Narcistická porucha osobnosti – příznaky, příčiny a léčba

Narcistická porucha osobnosti (NPD) je jedním z několika různých typů poruch osobnosti.

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM-5) , který je používán mnoha odborníky v oblasti duševního zdraví k diagnostice této poruchy, naznačuje, že narcistická porucha osobnosti způsobuje značné poruchy osobnosti z hlediska fungování a je doprovázena řadou patologických osobností znaků.

Národní institut duševního zdraví naznačuje, že přibližně 9,1% dospělých v USA zažívá v průběhu daného roku alespoň jeden typ poruchy osobnosti. Starší odhady naznačovaly, že až 6,2% dospělých Američanů mělo NPD, avšak novější údaje naznačují, že míry prevalence jsou ve skutečnosti nižší než dříve.

Podle některých současných studií se odhaduje, že narcistická porucha osobnosti postihuje přibližně 1 procenta dospělé populace ve Spojených státech a je častější u mužů než u žen.

Narcissistická porucha osobnosti je považována za méně častá než jiné poruchy osobnosti, jako je porucha osobnosti osobnosti , antisociální porucha osobnosti a histrionická porucha osobnosti .

Co je narcistickou poruchou osobnosti?

Narcisistická porucha osobnosti je trvalý vzorec vnitřní zkušenosti a chování charakterizovaných egoismem, nedostatkem empatie a přehnaným smyslem pro sebevýznam.

Stejně jako u jiných poruch osobnosti je tato porucha trvalým a trvalým způsobem chování, který negativně ovlivňuje mnoho různých oblastí života včetně sociálních, rodinných a pracovních vztahů.

Symptomy narcistické poruchy osobnosti

Narkismismus je termín běžně používaný k popisu těch, kteří se více zajímají o sebe, než o ostatní.

Je důležité rozlišovat mezi těmi, kteří mají narcisistické rysy osobnosti a těmi, kteří trpí narcistickou poruchou osobnosti. Například narcisistické rysy mohou být běžné během dospívání, ale to nutně neznamená, že teenager bude pokračovat v rozvoji celé poruchy.

Některé příznaky spojené s NPD zahrnují:

• Přehnaný pocit vlastních schopností a úspěchů
• Stálou potřebu pozornosti, potvrzení a chvály
• Víra, že je jedinečný nebo „zvláštní“ a měl by se spojovat pouze s jinými lidmi ve stejném postavení
• Trvalé fantazie o dosažení úspěchu a moci
• Využívání dalších osob pro osobní zisk
• Smysl pro oprávnění a očekávání zvláštního zacházení
• Zájem o moc nebo úspěch
• Cítit závidět jiné, nebo věřit, že jiní ho závidí
• Chybějící empatie pro druhé

Oficiální diagnózu může učinit pouze kvalifikovaný odborník v oblasti duševního zdraví a vyžaduje, aby jednotlivé exponáty poškozovaly osobnost fungující v různých oblastech včetně zkušenosti s velkolepým smyslem pro sebevýznam, jakož i v mezilidských obtížích s hledáním pozornosti, empatii a intimita.

Zhoršování osobnostní funkce a vyjádření osobnostních rysů musí být také stabilní v čase a napříč různými situacemi, nesmí být normativní pro kulturu, životní prostředí nebo fázi vývoje jednotlivce a nesmí být způsobeno přímým vlivem užívání látky nebo celkový zdravotní stav.

Lidé s narcistickou poruchou osobnosti jsou typicky popsáni jako arogantní, zamilovaní, egoistní a nadaní. Protože si představují sebe sama jako nadřazenou, často trvají na držení předmětů, které odrážejí úspěšný životní styl. Navzdory tomuto přehnanému sebeuvědomění se spoléhají na neustálou chválu a pozornost, aby posílili své sebevědomí .

V důsledku toho jsou lidé s narcistickou poruchou osobnosti obvykle velmi citliví na kritiku, která je často považována za osobní útok.

Příčiny narcistické poruchy osobnosti

Zatímco přesná příčina je neznámá, vědci zjistili některé faktory, které mohou přispět k poruše.

Dětské zkušenosti, jako je nadsázka rodičů, nadměrná chvála, nespolehlivé rodičovství a nedostatek autentického potvrzujícího prostředí, se považují za příčiny narcistické poruchy osobnosti.

Rovněž se předpokládá, že genetika a biologie hrají značnou roli, i když přesné příčiny jsou pravděpodobně složité a rozmanité.

Léčba narcistické poruchy osobnosti

Individuální psychodynamická psychoterapie může být účinně používána k léčbě narcistické poruchy osobnosti, i když proces může být potenciálně obtížný a zdlouhavý. Je důležité si uvědomit, že lidé s touto poruchou zřídka vyhledávají léčbu. Jednotlivci často zahajují léčbu podnětem členů rodiny nebo k léčbě příznaků, které jsou důsledkem poruchy, jako je deprese.

Terapie může být obzvláště obtížná, protože klienti často nejsou ochotni potvrdit poruchu. Tato obtížnost léčby bývá často spojena s tím, že pojišťovny mají tendenci platit za krátkodobé léčebné postupy, které se zaměřují pouze na snižování symptomů, a nikoliv na základní problémy osobnosti.

Kognitivně-behaviorální terapie je často efektivní, aby pomohla jednotlivcům změnit destruktivní myšlení a vzorce chování. Cílem léčby je změna zkreslených myšlenek a vytvoření realističtějšího obrazu sebe sama. Psychotropní léky jsou obecně neúčinné při dlouhodobé změně, ale někdy se používají k léčbě příznaků úzkosti nebo deprese.

Zdroje:

Národní institut duševního zdraví. „Jakákoliv porucha osobnosti.“ http://www.nimh.nih.gov/health/statistics/prevalence/any-personality-disorder.shtml.

Stinson, FS a kol. „Prevalence, korelace, postižení a komorbidita narušení DSM-IV narcistického osobnostního porucha: Výsledky vlny 2 národního epidemiologického průzkumu o alkoholu a souvisejících stavech.“ Journal of Clinical Psychiatry, 69 (7): 1033-1045; 2008.

Poruchy osobnosti

Jako poruchy osobnosti (resp.

specifické poruchy osobnosti dle mezinárodní klasifikace nemocí) se označují trvalé povahové odchylky od normy v případě, že výrazně snižují kvalitu života dotyčného, jeho okolí, nebo jsou přítomny oba aspekty. Jde o častou komorbiditu u psychiatrických a adiktologických pacientů. V MKN jsou zařazeny do kategorie F60 (Poruchy osobnosti a chování u dospělých).

Diagnostická kritéria[upravit | editovat zdroj]

Jedná se o soubor výrazných, pro okolí či dotyčného nepříjemných osobnostních rysů, názorů a chování, které jsou výrazně maladaptivní ve většině sociálních situací a výrazně narušují společenské a pracovní fungování.

Diagnostika vychází jak z vlastního klinického vyšetření, tak z objektivní anamnézy.

Pro poruchy osobnosti je typické:

• Porucha a povahové změny se v menší či větší míře projevují již od dětství.
• Dotyčný si svou poruchu nepřipouští, v případě sociálních neúspěchů viní obvykle okolí, a patologické rysy osobnosti považuje za své, měnit je tedy nechce.
• Z dlouhodobého hlediska má porucha relativně stabilní průběh, ačkoliv v emočně vypjatých situacích může docházet k akcentaci povahových rysů.
• Klinický obraz zůstává bez léčby od dospělosti v podstatě neměnný.
• Osobnost se jeví jako nevyvážená, chybí jakási harmonická souhra mezi jeho vlastnostmi, pročež dochází ke konfliktům s okolím, nebo sociálnímu stažení.

Dřívější pojmenování skupiny poruch jako psychopatie je dnes považováno za obsoletní a pro pejorativní přídech se v psychiatrické praxi nepoužívá. Dříve se používalo také termínu anomální osobnost, který je dnes rovněž zastaralý a jednalo se o označení lidí nápadně odlišných od normy, jejichž povaha se však nedala označit za patologicky laděnou.

Při diferenciální diagnostice je nutno brát v potaz zejména dlouhodobý a relativně stálý průběh nemoci – poruchám osobnosti podobné stavy se mohou objevit např. při abstinenčním syndromu, schizofrenii, depresi, intoxikacích nebo některých endokrinních onemocněních

Etiologie a patogeneze[upravit | editovat zdroj]

Mezi příčiny poruch patří především dědičné vlivy, dále pak vlivy psychosociální (zejména výchova).

Ke změně osobnosti však může dojít i v průběhu života následkem psychického traumatu, endokrinopatií, stresu, užívání drog, vaskulárních onemocnění CNS, expanzivních procesů nitrolebních nebo jiného duševního onemocnění. Může pak být obtížné rozlišit, zda se jedná o poruchu osobnosti jako takovou, nebo jinou diagnózu (např. následky psychotického onemocnění, nebo organické psychosyndromy).

Některé charakteristiky se u poruch osobnosti časem zvýrazňují (vztahovačnost, pesimismus), jiné zmírňují (agresivní a disociální tendence).

Specifické poruchy osobnosti[upravit | editovat zdroj]

V praxi se může odborník setkat s případem, kdy jsou splněna diagnostická kritéria pro 2 i více poruch. Obvykle jsou však soubory určitých povahových vlastností výraznější, pročež byly zavedeny jednotlivé subtypy poruch osobnosti.

Paranoidní porucha osobnosti (F60.0)[upravit | editovat zdroj]

Projevuje se jako málo společenská, vztahovačná, nedůtklivá a takřka bez smyslu pro humor. Má sklon vyvolávat konflikty a jeví tendenci k trvalé zášti.

Postrádají schopnost odpouštět, emočně neutrální poznámky na svou osobu mají tendenci překrucovat a spatřují v nich pohrdání jejich osobou. Mají pocit, že nejsou okolím dostatečně doceněni. Svým partnerům nevěří, podezřívají je z nevěry.

Problém nastává zejména u agresivních jedinců, kteří mohou velmi bouřlivě reagovat. Dochází k pocitům křivdy a konstruktům blízkým myšlenkovým klamům. Téměř nikdy nepřiznávají vlastní pochybení.

Schizoidní porucha osobnosti (F60.1)[upravit | editovat zdroj]

Tato porucha je charakterizována nezájmem o vztahy a přátele, citovým chladem a uzavřeností. Nemají potěšení téměř z žádné činnosti . Bývají lhostejní ke chvále i kritice. Mohou působit autoritativně i excentricky svými bizarními nápady a neobvyklou logikou.

Mají nižší schopnost přizpůsobení se společenským normám.

Často se zabývají svými fantaziemi a vlastní filosofií, následkem čehož bývají odtrženi od reálného světa (ne však ve smyslu kvalitativních poruch vnímání a myšlení typických pro onemocnění schizofrenního okruhu – viz část o diferenciální diagnóze).

Disociální porucha osobnosti (F60.2)[upravit | editovat zdroj]

Společensky nejzávažnější porucha osobnosti. Lidé s touto poruchou se opakovaně dopouštějí trestné činnosti. Nejsou schopni prožívat pocit viny a poučit se z trestu. Z případných selhání obviňují okolí a společnost, nikdy sebe. Jsou lhostejní a nelítostní ke druhým, postrádají empatii.

Nevydrží déle v pracovním poměru, jako rodiče opakovaně selhávají, dítě zanedbávají nebo týrají. Partnerské vztahy u nich rovněž nemívají delšího trvání. Nerespektují společenská pravidla, případně proti nim i přímo bojují. Nemají dostatečně rozvinuté vyšší city („moral insanity“).

Snadno navazují kontakty s druhými, ale nejsou schopni je trvale udržet. Frustrují je jakékoliv neúspěchy, velmi rychle je dokáže podráždit jakákoliv překážka, bývají agresivní, často lžou. Rysy poruchy jsou patrné již v dětství, kdy se projevuje záškoláctvím, krádežemi, šikanou či týráním zvířat.

Jsou často předmětem sporů při soudních líčeních, kdy je nutno znaleckého posudku.

Emočně nestabilní porucha osobnosti (F60.3)[upravit | editovat zdroj]

Jde o výrazně cholerického člověka s výraznými výkyvy v chování a nepřiměřeně afektivním jednáním. Tyto afekty nezvládá a často se pak projevuje agresivně vůči okolí, ale i vůči sobě. Často jednají, aniž by uvážili možná rizika a způsobují tím komplikace sobě i okolí.

Typická je nízká vytrvalost, špatné plánování aktivit, střídání sexuálních partnerů a predispozice k abúzu návykových látek. Dotyčný může trpět pocity prázdnoty, které kompenzuje účastí na nejrizikovějších událostech. Významně zvýšené je taktéž riziko suicidia.

Emočně nestabilní porucha osobnosti se dále dělí na typ impulzivní a hraniční.

Impulzivní typ[upravit | editovat zdroj]

Jedinci s touto poruchou nejsou schopni sami sebe dostatečně kontrolovat. Jsou impulzivní, jednají neuváženě a vyvolávají konflikty. Nepřijímají kritiku svého chování a tato kritika je také často spouštěčem výbuchu zlosti. Neschopnost kontrolovat svoje výbuchy může vyústit až v násilné jednání nebo ničení majetku. Jejich nálada je nevypočitatelná.

Hraniční typ[upravit | editovat zdroj]

Tato porucha je charakterizována emoční nestálostí. Jedinci mají narušenou představu o sobě, svých cílech a preferencích (i sexuálních).

Zásadní jsou jejich partnerské problémy – jsou nestálí a kolísá intenzita prožívání. Partnera střídavě zatracují a idealizují. Ve vztahu se bojí odmítnutí. Trpí neustálým pocitem vnitřní prázdnoty.

Jsou v neustálém riziku suicidiálního chování a sebepoškozování.

Histrionská porucha osobnosti (F60.4)[upravit | editovat zdroj]

Dříve byla tato porucha označována jako hysterická psychopatie.

Typické je pro lidi s touto poruchou sklon k dramatizaci banálních konfliktů, přehnaná teatrálnost (histrión = herec), citové vydírání, manipulace s lidmi a neadekvátní afektivita (často předstíraná).

Nápadná je labilní a povrchová emotivita, infantilní projevy a snaha být centrem pozornosti. Toho dotyčný dosahuje nejrůznějšími způsoby, u žen je typické nápadné oblékání, svůdné jednání a snaha být sexuálně přitažlivým objektem.

Osoby s histrionskými rysy vyžadují neustálé ujišťování ve svých kvalitách, při neúspěchu často prudce a bouřlivě vzlykají, mohou i předstírat různé záchvaty (zda se skutečně jedná o tonicko-klonické křeče, nebo pouhou simulaci lze zjistit bolestivým podnětem, na který tato osoba reaguje motorickou či verbální odpovědí, zatímco pacient se záchvatem typu grand mal nikoliv.)

Histriónští lidé mají také sklony k pomstychtivosti a bájivé lhavosti (pseudologia phantastica). Je pro ně typické sofistikované intrikování a pomlouvání například na pracovišti, což může vést k rozpadu do té doby přátelského kolektivu.

Dokážou působit velice přesvědčivě, umí s velikou obratností lhát a překrucovat výroky druhých. Všechno vyloží ve svůj prospěch. Jsou sugestibilní (podléhají působení jiných osob), zároveň působí sugestivně. Do vyprávění dokážou velice přesvědčivě rovněž zakomponovat emoce.

V partnerských vztazích působí velmi destruktivně. Kvůli touze po dobrodružství se u nich vyskytuje zvýšené riziko abúzu drog, střídání sexuálních partnerů, ale na druhé straně nezřídka dochází k různým sexuálním dysfunkcím. U žen se často vykytuje anorgasmie.

Taková osoba je však na druhou stranu schopna se značně obětovat (byť ne pro dobro věci samotné, ale kvůli obdivu ostatních).

U těchto lidí může dojít v emočně vypjatých situacích k disociačním (konverzním) poruchám – psychogenní amnézii, fuze, nebo disociačnímu stuporu. Podobně se projevuje osobnost narcistická s nedostatkem empatie, vyžadováním pozornosti a závistivostí. Jedinci s narcistickými rysy fantazírují o ohromných úspěších, bohatství, vlastní dokonalosti a mají extrémně vysoké sebevědomí.

Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]

• sklon k teatrálnosti a dramatizování
• labilní a povrchová emotivita, infantilní projevy
• touha být středem pozornosti (soustředění o přitažlivost, svůdné chování), vyžaduje stálý obdiv, ujišťování, že je milována
• dobrodružná povaha Řadí se sem i klasické hysterické příznaky:
• pocit trvalého napětí a neuspokojení, prudké afekty
• sklony k vyčítání, obviňování druhých osob
• manipulace, neztišitelný pláč, pomstychtivost
• sklon k bájivé lhavosti (pseudologia phantastica), účelové reakce

Anankastická porucha osobnosti (F60.5)[upravit | editovat zdroj]

V tomto případě se jedná o poruchu, která snižuje kvalitu života spíše samotného nemocného. Typické jsou zde neustálé pochybnosti, podhodnocování a nedůvěra v sebe sama a své schopnosti. Jako kompenzaci se dotyčný uchyluje k nadměrnému zaobírání se detaily při činnosti a jednání, tedy má určitě sklony k perfekcionismu.

V pracovním životě dotyční mohou vynikat nadprůměrnými a bezchybnými výsledky, ke kterým však potřebují pro neustálou kontrolu mnohem více času než ostatní. Rozhodování nechávají na jiných, pokud musí rozhodnout sami, ostatní se jeho rozhodnutí musí podřídit. Ve svých postojích i hodnotách jsou spíše rigidní, neradi vybočují z rutiny.

Dekompenzace se projevuje jako obsedantně-kompulzivní porucha.

Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti (F60.6)[upravit | editovat zdroj]

Tuto poruchu charakterizuje nedostatek sebevědomí, z kterého plyne úzkostné ladění a obavy. Jedinci jsou přesvědčeni o své neschopnosti, považují se za méněcenné, zbytečné. Ve společnosti se kontaktu spíše vyhýbají, ke kritice a odmítnutí jsou nadmíru citliví.

Závislá porucha osobnosti (F60.7)[upravit | editovat zdroj]

Označována také jako pasivní osobnost. Jedinci s touto poruchou jsou rádi ve společnosti, ale bývají ve svých úlohách submisivní, rádi a ochotně se podřizují přáním a příkazům druhých.

Nechají za sebe rozhodovat druhé, mají pocit vlastní neschopnosti v rozhodování. Jsou závislí na svých partnerech a velmi špatně snášejí rozchody. Potřebují také okolí k tomu, aby jim dodávalo jistotu.

Jiné specifické poruchy osobnosti (F60.8)[upravit | editovat zdroj]

Sem se řadí pojmy jako osobnost nestálá, či osobnost nezdrženlivá, kdy se jedná o osoby s mimořádně nízkou vůlí a schopností sebeovládání. Takový člověk rovněž podléhá vlivu okolí, působí dojmem líného člověka a nápadně zvýšené je i riziko abúzu drog.

Typická je rovněž trvalá snaha o materiální obohacení, často nelegálním způsobem.Dalším případem je osobnost pasivně agresivní, která často bez viditelného důvodu odporuje názorům a vůli okolí, odmítá se podřizovat rozkazům, nebo si neustále na něco stěžuje. Typická je prokrastinace při plnění jim svěřených úloh, nebo intrikování.

Tito lidé bývají v sociálním i pracovním životě málo úspěšní.

Přetrvávající změny osobnosti (F62)[upravit | editovat zdroj]

U pacienta je na místě tato diagnóza v případě, že ke změně osobnosti došlo následkem traumatického zážitku, po prodělaném duševním onemocnění, či vinou nadměrného dlouhodobého stresu.
Přetrvávající změna osobnosti po katastrofické zkušenosti (F62.

0) vzniká u lidí po tak extrémních patopsychologických stimulech, že není rozhodující premorbidní osobnost. Jedná se např. o osoby dlouhodobě vězněné únosci, mučené, či po pobytu v koncentračních táborech.

Projevu obvykle předchází posttramatická stresová porucha, načež se vyvíjí hostilní, nedůvěřivý postoj vůči okolnímu světu a dochází k sociální izolaci. Prognóza je špatná, jedná se o často chronifikující postižení.

Přetrvávající změna osobnosti po psychickém onemocnění (F62.1) je označení pro reakci na prodělané psychické onemocnění, nejedná se o jeho pokračování v pravém slova smyslu. Typická je závislost na ostatních, obava ze stigmatizování ze strany laické veřejnosti, dysforie až deprese, hypobulie, anhedonie. Sem patří např. postpsychotický defekt osobnosti.

Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]

Je velmi nesnadné určit prevalenci poruch osobnosti, neboť jedinci trpící těmito poruchami jen zřídka vyhledají sami odbornou pomoc. Odhady hovoří přibližně o 10 % populace.

Problémem jsou i komorbidity, neboť dekompenzací těchto poruch vznikají anxiózní či depresivní poruchy, disociační (konverzivní) syndromy, v krajních případech se může klinický obraz jevit jako psychotické onemocnění.

Léčba a prognóza[upravit | editovat zdroj]

Prognóza bývá většinou špatná, neboť majoritní vliv mají genetické predispozice. Zmírnit či zvýraznit projevy onemocnění však může prostředí, ve kterém jedinec žije. V tomto případě se uplatňuje zejména psychoterapie, farmakoterapeutická léčba je až na druhém místě.
Z psychoterapeutických postupů se používají zejména následující:

• dynamická psychoterapie zaměřená na poznání povahových vlastností, které jedinci a jeho okolí znepříjemňují život
• interpersonální psychoterapie při zvládání konfliktů např. v manželství
• kognitivně-behaviorální psychoterapie na „přeučení“ patologických vzorců chování, kterými se jedinec projevuje v kritických situacích

Farmakoterapie má spíše druhotný význam. Podávají se malé dávky antidepresiv, případně anxiolytika, u kterých je však riziko dlouhodobého užívání a následného vzniku závislosti. Účinek může mít i podávaní lithia, v krajních případech lze podávat i antipsychotika (pimozid, zuklopenthixol, risperidon).

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

• Schizofrenie
• Deprese
• Panická porucha
• Psychoterapie
• Abúzus návykových látek

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

• RABOCH, Jiří a Petr ZVOLSKÝ, et al. Psychiatrie. první vydání. Praha : Galén, 2001. 622 s. ISBN 80-7262-140-8.

Poruchy osobnosti: diagnóza a léčba

Diagnóza poruch osobnosti
není snadná a nelze ji stanovit okamžitě, protože tyto poruchy se projevují nejrůznějšími způsoby. Odborník proto vysloví nejprve tzv. suspektní diagnózu
(podezření na určitou poruchu osobnosti), kterou však může potvrdit či vyvrátit až časem, a to v průběhu dalších vyšetření nebo i léčby.

Poruchy osobnosti jsou obecně léčitelné, ačkoli terapie je často zdlouhavá a od postižených (potažmo jejich nejbližšího okolí) často vyžaduje značnou míru trpělivosti a výdrže.

Jak se stanoví diagnóza poruchy osobnosti?

Diagnóza vyžaduje vědomosti, zkušenosti a intuici a provádí ji zpravidla psychiatr, případně psychoterapeut
. Ke stanovení diagnózy může být přizván i klinický psycholog.

Správně stanovená diagnóza usnadňuje nalezení vhodné formy léčby, aby postižený mohl vést pokud možno plnohodnotný život.

V České republice se k diagnostice poruch osobnosti používá Mezinárodní klasifikace nemocí
(MKN-10), případně i některá další mezinárodní diagnostická schémata (např. DSM-5).

Podle MKN-10 se k diagnostickým
kritériím poruchy osobnosti řadí následující:

• Přetrvávající vzorce chování charakteristické pro příslušnou poruchu osobnosti (viz článek Poruchy osobnosti: přehled různých typů) se celkově výrazně liší od obecně přijímaných kulturních hodnot v následujících oblastech: kognice
  , afektivita (vyjadřování a prožívání pocitů), kontrola impulzivity, naplňování potřeb a mezilidské vztahy.
• Výsledné chování je v mnoha situacích neflexibilní, nepřiměřené nebo nevhodné.
• Postižený pociťuje psychické napětí, může jej přenášet i na své nejbližší okolí.
• Příznaky poruchy osobnosti trvají již delší dobu, začaly se projevovat ve starším školním věku nebo v období dospívání. Není však vyloučeno, že se poruchy osobnosti projeví teprve s věkem, často v souvislosti s pokusy o zvládání příznaků stárnutí.
• Pozorovaný vzorec chování není způsoben jinou psychickou poruchou, respektive není jejím následkem. Přitom je možné, že současně s poruchou osobnosti se zároveň vyskytne jiné duševní onemocnění, které se může dostat do popředí.
• Jednoznačně je vyloučena organická příčina nebo funkční porucha
  mozku
  .

Aby mohl odborník vyloučit tělesné onemocnění (např. změny na mozku), je nezbytné podstoupit lékařské vyšetření.

V anamnestickém
rozhovoru (často i s příbuznými) jsou zjišťovány významné životní události i dřívější onemocnění – tedy vše, co by mohlo mít vliv na vznik poruchy osobnosti.

U osob trpících nějakou poruchou osobnosti je zvýšené riziko vzniku jiných duševních onemocnění
i riziko sebevraždy.

Jak probíhá léčba poruchy osobnosti?

Postiženým je obvykle zatěžko vyhledat pomoc. Mnozí z nich ani sami nepoznají, že pomoc potřebují.

Často se stává, že radu nebo léčbu hledají lidé z jejich nejbližšího okolí, kteří si s chováním svého blízkého sami nevědí rady, avšak jejich snaha není úspěšná – naopak si sami zadělají na vlastní duševní problémy. Léčba poruch osobnosti sice zabere určitý čas, v principu jsou však tyto poruchy léčitelné.

Principy léčby

Léčba je založena na několika základních pilířích: psychoterapie (včetně psychoedukace
, tzn.

postižený se učí lépe porozumět své poruše a žít s ní), socioterapie, (znovu)osvojení sociálních dovedností, zajištění základních sociálních potřeb a rehabilitace. V průběhu léčby se postižení mj.

individuálně učí novým způsobům chování a náhledu na své okolí, a následně je zkoušejí používat v každodenním životě.

V rámci skupinové psychoterapie mohou postižení především poukázat na rozdíly mezi tím, jak vnímají své okolí oni sami a jak jej vnímají druzí, prožít pospolitost v chráněném prostředí a podpořit se vzájemně.

Podle toho, jaké má postižený příznaky, nebo zda u něj současně bylo diagnostikováno jiné onemocnění či porucha, může lékař předepsat i některé léky (např. anxiolytika
, léky pro zmírnění úzkosti).

Relativně často jsou předepisována antidepresiva
, stabilizátory nálady nebo i antipsychotika.

V souvislosti s poruchami osobnosti
mohou být tyto léky nasazeny k prevenci či zmírnění úzkostných stavů, impulzivního jednání, ale i bludných představ a zkresleného myšlení a vnímání.

Poznámka: O účincích, vedlejších účincích
a vzájemných interakcích léků vás informuje ošetřující lékař nebo lékárník.

Problémy, s nimiž postižení musejí bojovat (blízkost/odstup, důvěra atd.), nijak neulehčují samotnou léčbu, právě naopak. Poměrně často se stává, že postižený (nebo jeho nejbližší okolí) v léčbě nedokáže vytrvat. Velmi důležité proto je, aby si všichni zúčastnění postupně vybudovali důvěru k terapeutovi
.

Psychoterapie

V rámci psychoterapie se postupně vyvinuly různé metody, které se zaměřují na léčbu poruch osobnosti, např. psychoterapie zaměřená na přenos (někdy se používá zkratka TFP z anglického výrazu transference focused psychotherapy) nebo terapie zaměřená na schémata (zkratka SFT, z anglického schema-focused therapy).

Podle typu poruchy osobnosti zvolí odborník vhodný přístup. Dosud nejlépe prozkoumaná je terapie emočně nestabilní poruchy osobnosti (hraniční typ). Při ní se používá mj.

dialekticko-behaviorální
terapie (zkratka DBT, z anglického dialectical behaviour therapy) a terapie založená na mentalizaci (zkratka MBT, z anglického mentalisation-based therapy).

Při léčbě je nutné zohlednit případné komorbidity, tzn. další onemocnění či poruchy vyskytující se zároveň s poruchou osobnosti (např. závislosti, deprese
atd.).

Na koho se mohu obrátit?   

Pokud máte podezření, že trpíte poruchou osobnosti, případně byste chtěli pomoci někomu ve svém okolí, nebo sami potřebujete duševní podporu jakožto příbuzní postiženého, poradí vám nejlépe psychiatr nebo psychoterapeut. Na psychiatrickou péči o děti a dospívající (do 18 let) se specializují dětští psychiatři
. Obrátit se můžete rovněž na klinického psychologa
.

Narcismus

Co je narcismus, narcisismus?  Kdo je narcista, narcisista?

Narcisti vnímají ostatní lidi jen „užitkově“ Narcisti nejsou schopni si ze sebe udělat legraci

Narcis, či narcista je člověk s přehnaným zaměřením a obdivem sám k sobě, s domýšlivým vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé. Narcistní člověk využívá lidi ve svém okolí jen k vlastnímu prospěchu a považuje je jako prostředek k dosažení svých cílů a uspokojení (vědomě či podvědomě).

Lehká míra narcismu je přirozená všem lidem a také zdravá; pokud ale nepřekročí únosnou mez. Pak se jedná se o poruchu osobnosti. Příčinou poruchy může být opakované selhání v dětství, kdy si poté jedinec vytvoří iluzorní a zidealizovanou představu o vlastním Já. Tito lidé tak nejsou neschopni sebeironie, tj. dělat si legraci sami ze sebe.

Narcismus vzniká v dětství

Narcistická porucha osobnosti se řadí mezi tzv. rané vývojové poruchy osobnosti, tedy k těm, které vznikají v útlém dětství. Příčina vzniku poruchy není dodnes zcela známa. Předpokládá se , že příčina vzniku problému je v rodině. Její vznik je přisuzován hlavně dvěma životním okolnostem:

1/ Dítě bylo buď přehnaně středem pozornosti

Pokud je dítě neustále středem přehnané pozornosti a je chváleno a přechvalováno, jedinec si v sobě vytvoří nadřazenost nad ostatními a vytvoří si v sobě jakousi iluzi, že je nejlepší a nejhodnější. Děti svým rodičům věří, když jim říkají, že jsou nejlepší a nejhodnější.

Takové dítě pak předpokládá, že ho takového bude brát i kolektiv a lidé v jeho okolí. Takoví jedinci pak na sebemenší chybu nebo kritiku reagují hystericky, vidí v ní osobní motivy a spiknutí.

Problém je v tom, že děti pak obtížně navazují kontakty a vztahy a v tom horším případě to nepovažují ani za potřebné.

2/ … anebo se dítěti pozornosti, lásky a citů absolutně nedostávalo

Narcismus se paradoxně může vyvinout i tím, že je jedinec v dětství deptán, ponižován a dostává se mu málo lásky a pozornosti. Dítě si pak vytvoří jakýsi svůj vlastní svět, svou nutnou ulitu, ve které se považuje za dokonalého a všichni kolem něj mu chtějí jen ublížit.

Bezohlednost a představa, že si jedinec vystačí sám, jsou typickými znaky pro takto nemocné lidi. Jedinec si vytvoří obranu proti světu a nedokáže si připustit, že ho může mít někdo rád nebo milovat.

Nemusí přitom jít vůbec o zanedbání péče rodiči, ale jen o nenaplnění představ dítěte o podobě péče.

Narcisti jsou uzavřeni citům, na kritiku reagují lhostejností nebo hněvem

Problémem je, že narcistní jedinci si zvláštnost svého chování často neuvědomují. Na kritiku reagují lhostejností nebo hněvem. Ve vztazích vyžadují obdiv od partnera, o jeho city se však nestarají. Nemají dostatek empatie. Je pro ně těžké mezilidské vztahy navodit. Běžně jsou tito lidé uzavřeni citům, neumějí si je připustit, bojí se jich. 

Buď jsou ti „nejlepší“, anebo úplné „nuly“. Neumí být rovnocennými partnery

Lidé s narcistickou poruchou se chovají velmi zvláštně a sami balancují mezi dvojím (polárním) chováním. Někteří se chovají jako perfektní, nejlepší a nepřekonatelní. Mají velké sebevědomí. Někteří se zase chovají velmi nejistě, cítí se, jakoby byli k ničemu a jako úplné nuly.

Buď se vidí „nad někým“ (jsem lepší než on) nebo „pod někým“ (jsem horší než on).

Odtud plyne, že se obtížně porovnávají s druhými – buď se vidí „nad někým“ (jsem lepší než on) nebo „pod někým“ (jsem horší než on) a odtud odvozují další představy o druhých jako „buď je někdo se mnou, nebo proti mně“ (pro narcistu neexistuje nic mezi tím), mají problém s viděním sebe i druhého jako rovnocenných partnerů. 

Narcisti si druhé lidi idealizují, anebo je odsuzují a kritizují

Narcisti mají tedy sklony idealizovat nebo naopak devalvovat a ponižovat druhé lidi kolem sebe a v okolí. Protože tím, že někoho vnímají jako lepšího, nad sebou nebo proti sobě, se cítí být neustále ohroženi.

A koho vnímají jako horšího, pod sebou, toho vnímají často jako sobě podřadnou nulu, která nikdy nemůže dosáhnout jejich vlastní velkoleposti a která se jim proto musí vždy ve všem podřídit, jinak bude narcistou bez milosti odvržena, zničena, ponížena, vyhnána atd.

 Narcisti jsou mnohdy navenek tiší, uzavření a nesmírně kritičtí a pedantští. 

Narcisti mají problém se vztahy: buď musí dominovat, anebo jsou zcela neseběvědomí

Protože pořádně neznají ani sebe, ani druhé takové, jací v jádru doopravdy jsou, často tzv.

krouží jen kolem sebe a do svých plánů většinou nezahrnují žádné další osoby, a když, tak zpravidla jen krátkodobě, a to do té doby, než si vyjasní, zda je jich druhý hoden, nebo ne (u přehnaně sebevědomého typu), případně (u nesebevědomého typu), zda jsou oni hodni druhého, kterého si zpočátku idealizují. 

Pokud vstupují ve vzájemné vztahy, většinou se právě dva protikladné polární typy narcistické osobnosti až magneticky přitahují (každý hledá u druhého jako „doplnění sebe“ právě to, co sám u sebe postrádá) a může se stát, že spolu ve vztahu navzdory všem předpokladům vydrží i dlouhodobě, nicméně ani jeden z nich v něm ve skutečnosti není opravdu šťastný a spokojený Tito dva žijí spíše vedle sebe jako dva cizinci než spolu jako důvěrně známí rovnocenní partneři.

Sebevědomý typ neustále znemožňuje nesebevědomému typu se plně osvobodit a rozvinout u sebe málo nebo úplně nerozvinuté (případně potlačené) části svého pravého já.

Zatímco nesebevědomý typ si vlivem vztahu s příliš sebevědomým typem, který ho neustále ponižuje, myslí, že není schopen se bez pomoci sebevědomého typu (který naopak od nesebevědomého vyžaduje neustálý obdiv) o sebe postarat.

Tím se oba vzájemně neustále udržují v šachu a brání druhému se osamostatnit a rozvinout své pravé já ze strachu, že budou opuštěni a sami (bez pomoci druhého) nepřežijí. Pozice, kdo je ve vztahu ten sebevědomější, se můžou různě měnit a střídat podle situace.

Neplatí, že co narcista, to jeden typ, spíše je třeba vnímat každého narcistu tak, že v rámci jeho osobnosti kooexistují oba polární typy a podle vzniklé situace jeden z nich zrovna převáží nad druhým (např. v zaměstnání je „velký šéf“, zatímco doma „podpantoflák“).

Terapie

Léčbou může být psychoterapie či psychoanalýza, pro regulaci doprovodných psychických problémů a poruch též farmakoterapie. Terapeut pacientovi ukazuje iluze, které si o sobě vytvořil, postupně mu buduje odolnost ke kritice a učí ho sebeironii.

Narcisové ale jen ve výjimečných případech vyhledávají odbornou pomoc. Málokdy přesvědčíte člověka, že celý jeho život a dětství se ubíral špatným směrem.

Pokud by však narcista chtěl opravdu radikálně změnit svoje chování a svoji osobnost, mohlo by to mít v některých případech i negativní dopad v podobě vzniku dalších psychických poruch.