9. 07. 2009 9:09:09
Houbařská sezóna se roztočila na plné obrátky, roste už skoro všechno (i když ne všude) a jistojistě tak zaznamenáme každoroční letní vlnu otrav. Proč se lidé dobrovolně snaží otrávit si život? V tomto díle se zaměřím na otravy sice časté, ale obvykle se šťastným koncem (pokud jím tedy rozumíte záchranu a uzdravení postiženého).
Otrava houbami není (až na výjimky) něčím, co bychom chtěli dobrovolně přivodit sobě nebo někomu jinému. Přestože je v naší zemi relativně dobré povědomí o jedlých i jedovatých houbách, otravy nejsou ničím výjimečným, zejména během léta.
Mezi ty nejčastější patří otrava muchomůrkou panterovou (tygrovanou), která je sice svým průběhem značně nepříjemná, ale naštěstí obvykle nekončí smrtí ani trvalým poškozením zdraví – ohroženi jsou však lidé s nemocným srdcem, děti a staří lidé.
Přemýšlel jsem, proč jsou otravy touto houbou tak časté a mám pocit, že jsem na to přišel. Sbírání hub je na rozdíl od celé řady srovnatelných činností (jako např. lov ryb) mimo jakoukoli kontrolu.
Sbírat houby smí každý, kdo je schopen je najít a ochoten se pro ně sehnout, což samo o sobě není nijak náročné. Nepotřebujete žádný „houbařský lístek“ ani zkoušku ze základních znalostí hub.
Nevolám v tomto smyslu po žádné regulaci, jen poukazuji na fakt, že houby může sbírat každý, což s sebou nese problémy.
Popularizátoři houbaření systematicky působí na naši veřejnost již desítky let. V našich obvykle vysoce kvalitních atlasech jsou jedlé a jedovaté druhy detailně popsány, jenomže já jsem dospěl k tomu, že je celá řada lidí nečte. Lidé sbírají houby často jen „od oka“, a to je problém.
V naší zemi je velmi oblíbenou jedlou houbou tzv. masák, správně muchomůrka růžovka. Roste od časného léta do podzimu ve všech typech lesů po celém našem území od nížin do hor, prakticky všude je velmi hojná.
Přestože bývá často červivá, lidé ji rádi sbírají, protože je skutečně vynikající např. pod maso (od toho zřejmě název masák) nebo obalená v trojobalu jako řízek.
Má to však jeden háček – až masáka najdete, zkuste si položit jednoduchou otázku – proč je to masák, proč to není něco jiného?
Houby je třeba určovat nikoli „od oka“, ale každou nalezenou plodnic zvlášť podle mykologických znaků, které jsou pro ni charakteristické. Pokud tak neučiníme, snadno může dojít k záměně za něco jiného, v případě masáka tedy především za muchomůrku panterovou. V tomto případě hrají zásadní roli dva faktory:
1/ Masák je houba nesmírně variabilní co do vybarvení, můžeme nalézt plodnice s kloboukem sněhově růžovým až téměř sytě červenohnědým, někdy i nažloutlým nebo nazelenalým.
Jedovatá muchomůrka panterová je celkem konzervativní a klobouk má vždy hnědý – v listnatých lesích často světle hnědý, v jehličnatých až velmi tmavě hnědý.
Dá se tedy říci, že muchomůrka panterová se masáku nepodobá, ale některé masáky se přibližují muchomůrce panterové.
2/ Masák a muchomůrka panterová rostou často na stejných lokalitách a není vzácností, když obě houby najdeme vyrůstat ve skupinách společně, tedy na jednom místě najdeme obě dvě houby.
Asi už chápete, kam mířím – lidé, kteří sbírají houby od oka, najdou masáka a v zápalu chtíče posbírají všechno, co jim v okruhu deseti (i více) metrů přijde pod kudlu. Jistě je potěší, že panterky bývají červivé o něco méně než masáci – o důvod víc, proč jich naškubat co nejvíc.
Jak tedy obě houby rozlišíme? Je to velice snadné, jen je třeba se na ně podívat podrobněji:
Muchomůrka růžovka neboli masák je charakteristická růžovými až červenohnědými tóny na kloboku, třeni a v dužnině – zejména dužnina v bázi třeně se zbarvuje do růžova až červenohněda, např. v chodbičkách larev. Nesmírně důležitým znakem je i prsten, který je výrazně rýhovaný.
Oproti masáku nemá muchomůrka panterová růžové ani červenavé tóny na žádné části plodnice a prsten má vždy nerýhovaný. Zatímco barva je znakem vodícím, rýhovanost prstenu je znakem rozlišujícím.
(Masáku velmi příbuzná muchomůrka šedivka, která není jedovatá, má také prsten rýhovaný, ale liší se absencí růžové či červenavé barvy, je vždy šedá až šedohnědá).
Muchomůrka růžovka na pěti fotografiích – všimněte si barvy klobouku, rýhovaného prstenu a růžových až červenohnědých tónů na pokožce třeně a na řezu.
Muchomůrka panterová (to je ta jedovatá) na pěti fotografiích –
všimněte si barvy klobouku, která je vždy jen hnědá, hladkého prstenu a také charakteristických kroužkovitých zbytků vela na bázi třeně – ty však nemusí být vždy přítomné.
Muchomůrka šedivka je blízce příbuznou obou dvou diskutovaných druhů – od muchomůrky panterové se liší především rýhovaným prstenem, od růžovky vybarvením plodnic. Šedivka je jedlá, ale podřadné jakosti.
Takže vyražte do lesa a nabyté poznatky vyzkoušejte v praxi – a platí, že pokud si nejsme jisti, houbu nejíme. V příštím díle se podíváme na nejjedovatější a nejzákeřnější houby na světě – muchomůrku zelenou a pavučinec plyšový.
Články o houbách a fotografie pravidelně publikuji v MYKOLOGICKÉM SBORNÍKU. Na blogu jsem zatím o houbách uveřejnil článek o satanu, jarních houbách, lysohlávkách, hyperakumulaci stříbra houbami a dva díly fotografického seriálu Houby zblízka 1 a Houby zblízka 2.
Autor: Jan Borovička | čtvrtek 9.7.2009 9:09 | karma článku: 37.41 | přečteno: 27301x
PÁTEK S GURMÁNKOU: Muchomůrka růžovka aneb „Všechny houby jsou jedlé, ale některé jenom jednou!“
Patří mezi vynikající jedlé houby, ale právě v jejím případě musíme znát ty správné rozlišovací znaky, aby nedošlo k záměně s některou jinou muchomůrkou, smrtelně jedovatou. Pokud nejste jenom hříbkaři, tuhle nápadnou a poměrně robustní houbu v lese nepřehlédnete.
Jak muchomůrku růžovku bezpečně rozpoznat?
Měla by dělat čest svému jménu a mít na sobě něco růžového. Může být lehce narůžovělá celá, ale častěji bývá růžová pouze na dolní hlízovité části nohy. Je dobré vědět, že na poraněném místě vždy zrůžoví. Na třeni má velký rýhovaný prsten. Ten nikdy nenalezneme u jedovatých druhů muchomůrek. K naší smůle bývá často červivá.
Sbíráme zásadně jen takové houby, které jsou dobře vyvinuté a tyto charakteristické znaky jsou stoprocentně znatelné. Sebemenší nejistota by mohla být osudnou. Muchomůrka růžovka má klobouk v mládí uzavřený a polokulovitý, později je nízce vyklenutý a ve stáří úplně plochý s lehce rýhovanými okraji.
V průměru může mít klobouk 5 až 20 cm, masitý v narůžovělé barvě. Může se vyskytovat i růžově nahnědlý, nažloutle okrový nebo hnědočervenavý. Vždy je posetý zbytky plachetky ve formě bradavičnatých útvarů, které vytvářejí skvrnky. Mohou být špinavě bělavé až načervenalé. Lupeny jsou v mládí bílé a husté.
Záměna je možná např. s jedovatou muchomůrkou červenou (Amanita muscaria), muchomůrkou tygrovanou (Amanita pantherina) nebo muchomůrkou královskou (Amanita regalis).
Kdy a kde muchomůrky růžovky hledat?
Rostou od června do listopadu ve smíšených i jehličnatých lesích. Najít ji proto můžeme v březovém hájku, mezi duby a habry, ve smíšeném lese s převahou břízek, v modřínovém porostu a roste dokonce i za suššího počasí.
Co dobrého si z muchomůrky růžovky můžeme uvařit?
Protože je to houba mimořádně chutná, na výběr toho máme opravdu dost. Vynikající je smažená, dušená, grilovaná i naložená v octovém nálevu. Mezi houbaři si značnou oblibu získala úprava na přírodno, tzn. pečená jako masový plátek, ale skvělá je i jako řízek smažený. Pokud si ji uděláme na smetaně nebo na paprice, ani v tomto případě labužník neprohloupí.
Z „masáků“ se připravuje i chutný guláš včetně segedínského, ale kdo dává přednost naloženým mladým plodnicím v octě, ten také udělá moc dobře.
Téměř nepostradatelné jsou růžovky ve směsi hub, ze které se připravuje ta nejlepší pestrá smaženice. Je to houba, kterou poučení houbaři skutečně milují. Když ji najdu, vždycky mi to udělá radost.
Proto přidávám i pár receptů, jak ji ráda upravuji u nás doma v kuchyni.
Co s muchomůrkou růžovkou – masákem v kuchyni?
Když se mi poštěstí narazit na chutné muchomůrky růžovky, nejčastěji z nich připravuji pár dobrot, které tady zmíním. Nejvíc bodují houbové křupavé škvarečky, ale hustá polévka Kulimajda si na stupnici obliby stojí těsně za nimi. Dost často připravuji oba recepty souběžně, protože se doma nedokážeme dohodnout, co bychom si dali raději.
Houbové křupavé škvarečky z masáků
Masáky očistíme, překrájíme a v pánvičce na rozpuštěném sádle se solí a kmínem osmahneme dorůžova. Při opékání houby často obracíme, aby byly opravdu křupavé.
Z pánve je vybereme a obložíme jimi krajíčky chleba, přidáme čerstvě mletý pepř z mlýnku a ozdobíme kolečky cibule, popřípadě přidáme snítku tymiánu, petrželky. Jak je komu libo. Často ke škvarečkům přidávám ještě pikantní dip na pokapání.
Vhodná je ostřejší majonéza nebo dip z kysané smetany s křenem či česnekem.
Hustá polévka „Kulimajda“ z masáků
Očištěné a pokrájené masáky povaříme s kostičkami brambor a nasekanou cibulkou v malém množství osolené a okmínované vody. Když brambory změknout, zahustíme polévku smetanou zahuštěnou hladkou moukou.
Růžovky v česnekové marinádě
Větší kloboučky hub očistíme a nakrájíme na půlky. Česnek utřeme se solí a rozmícháme ve lžíci olivového oleje. Česnekovou marinádou kloboučky pomažeme, necháme je chvilku zaležet a poté upečeme na pánvi nebo na grilu zprudka z obou stran.
Růžovky v těstíčku
Kloboučky růžovky očistíme a připravíme těstíčko. Na 1 ks vejce přidáme 3 lžíce polohrubé mouky, osolíme a naředíme mlékem tak, aby těstíčko bylo hustější konzistence, a necháme chvilku odležet. Do těstíčka vmícháme hodně nasekané pažitky nebo petrželky a namočíme do něj kloboučky hub. Smažíme v horkém oleji po obou stranách.
Houbový guláš na paprice z masáků
Na ½ kg čerstvých hub použijeme 2 ks středně velké cibule, sádlo nebo olej, sladkou mletou papriku, 1 ks červené papriky, 1 lžíci rajčatového protlaku, kmín, sůl a pepř. Cibuli nakrájíme a zpěníme ji na rozpáleném omastku.
Přidáme kousky hub, nakrájenou čerstvou papriku, osolíme, opepříme a okmínujeme. Společně chvilku restujeme, poté přidáme červenou sladkou papriku a protlak. Podlijeme jen malým množstvím vody (nejlépe hovězího vývaru) a krátce podusíme.
Hotový guláš posypeme petrželkou a můžeme ozdobit lžičkou husté kysané smetany. Podáváme s vařenou rýží nebo pečivem.
Vařené růžovky jako ovar s křenem
Očištěné růžovky povaříme v hovězím osoleném vývaru cca 15 minut. Vyjmeme, necháme okapat a servírujeme na nahřátých talířích přelité rozpuštěným máslem a opepřené čerstvě umletým pepřem. Podáváme s pikantní hořčicí a čerstvě nastrouhaným křenem. K ovaru je vynikající čerstvý chléb nebo křupavé topinky.
Růžovky ve sladké smetanové omáčce
Na másle osmahneme jemně nasekanou cibulku, přidáme očištěné a překrájené houby, osolíme a podusíme ve vlastní šťávě. V jiném kastrolku si nachystáme smetanovou omáčku.
Bledou jíšku rozředíme smetanou a naběračkou vývaru a rozmícháme dohladka. Omáčku přisladíme cukrem a okyselíme pár kapkami citrónové šťávy.
Do hotové omáčky přidáme podušené houby a podáváme s houskovým knedlíkem nebo vařeným bramborem.
Na důkaz toho, že muchomůrky růžovky byly ve velké oblibě i ve starém Římě, přidávám recept ze slavné Apiciovy kuchařské knihy, kterou mám ve své knihovně.
Muchomůrky růžovky v úpravě podle Apicia
Podle starého římského receptu se růžovky (Amanita rubescens) povaří v malém množství přírodního bílého vína. Zároveň s houbami se do vroucího vína přidával hřebíček a několik kuliček pepře. Poté se pokrm zahustil lžící medu, pro sílu se přidalo několik lžic silného masového vývaru a přikáplo trochu olivového oleje.
- O houbách toho bylo napsáno už spousta, ale krom naučné literatury mám ráda tu, ve které se láska k houbám snoubí s humorem.
- Závěrem jsem připravila malou houbovou hádanku.
- Poznáte knihu a autora textu?
„Kdo se však spolehlivě v houbách vyzná, je děda Punda dole z vesnice. To je expert přes všechny houby. Věhlasná houbařská kapacita. Ten zná i takové houby, které rostou jednou za život. Kupříkladu havraní vejce.
To je taková tmavá koule, která roste tak dlouho, dokud ji někdo nenakopne. A když ji nenakopne, tak ona seschne a ztratí se. Nikdo neví, do jaké velikosti může narůst, protože jak jen ji někdo uvidí, tak ji nakopne.
Tohle havraní vejce jsem nalezl kdysi v lese u studánky. Rozřízl jsem je: mělo barvu másla a vůní opájelo. Provedl jsem s ním tu nejprimitivnější zkoušku: kousl jsem do něho. Nepálilo. Víc jsem si netroufal.
Nechat ho jen tak mi bylo líto; nakopl jsem je tedy, každou půlku zvlášť. Děda Punda pak prohlásil, že to bylo havraní vejce, že se krájí na řízky, jako řízek se obalí a smaží.
A že je to neporovnatelně chutnější než všechny hřiby.
Vůbec podle Pundy není hřib žádná zvláštní houba. To prý říkají jen ti, kteří houbám nehoví. Daleko chutnější je lanýž, růžovka nebo žampión, císařka, havelka – a pršelo z něho hub jako máku. Chtěl jsem se u něho poučit a nakoukl do košíku.
A pak jsem mu bez řeči a s účastí stiskl ruku: měl toho dost na vyvraždění celé vesnice a ještě k tomu mohl přibrat samotu Křešín.
Vykartáčoval jsem si černé šaty, abych se s tím nemusel zdržovat v den pohřbu a šel jsem hledat trvalky na vkusnou kytici.
Leč děda přežil; snad na to má nějaké jiné stanovy. Přinesu-li já domů bedlu jedlou, ukáže se, že je to muchomůrka zelená. Zaplesá-li moje srdce nad opěnkou, je to jedovatá třepenitka. Rozklepnu tři vejce a chystám si k večeři lišky; přijde fořt a leknutím překousne troubel fajfky: půl hodiny jsem čistil lišky, a ony jsou to zlolajné pomerančovnice.
Punda nese domů houby, z nichž z každé by chcípla i kobra indická – ale nakonec jeho muchomůrky jsou načervenalé jedlé, jeho třepenitky jsou špičky travní a špičky česnekové, z prašivky je zelánka, a jsou-li v lese dva ryzce, přinesu já ten kravský a on ten lahodný. Jsem jist, že kdyby Punda ulomil v chroští hadovku smrdutou, tak přinese domů banán; a sehne-li se pro slizák mazlavý, že se mu v ruce změní v jablkový štrůdl s hrozinkami.“
Máte také rádi knihy s houbařskou tématikou? S chutí doporučte nějakou oblíbenou knihu, která se zabydlela ve vaší knihovně.
Nejlepší bude najít čas, skočit si do lesa na houby, z úlovku vystrojit houbovou hostinu a pochutnat si třeba na růžovkách. Kdo to má do lesa trochu z ruky, k radosti postačí projít knihovnu širší rodiny. Tam se určitě nějaká pěkná kniha, co hezky voní po houbách, najde.
Vždyť není větších houbařů než nás, Slovanů.
Krásné houbařské léto přeje Šárka Škachová / Kuchařka ze vsi / www.gurmanka.cz
K záměnám dochází často. I nejedlé nálezy se dají užitečně využít | Zdraví
Byť se řada lidí při sběru řídí správnou zásadou, že sbírat mají jen houby, které bezpečně rozpoznají, k záměnám stejně každoročně dochází. V našich lesích je řada hub, které jsou pro laiky snadno zaměnitelné. Bohužel jde často o houby velmi oblíbené.
„Jde o bedlu vysokou, která je běžně sbírána a odlišuje se od ostatních druhů bedel, a to i jedovatých, tím, že má výrazně „tygrovanou“ nohu – třeň. Pokožka je bílá a je pokryta tmavými šupinkami,“ popisuje mykoložka Jiřina Hrabáková, podle jakých znaků můžeme poznat tu pravou, jedlou bedlu.
Muchomůrky bezpečné a nebezpečné
Tou druhou oblíbenou houbou je masák neboli muchomůrka růžovka. „Je to velmi chutná houba, ale stále musíme mít na mysli, že to je přeci jen muchomůrka, která pro nepozorného houbaře může znamenat problém. Jsou známy případy, kdy si lidé spletli růžovku s jedlou ale nepříliš chutnou muchomůrkou šedivkou.
Navíc je zde daleko větší riziko záměny s muchomůrkou tygrovanou, která již může způsobit nepříjemné otravy. Takže při sběru růžovek je důležité zkontrolovat, zda na bázi třeně je červenovínové zbarvení. To bývá mnohdy napadené hmyzem.
Prsten je rýhovaný a lupeny jsou bílé, mnohdy již v mládí mívají narůžovělý nádech, na poraněných místech a ve stáří jsou hnědavě červené,“ zdůrazňuje mykoložka.
Velmi vzácný satan
Mezi houbaři je také neoblíbený hřib satan – v prvním okamžiku se totiž houbař raduje, jaký krásný barevný kousek našel.
„Přijde mi to úsměvné, protože většina houbařů jej nepotká ani jedenkrát za život. Je to houba teplomilná, roste výhradně pod listnáči a není hojná. Proto tvrzení lidí z horských oblastí, že jim satani rostou za chalupou, je úsměvné. Většinou se jedná o záměnu s nejedlým hřibem kříštěm,“ vysvětluje Jiřina Hrabáková.
Hřib satan
Mnohokrát se také při sběru hřibů stane, že namísto hřibu smrkového se do košíků vloudí hřib žlučník, lidově zvaný hořčák.
„Není to žádná tragédie, ale spíše zklamání, a tomu můžeme předejít tím, že si dáme pozor na růžový nádech rourek u hřibů žlučníku, které ovšem u mladých plodnic nemusí být patrné, takže si to pojistíme ochutnávkou.
Při rozžvýkání kousku plodnice téměř okamžitě rozpoznáme tyto dva druhy, které bývají často zaměňovány. Hořkost nás donutí okamžitě houbu vyplivnout, nestane se nám nic, ani kdybychom ji spolkli,“ radí mykoložka.
Pokud však v koši několik hořčáků máme, není třeba je všechny vyhazovat. „Pár si jich můžeme nasušit nebo naložit do alkoholu, udělat si z nich tinkturu nebo prášek a používat při žaludečních potížích,“ doporučuje Jiřina Hrabáková.
Co lze najít v červnu
V druhé polovině června lze již najít většinu letních druhů. Rostou také ty druhy, které rostou po celou sezónu, tedy od časného jara do pozdního podzimu.
Na počátku léta rostou houby především v teplých okrajích listnatých a smíšených lesů, v parcích a zahradách, hlavně v období přísušků v porostech okolo potoků a na travnatých místech.
Houby však začínají růst i v hlubokých a hustých jehličnatých lesích a na horách. V minulých dnech bylo možné třeba v Moravskoslezských Beskydech najít už pěknou úrodu.
Z lupenatých hub rostou některé pečárky (= žampióny), chutné jedlé houby.
Na loukách roste pečárka polní (Agaricus campestris), na hnojených místech a u kompostů roste pečárka dvouvýtrusná (Agaricus bisporus), jejíž některé kmeny se pěstují, v parcích i na sušších místech roste pečárka opásaná (Agaricus bitorquis), v lesích rostou pečárka ovčí (Agaricus arvensis) a pečárka lesomilná (Agaricus sylvicola). Pozor však na pečárku zápašnou (Agaricus xanthoderma), která nevoní hezky a může způsobit mírnou otravu. Roste velmi hojně v parcích, zahradách a světlých lesích. Kromě zápachu se pozná tím, že po poranění báze třeně ihned zežloutne. U pečárek je určitá podobnost s muchomůrkami, hlavně m. zelenou. Pečárky mají klobouk bělavý, nažloutlý i nahnědlý nebo do rezava. Lupeny jsou od mládí růžové až šedorůžové a v dospělosti čokoládové, pod kloboukem je prsten a třeň (noha) je na bázi někdy mírně ztluštělá. Muchomůrka zelená může mít klobouk podobně zbarvený (tedy nikoli jen zelený, ale i bílý, žlutavý, žlutozelený), ale lupeny má vždy bílé, pod kloboukem prsten a na bázi pochvu, vyrůstá tedy z „poháru smrti“! U žádného druhu houby se nedoporučuje sbírat úplně mladé plodnice, u nichž nejsou vyvinuty poznávací znaky. U pečárek (žampiónů) to platí o to více.
Po deštích rostou v pruzích a kruzích na loukách špička obecná (Marasmius oreades) a v lesích penízovka dubová (Gymnopus dryophilus). Drobné jedlé houbičky, vhodné do polévek. Na dřevě roste hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius), nahrazuje v létě od podzimu do jara rostoucí hlívu ústřičnou.
Jako přídavek do směsi jiných hub lze použít i štítovku jelení (Pluteus cervinus). Na polích, štěpce na zahradách i parcích a na místech s nakupených organickým odpadem roste často masově límcovka vrásčitoprstenná (Stropharia rugosoannulata).
Ta se často pěstuje a do naší přírody se také z kultury dostala, jedná se totiž původně druh ze Severní Ameriky.
Roste i více druhů hřibovitých hub. Pokračuje růst hřibu kováře (Boletus erythropus) a hřibu dubového (Boletus reticulatus).
A začaly růst i další – hřib smrkový (Boletus edulis), hřib žlutomasý – lidově babka (Xerocomus chrysenteron), hřib purpurový (Boletus rubellus) s červeným kloboukem, kozák habrový (Leccinum carpini) a křemenáč osikový (Leccinum aurantiacum).
Léto je hlavním obdobím růstu mnoha druhů holubinek. Rostou už holubinka ranná (Russula nauseosa), h. mandlová (Russula vesca), h. namodralá (Russula cyanoxantha) a h. podmračná (Russula parazurea).
Hojná je stále i holubina trávozelená (Russla aeruginea). Pouze u holubinek platí, že pokud má plodnice příjemnou vůni a mírnou, často nepatrně nasládlou, chuť, jedná se o jedlou houbu. U žádných jiných druhů nelze jedlost určit podle chuti.
Právě smrtelně jedovatá muchomůrka zelená (Amanita phalloides) má chuť příjemnou!
Rostou i pýchavky, které nemají plodnici rozlišenou na klobouk a třeň. Všechny pýchavky jsou v mládí, tj. pokud jsou uvnitř bílé, jedlé. Nesmí se však zaměnit za pestřce, který je jedovatý.
A nesmí se zaměnit ani za malé a nevyvinuté jiné houby, které mohou mít podobu bílé kuličky – třeba muchomůrky.
V lesích rostou pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum) nebo pýchavka měkká (Lycoperdon molle), na louce rostou pýchavka dlabaná (Handkea utriformis) nebo pýchavka stlačená (Vascellum pretense).
V lesích a na jejich okrajích roste výborná jedlá houba muchomůrka růžovka (Amanita rubescens). Patří mezi naše nejchutnější houby. Ale pozor na záměnu za jedovatou muchomůrku tygrovanou (Amanita pantherina). Jsou si opravdu vzdáleně podobné.
Růžovka má zřetelně rýhovaný prsten a po otlačení nebo rozříznutí po chvíli (a také požerky od larev bedlobytek) růžoví. Muchomůrka tygrovaná má chabý hladký prsten, nikdy nerůžoví a těsně nad zduřenou bází třeně (nohy) má náznak kroužků.
Růžovku tedy sbírá pouze ten, kdo ji s určitostí zná.
Objevuje se i naše nejjedovatější houba – muchomůrka zelená (Amanita phalloides). Kombinaci znaků – tj.
bílé lupeny, prsten pod kloboukem a výrazná pochva, z níž houba vyrůstá, nemá žádná jiná podobná houba (s výjimkou muchomůrky jízlivé, rostoucí na podzim i v Beskydech a muchomůrky jarní, rostoucí vzácně na jižní Moravě, obě houby jsou stejně jedovaté).
Je-li však úplně mladá, tak tyto znaky nemusí být zřetelné. A také pochvu nemusí vidět ten, kdo houbu odřezává od země nožem. Pochva zůstane ukrytá v zemi. Houby tedy vyjímáme vždy celé, včetně báze třeně.
Roste také mnoho, pro houbaře nevýznamných druhů, pro přírodu však nenahraditelných.
Umožňují například rozkladem odumřelého dřeva nebo jiných organických substrátů uvolňovat živiny zpět do půdy, aby je zelené rostliny mohly opět využít.
Na ukázku několik hnojníků – hnojník nasetý (Coprinellus disseminatus), hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus) a hnojník inkoustový (Coprinopsis atramentaria).
Text a foto: Jiří Lederer