Osm nejrozšířenějších mýtů o lidech s autismem

ATYP magazín má za cíl pomoci destigmatizovat lidi s poruchami autistického spektra, ADHD a dalšími neurovývojovými poruchami. ATYP magazín spolupracuje s lidmi, kteří mají Aspergerův syndrom.

Proto jsme se rozhodli uveřejnit reakci na článek, který napsal psycholog Tomáš Novák 13. 12. pro web Vitalia. Článek je vystavěn na mýtech o lidech s poruchami autistického spektra, šíří je dál, a stigmatizuje tak tyto lidi i jejich rodiny.

Snůšky nesmyslů o lidech s tímto syndromem bychom zde rádi uvedli na pravou míru.

Označení autismus shrnuje odstup, nezájem o druhé, lhostejnost k podnětům zvenčí a až katastrofální nedostatek sociální inteligence, zvláště schopnosti vcítit se do druhých. Postižení neví, oč jde, a tudíž jim to nechybí,“ píše ve svém textu Tomáš Novák.

Jako matka 11letého syna s Aspergerovým syndromem, přítelkyně mnoha rodin s dětmi, které mají AS, jako redaktorka tohoto magazínu a coby členka správní rady Nadačního fondu ATYP se na tyto řádky dívám jako na něco, co si snad někdo z řad veřejnosti mohl myslet před patnácti dvaceti lety, ne však psycholog 13. 12. 2016.

Nemá cenu citovat celé věty autora zavádějícího textu. Pouze shrnuji, co píše dál: autisté milují pořádek, nejsou schopni improvizovat, nezvládají změny, žijí rituály. Já se ho ptám – kteří autisté? Celosvětově se uvádí poměr jeden až dva lidé s autismem na sto osob.

Každý člověk s poruchami autistického spektra (PAS) je jiný, i když některé charakteristiky je spojují. Ty, které jsou v textu zmíněny, to zrovna nejsou. Mohla bych vyjmenovat situace, kdy můj syn improvizoval, žádné žití podle rituálů u něj nevnímám, naopak: nemá je moc rád.

A pořádek? Neví, co to je – já tedy rozhodně nepatřím k rodinám autistických dětí, kde bych nemusela v pokojíku uklízet, jak píše autor textu.

Psycholog píše, že mu ordinací prochází mnoho dětí s AS, přestože se dětskou psychologií už nezabývá.

Když o nich dokáže napsat takovýto článek, pak to jen dokazuje, že rodiče musejí víc a víc ověřovat, jakému psychologovi své dítě svěřují.

Dítě s podezřením na PAS nebo ADHD bych nesvěřila nikomu, kdo nemá poznatky o PAS a ADHD ani z konce 20. století. Nesvěřila bych mu ani takové, které už diagnostiku má.

Autisté nejsou valnými řečníky, byť trému v obvyklém slova smyslu neznají,“ píše se dál v článku. Na tom je vidět, že se psycholog s dospělými lidmi s AS nesetkal. Ti totiž umějí velmi dobře mluvit a mnohdy vynikají jako řečníci.

Právě pokud překonají trému a stud mluvit před tzv. neurotypickými lidmi. Vzhledem k tomu, že jsou považováni i psychologem za někoho, kdo není valný řečník, nedivím se jim, že před ním nemluví.

Někdy jim pomůže empatický neurotypik tím, že je vybídne ke slovu.

O ženách s AS se psycholog zmiňuje pouze okrajově. Podle něho asi jen sní. Je jich méně, tak se jimi prostě nezabývá. Ženy s AS, které znám, studují vysoké školy, mluví velmi dobře a slovem vládnou i písemně. Nežijí ve snech, ale mají větší fantazii, některé nádherně malují nebo jsou literárně nadané.

Odstavec o tom, jak se vám Asperger nepodívá do očí, že je egocentrický, neschopný se kamarádit či nerozumí žertu, je těžký kalibr i přes monitor. Tak zlé věty jsem o lidech s AS ještě nečetla. „Asperger druhého Aspergera snáší velmi těžko. Ani protiklady je nepřitahují…“ To jsou silná arogantní slova a blábol nad bláboly.

Připomínám, že každý člověk s PAS je jiný a mnoho z nich naopak touží po přátelství, po tom, nebýt osamoceni, mají vztahy a často zastávají dobře i s citem (pane psychologu vy u nich cit popíráte) partnerskou a rodičovskou roli.

Stačí jim v navazování přátelství a vztahů jen občas pomoci nácvikem sociálních dovedností, případně empatií, když jsme s nimi.

Tomáš Novák se v textu zabývá obrazem, ze kterého vyplývá, že se autisté ani nemohou přitulit. Nevysvětluje však, co přesně tím myslí. Nemohou se přitulit, nechtějí nebo se tulí špatně, protože mají ostny? Jak si má představit běžný čtenář osten takového člověka? Jsou autisté, kteří se tulí, jiní se tulí méně – a někteří se netulí.

Článek ještě pokračuje v duchu mýtů, které o autistech kolují, ubližují jim i jejich rodinám a stigmatizují je. Zamezují včasné diagnostice, dobré terapeutické práci s těmito lidmi, nahrávají učitelům, kteří také nemají dobré vzdělání, co se týče poznatků o PAS, a tím mohou dotyčné děti a dospívající velmi poškodit a často nejenže nezamezit jejich šikaně, ale naopak jí napomoci.

Když se o řadě menšin na světě napíše něco negativního, je to považováno za hanobení. Nikdo už si to dnes nedovolí. U nás může psycholog veřejně hanobit lidi s poruchami autistického spektra.

Na začátku prosince jsem byla na besedě o Aspergerově syndromu, která proběhla v Divadle Za plotem. Psycholožka z Národního ústavu pro autismus Veronika Šporclová zde hovořila o nejrozšířenějších mýtech.

Všechny použil dotyčný psycholog pro svůj generalizující text. Tím je šíří dál, a stigmatizuje tak lidi s PAS. Uvádíme nové poznatky, které odborníci, kteří se autismem zabývají, znají a rodiny s těmito dětmi žijí.

Tomáš Novák by se mohl lidem s PAS za takovýto text omluvit, jakož i celá redakce zmíněného webu.

Nejčastější mýty o autismu, které jsou uvedené do puntíku i v textu psychologa Tomáše Nováka

Mýtus: Všichni autisté jsou stejní.

Správně: U každého člověka s PAS se poruchy autistického spektra projevují jinak.

Mýtus: Autista nemá zájem o kontakt s lidmi. Když má zájem o kontakt s lidmi, tak to není autista.

Správně: Někteří lidé s PAS v sociálním kontaktu výrazně selhávají a ani o kontakt nemají zájem, ale jiní jsou aktivní, chtějí mít přátele, jen nevědí jak navazovat vztah a přátelství budovat. Někdy se může stát, že se kontaktují, ale zase až nepřiměřeně.

Mýtus: Autisté se nemazlí, nesnáší dotyk. Když se mazlí, tak to není autista.

Správně: Najdete děti a dospělí s PAS, kteří se rádi mazlí, mají rádi doteky. Jiní se mazlí a tulí méně. Někteří se nemazlí.

Mýtus: Autista nemá oční kontakt. Pokud ho má není to autista.

Správně: Někteří nenavazují oční kontakt, ale jiní ano, a někteří naopak až ulpívavě.

Budete mít zájem:  Na víkend s rodinou do zahraničí - na co si dát při výběru pozor?

Mýtus: Autisté nemají emoce, city a empatii.

Správně: Lidé s PAS mají pocity a empatii, ale třeba někdy v jiných situacích než bychom očekávali. Dokáží vám projevit náklonnost, přijdou se pomazlit, řeknou, že vás mají rádi.

Mýtus: Autisté žijí pouze ve vlastním světě a nejeví zájem o společnost a kontakt s lidmi.

Správně: Velmi často tito lidé o sociální kontakt stojí, chtějí mít kamarády, chtějí být přijímaní, chtějí být dobří, hodně se snaží, určitě více než my běžní lidé, ale často selhávají, tak jsou terčem posměchu a šikany ve školách. Potřebují tedy v sociální komunikaci pomoc. A to od raného věku právě dopomoci učením se sociálním dovednostem jak od rodičů, tak od terapeutů, učitelů,… empatií a s citem na základě nejnovějších poznatků o PAS.

text Dagmar Edith Holá / foto z Visualhunt.com volně ke komerčnímu užití

Autismus – Příručka pro rychlý start

Níže najdete souvislý přehled toho, jaké informace o autismu jsou dostupné, jaké jsou projevy autismu a příznaky autismu, jak lze poznat, že je někdo autista a co to znamená být autista.

Dozvíte se, jak autisté vnímají a prožívají svět a najdete tu veškeré potřebné informace k tomu, abyste mohli být dobrým rodičem, kamarádem, prarodičem nebo odborníkem.

Informace budeme průběžně doplňovat a příručka se tak bude neustále rozrůstat, až pokryje všechna témata a oblasti, které s autismem souvisí.

Tento dokument vznikl díky dárcům a partnerům a na jeho podobě a obsažených informacích se podíleli autisté z celého světa. Autisté z české republiky dostali za práci na obsahu honorář, který odpovídá standardním tržním podmínkám. Děkujeme dárcům a partnerům za jejich podporu.

  • Konzultace:
  • Pro rady v konkrétních situacích jsou pro rodiče a organizace k dispozici konzultace.
  • Partneři příručky:
  • Hlavními partnery dokumentu jsou Nadační fond Avast, program “Spolu do života” a Jan Barta.

1. krok – Zjisti, co je autismus

Krátce z historie autismu

Kromě článků na internetu je bohatým zdrojem informací kniha Neurotribes (např. na eshopu Megaknihy). Její přečtení Vám umožní pochopit historii autismu a zejména to, kde se bere řada mýtů a omylů, kterým je dobré se vyhnout.

Prostřednictvím knihy se setkáte nejen s informacemi o autismu, ale také s příběhy rodičů a samotných autistů. Pokud si knihu přečtete, zjistíte, že historie se opravdu opakuje a mnoho z toho, co kniha popisuje se dnes odehrává i v ČR.

Kniha je dostupná pouze v angličtině.

Moderní věda zná autismus až od roku 1943, kdy jej ve své práci Autistické poruchy afektivního kontaktu (anglicky) popsal Leo Kanner.

Ačkoliv je toto Kannerovo dílo považováno za zásadní a přelomové, pro rodiny, rodiče a samotné autisty je podstatnější jeho druhý díl Následná studie jedenácti autistických dětí z původní zprávy roku 1943 (anglicky).

Ukazuje se v něm totiž, že autistické zvláštnosti nebo zájmy nejsou škodlivé (patologické) a že důvěra a laskavá podpora svědčí těmto dětem více, než ústavní péče, která naopak většinou vede ke zhoršení, nebo i tragickým koncům.

Ve stejné době se autismem v jiné části světa zabýval také Hans Asperger, podle něhož je pojmenován Aspergerův syndrom. Jeho výzkum však ustoupil do pozadí a objevil se až později.

Autismus nebyl na začátku příliš populární a některé zdroje mluví o tom, že Kanner připustil souvislost s dětskou schizofrenií, aby si tak autismus (nebo Kanner) získal větší pozornost.

Je dost možné, že právě zde byly položeny základy konceptu “nízkofunkčního” autismu, tedy přesvědčení, že existují různě závažné formy autismu.

Toto přesvědčení na dlouhou dobu znemožnilo správné porozumění autismu a komplikuje ho dodnes.

Britská psychiatrička Lorna Wing v 70. letech 20. století realizovala velkou studií autistických dětí a dospělých v jižním Londýně. Velká část jejích poznatků přesahovala omezenou definici, která se vyvinula z Kannerovy práce – chování autistů neodpovídalo tomu, o čem hovořil Kanner.

Bylo ovšem velice blízké tomu, co popisoval nyní znovuobjevený Hans Asperger. Lorna Wing spolu s Dr. Judith Gould tak popsaly autistické spektrum – tedy skutečnost, že autismus není jen jeden, ale jde o široké spektrum podob a projevů. Je dost možné, že následně vzniklo zjednodušující dělení na “nízkofunkční” a “vysokofunkční” autismus.

Takové binární dělení však popírá právě to, co Lorna Wing odhalila.

Souběžně s těmito vědeckými milníky se ke slovu dostávaly rodičovské komunity a samotní autisté. A došlo k rozdělení na několik výrazných skupin nebo proudů, které platí dodnes:

Na jedné straně zde vznikaly skupiny silně hájící zájmy rodičů, jako ta, vedená Bernardem Rimlandem.

Na druhé se začala formovat autistická komunita (např. Jim Sinclair, Donna Williams, Emma Van der Klift, Nick Walker, Lydia Brown a další).

Uprostřed pak iniciativy, v nichž se autisté snaží sloužit rodinám jako most k pochopení jejich dětí (např. Temple Grandin, Kirsten Lindsmith)

Autismus však nezačal Kannerem a nejde ani o nějakou formu moderní epidemie, jak to někdy popisují média. Americký neurolog Oliver Sacks ukázal, že autismus je možné prokázat i u mnoha osobností, které žily v době před rokem 1943 a jeho výzkum validuje domněnku o tom, že autismus je pravděpodobně od počátku součástí lidské existence.

Stručně – co je tedy autismus?

Autismus je vrozená celoživotní neurologická variace, která se projevuje odlišným viděním a chápáním světa. Existují tři možné náhledy na autismus – medicínský, neurovývojový a sociální.

Autismus je velmi široké spektrum, na kterém se jedinci pohybují různě během svého života, mnohdy i v rámci jednoho dne. To znamená, že někdo, kdo může normálně chodit do práce první půlku dne, pak může potřebovat celou druhou půlku dne na zotavení. Mimo jiné to souvisí i s tzv.

maskováním – jevem, kdy autisté musí vynakládat obrovské množství energie, aby působili obyčejně. Proto je kontroverzní rozdělení na nízkofunkční a vysokofunkční autismus považováno autisty za mylné. V ČR se s ním však setkáváme velmi často. Ve skutečnosti to není tak, že by někteří autisté byli chytřejší nebo schopnější samostatného fungování, než jiní.

Autismus je jen jeden, ale protože jsme každý jiný, projevuje se u různých lidí rozlišně. 

Často se funkční dělení – tedy kategorizace na nízkofunkční a vysocefunkční odvíjí od toho, zda jsou autisté schopni komunikovat verbálně, tedy mluvenou řečí, nebo nikoliv. Tento rozdíl je však už zachycen v rozlišení autismu a Aspergerova syndromu.

Aspergerův syndrom je podskupinou autismu, jehož rozlišovacím znakem je, že na rozdíl od autismu u něj nedochází k opoždění ve vývoji řeči (naopak, tzv. Aspergeři často mluví, čtou, počítají a získávají akademické dovednosti rychleji a snáze, než neautisté – proto jsme se s nimi také dříve mohli setkat pod termínem “nadané děti”).

Budete mít zájem:  Konopí na předpis je zpět, ale za jakou cenu

  Diagnosticko statistický manuál, DSM, ve své poslední verzi už nerozlišuje mezi autismem a Aspergerovým syndromem.

Druhý bod, o který se dělení na nízkofunkční a vysocefunkční autismus často opírá je, zda je u daného autisty přítomná mentální retardace, či nikoliv.

Mentální retardace u dětí a lidí s autismem je však přežitým mýtem, na jehož pozadí stojí skutečnost, že nemáme k dispozici způsoby, jak dobře testovat mentální schopnost a kapacitu u lidí, kteří jsou neverbální  Jiným důvodem může být, že testovaný o test a jeho obsah a související komunikaci nejeví zájem.

 Ve výsledku tak zůstávají otázky v testech bez odpovědi, nebo se odpovědi a reakce týkají toho, co zajímá autistu, ne toho, co zajímá autora dotazníkového šetření.

Intelekt a jeho funkce jsou u autistů často nedotčeny. Samotná diagnóza autismu s nimi ni nedělá. Může však existovat řada překážek či přidružených poruch, která autistům brání používat intelektuální kapacitu způsobem, který očekávají neautisté.

Častým důvodem je smyslové přetížení, tedy stav, kdy je nervový systém vystaven takovému množství smyslových podnětů, že mozek není schopen normálně fungovat.

Ve své knize Jak to vidím já Temple Grandin dokumentuje příběh Tito Mukhopadhyaye, autistického chlapce, který dokázal jasně a zřetelně odpovídat na její pečlivě vybrané otázky a řešit složité problémy, ale pouze ve chvílích, kdy jeho mozek nebyl zahlcen smyslovým přetížením. V případě Tita je to jen několik chvil během dne.

Chybné rozlišení na nízkofunkční a vysokofunkční autismus vede k poskytování nesprávné podpory. Namísto, abychom porozuměli tomu, co daný člověk prožívá a s čím potřebuje pomoci, věříme, že problém je v autismu, který je třeba léčit. Tím vznikají kontroverzní terapeutické systémy, jako třeba ABA terapie, které autistům ubližují a způsobují trauma.

Jak si stojí lidé s autismem na trhu práce?

Dvě děti ze sta se narodí s poruchou autistického spektra. V Česku se tak pohybuje okolo dvou seti tisíc lidí s autismem. A ačkoliv se obecné povědomí o něm zlepšuje, mezi lidmi stále koluje řada mýtů.

Třeba, že je autista je buď Rain Man, nebo těžce postižená Dorotka z cenami ověnčeného článku Děti úplňku.

Přitom jedinců, kteří se pohybují mezi oběma extrémy autistického spektra a naučili se v životě fungovat bez větších obtíží, jsou tisícovky a společnost i zaměstnavatelé se teprve učí využívat jejich potenciál.

„Tak mi řekněte něco o sobě,“ zahájí personalista pohovor a zapře se o opěradlo židle.

Osoba na druhém konci stolu nervózně poposedne: „O čem mám mluvit? Chce slyšet výčet životopisu? Nebo mám mluvit o rodině? Jak to souvisí s prací? Není to nějaký test?“ Nastává dlouhá chvíle ticha a taky moment, kvůli kterému může množství firem přijít o loajálního a schopného zaměstnance.

Pracovní pohovor představuje pro člověka s poruchou autistického spektra vůbec nejnáročnější sociální situaci. Zdánlivě nevinná otázka dokáže autistu natolik vyvést z rovnováhy, že přestane být schopen další komunikace.

„Na jednom pohovoru se mě ptali, jakým způsobem bych testoval hardware v letadle,“ vypráví Petr Brozman, kterému byla diagnostikována porucha autistického spektra a v současné době působí jako IT tester. „Přepadnout mě neočekávanou otázkou, je pro mě stresující. Necítím se dobře a necítí se dobře ani druhá strana.“

Přitom pro úspěšnou integraci osob s lehčí formou autismu na trh práce stačí především porozumění, otevřenost a nastavení jasných pravidel.

Zatímco autistům zaměstnání přinese pocit naplnění, firmám může nastoupit loajální pracovník s originálním způsobem myšlení. „Nejvíce mi vadí předsudky. Přitom jsme každý jiný. Zaměstnavatelé se na to že je člověk autista, dívají skrz prsty.

Jako bychom kvůli tomu něco nezvládli. Přitom je problém třeba v tom, že člověku déle trvá se v něčem zorientovat,” dodává Brozman.

Co je to autismus?

Autismus je neurovývojová porucha, v rámci které jsou narušeny některé mozkové funkce.„Jedná se o vrozenou poruchu, která způsobuje, že určité části mozku fungují jiným způsobem než u neurotypických lidí (pozn. red.

: Neurotypik je neologismus, který označuje osoby, v jejichž chování se nevyskytují autistické symptomy.).

To znamená, že dochází k jinému zpracování a vyhodnocování informací a k jinému reagování na ně,“ vysvětluje psycholožka a terapeutka Kateřina Čížková.

Míra postižení a jeho projevy se ovšem liší případ od případu. Do autistického spektra spadají vysoce funkční jedinci, kteří se do společnosti bez větších problémů zvládli integrovat.

Mezi osoby s PAS se řadí také středně funkční, kteří mohou nacházet uplatnění v rámci chráněného bydlení.

U nejzávažnějších případů se k autismu přidružuje i těžká mentální retardace a patří mezi ně právě zmiňované děti úplňku.

„Dříve se poruchy autistického spektra rozdělovaly na podkategorie, včetně například Aspergerova syndromu, který patří mezi ty mírné. Postupně se od toho opouští, protože množství možných symptomů a jejich projevů je široké. Neexistují dva lidé, kteří by měly symptomy stejné. Neexistuje nic jako typický autista,“ doplňuje Čížková.

Přesto existují oblasti, které dělají problém všem autismům v různé míře: komunikace, sociální interakce a představivost.

Komunikace

Lidé s autismem se nerodí s přirozenou schopností komunikace.„U dětí s autismem se často nerozvíjí přirozený oční kontakt (ačkoliv to nemůžeme brát jako pravidlo), automatická reakce na úsměv a podobně.

Nedostatky v oblasti komunikace a sociální interakce je však možné naučit a čím dříve se s nácvikem začne, tím větší je šance na dobrý výsledek.

Naučené komunikační dovednosti jsou pak zásadní také při hledání práce,“ zdůrazňuje Čížková.

Sociální interakce

Pro osoby s poruchou autistického spektra bývá složitější vžívat se do role druhých a vnímat nuance mezilidské komunikace, které ostatní chápou přirozeně. „Mluví víc na rovinu, což může být vnímáno jako necitlivost. Říkají to, co v tu chvíli vidí.

Nemají pochopení pro lidské zaobalování a skryté významy. Například to, že komunikujeme prostřednictvím obličeje a mimiky, vnímání ironie, kterou vnímáme skrz soulad nebo nesoulad toho, co člověk říká nebo jakým způsobem, mohou být u autistického člověka oslabené,“ doplňuje Čížková.

Budete mít zájem:  Mikrovlnka, nebo sporák? Je to jedno

Představivost

Schopnost imaginace a pochopení abstraktních her je u jedinců s autismem snížené. Velmi často si uchovávají stereotypní okruh zájmů. „Mohou mít problém vyjít ven ze svých zajetých kolejí.

Pokud nejsou od malička vedení k tomu, aby se naučili nových postupů, vzniká u nich jakási rigidita,“ uzavírá Čížková. Tato vlastnost nicméně podle Štěpána Hejzlara z Národního ústavu pro autismus (NAUTIS) nepředstavuje překážku v pracovním využití, ale naopak.

„Pokud se podaří najít zaměstnání, které odpovídá jejich zájmům, stávají se z takových lidí ideální zaměstnanci,“ dodává.

Pracuje pouze polovina lidí s autismem

Výskyt poruch autistického spektra se Česku se odhaduje na 1,5 a 2,5 %, což podle Hejzlara odpovídá světovým průměrům. Počet těch, kteří mají diagnózu medicínsky potvrzenou je ale stále velmi malý.

O devadesáti procentech lidí žijících s diagnózou PAS nevíme nic. Často to jsou lidé, kteří se s diagnózou naučili žít sami, protože společnost autismus dříve nijak zásadně neřešila,“ vysvětluje Hejzlar.

Přibližně polovina dospělých lidí s potvrzenou PAS jsou ČSSZ uznány jako osoby se zdravotním postižením (OZP).

Lidé se statutem OZP si paradoxně mohou práci nalézt snadněji.„Pozice pro OZP dávají zaměstnancům lepší pozici pro vyjednávání, zároveň zaměstnavateli množství ekonomických výhod. Zákon o zaměstnanosti (č. 435/2004 Sb.) je v tomto ohledu dobře napsaný,“ podotýká Hejzlar.

U těch ostatních už je situace na trhu práce výrazně těžší. I přes to, že lidé s lehčími formami autismu mají podle Hejzlara standardní vzdělání a dovednosti, zaměstnání si hledají hůře nebo často končí na pozicích, které jejich kvalifikaci neodpovídají.

Přitom má na základě několik let starého výzkumu 85 % dospělých s poruchou autistického spektra u nás chuť a vůli pracovat. Podle Hejzlara je ekonomicky aktivní zhruba polovina.

Zaměstnání přitom pro osoby s PAS znamená možnost osamostatnit se a získat přirozené sociální vazby s kolegy, často i nové přátele. „Je to klišé, ale zaměstnání mění život k lepšímu, zejména v rovině sebepojetí.

Vybavuji si pár lidí, kteří dělali podřadné práce a dostali možnost využít svůj potenciál. Nemuseli se bát, že když neudrží oční kontakt, kolegové si o nich budou myslet, že jsou blázni jako v předchozích zaměstnáních,“ dodává Hejzlar.

Kromě finanční nezávislosti Brozman vyzdvihuje také režim a možnost rozvoje, který mu práce přináší. „Bez režimu můj den sklouzává k nicnedělání. Osobně na sobě pracuji rád a rád se setkávám s lidmi, se kterými podnikáme různé výlety a podobně. Když je člověk v myšlenkách sám, není to dobré.“

Ideální pozice neexistuje, ale jasná pravidla jsou výhodou

Jeden ze stereotypů kolujících o autistech je, že rádi vyhledávají rutinní činnosti.

To nicméně podle Hejzlara neznamená, že rutina je synonymem pro ideální zaměstnání autisty: „Podpora zaměstnávání lidí s autismem neznamená najít specifický druh činnosti nebo práce.

Potkávám se s učiteli s autismem, s asistenty ve školkách, s projektovými manažery. Kdybych teď prohlásil, že je pro autisty vhodný stereotyp, pětina klientů mi to omlátí o hlavu.“

Spíše než konkrétní pozice je podle něj důležitý přístup společnosti: „Může to být společnost, ve které je otevřená komunikační struktura, ve které se člověk s autismem nemusí být, že budou jeho sociální přešlapy penalizované. Na druhou stranu k němu jde nezkreslená zpětná vazba.

Lidé s autismem profitují z toho, pokud je práce přiměřeně direktivní. Zaměřená na výsledky, typu „tabulka je hotová, sklad mi sedí.

“ U prací, ve kterých není jasný začátek a konec, mívají lidí s PAS potíže s dodržováním pracovní doby, tendence k přesčasům, zahlcování se.”

Autisté mohou být loajální a schopní zaměstnanci

Slabé sociální dovednosti může zaměstnanec s autismem kompenzovat v mnoha ohledech. Například mají takoví zaměstnanci o 16 % nižší fluktuaci. Kromě toho přináší do firmy kvality, které bývají často vysoce ceněné. Patří mezi ně:

  • Orientace na přesné plnění zadaných úkolů,
  • Zaměřenost na detail,
  • Odolnost vůči prokrastinaci a nástrahám opakující se práce,
  • Vyvinutější schopnost rozpoznávání vzorců, testingu, hledání chyb,
  • Neotřelý typ myšlení, „outside the box“.

Máte kolegu s autismem?

Kolega s poruchou autistického spektra může být přínosem do týmu už jen svým originálním způsobem myšlení.

Firmy, které mají osoby s autismem úspěšně zaměstnávají, mají podobné zkušenosti: „Dochází k destigmatizaci autismu.

Firmy zjistily, že autista není někdo, koho se bát,“ objasňuje Hejzlar, podle nějž k úspěšné integraci mezi kolegy stačí dodržovat pár jednoduchých pravidel.

Buďte předvídatelní

Dodržujte stanovené časy a domluvy. Buďte přesní v tom, co a do kdy po kolegovi vyžadujete. Předejdete tím spoustě nedorozumění. Člověk s autismem se hůř domýšlí toho, co bylo řešeno mezi řádky.

Buďte vnímaví

Lidé s autismem mají často specifické projevy chování, kterým dávají najevo nepohodu. „Zacpávání uší může mít prozaickou příčinu třeba v intenzitě hluku nebo problikávající zářivce, pachu ze skladu, i když taková reakce už je spíše extrémní,“ dodává Hejzlar. Zkuste se vcítit do způsobu vnímání takového člověka a zbavit okolí podobných vjemů.

Zahrnujte do aktivit, ale nenuťte

Snažte se přirozeně zahrnovat kolegu s PAS do týmových akcí, ale nenuťte je vyčnívat ve větší skupině lidí. Netlačte jej do prezentačních vystoupení. Ale pokud sedí stranou na obědě, můžete za ním přijít a zeptat se, jestli si chce sednout k ostatním.

Ptejte se

Pokud si nejste jisti, jak se máte ke kolegovi chovat, nejjednodušší je se jej zeptat napřímo. „Funkční autisté, kteří jsou schopni vykonávat zaměstnání, jsou si mnohdy vědomi toho, že jsou jiní.

Nejlepší je se jich zeptat, co je pro ně příjemné a pochopitelné a co naopak ne. Komfortní pro ně také je, když s nimi jednáte na rovinu a dáváte jim zpětnou vazbu. Hele, tohle, co jsi řekl, bylo přes čáru, bylo to zraňující.

On si řekne: Ok, příště to budu dělat jinak,“ doporučuje Čížková.

Zbavte se stereotypů

Zásadní prvek chování vůči autistickému kolegovi je otevřenost. Neškatulkujte si jej jako někoho, kdo vám nebude rozumět. „Zkuste být otevření tomu, že je každý jedinec úplně jiný. Zkuste do toho jít s otevřenou hlavou, a především s otevřeným srdcem,“ uzavírá Čížková.

  • Více informací o poruchách autistického spektra naleznete na: https://nautis.cz/cz/autismus
  • Ilustrace: Antonio Uve

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector