Malá Dominika se narodila z asistované reprodukce, vajíčko dárkyně bylo oplozeno partnerovým spermatem. Od té doby uplynulo sedm let. Zatímco on se v dceři vidí, žena na ni má na jeho vkus nepřiměřené nároky. „Nemáš ji ráda, protože nejsi její biologická matka,“ řekne jednou v hádce. Rána pod pás, nebo trefa do černého? Překoná pár vážnou krizi?
Autor: Isifa.cz
Alice (40) a Dominik (42) se poznali na zahraniční stáži, oběma bylo v té době už třicet pryč. Rozuměli si, brzy se vzali a pokoušeli se o dítě. Jenomže přirozenou cestou se Alici otěhotnět nepodařilo. Finančně dobře disponovaný pár zvolil asistovanou reprodukci s tím, že vajíčko anonymní dárkyně bude oplodněno spermatem Dominika. Zdálo se, že rodinnému štěstí nestojí nic v cestě.
Dominik se vrací v podvečer z práce a už ve výtahu slyší, že je u nich doma zase „veselo“. Alice hystericky křičí a malá Dominika pláče. „Zase na ni řve,“ říká si Dominik podrážděně. Je posedlá jedničkami, paní doktorka, jako kdyby svět stál na samých jedničkách.
V poslední době je na Alici alergický. Svou dceru miluje, jejím narozením získal jeho život úplně jiný smysl. Nikdy si nemyslel, že rodičovství může být tak zábavné, že se bude s malou Dominikou cítit tak šťastný.
Užijí si spolu spoustu zábavy, jezdí na kole, na bruslích, chodí na výlety.
Alice s nimi nevyráží, pořád pracuje, navíc pohyb ji nikdy nebavil. Najednou si Dominik uvědomí, že jim vlastně nechybí. Vystačí si s dcerou sami. Smutné zjištění, napadne ho, když si vzpomene, jak šťastní spolu kdysi bývali.
S nechutí odemyká domovní dveře a ví, že dneska mlčet nedokáže. Dominika se mu ještě ve dveřích vrhne s pláčem do náruče. „Proč se na tebe maminka zlobí?“ ptá se tiše, aby Alici ještě víc nepopudil. „Dostala jsem trojku ze psaní,“ říká malá mezi vzlyky.
„Co jiného?“ pomyslí si naštvaně.
Nejsi její máma!
Alice sedí u svého notebooku a ani nezvedne hlavu, aby manžela pozdravila. Tuší, že je oba čeká vážný a nepříjemný rozhovor. Dominik se zlobí, to nelze přehlédnout. „Proč na ni pořád křičíš?“ spustí.
„Protože je lajdák,“ odpoví Alice klidně, „neplní si svoje povinnosti.“
„Vždyť jí je sedm, nepřeháníš to?“
Alice mlčí. To ho popudí. Nestojí jí ani za odpověď? Najednou má potřebu ji zasáhnout. „Nejsi její biologická máma. Proto ji nemáš ráda.“
To říct asi nechtěl, ale je to venku a už se to nedá vzít zpátky. Alice se vymrští od stolu a blíží se k Dominikovi s výrazem, který budí až strach. „Chápeš vůbec, co jsi právě řekl?“
„Ano, moc dobře to chápu a klidně ti to zopakuju. Nejsi její máma, proto ji nemáš ráda. Požádám o rozvod i o svěření Dominiky do péče,“ neudrží se a odejde z místnosti.
Podle některých rodičů je dítěti třeba dávat prostor pro rozvoj osobnosti. Jiní zase vyžadují, aby dítě poslouchalo jak hodinky…
Zatracená genetika
Alice zůstane jako opařená. Dominikova slova ji opravdu zasáhla. Ale co když manžel není tak daleko od pravdy? Opravdu ji dráždí, že Dominika není tak nadaná, jak by si představovala.
S Alicí se rodiče nikdy učit nemuseli. Od puberty věděla, že chce být lékařka a taky toho dosáhla.
Nezapírá, že si kdysi představovala, že bude mít nadané děti a že se třeba jednou budou stejně jako ona věnovat medicíně.
Děti? Má pouze Dominiku, navíc jen díky lékařské vědě. Rozhodně ničeho nelituje, ale je si dobře vědoma, jak významnou roli v životě člověka hraje genetika. Ano, občas jí problesklo hlavou: „Bůhví, čí vajíčko to bylo.“ Ale okamžitě tu myšlenku zapudila.
Dominika je nádherné a milé dítě, miluje ji, dýchala by za ni. Chce jen, aby z ní něco bylo. Aby si plnila své povinnosti, stejně byla vedena v dětství i ona sama. I její rodiče na ni byli přísní a nikoho ani ve snu nenapadlo podezřívat je, že ji nemají rádi. Právě naopak. Záleželo jim na ní, proto chtěli, aby něčím byla.
Jak ji může Dominik podezřívat z něčeho tak absurdního? Dítě přece chtěli oba a jinak než s darovaným vajíčkem to prostě nešlo. Jak jí tohle může říct, když ví, co před narozením malé zkusila? Celé těhotenství proležela. Dominika se narodila předčasně, první rok se jí musela intenzivně věnovat a na dva roky přerušit svou práci.
„Ty sis jen odskočil do vedlejší místnosti s kelímkem a teď mi budeš tvrdit, že jsi víc její táta než já máma?“ vykřikla do zavřených dveří absurdní obvinění. „Copak je rodičovství jen otázka genetiky?“ pokračovala.
Cítila obrovskou prázdnotu. Dítě je mělo přece navždy spojit, ale stal se opak. Dominika stojí mezi nimi a oni se hádají, kdo z nich je víc její rodič. „Co s námi bude? Přes tohle se přece nemůžu jen tak přenést.
To, co řekl, už nejde vzít zpátky.“
Věda umožnila otěhotnět i seniorkám. Jejich příběhy vyvolávají řadu emocí. Mají vůbec „právo“ rodit děti, když jsou ve věku babiček?
Ty máš své dítě
I děti počaté přirozenou cestou mohou mít vlastnosti, které se nám nemusí zamlouvat a na které si těžko zvykáme. Pokud však dítě nenese genetickou informaci jednoho z rodičů, je to ještě mnohem těžší.
Navíc je-li podobné biologickému rodiči, může to mezi partnery vyvolat žárlivost. Ty máš své dítě a já ne.
Co vlastně víme o dětech, které přišly na svět z asistované reprodukce? I když studie existují, dárcovství vajíček je natolik mladý obor, že na ucelené závěry je ještě příliš brzy.
Podle psychologů přijde v každém vztahu období – a může být i velmi dlouhé -, kdy si jeden, druhý, nebo oba partneři budou myslet, že spolu nemůžou žít dál.
Až po letech většinou pochopí, že jim rozchod příliš pozitivního nepřinesl. A už vůbec nevyřešil jejich problémy. Právě naopak, k původním přibyly další, zejména existenční.
Mnozí připouštějí, že kdyby se v podobné situaci ocitli znovu, snažili by se vztah zachránit.
Pochopí to Dominik a Alice dřív, než bude pozdě? Poradíte manželům, jak vyřešit krizi, která nečekaně zasáhla jejich do té doby fungující vztah?
V případě, že váš příběh budeme mít zájem publikovat, spojíme se s vámi. Chápeme, že témata lásky jsou citlivá, a proto můžeme v zájmu zachování anonymity vaše jméno v článku změnit.
Dvě? Ani náhodou!
Nedávno jsem začala přemýšlet a plánovat ideální linii naší další (tentokrát výlučně světlé!) budoucnosti. Dcerce bude rok a půl a my začneme pracovat na miminku. Pokud (o čemž jsem ani v nejmenším nepochybovala) se to podaří napoprvé či napodruhé, tak bych mohla porodit v době, kdy bude mít něco přes dva roky.
V těhotenství si budeme s dcerkou o miminku v bříšku hodně vyprávět. Potom, dokud bude miminko více spát než komunikovat, budeme všichni tři (hm…, tři) spolu doma a potom přijde školka a my do ní budeme Kristýnku krásně doprovázet. Společně si dopoledne (protože druhé dítě to určitě naučím) dáme „šlofíka“ a zbytek už bude pohodička. Vždyť už jsem ostřílená matka, takže mě jen tak něco nerozhodí. Tu další mateřskou si budu užívat. A budu se věnovat i sobě. Neudělám si při ní i doktorát? Bylo by fajn, vrátit se do práce vzdělanější…
Kostra scénáře NDDŽ – našeho dalšího dokonalého života – byla téměř hotová, když mě vyrušil zvonek.
Někdo u dveří zvonil o sto šest
Vystřelila jsem jak divá, protože Kristýnka spala a já jsem neměla chuť její (a tím pádem i moji, ale o tom psst, to přece šikovné a všechno zvládající matky – prý – neříkají) pravidelnou tříhodinovku narušovat.
„Co je, hoří snad?“ šeptala jsem podrážděně, abych nevzbudila spící dceru.
„Ahoj, to jsem já… Zachráníš mě?“ Před dveřmi stála mužova sestřenice s tříletou dcerkou, která jí vykukovala zpoza kalhot.
Byla jsem překvapená, že je vidím, protože jsme se vídaly jen u tchyně při významných rodinných oslavách. Když jsme ji k nám zvali, pokaždé si našla nějakou výmluvu. Těžko říci, zda objektivní, když je svobodnou matkou a má toho nad hlavu. Do práce se musela vrátit už minulý rok. Zpytavě jsem na ni zírala. Spustila:
„Promiň, že jsme tě takhle přepadly, ale nemám kam dát malou. Ve školce mají chřipkovou epidemii a bojím se, aby to nechytla. Tak jsem si myslela, když jsi doma… Já už musím letět do práce…“
„Ale to je přece samozřejmé! Klidně mi ji tu nechej, my se zabavíme a bude nám fajn.“ Pohled děvčátka však ukazoval zcela něco jiného. Snažila jsem se nevšímat si toho a klidně jsem ji vzala za ruku.
„Budu se snažit přijít okolo půl šesté, dnes budu v práci v podstatě jen na skok, ale objevit se musím, jinak mě šéf odstřelí. Každopádně Trudy nedávej žádné sladkosti, maso dnes nemá, takže jen něco zeleninového. Zeleninku na vodě, k tomu brambůrky, máte petrželku? Dost na ní teď ulítává. Míváš něco takového doma, né? Sladkosti papá jen ,bio‘, takže prosím tě, žádné reklamní nesmysly jí do pusy nedávej. Ona to velmi dobře ví. A když bude chtít něco sladkého, dej jí jablko. Letím, pá. Jo, a žádná telkaaa!“ Nadechla se, na moment se zastavila, poslala dcerce vzdušný polibek a s výdechem mi řekla „dík“. Otevřela dveře a byla fuč.
„No, tak tvoje mamka má o mě asi pěknou představu, že?“ zeptala jsem se děvčátka, které na mě upíralo velké hnědé oči a tak tak že se nerozplakalo.
„Pojď, Trudy, ukáži ti hračky naší Kristýnky. Ona je ještě malá a teď spí tady v ložnici. Ty se můžeš podívat do jejího pokojíčku. Má tam nějaké hračky, knížky, postýlku pro návštěvu takových kamarádek, jako jsi ty.“
„Moje kamarádka je Mirka!!“ řeklo vzdorovitě děvčátko a vyškublo se mi. „Nech mě, jdi pryč! Mamííí, mamííí, mamíí… Já chci maminkúúú!“ „Aha, s tebou to bude těžké, slečno. Možná proto, že tě máma potrestala takovým jménem, jaké máš – Gertruda. Už teď jsi tvrdohlavá. Jen tlustá nikdy nebudeš, když ti tvoje máma nedá ani pořádně najíst,“ přemýšlela jsem a dívala se na děvčátko, které sedělo na kraji postele, rty sevřené a ruce vzdorovitě založené.
Tudy asi cesta nevede… Zkusím to s jídlem. Ať si tvoje máma říká, co chce, jednou za čas se zhřešit může a ty stejně nevíš, co je zdravé a co není. Uříznu ti kousek bábovky a uvidíme, kdo koho bude prosit o přátelství.
Lstivě jsem se na malou princeznu podívala, nechala ji, ať se rozhlédne po pokoji. Sama se možná osmělí…
Připravila jsem jahodový čaj a každou chvilku si ukrojila pořádný kousek bábovky.
„Trudinko (bože, jak ze včelky Máji), pojď, mám pro tebe jahodový čajíček a vynikající bábovku.“
Bez řečí se zvedla od několika panenek, které kompletně vysvlékla a naskládala vedle sebe. Je to zdravý projev? Hm, nebudu nad tím přemýšlet. Zaměřila jsem se raději na vytvoření přátelské atmosféry mezi mnou a mým malým hostem.
K hrníčku jsem jí s velikou pompou položila krásný kus bábovky a s nadšením očekávala reakci.
Dítě se na mě podívalo s výrazem, ve kterém se mísila směs pohrdání, překvapení a přísahám, bylo tam i smítko výrazu, který naznačoval shovívavost vůči slaboduchým osobám.
„Tohle není zdravé!“
kategoricky odmítlo moji vyhlášenou mramorovou bábovku malé biodítě, vzalo ji do rukou, zopakovalo svůj výrok a s patřičně projevovaným hnusem ji pustilo na zem… Zůstala jsem jako přikovaná. Hýbat jsem dokázala jen hlavou. Jednou na Gertrudu, jednou na spoušť na zemi, na Gertrudu…
„Gertrudo! To není omalovánka! To je naše zeeeeď!“
Neexistuje, abych to malé děvče nepře… nepřelstila, říkala jsem si, když jsem se oháněla smetákem a likvidovala pohromu na podlaze. Zvolila jsem techniku autoritativního rodiče. Když to nejde po dobrém, půjde to jinak.
„Trudy, pojď, půjdeme za Kristýnkou, zdá se, že se vzbudila.
Pozdravíte se,“ dodala jsem vlídněji, ale s (podle mne) dostatečnou mírou autority dospělého. K mému překvapení pochodovala za mnou, i když nabízenou ruku přehlídla. Starost o malou ji ale velmi rychle začala nudit.
„Nechci tady být!“ řekla opět, když jsem se snažila rychlostí světla obléci naši dceru.
„Tak, když chceš,“ procedila jsem mezi zuby, „můžeš si jít kreslit do pokoje Kristýnky. Jsou tam pastelky, omalovánky a velké papíry po malé Kláře od sousedů. Jen běž.“
Odešla se vztyčenou hlavou jako malá aristokratka. I když mě neviděla, také jsem se snažila vypadat s pokakanou plínkou důstojně. Moji nervozitu vycítila i malá a svým náhlým pláčem to dala patřičně najevo.
Zpočátku jsem nechápala, co jí je. Plenku suchou, jíst také nechtěla, žízeň ani trochu… Uklidnila se, až když jsem ji položila do postýlky s hračkami a šla jsem se podívat vedle, jak se baví Trudy. V pokoji bylo dokonalé ticho.
Rajská hudba.
„Gertrudo! To není omalovánka! To je naše zeeeeď!“
„Ty malá potvoro, ty mě nesnášíš. Za co se mstíš?“ myslela jsem si a mlčky sledovala čmáranice v barvách duhy.
„Trudinko, tohle jsi neměla. Tady máš omalovánky, velké výkresy, sešity, do kterých sis mohla malovat.“
Rezignovala jsem a posadila jsem ji, navzdory rezolutnímu zákazu matky, před televizi a nechala ji tam. Nepedagogicky, nemateřsky, beze slova zájmu. Klidně ať si líže obrazovku z půlmetrové vzdálenosti, je mi to jedno… Než přijde její matka, DVD dávno skončí.
Hleděla jsem na svoji dceru, která seděla v postýlce a s chutí žužlala oslintaného gumového medvídka. Vypadala spokojeně. Bylo jí úplně jedno, že je u nás malá čarodějnice, která mě absolutně ignoruje a počmárala zdi v jejím pokojíčku. V tom, ve kterém se bude jednou, až bude naštvaná na celý svět, zavírat.
V pokojíčku, kde si bude pouštět slaďáky a donekonečna si v hlavě přehrávat film o první „velké“ puse. A zatím je v našem bytě malý tříletý vetřelec, kterého absolutně nezvládám. Najednou mě popadl strach, jestli budu toho našeho drobečka zvládat, když bude mít období vzdoru.
Když bude projevovat svoje vlastní „já“, svoji osobnost.
Nejsem si tím už tak jistá, jako před tímto nečekaným přepadem
Hm, zvonek? Matouš skončil nějak dřív v práci…
„Ahoj, šéf nás dnes pustil dříve. Zdá se, že si začal s kolegyní, takže nechce, abychom tam smrděli.“
„Ahoj,“ polkla jsem naprázdno… Než jsem stačila cokoliv říci, malá zakřičela na svoji matku z našeho pokoje. Aby to bylo dokonalé, ani se nepohnula ze svého místa. Nalepenou na velkoplošné televizi ji našla i její matka.
„Televize? Ty jsi jí pustila telku?!“
podívala se na mě pohledem vraha a řítila se do pokoje. –„Nezlob se, ale to snad nemyslíš vážně. Vždyť jsem ti řekla, že si to nepřeji! Trudy, rychle se obleč, jdeme pryč. Pryč odtud.“
„Třískly dveřma a byly pryč,“ dokončila jsem referát z uplynulého dne svému muži u večeře. „A to jsem zrovna dnes přemýšlela, že bychom za nějakou dobu mohli pracovat na dalším.
Tak ti tedy řeknu, že to absolutně nepřichází v úvahu! A-b-s-o-l-u-t-n-ě !“ „Fakt to nechceš přehodnotit?“ zeptal se Matouš v posteli a velevýznamně se na mě podíval.
„Ne, ne a ne! Jak se dají dvě uhlídat? Ještě nevíme, jakou bude mít Kristýnka povahu, co když bude stejná jako Trudy?! Nepředstavitelné…“ Jeho pobavený pohled mě umlčel.
„Tak mě alespoň týden nech v představě, že více než ta, co nám leží v postýlce, jich jednoduše nebude.“
Když se matka a dcera nenávidí. Jak se s tím vyrovnat?
Ilustrační foto: ingimage.com
27. 9. 2019
Jestliže si někdo myslí, že nejkomplikovanější vztahy mezi matkami a dcerami bývají v době, kdy jsou dcery v pubertě, mýlí se. To pravé peklo často nastává, když je z dcery zralá žena a z matky žena stárnoucí. Na povrch vyplývají neshody i léta nevyřčené křivdy.
Psycholog Jeroným Klimeš na téma vztah dospívajících dcer a matek uvedl následující: „Vídávám případy, jak vyšité ze Sněhurky, kdy matka dceru nenávidí za to, že krásní a ona sama stárne. Tak ji dusí, až ji otráví. Dcera pak v sobě potlačí ženskost, obléká je jak strašák do zelí, zakáže si projevy zralé ženskosti.
“ Jistě, mnohý ženám se může zdát nepředstavitelné, že by svým dcerám dělaly něco zlého, nějak jim komplikovaly životy. Mnohdy to přesto činí, ať už nevědomě nebo záměrně. Takto líčí pětačtyřicetiletá Karolína svůj vztah s mámou: „Až do pětadvaceti jsem měla pocit, že jsem naprosto nemožná. Moje máma totiž s oblibou používala slovo nemožná.
Říkala mi ho v různých souvislostech. Vlastně až můj muž ve mně vzbudil sebevědomí. Nikdy jsem s mámou neměla pěkný vztah, byla ke mně velmi kritická, náročná. Teď je nemocná, zesláblá, čím dál více je odkázána na naši pomoc. Ani nyní od ní neslyším jediné slovo vděku.
Dovezeme jí nákup, ona neopomene podotknout, že jsem nekoupili to či ono, případně, že chtěla jogurt či sýr jiné značky. Uklidíme jí a ona neopomene říct, že minule jsme nechali v rohu pavučinu. Moc těžce to nesu a ze všech sil se držím, abych po ní nezačala řvát. Takže pak doma brečím, trápím se.
Závidím všem ženám, pro které jsou matky oporou, přítelkyněmi. Já tu moji vlastně nemám ráda, ale přesto se s ní musím stýkat a pomáhat jí.“
Smutný a výjimečný příběh? Ale vůbec ne. Jen jde o téma, o kterém se veřejně nemluví. Málokdo je přece ochoten si přiznat, že pouto, které bývá považováno za nejhezčí, nikdy nepoznal. Případně, že ho nebyl schopen vytvořit.
„Matka a dcera je vztah pevnější než skála a zároveň často velice komplikovaný. Je to jeden z nejčastějších problémů v psychologických poradnách,“ uvedl psycholog Tomáš Novák, který na toto téma napsal knihu Matky a dcery. Rozebírá v ní různé podoby tohoto vztahu a z dlouholeté praxe ukazuje, že si opravdu nelze představovat, že mámy jsou vždy milující bytosti.
Neshody s mámou jsou nejčastějším tématem diskusí mezi ženami středního věku. Mnohé zjišťují, že když jejich matky zestárly, prohloubily se jejich výrazné vlastnosti.
Žena, která měla celý život maminku hodnou, obětavou a chápající, ji má takovou stále. Žena, která si s mámou nerozuměla, měla ji kritickou, hašteřivou, egoistickou, ji má takovou taky stále.
Jenže čím déle se s člověkem s negativními vlastnostmi stýkáme, tím více je vnímáme a tím více nám lezou na nervy.
„Máma se po smrti tatínka stala naprosto nesnesitelná. Vždy byla sobecká, zvyklá být středem pozornosti. Táta se o všechno staral, velmi ji miloval. Babička mi říkávala, že to s mámou jednou budu mít těžké, ale já tehdy nechápala, co tím myslí. Teď to vím velice přesně.
Matka se stále tváří ublíženě. Nemá žádné kamarádky. Když je u s námi na chatě, nikdo ze sousedů k nám nechodí, protože její zálibou je vypouštět takzvané jedovaté sliny. Jen tak, prostě řekne na adresu někoho něco urážlivého, nevhodného.
Nedávno takhle před sousedy řekla, že vůbec neumím vařit. Sousedé koukali, nechápali, byla to trapná situace. Podobné věci zažívám stále. Myslím, že mě vůbec nemá ráda a nejraději bych se s ní nestýkala.
Jenže to nejde, je sama, nemůžu se tvářit, že neexistuje, když je to moje máma,“ vypráví jednapadesátiletá Naďa.
Ženy se shodují, že nejčastěji je v dospělosti trápí matky, které se ve vyšším věku staly apatickými, osamělými, nespokojenými. Často jde o ženy ovdovělé či rozvedené, které bilancují a se svým dosavadním životem nejsou moc smířené. Mnohdy nemají přátele, koníčky. Mají však pocit, že se jim život moc nepovedl.
„Máma mi nedávno řekla, ať si nemyslím, že mám právo na štěstí. Že jednou můžu tvrdě narazit a ať si nemyslím, že mi v životě bude vše vycházet. Byla jsem z toho naprosto šokována,“ říká třiačtyřicetiletá Monika, která je úspěšnou podnikatelkou, má dvě zdravé děti, hodného muže, pěkný dům.
Její máma se však chová, jako by jí její příjemný a pěkný život nepřála. „Nechápu to. Byla jsem kvůli tomu i u kamarádky psycholožky a ta mi řekla, že se matky často s dcerami porovnávají a pokud mají pocit, že jejich život nebyl naplněn, mohou dcerám i závidět.
To přece není možné,“ míní Monika a říká, že naopak obdivuje matku své přítelkyně, která, ač velmi nemocná, je stále optimistická a svou dceru podporuje pokaždé, když je v nějaké obtížné situaci. „Ony si vzájemně povídají, svěřují se, jsou jako kamarádky.
Právě tak si vztah dospělé ženy s mámou představuji. Na nich vidím, že to jde,“ říká Monika.
Velmi často v neshodách sehrávají roli i rozdílné osobnostní rysy, dávné nevyřčené neshody ale i poruchy osobnosti, které u některých lidí ve vyšším věku nastávají. Zkrátka, případů, kdy vztah mezi dospělou dcerou a matkou je spíše boj než láska, je více, než si myslíme. Jenže je to velmi choulostivé téma, o kterém lidé mluví jen se svými nejbližšími nebo o něm raději mlčí.
Hodnocení: (4.8 b. / 13 h.)
Pro hodnocení se musíte přihlásit
Zpět na homepage
Jak reagovat, když vám dítě řekne: Jsi zlá! Nemám tě rád!
Tedy s Kryštůfkem (4,5r) je to v pohodě, zalehne a spí hned každý večer, ale s Tomáškem (6,5r) ne. Chtěl by být pokaždé vzhůru celou noc a hrát si.
Já ho chápu, chtěla bych pro sebe to samý. A i když se mu to nelíbí, každý večer se nějak dohodneme a Tomášek zaleze do pelíšku. Ale čas od času se zkusí vzbouřit nebo mi alespoň dát najevo, že dnes se dohodnout nehodlá – a chce to jen po svém.
A zrovna včera večer se Tomášek skřípnul. A o žádné dohodě nechtěl nic slyšet:
„Mami, já nechci jít spát! Chci si ještě hrát!“ protestoval proti večerce.
„Ale víš, já mám dneska hovor po Skypu a chci na něj mít klid. Potřebovala bych, abyste už oba zapluli v půl osmý do postele.“
Ještě chvíli jsme se takhle dohadovali.
Nakonec mi Tomášek do obličeje řekl ta nejštiplavější slova, co děti umí vypustit z pusy:
„Jsi hrozná máma! Fakt hrozná!“
Všechno se ve mně vzbouřilo, ale zachovala jsem klid. Jasně, jsem hrozná máma, znělo mi v hlavě. Jsem hrozná, protože chci, aby šlo moje dítě spát!? To snad ne…
Navenek jsem se tvářila, že jsem v klidu. Jde přece o mé dítě a není potřeba zvyšovat hlas, myslela jsem si. Jenže – v tu chvíli mi ten klid nešel od srdce. A to děti vždycky nějak vycítí…
„Vím, že jsi naštvaný, Tomí. Chceš si hrát, a já chci, abys šel spát. Vím, že bys chtěl být vzhůru jako já. A dělat si to svoje,“ snažila jsem se uhádnout, co mu vadí, a uznat jeho pocity. „Ale ten Skype je pro mě fakt důležitý… Tak co, jak to vidíš, zlato?“
Chtěla jsem to prostě zvládnout s nadhledem. A hvězdná konstelace toho večera zařídila, že se mi spíš valila krev do obličeje. A já se dostávala do varu tím rychleji, čím dýl jsem poslouchala, jak na mě kydá hnůj.
„Stejně jsi hrozná máma! Hrozná!“ křiknul a už se na mě ani neotočil.
Můj pohár trpělivosti přetekl. Začala jsem se tvrdě bránit: „Promiň, že tě přeruším, ale já vím, že jsem SKVĚLÁ máma!“
„Fakt skvělá! A víš proč?“ nadechla jsem se. A emoce ve mně ještě rostly… a všechno jsem to na něj najednou vysypala:
„Jsem skvělá máma, protože jsem tu pro tebe, když máš bebíčko, a foukám. Protože utírám slzičky, když pláčeš. Protože tě poslouchám, když máš trápení, a řeším to s tebou. Protože se tě ptám na tvůj názor, chci vědět, jak to máš ty a co můžeme zlepšit spolu. Protože Ti připravuju do školy sváču!
Protože si s Tebou hraju, pařím Tvoje vymyšlený hry na počítači, stavím koleje do zblbnutí, nastupuju jako cestující do vlaku, kopu bagrem silnice a stavím Lego, skáču s tebou z Burj Khalifa (naše palanda) s padákem a jím dorty z Play Doh ozdobený kytkama.
Protože se na Tebe chodím dívat, jak spíš. A hladím tě po vláskách, jen tak, protože tě mám strašně ráda
Protože ti vařím, peru a žehlím. Protože chodím na každou tvoji školní akci a sedím v hledišti. Vždycky jsem tam jako první ze všech rodičů! Protože tě mám strašně ráda, i když jsi na mě naštvaný anebo já na tebe.
Protože i když jsem nemocná, i když mám bolavý záda, tak se stejně pořád ohnu a dám ti pusinku. Jsem skvělá, fantastická máma!“
Tomášek celou dobu upřeně poslouchal a pak mi řekl: „No, to je všechno pravda. To všechno fakt děláš.“
Pak chvíli stál. Nakonec se usmál a řekl mi jen: „Dobrou noc, mamko!“ a odešel do pokojíčku.
Po 10 minutách přišel zpátky. A donesl mi z papírů vystřiženou korunku jako pro princeznu
A řekl, že si ji mám dát na hlavu, že s ní na hlavě už nejsem hrozná máma (to byla jako jeho omluva:))
A mně konečně začaly téct slzy. Dojetím. Prohlížela jsem si korunku. Byla jsem beze slov, dojatá, nadšená! Korunka měla i 3 nakreslené ozdoby, Tomášek si fakt dal záležet.
Dali jsme si pusu a já šla skypovat. Do postele pak šel sám. Nakonec jsme to teda zvládli. Ale mně to nepřestávalo vrtat hlavou…
Když jsem se na začátku naší hádky snažila přijít na to, jak se on cítí, proč na mě útočí… ve skutečnosti za tím mým klidným vystupováním bylo ještě něco jinýho. Měla jsem dojem, jako bych se mu spíš za něco omlouvala. Za sebe. Ale přitom jsem neměla za co.
Byla jsem jak malá holka, která se snaží uchlácholit dítě, ale vlastně si nechala házet bobky na hlavu
A viděla jsem, že jakmile jsem se za sebe postavila, Tomášek to zklidnil a jako bych získala jeho respekt.
Přitom by mě nikdy předtím absolutně nenapadlo zastávat se SEBE před svými dětmi!
Každá máma si asi umí představit, jak by jí zatrnulo, kdyby jí její milované dítě řeklo zničehonic do očí „Nemám tě rád!“ Nebo ještě hůř: „Nenávidím tě.“ Je jasné, že první reakce je šok. A možná i bolest – jak to jen může říct?
Ale stejně se ho hned v další vteřině snažíme pochopit. Uchlácholit. A nepřipouštět si, že nás to třeba bolí. Snažíme se pochopit jeho pocity a říkat si – je ještě malej, určitě to nemyslel doslova.
No jo, ale kdo pak hledí na naše pocity?
Kdyby mi řekl: „Mamko, štve mě, že musím jít spát,“ neměla bych potřebu se obhajovat. Řekla bych, jak mu rozumím, že se mu nechce do postýlky, že by si rád hrál, a byla bych ochotná to s ním probrat.
On ale zaútočil na mě jako mámu, na moji hodnotu.
I když to třeba ani tak nemyslel.
I když to nejspíš řekl, protože neuměl v tu chvíli najít lepší slova pro svůj vztek.
(Ostatně, v tomhle umění dospělí plavou někdy taky, a jak!)
Ale stejně to udělal. Vyvolal ve mně staré zasuté pocity.
Jestli jsem opravdu dost dobrá. Na to, aby mě okolí bralo. Dost dobrá na to, abych mohla být milovaná
A tak byl tenhle večer zkouškou všeho, co jsem se o sobě a vztazích naučila 🙂 Kdybych se sebe nezastala, nebyla bych partnerem sama sobě. Když nebudu podporovat samu sebe, jak můžu podporovat ostatní?
A já vím, že jsem pro svoje děti skvělá máma. (Stejně jako jste i vy! ;))
A víte, v co doufám úplně nejvíc?
Že si Tomášek tenhle večer snad zapamatuje. Že i on se může bránit, až na něj jednou někdo bude „házet špínu“. A že se v životě bude mít rád, jako se mám ráda já.
A co vy, mámo, táto, chcete to mít doma taky tak? Víc si věřit a vybudovat s dětmi respekt, který zafunguje i tam, kde by jinak lítala o hodně ošklivější slova? S tím pomohl už i tisícům dalších rodičů náš pětitýdenní kurz. Umí vyřešit i jiná rodičovská trápení:
Pošlete podporu i dalším mámám a tátům:
Odlišné úhly pohledu ve vašem vztahu matky a dcery
Hlavním zdrojem napětí může být snaha přesvědčit dítě, že by bylo dobré věnovat trochu času a úsilí školním záležitostem. V tomto příběhu máma Jana a její dcery Ema a Sára* přinášejí svůj pohled na klasický boj mezi matkou a dcerou kvůli domácím úkolům – a ukazují, jak pochopení perspektivy jiného člověka v rozepřích v domácnosti může snižovat zlobu a vztek na všech stranách.
- Problémy ve vztahu matky a dcery a domácí úkoly: případová studie
- JAK SE NA TO DÍVÁ MÁMA JANA: CHCI, ABY BYLA EMA PILNĚJŠÍ
Jana se musela hodně přičinit o to, aby získala místo na univerzitě a stala se matematičkou. Nyní každý den svádí bitvy kvůli škole se svou patnáctiletou dcerou Emou.
„Emě jdou humanitní předměty a úkoly většinou dělá, ale nemá ráda matematiku a přírodní vědy, kde úkoly udělá velmi rychle, nebo i vůbec,“ říká. „Problémem je, že já jsem přesvědčená o tom, že právě tyhle předměty jsou velmi důležité a otevírají v životě spoustu dveří. Na začátku jsem se jí snažila pomoci, ale ona mě odmítala, tak jsem se pokusila to nechat na ní.
Pak jsem jí začala kontrolovat sešity, když třeba byla venku, a zjistila jsem, jak mizerně udělané úkoly má. Samozřejmě byla naštvaná, že jsem jí vlezla do sešitů, ale já jsem byla prostě vzteky bez sebe kvůli tomu, jak málo se snaží. Samozřejmě jsme se pohádaly.“ JAK SE NA TO DÍVÁ DCERA EMA: MÁMA MĚ JENOM KRITIZUJE
Ema vše vidí jinak. Vysvětluje, jak její máma nabízí „pomoc“ s úkoly.
„Znamená to ve skutečnosti jedno,“ říká, „a to je upozorňovat mě na to, co je špatně. Přijde mi, že to nechápe a je naštvaná, když já jsem frustrovaná z toho, že neznám řešení. Mám pocit, že jsem úplně k ničemu a že moje máma mě nemá ráda, protože nedokážu splnit to, co ona považuje za normální.“
Ema říká, že chování její matky v ní nepodporuje touhu být lepší, ale naopak je kvůli domácím úkolům nervózní a vzpírá se jim.
„Občas se cítím hrozně a úplně k ničemu, a to si pak jdu popovídat s tátou, který se mnou soucítí,“ dodává. „Ale fakt bych chtěla, aby mě máma přestala komandovat a nechala mě dělat si všechno tak, jak to cítím.“ JAK SE NA TO DÍVÁ DCERA SÁRA: CHÁPU OBĚ STRANY
Ema si občas stěžuje své dvaadvacetileté sestře, která si pamatuje, jaké problémy s mámou kvůli domácím úkolům měla ona sama.
„Ema má víc konfrontační styl a otravuje ji, jak se máma chová, daleko víc, než to kdy otravovalo mne,“ vysvětluje. „Chápu mámu, že chce, aby Ema prospívala, protože je chytrá. A vím, že dobré studijní výsledky mi umožnily dělat to, co dělám.“
Ale také chápe frustraci Emy. „Bylo by skvělé, kdyby si s mámou dokázala o svých pocitech promluvit tak, jak o nich mluví se mnou,“ říká Sára. „Mám pocit, že máma si neuvědomuje, jak nešťastná je Ema kvůli tomu, že se hádají.“
Sára navrhla, že by její rodiče měli pro Emu sehnat doučování nebo si pohovořit s učiteli ve škole, a sami se tak neangažovat. „Jsem přesvědčená o tom, že moje sestra potřebuje podporu,“ dodává, „a možná by to prospělo její sebedůvěře a dalo jí to sebevědomí, aby věděla, že to zvládne sama.“
To, co pro naše děti chceme a jak si myslíme, že jim můžeme pomoci se připravit na budoucnost, může být v rozporu s tím, jak to všechno vidí ony. To platí především v případě, že máme problémy pochopit, proč jsou pro ně určité věci důležité. Takže jak mohou mámy pomoci?
Bára
Bára Eiserová: „Matky mnohdy netuší, co se děje jejich dcerám. Když to zjistí, nechtějí si to přiznat. Nedůvěřují nikomu a nevěří dokonce ani vlastním dětem.“
Tvoji rodiče se rozvedli, když jsi byla malá. Řekla ti máma, proč táta odešel?
Ne, dodnes nevím ani kdo to je. Nikdo z rodiny mi o něm nechce nic říct. Přehazují si to téma, jako horký brambor anebo mě posílají jeden za druhým. Nevím, proč mi nic nechtějí říct.
Zkoušela sis tvého pravého tátu sama najít?
Neměla jsem potřebu ho hledat. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří vyplnili jeho místo (můj děda).
Táta mi nechyběl. Říkala jsem si, že pokud o tom nechtějí mluvit, tak by možná bylo lepší ho neznat. Třeba bych si ještě uškodila a ten strach z negativního byl tak silný, že předčil i mou zvědavost.
Útěk mě zachránil
Máš sourozence? Nebo jsi s mámou žila sama?
Mám prý dva nevlastní bratry, ale nikdy jsem je neviděla.
Moje matka si našla přítele, když mi byli 4 roky. Postupem času mě její přítel začal mlátit. A došlo to tak daleko, že mě i sexuálně napadal. Neměla jsem odvahu, někomu něco říct, tak jsem utíkala ven. Díky tomu jsem se dostala do diagnostického ústavu, kde jsem se svobodně rozhodla odejít do dětského domova.
Udivuje mě, že si tvá máma ničeho nevšimla.
Ne, nevšimla. Dělo se to totiž, když byla v práci. Vše začalo, když mi bylo třináct. Pozoroval mě, jak se koupu, převlíkám, pak mě osahával a spoustu krát došlo i na TO. Proto jsem začala utíkat a utíkala jsem často. Jednou jsem byla dokonce v novinách.
Nehledala jsi tehdy pomoc u mámy nebo u kamarádek, že by ses jim svěřila?
Ne, nikomu jsem nic neřekla. Bála jsem se. On mi vyhrožoval.
Chtěla bych, aby se ostatní nebáli a neudělali stejnou chybu jako já.
Jakou chybu jsi udělala? Teď nechápu.
Neřešila jsem to hned od začátku a nechala to dojít tak daleko. Opakovaně došlo ke styku. Pak to používal jako formu trestu a vyhledával sebemenší záminku. Třeba za pětku ze školy a tak. Jednou jsem jela ze školy se třema pětkama. Věděla jsem, co bude následovat a proto jsem nevystoupila tam, kde jsem měla, ale jela jsem dál… Pak jsem byla 3 dny nezvěstná a to byl celý spouštěč.
Kde ses ukrývala? Za kým jsi šla?
Ze začátku jsem neměla kam jít. Toulala jsem se venku a poznávala náhodně lidi. S každým dalším útěkem byly moje úkryty jasnější. Poznala jsem lidi, o kterých jsem věděla, že mě u sebe nechají.
Utíkala jsem vždycky k přátelům, z jednoho se stal můj nynější přítel.
Nikdo mě nebral vážně
Jednou tě ale našli a co se dělo pak?
Po třech dnech mě policajti chytili, tak jsem vypovídala. Celé jsem to ze sebe na té jejich policejní stanici vyklopila. Bylo tam okolo mě hodně lidí různého zaměření.
Celé to bylo zdlouhavé a všechno si zapisovali. Následně na to mě odvezli do diagnosťáku, kde jsem byla pár měsíců. Tam jsem řekla, že se nechci už vrátit domů a klidně půjdu do děcáku.
Bylo mi patnáct a začínal listopad, na to si pamatuji.
Jak policie naložila s tvojí výpovědí?
Prý nebyly důkazy, tak to zavřeli do složky. Bohužel obnovovat to nemá cenu, nejsou důkazy. Asi mi nevěřili.
V diagnostickém ústavu se s tebou bavili už chápavější lidé. Pomáhali ti, přes všechno se přenést. Navštívila tě tam tvá máma, která se o tom určitě dozvěděla?
Ne, s mámou se od té doby nebavím. Nějak jsem to musela zvládnout sama a nikoho jsem si k sobě nepustila.
Jak zareagovala tvá matka, když se dozvěděla, že její přítel jí zneužíval dceru?
Ona ho bránila! Do poslední chvíle. Takže, pro mě už nejsou žádní rodiče, ani na vteřinu mi nevěřila. Naopak čím dál víc byla na jeho straně. Obvinila mě, že si vymýšlím a nejsem psychicky v pořádku. Za tím si stojí dodnes. Máma je pro mě už osoba neznámá. Nechybí mi. Jsem ráda, že bydlí, tak daleko ode mě.
Do jakého ústavu tě přesunuli?
Do dětského domova v plzeňském kraji. Rovnou jsem tam začala chodit na střední školu s maturitou, obor: veřejnosprávní. Tu školu jsem si nedodělala.
Tentokrát jsem zdrhnout neměla
Proč, co se stalo?
Nevydržela jsem tam. Mám toulavé boty a nedokážu být někde pod režimem. Jsem temperamentní a nemůžu být dlouho zavřená, aby mi někdo dýchal za krk. Začala jsem opět utíkat. Nakonec jim praskly nervy a zavřeli mi do výchovného ústavu.
Báro, jednu věc nechápu. Proč jsi utíkala z DD, když jsi tam sama chtěla?
Protože mě máma chtěla zase domů, že prý jsou v DD jen zlí a špatní lidé. Myslela tím děti a myslela si jen to nejhorší… Ona je dost povrchní. Proto jsem utíkala, aby mě už nikdo nenašel.
Tvá máma za tebou někdy v tom děcáku byla? Nebo odkud měla to přesvědčení, že tam jsou zlé děti?
To nevím, kde to vzala. Nikdy tam nebyla, nepřijela za mnou.
Jak jsi věděla, že tě máma chce zpátky a nechce, aby jsi byla v domově?
Díky kurátorovi, který se mnou komunikoval místo mámy, protože já jsem s ní nechtěla vůbec mluvit.
Když jsi bydlela v dětském domově, tak si začala studovat maturitní obor. Potom tě přestěhovali do výchovného ústavu, který byl v úplně jiném městě. Jak to bylo potom s tvojí školou?
Musela jsem střední školu tehdy ukončit a při přemístění do výchovňáku, dělala kuchař-číšník.
Velký rozdíl vidím v tom, že když jsem byla v dětském domově, školu jsem si sama vybrala. Ve výchovňáku ale za mě rozhodli jiní. A navíc ta škola byla uvnitř v budově. Cítila jsme se uzavřená před celým světem a ven jsme chodili akorát na pár vycházek.
Dokončila jsi učiliště?
Ne, učiliště jsem si nedokončila. Byla jsem tam pouze rok, a v 18ti odešla. Dodělanou školu nemám, ale mám dvě rozdělané… Mě to ale táhlo ven, škola neškola.
- Chceš si v budoucnu školu dodělat?
- No, chtěla bych, ale nemám peníze a teď už ani čas.
- Kam ses z domova odstěhovala?
Nastěhovala jsem se k mému příteli, ke kterému jsem utíkala, ještě v době, kdy jsem byla v rodině. S mámou nejsem vůbec v kontaktu. Nevěří mi ona a ani já jí nevěřím.
Odpustíš jí někdy?
Ne, nemám proč odpouštět. Hlavně to se nedá odpustit. Postavila proti mně celou rodinu.
Život občas není pohádka, kde dobro vítězí a zlo je potrestáno
Dost mě zajímá, jak to dopadlo s přítelem od tvé matky.
Jemu se nic nestalo. Vyhrál! Nebyly důkazy proti němu a taky mi nikdo nevěřil. Pořád jsou spolu, máma mu věří.
Jaké to máš teď v roce 2013?
Venku jsem už přes 5 let a žiju jako každý normální člověk. Mám báječného přítele, se kterým vychováváme nádhernou 13ti měsíční dceru Karolínku.
Tři měsíce po mých devatenáctých narozeninách se nám narodila. Otěhotněla jsem dost brzo, ale nelituji toho. S přítelem máme podnájem v rodinném domku, celé přízemí 3 + kk.
Vážím si ho i proto, že už 5 let chodí do stejné práce. A já? Já jsem na mateřské.
Alex Chludilová