Necítíte se ráno ve své kůži? Víme, co všechno je třeba udělat

Ráda bych s Vámi sdílela svůj pocit, jaké to je, jít na svoje první tetování. S čím byste měli počítat a na co se připravit 🙂 Snažila jsem se zároveň odpovědět na pár základních otázek, na které se často ptáte. A kdyby Vás zajímalo ještě něco jiného, tak nás kontaktujte, rádi Vám na všechno odpovíme.

Necítíte se ráno ve své kůži? Víme, co všechno je třeba udělat

Proces tetování – jak tetování probíhá a na co se připravit?

Tetování jako takovému předchází objednání termínu (jako většina studií nefungujeme tak, že jsme k dispozici celý den, ale je nutné předem se na termín objednat), na konzultaci se však můžete stavit po domluvě takřka ze dne na den.

Návrhu na Vaše budoucí tetování tedy často předchází osobní konzultace, na základě které vznikne návrh nebo se všechno doladí on-line, protože někdy je v motivu jasno od začátku a není nutné se předem potkat. Takže máte předem jasno, jak bude tetování vypadat a na místě se doladí jen nějaké drobnosti jako umístění, přesná velikost apod.

Návrhy připravujeme předem hlavně proto, abychom měli jistotu, že se Vám tetování bude líbit (předem tedy budete vědět, do čeho jdete). Není tomu tak úplně pokaždé, někdy se domluvíme, že tetování proběhne ve stylu „free hand“, kdy od Vás tatérka dostane volnou ruku, předem si jen domluvíme motiv a tetování vzniká přímo ve studiu, kdy tatérka kreslí na kůži a pak se rovnou tetuje.

To je taky super, vzájemná spolupráce a volnost v možnostech, jak dané téma zpracovat, je neuvěřitelná. Z takto uvolněné atmosféry pak vznikají opravdu krásná díla se skvělou energií.

V den termínu se prosím najezte, někdo má termín už od rána a tak si ke snídani dá jen kávu, ale to není ideální, je důležité se nasnídat, aby Vám nechyběl cukr.

Pokud se na tetování hezky vyspíte, tak je to také výhoda a to proto, že jste plni sil a tak se všechno lépe zvládá 🙂 Kůže je k našemu fyzickému i psychickému stavu velmi senzitivní, je tedy dobré na své tělo být hodný a dopřát mu, co potřebuje.

Jinak si s sebou samozřejmě můžete vzít, co chcete, mobil, sluchátka, knihu, cokoliv, co Vám zkrátí dlouho chvíli. Většinou však celý termín prokecáme. Klidně si s sebou vezměte i svačinu. Kafíčko, čaj a vodu Vám rádi nabídneme. Nic jiného nebo zvláštního s sebou ale nepotřebujete (někdo si s sebou rád vezme např.

tepláky nebo nějaké pohodlné tričko, do kterého se převlékne, což ale určitě není podmínkou). Snažíme se, aby Vám bylo během tetování, co nejpříjemněji, takže cokoliv budete potřebovat ve studiu máme, stačí, když přijdete Vy sami.

Prosím, nechoďte na tetování v bílém nebo světlém oblečení. Velmi snadno se může stát, že se ukápne kapka barvy a tetovací barva bohužel nejde moc vyprat, neradi bychom Vám omylem zničili nějaký oblíbený kousek z Vašeho šatníku, ale za takovéto věci prostě nemůžeme ručit, je to ateliér a pracuje se v něm s barvami a ty prostě občas cákají kolem :).

Jediné, co s sebou vzít nemůžete, jsou zvířátka. Zvířata milujeme a všechny doma nějaké máme, musíme však dodržovat předepsané hygienické normy a ty zvířátka ze sterilního prostředí vylučují. Pokud si s sebou chcete vzít doprovod, tak proti tomu v zásadě nic nemáme, chápeme, že chcete svůj zážitek sdílet se svými kamarády, rodinou nebo drahými polovičkami.

Jen prosím, mějte na paměti, že tatérka se na svoji práci potřebuje soustředit a někdy je banda smějících se kamarádů prostě moc 🙂 a je lepší, když kamarádi počkají někde na kafi a Vy se k nim připojíte později.

Samozřejmě pokud si s sebou přivedete jeden disciplinovaný doprovod, tak je to většinou velmi milé i pro tatérku, jen jí to předem, prosím, řekněte, aby věděla, že Vás bude víc.

Termín jako takový probíhá tak, že se na začátku doladí velikost návrhu a jeho přesné umístění.

Pak Vám ho tatérka pomocí stencilu obtiskne na kůži, takže vidíte (alespoň rámcově), jak bude tetování vypadat (někdy se na stencil nepřenáší všechny detaily budoucího tetování, aby byl pro tatérku přehledný).

Po tom, co si obtisknutý stencil schválíte, přejde se k samotnému tetování. Které probíhá na lehátku v sedě nebo v leže. Lehátka jsou pohodlná, takže i Vy se v rámci možností tak budete cítit.

Veškerý materiál, který se při tetování používá, je jednorázový a sterilní, takže my i Vy máte jistotu, že vše je naprosto bezpečné. Po dokončení tetování Vám tatérka ještě ošetří nové tetování pomocí spreje po tetování, který obsahuje také desinfekci, navíc stáhne vazivo a tetování se rychleji zacelí.

Co se týká procesu tetování, tak my od Vás potřebujeme jediné – prosím, nevrťte se nám a snažte se se nehýbat. Udělat rovnou linku na hýbající se plátýnko prostě nejde 🙂 snažte se uvolnit a poddejte se tomu.

Bolest není nevydržitelná (to by nebylo tolik potetovaných lidí). Berte to prostě s nadhledem, tetování jste si přáli, tak to prostě vydržet musíte a chcete a za odměnu budete mít nové tetování, o kterém už jste dlouho přemýšleli.

Tak jako všechno i bolest je prostě v hlavě, když si řeknete, že je to k nevydržení, tak taky bude. Když si však dodáte odvahu, že to prostě zvládnete, tak prožitek nebude tak silný.

Navíc se nemusíte bát, máme bohaté zkušenosti s prací s lidmi a různými reakcemi lidí na tetování, takže víme, jak Vás psychicky podržet a motivovat, abychom Vás celým procesem snadno provedli.

Po skončení Vám tatérka tetování vydesinfikuje a přelepí folií, která je určená k hladkému hojení (je prodyšná a zároveň chrání tetování před případnými nečistotami z okolí), folii si buď sundejte po pár hodinách, nebo ji nechte do druhého dne do rána.

Tetování by se mělo zahojit zhruba do týdne. Pokud Vám z něj vypadne kousek barvy, tak se určitě stavte na korekci, jedna korekce je v ceně a lze ji provést zhruba měsíc nebo dva po úplném dohojení tetování.

Jestli je nutné tetování opravit uvidíte zhruba po týdnu, až vypadají poslední stroupky. Jestli je korekce potřeba se dá celkem snadno poznat, prostě někde kousek barvy chybí nebo je to v daném místě světlejší než někde jinde…

Pokud si nejste jistí, tak se zastavte nebo pošlete fotku a my Vám řekneme. Více informací o tom, jak pečovat o nové tetování najdete na našem webu.

Tatérka Vás vybaví papírkem s instrukcemi, jak se o nové tetování starat a všechno Vám vysvětlí, Obecně platí – méně je více, kůže si s hojením poradí, tak spíš nemažte a jen udržujte tetování v čistotě, to úplně stačí.

Tělo je geniální, tak i s hojením si snadno poradí, navíc tetování není tak hluboké poranění, jak by se pocitově mohlo zdát.

Tetuje se do druhé vrstvy kůže, takže míra poranění kůže je srovnatelné s běžnou odřeninou, která se Vám taky zhruba do týdne zahojí.

Někdy se může stát, že budete po tetování unavení, to je úplně běžné, buďte na sebe hodní a prostě si odpočiňte.

Pokud Vám tetování oteče (občas se to stane, většinou na noze), tak platí to samé, dejte si nohu nahoru a odpočiňte si, nemá cenu tetování ledovat nebo něco podobného, otok do druhého dne zmizí.

Stejně tak nemá smysl brát prášky na bolest jako např. Ibuprofen, to Vám nepomůže, tetování prostě pomalu bolet přestane.

Káva, alkohol a cigarety bezprostředně před tetováním

Tohle je často kladený dotaz. Ani jeden z nápojů (v přiměřeném množství) tetování neovlivní natolik, aby Vám víc krvácelo. Takže si kávičku klidně dejte.

Skleničku něčeho ostřejšího si však, prosím, dejte až po tetování, nejen z obávaného důvodu, že by Vám alkohol naředil krev a tím pádem by tetování víc krvácelo, ale také proto, že my máme zákonem zakázáno tetovat osoby pod vlivem.

Také není úplně dobré se noc před tetováním zdržet na nějakém mejdanu. Kůže je senzitivní a v kocovině mnohem citlivější. Radši se hezky vyspěte. Kouření tetování nijak neovlivňuje.

Výběr studia a tatéra/tatérky

Generace, která nikdy nespí

27. únor 2015 četba na 20 minut

Jestliže se necítíte ve své kůži, jste rozmrzelí, zmatení nebo příliš unavení třeba i na sex, vězte, že za to nemůže nikdo jiný než Thomas Alva Edison. Od konce 19. století, kdy vynalezl žárovku, totiž vedeme neustálou válku se spánkem. A bohužel ji stále vyhráváme.

Lidé si „rozhodili“ své vnitřní hodiny a spí stále méně. Všechno to přitom začalo okamžikem, kdy Thomas Alva Edison, technický mág z Menlo Park, dostal skvělý nápad. Je to přesně tak – počátky naší klasické osmihodinové noci sahají do konce 19. století, kdy byla vynalezena žárovka.

Historici se domnívají, že před vynalezením elektrického světla spali lidé mnohem déle a spánek v té době probíhal, dá se říct, na etapy.

Lidé si nejdříve zdřímli několik hodin během večera – spát chodili se západem slunce. Po pár hodinách spánku se vzbudili a několik hodin uprostřed noci byli vzhůru.

Během té doby jedli, pili, modlili se, povídali si s přáteli, možná se dokonce věnovali různým formám tělesného kontaktu včetně sexu.

Teprve poté znovu zalehli a spali až do rána. Historik Roger Ekirch, který se zabývá dějinami spánku, k tomu dodává, že s příchodem elektřiny začali lidé chodit spát později a celkově spát kratší dobu.

Rozmrzelé lidstvo

Od té doby vedeme neustále válku se spánkem a bohužel ji stále vyhráváme. Výzkumní pracovníci z University of Chicago nedávno studovali vývoj našich zvyků souvisejících se spánkem v průběhu času. Dospěli k závěru, že v současné době spíme o jednu až dvě hodiny méně, než jsme spali před šedesáti lety.

V 70. letech spala většina Američanů v průměru asi 7,1 hodiny za noc. Do dnešní doby se průměrná doba spánku zkrátila na 6,1 hodiny. Za čtyřicet let se náš spánek zkrátil o jednu hodinu. Budeme-li i nadále pokračovat tímto tempem, tak se do konce století dostaneme na méně než čtyři hodiny za noc. A budeme všichni velice mrzutí.

Budete mít zájem:  Hledá se skutečný jogurt

Kam se tedy spánek poděl? A proč o něj přicházíme?

  • Velkou část odpovědnosti za tento neblahý vývoj nesou moderní technologie, které obzvláště silně narušují náš spánkový režim.
  • Chytré telefony, tablety i počítačové obrazovky vydávají namodralé světlo, které je sice ideální pro úsporu energie (většina energeticky účinných CFL a LED svítí modře – a totéž platí pro zadní skla většiny obrazovek), ale dokážou také pořádně vykolejit naše biologické hodiny.
  • „Světlo těchto elektronických přístrojů má stejnou barvu jako zesílené měsíční světlo,“ říká Charles Czeisler, ředitel oddělení spánkové medicíny na Harvard Medical School.

V současné době spíme o jednu až dvě hodiny méně, než jsme spali před šedesáti lety.

Toto modré světlo drastickým způsobem potlačuje produkci melatoninu, hormonu, který reguluje střídání cyklu dne a noci v rámci biologických hodin člověka. Takže, pokud si večer v posteli čtete s iPadem nebo usínáte s jiným přístrojem s podsvícením, tak se vám bude v noci hůře usínat a druhý den budete unavenější.

Necítíte se ráno ve své kůži? Víme, co všechno je třeba udělatZdroj: DotykAutor: Dotyk

Generace závislých

Bylo by však pokrytecké snažit se svést všechnu vinu na naše problémy se spánkem na modré světlo. Větším problémem bude zřejmě to, že jsme si vytvořili svět – v němž dnes žijeme –, kde přísun nových podnětů a stimulací rozhodně nekončí se západem slunce.

Knižní výběr 12 | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

Franz-Olivier Giesbert: Himmlerova kuchařka

Začínáme knihou, která aspiruje na neoficiální titul Bestseller léta 2014. Himmlerova kuchařka vypráví příběh Rózy, sto pět let stará dámy, která vlastní v Marseille vyhlášenou restauraci „Malá Provence“, ve které hostům předkládá velice originální pokrmy inspirované vším, čím si kdy prošla, všemi lidmi, které kdy potkala.

Nakonec se rozhodne sepsat paměti, neboť její život byl vskutku pohnutý… Komická epopej, jež z toho vzejde, vypráví o kuchařce, která se nikdy ničeho jen tak nezalekla. Róza, ztřeštěná a poněkud drsná osůbka, přežila všechny možné podlosti 20. století, jímž prošla, aniž co ztratila ze své poživačnosti a chuti do života.

Vedle dvou velkých lásek zakusila, co se dalo: genocidu Arménů, nacistické hrůzy, maoistické třeštění, osobní tragédie i ponížení, cestu jí křížili lidé obyčejní, i ti, kteří zasahovali do dějin: absurdní řízení osudu a její kuchařské umění ji na čas zavedly i do domácnosti vůdce SS Heinricha Himmlera.

Pokaždé se ale oklepala a zase vykročila vpřed – někdy pod praporem, na němž vlálo starozákonní heslo Oko za oko, zub za zub. Na její neuvěřitelné pouti napříč bouřlivým stoletím i zeměmi ji doprovázela zvláštní bytost – mlok Theo, s nímž v těžkých chvílích rozmlouvala jako rovný s rovným.

Hořce ironická kniha v duchu šibalských románů rozvíjí dobrodružství neobyčejné, pohoršující stařenky, jejímž krédem je: „Pokud jsou dějiny peklem, pak život je rájem.“

Sophie van der Stap: Dívka se devíti parukami

Když je vám 21 let, tak chcete randit, prožívat horečku sobotní noci, chcete cestovat, poznávat svět – prostě dělat všechno to, na co budete později tak rádi vzpomínat. To, co prožívat nechcete je příběh Sophie van der Stap. Také ona toužila po bujarém životě čerstvě dospělých a vlastně ho i měla.

Do té doby, než seděla v ordinaci doktora, který jí pověděl pravý důvod toho, že se v poslední době necítí ve své kůži: totiž že má rakovinu. Krásné a veselé studentce se přes noc zredukoval život na pobyt v nemocnici.

Aby si zachovala alespoň část „normálního“ života, a zpočátku hlavně proto, aby zakryla ztrátu vlasů v důsledku chemoterapie, pořizuje si paruky. S každou z nich získává trochu jinou identitu, o něco víc lehkosti, hravosti, bezstarostnosti, stává se jiným člověkem.

Dívka s devíti parukami je autentický, skutečný příběh, který hlavní postava (a současně autorka) přirovnává k odysseovské pouti do rodné Ithaky. Na své pouti k uzdravení sbírá nesmírně cenné zkušenosti, učí se zvládat vlastní strach a vylepšovat vztahy s druhými lidmi. Všechno si pečlivě zapisuje.

Píše o své pouti. O příhodách, které zažívá skrytá za svých devět paruk. Píše články do časopisu. A postupně vzniká kniha. Tato kniha.  

Robert Harris: Index hrůzy

Jméno Robert Harris vám možná bude trochu známé – třeba díky knize Duch, která byla před pár lety zfilmována (film se jmenuje Muž ve stínu, nedávno byl v televizi) nebo díky alternativní historii v románu Otčina. Otčina vyšla v Knize Zlín, která nyní vydává i Index hrůzy.

A o čem je? Seznamte se s Alexem Hoffmannem. Jeho jméno je před běžným občanem pečlivě střeženo, v tajnůstkářských, uzavřených kruzích nejbohatších lidí světa je však doktor Alex Hoffmann legendou – vizionářským vědcem, jehož počítačový software mění ve zlato vše, s čím přijde do kontaktu.

Společně se svým společníkem, investičním bankéřem, vyvinul Alex převratnou formu umělé inteligence, která sleduje lidské emoce, což jí umožňuje předvídat pohyby na finančních trzích se záhadnou přesností. Jeho výtvor generuje miliardy dolarů, libuje si v panice – a žije ze strachu.

Jednoho časného rána, zatímco Alex ještě spí, se zlověstnému vetřelci podaří narušit důmyslné zabezpečení jeho domu na břehu jezera. Tak začíná děsivá noční můra paranoie a násilí, během níž se Alex – s rostoucím zoufalstvím – snaží zjistit, kdo se ho pokouší zničit.

Než se na Ženevu snese noc, propadnou finanční trhy vřavě a zmatku a Alexův – i náš – svět se navždy změní.

Dominik Dán: Kráska a zvíře

Dominik Dán je legendární postava slovenského literárního nebe. Ta legenda spočívá nejen v tom, že jeho detektivky jsou skvělé (od roku 2005 jich vyšlo neuvěřitelných 19!), ale i proto, že pravá identita Dominika Dána je stále utajována.

Jeho jméno se sice už v zasvěcených kruzích šeptá několik let, ale tato hra na tajemství stále pokračuje, a tak ji nebudeme kazit. Ať už to je totiž kdokoliv, jeho knihy jsou zkrátka výborné.

Skvělé prostředí (říká se, že je Dominik Dán je kriminalista, ale i tato skutečnost se nedá ověřit), výborné postavy (stvořil novou slovenskou legendu detektiva Richarda Krauze) a hlavně: jeho knihy nemají žádnou šablonu, podle které by se příběh vyprávěl. Nikdy tak nevíte, jak se bude případ vyvíjet.

Možná i proto je dnes označoaný jako slovenský Ed McBain a my můžeme Slovákům tohoto autora krásně závidět. Kráska a zvíře je nejnovější překlad do češtiny a stejně jako u dalších jeho knih i zde se řeší známý skutečný kriminální případ. Anotace praví: „Dvojice detektivů z Našeho Města je po prázdninách zase spolu.

Šéf se vrátil do práce opálený, usměvavý a plný energie. Barva mu zůstala, ale úsměv zamrzl na rtech už druhý den. Maďarští kolegové našli v poli kousek od státní hranice nahé zmasakrované tělo mladé ženy. Mezinárodní vyšetřování se rozbíhá a celý případ, je velmi ostře sledován veřejností a médii. Kdo vraha dopadne a co bylo důvodem k této extrémně brutální vraždě?“ Ano, opět se máme na co těšit.

Martin Walker: Černý démant

Přiznám se – předchozí dvě knihy Martina Walkera, spisovatele, novináře a pedagoga, mě zaujaly v první řadě výraznou obálkou (no posuďte sami – Temný vinohrad a Bruno, chef de police). Hned jsem si představil tu idylku na jihu Francie, kterou naruší odporný zločin.

A je dobře, že jsem si těch knih všiml, protože detektivky Martina Walkera jsou skvělé (série s policistou Brunem má již šest dílů).

Třetí díl – Černý démant – vychází právě v češtině a odehrává se v  St Denis, městečku v nádherné krajině francouzského jihozápadu, kde si lidé dovedou užívat dobrého jídla a pití.

Tentokrát se zápletka románu točí okolo lanýžů, zlatého hřebu francouzské gastronomie, a rostoucí rivality mezi vietnamskými a čínskými gangy imigrantů.

A když je zavražděn Brunův přítel, bývalý agent francouzské zpravodajské služby, vkrádá se do navýsost aktuálního děje temná francouzská minulost války ve Vietnamu, kdy se Francie zapletla do spolupráce se zločineckými gangy a obchodem s opiem. Venkovská idyla se postupně mění v politický thriller. Rozuzlení je nečekané, a ačkoliv jsou všechny stopy známé, jedině Bruno Courragés je dovede správně přečíst…Pokud jedete na dovolenou do Francie (nebo kamkoliv jinam), už víte, co zabalit do kufru.

Zdravé okénko: Necítíte se často ve své kůži? Pak byste měli zbystřit

Co to podivné slovo intoxikace znamená? Zjednodušeně to, že se v těle nahromadilo již tolik nepotřebných, zatěžujících látek, že si s nimi tělo už neví rady.

Jedná se tedy o „znečištění“ organismu.

Dlouhodobá intoxikace může být příčinou například poruchy spánku, nižší výkonnosti, alergie, bolesti hlavy, chronické únavy, infekce, nervové poruchy, obezity, poruchy imunity, reprodukce či nádorových onemocnění.

Kde se můžeme setkat s takovými škodlivinami? Toxinů máme mnoho druhů pro představu psychické (emoce, stres), předávané z matky na dítě na základě dědičnosti, mikrobiální (bakterie, viry), z potravin (konzervanty), chemické látky (léky, kouření).

Jak může vývoj intoxikace probíhat? Jaké příznaky na sobě můžeme postupně pociťovat? Zpočátku to může vypadat zcela nevině třeba jako takové běžné nachlazení, rýma. Postupně se nepříjemný stav prohlubuje v zánět s kožními projevy, nevolností, bolestmi, horečkou atd.

Pokud i nyní nic neřešíme, toxiny se začínají ukládat všude tam, kam mohou. Pociťujeme problémy se zažíváním, tvoří se kameny, písek v ledvinách, žlučníku, objevuje se celulitida, či otoky.

Postupně toxiny narušují strukturu buněk a dochází k poruchám funkce některého z orgánů, rozumíme tím poškození jater, mozku, dále kloubů, nervů a podobně.

Tvoří se chronické záněty…Vzniká únavový syndrom z nedostatečného vyživování buněk. Časem dochází k degeneraci tkáně s následným vznikem onemocnění, jako jsou infarkty, roztroušené sklerózy, poruchy psychiky atd. Poslední fáze se vyznačuje již totální poruchou obranyschopnosti a vede ke vzniku rakovin.

U každého se projevují jednotlivá stadia individuálně. Na vlastní oči však vidíte, pokud sami se sebou nic neděláme, jaké fatální následky nezdravý způsob života zejména pak špatné stravování mohou mít.

 Jedině my jsme ti, kdo stojí v životě sami sobě nohou na brzdě, proto přidejte plyn, začněte žít, zajímat se o sebe, svoje potřeby, zdraví, kvalitu života a udělejte ze své existence nezapomenutelnou, nekonečnou jízdu s nevyčerpatelnou energií, radostí bez zbytečných zdravotních omezení s pobyty v nemocnici.

Budete mít zájem:  Tisíce nájemníků přijdou o výhody, zaplatí jako ostatní

Nezapomeňte – prevence vždy na prvním místěPokud máte podezření nebo pochybnosti týkající se vašeho zdraví, co nejdříve navštivte v prvé řadě svého lékaře a vše s ním osobně prokonzultujte.

Autorka textu: Pavlína Podloučková,

Hudebnice Brodka vydala nové album: Necítím v uměleckém vyjádření svobodu

Brodka se pro nové album nechala inspirovat brutalismem. Foto: archiv umělkyně

Myslím, že hudba šedesátých a sedmdesátých let byla svým způsobem zajímavější. Byla víc experimentální a obecně méně popová a komerční. Včetně té, která byla masově oblíbená. I na poslech náročná muzika pronikala do mainstreamu. Myslím, že to se změnilo.

Například Bowie velmi proměňoval sám sebe a jeho alter ega, která v sobě měla mnoho ženského, třeba Ziggy Stardust, byla tehdy přijímána bez problémů. I dnes podle mého názoru potřebujeme vytvářet umělecké postavy, jež nejsou spojené s žádným genderem. Tvorba se mi dnes zdá těžší, protože všechno musí být velmi politicky korektní.

Ano. Lidé jsou velmi opatrní, aby neřekli něco, co by se mohlo někoho dotknout. Všechno je souzeno, musíte si dávat pozor na to, jaká slova používáte, a na všechno, co vytváříte. Necítím v uměleckém vyjádření dostatečnou svobodu.

Při psaní písní ani ne, ale nedávno jsme například točili video pro skladbu Hey Man. Je to eroticky laděný krátký špionážní film. Inspirovaly nás klasické žánrové filmy devadesátých let. V jedné scéně dávám někomu něco do pití, abych ho omámila, což je klišé žánru.

Dnes je to ale velmi ošemetná věc, protože to může být spojováno s drogami a se znásilněním. Ale tohle je hudební videoklip, imaginární tvorba, jež nemá s realitou nic společného. A protože jsou špionky v mém klipu ženy, musela jsem myslet i na to, aby všechny postavy, které cestou eliminují, nebyly mužské. Aby to nevypadalo jako křížová výprava proti mužům.

Překvapivě velmi dobré. Možná i díky tomu, že je velmi otevřený nejrůznějším interpretacím. Každý si v něm může najít něco jiného. Podivovala jsem se nad tím, že nejčastěji si ho lidé spojili s literaturou spíš než s jiným vizuálním uměním. Hodně lidí předpokládalo inspiraci Orwellem.

Kvůli několika aspektům. Je to archivní fotografie, na které jsem já, a já už nejsem dítě. Není to, jako kdybych například použila snímek své dcery. To by bylo problematické. Tento obal nemůže nikomu ublížit. Nicméně jsem si přála, aby podnítil diskusi. Je to trochu provokace.

Použila jsem ho proto, že je z doby, kdy jsem byla nevinné dítě a ještě jsem moc nepřemýšlela o tom, že jsem žena. Dítě je v mých očích lidská bytost, která ještě není spojená s ničím sexuálním. A had reprezentuje všechno, co člověka čeká v dospělosti. Je symbolem hříchu a čehosi dusivého. Podle mě to je zajímavý kontrast.

Vyprávěl mi o nich šéf mého labelu, když jsem byla v Londýně a pracovala na albu. Je velký cestovatel, a když se dočetl o tomto fenoménu, vyrazil do Albánie, aby ho prozkoumal. Že chci natočit video inspirované touto tradicí, jsem věděla ještě předtím, než jsem dokončila text písně. Psala jsem ho už tak, aby s ním souzněl, jen v širším kontextu.

Je o tom, když vám nesedí žádná existující společenská škatulka, když máte v povaze něco, co vám nedovoluje naplňovat společenská očekávání. Proto v klipu představuji člověka, který je přesně uprostřed těchto tradičních rolí. Skladbou Game Change jsem chtěla oslavit jedinečnost. Je o tom, aby se člověk cítil ve své kůži, i když nezapadá.

Protože můj příběh je podobný. Pracovně pocházím z velmi popového prostředí. Když jsem byla mladší, vyhrála jsem televizní soutěž Pop Idol. Lidé ze mě potom chtěli mít zpěvačku, která se neustále určitým způsobem obléká, je krásná a sexy. Já ale nechtěla, aby se mnou takhle zacházeli.

Za prvé pro mě byl poměrně zajímavý proces vzniku desky. Důležité pro mě tentokrát bylo vytvořit zajímavou hudební krajinu. Mimo klasické rockové nástroje jsem nahrála velké množství folkových. Jsou pro mě důležité.

Můj otec byl folkový hudebník a většinu dětství jsem folk hrála. Když skládám, snažím se pokaždé čerpat z minulosti a stvořit něco, co je v mé hudební DNA.

Nyní jsem pozvala otce, který mi na různé nástroje nahrál zvlášť každou notu.

Vytvořili jsme katalog zvuků, které jsou původně velmi lidské, hrané živým člověkem na ručně vyrobené nástroje, ale proměnili jsme je v něco syntetického. V přírodě v takové podobě neexistují.

Podobné je to s brutalismem. Vytváříte něco nového z popela staré éry. V tom vidím metaforu ke vzniku alba Brut. A nakonec je tu ještě jedna věc.

Mluvila jsem o tom, že jsem se často cítila být někde mezi různými normami. I brutalistní architektura stojí mezi starými domy a mrakodrapy. Lidé si nejsou jistí, jestli to milují, nebo nenávidí.

Většina budov je v dezolátním stavu a nezapadá do krajiny současného města.

Hlavní zprávy

Máte příznaky koronaviru? Nečekejte na test a chovejte se tak, jako byste byli nakaženi

Hlavním prostředkem přenosu infekce – a to zdůrazňuji – jsou kapičky. Pokud dýcháte, mluvíte, kašlete, kýcháte, tyto kapičky se šíří do vzdálenosti asi jednoho metru.

Zdůrazňujeme, že abyste byli v bezpečí, musíte se držet na dva metry od ostatních lidí.

Nutnou aktivitou, která vede k přerušení přenosu infekce, je okamžitá izolace člověka, který má příznaky respiračního onemocnění – zejména horečku a kašel.

Izolace znamená, že musíte zajistit, aby člověk v izolaci dostal vše, co potřebuje ke svému každodennímu životu – léky a jídlo. Samozřejmě, také je nutno vyvenčit psa a udělat cokoliv jiného, co je právě potřeba.

Izolace by měla rozhodně proběhnout po pozitivním testu, ale já tvrdím: Na test nečekejte. Není třeba se testovat. Nikdy nevíte, kdy a jak se můžete nakazit. Onemocnět také nemusíte vůbec, ale v každém případě se chovejte zodpovědně.

Jakékoli respirační příznaky by měly být důvodem k obavám a měly by být důvodem pro izolaci. Aniž byste však měli nebo nutně museli být testováni.

Stále více se potvrzuje, že se choroba zpočátku projevuje jako nejasný pocit diskomfortu. Jednoduše se necítíte dobře, máte bolesti v končetinách, jste velmi unavení, můžete ztratit čich. Prostě se necítíte ve své kůži. A proto byste se měli izolovat hned od chvíle, kdy tyto časné příznaky nastanou.

Virus totiž můžete přenášet i během těch dvou dnů předtím, než dostanete kašel nebo horečku – v tomto období jste již nakažliví. Izolujte se tedy brzy a telefonicky informujte všechny, se kterými jste byli v kontaktu během období, ve kterém jste měli příznaky. Je potřeba, aby se ostatní také izolovali.

V ideálním případě zajistěte, aby někdo věděl, že koronavirus máte. Mějte také možnost kontaktovat lékaře. A pokud jste nemocní, zůstaňte v izolaci po dobu 14 dnů. Trpíte-li však nějakou další nemocí a máte obavy, že vám tato infekce může přinést fatální komplikace, musíte se dostat do nemocnice.

Samozřejmě, zdravotníkům okamžitě oznamte svůj problém, abyste je také neinfikovali.

Pokud infekce přešla z několika linií přenosu do vícenásobných linií, dochází k širokému přenosu v rámci komunity a veřejné zdravotnické služby tuto izolaci prostě nedokážou zvládnout, lidé se často sami neizolují. Už jsme se přesvědčili, že lidé tyto pokyny neberou dostatečně vážně.

Pokud k tomu dojde, často se stane, že odpovědní místní politici – hejtmani nebo prezident země – oznámí, že nařídí fyzické distancování. Někdy tomu říkají i sociální distancování, ale osobně nemám tento výraz rád. Používám termín „fyzické distancování“, protože se mi nelíbí představa, že by lidé neměli být společenští.

Dva metry jako jednoduché pravidlo pro všechny.

Protože lidé nařízení často nedodržují, některé vlády zavádějí uzavírky některých typů zařízení – obchodních prostor, kde se lidé scházejí.

A protože lidé tato nařízení v době uzavírek nedodržují, zavádějí některé orgány – místní i národní – zákazy vycházení, kde platí přísné tresty pro ty, kteří vycházejí ven. Ale pokud se vyhlásí pouze zákaz vycházení, nestačí to.

Musejí zde existovat veřejné zdravotnické služby, které zajistí, že lidé, kteří onemocní, budou v izolaci, čímž se zabrání přenosu infekce.

Zákaz vycházení zkrátka nelze nijak obejít. Pokud vám nefungují zdravotnické služby a zdravotníci jsou přetížení, musíte mít komunitní dobrovolníky. V ideálním případě jednoho na padesát domácností. Tito dobrovolníci dohlížejí na to, co se děje. Aktuálně se doslýchám o následujících skutečnostech a problémech:

Žádné testování: Každý, u koho se projevily příznaky, se musí chovat, jako by byl pozitivně testován. To je absolutní zákon.

Musíme udělat vše, co umíme jako jednotlivci či jako korporace, abychom podpořili nemocniční služby a zajistili, že dostanou to nejlepší, co je možné – ať už jde o soukromé, či veřejné nemocnice.

Ve Spojeném království například využili hotely, v Číně zase stadiony. Něco podobného začali používat i v Itálii, kde je napodobili. Firmy se na těchto příkladech mohou naučit, jak pomáhat.

Další problém je dodržování zákazu vycházení. Přestože jde jednoznačně o nutné nařízení, lidé ho často nedodržují. Všichni si musejí uvědomit, že je to naše společná povinnost. Podporujme v každém pocit spoluodpovědnosti tak, jak se to děje v Jižní Koreji, Číně a některých severských zemích. Pochopitelně, lidé zažívají úzkost a nejistotu.

Zcela přirozeně se ptají, kdy už zákaz vycházení skončí. Já říkám, že to skončí, pokud budete mít silné veřejné zdravotnictví a přínos ze strany komunitních organizací. Potom můžete zákaz vycházení ukončit, ale musíte to dělat kousek po kousku; nedělat to najednou. Jinak se všechno zblázní.

Nezapomeňte, že během zákazu vycházení lidé v izolaci trpí, a proto je třeba tomu věnovat pozornost.

Viděli jsme všude v Evropě, že když dojde k zákazu vycházení, firmy bankrotují. Viděli jsme tragické příběhy lidí, kteří mají náhle problémy uživit vlastní rodinu, a to zvláště tehdy, když jdou ceny potravin nahoru. Nezapomeňte, že čím déle to bude trvat v Evropě a v Severní Americe, tím větší riziko je tu pro chudé země.

Máme již řadu důkazů o tom, že infekci do chudých zemí přivážejí cestovatelé z Evropy, kteří se řádně nepodrobili izolaci a lokální infekci šíří. Tyto chudé země nemají veřejné zdravotnické služby, nemají dostatečnou kapacitu nemocnic a nemají možnost, aby lidé mohli pracovat z domova.

Pokud se nedostaví nějaký zázrak, díky kterému bude přenos infekce v chudých zemích méně pravděpodobný – a doufáme, že se tak stane –, tedy pokud nedojde k zázraku, bude to pro ekonomiku rozvojových zemí představovat velkou ránu.

Budete mít zájem:  Důležité omega-3 mastné kyseliny nově získáme i z chleba

Od kolegů z Indie, Afriky a Latinské Ameriky se už o tom dovídáme.

Ing. Romana Starová – Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

Sklo jako osud„Manžel dostal za následky úrazu 25 tisíc korun, k tomu jsem prodali našeho favorita a postavili jsme si před garáží první pícku na 40 kilo skla,“ vzpomíná na začátky sklářského podnikání spolumajitelka dnešní sklárny Glasstar v Nenačovicích nedaleko středočeské Loděnice Romana Starová.

Energická černovláska na první pohled nepůsobí jako žena, kterou hned tak něco odradí. Ať už to bylo v začátcích podnikání nebo v polovině 90. let, kdy se měla rozhodnout mezi milovaným sklářstvím a jinou profesí v kanceláři mezi papíry. Sklu se v nových podmínkách huti v Nižboru už věnovat nechtěla, odešla po osmi letech téměř ze dne na den.

U německé firmy si udělala auditorské zkoušky na normy ISO 9001 a šla dělat zmocněnce pro jakost. Jenže jako ženská zvyklá být stále mezi lidmi, nést velkou zodpovědnost, prostě člověk z provozu, se mezi papíry necítila ve své kůži.

A tak po třech měsících nové kariéry padlo rozhodnutí zkusit se postavit na vlastní nohy a začít podnikat v původním oboru.

„Já pocházím ze starého mlynářského rodu, podle kronik je doloženo, že náš rod je tady od roku 1550. Máme na zdejším potoce Kačáku tři mlýny, tady ten v Nenačovicích je od té doby v jedněch rukách – rodu Konvalinků, chemická tradice v našem rodě žádná není,“ vrací se do minulosti paní inženýrka.

Sama přiznává, že tento kraj od dětství miluje a těžko by dokázala žít někde jinde – prostě „Nenačovačka“ tělem i duší. „Ale od přírody jsem člověk, který jde nejraději cestou nejmenšího odporu, takže když jsem se rozhodovala pro další studium, bylo mi jasné, že půjdu na technický obor.

Bavila mě sice medicína, celé gymnázium jsem chodila na brigády do nemocnice a do LDNky, jenže na lékařské fakultě je spousta učení. Pak jsem uvažovala o stavařině, líbily se mi mosty, přehrady, dokonce mi tuhle školu na základě psychotestů doporučili, jenže nakonec jsem zvolila chemii.

Fakulta chemické technologie, obor technologie silikátů – to byla nakonec moje volba,“ pokračuje v návratu do minulosti inženýrka Starová.A hrozně ráda vzpomíná: „VŠCHT je škola, kde si člověk, když ví, co chce, vezme všechno, co bude pak v životě potřebovat.

Připravila nás nejen teoreticky, a vůbec nešlo o to, že bychom se něco nabiflovali, ale dostali jsme takové základy, že na nich můžeme celý život stavět. Jsme variabilní, můžeme dělat opravdu různé věci. Naučili nás už od prvního ročníku jednat pod tlakem, a tak nás hned tak něco nepoloží.

Od začátku v laboratořích nebylo důležité, že jsme se naučili vyrobit nějakou chemikálii, ale dostali jsme za úkol vyrobit jich za den třeba osm: na to jsme měli málo nádobí, chemikálie jsme si museli půjčovat od kolegů, bylo nutné si to naplánovat, abychom s nimi vyšli… Samozřejmě za podmínky, že jsme ráno napsali písemku a do laboratoře se vůbec dostali… Naučili nás myslet, umět si poradit, chovat se. To je hrozně důležité pro život. Kdo si stěžuje, kdo by chtěl mít všechno lehce a jednoduše, nebude dobře připraven pro život . Jsem za to škole moc vděčná. První dva roky ale samozřejmě pro mě byly krušné jako pro každého, i když jsme si na začátku mysleli, bůhví co umíme. Třeba v matematice jsme zjistili, že opravdu máme co dohánět. Ale od třetího ročníku už to byla celkem pohoda, věděli jsme, kde co hledat, člověk už mohl chodit po výstavách, na Hrad a zvládal studium, byl to hezký studentský život. Měla jsem pocit, že už myslím snáz a že už něco umím.“Do mužského světa sklářů vstoupla novopečená inženýrka ve sklárně v Nižboru. I když přišla do prostředí, které znala, protože tam chodila na brigády, začínala od píky. Musela projít všemi provozy a vydobýt si místo na slunci. Z funkce technické kontrolorky měla sice moc, ale musela být pevná v kramflících, aby její argumenty uznali i staří skláři, a stát si za svým rozhodnutím. „Dodnes mám profesionální deformaci, že když přijdu k nějakému sklu, tak první kus, který vezmu do ruky, má buď bublinu nebo je v něm kámen,“ směje se. Po pár měsících začala dělat mistra zpracování, kde už měla na starosti opukávání skla, obrušování, expedici, skladování suroviny… Pak jí přibyla funkce vedoucí hutního provozu, řídila více než stovku lidí a z celé republiky se na ni jezdili dívat jako na exota. Jediná šéfka sklářské huti v republice byla mimořádným jevem. Jenže žádná funkce nepřináší autoritu automaticky, pokud si ji člověk nedokáže získat sám. Mladá inženýrka zjevně tento problém vůbec neměla.„Vždycky jsem se snažila jednat s lidmi férově, rovně, nepodvádět je. Když někdo podvedl mě, mohla jsem mu to říci, ale sama jsem podvádět nesměla. Moje argumenty uznali i ti nejukřičenější ‚huťáci‘, kteří si byli zvyklí vydupávat leccos i na panu řediteli. Když jsem jim vytkla, že něco dělají špatně, uznali to – a když jsem nařídila, že to bude takhle, tak to tak bylo. Když se například dělaly velké kusy, třeba více než metrové vázy, na směnu jsem vždycky zůstala, držela jsem jim třeba formu. Když skončili, chválila jsem, přinesla pětilitrový džbán a poslala do hotelu pro pivo. Spolu jsme ho vypili, v té práci jsme byli partneři.“Funkce přibývaly, narodila se ji dcera, po necelém roce se ale Romana Starová vrátila do práce. Zhruba v polovině devadesátých let se ale poměry ve sklárně změnily a nastal onen na počátku zmíněný obrat. „Když měla přijít tehdy zima, šel můj muž do lesa, porazil strom, nechali jsme si ho nařezat a udělali jsme naší malé pícce přístřešek, aby nám na ni nepršelo. Vyráběli jsme hutní barevné sklo – různá zvířátka, kytky, prostě pro turisty, trh to bral. A jak šel čas, tak jsme jako vlaštovky lepili a lepili naše pracovní „hnízdo“. Další rok jsme pec zastřešili, v následujícím postavili třípánvovou. Byl to prototyp, energeticky nevýhodné zařízení, vytápěla nám už ale dílnu, využívali jsme zbytkové teplo, vedli ho i domů. Postupně jsme pořád přistavovali a přistavovali, z podnikání jsme si brali jen peníze na jídlo a na to nejnutnější, a je to tak v podstatě dodnes. Postupně jsme si mohli dovolit přijímat další lidi. Manžel je sklář a začínali jsme ještě s jedním sklářem, dneska máme deset zaměstnanců. Máme už hutní halu s vysokým stropem, aby nebylo sklářům v létě horko, sklady, prodejnu, všechno, co ke sklářské huti patří. Postavili jsme supermoderní pec, je plynová, nehlučná, už jsme měli zkušenosti, takže i technologie je ‚vymakaná‘. Z Nižboru jsme byli zvyklí dělat na vanové kontinuální peci, to je ale úplně jiná technologie než pánvová, museli jsme se to naučit. Ale já se ráda učím nové věci…“Krize doléhá i na tuhle malou sklárnu. „Drtí nás levné čínské dovozy, tomu nelze cenově konkurovat. Musíme mít všechny vstupy legální, jsme rizikový provoz, vozíme zaměstnance na různá lékařská vyšetření, máme tu neustále kontroly hygieniků, hasičů, inspektorátu bezpečnosti práce, životního prostředí, různých odborů těchto institucí – jako ve velkých firmách, prostě permanentní kontrola. Jenže my na to nemáme žádný aparát, všechno si děláme sami…“I ona však vidí alespoň malé světýlko na konci tunelu. „Někteří zákazníci se už vracejí, říkají, že chtějí originalitu. Sklo, které se nabízí všude po světě, nechtějí, tak snad bude líp,“ doufá. „Sklářství se věnuji celý život a nechci, aby v Čechách špatně skončilo. Pořád věřím a každý rok si říkám, že příští rok už bude lepší. Krize se přeci konečně musí překonat a zase bude líp. Je mi jasné,. že skla se člověk nenají, že k životu ho lidé nepotřebují. Když mají lidi omezené finance, koupí si to, co potřebují a nebudou si dělat radost sklem. Je to odraz, jak se má společnost. Věřím, že když se situace zlepší, zlepší se to i ve sklářství. I trend levných čínských dovozů, které nás ničí, přeci také nemůže trvat věčně. Máme už ohlasy od zákazníků, říkají, že chtějí české sklo, ne takové, které je po celém světě. Takže je už zase poptávka. Myslím si, že se to vyvine a bude to lepší. Chci tomu věřit a pak by byla i perspektiva pro ten obor, že by zase rodiče posílali děti do učilišť a středních škol. Je to i o podpoře státu, aby tohle školství podporoval.“

Dodnes se ráda vrací do Dejvic, do školy.„Ne, chemie není hrozná, je hezké takovouhle školu mít, já jsem za to ráda a vážím si toho. Na ‚stará kolena‘ se hrozně ráda vracím, jenom nasát tu atmosféru.

Strašně ráda tam chodím za lidmi, kteří učili mě, procházím si třeba chodby a na dveřích čtu známá jména… Když jsem byla nedávno na přednášce klubu absolventů, šla jsem o hodinu dřív, zašla jsem do technické knihovny, tu jsem během studií nezažila.

Sedla jsem si do kavárny, dala si ovocné pivo, koukala na naši školu a říkala si: „Vidíš, tys tam taky chodila…“ Hned se cítíte líp, mezi mladými zvlášť, nepřipadáte si vůbec jako zkostnatělý člověk, moc se mi to líbilo.“ 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector