Neumíme si vychovat kuchaře

Je jedním z nejlepších českých šéfkuchařů, kteří se specializují na asijskou kuchyň. Do té se zamiloval už během své první práce. V pražské restauraci Spices připravuje japonské, čínské, thajské, ale i korejské pokrmy. „Zkusil jsem ve světě všechno možné.

Ochutnal jsem třeba slepičí drápky, to se tedy nejí, ale spíš cucá nebo žužlá a saje. Něco jako prasečí nožičky. Zkusil jsem i brouky. V Číně mi nabízeli vejce se zárodkem, to jsem ale do pusy dát nemohl, říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz Zdeněk Křížek.

Lidovky.cz: Začneme od začátku. Kdy jste se rozhodl, že chcete být kuchař?Asi v 15 letech. Často jsem jezdil na tábory a tam jsme se střídali v různých rolích. Mě bavila kuchyň. A vaření mě začalo bavit. Když jsem odcházel ze základní školy, měl jsem dvě varianty – buď jít na truhláře, nebo na kuchaře. Měl jsem štěstí, dostal jsem se na první soukromou hotelovou školu.

Nejdříve jsem chtěl být samozřejmě číšníkem. To mi ale naštěstí rozmluvili a kuchařina zvítězila. Praxi jsem začal ve čtyřhvězdičkovém hotelu Jalta na Václavském náměstí. V Jaltě už v té době začínali s japonskou kuchyní a byla tam cítit Asie tak trochu.

Když jsem tam přišel jako nováček, který neumí nakrájet cibuli, byl jsem překvapený, jaký je to shon a rychlost a jak kuchařům padá jedna objednávka za druhou.

Neumíme si vychovat kuchaře

Lidovky.cz: Nevyděsilo vás to tehdy?Kupodivu nevyděsilo, všechno mě hrozně zajímalo. Nikdy jsem nebyl ten typ, co by stál v koutě. Už v prváku jsem se rozkoukával rychle, zůstával jsem tam déle, abych se něco naučil.

Po dvou měsících jsem uměl houskové knedlíky, ale i chřestovou polévku. Chřest jsem do té doby samozřejmě neznal a jak se s ním pracuje už vůbec ne. Tehdy mi tvrdili, že bych se tomu měl určitě věnovat.

Po roce už jsem vařil kantýnu a česká jídla, řezník mě naučil bourat masa, naučil mě dělat vynikající paštiky.

Lidovky.cz: Je tohle ještě dnes běžné, že se mladí kuchaři naučí tohle všechno?Dneska už bohužel ne, nebo možná jen někde, v určitých provozovnách ještě možná ano. A je to velká škoda. Jsem vděčný, že jsem tohle všechno mohl dělat a naučit se to.

Zdeněk Křížek započal svou kuchařskou kariéru v hotelu Jalta. Právě tam se poprvé setkal s asijskou kuchyní a také se zamiloval do japonské kuchyně díky teppanyaki – speciálnímu japonskému stolu s grilovací deskou pro úpravu jídel před zraky hostů. Po čtyřech letech působení odešel do hotelu Boscolo, kde vařil další tři roky. Od roku 2006 působí v hotelu Mandarin Oriental, Prague. Za své desetileté působení v hotelu Mandarin Oriental, Prague získal pracovní zkušenosti z asijských hotelů v Číně, Malajsii a Japonsku, kde si prohluboval a rozšiřoval znalosti asijské kuchyně. Od července 2016 zastává Zdeněk Křížek nově funkci šéfkuchaře restaurace a baru Spices, v kuchyni ho doplňuje sous chef Ondřej Hutník.

Lidovky.cz: Jak to podle vás dneska s mladými kuchaři. Setkávám se s názory, že vlastně ani tuhle práci nechtějí dělat, když školu dokončí..Dneska je opravdu velký problém sehnat lidi. Má to dva důvody. Za prvé chtějí mladí lidé chtějí všechno hrozně rychle.

Tím, že se gastronomie tak zpopularizovala, za což jsem samozřejmě vděčný nejenom panu Pohlreichovi, myslí si, že to všechno mohou mít hned a hned se to naučit. Všude je vidět jen hotový produkt. Takže lidé vidí kuchaře, který má všechno připravené, chvíli vaří a pak si vezme tak nejlépe pinzetu a jídlo dlouze zdobí.

Tak o tom kuchařina vážně není. Vypadá to krásně a hlavně jednoduše. Ale někdy trvá připravit ty čtyři mističky třeba dvanáct hodin. A dnešní studenti nechtějí loupat mrkev, nechtějí tomu dát čas a snažit se. Je to i rychlou dobou, všichni by nejraději přeskočili základy.

Takže kuchaři ve třeťáku neumí uvařit guláš nebo základní přípravu. Je to také tím, že nejsou v gastronomii kvalifikovaní zaměstnanci, není jich prostě dost. Člověk, který něco umí, je většinou na dobré pozici a místo nehledá. Takže se pak stává, že šéfkuchaři k sobě nemají dostatečně kvalifikovaného zástupce.

A když je nemáte, nahradíte je studenty. Takže z nich je najednou pomocná síla a krájí zeleninu. Ale potom, co dokrájí se zvednou a odejdou. Už si tu hodinku navíc nedají.

Lidovky.cz: Když student ve třeťáku neuvaří guláš, bude ale i chyba v systému. To znamená, že se to na škole nenaučil, takže je to chyba v systému…Je to obrovská chyba! Dám vám příklad, nedávno měla nejmenovaná škola den, který se jmenuje Šestý den a já jsem musel už kuchyně třeťáky na ten den uvolnit. A druhý den jsem se jich ptal, co tam dělali.

A víte co? Učili se uvařit bramborové knedlíky z prášku. To mě nakrklo hodně. Kdyby ti studenti byli ten den tady, tak se alespoň něco naučí. Nikdo se totiž nepotřebuje učit, jak se dělá něco z prášku. A to jsou studenti, kteří tu školu ta pár měsíců mají dokončit. Lidi, kteří by se měli živit jako kuchaři, ale neumí uvařit bramborový knedlík jinak než z prášku.

Lidovky.cz: A když se tedy vrátíme k vašim začátkům. Jak dlouho jste krájel zeleninu v Jaltě?Asi půl roku. Už v prváku mi ale pan Kožíšek, tehdejší šéfkuchař, nabídl, abych dělal i odpolední směny, což jsem do té doby nedělal kvůli škole.

Odpolední směny jsou mnohem zajímavější, protože se dostanete k „lepším surovinám“. Moc se mi líbily bankety a začalo mě to bavit. Krájet maso před lidmi nebo dělat sushi? To bylo skvělé. Navíc jsem obsluhoval teppanyaki. Naplňovalo mě to a bavilo moc.

Později jsem začal dělat polévky, klasickou českou a francouzskou kuchyni. Naučil jsem se tam prostě všechno. A odpoledne jsem se učil Asii.

Ve druháku jsem šel na zkušenou do hotelu Prezident, kde velice brzy zjistili, že díky tomu, co jsem se naučil v Jaltě, jsem se během měsíce dostal k ruce kuchaři, který dělal kantýnu. Vlastně od druháku jsem byl hotový kuchař. A jen jsem si prohluboval znalosti. Tehdy mi bylo jasné, že se tím chci živit.

Lidovky.cz: V 18 letech jste tedy dostal nabídku a nepochyboval jste o tom, co chcete dělat. Co maturita, padla do úvahy?No samozřejmě, že ano. Ale já chtěl pracovat v Jaltě, takže jsem si ji nakonec dodělal dálkově. Protože takovou příležitost jsem propásnout nechtěl.

Chci tím jen říct, že jsem byl prostě pevně vnitřně přesvědčen o tom, že jsem to zvládl jen díky tomu, že jsem věděl, že to chci. Po šesti dnech v práci jsem šel do školy a učil se. I to je právě problém mladých lidí dnes, oni se pro něco nadchnou, a pak to skončí velice rychle, když vidí, kolik jim to zabere času a jak pomalu se posouvají dál.

Budete mít zájem:  Co jíst ve dvaceti a co v šedesáti letech?

Dneska je těm lidem jedno jestli dělají ve fast foodu nebo pro vyhlášený hotel. Jediným měřítkem jsou peníze.

Lidovky.cz: Kam jste se vydal z Jalty?Když jsem skončil v Jaltě, šel jsem do hotelu Boscolo, který je na Senovážném náměstí, který sídlí v baráku, kde bývala česká národní banka.

A ten barák je nádherný, má krásná zákoutí, je tam třeba trezor z první republiky, který je předělaný na cigar bar.

Tehdy jsme tam dělali neskutečně moc akcí, vypracoval jsem se na šéfa směny a naučil jsem se tam italskou kuchyni.

Lidovky.cz: Nabídku do Mandarin Orientalu jste dostal hned, když se hotel otevíral. Váhal jste?Podmínky Mandarinu jsem splňoval, chtěli Čecha, který má zkušenosti s asijskou kuchyní. Když jsem tu nabídku dostal, řekl jsem si, že to prostě zkusím, podmínky jsem splňoval.

Přijímal mě tehdy šéfkuchař celého Mandarinu Gregory McLain, který byl zároveň manažerem a měl na starosti otevírání Mandarinu v Praze. Zvláštní bylo, že po mě nechtěl, abych mu něco uvařil. Ještě ten večer mě přijal. Bral jsem to jako nový začátek. A těšil jsem se, že se naučím vařit indickou kuchyni.

Tým byl skvěle složený, měli jsme tu Indy, Thajce, ale i Angličana, který dělal snídaně. Já byl šéf směny a pomáhal jsem se všemi akcemi, které byli nasmlouvané. Bylo to skvělé období.

Tehdy by bylo skvělé dostat se do světa, ale tam jsem se dostal až když jsem byla na pozici junior sous chefa, protože mi to bylo umožněno.

Lidovky.cz: Kam jste se chtěl podívat nejvíc?To úplně vlastně nevím. Poprvé jsme odcestoval do Anglie.

Lidovky.cz: Jak vám anglická kuchyň chutnala?Tak upřímně, není úplně špatná, ale co nepřenesu přes srdce, jsou slané krémy na dortech. To je prostě divné. Ale dalo se tam okoukat mnoho zajímavých věcí.

Lidovky.cz: Jaká byla spolupráce s Jiřím Štiftem?Spolupráce s Jirkou byla skvělá, když nastoupil, udělali jsme nové menu, dodnes si ho strašně vážím, protože mi spolupráce s ním velmi dala.

Nikdy mi nevstupoval do řízení lidí, měli jsme spolu dlouhé hovory o tom, co je potřeba a tak dále. Bylo to úžasné období, na které moc rád vzpomínám. A také k nám do týmu naskočil Steven Senewiratne, který teď dělá šéfkuchaře v Red Pifu.

Díky tomu, že jsme měli vyzrálý tým, mohl jsem zase začít cestovat a učit se ve světě.

Neumíme si vychovat kuchařeNeumíme si vychovat kuchaře

Lidovky.cz: Kam jste odjel?Odjel jsem nejprve do Číny a Hongkongu. Tam jsem se naučil hlavně kantonskou kuchyň, ale také hromadu dalších věcí. Naučil jsem se tam i přemýšlet asijsky. Pak jsem odletěl na měsíc do Tokia.

I tam jsem se učil v Mandarinu, ale potkal jsem tam moc zajímavého pana, se kterým jsem se začal bavit a vysvětloval jsem mu, co v Tokiu dělám. On se mě zeptal jestli mám problém se vstáváním. Druhý den jsme se sešli ve čtyři hodiny ráno na místě, které mi napsal. Přijel jsem a přede mnou byl obrovský market s rybami.

Takový rybí trh. Něco neuvěřitelného. Viděl jsem, jak se rozdělují tuňáci pro celý svět. Staří Japonci krájeli a připravovali ryby. Tam jsem jedl nejlepší sushi na světě. Ochutnal jsem třeba líčka z tuňáka. To bylo něco neuvěřitelného. Srovnával jsem chutě, omáčky a tak dále. Pak jsem odjel do Kuala Lumpur.

Nejkrásnější byla restaurace Mozaic, což je vlastně open space restaurace, která má pět kójí a v každé kóji se vaří jiná kuchyně.

Lidovky.cz: Ochutnal jste určitě všechno možné. Co se vám ale zdálo nepoživatelné?Ochutnal jsem třeba slepičí drápky, to se tedy nejí, ale spíš cucá nebo žužlá a saje. Něco jako prasečí nožičky. Zkusil jsem i brouky.

Co jsem ale do pusy dát nemohl? Když mi v Číně přinesli vejce se zárodkem. To jsem sníst nemohl. Podává pošírované, ten zárodek má už i opeření. To je prostě…oni to přirovnávali k olejovkám, ale to jsem opravdu nezkusil.

Kuchař po škole neumí ani vývar. A může být hůř

Učni nemají kvůli pandemii koronaviru praxi.

Studenti, kteří se dali na dráhu truhlářů, zámečníků nebo kuchařů, se často nemají kde učit základní dovednosti. Bez praxe, která tvoří polovinu výuky, jsou někteří učni už rok. Doplatí na to firmy.

Část absolventů učebních oborů je nepoužitelná, posteskli si občas už před pandemií šéfové firem v průmyslu a službách. Mladším generacím chybí manuální dovednosti jejich rodičů. A někdy i chuť do práce.

Kvůli pandemii bude minimálně část učňů mít ještě větší nedostatky. Na praxi, která v tříletých oborech tvoří polovinu výuky (s teorií se střídá po týdnu), totiž nemohou docházet už měsíce, a v některých oborech dokonce rok. Loni na jaře ještě praxe mohla probíhat, jenomže restaurace musely zavřít a učni neměli kde vařit.

„U nás v restauraci už jsme učně neviděli rok. Bude to mít určitě negativní dopad,“ uvedl známý šéfkuchař Jan Punčochář, který vede restauraci U Matěje na Praze 6.

 Už v minulosti si stěžoval na nevalnou kvalitu učňů, kteří neumějí pro profesi základní věci. „Setkáváme se s tím dnes a denně.

Učni, ale bohužel i kuchaři s praxí, neumějí uvařit třeba vývar a nevědí, co je to bešamel,“ říká. Personál si musí vychovat a proškolit, což zabere čas.

Rok už je bez učňů také společnost LIKO-S, která zařizuje přestavby kanceláří a umožňuje praxi studentům kovovýroby a stavebních oborů. „Je to největší zvěrstvo, které se děje. Děti je potřeba dostat do škol a zajistit, aby se učily. Měli bychom rychle otevřít školy, ostatní zvládneme,“ nebere si servítky majitel Libor Musil.

K povolení praktické výuky už vládu před několika měsíci vyzvala Asociace malých a středních podniků a živnostníků (AMSP), i když teď kvůli epidemické situaci uznává, že to není dobrý nápad.

„Ministerstvo zdravotnictví na náš apel uvedlo, že se požadavku na výjimku budou věnovat, jakmile to epidemická situace dovolí. Myslíme si, že by žáci odborných učilišť měli být první v řadě, komu se dá výjimka,“ uvedla ředitelka AMSP Eva Svobodová.

Odborný deficit mají podle ní kvůli chybějící praxi třeba autoopraváři, elektrikáři, pokrývači, klempíři nebo strojaři. „Opravy brzd znají autoopraváři jen z videa. Kominíci neumějí vyvložkovat komín. Problémy budou mít studenti stavebnictví a strojírenských oborů. Zahradník si něco vyzkouší doma na zahradě, ale strojař doma nemá soustruh,“ uvedla.

Firmám učni nechybějí do počtu, ale v budoucnu se musí připravit na to, že bude trvat déle, než budou schopni pracovat samostatně.

Budete mít zájem:  Fotogalerie: Co všechno lze najít v ústech dítěte

„Školy připraví studenty na práci při vší úctě tak ze dvaceti procent, zbytek se musejí naučit v praxi. Teď s nimi bude ještě větší práce,“ říká Svobodová.

To připouští i Miroslav Janeček, ředitel pražské Střední odborné školy Jarov, která vychovává například řemesla, zedníky, klempíře, pokrývače nebo tesaře. Škola chce po otevření natáhnout praxi až do července a věnovat jí více času. Dohnat deficit přesto není možné.

„Bude trvat déle, možná rok dva, než se firmy na vyučené řemeslníky budou moci plně spolehnout a budou pracovat samostatně,“ uvedl. V závěrečném třetím ročníku se učni různých oborů učí řadu činností, v nichž mohou zaostávat. Například zedníci se učí náročnější práce, jako je usazování a zazdívání oken a dveří.

„Jsem z toho už rozčilená. Učňům chybí rok praxe, to znamená třetina jejich odborného výcviku,“ svěřila se Jana Porvichová, místopředsedkyně Sdružení učňovských zařízení.

„Firmy se děsí toho, s jakými znalostmi absolventi přijdou,“ říká Porvichová, která je zároveň ředitelkou Střední školy a vyšší odborné školy umělecké a řemeslné na Praze 5, která na trh dodává truhláře, čalouníky, umělecké kováře nebo řezbáře.

Problémy jsou však podle ní širší a nesouvisí jen s covidem. „Na základních školách se zrušila polytechnická výchova, děti ze základních škol jsou nepolíbené jakoukoliv manuální prací. Až v posledních letech se někde výchova vrací,“ podotkla s tím, že na vině jsou i rodiče, kteří děti k manuální práci v domácnosti nevedou.

„Děti umějí výborně klikat myší, ale to jim k ničemu není. Problém dnes mají i mladí chirurgové, kterým chybí jemná motorika ruky. Později se jí už nenaučí,“ dodala.

Cizí dítě

Mám 3,5letého syna a rok a půl vztah s partnerem, který není jeho tatínek. Chápu, že pro chlapa není jednoduché přijmout vlastně pro něj cizí dítě. Ale stále se kvůli malému hádáme. Partnerovi pořád na malém něco vadí.

Říká o něm, že je rozmazlený, že ho ani já a ani moje rodina neumíme vychovávat, že stále hučí a brečí, vynucuje si věci. Že on by s ním byl rychle hotový – pořád jen říká, že on by mu dal za všechno hned na zadek.

Že jen řešíme děti a on je z toho unavený. Že ho všechno štve a kvůli mému synovi je mezi námi jen dusno. Partner má devítiletého syna, kterého vídá jen o víkendu a sem tam v týdnu.

Řekl mi, že je víc s cizím dítětem než se svým a že mu to vadí.

Můj syn je dle mého úplně normální dítě, kterému se snažím dávat hranice. Vzteklý občas je, věci si vynucuje, to ano. Ale myslím, že je to normální dětský vývoj. A rozhodně nejsem zastáncem toho za všechno mu dát na zadek. Například za to, že v noci nemůže spát, pláče, když nejsem s ním v pokojíčku, zřejmě má z něčeho strach. A i z toho je u partnera problém.

Navíc můj syn partnera miluje. Stále se na něj ptá. Respektuje ho a přijímá.

Můžu s tímto vůbec něco dělat? Když partnerovi říkám mé pocity a že mi nepřijde fér, jak se k synovi staví, pořád si jede tu svou a vlastně neposlouchá. Vidí jen sebe a to, že jeho to otravuje.

Kdyby mě miloval tak, jak říká, když jsme spolu sami bez syna, myslím že přístup k mému dítěti by byl více chápající a dospělejší. Nebo se pletu?

Kris, 30 let

Dobrý den, Kris,

najít si cestu k nevlastnímu dítěti bývá úkol těžký. Pro muže je i u vlastních dětí proces přijetí o něco víc než u maminek otázkou rozhodnutí. Přece jen nám chybí onen hormonální koktejl, usnadňovač vzniku rodičovské lásky. Ne že bychom byli kamenní: i my chlapi samozřejmě jsme schopni cítit dojetí a něžné rozpaky nad malinkým bezbranným tvorečkem.

Ale devět měsíců tělesné symbiózy, zážitek z porodu a propojení při kojení, které je důležité nejen kvůli výživě těla, ale i pro spojení psychické, to prostě ničím nahradit nedokážeme. A tak se musíme vědomě rozhodnout, že toto dítě je mé a budu se starat a s ním zlobit i radovat, a beru tedy na svá bedra všechny věci, které jsou s ním odteď spojeny.

Vlastní děti zlobí jinak

Nevlastním rodičům žijícím s nevlastními dětmi se také někdy říká „třetí rodiče“. Velmi doporučuji knížku, která se tak i jmenuje: Třetí rodič. Když žijeme s vlastními dětmi, může být pro nás snazší tolerovat různé typy chování, které bychom u cizích zvládali jen obtížně.

Možná si leckdo vybaví větičku u vlastních je to něco jiného. Ale v čem je to jiné? Klíčové je vědomí, že jde o děti vlastní, které si odmalinka pipláme a v průběhu piplání si také zvykáme na všechny možné libůstky v chování našich drobečků.

Máme pro ně v rámci každodenního provozu vyšší toleranci.

Jsme trochu jako ty pověstné pomalu uvařené žáby, které si nevšimly, že kuchař pod hrncem, ve kterém plaveme, postupně přidával plamen. Když potom do naší domácnosti zavítá taktní návštěva, nechává si své postřehy pro sebe, méně taktní návštěva upozorňuje na to či ono. 

  • To ti nevadí, když jí tolik sladkého? Vždyť on si to bere sám, vůbec se ani neptá, jestli může. To mně by teda hrozně vadilo.
  • Jsou docela hlučné, viď? Sousedi si nestěžují? My jsme museli naše děti hodně držet zkrátka, aby si tohle nezvykly…

Prostě podobné návštěvy pravidelně odchází s pocitem, že tohle by ony u svých dětí nezvládaly tolerovat. A vy odcházíte z jejich domácností jako návštěva s pocitem, že tohle byste rozhodně nezvládli tolerovat… A teď si představte, že do jedné takové domácnosti přijdete bydlet.

Způsob, jakým cizí děti zlobívají (zlobit je do určité míry v pořádku; jedna má slovutná kolegyně dokonce říká, že o děti začíná mít obavu, když nezlobí), bývá prostě náročnější k vydržení. Ale to je jen jedna část celé věci. Za druhou pokládám snahu o podíl na výchově, aktivní roli v rodině, kterou se člověk rozhodl spolutvořit.

Nový táta

Někteří vlastní rodiče toho třetího k výchově moc pustit nechtějí. Hájí si své postupy a odmítají přehodnotit možnost obohacení svého výchovného stylu jiným vlivem.

Maminky si brání svou jemnost v domlouvání o tom, jaké ponožtičky se děti rozhodnou vybrat do školky, až se školka nestíhá a do práce se musí běžet. Proč se s ním tak patláš? Prostě si ty ponožky vezme a hotovo.

A kdyby ne, bude zle… navrhuje třetí rodič po čtvrthodině, kdy se drží, aby do přemlouvání nezasáhl, ale už to nejde vydržet.

Někdy je to ku prospěchu věci – ne každý třetí rodič má zkušenosti s vlastními dětmi a může mít mnoho nereálných představ, jak se výchova dělá. Tím spíš, že v tomto moři otázek leckdy nejistě plavou i zkušení rodiče.

Ano, výchova je těžká disciplína. Navíc s každým dítětem vzniká nové rodičovství, nový unikátní vztah, který podléhá stejným zákonitostem jako ty již existující jen z části. Proto jsou získané rodičovské zkušenosti obrovsky cenné, zároveň však není možné, aby šly využít a přenést na další děti beze zbytku.

Budete mít zájem:  Jak se vyznat v kosmetice: složení si můžete zkontrolovat

Co je tedy naprosto nezbytné pro rodiče vlastní i ty třetí? Podlé mého názoru je to citlivost pro potřeby celého rodinného systému.

Zvědomování si, že s příchodem nových dospělých se mění vnímání všech, kdo do rodiny patří, a to zejména dětí.

Taková integrace klade značné nároky a může sama o sobě podněcovat tvorbu všemožného nestandardního chování, včetně častějšího a intenzivnějšího „zlobení“.

Malé děti prožívají v podobných situacích i nejistotu, zda nebudou novým členem rodiny nebo jeho případnými dětmi zcela nahrazeny. Strhávají na sebe víc pozornost, odtrhávají dospělé při mazlení.

Zároveň se snaží pochopit, proč jim najednou někdo cizí občas říká, jak se mají či nemají chovat.

Diví se, proč z pračky vypadávají trička toho pána, který tady doma pár dní přespává, ale ještě nedávno se s ním a s maminkou potkával jen při procházkách v parku.

Rodina je balíček

Čím dospělejší osobností nový do rodiny příchozí je, tím lépe bude chápat, že je nutné své názory také často přehodnocovat, citlivě podporovat ve výchově partnera, upozaďovat své potřeby a brát v potaz fakt, že slovo vlastního rodiče je to, které platí. Partner si zkrátka vybral vás a musí počítat s tím, že vy jste jeden balíček spolu se svým dítětem a vším, co k tomu patří – včetně rozdílných názorů na výchovu.

Vy nemůžete za to, že on se svým vlastním synem nežije. Jedná se o vyústění partnerova životního příběhu, který s vámi nemá nic společného. To on je v pozici dospělého a bylo by podle mého vhodné, kdyby byl též angažovaný ve vytváření dobrých podmínek k životu pro dítě, se kterým se svobodně rozhodl žít. Ano, chápu, že si primárně vybral vás. Ale to zkrátka nelze oddělit.

A co fyzické tresty? Když občas ručka něžně a s láskou, i když přece jen důrazněji „načechrá prdelku“ ratolesti, může to být velmi výjimečně způsob, jak zastavit možná probíhající extrémní situaci. Ale fyzické tresty obecně rozhodně nejsou řešením, jedná se více o vyjádření zoufalství dospělých, kteří v danou chvíli nevědí, jak dál, a cítí se v koncích.

Spíše je vhodné snažit se rozšířit repertoár výchovných prostředků. Pokoušet se pochopit specifické charakteristiky dítěte a podle toho se zajímat, jaké postupy by mohly být účinnější. Inspiraci můžete spolu se svým partnerem najít třeba v knize Jak žít a nezbláznit se od doktorky Lidmily Pekařové. Rozhodně se mi zdá, že by nějaká odbornější osvěta byla blahodárná.

A ještě na okraj k fyzickým trestům: v Dánsku dělali výzkum, jestli má jejich častost a intenzita souvislost s trestanými prohřešky dětí. Zjistilo se, že nikoli. Zato jasně vyšla najevo souvislost se špatným rozpoložením rodičů a jejich negativním prožíváním v danou chvíli, které však nijak nesouviselo s uváděným důvodem trestání.

S přáním všeho dobrého

Petr Jarolímek

Na webu Psychologie.cz sdílejí své profesní i životní zkušenosti přední psychologové a psychoterapeuti. Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu a učit se lépe rozumět svým vztahům, svým blízkým a sami sobě.

Hrou k dobrému vychování – Nakladatelství Plot

  • Hrou k dobrému vychování
  • Jak získat skvělého psího parťáka pomocí sportu, her a triků
  • Učení je zábavnější a efektivnější, když si ho užíváte, a o výcviku psa platí totéž!

Psi jsou od přírody hraví a mnohem lépe reagují a více se toho naučí, když je trénované úkoly baví. Kniha Hrou k dobrému vychování vám ukáže, jak psovi vštípit dobré vychování prostřednictvím celé sbírky zábavných triků, sportovních prvků a interaktivních her.

Kvalifikované cvičitelky psů Kate Naito a Sarah Westcottová vytvořily na základě svých odborných zkušeností způsob, jak trénovat dobré vychování novým a zábavným způsobem a předkládají vám program pozitivního posilování, kterým se se svým psem můžete snadno řídit. Ať už se bude jednat o způsobnou chůzi na vodítku, zvonění na zvonek, podávání tlapky nebo otevírání zásuvek, nebude to váš pes provádět s pocitem: „Já to musím udělat,“ ale „Já to chci udělat!“

  1. CO SE VÁŠ PES NAUČÍ:
  2. Základní i pokročilá chování a triky
  3. Kontrolu impulzů doma, venku i za přítomnosti rušivých
  4.  podnětů
  5. Přivolání, a to i v parku
  6. Způsobnou chůzi na vodítku
  7. Kontrolované interakce s dětmi a návštěvami
  8. Hry na spálení energie a na podporu dobrého vychování

… A ještě mnohem víc!

Sarah Westcottová

založila Psí akademii  a Brooklynské výcvikové středisko pro psy.

Prakticky každý den ji najdete na chodníku s plnou hrstí sýra a nějakým psem, který se chová reaktivně na vodítku, nebo jak na všech čtyřech kontroluje něčí domov, jestli je vhodný pro štěně, anebo ve výcvikovém středisku, jak dává soukromé i skupinové lekce v agility a rally obedience.

Když Sarah zrovna neučí, tak aktivně soutěží v několika psích sportech, mezi nimiž zaujímá přední místo agility. Její mladá borderka Fever závodí v agility na úrovni Masters a už se účastnila i Národního speciálního přeboru border kolií.

Kate Naito

je programovou ředitelkou pro dobré vychování v Psí akademii a autorkou knihy Výchova neukázněného městského psa pomocí pozitivního tréninku. Při psaní i při práci se zaměřuje na různé výchovné problémy, s nimiž se potýkají majitelé psů ve městech, včetně otravného štěkání, potíží s chůzí na vodítku a rozjařeného vyskakování.

Pomocí pozitivních výcvikových metod Kate řeší i vážnější problémy s chováním, od reaktivity po hlídání zdrojů.

Triky, hry a sporty používá nejen k tomu, aby u svých psích žáků docílila dobrého vychování, ale i k tomu, aby jim poskytla zdravý ventil pro přebytečnou energii a příjemný způsob, jak si posílit sebedůvěru ve velkém hlučném městě.

V knize Hrou k dobrému vychování kombinují autorky Sarah Wescottová a Kate Naito lásku k našim psím kamarádům s úžasnými výcvikovými dovednostmi. Dozvíte se, jak proměnit výcvik v hru, osvojíte si nejrůznější základní, středně pokročilé a pokročilé dovednosti a zajistíte sobě i svému psovi neomezený přísun štěstí! 

  • Garry McDaniel, autor knihy Průvodce vašeho psa za štěstím
  • Když využijete her k tomu, aby váš pes projevil své nejlepší já, bude tento styl výcviku pro vás i vašeho psa mnohem zábavnější než nudné cviky z poslušnosti.
  • Tacie Hotchnerová, The Radio Pet Lady Network

Mnoho psů končí v útulcích jen proto, že nejsou vychovaní a neumí ani sednout, zůstat na místě nebo přijít na povel. Pokud by tuto poutavou knihu plnou užitečných informací znalo víc lidí, situace by vypadala úplně jinak. Výcvik vašeho psa díky ní samozřejmě nebude bezpracný, ale určitě bude vás i vašeho psa bavit.

Nancy Monsonová, členka Dog Writers Association of America

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *