Otázky, které kladou děti

Získejte přehled o vývoji ceny ve vámi vybraném období.

Proč? Otázky a odpovědi pro malé děti: Zvířata

Aktuálně nejnižší cena: 137 Kč

Od počátku věků 1 rok 6 měsíců 3 měsíce 30 dní

Proč? Otázky a odpovědi pro malé děti: Zvířata

Aktuálně nejnižší cena: 137 Kč

Proč? Otázky a odpovědi pro malé děti: Zvířata

Aktuálně nejnižší cena: 137 Kč

Proč? Oblíbená otázka dětí a géniů! Zvědavé děti kladou jednu otázku za druhou. Zde jsou odpovědi na některé z nejoblíbenějších otázek týkajících se zvířat. Zábavná okénka a jasná vysvětlení zaručeně podnítí zvědavost vašeho dítěte. Podtitul: Otázky a odpovědi pro malé děti Rok vydání: 2019 Vazba: Pevná bez přebalu lesklá Počet stran: 14 Rozměry: 230,0 x 210,0 x 0,0 Celý popis

Produkt nemá žádné recenze.

Proč? Otázky a odpovědi pro malé děti: Zvířata zákazníků doporučuje tento produkt zákazníků nedoporučuje tento produkt

Produkt nemá žádné recenze.

Proč? Otázky a odpovědi pro malé děti: Zvířata

Proč? Oblíbená otázka dětí a géniů!

• Zvědavé děti kladou jednu otázku za druhou.
• Zde jsou odpovědi na některé z nejoblíbenějších otázek týkajících se zvířat.
• Zábavná okénka a jasná vysvětlení zaručeně podnítí zvědavost vašeho dítěte.

• Podtitul: Otázky a odpovědi pro malé děti
• Rok vydání: 2019
• Vazba: Pevná bez přebalu lesklá
• Počet stran: 14
• Rozměry: 230,0 x 210,0 x 0,0

Chybí či je nepravdivý některý důležitý parametr? Uvedené informace jsou pouze orientační, před zakoupením ve vybraném obchodě doporučujeme ověřit, že prodávaný model má klíčové vlastnosti dle vašich požadavků. I když se snažíme o maximální přesnost informací, bohužel nemůžeme zaručit jeho 100% správnost. Ceny produktů jsou uváděny včetně DPH.

Kontaktujte nás

{„Oblíbené kategorie“:[[„Mechaniky“,“https://mechaniky.heureka.cz/“],[„Podestýlky pro hlodavce“,“https://podestylky-hlodavce.heureka.cz/“],[„Žehličky“,“https://zehlicky.heureka.cz/“],[„Hmoždinky talířové“,“https://hmozdinky-talirove.heureka.cz/“],[„Golfové doplňky“,“https://golfove-doplnky.heureka.cz/“],[„Autožárovky Osram“,“https://autozarovky.heureka.cz/f:16207:619661/“],[„Tužkové baterie AA“,“https://baterie-primarni.heureka.cz/f:13900:401855/“],[„Sodastream přístroje“,“https://vyrobniky-sody.heureka.cz/f:12815:381869/“],[„Školní penály s výbavou“,“https://skolni-penaly.heureka.cz/f:14105:1/“],[„Filtrační patrony Logic“,“https://prislusenstvi-k-vodnim-filtrum.heureka.cz/f:14456:21683136/“]],“Vybrané značky“:[[„Knihy Jana Florentýna“,“https://knihy.heureka.cz/f:19863:3186254/“],[„Knihy NADAČNÍ FOND PROTI KORUPCI“,“https://knihy.heureka.cz/f:19863:34359514/“],[„Knihy Erasport“,“https://knihy.heureka.cz/f:19863:3153904/“],[„Knihy Albatros“,“https://knihy.heureka.cz/f:19863:3147113/“],[„Knihy Lindeni“,“https://knihy.heureka.cz/f:19863:24322807/“]],“Jak vybrat nejlépe“:[[„Jak vybrat vodní hračku?“,“https://vodni-hracky.heureka.cz/poradna/jak-vybrat-vodni-hracku/“],[„Jak vybrat botník?“,“https://botniky.heureka.cz/poradna/jak-vybrat-botnik/“],[„Jak vybrat studiový blesk?“,“https://studiove-blesky.heureka.cz/poradna/jak-vybrat-studiovy-blesk/“]],“Vybrané produkty“:[[„Sidewalk Sport Lane Junior“,“https://koloboty.heureka.cz/sidewalk-sport-lane-junior_5/“],[„DeWALT DWE6423″,“https://brusky.heureka.cz/dewalt-dwe6423/“],[„inSPORTline Airbike Basic“,“https://air-bikes.heureka.cz/insportline-airbike-basic/“],[„Ariete 2759, 2761″,“https://filtr-vysavac.heureka.cz/ariete-2759_2761/“],[„Don Peppe Selection Pizza slanina & smažená cibulka pečená na kameni 410g“,“https://mrazena-jidla-pizzy.heureka.cz/don-peppe-selection-pizza-slanina-smazena-cibulka-pecena-na-kameni-410g/“],[„Samsung GP-FBP615TGABW Samsung Galaxy Tab S6 Lite 10,4''“,“https://pouzdra-pro-tablet-pc.heureka.cz/samsung-gp-fbp615tgabw-samsung-galaxy-tab-s6-lite-10_4/“],[„Tropica CO2 systém 60″,“https://co2-hnojeni-rostlin.heureka.cz/tropica-co2-system-60/“]],“Doporučujeme“:[[„Srovnání cen plynu“,“https://energie.heureka.cz/plyn/kalkulacka-cen-plynu“],[„Srovnání cen elektřiny“,“https://energie.heureka.cz/elektrina/kalkulacka-cen-elektriny“],[„Nábytek“,“https://nabytek.heureka.cz/“],[„Oblečení a móda“,“https://moda.heureka.cz/“],[„Playstation 5″,“https://herni-konzole.heureka.cz/sony-playstation-5/“],[„Sedací soupravy“,“https://sedaci-soupravy.heureka.cz/“],[„Bazény“,“https://bazeny.heureka.cz/“],[„Respirátory“,“https://respiratory.heureka.cz/“]]}

Osteopatie u dětí: Těchto 7 otázek si klade většina rodičů

Home » Životní styl » Zdraví » Osteopatie u dětí: Těchto 7 otázek si klade většina rodičů – 01.2021

Stále častěji se můžeme někde doslechnout, že osteopatie vede u dětí k lepšímu spánku a méně častému pláči. Ale neplatí to pro všechny, proto jsme se rozhodli podívat se na možnosti a hranice této alternativní léčebné metody blíže.

Osteopatie u dětí je alternativní léčebná metoda, která v posledních letech zažívá boom. Ačkoliv děťátko nevykazuje samo o sobě žádné symptomy nebo nápadné jevy, nechávají rodiče svého potomka raději preventivně prohlédnout osteopatem.

Osteopatie u dětí: Těchto 7 otázek si klade většina rodičů

Co je vlastně osteopatie?

Osteopatie u dětí funguje podle stejných principů jako u dospělých. Jde o celistvé, manuální posouzení těla. Manuální znamená, že léčba se provádí pomocí rukou, tedy bez přístrojů, injekcí nebo medikamentů.

Cílem je pomocí cílených stisků, vkládání rukou a podobně podporovat tělo v jeho schopnosti samoléčby. Tímto způsobem by mělo dojít k vyřešení blokád, nesouososti, dysfunkcí a jiných potíží. Na rozdíl od manuální chiropraxe se osteopatie nezabývá pouze kostmi a pohybovým aparátem, ale také zbytkem organizmu, jako jsou orgány, cévy, pojivová tkáň nebo fascie.

Jak osteopatie u dětí probíhá?

Osteopat většinou nechá rodiče, aby popsali zvláštnosti, které u kojence pozorují, položí mu konkrétní otázky a poté začne s vyšetřením. Dítě pečlivě prohmatá a procítí.

Osteopatie sice nikdy není bolestivá, avšak u dětí je potřeba postupovat obzvláště citlivě. Pokud je diagnostikováno špatné postavení, funkční porucha a podobě, což vyžaduje další léčbu, provádí se tato léčba také ručně – a opět velmi jemně.

Liší se osteopatie u dětí a u dospělých?

Postup je v zásadě stejný. Největší rozdíl je však nepopsatelný potenciál dítěte.

Zatímco u dospělých se hledají léze a často se pracuje s kompenzacemi, u dětí může osteopat ve většině případů čerpat z neuvěřitelného potenciálu zdraví a v krátké době dosáhnout mnohem lepších výsledků. Děti ošetření pocítí, protože na rozdíl od dospělých se jí nesnaží neustále porozumět.

Proč osteopatie funguje, v čem tkví její tajemství?

Mnoho lidí bohužel stále zaměňuje osteopatii s prací s energií. Možná právě v tom spočívá tajemství: Osteopatie se snaží pohlížet na fungování lidského těla jako na jednotku. Ví o samoléčebné schopnosti těla a jeho regulaci a zná souhru mezi strukturou a funkcí. Ruce osteopatů se naučily chovat jako šestý smysl a vnímat různé stavy tkání v těle.

Potřebuje osteopatii každé dítě?

Pomoc osteopata vyhledávají zejména rodiče dětí, které hodně pláčou, mají bolestivé koliky, jsou neklidné nebo mají problémy se spánkem či při kojení. Stále častěji však provádí osteopati také vyšetření bez konkrétních příznaků nebo problémů, víceméně jako preventivní prohlídku po porodu.

Důvodem je předpoklad, že namáhavý porod mohl zanechat u dítěte napětí, špatné držení těla nebo jiné takzvané porodní trauma, které by mohlo mít vliv na jeho život. A ne nutně neodkladně, ale i v jeho pozdějším vývoji. Takový postup v zásadě není špatný nebo na pováženou, avšak bývá na něj nahlíženo kriticky.

Kritika a hranice: Co říká školní medicína?

Porod je vždy zatěžující, přitom však zcela normální a přirozený proces. Možné důsledky, které z něj plynou, patří k obvyklé kojenecké fázi a pomocí rodičovské starostlivosti, klidu a trpělivosti a také pravidelných kontrol u pediatra by se měly vyřešit. Výjimka se vztahuje na patologický nález. Kritici však tvrdí, že taková věc stejně patří do rukou konvenční medicíny.

Proč mají rodiče s osteopatií u dětí různé zkušenosti?

Osteopatie u kojenců a dětí rozhodně není nutností. Také se liší zkušenosti, které s ní rodiče mají. Alternativní metody nelze v žádném případě vždy chápat jako všelék.

Některé děti jsou například během léčby klidné a spokojené, ale jakmile se ocitnou doma, opět začnou být neklidné. V takových případech doporučují odborníci několik ošetření za sebou. Ani to však nemůže vždy zaručit úspěch.

Zatímco u některých dětí zafunguje osteopatie rychle a dobře, u jiných zkrátka ne.

Na osteopatii u dětí proto nelze nahlížet jako na správnou ani špatnou. Přesto zůstává alternativní medicína možností a doplňkem pravidelných kontrol u dětského lékaře. Alternativní postupy totiž rodičům často přinášejí jistotu, že udělali vše pro to, aby se jejich děťátku dobře dařilo. Takže rozhodně stojí za vyzkoušení.

Proč se děti musí ptát?

Zamysleli jste se někdy nad tím, z čeho pramení dětská zvědavost? Proč chtějí děti všechno vědět? Proč se nejraději ptají PROČ?

Od prvních měsíců života dítě “nasává” s údivem všechno, co se kolem něho děje. Sleduje, pozoruje, učí se postupně poznávat a třídit jednotlivé skutečnosti tak, jak se s nimi setkává.

Po čase si začíná všechno to “už známé” uspořádávat a v dětské hlavičce nastane zlom. Dítěti najednou nejde do hlavy, proč je to tak, proč to funguje právě takovým způsobem.

Od toho okamžiku se začne vyptávat na všechno možné i nemožné.

Samozřejmě že chceme na jeho zvědavé otázky najít správnou odpověď

Zpozorníme, zalovíme v paměti, někdo možná začne listovat i v lexikonu. Dítě na takovouto fundovanou odpověď zareaguje po svém a rodič se najednou diví, kam se ztratil jeho zájem. Taková reakce nedokazuje nezájem dítěte, ale to, že my jsme jeho otázku nesprávně pochopili. Dítě totiž nechce vědět, že Slunce je od Země vzdálené 150 milionů km. Chce jen vědět, proč svítí.

Dítě je zvědavé na věci, které se nám dospělým zdají úplně samozřejmé

Odpověď na tuto otázku ve smyslu “protože živé bytosti potřebují světlo a teplo” je lepší než jakékoli racionální vysvětlení. Takovými odpověďmi získávají děti důvěru v okolní svět. Všechno je správné tak, jak to je.

Děti se potřebují ubezpečit, že i zítra bude všechno tak jako dnes. Důkazem toho jsou stále stejné otázky.

Jako chce dítě každý večer poslouchat stejný příběh, vyprávěný přesně tak, jak ho slyšelo včera, tak chce slyšet vždy stejnou odpověď, když klade vždy znovu a znovu stejnou otázku.

Dětské otázky neznají tabu

Vše, s čím se dítě setkává, chce mít zařazené, zaškatulkované, zodpovězené. Je úplně jedno, zda jste v přeplněném autobuse, nebo v kostele.

“Mami, proč má ten strejda takové divné vlasy?”

zeptá se dítě tak nahlas, aby to bylo srozumitelné i pro všechny kolem. V takové situaci by se určitě nejeden z nás raději propadl do země. Lidé si vás kriticky prohlížejí a čekají na odpověď. V takovém případě pomáhá vážné “Nevím” a pozdější rozhovor o tom, že lidé nemají rádi, když se o nich hovoří na veřejnosti.

Nepříjemné jsou též otázky o smrti. “Proč musíš tak brzy zemřít?” nejednou překvapí otázkou dítě rodiče nebo prarodiče. To, že staří lidé musí zemřít, už ví. Proč by však teď nemělo uplatnit a prohloubit své dosavadní vědomosti? Otázku smyslu smrti je těžké zodpovědět.

Ale musíme mít vždy na vše připravenou pohotovou a jednoznačnou odpověď.

Naléhavým přáním dítěte vyvolat rozhovor jsou jeho tzv. řetězové otázky. Proč jde ta teta tak rychle? Protože pospíchá. Proč pospíchá? Aby stihla autobus.

Proč…? Neustálým navazováním otázky na předešlou odpověď děti ukazují, že nejsou spokojené s odpověďmi a chtějí komunikovat.

Jednoduchá protiotázka dospělého: “Co si myslíš, proč asi běží ta teta tak rychle?” může malého zvědavce zaskočit a zároveň pobídnout dítě, aby samo hledalo odpověď.

Společné hledání odpovědí

S nástupem dítěte do školy se mění i kvalita otázek. Dětem už nestačí jen informace, chtějí pochopit i souvislosti. Naše vědomosti jsou někdy pořádně zkoušené. Běží klokan rychleji než liška? “Nevím” – tuto odpověď by měli rodiče raději používat co nejméně.

Pokud dítě příliš často slyší takovou odpověď, může ve hledání odpovědí lehce “zlenivět”. Už dopředu ví, jakou odpověď dostane, tak proč se bude ptát? A jeho počáteční zvědavost, zanícenost poznávat svět je pryč.

Namísto “nevím” proto volíme raději “uvidíme” nebo “dozvíme se”.

Dítě určitě potěší, když spolu půjdete do knihovny a budete spolu hledat, zkoumat. Dítě se zároveň učí poznávat nástroje, se kterými brzy může samo vyhledávat odpovědi na své nezodpovězené otázky. Taková společná hledání vám oběma přinesou mnohem více nežli nějaká dobře didakticky zpracovaná kniha.

“Jaké to bylo, když jsi měla tolik roků jako já?”

– otázka, kterou znají snad všichni rodiče i prarodiče. Žádná kniha nedá dítěti odpověď na otázku takového typu. Jen rodiče, resp. prarodiče, kteří dítěti detailně a živě vyprávějí, jak žili kdysi.

Vynikající příležitostí na laskavý, citlivý rozhovor může být i situace, kdy matka čeká dítě.

Samozřejmě že dítě zajímá, jak sourozenec zrovna vypadá, jestli může v bříšku jíst a pít a jak se vlastně dostal dovnitř.

Každá otázka, kterou nám děti položí, ukazuje, že je zvědavé na svět a že spolu s námi, rodiči, by chtělo porozumět životu. Měli bychom být hrdí, že se zajímá o všechno, co ho obklopuje.

Proč, proč, proč? Batolecí filozofie v praxi | Vztahy

„Kryštůfku, musíš si uklidit hračky.“ „Ale proč?“ „Protože musíš jít spinkat.“ „Ale proč musím jít spinkat?“ „Protože je už noc.“

• „Ale proč je noc?“
• „Protože už nesvítí sluníčko.“
• „Ale proč?“ (dostáváme se až k demonstraci, jak se planeta Země otáčí kolem Slunce)
• Nebo taky takhle: „Kryštofe, nevylévej ten čaj na gauč!“
• „Ale proč?“
• „Protože bude gauč špinavej.“

„Ale proč nemůže být špinavej?“ (???!)

Tohle jsou autentické přepisy mých diskusí s Kryštofem. Když oslavil dva a půl roku, jeho témata k hovoru se od „Co to je?“ nebo „Co to mám?“ případně naše nejoblíbenější „Co to dělám?“ přesunuly k „Proč“. Kryštof neváhá jít k jádru věci, je vytrvalý a neúnavný.

Při takovém šestém „proč“ k jednomu mě pravidelně dostává do úzkých. Často zabrousíme do filosofické roviny a donutí mě k zamyšlení. Třeba když jsme narazili na otázku, „proč musí být hodný“ nebo „proč musí být hračky na noc uklizené“.

Vlastně sama nevím (odmyslíme-li si sobecký fakt, že mě rozčiluje nepořádek a nemám ráda rozmazlence). Možná jen proto, že nás to tak učili rodiče. Kryštof mě tak často přesvědčuje, že jsme to my rodiče, kdo se má od dětí, co učit. Už jen proto, že si myslí, že je svět dokonalý, on sám je v jeho středu a vše se točí kolem něj.

Už se těším na další poučnou diskusi!

Otázku „Proč“ začínají děti klást zhruba ve věku kolem tří let. Je to období, v němž se snaží pochopit fungování okolního světa a porozumět mu. Otázky tedy kladou zcela přirozeně, nemají v úmyslu rodiče rozzlobit. Proto je důležité obrnit se trpělivostí a vysvětlovat. Naše odpovědi nemusí obsahovat mnoho detailů, nemá cenu zahlcovat dítě složitým výkladem. Na řadu otázek také existuje několik odpovědí, například „Proč prší?“ „Aby se kytičky napily, aby bylo dost vody v řece….“ Nemusíme se pouštět do výkladu koloběhu vody v přírodě, zvlášť pokud si svými vědomostmi sami nejsme jisti. A když už opravdu nevíme, můžeme dítěti položit otázku: „Co si myslíš ty?“Marie Hlaváčková, dětská psycholožka

PS: A mimochodem, až se zas budeme bavit o Slunci a Zemi, snad naše diskuse neskončí rozborem mého života jako u tohoto seriálového taťky:

Veronika Švihelová – Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách – především v magazínu Pátek. Poslední tři roky působí jako reportérka kulturní redakce ČT. Od června 2009 je na mateřské se synem Kryštofem.Kontakt: [email protected]

Proč je lepší, když jsou děti spíš zvědavé než poslušné

Jestli si velká část dnešních učitelů na něco stěžuje, pak na to, že s dětmi je čím dál těžší pořízení. Neposlouchají, nic je nezajímá, nic neumí; prostě to není tak, jak to bylo dřív. Čímž míní, alespoň ti starší, dobu někde na konci normalizačního bezčasí nebo krátce poté.

Soudí proto, že je třeba se k respektu a poslušnosti vrátit a s ní se vrátí i lepší výsledky dětí. Možná by ale bylo dobré vědět, že už to nejspíš tak jednoduše nepůjde.

Poslušnost a zvídavost, či zvědavost, jak chcete, jsou v principu dva zcela protikladné požadavky – a budeme si muset vybrat. 

Školství posledních dvou set let nejen u nás bylo založeno na poslušnosti. Dávalo to smysl. Škola byla především místo, kde se sdělovaly informace. Ty předával někdo, kdo je měl (učitel), někomu, kdo je neměl (žáci). Naslouchajících žáků bylo hodně, takže bylo nutné, aby nevyrušovali. Například dotazy. Tak to fungovalo uspokojivě dlouhá desetiletí.

Jenže informací je dnes všude plno a na dosah.

Posledních deset, možná dvacet let si tak až moc rodičů (teď už mluvím především o domácích poměrech) všimlo toho, že jejich děti jsou zvědavé v první druhé, snad třetí třídě, ale pak jsou stále znuděnější a otrávenější.

Některé děti zvědavost opustí a zbude jim jen ta poslušnost. Prostě sedí, mlčí, vykonávají pokyny a nevyrušují, ovšem častěji nejsou ani zvědavé, ani poslušné. A učitelé s tím mají problém. 

V jednom z minulých blogů jsem tvrdil, že se nemáme zabývat tím, kdo má a nemá mít maturitu, ale tím, nakolik je, či není gramotný. A slíbil jsem, že tu napíšu, jak to dělají dobré školy, aby slušných výsledků dosáhly i děti, které jsou jinde považovány tak trochu za „nevzdělavatelný zbytek“ v poslední lavici. Jak tedy?

O životním úspěchu dnes u „chytrých“ i „hloupých“ rozhoduje motivace a schopnost klást si otázky. Ty jsou v moderním světě vlastně mnohem důležitější než odpovědi, protože umožňují orientovat se v záplavě informací – odpovědí.

Když si neumíme položit otázku, která z těch informací je opravdu důležitá, a naučit se to je těžké, utopíme se v nich nebo rezignujeme. A rezignovalo již příliš mnoho dětí a náctiletých – což se nám dospělejším jeví jako znuděnost a neposlušnost.

Nechtějí nás poslouchat. V obojím slova smyslu.

Chci tím říct, že dodržování pravidel a poslušnost nejsou ve škole důležité? Ne. Jen říkám, že pokud budeme primárně požadovat poslušnost, pouze zopakujeme to, co většinově děláme posledních čtyřicet padesát let. K úspěchu to zjevně nevede.

Dostaneme jen znuděnost a frackovitý vzdor. Podporujme zvědavost, kulturu otázek; to ostatní nám bude přidáno. Netvrdím, že je to snadné, naopak, nejdřív se musí naučit ptát učitelé a je to pro ně těžší než přednášet, ale funguje to.

Ověřeno na mnoha místech školní praxí.

Co si o tom myslí děti, si poslechněte třeba ZDE

Velké otázky

Podstatné otázky často vznikají z otázek zdánlivě banálních. Chtěla bych být raději labradorem, nebo orlem? Proč chci být raději orlem? Jak poznám, že jsem orlem, a ne Jirkou? Nebo že to jsem já, ne Jirka?

Když budeme ještě chvíli pokračovat, dříve nebo později začneme uvažovat nad tím, kdo jsme, co je pro nás typické a čím se lišíme od ostatních. Dostaneme se k „velké otázce“. Například: Co je to lidskost? Děti by se spíše zeptaly: Maminko, proč opice není člověk?

Umět s dětmi mluvit o těchto otázkách, nesklouznout k odpovědím typu to je těžké vysvětlit, to pochopíš, až budeš větší, nebo naopak neuvíznout v pasti jasné odpovědi, o které se nediskutuje, představuje pro nás dospělé velkou výzvu.

Ptaní po smyslu

S filozofováním se setkáváme všude kolem nás. Jde o samotný proces myšlení o světě a úloze člověka v něm. Když filozofujeme, ptáme se po smyslu našich aktivit a dění kolem nás, nepřemýšlíme pouze utilitárně.

Testujeme předpoklady, ze kterých vycházíme, tím, že o nich pochybujeme. Snažíme se porozumět vlastním předsudkům, odhrnout clonu, kterou před nás staví tradice, stereotyp, domnělá přirozenost, síla většiny či moci.

• Co je to dobrý život?
• Co dělá dobrého přítele, učitele, rodiče?
• Kdyby zvířata mohla mluvit, na co by ses jich zeptala?
• Jsou barvy skutečné?

Filozofující člověk se především ptá. Dívá se kolem sebe, naslouchá, vnímá a snaží se rozumět. Aby se ale přemýšlení nestalo pouze osamělou kratochvílí nebo neplodným točením se v kruhu vlastních omezených poznatků a životních zkušeností, je nezbytné mluvit s ostatními, vést s nimi diskusi či dialog.

Jen společně s druhými můžeme rozvíjet myšlení, které posiluje schopnost dělit se o vlastní nápady a navazovat na myšlenky druhých, učit se empatii a respektu k jiným názorům. O samotě mohu vymyslet žárovku. Bez druhých už nemohu nastavit pravidla kdy, jak a proč ji rozsvítit ve veřejném prostoru.

Ne jen přemýšlet

Diskuse o společných pravidlech a především pak o smyslu našich aktivit má sílu ovlivňovat podobu světa, ve kterém společně „pobýváme“. Kdo chce patřit mezi hybatele či spolutvůrce naší společenské reality, ten nemůže komentovat veřejné dění jen z pohodlí svého domova, unikat do nekonečné série volnočasových aktivit nebo rodinného života.

Musí se odvážit opustit příjemné závětří filozofovy lavičky a vydat se ven.

Naše chuť, vůle a schopnost podílet se na definici toho, co je pro naši komunitu nebo společnost dobré, smysluplné, bývá totiž prevencí jakékoliv totality, seshora vnucené představy o tom, jak se věci mají.

A právě tento typ myšlení, které je kritické, ale zároveň angažované, tvořivé a založené na spolupráci, lze velmi efektivně rozvíjet už ve škole.

Změna perspektivy

Učitel, který s žáky filozofuje, se třeba jen na jednu hodinu týdně stane „měsícem“. Místo toho, aby byl jako „slunce“ ve středu dění, autoritou, kolem které se vše ve třídě točí, poodstoupí do pozadí a žáky při jejich procesu učení a zkoumání doprovází. Jedná se o pedagogickou metodu filozofie pro děti (Philosophy for Children).

Žáci nememorují jména filozofů nebo jejich myšlenky. Učí se, jak se ptát, jak tvořit ty správně „šťavnaté“ otázky, nad kterými je zajímavé diskutovat. Učí se naslouchat, argumentovat, spolupracovat a kriticky myslet. To chtěl po svých spoluobčanech už Sókratés ve starém Řecku. A už tehdy se dotýkal podstatné stránky myšlení a tou je jeho etický rozměr neboli angažovanost.

Vnitřní pnutí a touhu ptát se vzbuzují podněty, které jsou polemické a nejednoznačné.

Proto podobná filozofická zkoumání nemívají jasný závěr. Nalézt jediné správné řešení není totiž jejich smyslem: důležitý je proces, kterým procházíme.

Všichni se shodneme na tom, že úkolem lékaře je zachraňovat lidské životy.

Je ale skutečně vždy pro každého lepší zůstat naživu? Znamená smrt největší zlo? Nemůže ji někdo vítat jako požehnání? Tak se ptal Sókratés a tak se mohou ptát i děti při „filozofické hře“.

V Anglii, kde tuto metodu často praktikují, filozofují už děti ve školce. A vlastně není divu. Velké otázky kladou malí předškoláci naprosto přirozeně. Udržet jejich zvídavost i ve školních letech, to je důležitý úkol pro nás všechny.

Začít s dětmi mluvit

Filozofická zkoumání spouští nejrůznější podněty, a to v podstatě kdekoliv. Mohou jimi být obrázková knížka, příběh, pohádka, zpráva z novin nebo internetu, fotografie, umělecké dílo, video nebo film i vlastní zážitek. Vnitřní pnutí a touhu ptát se vzbuzují podněty, které jsou polemické a nejednoznačné, které mají potenciál vyvolávat zajímavé otázky.

Do takové situace jsem se s dětmi dostala například při návštěvě ZOO. Děti nadšeně pozorovaly zvířata, ale zároveň se starší dcera začala ptát, jestli těm zvířatům vadí, že jsou zavřená, že je pozorujeme a že by třeba chtěla být v lese nebo v moři. Postupně jsme množství otázek zredukovaly:

• Je lepší pustit orangutana zpátky do džungle, kde mu hrozí, že ho třeba i s mláďaty uloví pytlák nebo třeba časem přijde kvůli rychlému kácení pralesů o svůj domov?
• Nebo může prožít spokojený život sice v zajetí, ale v bezpečí, kde je o jeho potřeby postaráno nejlépe, jak zatím umíme?

Jak podporovat u dětí samostatné myšlení

Pokud řešíme s dětmi podobné dilema, funguje metoda vcítění se do situace nebo hledání přirovnání či paralely se situací, kterou mohou děti znát z filmu, knížky nebo svého života. Postupně můžeme – se staršími dětmi – dojít až k zobecnění. V tomto případě k hledání definice pojmu svoboda.

Začneme zjišťovat, jak svoboda souvisí s volností, odpovědností, péčí o sebe a o druhé. Jakou roli v ní hraje rozum, vůle a cit. Musíme si ale dát pozor, abychom sami dilema neinterpretovali, neukazovali dětem hned možná řešení, nepoučovali je. Naopak dobře funguje, pokud klademe vhodné otázky.

Někdy pomůže, ptáme‑li se na vztahy mezi jednotlivostmi – nasměrujeme tím dítě v uvažování o stupeň výš. Když děti ztrácí půdu pod nohama, pak bývá užitečné požádat o konkrétní příklady či důkazy pro to či ono tvrzení.

Na co všechno se můžeme ptát, co hledat a jaké myšlenkové postupy nejlépe využít?

• Souvislosti: Souvisí to nějak s tím, co jsme si četli/viděli?
• Rozpory: Má pravdu babička i táta? Nebo si jejich názory odporují?
• Principy: Na jaké myšlence je to postavené?
• Konkretizace: A platí to za všech okolností?
• Důsledky: A z toho vyplývá, že…
• Pochybnosti: Myslíš, že si tím nemůžeme být jisti, protože…
• Objasnění: Teď je jasné, co si myslíš. Souhlasím s tebou, nebo ne?
• Zásady: Je podle tebe správné….
• Analogie: Kdyby svoboda byla dort, co všechno potřebujeme k jeho upečení?

U názorů na danou otázku bychom neměli zapomenout, že každý názor musí být podložený argumenty či alespoň nějak zdůvodněný. Aby děti pochopily, že ne každý argument má stejnou váhu, můžeme se jich ptát, proč konkrétní argument považují za důležitý. Dovede je to k hlubšímu zamyšlení.

Filozofování posiluje sebevědomí a zvyšuje odolnost

Děti si tímto způsobem rozvíjejí kognitivní schopnosti vyššího řádu – analýzu a syntézu faktů. Dostávají se na vyšší úroveň uvažování než je pouhé pamatování si. Získávají důležité sociální dovednosti, budují si sebevědomí, rozvíjejí představivost i citlivost vůči jiným názorům.

U těch dětí, které jsou zvyklé přijít všemu na kloub, vše spočítat a rozebrat, pak dochází k postupnému otužování a posilování schopnosti snášet nejistotu a nejednoznačnost. Lépe se dokážou vyrovnat s tím, že výsledek bývá také věcí diskuse. 

Na co se děti pořád ptají rodičů? Víte, jak na jejich otázky správně odpovědět?

• Někdy se děti zeptají na něco, na co možná nechcete odpovědět. Nebo nevíte, jak odpovědět. Ale dítě potřebuje slyšet odpověď, nemůžete jeho otázky ignorovat nebo se mu smát kvůli jeho naivitě. Následujících deset otázek je nejčastějších a pokládají je snad všechny děti na světě. Víte, jak na ně co nejsprávněji odpovědět?Jaká jsou pravidla pro rodičovské odpovědi? Dítě nemusí vědět víc než to, na co se ptá. Takže jim dávejte jednoduché odpovědi. Nekárejte je za jejich otázky, a pokud neznáte odpověď, jednoduše to přiznejte. Tento postup posiluje vaši autoritu, zatímco lhaní a zamlčování ji oslabují. Nikdy s dětmi nemluvte jako učitelé, neposmívejte se jim a s jejich zvědavostí zacházejte vážně. Zamyslete se taky nad motivací jejich otázek – někdy je otázka nevědomou žádostí o pomoc.

• Buďte upřímní, ale nemusíte jít moc dopodrobna. Záleží samozřejmě na věku dítěte, ale rozhodně nemá cenu vykládat dětem něco o čápech nebo vránách. Můžete to říct opravdu hodně obyčejně: „Tatínek a maminka se mají rádi, líbají se a objímají se, udělají si miminko, které roste u maminky v děloze, a když je připravené, vyleze ven.“
  Nesnažte se děti zmást, takže popisujte vše přesně. Říct, že miminko roste v břiše, může být zavádějící, protože v břiše končí i jídlo, takže raději řekněte, že miminko roste v místě, které se nazývá děloha. Totéž platí o semínku. Když povíte, že v mamince roste tátovo semeno, může si myslet, že tam klíčí třeba strom. Lepší je dítěti vysvětlit, že tatínkova spermie doplavala z jeho těla do maminčiny dělohy.

• Zájem o genitálie je u dětí naprosto přirozený a není na tom nic podezřelého nebo úchylného. Děti by měly dostat informace o svém těle velmi brzo, a to i proto, aby své tělo znaly a věděly, co si k němu můžou ostatní dovolit. Informace podávejte úměrně k věku, přesto se snažte pojmenovávat genitálie správně. Když řeknete „penis“ či „vagina“, bude to pro ně přirozené, stejně jako když je učíte pojmenovávat třeba ovoce. Na jejich otázku, proč jsou chlapečci jiní než holčičky, můžete zareagovat takto: „Rozdíly mezi holčičkami a chlapečky existují, aby se děti mohly narodit. Chlapečci mají penis a dvě varlata, holčičky vaginu a dělohu, kde roste miminko.“

• Téměř všechny děti začnou klást tuhle otázku, když jsou poprvé přitahovány k opačnému pohlaví. Opatrně řeknete „ne“. „Každý má svou roli v rodině. Tvoje sestra se nemůže stát tvým tátou a tvůj táta se nemůže stát babičkou. A ty se nemůžeš stát mým manželem. Když vyrosteš, už budu stará. Pořád mě můžeš milovat a starat se o mě, ale budeš se chtít oženit s někým jiným, kdo je mladý. Budete se milovat stejně jako já s tatínkem a budete mít svoje vlastní děti.“

• Děti se podvědomě cítí provinile, když se rodiče před dítětem hádají. Je důležité, aby dítě pochopilo, že to není jeho vina. „Lidé se hádají, protože mají každý jiný názor. Ale to neznamená, že se nemáme rádi nebo že bys za to mohl ty.“ Musíte dát dítěti pocit bezpečí a ujistit ho, že příčinou hádky není ono. Pokud je to možné, hádejte se někde jinde, ne před ním.

• Nedělejte, že neslyšíte, pokud dítě upozorňuje na lidi na veřejných místech. To vede k nesnášenlivosti. Zareagujte s klidem a odpovězte jim: „Lidé jsou různí, můžou být vysocí, malí, hubení i silnější. Někteří lidé tak vypadají, protože jsou nemocní, a když budeš ukazovat na to, že vypadají jinak, můžeš jim ublížit. Zeptej se mě později, až budeme sami, abychom nikomu neubližovali.“

• Sourozenci vždy soutěží o rodičovskou lásku. Neměli byste nikdy před dětmi říkat, že někoho milujete víc, protože je ve škole třeba úspěšnější. „Každý jste jiný a svou lásku k vám vyjadřujeme různými způsoby. Ale oba vás milujeme stejně.“

• Vysvětlete dětem, že léčba je nezbytná. Nikdy z dítěte nedělejte zbabělce, ale ani mu nevyčítejte, že se bojí. „Paní doktorka ti nechce ublížit, jejím úkolem je uzdravit tě. Může to trochu bolet, ale bez toho ti nebude líp. Když jsem byla nemocná já, taky jsem dostala injekci a pak mi bylo dobře.“

• Nelžete dětem o smrti. I malé děti dokážou přijmout fakt o existenci života a smrti. Můžete jim říct, že i malé věci kolem nich umírají – květiny uvadají, umírají domácí mazlíčci, je to zákon přírody. Tyhle otázky tedy neodbývejte větou ve smyslu, že by to ještě dítě nepochopilo. „Lidé, zvířata i rostliny jednou zemřou. Každý, kdo se jednou narodil, jednou také zemře, ale teď ještě ne. Zemřeme, až budu stará, jako je babička, a ty už budeš dospělý, budeš mít svoje vlastní děti, které jednou taky vyrostou a zestárnou. Ale mezitím budeme žít nádherný život plný objevů a dobrodružství.“

• Vysvětlete dítěti, že máte svou práci a že ji jednak musíte udělat, jednak ji máte ráda. Klaďte důraz na to, až se z práce vrátíte a znova se uvidíte. „Nechci tě opustit, ale musím jít a nemůžu s tím nic udělat. Práce je velmi důležitá, ale nezapomeň, že se odpoledne vrátím a budeme si zase spolu hrát. Můžeš mi dát nějakou hračku, abych na tebe pořád myslela, i když jsi daleko.“ Co se osvědčilo švédským rodičům při výchově? Podívejte se na VIDEO:
  5 rad, které se osvědčily švédským rodičům • VIDEO: FB/World Economic Forum

Jak se ptát dětí, abyste se něco dozvěděli? Máme návod!

Foto: Julia Pleskachevskaia, Shutterstock.com

Zná to asi každý rodič. Dostat z dětí, obzvláště těch náctiletých, nějakou kloudnou informaci, je v podstatě nadlidský úkol. Jo, dobrý. V pohodě. Nic. To jsou klasické odpovědi na cokoli. Ale možná to jde líp, tady je návod, jak se dětí ptát, abyste něco zjistili.

Tak trochu totiž platí pořekadlo „na hloupou otázku, hloupá odpověď“. Když se ptáte pořád dokola na to samé, a navíc je vaše otázka položena velmi obecně, je jasné, že dostanete podobně nic neříkající odpověď.

První rada zní, ptejte se, když je důvod. Na zdvořilostní otázky, nebo aby řeč nestála a vy jste projevili trochu té rodičovské pozornosti, tak na to děti neužije. Poznají, že je to jen jako, a stejně tak i ony odpoví jen ze slušnosti.

Třetí rada zní, netlačte na pilu. Když se dítku nechce mluvit, silou ho k tomu nedonutíte. Ba právě naopak, ještě víc se uzavře. Obzvlášť v době puberty je důležité (ale i u menších dětí) projevit zájem, ale zároveň dítěti dopřát svobodu a pocit, že ono samo si rozhoduje o tom, co, kdy a jak rodičům řekne.

Jak donutit puberťáka, aby přestal mluvit sprostě?

A tady jsou nejčastější pro děti nudné otázky, kterými je rodiče zahrnují, ale hlavně návod, jak je pokládat trochu jinak. Se správně položenou otázkou se totiž významně zvedá šance, že odpověď bude za něco stát.

Tahle věta je naprostý evergreen. Co na to má dítě říct? Pokud zrovna někdo nevolal do školy, že je tam bomba, prostě pokud se neodehrálo něco opravdu zásadního, uslyšíte nejspíš jen to staré dobré „nic, v pohodě, dobrý“.

Sami přemýšlejte, na co se doopravdy chcete zeptat. Když máte doma premianta, asi není potřeba, aby vám každý den hlásil, co se probíralo, jaké má úkoly a jaké dostal známky. Ale ani dítě, které se školou trochu bojuje, nemusíte neustále trápit dotazy.

Neptejte se každý den, ale zkuste vychytat ty dny, kdy víte, že se něco speciálního dělo. Psala se písemka, bylo zkoušení, konala se zajímavá přednáška, dítě mělo předmět, který ho vůbec nebaví, a podobně. Otázky mohou vypadat třeba následovně:

• Máš nějaké úkoly, se kterými budeš chtít pomoct?
• Psali jste ten test z matematiky? Byl tam nějaký příklad, se kterým sis nevěděl vůbec rady?
• Tak co chemie dneska? Dělali jste nějaký pokus?
• Zkoušela tě paní učitelka z angličtiny? Jak jsi dopadl?

Foto: Kinga, Shutterstock.com

Když se ho na něco ptáte, věnujte dítěti plnou, soustředěnou pozornost

Opět. Příliš obecná, nic neříkající otázka. Celý den přece neschováte do jedné otázky. Ptejte se na konkrétní věci, vyzobněte z každého dne něco, co pro něj bylo stěžejní. A pokud se třeba ptáte na nějakou akci typu tábor, škola v přírodě a podobně, také to zkuste detailněji. Tady jsou příklady.

• Dal jsi dneska na tréninku gól?
• Byl jsi venku s Fandou? Už dostal to nové kolo, co si tak přál? Jo? Tak to jste ho určitě vyzkoušeli, co?
• K obědu jste dnes měli svíčkovou, tu máš rád, co? Povedla se kuchařkám, nebo ta babiččina je prostě top?
• S kým jsi byl na pokoji? (Když se třeba ptáte na školu v přírodě.)
• O čem byla celotáborová hra? Na jaké téma jste to letos měli? Co v ní bylo nejtěžší? A co ti naopak nedělalo vůbec problém?
• Kolikrát denně jste na soustředění trénovali? Kolik kilometrů jste tam tak naběhali?

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Děti vycítí falešný zájem, kdy je posloucháte jen na půl ucha, na sto honů

Tohle je tak trochu chůze na hraně. Když už se na tohle ptáte, je jasné, že máte podezření, že vaše dítko něco trápí, štve, má jednoduše nějaké trable. Spíš než konkrétní otázky je tady stěžejní vaše upřímnost a ochota dopřát dítěti svobodu se rozhodnout, zda se svěří, nebo ne.

Netlačte na něj, nesnažte se ho donutit s vámi mluvit, spíš mu dejte najevo, že tu pro něj jste. Z vašich slov by mělo dítě jednoznačně pochopit následující:

• Vnímáte, že má nějaký problém, a rozhodně vám to není jedno.
• Jste tu pro něj, vždycky a za všech okolností, ve dne v noci!
• Neexistuje průšvih nebo problém, se kterým by se vám nemohl svěřit. Možná ho za rozbité okno u sousedů nepochválíte, ale hlavu mu také neutrhnete.
• Každý problém má řešení a spolu zvládneme cokoli.
• Dítě musí vědět jedno: Ať se děje, co se děje, vždycky budu stát za tebou. Jsem tvoje máma a moje láska nemá podmínky. Nesouvisí s tím, jaké nosíš známky, jestli občas zlobíš a podobně. Miluji tě a jsem tu pro tebe vždycky a za všech okolností!