Období vzdoru nazývané také jako první puberta, přichází většinou kolem druhého roku života dítěte (u některých i o něco dříve) a trvá přibližně do čtyř let.
V některých ojedinělých případech dítě vzdoruje minimálně, případně vzdorovité období trvá pouze krátce a tak jim obě zúčastněné strany „proplouvají“ docela rychle a dalo by se říci, že bezbolestně.
Avšak pro většinu rodičů je toto období obrovskou zkouškou trpělivosti.
Dítě se snaží prosadit si své, vzdoruje, křičí, pláče, hází se o zem nebo se vám dokonce snaží ublížit. Tyto projevy neznamenají, že je vaše dítě nevychované nebo že vás nemá rádo, pouze si začíná uvědomovat samo sebe a svou osobnost.
Přišlo na to, že slovíčko NE může použít i proti vám a tak to zkouší při každé příležitosti bez ohledu na to, zda jste doma, na návštěvě nebo v obchodě. Avšak i toto náročné období je důležitou etapou ve vývoji dítěte.
Buduje si svoji osobnost a rozvíjí sebevědomí, proto je správná reakce rodičů na vzdor velmi podstatná. Pomůžeme mu tím sebevědomí posilovat a ne ho ničit. V této situaci je potřeba si uvědomit, že nejde o mocenský boj a dítě se vám nesnaží ublížit.
Je to jen období, kdy jím lomcují emoce a ono je ještě nedokáže zvládnout a správně zpracovat. Potřebuje je ze sebe dostat ven a my bychom mu v tom neměli bránit. Nepotrvá to dlouho, dítě se opět uklidní a bude se tvářit, jakoby se nic nestalo.
Co dělat pokud dítě vzdoruje?
V první řadě musíte zachovat klid. Čím budete nervóznější vy, tím bude nervóznější i vaše dítě.
Uznávám, že je to někdy nadlidský výkon avšak vždy je třeba si uvědomit, že to vy jste ten dospělý a emocionálně vyzrálý a vaše reakce ovlivní další vývoj situace a v konečném důsledku i správný vývin vašeho potomka. Pokud dítětem lomcuje hněv, nesnažte se mu něco vysvětlovat či domlouvat.
V této chvíli vás nedokáže poslouchat a často tím vztek v dítěti ještě více vystupňujete. Vyčkejte až se dítě uklidní a pak si v klidu o tom, co se stalo, promluvte. Nepoužívejte fyzické tresty a pokud se vám zdá, že překročilo jisté hranice, potrestejte ho hned.
Například pokud na hřišti vzalo chlapci kyblík, nechce mu ho vrátit a při pokusu vzít mu ho, se začne házet o zem, případně to dojde až k tomu, že bije vás nebo se snaží ublížit jiným dětem, řekněte mu, že půjdete domů, pokud s tím nepřestane. Pokud to nezabere, nezaváhejte a domů ho skutečně vezměte.
Nepoužívejte výhrůžky typu, že dnes večer se nebude moci dívat na oblíbenou pohádku nebo nedostane sladkost po obědě, protože to už je příliš pozdní trest, který si dítě v tomto věku ještě nedokáže spojit se situací, která se odehrála několik hodin předtím.
Dejte mu na výběr
Výbornou pomůckou je přijít na to, ve kterých situacích pravidelně k vzdoru dochází a pokud je to možné, snažte se jim vyhnout. Neslibujte dítěti něco, co pak nedokážete splnit. Často může pomoci, pokud namísto jasného ne, dáte dítěti na výběr.
Pokud si ráno nechce obléci to, co jste mu nachystali dejte mu na výběr ze 2 až 3 triček či 2 až 3 kalhot a ať se samo rozhodne v čem dnes do školky půjde. Samozřejmě jsou i situace, kdy není dobré dítěti ustupovat a jednoduše byste měli trvat na svém.
Dítě zkouší hranice své nezávislosti a vy musíte najít správný poměr, kdy a v čem dítěti ustoupit a kdy si stát za svým rozhodnutím.
Odpoutejte jeho pozornost
Pokud vidíte, že se schyluje k nejhoršímu, snažte se odpoutat jeho pozornost na něco úplně jiného. Vezměte ho na ruce a jděte ven na zahradu (nebo na balkon) a upřete jeho pozornost na lidi, auta či ptáky.
Zkuste mu začít zpívat jeho oblíbenou píseň, přečtěte mu úryvek z oblíbené knihy nebo mu nakreslete něco, co ho dokáže zaujmout. Na každé dítě zabírá něco jiného, jen třeba přijít na to, co to je. Samozřejmě, že to nepomůže vždy a ani to nebude fungovat věčně.
Pokud vám však odvedení jeho pozornosti na cokoliv jiného pomůže odehnat alespoň pár výbuchů zlosti stojí to za vyzkoušení, co říkáte?
Obejměte ho
Slyšeli jste už o terapii objetím? Tato metoda původně pochází z Ameriky. Dnešním rodinám ji rozvinula a přizpůsobila česká psycholožka Jiřina Prekopová, dlouhodobě žijící v Německu. U některých dětí je silné objetí (ne však násilné držení) výbornou pomůckou na zvládnutí vzdoru a případné agrese.
Snažte se, co nejméně mluvit, pouze ho silně obejměte a čekejte, dokud vztek nevyprchá. Podstatou této metody je dítě neutěšovat a nechat emocím volný průběh. Objetím dítěti dáváte pocit jistoty a zároveň mu dáte najevo, že ho neodsuzujete a milujete ho, i když jeho chování není vhodné a nelíbí se vám.
V případě, že nepomůže žádná z výše uvedených rad, přichází na řadu ignorace. Ujistěte se, že v okolí dítěte není nic s čím by si mohlo ublížit a jednoduše ho ignorujte. Někdy to bude trvat kratší dobu, jindy déle, nakonec však určitě plakat přestane.
Jakmile se dítě uklidní, je potřeba mu dát najevo, že jeho chování nebylo správné, ale vzdorovité situaci byste měli ukončit něčím pozitivním.
Pochvalte ho, že dnes se uklidnilo poměrně rychle nebo uznejte, že mělo právo se zlobit avšak házením se o zem zajisté nic nevyřeší.
Mluvte o vzdorovitých situacích i se svým partnerem či manželem. Protože je velmi důležité, abyste byli s otcem dítěte v tom, co může a co zase ne, zcela jednotní.
Pokud se neshodnete a každý reagujete jinak, zbytečně tím záchvaty vzteku prodlužujete. I když je to velmi vyčerpávající a někdy si už opravdu nevíte rady, uvědomte si, že je to jen vývojové období.Každý rodič si tím prošel a věřte, že i vaše dítě to dříve či později určitě přejde a vy budete mít doma opět svého andílka.
Autorka: Lucia Jarábková
3 zlatá pravidla pro období vzdoru
vyšlo v 
Já a sám – tahle dvě slůvka stojí za učebnicovým pojmem „období vzdoru.“ A obvykle za ním stojí také spousta nešťastných rodičů a vztekajících se dětí, které nám přes noc někdo nejspíše vyměnil. Neděste se předem, poradíme vám, jak na to…
Dítě je mezi druhým a pátým rokem života na své vlastní cestě za osobitostí. Chce se samo oblékat, jíst, rozhodovat a na vše je patřičně hrdé. Váš oddaný uzlíček se zkrátka začíná vymykat z mateřské náruče.
„Jít do obchodu je pro mě za trest,“ vypravuje Lída. „Tříletý syn chce každé dvě minuty všechno koupit. Když odmítnu, nastane řev, že se všichni otáčejí. Většinou koupím aspoň něco, aby byl klid. Doma jsou scény, když není po jeho, to sebou i sekne o zem. Než abych si užívala vytoužené mateřství, spíš ho teď přežívám úplně zpocená.“
Jaká matka, taká Katka?
A Lída zdaleka není jediná. V období vzdoru nastávají chvíle bezradnosti, pláče a studu. Tak jako v ostatních životních etapách nebo situacích ale mějte na paměti: Jste na to dva, máma a vaše dítě. A dobrá příprava a klid v mnoha neočekávaných situacích zajistí, že na batolecí období budete nakonec vzpomínat s láskou.
Stačí přitom „málo“: Pochopit své dítě a sebe oprostit od skličujících vlivů okolí, které vnímáme často až příliš silně.
Dětský vzdor může být v mnoha situacích jenom reakcí na způsob, jakým s dítětem mluvíme
„Každé dítě je originál a má svůj temperament, ale přístup maminky, resp. rodičů, hraje velkou roli,“ potvrzuje Hana Havrilcová z Nevýchovy, pedagožka a lektorka kurzů pro rodiče.
„A právě dětský vzdor může být v mnoha situacích jenom reakcí na způsob, jakým s dítětem mluvíme a jednáme, nebo výsledkem neporozumění. Když tohle slyší rodiče poprvé, někdy jsou dost překvapení, ale velmi brzy nám to potvrzují.
Začnou to v průběhu kurzu vidět i u sebe a svých dětí.“
Jde jen o to, najít rovnováhu. A děti nám velmi často zrcadlí nás samé. Pokud jste tedy založením prudší povaha, která častěji zvyšuje hlas, a vezmete v úvahu nezvratitelný fakt, že se děti učí nápodobou, je jasné, že vás nějaké „scény“ asi čekají.
„Některé děti se vztekají často a jiné vůbec. Míváme ve zvyku připisovat to povaze dítěte, tohle je klidné dítě, ta máma má ale štěstí, a tohle je prostě od přírody vztekloun. Když se ale v kurzu podíváme blíž, jak spolu maminka a dítě fungují, velmi často zjistíme, že není tak úplně náhoda, jak se dítě projevuje,“ doplňuje Havrilcová.
„Dobře vychované dítě“
Vzdor našich dětí patří mezi maminkami k nejdiskutovanějším tématům. A je také nejčastějším důvodem, proč saháme po příručkách a sbíráme různé tipy, jak na to.
Obrovský význam však hraje fakt, že mnohdy až příliš řešíme své okolí. Stydíme se za projevy svých dětí, protože se po nás lidé ohlížejí. Stydíme se i za sebe, protože „výchovně selháváme.
“ Vychované dítě je přece to, které se nikdy nevzteká. Nebo ne?
„S první dcerou jsem se takhle cítila mockrát,“ vybavuje si Havrilcová. „Vzpomínám si, jak se jako čtyřletá vztekala u pokladny, já už měla zboží na pásu, za námi fronta, nedalo se jinak než zůstat u kasy, dokud nezaplatíme.
Stačilo by asi říct dvě jasné, klidné věty, nakupovat už jsme spolu uměly. Ale jak jsem cítila v té frontě přísné pohledy ostatních lidí, začala jsem na dceru křičet. A ona mi to pěkně vracela.
Celá fronta včetně pokladní se pak do mě pustila, co jsem to za mámu a já se třásla, potila a chtěla hlavně zmizet.“
Když se cítím jako nemožná máma, těžko se mi na dítě v hysterickém záchvatu reaguje s nadhledem
První rada je tedy jasná: Neklaďte na sebe přílišné nároky. Zkuste k celému složitějšímu období přistupovat více z pohledu dítěte, a ne okukujících kolemjdoucích. Odpusťte sobě, když vám „ujedou nervy“, a svému synovi či dceři stejně tak. A zachovejte klid.
„Spousta maminek v našich kurzech je ovlivněná vlastní výchovou, jsou nejisté a taky se bojí, aby jim dítě nepřerostlo přes hlavu. A tak někdy potřebují začít tím, že si uvědomí: Když se cítím jako nemožná máma nebo mám nepříjemný pocit, co tomu řeknou lidi, těžko se mi na dítě v hysterickém záchvatu reaguje klidně a s nadhledem,“ vysvětluje odbornice.
„Když se pak naučí nenechat se převálcovat svými pocity, říkají nám, že dokážou s dětmi i ve vyhrocených situacích zůstat v klidu.”
Hluboký nádech
Pokud vaše dítě prožívá učebnicové období vzdoru, uvědomte si, že tu nic není nastaveno jako útok proti vám. Ve všech „vztekacích“ situacích je dítě stejně bezradné jako občas vy, akorát že vás dělí prožité zkušenosti a jeho krátkodobé poznávání světa.
Jedna univerzální rada však existuje. „Než ve vypjaté situaci něco řekneš nebo uděláš, na chvíli se zastav,“ doporučuje Havrilcová.
„A uvědom si, co bys teď potřebovala ty, mámo, abys to vyřešila v klidu.
Třeba si připomenout, že ti nejde o to, rychle dítě umlčet, ale dobře to spolu zvládnout? Pro spoustu rodičů je tohle ze začátku těžké, ale jakmile se jim to poprvé povede, zažívají velkou úlevu.”
Klidná máma je klíčem ke zvládnutí naprosté většiny vypjatých situací
Klidná máma je klíčem ke zvládnutí naprosté většiny vypjatých situací. Vaše dítě totiž potřebuje pomoct a vy jste tu od toho, abyste uznala jeho důvody a srozumitelně mu vysvětlila, proč mu nemůžete koupit to krásné auto na dálkové ovládání.
„A nemá ani smysl dítěti v tuhle chvíli domlouvat, aby se nevztekalo. Představte si sebe, že máte obrovský vztek a někdo vám řekne: „Přestaň se vztekat.“ Pomůže vám to? A když vám maminka naplácá, řvete ještě víc,“ podotýká odbornice.
Nezanedbejte ani možnost celou situaci probrat znovu a v klidu doma. Jen tak ji totiž uzavřete nebo ještě lépe, vymyslíte, co dělat, aby se neopakovala.
3 zlatá pravidla
Mgr. Hana Havrilcová, pedagožka, lektorka Nevýchovy a máma dvou dětí
Mějte na paměti, že vaše dítě se učí nápodobou. Každý den vás pozoruje: co děláte, jakým způsobem řešíte nejrůznější situace, jak se při tom cítíte… Takže myslet na svou vlastní pohodu není žádné sobectví, ale naopak cesta k tomu, jak mít doma pohodové dítě a zvládnout spolu hravě i tolik obávané období vzdoru.
Nečekejte, až vzdor přijde. Již u miminka totiž můžete výrazně ovlivnit, jak moc se bude vaše dítě později vztekat. Když se už v té době naučíte si rozumět, máte vyhráno. První krok k tomu? Říkejte dítěti, co máte v plánu, co děláte, co potřebujete a proč, přece se ho to týká. A sledujte se zájmem, jak „mluví“ ono, jak s vámi komunikuje.
3. Zůstaňte s ním na jedné lodi
Když už je tu scéna, neudělejte z ní boj. Než něco řeknete, vydechněte a uvědomte si, že vám to nedělá naschvál. Dítě je v nepříjemné situaci stejně jako vy, jste tam spolu, ne proti sobě.
Vzpomeňte, že ty přísné oči kolem patří maminkám, které taky někdy bývají ve stresu, to vám pomůže být o něco víc v klidu. A pak s dítětem začněte mluvit jako s někým, kdo teď aktuálně potřebuje pomoct.
Připravila: Tereza Víchová
Zdroj: Maminka 03/2015
Období vzdoru je pro spoustu rodičů strašák číslo jedna. Jestli vás to právě trápí a zdá se vám, že Nevýchova by mohla být dobrá cesta, pojďte se za námi podívat do kurzu. Je tam pro vás připravená spousta praktických rad a zkušeností se vzdorem a najdete tam i Nevýchovné principy, které využijete v dennodenním životě. Tady máte odkaz, pokud chcete nakouknout rovnou
Pokud se vám článek líbil, pošlete ho dalším rodičům:
Období vzdoru u dětí: jak ho co nejlépe zvládnout?
Vaše dítko bylo ještě do nedávna hodné a bez problému s vámi spolupracovalo a najednou odmítá poslouchat, namísto toho odmlouvá, je náladové, neustále se mu něco nelíbí nebo dokonce dělá hysterické scény? Potom tedy nejspíš nastalo období vzdoru, které je typické zejména u dětí mezi druhým až třetím rokem. Zajímá vás, jak tohle období zvládnout?
Jak se projevuje období vzdoru?
Typicky se projevuje u dětí ve věku dvou až tří let, někdy ale i mnohem dříve, například už v jednom roce. U některých ratolestí má tato fáze mírnější průběh, zatímco u jiných bývá doprovázena častým vztekáním i křikem. Děti zpravidla odmítají poslouchat pokyny rodičů, neustále se jim něco nelíbí, odmlouvají, náhle se mění jejich nálada a nebo dělají hysterické scény.
Období vzdoru se vyznačuje ukončením jedné vývojové fáze, kterou nahrazuje doba samostatnosti, kdy si vaše ratolest začíná uvědomovat sebe sama a utváří si sebevědomí a svou osobnost.
To je také důvodem, proč začíná vzdorovat vašim požadavkům a preferuje dělat věci po svém. V této etapě je pro děti typická především snaha prosadit si vlastní vůli a slovíčko „NE“.
Je však důležité mít na paměti, že i tato fáze je přechodná a časem pomine, a je naprosto přirozené si jí projít.
Kdy se u vašeho dítěte začalo projevovat období vzdoru?
Jak dlouho trvá období vzdoru?
Stejně jako osobnost vašeho potomka i období vzdoru je individuální záležitostí. Samozřejmě vždy záleží, kdy se začne projevovat. Čím dříve si dítě začne prosazovat svou, tím déle budete nejspíš muset držet vaši trpělivost na uzdě.
Zpravidla však netrvá déle než do věku 3 let, jelikož se právě v tuto chvíli již vytváří osobnost dítěte.
Možná ještě pár měsíců po té, co vaše ratolest sfoukne tři svíčky na dortu, zažijete několik návalů pláče a vzteku, nicméně ve věku 4 let by se měla situace zklidnit.
Po dosažení 4 let bývají děti vyrovnanější, lépe rozumí sociálním zvyklostem i jednotlivým situacím a samy je lépe zvládají.
Z toho důvodu je potřeba stanovit, kde končí a začínají hranice jejich svobody a jaký řád je nutné dodržovat.
Děti by měly především pochopit, že určitá pravidla platí pro každého jedince a nejsou pouhým přáním jejich rodičů.
Jak přistupovat k dětem v období vzdoru?
Vzhledem k tomu, že každé dítě má jinou povahu a odlišné potřeby, je žádoucí podle toho k výchově přistupovat a nesnažit se jednat v rozporu s jejich osobností.
Zatímco některé ratolesti jsou více temperamentní, jiné jsou klidnější a loudavější.
Tudíž budete sami proti sobě, pokud se budete snažit divočejší dítě donutit sedět v klidu a na rozvážnějšího jedince budete spěchat.
Výchova by ve své podstatě měla být spíše demokratická a spolupracující, nikoli příliš liberální či autoritativní.
Přílišná autorita upírá dítěti možnost cokoli rozhodnout sám za sebe a rozvíjet se a liberální výchova vede ke zmatenosti a stresu z toho, co váš potomek může a co nikoli.
Dítě by mělo znát jasné hranice a pravidla toho, co se smí a co nikoli, ale zároveň by mělo mít prostor rozvíjet svoji osobnost a samostatně se rozhodovat.
Demokratická výchova spočívá v uzavírání dohod mezi rodiči a jejich potomkem, jejichž nedodržení nese určité následky. Pokud se vydáte tímto směrem výchovy, bude pro vás snazší udržet předem nastavené hranice. Tento směr výchovy vychází z přiměřených pedagogických zásad, a proto je dobré se mu snažit alespoň přiblížit.
Znaky demokratické výchovy
- Vzájemný respekt: rodič respektuje individualitu dítěte a jeho spontánní projevy, ale vyžaduje, aby on sám byl respektován.
- Volnost do určité míry: dítě je poučeno o tom, kde jsou jeho hranice a co už není bezpečné pro něj nebo pro jeho okolí.
- Stanovení dohod: rodiče mají s dětmi dohody. Pokud dojde k jejich porušení, ratolest není potrestána, ale přicházejí důsledky, které musí dítě samo vyřešit.
- Respektování potřeb a korigování chování, kterým se předchází hysterickým výbuchům hněvu.
- Domluva přiměřená věku: pokud se váš potomek staví do odmítavé pozice, snažte se s ním rozumně domluvit na jiném řešení.
- Důslednost: je třeba si stát za stanovenými pravidly a nezlomit nad nimi hůl.
- Možnost volby: rodiče nechávají svého potomka, aby měl pocit, že se o některých věcech rozhodl sám. Například ho necháte vybrat, zda si chce vzít modré nebo červené tričko.
Jak předcházet krizovým situacím?
Nezapomeňte, že se děti nejlépe učí nápodobou. Kromě toho, že vás denně pozoruje při tom, co děláte a jak se chováte v určitých situacích, zároveň vnímá, jak je zvládáte a jak se přitom cítíte.
Pokud se budete snažit zachovat klid a nebudete se kvůli každé drobnosti rozčilovat, i váš potomek bude o něco klidnější. Pokud se vaše dítko rozčiluje, možná naopak pomůže, když vy napodobíte jeho.
Bude zaskočeno a nejspíš pozná, že to k ničemu není.
Stejně tak si dávejte pozor na vysílání dvojího signálu, kdy jsou vaše požadavky v rozporu s tónem hlasu či gesty. Děti posléze pokynům nerozumí a jsou zmatené.
Stejně tak nezapomínejte, že malé děti nerozpoznají ironii a sarkasmus, tudíž některá vaše sdělení mohou mít opačný účinek.
Další možností je v krizové situaci odpoutání dětské pozornosti k něčemu jinému.
Dále se zkuste raději místo šíření negativních pokynů typu „nesmíš“, „nedostaneš“, „nezvládneš“ apod. vyjadřovat pozitivně a posilovat kladné chování. Rodiče mnohdy svým dětem spoustu věcí zakážou, ale zapomenou jim ukázat, co je správné a zároveň vysvětlit proč.
I z tohoto důvodu je dobré mít včas stanovené hranice, které dítě nesmí překročit. Pokud by nastala situace, kdy by dítě mělo být potrestáno, je nutné, aby vědělo proč.
Nečekejte tedy, až se dostaví období vzdoru, ale zkuste aplikovat kroky demokratické výchovy co nejdříve.
Zdroje: motherclub.cz, nevychova.cz, babyonline.cz
Jak zvládnout dětský vztek? Praktické rady, jak se chovat ke vztekajícímu dítěti
Spousta dospělých považuje nevhodné chování dvouletého, tříletého či čtyřletého dítěte za rozmazlenost, rozmar nebo snahu provokovat a upozorňovat na sebe, podle psychologů jde ale o zcela přirozené situace, které vznikají v souvislosti s tím, jak se vyvíjí dětský mozek a nervová soustava, což je velmi komplikovaný proces, který probíhá skokově. Afektivními záchvaty se nám dítě snaží vždy něco sdělit a spustit lavinu může i zdánlivá maličkost, třeba když ho uprostřed hry donutíte jít si sednout ke stolu, kde má připraven oběd.
Boj kdo s koho?
Máte pocit, že jde jen o divadýlko a snahu upoutat na sebe pozornost? Často to tak není.
Pláčem, křikem, smýkáním sebou o podlahu nebo rozdupáním hradu ze stavebnice pouští dítě ven nahromaděné emoce a napětí, které se v jeho centrální nervové soustavě nakumulovaly pod tlakem vnějších podnětů (což může být např. únava nebo nedostatek spánku, hlad, potřeba čurat, nedostatek pohybu, příliš horké počasí…).
Své emoční výlevy a nálady je více než 80 procent dětí schopno ovládat až po čtvrtých narozeninách. Důvodem je nedostatečné propojení všech neuronů v mozku se zbytkem těla.
„Vztek je důkazem rozvíjejícího se rozumu a procesu osamostatňování, zároveň také následkem frustrace „chci, ale nesmím“ nebo „musím, ale nechci“ a k tomu se ještě přidává „chci, ale nezvládnu to“. A frustrace musí ven! Nemůžete své dítě uchránit před tím, aby prožilo frustraci a zklamání.
Můžete se ale postarat o to, aby se z každého svého záchvatu vzteku naučilo něco užitečného,“ zdůrazňuje ve své knize Výchova v období vzdoru německá psycholožka Annette Kast–Zahn.
Dopřejte mu tu zkušenost
Téměř dvě třetiny dětí od roku a půl do tří let trpí častými záchvaty vzteku. V naprosté většině případů se jedná o zcela normální „krize“, vaše dítě potřebuje prožít tu zkušenost, že ne všechno může pokaždé jít podle jeho vůle a přání.
Jedině tak se naučí, jak se s tím v budoucím životě vyrovnat. Nepoddávejte se vůli svého potomka pokaždé, když se rozvzteklí.
Krátkodobě sice nastane vytoužený klid, ale dítě se tímto způsobem naučí, že jeho negativní chování je tolerováno, a navíc ještě odměněno.
Na straně rodičů vzniká nejistota a napětí, malý umíněnec si vytvoří vzorec „dostanu vždy, co chci, jen stačí pořádně křičet“. A vzniká začarovaný kruh. Buďte svému dítěti příkladem.
Ukažte mu, že i vy musíte někdy zkrátka zatnout zuby a dělat nebo vydržet něco, co se vám nelíbí, ale že i tak se s takovými situacemi dokážete vyrovnat
, aniž byste házeli věcmi, utíkali do koupelny a zavírali se tam nebo ječeli na celý dům.Každé dítě do tří nebo čtyř let žije naplno právě aktuálním okamžikem. Trpělivě se pokuste zjistit, jaký problém byl spouštěčem záchvatu.
Není nervózní z plánované návštěvy lékaře? Nemá žízeň? Není mu zima nebo nepokouší se o něj viróza? Nepotřebuje na záchod? Nechybí mu odpolední spánek? Neztratil oblíbeného plyšáka? Buďte nablízku, dejte mu láskyplně najevo, že jste tady pro něj, nasloucháte mu a rozumíte.
Zároveň se ale nenechte vtáhnout do jeho citové bouře a hlavně si nic neberte osobně. Myslete na to, že jeho vztek není namířen proti vám.
Učí se překonávat neúspěchy a při tomto strastiplném procesu je jen náhoda, že jste právě vy, jako jeho nejbližší osoba, která je stále „po ruce“, hlavním objektem vyjádření jeho frustrace.
Snažte se nereagovat podrážděně, ovládněte stoupající adrenalin, mluvte na něj nadále přátelským a klidným tónem a ukažte mu, že ho přijímáte i v tomto jeho rozpoložení a pro jeho světabol máte pochopení.
Zažeňte nudu
Pokud ještě nával vzteku nedospěl do „akutní“ fáze, máte určitou šanci odvrátit pozornost potomka zcela jiným směrem. Jednejte rychle. Věnujte se mu, vytvářejte vhodné podněty, hry a aktivity. Dítě, které se nudí, začne dříve nebo později zlobit.
Zlobení je to však z našeho dospělého pohledu, ono si jen prostě začne vyhledávat vlastní zábavu (nehledě na zákazy a nastavená pravidla), která vám nejspíš nebude pokaždé po chuti.
Nabídněte oblíbenou hračku, přečtěte knížku nebo zadejte dítěti nějaký malý úkol a slibte odměnu, zapojte ho do domácích prací.
Umožněte mu uvolnit napětí
Samozřejmě, pokud právě přihlížíte záchvatu vzteku, který je v plném proudu, je nejspíš nejlepším řešením nechat ho doznít a počkat, až si dítko „vybije baterky“ a pustí negativní emoce ven. Nechte ho vyřádit, jen hlídejte, aby si nedopatřením neublížilo nebo něco nezničilo a jednoduše vyčkejte, až se bouřka přežene.
Pak ho můžete pevně obejmout a snažit se ho přesvědčit, že jeho emocím rozumíte a chápete, proč se tolik zlobí.
Například stylem: „Ty jsi se tak rozzlobil, protože jsme nekoupili čokoládu? Rozumím ti, taky mě občas pěkně naštve, když nemůžu mít to, co bych chtěla.
“ Nebo „Rozbila se ti ta červená mašinka, protože jsi s ní hodil o zem? Taky bývám smutná, když mi upadne sklenička a zbydou z ní jen střepy, to je opravdu k pláči, ale pokusíme se to nějak spravit.“
Autor: Simona Procházková
Období vzdoru: Jak zvládnout, když se dítě vzteká
Snad každou maminku to potkalo. Jdete se svým potomkem po ulici a on se najednou začne vztekat. Chce jít jiným směrem, něco koupit, prostě něco, co nechcete vy. Kdo se s tím setkal, ví, jak je to nepříjemné – všichni se po vás otáčejí a špitají si, jak neschopná jste matka, která dítě nezvládá. „Zase další uřvaný fracek.
“ „Já bych mu napráskala, co se do něj vejde, aby si to rozmyslel,“ nebo „Vidíš Kubíčku, takhle se hodné děti nechovají, chlapeček je zlý,“ i takové komentáře si můžete od kolemjdoucích vyslechnout. Vám se pění krev v žilách a nejraději byste je poslala do patřičných míst.
Jenže váš potomek řve dál, sedne či lehne si na zem a vy jste bezmocná.
Dítě není neposlušné, jen vzdoruje
Záchvaty vzdoru si projde snad každé dítě, většinou ve věku dvou až pěti let. Nejčastěji se objevují mezi druhým a třetím rokem, poté jich ubývá, nebo zcela mizí.
Je to zcela normální a nemá to nic společného s neposlušností a nevychováním (jak si ovšem myslí a nahlas komentuje většina okolojdoucích, kteří jsou záchvatům vzteku přítomni).
Dítě se vymezuje, snaží se prosadit, dává tak najevo frustraci, kterou zažívá (třeba tím, že mu vypneme pohádku, nekoupíme hračku, přerušíme hru…), a kterou většinou ještě neumí vyjádřit slovy. Podle odborníků je běžných i pět až sedm záchvatů denně.
6 tipů, jak zvládnout období vzdoru
To všechno je sice pěkné, jenže když jste matka, která má vztekající se a vzdorující dítě, trápí vás to a nevíte, jak reagovat. Co tedy můžete vyzkoušet?
1. Dítě nikdy netrestejte
To, že si dítě prochází obdobím vzdoru, je přirozené a normální a nikdy by se za to nemělo trestat. Špatně reagují matky (a je jich bohužel spousta), které malé vztekající se dítě na ulici zbijí. Tím si však nejen nepomůžou, ale většinou dosáhnou toho, že dítě řve ještě víc. Uvědomte si, že vzdor není neposlušnost, že není namířen proti vám ani nikomu jinému.
2. Na dítě nekřičte, obejměte ho
Křikem a pláčem dává dítě v tomto věku najevo svůj vnitřní stav – něco chce a ještě nechápe, proč to nemůže mít. Stejně jako výpraskem také křikem jeho záchvat ještě zhoršíte. Snažte se zůstat v klidu.
Někteří odborníci doporučují zkusit pevné objetí. Zkuste vztekající se dítě pevně obejmout a držet. Ucítí, že jste s ním a vztek se zmírní. Ale pozor – vše je individuální a každé dítě reaguje jinak.
Rozhodně nejde o univerzální recept pro každého.
3. Odpoutejte jeho pozornost
Asi nejpraktičtější radou, která ze zkušenosti mnoha matek nejvíce funguje, je pokusit se odpoutat pozornost dítěte. Mluvte na něj klidným hlasem a něco zajímavého mu ukazujte – auto, zvíře, co má rádo. Ptejte se ho a zkuste docílit toho, aby vás vnímalo a odpovědělo. Jakmile bude mít nový podnět, zklidní se. Důležité je, aby nevybuchly nervy vám, ale působila jste vyrovnaně.
4. Zkuste si ho nevšímat a odejděte
Na některé děti pro změnu platí metoda ignorování. Nevšímejte si jeho vztekání, a když jste doma, odejděte do vedlejší místnosti. Řekněte mu, až za vámi přijde, až se uklidní.
Pokud vás situace zastihne na veřejnosti či v obchodě, je to horší. Je-li to možné, odejděte za roh, aby dítě nevidělo vás, ale vy jeho ano.
Z obchodu řvoucí dítě raději odneste a nechejte ho, aby se uklidnilo venku.
5. Zlehčete situaci
Existují děti, u kterých funguje, pokud jejich záchvat vzteku vezmete s nadhledem a zlehčíte. Když se bude válet po zemi a řvát, zkuste mu říct něco ve smyslu: „Jen se vztekej víc, ať je to slyšet až ven.“ „Ty máš dobré hlasivky, a jak si procvičíš nohy, když tak hezky kopeš.“ Dítě tuto reakci nečeká, a tak se často zklidní.
6. Studená sprcha
Mezi matkami koluje ještě jedna velmi oblíbená rada – když je dítě rudé vzteky, strčte ho v oblečení pod studenou sprchu. U spousty dětí to funguje a uklidní se a příště pak stačí sprchou jen pohrozit.
Ale pozor, děti jsou různé a došlo i k případům, že na takovéto uklidňování citlivé dítě reagovalo prudkým šokem, anebo se po tomto zážitku začalo bát a pomočovat.
Proto dobře zvažte, zda je nutné k tomuto kroku sáhnout a zda by vaše dítě spíš nepoznamenal.
Období vzdoru – Teorie typů
I když čekáte, že období vzdoru přijde, stejně vás projevy dítěte a vaše vlastní reakce překvapí. Nemá cenu si vyčítat, že se nám nedaří tyhle situace ustát.
Málokterý rodič dokáže zůstat trpělivý, když stokrát za den slyší „Já chci!“, „Já nechci!“, „Já sám!“ nebo „To je moje!“ Málokterý udrží své vlastní emoce na uzdě, když má dítě hysterický záchvat. Nabízím vám podporu.
Rady do praxe i vysvětlení, o co v období vzdoru vlastně jde.
Chcete rychle radu? Skrolujte dolů na část „Co můžeme my rodiče dělat?“ (pod obrázkem krájejícího chlapečka). Doporučuji ale přečíst si i vysvětlení. Protože dětské chování, kterému nerozumíme, hůře zvládáme.
Konkrétní rada „co dělat, když se dítě vzteká“ nám zpravidla moc nepomůže, když nevíme, PROČ se dítě vzteká. Protože každý rodič je jiný a každé dítě je jiné. Teprve rada, kterou si vztáhnete ke své situaci, může být užitečná.
Období vzdoru? Samé dobré zprávy
Možná bude těžké se s tím smířit, ale to, co vnímáte jako období vzdoru, je přirozená vývojová fáze. Dobrá zpráva tedy je, že vaše dítě je na správné cestě. Začíná si uvědomovat svoje JÁ. Musí ho oddělit od rodičů.
Aby mohlo zažívat samo sebe, musí sebe „ohraničit“ vůči ostatním. Další dobrou zprávou je, že se dítě přitom učí rozhodovat, postarat se o sebe, začíná ovládat svou vůli.
Kdo by nechtěl, aby tohle všechno jeho dítě umělo! Pro život jsou to naprosto nepostradatelné dovednosti.
Jenže dítě se tyto dovednosti teprve učí a občas působí, jako slon v porcelánu. Jde na hranu, používá silné emoce. Jinak to zatím neumí. Takže aby těch dobrých zpráv nebylo málo, mám pro vás ještě dvě:
- Dítě vám to nedělá schválně. Není to promyšlený útok na vaše city nebo autoritu.
- Sebelepší výchovou nemůžete období vzdoru předejít.
Mezi 2. a 3. rokem se v řeči dítěte nápadně často začíná objevovat „já chci..!“ a „já sám..!“. Skrývá se za nimi rozvoj pěti důležitých dovedností, které dítě trénuje, ale naráží přitom na nás, rodiče. Nedělá nám to schválně, prostě se učí něco nového, co bude v životě potřebovat. Jenže my to vnímáme jako vzdor.
U každé dovednosti se můžete zamyslet, jestli ji právě trénuje vaše dítě a zda teď jeho chování lépe rozumíte.
1. Já chci rozhodovat o tom, co se mě týká
My rodiče ale máme na dítě různé požadavky. Buď si myslíme, že by prostě mělo poslouchat, nebo prostě víme, co je pro něj dobré. Z výzkumu autorů Haswell, Hock a Wenar jasně vyplynulo, že nejčastěji jdou děti do vzdoru při požadavcích
- aby si dítě přestalo hrát a šlo jíst,
- ochutnalo nový pokrm,
- opustilo vanu,
- obléklo si neoblíbený kus oblečení,
- šlo spát.
A víte, kdy probíhaly nejintenzivnější záchvaty? Při po požadavku, aby dítě přerušilo to, co právě dělalo (hrálo si, koupalo se ve vaně), a začalo dělat něco jiného (například šlo jíst nebo spát).
2. Já chci rozhodovat o druhých, řídit je
Není to typické pro všechny děti, ale mnohé se snaží v batolecím věku ovlivňovat i to, co budou dělat druzí. Zuzka mi napsala: „Syn teď často říká ‚mámo, podej‘, když mu něco spadne, nebo ‚mámo uklidit‘, když něco zašpiní. A také ‚mámo krmit‘ – i když to sám umí.“ Tohle dělají skoro všechna batolata, ale některá chtějí skutečně „převzít velení“.
3. Já můžu něco vlastnit
„Dřív byla hračka moje, když jsem ji měl zrovna v ruce. Teď už vím, že je moje, i když ji zrovna nevidím nebo ji má někdo jiný.“ Takhle nějak si dítě začíná uvědomovat, co to znamená něco vlastnit.
Jenže navíc vnímá svou hračku jako součást sebe sama.
Proto je pro něj tak těžké něco půjčovat (ačkoliv samo druhým věci bere), nedej bože pochopit, že „tyhle hračky jsou sice tvoje, ale už jsi velký, tak je teď dáme miminku“.
4. Já chci trénovat vlastní vůli
S vlastní vůlí dítě zpočátku experimentuje, prostě zkouší, „jak se dělá“ a „jak na ni reaguje okolí“. Zkouší prosadit vlastní variantu, ale je mu jedno, jaká je. Například zda půjdeme k babičce nebo nepůjdeme k babičce. Bude chtít opak toho, co my. Neumí říct proč.
O to totiž nejde. Jde o to, aby šlo o JEHO VLASTNÍ variantu. Nedělá nám to schválně. Trénuje svou vůli. Jakkoliv se nám to nelíbí.
(Ale podívejte se do budoucnosti – asi budete chtít, aby vaše dítě jednou umělo prosadit svůj názor a nebylo závislé na mínění druhých, nebo ne?)
5. Já sám můžu něco dělat
Petra: „Zip chce zapnout sám a pak chce od tatínka a pak chce od maminky a pak nechce zip vůbec. Cokoliv udělám, je špatně.
“Už dřív umělo dítě dělat spoustu věcí samo, ale neuvědomovalo si, že když něco udělá, potvrzuje si tím hodnotu svých kompetencí, tj. samo sebe.
Proto chce samo vyjít schody či krájet mrkev. Jenže na to není vždycky čas nebo se prostě bojíme o jeho bezpečí.
Období vzdoru bývá výraznější tam, kde je maminka zvyklá dělat hodně věcí za dítě a zároveň je hodně rychlá. Nemyslím tím krizovou situaci, kdy musíme rychle jednat všichni a na samostatnost dítěte není moc času. Myslím tím rychlost jako rys osobnosti – mít věci rychle hotové, činnost ukončenou.
Pokud se vás to týká, pomůže, když se soustředíte na vlastní zpomalení, jakkoliv nepřirozené to pro vás je. A chcete-li v té době něco dělat, přemýšlejte o potřebách dítěte – proč jde do odporu, co vlastně chce.
Třeba nejde o to, že nechce jíst, ale o to, že chce jíst samo.
Počkat
Když dítě nereaguje okamžitě na vaši výzvu, počkejte s jejím opakováním. Když opakujete svůj příkaz několikrát rychle po sobě, vzdor vyvoláte nebo zhoršíte. Počkejte alespoň 10 sekund, raději déle. Nezaručí to, že pak dítě udělá, co chcete, ale určitě situaci nezhoršíte, ba naopak – šance na pozitivní reakci dítěte se zvýší.
Nechat dítě rozhodovat
Mluvte o tom, co se chystáte dělat a jak to dítě ovlivní.
Období vzdoru nebude probíhat tak dramaticky, když dítě zahrnete do rozhodování o věcech, které se týkají vás obou (nebo rodiny), a necháte jej rozhodovat o tom, co se týká jeho osobně (například co si obleče).
Pokud vidíte, že dítě o sobě rozhodovat nechce, nenuťte ho. A pokud je pro něj rozhodování těžké, nabízejte možnosti a klidně i variantu, kterou byste vybrali vy. Záleží na typu dítěte, jak se dočtete v poslední části.
Hrát si
Prosazování vlastní vůle se dá sytit prostřednictvím her – batoleti je totiž zatím jedno, jestli je něco hra nebo doopravdy.
Ze vztekajících se bezmocí mu pomáhají jakékoliv zážitky, kdy mohlo uplatnit svou vůli – třeba v legraci přeprat tátu nebo „vyhrát“ v mocenské hře nad mámou.
(Mocenské hry jsou na principu divadla a rodič zaujímá roli figurky, nad kterou může dítě bezpečným způsobem vítězit, mít jakoby pocit moci. Ten vede ke smíchu, uvolnění a dlouhodobě zvyšuje schopnost dítěte s vámi spolupracovat. Více na www.lecivehrani.cz .)
Používat slovo „můžeš“ místo „musíš“
I když si myslíme, že by dítě něco udělat opravdu mělo, slovo „můžeš“ zvyšuje pravděpodobnost, že nepůjde do odporu a vzdoru. A nezapomeňte POČKAT! Nečekejte reakci hned. A myslete na to, že jakmile řeknete „můžeš“, dáváte tím volbu a měli byste akceptovat rozhodnutí dítěte. Čím více „můžeš“ ale dítě uslyší, tím vstřícnější vůči vašim požadavkům bude.
Pomáhat opatrně
Když chce dítě dělat něco samo, ale nedaří se mu to, jsme zpravidla připraveni přispěchat na pomoc. Jenže dítě si trénuje své kompetence, kterými potvrzuje svoje já. Pomoc bychom měli tedy maximálně nabízet slovy „Můžu já?“ a opět POČKAT, jak se dítě rozhodne. Nejlépe si to ukážeme na tomhle příkladu:
Petra: „Dneska se Kuba vztekal, že chce sám sundat mikinu, pak že sám chce zapnout zip. Ale samozřejmě ve 2 letech to zatím neumí. Takže jsem se ho vždy zeptala: ‚Můžu pomoct? Můžu jenom dát do sebe ten zip?‘ a počkala, až to odkýve.
Znovu otázka: ‚Můžu kousek zapnout?‘ Když řekne ne, nechám ho chvilku zápasit a za chvíli se zeptám, jestli můžu zkusit já. Na konci jsme spokojení oba.
On si ‚sám‘ zapnul zip (já jsem z jeho pohledu pomohla jen maličko) a já jsem ráda, že nenastal zásek nebo scéna.“
Nakonec můžeme ještě popsat, že naše pomoc byla téměř nepodstatná, že to dítě zvládlo samo. U některých dětí pomáhá i to, když popíšeme, že ani nám se taková věc nedělá snadno (a to jsme dospělí): „Tenhle zip jde fakt špatně, to kolikrát nejde ani mně. Já jsem ti pomohla jen maličko, zvládl jsi to skoro úplně sám.“
Různí rodiče to zvládají různě
V období vzdoru bývá pro rodiče nejtěžší vypořádat se se silnými emocemi svých dětí. Sami jsme totiž byli často vychováváni k jejich potlačování. Navíc jsme různé typy osobnosti.
Lišíme se nejen životními zkušenostmi, ale především vrozenou složkou našeho já. Ta je daná biologickým nastavením mozku a určuje naše vrozené potřeby.
Proto se lišíme v tom, co nás na chování dětí dráždí a kvůli čemu hledáme rady, jak to zvládat lépe.
Pro NT typy jsou klíčovými potřebami ROZUMĚT a PROVĚŘOVAT, KOMPETENTNOST a ZDOKONALOVÁNÍ. Kvůli první jmenované potřebě by chtěli tito rodiče chápat, co se s dítětem děje, ale do hlavy mu nevidí.
To je znejišťuje, brání jim to být kompetentní – protože cokoliv, co dělají, chtějí zvládat co nejlépe, včetně své rodičovské role.
Rady okolí je iritují, protože jsou často mimo jejich kontext a zároveň je vnímají jako výraz nedůvěry v jejich schopnosti.
NF typy mají vrozené potřeby HLUBŠÍ SMYSL, JEDINEČNOST A HARMONIE.
Harmonii potřebují i jiné typy, ale u NF lidí se propojuje s touhou být jedinečnou mámou pro své jedinečné dítě, které slyší na máminy pocity a dá se mu všechno v klidu vysvětlit.
To je ale možné jen s některými dětmi a v období vzdoru to často havaruje i u nich. NF rodiče pak propadají velkým pochybnostem a pocitům viny.
SJ typy mají vrozené potřeby STABILITA, PŘEDVÍDATELNOST a SPOLEHLIVOST. Drží se především postupů, které se jim v minulosti osvědčily – jenže dítě se najednou začíná chovat jinak a zajeté postupy přestávají fungovat.
Navíc je dětské chování v období vzdoru velmi nepředvídatelné a narušuje určitou míru režimu a pravidelnosti, které SJ typy v rodinném životě přirozeně vytvářejí.
Pro SJ typy může být náročné nechat dítě, aby zkoušelo dělat věci samo a po svém – chtějí doporučit „správný“ postup, mimo jiné i proto, že se bojí o bezpečí svých dětí.
SP typy bývají v tomto ohledu otevřenější. Jejich vrozenými potřebami jsou totiž AKCE TEĎ A TADY, SVOBODA a OKAMŽITÝ DOPAD.
Pro svobodné prosazování vlastní vůle a zkoušení věcí metodou pokus-omyl mají tedy ze své podstaty pochopení.
Bohužel někteří ve výchově zažívali spíše nedostatek svobody a ve stresových situacích mohou zbytečně tlačit na poslušnost, jakkoliv jim to není přirozené.
Zjistit, jaký jste typ osobnosti, jak se to promítá do vašeho rodičovství, ale také, co vás stresuje a co vám ze stresu pomůže, můžete v knize Ani mámy nejsou stejné.
Vrozené potřeby jako příčina dětského vzdoru
I vaše dítě dostalo do vínku nějaké vrozené potřeby. V batolecím věku, kdy objevuje své JÁ, si o ně začíná vehementněji říkat. Rozdíl ve vašich typech osobnosti může projevy vzdoru vašeho dítěte zesílit. Více o tom v článku „Různé typy = různá období vzdoru“.
Literatura:
Haswell, K., Hock, E., & Wenar, C.: Oppositional Behavior of Preschool Children: Theory and Intervention. Family Relations – 30. 440 – 446. 1981Vágnerová, M.: Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Portál, Praha. 2000