Domů » Pomoc pro život s rakovinou » Brožury Amelie » Brožura – Psychosociální minimum pro onkologicky nemocné a jejich blízké » Mám rakovinu
⇐ předchozí kapitola další kapitola ⇒
„Mám rakovinu prsu. Když mi to doktorka na mamografu řekla, nevěřila jsem jí. Cítila jsem se zdravá a nic mi nebylo. Bála jsem se operace, toho, že mi prs vezmou. Byla jsem pak u několika dalších doktorů a léčitelů, zkouším alternativní postupy. S lékaři jsem smlouvala o výkonu a nakonec šla na operaci.
Bylo to těžké období, manžel s dcerou na mě tlačili, abych se už vzpamatovala, že o mě nechtějí přijít, často jsme se hádali a já pak brečela nebo byla naštvaná. Dcera se přestěhovala k příteli a skoro se mnou nemluvila. Cítila jsem se hrozně sama a nepochopená.
Pak už jsem se i bála jít za doktorkou, když mi bylo hůř, že jsem ji neposlechla, že jsem to zanedbala. Měla jsem bolesti a byla hodně nervózní, dělala jsem v práci chyby. Kolegyně to věděly a pomáhaly mi před šéfem, ale pak už taky asi nevěděly, co říct.
Nakonec mě jedna kamarádka poslala za psychoterapeutkou a ta mi pomohla. Takže teď se léčím a musím doufat v dobré výsledky.“
Léčba dnes často probíhá v ambulantní podobě (docházím do zařízení) nebo častěji v kombinované podobě docházky s krátkou hospitalizací.
Všechno je jinak a narušené léčbou a hospitalizacemi, vše se jakoby točí okolo nemoci. Najednou jsem nemocný/nemocná.
Návštěvy zdravotnických zařízení spolu s přemýšlením o tom, co víc pro své zdraví ještě mohu udělat, se mnohdy stávají hlavní náplní života.
Nemoc už má konkrétní dopady na mne i mé blízké. Dochází ke změnám rolí – jsem nemocný na nemocenské, čekající v čekárně na léčbu. Se změnou rolí přichází i určitá ztráta jistot a omezení některých kompetencí.
Mohou se například objevit pochybnosti: jsem ještě dobrá máma, když pořád zvracím a nemůžu vyzvednout děti a vařit večeři, jsem ještě chlap, když mě musí do- provázet všude manželka? Přerozdělení povinností v domácnosti, péče o děti či staré rodiče, změna v příjmech rodiny a možnostech splácet své závazky, to vše bývají příčiny výrazného zhoršení tzv. socioekonomických ukazatelů celé rodiny. Navíc pro nemocného i léčba sama přináší časté zhoršení fyzického pohodlí, zvláště během cyklů náročné chemoterapie. Což se druhotně projevuje i na blízkých. Ti často nevědí, jak se svým nemocným mluvit, jak mu mohou pomoci a nezatížit ho, potýkají se s vlastními pocity viny a selhání.
Rodina se s tím vším musí vyrovnávat. Někdy chce rodina nemocného člověka chránit před negativními pocity a snaží se pro něj „být silní“, nedat na sobě znát strach.
A podobné pocity může prožívat i nemocný – nechce být přílišnou zátěží. Proto je dobré zajistit nějakou formu vnější podpory, jak samotnému nemocnému, tak rodině a blízkým.
Je důležité sdílet své pocity s blízkými, ale nápomocné je i setkání s lidmi s podobnou zkušeností.
Důležité je také vědět, že při léčbě a vyrovnávání se s nemocí používáme určité strategie, jak zvládat situaci onemocnění rakovinou. Reagujeme většinou podle zaběhnutých mechanismů, které známe a již dříve se nám osvědčily.
V určitém smyslu jsou pro nás typické a pomáhají nám. Z pohledu zvenku jsou některé strategie vhodnější, zatímco jiné nás spíše mohou blokovat a brzdit, či dokonce vyčerpávat a vést k rozvoji úzkosti až deprese.
Je dobré vědět, jak typicky reaguji, a podle toho se zařídit a jednat.
Mezi nejčastější strategie patří zaměřit se na řešení problému. Pokud cítíme, že jsme schopni a máme možnost něco udělat, snažíme se aktivně konat a udržet si kontrolu nad svým životem, jdeme dál.
Třeba pak aktivně vyhledáváme dostupné informace o léčbě a nemoci, můžeme změnit stravovací návyky a běžný denní režim, ale třeba i hledat alternativní způsoby doplnění léčby či nacházet hlubší smysl v tom, co se nám děje, a obrátit se k duchovnímu světu, filosofii nebo náboženství.
Další častou strategií je nastavení na to, že se realitě bráníme. Prakticky jde o omezení až vyloučení negativních zážitků souvisejících s nemocí a tím k aktivnímu udržení přijatelného tělesného a psychického pohodlí. Pokud ignorujeme informace o nemoci a léčbě, vyhýbáme se rozhovorům o nemoci a ostatním nemocným lidem, v podstatě o nic nejde.
Horší to může být, pokud jde o ignorování až vytěsnění nemoci jako takové, vyhýbání se léčbě či hospitalizaci, oddalování kontaktu s lékařem. Stejné strategie v souvislosti s adaptací na nemoc a léčbu používají jak nemocní, tak jejich blízcí a rodinní příslušníci.
Záleží pak na tom, jak jsme společně schopni o svých myšlenkách a pocitech hovořit a jak dokážeme respektovat i ta rozhodnutí druhého člověka, se kterými nesouhlasíme.
Ve chvíli, kdy přijmeme, že jsme nemocní, se dostáváme i k praktickým věcem a rozhodování.
Kde a jak se budu léčit, co řeknu v práci, jak to bude s nemocenskou, musím si ji vzít, jak vůbec bude probíhat léčba, jak ji budu snášet? Po diagnostice a šokové fázi je třeba zjistit velké množství informací a utřídit si je, rozhodnout se, co je pro mne opravdu důležité. Přitom časový prostor na rozhodnutí může být velmi omezený, někdy jde doslova o minuty.
- Obsah kapitoly:
- Sociálně zdravotní minimum pro onkologicky nemocné a jejich blízké I
- Výhody, dávky a příspěvky pro zdravotně postižené Průkaz osoby se zdravotním postižením
Sociálně zdravotní minimum pro onkologicky nemocné a jejich blízké I
Informace, které jsou pro mě nyní důležité
Velkým problémem dnešní informační doby je důvěryhodnost informací na internetu. Webů a informací obecně je tolik, že jsou někdy přímo v protikladu. V odborné oblasti se v nich laik takřka nevyzná a má z nich mnohdy méně užitku a prospěchu.
Nejvíce informací by se měl člověk dozvědět od svého ošetřujícího lékaře (onkologa) a od svého praktického lékaře, případně jejich zdravotních sester. Ale v praxi tomu tak nemusí být a mnoho informací si musí zjistit nemocný (nebo jeho blízcí) sám nebo je získá od spolupacientů, kteří řešili podobnou situaci.
Vždy je dobré zvažovat zdroje, ze kterých informace pocházejí, nebo je hledat na ověřených místech (zastřešující organizace, odborníci).
Právo pacienta na výběr lékaře
Pacient má právo (Dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) na výběr lékaře či jiného odborného pracovníka ve zdravotnictví a na výběr zdravotnického zařízení. Toto právo může uplatnit jednou za tři měsíce.
Zvolený lékař může odmítnout přijetí pojištěnce do své péče pouze tehdy, jestliže by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatížení lékaře tak, že by nebyl schopen zajistit kvalitní zdravotní péči o tohoto nebo o ostatní pojištěnce, které má ve své péči.
Jinou vážnou příčinou, pro kterou může zvolený lékař odmítnout přijetí pojištěnce, je též přílišná vzdálenost místa trvalého nebo přechodného bydliště pojištěnce pro výkon návštěvní služby. Míru únosného pracovního zatížení a závažnost příčiny pro nepřijetí pojištěnce do své péče posuzuje zvolený lékař.
Lékař nemůže odmítnout pojištěnce ze stanoveného spádového území a v případě, kdy se jedná o neodkladnou péči. Každé odmítnutí převzetí pojištěnce do péče musí být lékařem pojištěnci písemně potvrzeno.
Právo pacienta na druhý názor ohledně diagnostiky a postupů léčby
Second opinion – druhý názor odborníka (či častěji odborníků) je možnost, jak konzultovat postupy a možnosti léčby ještě s jinými odborníky mimo svého ošetřujícího lékaře. Názor bývá poskytnut většinou osobně, někdy telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu po zaslání zdravotnické dokumentace. Některá pracoviště poskytují i možnost vyšetření.
Je možno se také obrátit na svou zdravotní pojišťovnu. Ta podá kontakt na odborníka, který může pomoci dle své odbornosti. Většina pacientů se rozhodne požádat o druhý názor primáře nebo přednostu jiného Komplexního onkologického centra, než kde se nyní léčí.
K získání second opinion je cíleně určena ambulance v Masarykově onkologickém ústavu, kde je nutné se telefonicky objednat, tel: 543 135 809
Ministr Adam Vojtěch: Největším problémem našeho zdravotnictví je špatná organizace péče, ne nedostatek peněz
Vytvořeno: 6. 1. 2020 Poslední aktualizace: 6. 1. 2020
Datum vydání: 6. 1. 2020
Zdroj: Zdravezpravy.cz
Autor: Daniel Tácha
Koncem loňska jsme byli svědky střelby ve Fakultní nemocnici Ostrava. Jakkoli je tato událost tragická, nejde jen o ni. V nemocnicích je patrný nárůst agresivity, na nemocnice míří kybernetické útoky. Mají se lidé začít bát chodit do nemocnic?
Bezpečnost nemocnic je složitá věc. Nemocnice jsou takzvané měkké cíle. Podobně jako školy. Je v nich velký počet lidí. Jsou v nich polikliniky, kterými prochází velký počet lidí, jako to třeba bylo i v té Ostravě. Zabezpečit nemocnice na sto procent je velice složité.
Co děláte proto, aby nemocnice byly bezpečné?
My chceme, aby vláda schválila program ochrany měkkých cílů. Ministerstvo zdravotnictví již nyní dostalo sto milionů korun na to, aby nemocnicím dalo dotace na přípravu krizových plánů. Na vycvičení personálu pro případ krizových situací. Což se mimo jiné týkalo i té Ostravy, kde se tato příprava na krizi osvědčila.
Sedm obětí na životech… Skutečně se tato příprava osvědčila?
Akci šíleného střelce můžete těžko předejít. Proti takto zvrácenému útoku se těžko připravíte. Nemocnice nejsou vězení. A ani by neměly být. Už třeba proto, že tam za pacienty chodí mnoho příbuzných.
Na druhou stranu je potřeba pracovat na tom, aby personál nemocnic byl poučený a z hlediska bezpečnosti vycvičený. To znamená znalost postupů při mimořádných událostech. Jako je třeba evakuace. Nutné jsou i technologie. Jako například kamerové systémy. Ten se v Ostravě osvědčil.
I když byl pachatel identifikován až na druhý pokus. Ale ta rychlost byla dobrá. A touto cestou je třeba jít.
Co konkrétně teď nabízíte nemocnicím v této věci?
Další výzvu v rámci programu, o kterém jsem mluvil. Teď nabídneme nemocnicím na jejich zabezpečení 32 milionů korun. A chceme hledat i další investiční prostředky na zajištění bezpečnosti.
Peníze budou směřovat na bezpečnostní analýzy nemocnic. To proto, aby se definovala slabá místa. Třeba, že někde ty kamery chybí.
Že je potřeba zamezit otevřeným vstupům, mít možnost zamykat dveře na dálku a podobně.
Reforma nemocnic
O nemocnicích se nemluví jen v souvislosti s jejich bezpečností, ale i s jejich kvalitou a stále častěji i jejich počtem. Premiér Babiš na konferenci Zdravotnictví 2020 uvedl, že nemocnice by měly být jen krajské. Jak si to vysvětlujete?
Tak pan premiér to bere z toho pohledu, že je tu mnoho typů vlastníků nemocnic. A mluvil zejména o městských nemocnicích, u nichž je tendence, aby přecházely pod kraj.
Důvod je, že pro město není vždy snadné provozovat nemocnici. Zvlášť pokud jde o menší město s omezeným rozpočtem. To pak dá většinu rozpočtu do nemocnice.
Je to sice důležité pro zaměstnanost, ale městu pak zase chybějí peníze třeba na chodníky.
Je podle vás nutná reforma nemocniční sítě? A pokud ano, jak by měla vypadat?
Ke změně sítě bude muset dojít. Nemocniční síť není v některých regionech nastavena úplně ideálně. My pokračujeme v centralizaci specializované péče. Ta patří do center. To je jedna cesta. Druhá cesta je budování urgentních příjmů.
Akutní péče 24 hodin, sedm dní v týdnů. A pak je tu otázka vzdělávání. Ta také bude mít vliv na to, jak se síť vyprofiluje. Není to tak, že by se nemocnice měly bát o svou existenci. Je to spíše o tom, že některé nemocnice nebudou působit v té akutní péči.
Budou si muset nají nové uplatnění.
Kde přesně?
Akutní péče je buď potřeba, nebo je plánovaná. A my celkově vidíme přesun akutní lůžkové péče do té ambulantní. Aniž by došlo k přerušení péče. Klesá počet hospitalizací, stoupá počet ambulantních výkonů v nemocnicích. A to je role pro ty menší nemocnice.
Máme tu deficit následné péče. To jsou rehabilitace apod. Není to o tom, že chceme zavírat nemocnice, ale chceme změnit jejich strukturu. A k tomu bude postupně docházet. A je to správně. Akutní péče opravdu nemůže být všude. To je příklad třeba Orlové.
Lidé si to ale ne vždy myslí…
Máme solidní síť záchranné služby, která pacienta doveze na to správné místo. I proto posilujeme urgentní příjmy. Ta věc není o zavírání nemocnic, je to otázka transformace.
Jsou změny v nemocniční síti dnes vůbec proveditelné? Není to až příliš citlivé téma?
S kým se o transformaci nemocnic bavím, ten nemá negativní postoj k nutnosti síť transformovat. Ve věci panuje shoda u drtivé většiny odborníků. Všichni se shodují na tom, že změna je nutná.
Že centralizovaná specializovaná péče je cesta, jak řešit kvalitu i personální otázku. To jsou i tak často zmiňované přesčasy… Ten odborný názor je jasný. Já stále říkám, že ve zdravotnictví je největší problém špatná organizace péče.
Od té primární sféry až po ta specializovaná centra. A ne nedostatek peněz.
Přesto, jakmile jde o další existenci některé z nemocnic, přicházejí petice, protesty, demonstrace… Například na Slovensku kvůli jejich reformě rezignovala ministryně zdravotnictví.
Ke změně je potřeba přistupovat postupně. Je potřeba ji vysvětlovat. Pomalu ji začínají vnímat kraje. Chápou, že pacient, který se dostane do akutní péče, musí dostat komplexní a kvalitní péči. A tu dostane pouze v centru.
A co se týče toho Slovenska, které jste zmínil, netěší mě, že ministryně Kalavská rezignovala. Měla dobrou vizi. A dobře se s ní spolupracovalo. Na druhou stranu chtěla změnu prosadit zákonem. A to byla možná ta chyba.
My jdeme cestou postupných změn.
Neřešené problémy
Proč jsou zjevné problémy, jako je reforma nemocniční sítě, ale třeba i současný nedostatek některých lékařských specializací, zdravotních sester, stomatologů na zdravotní pojišťovnu, fungování zdravotních pojišťoven vůbec řešeny v Česku tak zoufale pomalu. Nebo jinak, proč se často vůbec neřeší?
To je otázka, kterou si také často kladu, proč se zjevné problémy neřešily dříve. Typicky je to třeba otázka navýšení kapacit lékařských fakult. Ta se řešila tak dlouho, až se nevyřešila. Až teď od října, kdy jsme navýšili jejich kapacitu.
A přitom se vědělo, že lékaři odcházejí do penze. Že budou potřeba do budoucna. Nebo primární péče, ta byla také dlouhodobě zanedbávána.
Stomatologie, kde máme nejvyšší počet stížností, kterých je 80 až 90 procent, ale i tak se tím dlouhodobě nikdo nezabýval.
Proč se tím podle vás nikdo nezabýval?
Těžko říci. My to řešíme. Přidáváme a hradíme nové výkony tam, kde je to potřeba.
Dobře, ale proč se problémy neřešily v minulosti? Proč se nyní s velkou slávou oznamuje náprava věcí tam, kde měla přijít už dávno? Navíc často lidmi, kteří jsou mnohdy za neutěšený stav roky zodpovědní?
Máte pravdu, že ta témata, která řešíme, nejsou nic nového. Těžko říci, proč se neřešila. Jsou to třeba i urgentní příjmy. Mnoho nemocnic má urgentní příjmy od roku 1999, ale urgentní příjmy doposud nebyly vůbec hrazeny. Nebyly stanoveny výkony. Pro ty nemocnice to tak byla ztrátová věc.
- Řekněte, je tohle zametání problémů pod koberec ve zdravotnictví normální?
- Já bych spíše řekl, že je zvláštní, že se zdravotní systém v Česku nebuduje systematicky.
- Proč se nebuduje systematicky?
Možná proto, že se v minulosti mnohé řešilo až příliš často takzvaně pod rukou. Tomu se dalo, tomu se nedalo. Teď je to o kompromisu. A věci se řeší.
Nedostatek pediatrů
Když se tedy věci řeší, jedním z dlouhodobě neřešených problémů je nedostatek dětských lékařů, pediatrů. Souhlasíte?
Pediatři – to je jedna z našich největších hrozeb. Z hlediska věku jsou vůbec nejstarší odborností ze všech. I zde se mnoho lidí ptá, co se tady dělalo posledních 20 let. Proč tu máme věkový průměr 57 let. To je další dlouhodobé zanedbání. Systémová chyba. Nikdo na tom nepracoval.
Pracujete na tom vy?
Ano. Je to otázka vzdělávání, ale i připravujeme novou koncepci rezidenčních míst. Obecně chceme podpořit primární péči jako takovou prostřednictvím finančních dotací. Zejména v těch regionech, kde je s ní největší problém. Koncepce bude motivační.
Řešit bude zejména tu regionalitu. Ale nelze čekat, že to bude hned. Že lusknutím prsty přijdou mladí pediatři do regionů. Nebudu to lakovat na růžovo. Ale my do této oblasti dáme peníze už tento rok.
Ale i tak zlepšení nepřijde jako mávnutím kouzelného proutku.
Byla podle vás chyba, když došlo ke spojení pediatrů a praktických lékařů?
Debata o spojení těchto oborů byla vydatná. Řešilo se to i ve Sněmovně. To sloučení má své plusy a minusy. Záměrem bylo umožnit snazší přechod mezi klinickou a praktickou praxí, aby nebyl tak komplikovaný.
Aby třeba primář, který chce skončit v nemocnici, neměl problém otevřít si vlastní praxi. Což asi nedává úplně logiku… My nyní hledáme mechanismy, jak to napravit.
Jak nastavit rezidenční místa a bonifikace, aby pediatři nezůstávali jen na těch klinikách, ale aby šli i do terénu.
U dětí ale nechybí jen pediatři, chybějí i dětští psychiatři, dětské sestry… Znovu se zeptám, proč to ministerstvo, když už to nějakým způsobem v minulosti neřešily zdravotní pojišťovny, řeší až nyní?
Možné vysvětlení je, že předchozí ministři zdravotnictví byli až příliš ovlivněni tím prostředním, z něhož na ministerstvo přišli. Většina z nich byla v posledních 15ti letech až na pár krátkých výjimek bývalí ředitelé nemocnic.
Já jsem externista, nejsem tedy, nemyslím to pejorativně, bývalý ředitel nemocnice. A tedy ten systém nevnímám jen optikou ředitele nemocnice. Snáze tak vidím problémy v oblasti primární péče a podobně. To je jedno vysvětlení.
Dohodovací řízení byla fikce
Rozumím vašemu vysvětlení, ale ne všichni s ním asi budou souhlasit. Třeba ti, kteří nejsou spokojeni s výsledkem nárůstu úhrad v roce 2020. Myslím tím třeba lékaře v nemocnicích, ředitele nemocnic…
Já se snažím měřit všem stejným metrem. Vezměte si, jak to tady chodilo u dohodovacího řízení dříve. To byla jen fikce. My jsme přinesli na úřad transparentnost.
Do té doby mnozí měli za to, že dohodovací řízení je zbytečná procedura, protože ministerstvo si to stejně udělá s těmi svými favority, jak bude chtít. To jsme změnili. Jednáme se všemi, nikoho nechceme hodit přes palubu.
Když je nárůst v úhradách, tak je nárůst pro všechny. Není to tak, že bychom někoho preferovali a jiného ne.
Když se ale člověk podívá třeba na vyjádření České lékařské komory, ale i dalších subjektů, tak ten pocit nemá… Jejich zástupci často mluví o tom, že peníze přidáte hlavně těm, kteří vás podpoří, třeba stomatologům a praktikům, ale na úkor jiných.
Ano. To je ta rétorika určitých skupin lidí, které, myslím si, jsou čím dál menší. Stejně jako si myslím, že jim citelně ubývá podpory. Což podle mě i cítí, proto přidávají na útocích.
Koho máte na mysli?
To jsou lidé, kteří jsou stále takříkajíc na barikádách. Stále jsou v boji. Bojují s ministerstvem a mají negativní postoj ke všemu, co konáme. A to je něco, kde my těžko najdeme nějaký konsensus.
No a pak jsou tady i takoví, kteří jsou schopni přijít s tím, že po nás sice něco chtějí, ale také nám jsou za to schopni něco nabídnout. Že zlepší své služby, že budou více pracovat. A to jsou praktičtí lékaři, stomatologové, ambulantní specialisté, záchranná zdravotnická služba a další.
A já si dokonce myslím, že takových je dnes už většina. Že už to není ani půl na půl. Že těch, kteří jsou na těch barikádách, ubývá. Že jich je minimum.
Otázka ale je, zda na těch barikádách nejsou oprávněně?
Já rozhodně neříkám, že je všechno ideální. Také ale není možné změnit systém za dva roky. To prostě nejde. Zdravotnictví má svou setrvačnost. Ale každý musí objektivně uznat, že se problémy snažíme řešit. Problém je spíše v tom, že to někteří vidět prostě nechtějí. To je třeba již zmíněná Česká lékařská komora. Jsou to odbory.
Já s nimi problém nemám, jednám s nimi, pravidelně tu věci řešíme, ale bohužel oni mají pocit, že musí bojovat za každou cenu. A to brání jakékoli dohodě. Podle mě to vidí více a více lidí, že ten jejich postoj je přehnaný. Nevím, proč stále hledají konflikt. Jím se nic nevyřeší, nezmění. A mě to mrzí, protože to nikam nevede.
Systém trasování pacientů s covid 19 selhává i po měsících ostrého běhu
Aktuální případ rodiny strážníka pražské městské policie poukázal
na nedostatky systému vyhledávání kontaktů pacientů s covid 19. Nejedná se
o jediný případ. Ani po pěti měsících tak zřejmě není tato procedura bezvadně
funkční. Místo nápravy chyb převládla cenzura a alibismus odpovědných.
Připomeňme, že první tři případy nákazy pacientů koronavirem
odhalily testy v České republice už 1. března 2020. Fér je také připomenout, že
personální situace krajských hygienických stanic není po letech škrtů nijak
uspokojivá. A dosud leží trasování kontaktů nakažených pacientů jenom na
hygienicích.
„Na rozdíl od ostatních složek zdravotnictví nemůžeme
směnovat. Naši lidé jedou několik měsíců nadoraz, v režimu 24 hodin denně, sedm
dní v týdnu,“ hájí hygieniky současný šéf krajské hygienické stanice pro
liberecký kraj Vladimír Valenta s tím, že se snaží využít i pomoc studentů
zdravotnictví.
Jak se ale ukazuje, ani po pěti měsících po prvním výskytu koronaviru
nefunguje systém trasování kontaktů bez problémů.
Pražská městská policie zveřejnila koncem července na webu
příběh svého zaměstnance, který popsal, jak se u čtyř z osmi členů jeho rodiny
objevila nákaza koronavirem, včetně přístupu ošetřujícího lékaře a středočeské
hygienické stanice. Policie potvrdila jeho autenticitu.
Poté, co se u policistova syna a dalších rodinných
příslušníků potvrdila nákaza covid 19, uvádí příběh zarážející postup
hygienické stanice při dalším trasování kontaktů nakažených.
„Na druhé straně telefonu nám paní z hygienické stanice s
ledovým klidem odvětila, že už je přece pátek 15.30 hod., že má po pracovní
době, že to bude řešit až v pondělí 27. 7 a všechny naše kontakty si máme
obvolat sami,“ popisuje policie.
„Dnes je čtvrtek 30. 7. 2020, 16.00 hod. Doposud se žádnému
ze tří nově pozitivních členů společné domácnosti nikdo z hygienické stanice
neozval. Nikdo z hygienické stanice jejich další kontakty netrasuje. Nikdo z
odpovědných nic neřeší. Opět se musíme spolehnout sami na sebe. Všechny naše
kontakty obvoláváme,“ pokračuje zveřejněný popis.
Po zveřejnění případu, přišla zarážející reakce hygieniků.
„KHS se týká část datovaná od pátku 24.7., kdy se KHS z
informačního systému dozvídá pozitivní výsledek vyšetření. Je tedy zřejmé, že
syn autora článku již minimálně od 16.7., kdy začal projevovat klinické
příznaky, v rodině nákazu rozšířil.
Pokud rodina nákazu předpokládala, a v
dnešní době je to více než potřebné, měla se zachovat zodpovědně sama a
zajistit jeho izolaci, minimálně od seniora, který s nimi sdílel domácnost.
Syn
autora nebyl v takovém zdravotním stavu, aby byl hospitalizován (čili izolován
jinde) a na tom, jestli pozitivita ostatních členů domácnosti byla řešena o
několik hodin či o den později, by na výsledku stejně nic nezměnila.
Pokud
členové domácnosti tušili, a posléze věděli, že se jedná o Covid, sami se měli
chovat tak zodpovědně, aby nikoho dalšího nenakazili,“ uvedla ředitelka odboru
protiepidemického Lilian Rumlová v reakci zveřejněné na stránkách
ministerstva zdravotnictví.
Zdravotnická cenzura?
Hlavní hygienička Jarmila Rážová podle serveru Novinky.cz
požádala, aby krajská hygienická stanice věc vyšetřila. Ačkoliv hygienici mají
podle Rumlové jasno v tom, co měl nebo neměl dělat někdo jiný, o
případu se rozhodli mlžit.
„KHS Stč. kraje na skutečnosti popisované v článku MP Praha
bohužel nemůže podrobně reagovat, neboť rámcové indicie tam uvedené neposkytují
dostatek informací k tomu, abychom okolnosti příběhu propojili s postupem
konkrétního epidemiologa v konkrétním případu,“ uvedla Rumlova v reakci.
„V sobotu ve 14:00 jsem měl jako ředitel telefonát se
zaměstnancem Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, kde jsem čekal, že
budou chtít znát podrobnosti a budou se tou věcí zabývat. Velmi jsem se spletl.
Ten dotyčný chtěl cenzurovat naše sociální sítě a požadoval stažení příspěvku,“
uvedl šéf pražské městské policie Eduard Šuster.
Tlak na stažení příspěvku začali vyvíjet i politici. Ten byl
nakonec skutečně ze stránek policie odstraněn. Stále je však veřejně dostupný
z jiných zdrojů.
Případů je více
To, že v systému trasování panují zmatky, je patrné
z dalšího případu tentokráte z letního tábora, který publikoval
server iDnes.cz začátkem srpna.
„Přehazovali si mě jako horký brambor. Napřed se mi ve
čtvrtek ozvala pražská hygiena, že to dává na starost jihočeské a ta se mi
ozve.
Neozvala, tak jsem tam v pátek volal sám a dozvěděl jsem se, že by si to
měla přebrat pražská, protože první nakažený byl testovaný v Praze.
Nakonec se
mi v sobotu večer ozvala jihočeská hygiena a vyžádala si seznam účastníků s kontakty,“
uvedl vedoucí tábora Lukáš F.
Systémová chyba to není, může za to lékař
Ministerstvo zdravotnictví, které vede Adam Vojtěch (za ANO)
sice opatrně uznává, že na straně hygieniků nebylo vše tak, jak mělo. Chyby ale
vidí spíše na straně jednotlivých lékařů.
Dost možná proto, že krajské hygienické stanice jsou organizace
v přímé působnosti tohoto resortu, systémově podléhající náměstkyni ministra
zdravotnictví a hlavní hygieničce Jarmile Rážové.
„Praktický lékař i lékař ORL měli ihned indikovat dotyčného
k testu na covid a na základě výsledku testu, pokud vyšel pozitivní, měla KHS
začít epidemiologické šetření a indikovat nejbližší kontakty, tedy rodinu,
taktéž k testu na covid,“ uvedlo ministerstvo.
„Podle všeho tak došlo ke špatnému zhodnocení zdravotního stavu dotyčného ze strany lékařů. Systém je nastaven, praktičtí lékaři mají od Ministerstva zdravotnictví jasně dané metodiky a algoritmy,“ dodává ministerstvo.
„Na případnou podzimní vlnu covid 19 jsme dobře připraveni.
Spojili jsme síly s @ArmadaTweetuje a daří se nám velmi dobře trasovat kontakty
nakažených prostřednictvím chytré karantény,“ uvedl Adam Vojtěch na twittru.
Adam Vojtěch tak vkládá velké naděje do systému chytré
karantény, ale ani ta se bez práce hygieniků neobejde.
MEDICAL TRIBUNE CZ > Sdílený lékový záznam – pomoc v léčbě, nebo špehování pacienta?
S velkým zpožděním za eReceptem by letos mohla začít fungovat i jeho důležitá funkcionalita, sdílený lékový záznam. Ministerstvo si od něj slibuje méně poškození pacientů z nevhodných interakcí léků, které jim předepsali různí lékaři.
Sami lékaři se dívají na sdílený lékový záznam rozdílně: někteří ho vítají jako důležitý zdroj informací, jiní v něm vidí špehování pacienta.
Mohou se dostat do dilematu – věřit lékovému záznamu, nebo tomu, co jim říká pacient? V záznamu budou jen léky na recept a údaj, zda si je pacient vyzvedl, nikoli že je užívá.
Nebudou tam léky volně prodejné ani potravinové doplňky – jaká je pak validita informace ve sdíleném lékovém záznamu? Zeptali jsme se lékařů: Jste připraven/ a ve své praxi před předepsáním léků kontrolovat lékový záznam pacienta, až k němu budete mít přístup? Bude to pro vás přínosné a v čem?
dermatoložka, členka předsednictva Sdružení ambulantních specialistů ČR
Přístup k informacím o tom, co pacient užívá, považuji obecně za přínosný. Já jako dermatolog nejčastěji ověřuji, co pacient bere, když kožní nález budí podezření na alergickou reakci vyvolanou léčivy, případně ve chvíli, kdy je nutné zahájit antibiotickou nebo jinou celkovou léčbu. Snad se mi tím daří předcházet nežádoucím interakcím mezi léky.
Je ale otázkou, zda je nutné řešit tyto případy přístupem do nějaké databáze. Předpokládám, že v ní budou uvedené léky, které má pacient předepsané. Ne nutně odpovídá tento seznam tomu, co pacient skutečně užívá.
Volně prodejné léky budou jistě mimo tento záznam a naopak, občas se stává, že ač má pacient léky doporučené a předepsané, z různých důvodů je bere jen občas nebo je zcela vynechá, aniž by o tom svého lékaře informoval.
Zatím si u většiny nemocných vystačím s kartičkou, kterou pacient nosí u sebe a na které má zapsáno, co skutečně bere pravidelně. Tak se aspoň snažím poučit naše klienty a široké příbuzenstvo. Kdyby se mě někdo zeptal, zda považuji investici na vytvoření tohoto systému za smysluplnou, asi bych pochybovala.
předseda středočeské organizace Sdružení praktických lékařů ČR
Ve své praxi se setkávám hlavně se dvěma situacemi, kdy přístup k lékovému záznamu je v zájmu zdraví pacienta. První je pacient z ulice, který přijde s akutním onemocněním a téměř nikdy si nepamatuje, jaké léky bere.
Druhý je případ u mne registrovaných pacientů, kteří jsou sledováni u jiných lékařů, já z různých důvodů nemám aktuální zprávu a pacienti si také většinou nepamatují léky, které jim jsou předepisovány jinde. Pro mne je důležité, jak výrobce mého informačního systému bude schopen implementovat nahlížení do lékového záznamu přímo z karty a jaké s tím budu mít náklady.
V současné době tato funkcionalita logicky není dostupná. S ohledem na bezpečnost podávání léků pacientům v ambulantní sféře je nutné připomenout, že řadu problémů by vyřešilo, kdyby se masivně neporušovaly platné předpisy – ošetřující lékaři by pacientům dávali recepty a neposílali je za jejich praktickými lékaři.
Nejenom, že to zbytečně zatěžuje praktické lékaře, ale vystavuje to pacienty zbytečnému riziku chyby, která snadno vznikne, když lék předepisuje někdo jiný než ošetřující lékař (např. ambulantní specialista nebo lékař nemocniční ambulance).
kardiolog, předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR
Osobně mám za to, že pacientů, kteří nemají přehled o tom, co užívají, nebo nejsou schopni ten přehled dát během několika minut dohromady, tj. od nichž je obtížné získat relevantní data o tom, jaké léky užívají či nikoli (tedy tzv.
dezorientovaných babiček), je významně méně, než odhadují autoři a prosazovatelé eReceptu a lékového záznamu, přičemž, přiznám se, úplně se mi nechce vlastně špehovat pacienty, jestli mi řekli správně, co užívají nebo ne, zvláště pokud to, co mi řeknou, bude odpovídat dosavadní o nich vedené zdravotnické dokumentaci.
Také jsem toho názoru, že plná důvěra mezi lékařem a pacientem, jejíž součástí musí být i pravdivost vzájemně sdělených informaci, je jedním ze základních kamenů pro úspěšnost léčby. Nejsem si vůbec jistý tím, že paušální de facto „rodičovské“ ověřování, zda mi pacient lže, či nikoli, zvýší mou míru úspěšnosti v péči o něj.
Dalším důležitým faktorem je také to, že při běžné časové zátěži ambulance je utopie předpokládat, že je dostatek času na lustraci lékových záznamů všech pacientů, jimž předepisujeme léky.
Na druhou stranu mám relativně čerstvou zkušenost, že mi pacient tvrdil, že ztratil recept, nemohl si jej tedy vyzvednout v lékárně, a žádal nový předpis. Když jsem ho ale informoval o tom, že jsem v záznamu receptu (což před existencí eReceptu nebylo tak jednoduše dohledatelné) našel, že byl vyzvednut, přiznal se mi, že lhal.
Tedy lékový záznam jistě využívat budu, nebude to ale paušálně vždy, nýbrž jen v situacích, kdy nejspíše pojmu podezření na nějakou nepřesnost v pacientem mně prezentovaných datech či nesoulad mezi tím, co říká on a co vypovídají jeho lékařské zprávy. A pak, samozřejmě, u těch pacientů, kteří si své léky nebudou pamatovat či budou jinak dezorientovaní. Včetně těch výše zmíněných řečnicky oblíbených babiček.
- Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,
předseda České internistické společnosti ČLS JEP
Je asi mojí chybou, že nevím, jak daleko jsou všechna jednání a nakolik je budou ovlivňovat i nadále spory o uchování soukromí na straně jedné a co nejširší dostupnost medicínských dat na straně druhé. Jinak by byla odpověď velmi stručná a jednoznačná. Ano. Ano. Situace je ale komplikovanější.
Budou‑li data opravdu kompletní, snadno dostupná na jedno kliknutí a jejich důvěryhodnost maximální, rád je využiji. Ostatně je to podobné jako nahlédnutí do dokumentace pacienta, který se léčí nejen u mne, ale i u dalšího lékaře VFN. Samozřejmě že situace bude trochu komplikovanější.
Představa, že pacient bude s radostí dávat svolení (pokud nebude zařazen automaticky) k nahlížení do své medikace, je asi idealistická. Vždyť podle záznamu léků může třeba „naštvat“ svého lékaře tím, že si vyžádal druhý názor někde jinde? Někteří nebudou chtít dávat souhlas minimálně ke zveřejnění některé medikace.
Viagra může být příkladem úsměvným, psychiatrická medikace pak problémem reálným. Snad už v současnosti moc nehrozí v minulosti častý nešvar: „A ještě mi napište prášky na spaní nebo třeba antirevmatika pro manželku.“ No možná je polovičatý záznam lepší než informace: „A ještě půlku toho velkého červeného a celý maličký modrý.
“ Jen je třeba pracovat s údaji opravdu opatrně. Problémem trochu je zaměňování v lékárnách. Já vím, že „se to nedělá“, ale pacienti mi o tom říkají. Tak co pak ten pacient bere?
Nechci se vymezovat proti technice (elektronické recepty fungují téměř dokonale), ale opravdu v té ambulanci pracuji převážně s počítačem, a nikoli s pacientem. Což považuji za chybu. Přístup do lékového záznamu by měl být opravdu snadný a uživatelsky příjemný.
O čistě medicínských výhodách přístupu k lékovému záznamu asi není pochyb. Od prostého vědění jsme blíže k odhalování potenciálních interakcí i zamezení dublování medikace léky stejné skupiny. Přesto si myslím, že by vše mělo být:
- V souladu s přáním pacienta
- Pokud souhlasí, tak je ideálem kompletní zdravotnická dokumentace elektronicky. On už tady přece takový projekt elektronické zdravotní knížky byl… Jak jen se jmenoval? Takže se k němu vracíme (?) pomalu a postupně po deseti letech…
angiolog, prezident České lékařské komory
Lékový záznam mi připadá jako Yetti – každý o něm hovoří a nikdo ho neviděl. Jde o exemplární příklad neschopnosti ministerstva zdravotnictví, které arogantně z pozice síly přinutilo lékaře pod hrozbou sankcí používat elektronické recepty, přičemž za rok a čtvrt nedokázalo zprovoznit lékový záznam, jehož existenci politici i úředníci prezentovali jako jejich hlavní výhodu.
Přiznám se, že z odborného hlediska mi však žádný lékový záznam nechybí. Pro mne, pro lékaře, je důležité, jaké léky pacient skutečně užívá, ne to, jaké mu kdo kdy předepsal.
Prohlížení lékových záznamů nás bude zdržovat a v situaci, kdy se údaje z počítače budou lišit od informací pacienta, budeme řešit dilema, čemu věřit. Jen pacient ví, jaké léky opravdu užívá a jak.
A my lékaři musíme pacientům věřit.
člen předsednictva Sdružení praktických lékařů ČR
Tuto funkcionalitu vítám. K elektronickému receptu je to konečně další přidaná hodnota, která nám chyběla a kterou jsme jako praktičtí lékaři požadovali. Několikrát denně jsme konfrontováni se skutečností, že pacient neví nebo si není jist, jaké léky mu byly v jiných zdravotnických zařízeních, která navštěvuje, předepsány.
Často postrádáme lékařskou zprávu z proběhlého vyšetření u specialisty. Docela často také zjistím, že užívá léky s odlišným názvem obsahující stejnou účinnou látku či léky se závažným interakčním potenciálem. Nová funkcionalita by po otevření měla pracovat automaticky, tj. zejména porovnávat účinné molekuly a zobrazovat a vyhodnocovat existující lékové interakce.
Pak věřím, že bude využívána vždy, kdy bude potřeba.
dětská neuroložka, místopředsedkyně výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu ČR
Vzhledem k tomu, že používám ePreskripci, jsem připravena a přivítám možnost nahlížení do lékového záznamu pacienta. Mnozí pacienti na dotaz, co užívají, často odpovědí „takové kulaté růžové (nebo bílé) tablety“. Název léku si nepamatují.
Původní záměr byl, že se spuštěním eReceptu bude dostupný i lékový záznam. Nyní jeho realizaci jistě uvítají všichni lékaři. Zejména ti, co předepisují pro starší populaci, která užívá velké množství medikamentů.
Možnost nahlédnutí pak zamezí duplicitnímu užívání léčiv se stejnou nebo podobnou léčivou látkou a zabrání nežádoucím interakcím a mnohdy i plýtvání léky. Lékový záznam navíc umožní také zjistit, zda si pacient lék skutečně vyzvedl. Velké plus to bude i pro zdravotnickou záchrannou službu.
Horší situace pro lékaře a lékárníky nastane, pokud pacient projeví plošný nesouhlas se sdílením, na což má právo. V tomto případě se vlastně bude postupovat jako v současné době a pacient bude nadále ohrožen možností nežádoucích interakcí.
Myslím si, že takových pacientů bude minimum, vždyť lékový záznam je i v jejich zájmu. Velmi bych přivítala, kdyby v rámci lékového záznamu bylo i automatické zobrazení nežádoucích interakcí mezi léky, které pacient užívá.
místopředseda Sdružení praktických lékařů ČR
Po mnoha letech existence elektronického receptu bude lékový záznam nejspíše první smysluplnou funkcionalitou, která by mohla mít užitek i pro předepisujícího lékaře. Znalost pacientovi již dříve předepsaných, resp. vyzvednutých léků může být důležitým faktorem při rozhodování o další terapii.
Zvýší se tak šance na eliminaci nežádoucích kombinací léků, a tím se i zvýší bezpečí pacienta. Méně nežádoucích účinků nevhodných kombinací léků sníží i počty návštěv pacienta u lékaře, což zvyšuje i jeho komfort. Jak široce bude možné lékový záznam pacienta v praxi využívat, ukáže až čas a zejména uživatelská přívětivost lékového záznamu pro lékaře.
Nicméně v situaci, kdy v průměru předepíši léky 35–40 pacientům denně a při představě, že bych strávil otevřením záznamu a jeho studiem pouze jednu minutu, není možné věnovat 40 minut ordinační doby denně jen lékovým záznamům.
Domnívám se, že lékový záznam budu kontrolovat pouze v individuálních případech u pacientů, kteří netuší, jaké léky jim předepsali jiní lékaři, popř. u pacientů, kteří budou jevit příznaky nežádoucích účinků léků.
Považoval bych za přínosné, pokud by lékový záznam dokázal sám vyhodnotit duplicity léků nebo těžší interakce síly 5 a 6 a automaticky to avizovat předepisujícím lékařům. V době elektronické a v době nekonečných možností provázanosti různých aplikací by to mělo být k dispozici okamžitě. V současné podobě se mi kontroly lékových záznamů pacientů lékařem jeví jako plýtvání časem.
gynekolog, předseda Sekce mladých lékařů ČLK
Lékový záznam pacienta je jistě užitečná myšlenka. V zásadě jsem příznivcem zapojení informačních technologií do zdravotnictví, vždy je však důležité, jak byl původní nápad realizován. Mezi nesporné výhody lékového záznamu určitě patří, že by měl poskytovat lékaři informaci např.
v případě, že pacient ji sám není schopen dát. To bude užitečné hlavně pro urgentní obory či záchranáře, kteří mnohdy přicházejí do kontaktu s pacienty s poruchami vědomí. Ale i v případě relativně lucidních pacientů, kteří trpí mnoha chorobami a výčet léků, které užívají, je často dvouciferný.
Problém však představuje, že ne vždy se seznam preskribovaných léků shoduje s tím, co pacient opravdu užívá. Falešná informace o užívání léku tak může být stejně nebezpečná jako absence informace o jeho užívání.
Problematická je také otázka ochrany osobních údajů, kdy ne všichni pacienti budou chtít umístit svá citlivá data do této databáze.