě. Kauzální spouštěč byl rozchod po několika letech vztahu, od kterého jsem hodně očekával, bral jsem ho jako ten finální.

Po rozchodu mi došlo, že dlouhodobě žiju v očekávání nějaké změny, zlepšení. Místo toho se můj život sestává z pachtění, opakovaných činností, ze stresu z toho, že něco nestíhám.

Bylo to vyvrcholení pracovního přetížení, poznání, že jsem do práce ukrýval ostatní nevyřešené problémy, osobnostní nezralost. Zjistil jsem, že blbě vedu vztahy s lidmi, že byly prázdné, mělké. Do vztahu jsem vkládal naopak hodně, protože byl pro mě jediný pevný a důležitý.

Po rozchodu jsem najednou neměl nic. Teď musím najít vztah k ostatním lidem, většímu množství lidí. Musím najít čas sám na sebe, ne jen dělat pro druhé. A zároveň musím najít někoho, s kým si budu opravdu rozumět.

Takže myslíš, že deprese přichází ve chvíli, kdy si toho na sebe moc naložíš a zapomeneš myslet na sebe, vést zdravý emocionální život?Jo. Absolutně. To je myslím úplný základ.

To největší zjištění je tohle: zanedbávals sebe a okolí, pořád ses jen snažil něco stihnout, dokázat, že na něco máš. V takovém stavu jsem byl patnáct let. Je mi šestatřicet. Třetinu života žiju takhle, špatně.

Pomalinku se teď snažím věci dělat jinak.

Jak u tebe deprese začaly? Původně jsem měl pocit, že to je porozchodový smutek. Pak jsem myslel, že jsem ve stresu, který střídaly manické záchvaty a horečnatá snaha něco změnit. Když mánie pominula, nemohl jsem spát. Spal jsem maximálně dvě hodiny denně.

Pak jsem nemohl jíst, bylo mi zle z libovolného jídla, dával jsem si dvě, tři sousta. Měl jsem nekontrolovatelné záchvaty pláče. Nepřipouštěl jsem si to do okamžiku, než mi někdo blízký řekl: musíš jít k doktorovi. Není to normální – po tak dlouhé době se v tom tolik zmítat.

Čtěte také

Myslím, že se dost pozoruju. Ale člověk si to nepřipouští, protože deprese se vážně nedá přirovnat k ničemu jinému. Fakt to není smutek, není to splín, není to něco, co přechází. Je to hluboký vnitřní stav, který ovládá celou osobnost včetně tělesných projevů, které jsou pak už nesnesitelné.

Nespavost, nechuť k jídlu, vyvíjení horečnaté činnosti, která k ničemu nevede, všechno tě to totálně vyčerpá. Výsledek není, že jsi hrozně líný, naopak děláš tak hrozně moc, až už potom nemůžeš vůbec nic.

Kdo to nezažil, tak to prostě nechápe, většinou v tom vidí nějakou ufňukanost a lenost, ne hlubokou bolest.

Vždycky jsem si myslel, že umím pracovat se stresem. Najednou jsem zjistil, že to neumím už delší dobu, jen jsem si to nepřipouštěl. V tom prozření jsem se dal na medikaci. Původně jsem ale začal terapií – funguje to tak, že se po pár týdnech rozložíš, protože nahlédneš do příčin, které sis v sobě nosil už dlouho. Udělá se ti o to hůř.

Po dvou měsících terapie to začalo být fakt nesnesitelné. Vydržel jsem v té fázi asi šest týdnů, někde na hranici života a smrti, zažil jsem i sebevražedné stavy. Pak mi kamarádka dala nějaké svoje léky naslepo, uklidnilo mě to.

Hned druhý den jsem šel do krizového centra a tam jsem dostal od psychiatra sadu léků, byly slaboučké, ale zabraly ihned. Takže jsem pochopil, že z deprese se člověk nevymluví, nevypovídá nedejbože u piva nebo jiného alkoholu, to je nesmysl. Nevyřešíš to tím, že začneš víc pracovat, já jsem pracoval hodně. Nevyřešíš to tím, že budeš cvičit.

Žádné bylinky na to nezabírají, žádné babské rady nefungují, fakt funguje jenom medikace, vychytávání serotoninu z mozku.

Už jsi trochu mluvil o kamarádce, která ti řekla, že máš problém a že ho musíš řešit. Pomohla ti tahle intervence, nebo bys na to nakonec přišel sám?To je hrozně zvláštní, člověče.

Myslím, že ta lidská otupělost vůči sobě samému je tak obrovská, že komukoliv bych racionálně řekl, ať jde k doktorovi, ale u sebe jsem toho schopný nebyl. Je to nějaké klasické zanedbávání sebe sama. Člověk má pořád pocit, že to zvládne sám.

Není ale o sobě schopný mluvit a doktor, který ti předepisuje léky, si s tebou taky moc nepovídá. „Už se to lepší, to přece nemůže trvat věčně,“ říkáš si. To je největší omyl, který si lidi v sobě hýčkají. Takovou tu poslední naději, že sami sobě přece rozumí, že vědí, o co jde.

Nebo že bude stačit povídání s kamarády, protože tě znají a rozumějí ti. Ale tak to taky není. Oni nejsou neutrální pozorovatelé a neumějí s tebou vést hovor jako terapeut. A i ten terapeut tě dovede jen k tomu, že nahlédneš takovou tu bídu existence a musíš se s tím pak umět vyrovnat.

Ve chvíli, kdy máš opravdu rozhozenou chemii v mozku, chceš spíš skočit pod vlak. Fakt je to zvláštní. Já si třeba myslím, že mám relativní empatii, že mě zajímá lidská psychologie. U sebe ale člověk spoustu věcí nevidí.

Mluvils o nahlédnutí bídy existence. Co u tebe terapie pootvírala?Základ byly dvě věci. Jednak jsem zjistil, že trpím pocitem viny, že jsem se nikdy nezabýval problémy druhých, nepomohl jim. U nás v rodině dožívali prarodiče, já se jich stranil a oni umřeli, jeden po druhém. Nenašel jsem s nimi tehdy vztah, bylo mi tehdy nějakých -náct.

Ale vůbec jsem si nedokázal připustit, že u nich přichází konec života a že bych se jim měl trochu věnovat. Je jasné, že v rané pubertě nemáš na takové věci moc náladu nebo schopnost, ale já to bral jako vinu. Pak onemocněla moje máma, já tehdy nastoupil na výšku a jezdil jsem domů jen na víkendy a pořád si říkal, že se to lepší, ale nelepšilo.

Já jsem jí pak symbolicky pohřbil. Věděl jsem, že se to nezlepší, tak jsem to nechal být. Pak mě překvapilo, když se zabila. Člověk to týden propustí v pláči, pak jsem to v sobě začal skrývat a betonovat. I když vím, že bych jí nezachránil, je to něco, co ve mně zůstává. Něco, co pak opakuju ve vztazích: pocit, že bych měl někomu pomoct.

Instinktivně poznám, že má někdo problém a chci ho zachránit.

Jak tě deprese ovlivňuje v práci? Střídají se ti dvě fáze – manická a depresivní. V té manické je člověk výkonný, tam by to nevadilo, naopak myslím, že jsem toho v ní vyprodukoval dost. Nesmí mi nikdo moc přidělovat, ale to, co si určím sám, jedu fakt výkonně.

V depresivní fázi se změní hloubka prožívání. Při psaní textů to pomáhá. Kreativitu mi tedy deprese neubíraly, buď jsem byl výkonný, jel na na základě rychlých spojů a záblesků v myslí, nebo jsem byl hlubší, nebylo to jenom v mysli, spíš v duši.

Problém přišel ve chvíli, kdy jsem začal brát léky, protože mě utlumily. Zmizí žádostivost, cílevědomost. Pak je strašný problém se do práce dokopat. Jsem schopný přemýšlet, nashromáždit informace a dát to do textu. Zmizela ale vášeň a já se do toho teď musím nutit.

Už to začíná pomaličku zase jít, ale měl jsem výpadek na několik měsíců, kdy jsem se dostal na padesát procent výkonnosti.

Měl jsi dřív k práškům nedůvěru? Z toho, co jsi vyprávěl, to znělo, že možná ano, ale pak jsi na tom byl tak špatně, že sis řekl, že je prostě fakt potřebuješ. Ano. Byl jsem ve stavu, kdy jsem se velmi intenzivně klepal, třeba hodinu v kuse, někde mezi záchvatem pláče i bez slz, zimnicí a strachem.

Když jsem vstal z postele, tak jsem třeba spadl, protože jsem nedokázal ovládat nohy. V tu chvíli bylo jasné, že to není udržitelný stav. To rozhodnutí bylo okamžité. Navíc, ne, že bych rozuměl farmakům na psychiku, ale mám vědu rád. Naopak mi jako pitomost přijdou všechny alternativní léčby.

Řeší méně závažné stavy, ale ne ty akutní. Žádná homeopatika, bylinky, meditace ti nepomohou zvládnout akutní stav. Ten je tak silný, že pomůže jenom lék. Je to, jako kdybys někomu, kdo má tepenné krvácení, řekl, ať si na to přiloží mateřídoušku nebo lopuch. A deprese je opravdu jako vnitřní, niterné krvácení.

Takže jsem zkusil léky okamžitě a hned to zabralo.

Teď si zrovna zkouším, kdy můžu který vysadit a kolik je pro mě minimum. Občas si dám naopak maximum a zkouším se při rozhovorech dráždit, abych zjistil, kdy budu smutný nebo se dostanu do blbého stavu.

Hned od počátku jsem ale práškům věřil. Nejdřív přijde první náraz, hradba, která tomu pomůže, pak si pomalu zvykáš. Mají působnost x hodin.

Je horší si na to zvykat, můžeš mít nějaké pochyby, ale mně to nikdy nevadilo.

Bavil jsem se o tom s jinými lidmi, kteří brali prášky. Měli problém s tím, že už to nejsou oni. A ani ten klid jim za to nestál, aby je brali dál. Já taky cítím, že jsem někdo jiný. Vím, že ten můj klid není přirozený. Není to klid, který míváš o víkendu, když víš, že je volno a je ti fajn.

Budete mít zájem:  Kinezioterapie – kdy může pomáhat?

Tohle je kovově chladný klid, jak kdybys byl velký mrazák, který všechno uvnitř zchladí. Necítíš se lidsky. Někdy s tím mám problém u filmů, do kterých se potřebuješ vcítit. Nejsem si jistý, jestli je ten film blbý, nebo to jenom necítím. Musím na to pak přicházet složitějším způsobem.

Buď to vidím podruhé, nebo se ptám lidí, jak se cítili. Komplikuje to povolání.

O depresi otevřeně mluvil také básník Jan Škrob: „Když byly moje stavy nejhorší, bylo to tím, že jsem si je racionalizoval. Řekl jsem si, že ta deprese je naprosto adekvátní v kontextu toho, jak vypadá svět.

Bylo by divné, aby byl člověk v takovém světě v pohodě. Tím se to ale strašně umocnilo, protože jsem přišel o racionální tendenci s tou depresí bojovat. To bylo hrozné. Z toho jsem se vyhrabal.

Řekl jsem si, že má cenu si něco nalhávat výměnou za to, že se člověk má trochu líp.“

Jak se podle tebe v Česku přistupuje k depresím? Myslím, že doktoři velmi dobře vědí, co dělají. Stejně tak psychoterapeuté. Problém je na straně veřejnosti. Je to podle mě jedno z posledních tabu. Psychické problémy si nemáš tahat do práce a na veřejnost. Prozrazuješ tím svoji slabost.

Proto to lidi v sobě potlačují. V Česku je nejčastější řešení začít na to chlastat, ten stav to většinou zhorší. Přístup doktorů je podle mě úplně v pořádku.

Nikdy jsem neměl pocit, že se mnou někdo hloupě manipuluje, dává mi něco, co nefunguje, nebo že ke mně přistupuje jenom jako k položce či by jakýmkoli způsobem zlehčoval, jak mi je.

Docela často se mluví o tom, že deprese je způsobená nastavením společnosti. Stoprocentně. Jsem o tom přesvědčený.

Nechci házet vinu na nějaký neosobní systém, je jasné, že se s tím musíš vyrovnat vlastními silami. Ale společnost klade obrovské nároky na výkonnost a zároveň na určitý způsob chování, který vylučuje projevy slabosti.

Vede to k tomu, že se pod tou tíhou zhroutíš. To je podle mě úplně jednoznačné a děje se to čím dál častěji.

Společnost je navíc atomizovaná, lidi jsou od sebe více izolovaní. Bojí se z důvodu existenční nejistoty nebo prekarity zakládat rodiny, dlouhodobé svazky. Mají pocit, že třeba nejsou dobře ohodnocovaní, ne jen finančně, ale i tím, jak se k nim staví okolí.

Spousta lidí dělá práci, která není dobrá nebo kterou nemají rádi. Samozřejmě, že to vede k depresím. Je to úplně jasné. Otázka je, co s tím dělat.

Já si teď musím prožívat, když to řeknu teatrálně, svoje soukromé psychodrama, abych z toho vyšel silnější a zároveň uměl více nakládat se svým časem a energií, byl daleko méně pohlcen prací, víc rozlišoval práci a soukromí. To je můj úkol.

Ale jestli se alarmující statistika přibývajících psychických onemocnění má změnit, musí se s tím dělat něco politicky. Bez legrace, je to politická věc. Depresemi a úzkostmi trpí desítky procent lidí a příšerně to zatěžuje celou společnost, dokonce i ekonomicky.

Dá se depresím předcházet? Pokud ještě nepropukly, člověk se musí naučit být šťastný. Začít bys měl u dobrých mezilidských vztahů.

Měl bys umět reagovat na lidi pozitivně, radostně a s upřímným zájmem, mít vyřešené jak soukromí, tak vše okolo, nebýt vždycky orientovaný jen na jednu sféru. Umět se neporovnávat s ostatními, být šťastný z toho, co máš, a umět to využít.

Vzhledem k tomu, že jsme nucení chtít stále víc, tak to jde dost špatně. V tomhle je systém nastavený na výkonu a konzumu fakt nevýhodný.

Je něco kromě léků, co ti pomáhá zbavit se depresí? Léky vytlumí ty nejhorší fyzické příznaky. Tělo není rozklepané, v křeči, v závrati. Zbytek řeší terapie, která tě rozmluví, naučí tě přijít na to, cos v životě zanedbával, kde máš deficity.

A pak se asi postupně učíš to aplikovat v normálním životě. Někdy si musíš pomoct trochu násilně a uměle jakýmisi vědomými mentálními cvičeními, někdy to vyplyne z toho, že už se líp znáš, jsi hlubší člověk, jsi mnohem víc živoucí lidskou bytostí. Právě to na terapii nejvíc oceňuji.

I utrpení tě totiž definuje. Díky němu pak můžeš být jiný.

Kamil Fila je český filmový recenzent a kritik.

Umíš už teď s depresí zacházet i ve chvíli, kdy přichází?Moc ne. Většinou dělám to, že se rozdvojím a vedu dialog – jsem dvě osoby, které spolu mluví.

Nepovažuju to za schizofrenii, kdy nevíš, kdo jsi, ale naopak to dělám vědomě, aby ta depresivní část nade mnou neměla navrch. Když jsem sám, tak to můžu dělat. Když nemůžu, tak jen intenzivně vnímám okolí.

Taky se to překvapivě dá zahánět sexem, protože mi to rychle vyrovná hladiny hormonů štěstí v mozku.

Když mluvíš sám se sebou, co si říkáš?Motivuju se, nabuzuju. Jedna část je ta zraněná a ubohá, ta druhá je strašně silná, racionální, možná někdy i moudrá – poučená od ostatních, mluví tak skrze mě ti ostatní, kteří mi pomáhají a mají pochopení. Je to mírné rozdvojení, vím, že oboje jsem já. Takhle se můžu namotivovat.

Úbytek her a vzestup psychických poruch u dětí

Děti trpí úzkostí a depresí více než kdykoliv předtím. Proč?

Míra deprese a úzkosti mezi mladými lidmi v Americe kontinuálně stoupá posledních 50-70 let. (O situaci v ČR např. zde – pozn. SU.

) V dnešní době splňuje kritéria pro diagnózu klinicky významné deprese a/nebo úzkostné poruchy pět až osmkrát více středoškoláků než před půlstoletím.

Zvýšený výskyt těchto psychopatologií není výsledkem změněny diagnostických kritérií; můžeme ho pozorovat i v případě, že používáme naprosto stejná testovací kritéria.

Nejnovější důkaz o strmém generačním vzestupu úzkosti, deprese a dalších poruch psychiky uvádí studie, kterou publikovala Jean Tweng z Univerzity San Diego.

Tweng spolu se svými kolegy využili fakt, že MMPI – Minnesota Multiphasic Personality Inventory (Minnesotské multifázický test osobnosti – dotazník využíván na hodnocení různých psychických poruch) – vyplňovalo velké množství univerzitních studentů v USA již od roku 1938. MMPI-A (verze testu pro mladší dospívajících) zas vyplnil značný počet středoškoláků od roku 1951.

Výsledky jsou konzistentní s dalšími studiemi použitím různých indexů, které také poukazují na dramatický vzestup úzkosti a deprese minimálně během posledních 5 dekád, u dětí stejně jako u dospívajících a mladých dospělých.

O dějinách bychom rádi přemýšleli jako o vývoji, pozitivním vývoji, ale pokud bychom to měli měřit psychickým zdravím mladých lidí, pak naše společnosti nejde dopředu, ale dozadu od padesátých let 20. století. Rád bych se proto věnoval otázce, proč tomu tak je.

Zvýšená míra psychopatologií zdá se nemá souvislost s reálným nebezpečími a nejistotou ve světě.

Tato postupná změna nekoreluje s průběhem ekonomických cyklů, válkami ani dalšími světovými událostmi, o kterých by lidé řekli, že by mohly ovlivnit dětskou psychiku.

Míra deprese a úzkosti u dětí a dospívajících byla mnohem nižší během Velké hospodářské krize, během 2. světové války, během Studené války, během hektických 60. a 70. let než dnes.

Změny zdá se souvisí mnohem více s tím, jak mladí lidé vnímají svět, než s tím, jaký je svět ve skutečnosti.

Pokles pocitu osobní kontroly mladých lidí nad svým osudem

Jednu věc, kterou s jistotou víme o úzkosti a depresi je, že významně koreluje s pocitem kontroly nebo nedostatku této kontroly lidí nad svými životy.

Lidé mající pocit, že dokáží ovlivňovat své směřování a osud budou s nižší pravděpodobností trpět úzkostí nebo depresí oproti těm, kteří jsou přesvědčeni, že jsou oběťmi okolností a nemají moc je změnit.

Mohli bychom si myslet, že pocit kontroly nad okolnostmi během posledních dekád spíše narůstal.

V prevenci a léčbě chorob jsme výrazně pokročili, staré předsudky, které ovlivňovaly názory veřejnosti na rasy, pohlaví a sexuální orientaci už nemají takový vliv, a průměrný člověk je bohatší než v minulosti. Navzdory tomu všemu nám údaje naznačují, že mladí lidé jsou stále méně přesvědčeni, že mohou kontrolovat svůj osud, a tento pocit je stále silnější.

Standardním způsobem měření pocitu kontroly je dotazník, který vyvinul Julien Rotter koncem 50. let s názvem Internal-External Locus of Control Scale. Dotazník sestává z 23 dvojic výroků.

Jeden výrok z dvojice reprezentuje vnitřní pocit kontroly (svůj osud si určuje člověk) a druhý výrok reprezentuje vnější pocit kontroly (člověk je podřízen okolnostem a osudu).

Během testu člověk určuje, který výrok se mu zdá být více pravdivý. Jedna taková dvojice zní následovně:

  • a) Jsem přesvědčen, že co se má stát, to se také stane.
  • b) Důvěřovat osudu se mi nikdy nevyplatilo tak dobře, jak udělat vlastní rozhodnutí.
  • V tomto případě možnost a) představuje vnější pocit kontroly a možnost b) vnitřní pocit kontroly.

Mnohé studie v průběhu let ukázaly, že lidem s vyšším pocitem vnitřní kontroly se v životě daří lépe než těm, jejichž výsledek v testu se pohybuje v oblasti vnější kontroly. [2] S vyšší pravděpodobností si dokáží najít uspokojivé zaměstnání, které je baví, starají se o své zdraví a hrají aktivní role ve svých komunitách. Také mnohem méně trpí úzkostí a depresí.

V přehledové studii před pár lety analyzovala Tweng a její kolegové výsledky mnoha studií, které využily Nowicki-Strickladovu škálu při testování mladých lidí od roku 1960 do roku 2002.

[3] Zjistili, že v průběhu těchto 42 let se průměrný výsledek testu dramaticky posunul u dětí ve věku 9-14 let a také u univerzitních studentů z oblasti vnitřní kontroly do oblasti vnější kontroly.

Vzestup pocitu vnější kontroly vykazuje u těchto skupin stejný lineární vzestupný trend jako nárůst výskytu deprese a úzkosti.

Rozumným závěrem těchto pozorování je, že nárůst vnější kontroly (a pokles vnitřní kontroly) kauzálně souvisí s nárůstem výskytu úzkosti a deprese.

Když lidé mají pocit, že téměř nemohou ovlivňovat svůj osud, začnou trpět úzkostí. „Kdykoliv se mi může stat něco hrozného a já s tím nebudu moci nic udělat.

“ A když úzkost a bezmocnost trvá déle a stoupne na intenzitě, lidé začnou trpět depresí. „Nemá smysl se o něco snažit; i tak jsem ztracen.“

Přesun důrazu z vnitřních cílů a motivací na vnější

Tweng má teorii, že generační vzestup výskytu úzkosti a deprese souvisí s přesunem důrazu z vnitřních cílů a motivací na vnější.

Vnitřní cíle jsou ty, které se týkají rozvoje osobnostních vlastností jako například kompetence v činnostech, které si člověk sám vybral nebo smysluplná životní filozofie. Vnější cíle jsou na druhé straně ty, které souvisejí s materiální odměnou nebo s hodnocením jiných lidí.

Budete mít zájem:  Největší nešvar ve stravování dětí? Vynechání oběda

Patří mezi ně například vysoký příjem, postavení ve společnosti a dobrý vzhled. Tweng cituje důkazy o tom, že dnešní mladí lidé se v průměru mnohem více orientují na vnější cíle a méně na vnitřní cíle jako v minulosti.

Z průzkumu, který se každoročně koná mezi prvními ročníky na vysokých školách vyplývá, že studenti, kteří považují „být na tom finančně dobře“ za důležitější než „vytvořit si smysluplnou životní filozofii” je dnes většina, zatímco v 60. a 70. letech byl pravdou přesný opak. [4]

Snaha o dosažení vnějších cílů by mohla souviset s pocitem vnější kontroly. Je pravdou, že nemůžeme kontrolovat dosahování vnějších cílů tak, jako vnitřních. Můžeme vynakládat mnoho úsilí, abychom se zlepšili ve svých schopnostech, ale to nám nezaručí, že díky tomu zbohatneme.

Můžeme různými duchovními technikami pracovat na své životní filozofii, ale to nám nezaručí, že nás lidé budou považovat za atraktivnějších nebo nás budou pozitivně hodnotit. Naše emocionální prospívání a uspokojení dokážeme kontrolovat do té míry, dokud pochází z dosahování vnitřních cílů.

Čím více však naše uspokojení pochází souvisí s hodnocením ostatních a s odměnami, tím menší kontrolu máme nad naším emocionálním stavem.

Tweng uvádí ve své studii, že posun od vnitřního k vnějšímu reprezentuje celkový posun ke kultuře materialismu, kterou demonstruje i televize a další média. Mladí lidé jsou od narození vystaveni reklamám a dalším vlivům, které jim říkají, že štěstí závisí na popularitě, dobrém vzhledu a materiálních věcech.

Můj názor je, že Tweng má v tomto směru částečně pravdu, ale rád bych se ponořil ještě hlouběji a ukázal, že jde o ještě závažnější a podstatnější problém. Moje hypotéza zní, že generační nárůst úzkosti a deprese vyvolal pokles příležitostí volně si hrát a nárůst vlivu školství v životech dětí a jejich rodin.

Jak způsobil pokles volných her pokles pocitu vnitřní kontroly a snahy o vnitřní cíle a vzestup výskytu úzkosti a deprese

Jak jsem ukázal v jiných článcích tohoto blogu a jako jiní autoři psali ve svých nedávno vydaných knihách [5], dětská svoboda hrát si a samostatně zkoumat své okolí nezávisle na usměrňování dospělými v posledních desetiletích výrazně poklesla.

Volná hra a zkoumání jsou evolučně vyvinutými způsoby, kterými se děti učí řešit své vlastní problémy, ovládat své životy, hledat a rozvíjet své zájmy a stávají se díky nim kompetentní na cestě za vlastními cíli. Toto bylo předmětem mnoha mých minulých příspěvků.

Hra je podle definice zaměřena na vnitřní cíle namísto vnějších cílů.

Když dětem znemožníme samostatně se hrát mimo bezprostřední kontrolu a dohled dospělými, znemožňujeme jim naučit se, jak si samostatně organizovat svůj život.

Možná si myslíme, že je tím chráníme, ale ve skutečnosti jim kazíme radost, snižujeme jejich pocit sebekontroly, bráníme jim v objevování a zkoumání toho, co mají rády a zvyšujeme riziko, že v budoucnu budou trpět úzkostí, depresí nebo jinými poruchami psychiky.

Jak povinná školní docházka odebírá mladým lidem pocit osobní kontroly, směřuje jejich pozornost k vnějším cílům a podporuje vznik úzkosti a deprese

Posledních 50 let míra volných her klesala a v téže době rostla moc škol a škole podobných aktivit (např. mimoškolní vyučování a dospělými organizované sporty). Děti dnes ve škole tráví více času denně a více dní ročně než kdykoliv předtím.

Testem a známkám se připisuje větší důležitost než v minulosti. I mimo vyučování tráví děti více času v prostředí, kde je usměrňují, napomínají, hodnotí, posuzují a odměňují dospělí.

Téměř všude mají kontrolu a nadvládu nad dětským vzděláváním dospělí, ne samotné děti.

Ve škole se děti rychle naučí, že na jejich vlastních aktivitách, názorech a kompetenci nezáleží. Záleží jen na hodnocení učitele a jeho rozhodnutích. Učitelé navíc nejsou vždy předvídatelní.

Student se může usilovně učit a přesto dostat špatnou známku, protože nepřišel na to, co přesně učitel chce, aby studoval nebo nesprávně odhadl, jaké otázky se ho učitel bude ptát. Smyslem školy není podle většiny studentů poznání nebo kompetentnost, ale mít dobré známky.

Pokud jim dáte na výběr, zda by raději chtěli rozumět předmětu nebo dostat jedničku, většina by si bez váhání vybrala to druhé a platí to na každé úrovni vzdělávacího procesu minimálně do maturity. A není to chybou studentů, je to naše chyba. My jsme to tak zařídili.

Náš systém neustálého testování a hodnocení ve školách, který je rok od roku přísnější je systémem, který velmi jasně nahrazuje vnitřní motivaci a cíle těmi vnějšími a už jen svým uspořádáním vytváří podmínky pro výskyt úzkosti a deprese. [6]

Škola je také místem, kde mají děti jen málo prostoru vybrat si, s kým se budou sdružovat. Na základě věku jejich rozdělí do místností spolu s dalšími dětmi, které si svobodně nevybrali, a musí tam denně trávit značnou část dne.

Při volné hře mohou děti opustit hru nebo činnost, při které se cítí být obtěžovány nebo šikanovany, a najít si skupinu, do které zapadnou lépe. Ve škole to však udělat nemohou.

A ať už dítě šikanují ostatní děti nebo učitelé, (což se stává stále častěji), dítě nemá na výběr a musí těmto lidem čelit každý jeden den. Důsledky jsou někdy katastrofální.

Před pár lety uspořádali Mihaly Csikszentmihalyi a Jarema Hunter studii o pocitu štěstí a neštěstí u studentů státní školy, kteří navštěvovali šestý až dvanáctý ročník.

[7] Každý z 828 dobrovolníků z 33 škol v 12 různých komunitách v zemi nosil speciální náramkové hodinky, které naprogramovali tak, aby náhodně zapípaly někdy od 7:30 ráno do 22:30 večer.

Když zapípaly, student vyplnil dotazník, ve kterém uvedl, kde se nachází, co právě dělá a nakolik se cítí být šťastný nebo nešťastný v tom daném okamžiku.

Studenti se cítili být nejméně šťastní ( „překvapivě“) během vyučování a nejšťastnější byli v době mimo školu, kdy si povídali nebo hráli s kamarády. Čas, který trávili s rodiči spadal někam doprostřed. V průměru stoupal pocit štěstí během víkendu, ale začal klesat v neděli odpoledne až podvečer v očekávání přicházejícího školního týdne.

Jako společnost jsme došli k závěru, že děti musí trávit ve škole stále více času v prostředí, ve kterém chtějí být ze všeho nejméně. Cena za toto přesvědčení, pokud to budeme měřit podle pocitu štěstí, je ohromná. Je nejvyšší čas abychom vážně přehodnotili naše postoje ohledně vzdělávání.

Jiná cesta

Každý, kdo se upřímně podívá na zkušenosti studentů z demokratických škol modelu Sudbury Valley a unschoolerů, u kterých dominuje svoboda, hra a sebevzdělávání, zjistí, že se to dá i jinak. Nemusíme dohánět děti k šílenství, abychom je vzdělali.

Stačí jim dát svobodu, příležitost a upustit od nucení, a mladí lidé se vzdělávaji sami. Činí tak navíc s radostí a přitom si rozvinou i vnitřní hodnoty, sebekázeň a emocionální spokojenost. A to je hlavním poselstvím celé série článků tohoto blogu.

Je načase, aby se naše společnost skutečně začala zabývat těmito zkušenostmi.

???? Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

Druhá vlna duševní problémy Čechů ještě prohloubí, varují experti. Vláda o řešeních zatím spíše jen mluví

Žena na druhém konci telefonní linky mlčí, začíná plakat. Chce skončit se životem. Je sama doma. Neplánuje sebevraždu konkrétně, spíš nad tím uvažuje, jako nad možností. Deptá ji, když si uvědomí, že nemá nikoho opravdu blízkého.

„Pláče, protože se dívala na Máte slovo (pořad České televize, pozn. red.). Má pocit, že se seniory se jedná hrozně. Berou se jako odpad, o který se může přijít. Paní se rozmluví o minulosti. Nemá s kým mluvit.

Má tři dcery, ani jedna za ní však nechodí, moc často nezavolají. Rodiče, manžel a sestra jí již zemřeli. Teď k tomu covid, pořád vidí ve zprávách, kolik lidí už zemřelo.

Paní strašně dlouho s nikým nemluvila, jediným společníkem je televize, proto se na ni pořád dívá.“

Tak jeden z hovorů na tísňovou linku během první vlny koronaviru popsali tvůrci výzkumu Mapování výzev při poskytování služeb linek důvěry v souvislosti s epidemií. Telefonisté odbavili na počátku krize kolem 2600 hovorů, mnohé z nich byly podobně temné jako ukázka z úvodu. Někdy dokonce rozmluvy s odborníky zachránily lidem život.

Mimořádná situace se kromě samotných onemocnění, úmrtí nebo ekonomických ztrát nelibě propisuje i do duševního zdraví lidí.

Jsme si vědomi vážnosti zhoršující se situace s epidemií koronaviru a naší absolutní prioritou je přinášet spolehlivé a ověřené informace. Většina obsahu o covidu je k dispozici zdarma v části Minuta N nebo v podcastech Studia N. Rozhodli jsme se také odemykat vybrané články o koronaviru. Budeme rádi, když naši práci podpoříte předplatným, abychom vám mohli dlouhodobě poskytovat kvalitní informační servis.

Během jarních měsíců podle dat výzkumné organizace PAQ a pracoviště CERGE-EI znatelně stouplo množství lidí s depresemi nebo úzkostmi. A pozvolný nárůst výzkumníci zaznamenali i nyní.

„Od začátku září do konce října se podíl dospělých, kteří u sebe vnímají příznaky alespoň středně těžké deprese či úzkosti, mírně zvýšil z osmi na jedenáct procent. Na úrovni kolem deseti procent dospělých s těmito příznaky se duševní zdraví Čechů drží stabilně již od začátku května (s lehkým zlepšením během letních prázdnin) a jedná se o mírně horší stav než před krizí,“ píše PAQ.

Deprese a úzkosti během jarní vlny nejvíce zasáhly ekonomicky postižené domácnosti, mladé lidi mezi 18–24 lety a také věkovou skupinu 45–54 let. „Nejnižších hodnot dosáhlo duševní zdraví na vrcholu jarní vlny epidemie od konce března do přibližně poloviny dubna. Příznaky alespoň středně těžké deprese či úzkosti v této době uvádělo 16 až 19 % dospělých,“ zmiňuje výzkumná zpráva.

Data také odhalují, že deprese a úzkosti způsobené pandemií více zasahují ženy – na rozdíl od mužů se u nich přítomnost dětí v domácnosti během epidemie pojí s horším duševním zdravím.

„Na přelomu března a dubna trpělo příznaky alespoň středně těžké deprese či úzkosti 21 % žen bez nezletilých dětí, naproti tomu mezi ženami s dětmi to bylo 37 %.

Před startem epidemie se přitom duševní zdraví žen s dětmi a bez dětí nacházelo na podobné úrovni,“ upozorňuje studie.

Chci všem, kdo to můžou potřebovat, připomenout, že funguje skvělá linka první psychické pomoci pod linkou 1221, která slouží i jako pomoc pro lidi, kteří mají psychické problémy spojené s dopady epidemie koronaviru.

— Andrej Babiš (@AndrejBabis) November 4, 2020

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector