Letošní rok se stávající i budoucí studenti lékařských fakult dočkají několika změn. Na některých fakultách se změní přijímačky a bude přijato více studentů. Ministerstvo také chystá novou koncepci, kdy medikům zaplatí za to, že budou v Česku po určitou dobu pracovat i po atestaci.
Lékaři se na atestaci připravují, v závislosti na zvoleném medicínském oboru, čtyři až sedm let. Tomu předchází ještě samotná doba studia, která trvá zpravidla šest let. Řada lékařů však po náročném studiu odchází za lepším výdělkem do zahraničí. Ministerstvo zdravotnictví proto připravuje plán, který by měl mladé lékaře finančně motivovat zůstat v Česku i po získání atestace.
Plán počítá s tím, že lékaři před atestací získají vyšší finanční ohodnocení výměnou za závazek, že nějakou dobu zůstanou v Česku pracovat i po získání atestace. O jak dlouhý čas se bude jednat není momentálně jasné. „Určitě to bude v řádu let. Otázka je, jestli to budou tři, nebo čtyři roky,“ míní ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.
Podle iDNES.cz nejsou odboráři ani lékařská komora proti návrhu ministerstva. Nicméně upozorňují, že lékaři musí mít možnost rozhodnout se. „Není to špatná myšlenka, ale mělo by to fungovat na dobrovolné bázi. Protože pokud tady budeme doktory k něčemu nutit, proč by rovnou nešli za větší peníze do Německa,“ uvedl odborář Martin Engel.
Problematická může být také podmínka vrácení dotace v případě, že lékař danou dobu v České republice neodpracuje. Jiří Šedo ze spolku Mladí lékaři například upozorňuje, že mladému lékaři se může změnit životní situace. Podle něj by bylo nefér, kdyby třeba mladá lékařka otěhotněla a stát by po ní pak vymáhal peníze za nedodržení smlouvy.
Kritická situace se tím vyřešit nemusí
Plán ministerstva zdravotnictví má být hotový do konce ledna. K jeho zavedení do praxe bude nejprve nutná úprava zákona o vzdělávání. Kritický nedostatek lékařů v českém zdravotnictví by však nemusely vyřešit ani případné dotace. S problémy se totiž potýkají lékařské fakulty, které neprodukují dostatečný počet absolventů.
Přijímacím procesem na lékařskou fakultu projde jen kolem deseti procent uchazečů. Podle ředitele ÚZIS Ladislava Duška by bylo optimální přijímat asi o 20 až 25 procent více studentů.
Jenže, jak upozorňuje asociace děkanů osmi lékařských fakult, nemá je kdo učit. Hlavním důvodem jsou opět peníze. „Učitelé medicíny mají poloviční příjmy než jejich kolegové v praxi,“ vysvětluje děkan 1.
lékařské fakulty Univerzity Karlovy Aleksi Šedo.
V roce 2020 bude třetina lékařů starší 60 let a mladí už je nebudou stačit nahrazovat. Jediným způsobem, jak lze situaci řešit, je nejen zajistit, aby zde vystudovaní lékaři zůstávali, ale je také nutné navýšit počet absolventů. Už letos se tak změní požadavky k přijímacím zkouškám na některé lékařské fakulty tak, aby u nich uspěl větší počet studentů.
„Pro příští akademický rok je jednou z novinek zvýšení bonifikace za matematiku z 20 na 30 bodů. Další je bonifikace za úspěchy ve znalostních olympiádách z předmětů, které jsou základem pro přijímací řízení (chemie, fyzika, biologie),” uvedla mluvčí 1. fakulty Petra Klusáková. Změny se dotknou oborů všeobecného a zubního lékařství.
Aby fakulty zvládly nápory studentů, dostanou letos od státu o 700 milionů korun navíc v rámci akčního plánu, který již schválila vláda. Ten počítá s navýšením počtu studentů medicíny o 15 procent a bude trvat 11 let. Lékařské fakulty si za tu dobu mezi sebou rozdělení celkem 6,8 miliardy korun.
Zdroje: iDNES.cz, Našezdravotnictví.cz, Novinky.cz
MEDICAL TRIBUNE CZ > Mladí lékaři odcházejí kvůli absenci vzdělávání a podpory, říká český lékař ve Švédsku
Do zahraničí odchází pracovat podle dat České lékařské komory ročně kolem 400 lékařů, z nich polovina hned po absolvování lékařské fakulty. Vedle přijatelnějších pracovních podmínek a lepšího finančního ocenění, než jim mohou nabídnout české nemocnice, tam zejména mladé lékaře po promoci láká vstřícnější systém post-graduálního vzdělávání. Jedním z nich je MUDr.
Vojtěch Čapek, který odešel před téměř deseti lety do Švédska. Pracuje na spondylochirurgii na Univerzitní klinice v Göteborgu jako specializovaný lékař po atestaci. V rozhovoru pro MT, který vznikl ve spolupráci se sdružením Mladí lékaři, MUDr.
Čapek mimo jiné uvedl, proč se rozhodl opustit české zdravotnictví a zda se jeho očekávání naplnila.
O odchodu do zahraničí jsem uvažoval delší dobu. Pracoval jsem 2,5 roku jako sekundární lékař před atestací v menší regionální nemocnici. Kromě peněz, které by se daly i oželet při slušné kompenzaci v případě osobního vývoje, příjemného prostředí atd. (nástupní plat 15.
000 korun hrubého bez služeb v roce 2005), mi chyběla nějaká struktura vzdělávání. Pocit, že se osobně vyvíjím a vše jde kupředu. Pracoval jsem a po dvou letech “okoukávání” jsem zjistil, že to asi už jiné nebude.
Čekal jsem na nějaký impulz, kdy už konečně budu doktor s trochou vlastního úsudku, budu řešit problémy s pacienty, diskutovat s kolegy, učit se, operovat. Nic z toho se nekonalo, a tak jsem to chtěl zkusit jinde.
Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento pro-ces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?
Žádné překážky jsem neměl. V té době uznávaly tři země lékařské vzdělání jen na základě volného pohybu osob po EU – Velká Británie, Irsko, Švédsko – a volba padla na Švédsko.
Stačilo vyřídit několik formalit a lékařské vzdělání nabyté v Čechách se automaticky uznalo v těchto zemích bez dalších zkoušek. Celé to trvalo asi 2 měsíce na české straně a 2 měsíce na švédské.
Nedokážu si představit, že by to proběhlo jednodušeji, žádné průtahy mě nepotkaly.
Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji – za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?
Zaměstnavatel dohlíží na to, aby byla adekvátně zajištěna kvalita péče, čímž se mimo jiné rozumí, že se veškerý personál dále vzdělává. V průběhu předatestační přípravy, která trvá 5 roků jako v Česku, jsou povinné kurzy minimálně 2x do roka.
Kurzy jsou vysoké kvality a drahé, které samozřejmě hradí zaměstnavatel, včetně ubytování a cest. To byl první velký rozdíl. Když není dotyčný kurz k dispozici na území Švédska, je samozřejmostí, že i předatestační lékař má nárok na zahraniční cesty, včetně zámoří.
Po atestaci, a to zejména v úzce specializovaném oboru jako je ten můj, se koná většina akcí mimo Švédsko. Teoreticky mám na školení finanční limit, ale v praxi se mi ještě nestalo, že by zaměstnavatel nějakou mou cestu zamítl.
Jezdím 3-4x do roka na stáže, kurzy, konference a diskuzní fóra a můj finanční limit je bohatě překračován. Moji nadřízení mají naopak radost z mého zájmu o obor a podporují mě s tím, že jejich klinika udrží krok se světovou elitou.
Mimo to i plat odpovídá a vyvíjí se dle nabytých zkuseností. Navíc se mi otevřela možnost pracovat na částečný úvazek na privátní klinice, což je zajímavé jak finančně, tak i novými zkušenostmi z úplně odlišného prostředí.
Rodičovská dovolená je ve Švédsku nedotknutelná a je pravidlem, že doma zůstává nejdříve asi rok matka a pak otec ve druhé půlce, klidně na další rok. Kdyby došlo v práci k nedostatku personálu, najmou na určitou dobu náhradníka a nikdo nic nenamítá.
Jako specialistovi (jsem 6 let po atestaci) mi odpadla administrativa mj. typu psaní příjmu a epikríz. To mají na starost rezidenti nebo studenti medicíny na praxi. Zbývá mi tak čas na to produkovat – tzn. rozhodovat, léčit a operovat – tam je nejefektivněji zužitkovaná moje kompetence. Z toho koneckonců klinika žije.
Stručně řečeno, dělám jen to, co mě baví a k čemu jsem vyučen.
Co Vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?
První šok byl, když mě zaměstnavatel nutil jezdit na drahé kurzy, které sám hradil, a já měl dlouho špatný pocit, že si takové pozornosti nezasloužím. Nic jsem pro ně ještě neudělal a ani jsem pořádně neuměl švédsky.
Druhý šok přišel, když jsem zjistil, že si všichni tykají a chovají se velmi přátelsky. Neexistuje personální hierarchie, kromě přirozené úcty k někomu, kdo něco umí. Přednostovi kliniky, profesorovi, mohu říct do očí, co si myslím, i když vím, že nemá stejný názor. Dá se diskutovat, vtipkovat, zajde se i na společné pivo. Panuje naprostá otevřenost. Na toto jsem si zvykal asi nejdéle.
Za třetí, pacient je partner a klient. S pacientem se diskutuje, informuje se, a pacient učiní sám rozhodnutí, když mu nabídnu šance na zlepšení, které vycházejí z vědeckých výzkumů.
Vše se probírá dopodrobna, proto také kontrola, kdy se rozhoduje o tom, zda operovat-neoperovat, trvá zpravidla 40 minut, někdy i déle. Švédští pacienti už jiný způsob ani nepřijímají.
V Čechách jsem byl spíše zvyklý na „u nás se to dělá takhle, a když se vám to nelíbí, tak jděte jinam.“
Co vám vaše rozhodnutí odejít z českého zdravotnictví přineslo z odborného hlediska?
Naše klinika patří ke světové špičce i co se týká výzkumu. Spolupodílí se na vytváření standardů léčby. „Být u toho“ mi dává ještě další důvod navíc k tomu, proč jsem šel dělat medicínu.
Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?
V podstatě nic, máme se tu dobře, čtyři děti narozené zde, rodina… Chybí mi samozřejmě Čechy, staří přátelé, Praha, kde jsem se narodil, český humor. Je toho dost, ale nic úplně hmatatelného.
Jsem stále Čech a jiné to už nebude. Kontakt s rodinou ale není nepřekonatelný problém v době skypu, internetu a letadel za rozumnou cenu, která mě přesunou za 1,5 hodiny.
V létě jezdíme do Čech vždy alespoň na měsíc.
Nejobtížnější je asi rozhodování o návratu do Čech. Můj pobyt zde jsem plánoval původně na dokončení atestace – 2,5 roku. V létě to bude 10 let. Každý rok to alespoň jednou doma řešíme.
Důvody, proč se chceme vrátit, jsou většinou dost abstraktní a osobní, ale s praktickými výhodami to nemá moc společného.
Když se to analyzuje konkrétně, je kalkulace prozatím zcela jasná, výhody na straně prozatím zůstat zde.
Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?
Po třech měsících intenzivních kurzů švédštiny jsem začal chodit na auskultace do nemocnice a po dalším měsíci jsem měl první pacienty. V té době jsem si myslel, že už nemám žádnou bariéru. Až po letech jsem si uvědomil, jak daleko jsem byl od cíle. Těch prvních pacientu je mi líto i teď.
Jak s odstupem hodnotíte český zdravotnický systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?
Už téměř deset let doufám, že se něco podstatného v českém zdravotnictví změní. Platy lékařů lehce vzrostly, ale přežívají na rozumném standardu jen díky tisícům odsloužených hodin.
Nějakou zásadní změnu systému financování vzdělávání, ať už před nebo po atestaci, jsem také nezaznamenal. Struktura z mého pohledu není žádná. Dlouhodobý náhled chybí úplně. Na druhou stranu je dostupnost veřejné zdravotní péče ve Švédsku jediný zásadní nedostatek.
Čekací doby na všechno jsou neúnosné, nemáte-li soukromé připojištění. V Čechách tedy rozhodne lepší.
Ve Švédsku ale existuje systém soukromého připojištění, který vám umožní, že nemusíte čekat měsíce na kontrolu u specialisty, ale můžete jít třeba hned zítra. Cena za toto připojištění není vysoká a víceméně každá OSVČ si to může dovolit, mj. díky daňovým úlevám.
Větší firmy to připlácejí svým zaměstnancům ve formě benefitu. Soukromá péče je stejně kvalitní – ne-li kvalitnější – jako veřejná, protože zdravotní pojišťovny si velmi hlídají kvalitu.
Jde o dobré jméno pojišťoven, kterých je hodně, a samozřejmě náklady (žádná pojišťovna nechce zbytečně platit reoperace za zbabrané primární operace).
Ve Švédsku, alespoň u nás na klinice a na klinikách, se kterými jsem spolupracoval, je veškerá léčba velmi EBM (evidence based medicine).
To znamená, že se nepoužívá žádná metoda, která by nebyla seriózně vědecky probádaná – od homeopatie, přes kloubní preparáty na chrupavku, injekce do kloubu, nutriční doplňky atd.
Nic z toho ve Švédsku nenajdete, protože efekt těchto léčiv je sporný a neúnosně zatěžuje zdravotnictví, potažmo pacientovu kapsu.
Dále máte celkem slušnou záruku, že když jdete se stejnou chorobou či úrazem do různých nemocnic, dostane se vám stejná péče, stejný typ operace, stejná indikace. Všechno je standardizované, standardy vytvářejí experti v oborech, odchýlení od standardu se považuje za “non lege artis”. Výjimkou je výzkum.
Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?
Nejdříve to považovali za přechodnou záležitost, dnes už se stav přizpůsobil myšlence, že se možná už do Čech nevrátíme, nebo alespoň ne v blízké budoucnosti. S přáteli se vídám v létě a prarodiče občas i dojedou za vnoučaty. Takže to celkem funguje, kromě toho, že nemáme klasické babičkovské hlídání dětí, ale např. au-pair.
Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?
Možnost stále je, viz výše. Já počítám s tím, že nemůžu dostat platové ohodnocení jako zde, to je jasné. Ale chtěl bych plat, se kterým přežiju se 6-ti člennou rodinou v Praze, a práci, která mě baví a stimuluje, s možností kontinuálního vzdělávání.
Naše děti by si jistě lehce zvykly a moje žena pracuje v mezinárodní firmě, tam problémy neočekávám. Ale já mohu mít problém. Jinak chápu, že kliniky nemají peníze na rozdávání. V případě velmi zajímavé práce a prostředí se dá pracovat i za méně peněz.
Ohledně pracovní náplně a způsobu bych se určitě nechtěl odklánět od způsobu práce, na který jsem zvyklý ze Švédska. Vyzkoušel jsem oboje a vybral jsem si. Důležité pro mě je mít možnost využít své kompetence a zároveň za to vzít vlastní zodpovědnost.
Dále mít možnost se vzdělávat, ať už by to znamenalo cesty za hranice. Mít možnost své nové znalosti uplatnit doma. A s tím souvisí asi nejdůležitější: chci se těšit do práce.
První roky jsem četl příležitostně diskuzní fóra při českých internetových denících – už je nečtu, je to stále to samé. Vždycky se diskuze stočí ke stejnému závěru „my jsme vám zaplatili školné a vy jste zdrhli, tak tam klidně zůstaňte“ apod. Panuje názor, že doktoři odcházejí kvůli penězům. Není to pravda.
Tímto je argumentováno úřady, které dodávají, že peníze nejsou a že se s tím nedá nic dělat, deficit se zažehli levnějšími lékaři z východu a nějak to půjde. Jak jsem ale naznačil výše, peníze NEJSOU hlavni motiv volby práce v zahraničí. Mám spoustu přátel v mé situaci a jsme v podstatě zajedno.
Hlavní rozdíl je v ABSENCI VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŮ a přístupu k problematice a v ABSENCI PODPORY MLADÝCH, kteří by mohli něco dokázat, ale nemohou, protože nedostanou šanci a čekají na jakýchsi nepsaných pořadnících na to, aby mohli dělat to, co je baví. Toto se dá změnit celkem levně.
nam
co ještě zaznamenala redaktorka off record, co nemělo v rozhovoru být….
ale pane doktore, Vy jste se na focení neoholil, jde o módní trend?
S módou nemá mé neholení nic společného, ale když už jste na to narazila, tak to odraží také švédskou mentalitu, která je mi blízká. Moje máma to vystihla už když jsem byl dítě – „není dulezite, co máš na hlavě, ale v hlavě“. Švédsko se toho dost drží a to je mi blízké.
Prakticky to znamená, že naše staniční a nejšikovnější sestra je potetovaná od hlavy až k patě stejně jako nejoblibenější vychovatelka našich dětí ve školce. Hlava naší velmi šikovné sestry na urgentním příjmu září všemi barvami a mění je s oblibou několikrát do měsíce. Kravatu v práci ani na skandinávských kongresech neuvidíte, nýbrž standard je „business casual“.
A tak bych dál mohl pokračovat. Mě holení v zásadě nebaví a připadne mi to jako ztráta času a mí nadříizení to akceptují a nikdy se nad tím nepozastavili jinak než s humorem. Několikrát jsem přetahl hranici o několik měsiců a tak mi jednu dobu říkali „Taliban“.
J. Šedo: Starší lékaři nemají motivaci ani podmínky, aby učili ty mladé
Zdroj: Zdravotnické noviny 2/2017
Ptal se: Filip Kut Citores
Odpovídá: MUDr. Jiří Šedo, PhD. předseda spolku Mladí lékaři
Přestože se někteří poslanci v rozpravě před hlasováním o novele zákona o vzdělávání lékařů zaštiťovali podporou mladých lékařů, vy jste jako spolek k zákonu nevydali ani doporučující, ani zamítavé stanovisko. Jak to tedy bylo s tou podporou Mladých lékařů?
Celá diskuze kolem zákona nebyla poslední dobou příliš věcná a z obou stran padaly velmi nepřesné a zavádějící argumenty.
My jsme konzistentně od počátku říkali, že zákon neřeší ty nejzásadnější problémy předatestační přípravy, a proto od něj nelze očekávat, že na situaci zásadně něco změní, ačkoliv Ministerstvo zdravotnictví vytvářelo mediální obraz v tom smyslu, že zákon je všelékem na všechny potíže spojené s nedostatkem lékařů.
Zákon z našeho pohledu řeší pouze určité technické aspekty a navíc je pouze jakýmsi rámcem.
To, zda jeho dopad bude v konečném důsledku pro systém pozitivní či negativní bude zcela zásadně záviset na tom, jak budou zpracovány navazující vyhlášky, a to může být velkým problém.
Některá opatření v zákoně jsou sice pozitivní, na druhou stranu tam jsou i taková, která by mohla situaci velmi zkomplikovat. To byl důvod našeho neutrálního stanoviska k zákonu.
Je zřejmé, že v novele spatřujete mnohé nedostatky, ale než se k nim dostaneme – v čem naopak vidíte pozitiva nového zákona? Obsahuje materiál něco, co mladým lékařům v předatestační přípravě reálně zpříjemní život?
Lékaři před atestací neočekávají nějaký příjemný život, ale chtějí hlavně stabilní prostředí, v kterém lze jasně predikovat, jaké musí k atestaci splnit požadavky a zda budou tyto požadavky splnitelné v reálném provozu.
Nový zákon si sice vynutí nové vzdělávací programy, které by mohly situaci zlepšit, ale ty mohly být revidovány i pod starým zákonem, k tomu jsme nový zákon nepotřebovali. Jako pozitivum hodnotíme určitě vznik vzdělávací rady, která by mohla více programy koordinovat.
Člověk ale musí být velkým optimistou, aby věřil tomu, že rada bude skutečně jednat racionálně a odolá všemožným lobbistickým a klientelistickým tlakům, které takovouto snahu v minulosti často úspěšně rozmetaly.
Nejvíce kritizovaným rysem výsledné podoby novely byl – především ze strany ČLK – odklon od původního vládního návrhu, který počítal s mnohem větší redukcí počtu oborů. Podle prezidenta ČLK Milana Kubka byl zákon dokonce „zdevastován k nepoznání“. Nakolik se ztotožňujete s tímto tvrdým výrokem?
Počet oborů je taková mantra hlavních představitelů ČLK, kteří s tímto spojovali podporu zákona ze strany ČLK.
My jsme jasně argumentovali, že redukce počtu oborů v navrhované podobě by v praxi způsobila řadu problémů a celou přípravu by ještě výrazněji zkomplikovala už jenom s ohledem na to, že by zpřetrhala veškerou kontinuitu se současným systémem v ČR a hrozila by nekompatibilita se zeměmi EU. My jsme tedy zachování většiny oborů uvítali, v počtu 43 základních oborů nevidíme problém.
Jak byste definoval situaci, ve které se ocitá mladý lékař po promoci, když nastoupí poprvé do nemocnice?
Situace každého jednotlivého lékaře je jiná.
Paradoxem ale je, že i v těch oborech, kde je velký nedostatek lékařů, je řada kolegů, kteří museli nastoupit do nemocnice na částečný úvazek 0,1, přitom jsou v práci každý den přesčas, mají k tomu neuvěřitelné množství nočních a víkendových služeb, které berou kvůli tomu, aby si vydělali na hypotéku a zajistili rodinu. Přitom jsou na službě sami, bez patřičných zkušeností a bez možnosti zavolat na pomoc zkušenějšího lékaře. Chtěli by složit atestaci, ale nadřízení je nepustí na tzv. kolečka, protože jim to personální situace nedovoluje, a když se konečně k atestaci dopracují, tak jim úředníci řeknou, kde všude jim chybí razítka a že pracoviště, na kterém absolvovali část praxe, má propadlou akreditaci a zapomnělo zažádat o novou. Takový boj s předpisy u některých lékařů může trvat třeba několik let.
Novela zákona by takovým lékařům mohla pomoci tím, že umožní zažádat o uznání praxe z pracoviště, kterému z čistě administrativních důvodů propadla akreditace. Naopak ale pro ně může být problematická v tom ohledu, že jim neuzná žádnou praxi v režimu úvazku 0,1, protože nově bude uznáván do vzdělávání pouze poloviční pracovní úvazek a vyšší.
Nová pravidla se sice bude týkat hlavně lékařů, kteří nastoupí až v době platnosti novely zákona, ale do pasti se mohou dostat ti lékaři, kteří už mají za sebou nějakou praxi, ale chtěli by třeba změnit obor nebo si doplnit další atestaci. Klasicky je to u žen na mateřské dovolené.
V této situaci už budou muset plnit požadavky nového zákona a mohou mít velký problém.
Jak funguje spolupráce mezi „mladými“ a „starými“? J
To je individuální, nicméně nelze nevidět jednoznačný trend v tom smyslu, že starší lékaři mají čím dál méně motivace učit mladé a hlavně k tomu nemají adekvátní podmínky.
Atestovaní lékaři buďto chybí v nemocnicích úplně, nebo jsou přetíženi péčí o pacienty a nemají dedikovaný prostor k reálnému vedení a dohledu nad mladými lékaři.
Mladí se pak často učí důvěrně známou metodou „pokusu a omylu“, což by u pilotů letadla vyvolalo zděšení, ale v medicíně je to nějakým způsobem akceptovaná praxe, ve které se ale lékař vystavuje velkému právnímu riziku.
Související problematikou je i otázka kompetencí mladých lékařů před atestací a po první atestaci. Jak hodnotíte současné nastavení kompetencí a jak byste si představovali jejich případnou změnu?
Aktuálně lékař až do získání atestace nemůže pracovat samostatně, ale není přesně definováno, co to v praxi konkrétně znamená. Je obecně akceptovanou praxí, že postupně v průběhu atestační přípravy nabývá vyšší kompetence na základě jakési historické praxe, kompetence jsou lékařům svěřovány ústně nebo nejsou vyjasněny žádným způsobem.
Nový zákon vkládá do průběhu přípravy tzv. zkoušku po kmeni, kterou bude lékař skládat po 2,5 letech praxe, a po jejím složení získá automaticky jednak kompetence taxativně stanovené vyhláškou a k tomu i další kompetence, které mu přidělí písemně jeho školitel.
Podobný princip bude fungovat i u absolventů před kmenem – tedy kombinace obecných kompetencí a dalších, které jsou písemně delegovány. Ano, situace bude transparentnější – bude zřejmé, kdy je odpovědný za pochybení mladý lékař a kdy jeho školitel.
Nicméně lze očekávat, že mladým lékařům pak bude přidělována řada kompetencí, které nebudou odpovídat jejich zkušenostem a snadno se pak dopustí pochybení, za něž už budou nést plnou právní zodpovědnost.
Díky často zneužívanému institutu trestně-právního řízení půjde tato odpovědnost za mladým lékařem a vedoucí pracovníci mohou dát od problému ruce pryč a říci, že se jednalo o pochybení jednotlivce. To však poškozenému pacientovi nepomůže, ten by si měl pouze přát, aby ho vždy ošetřoval co nejzkušenější lékař, u kterého je riziko pochybení obecně nejmenší a ne lékař, který bude mít na papíře široké kompetence a přitom bude mít ve skutečnosti pouze pár měsíců praxe.
Jedním z cílů překladatelů novely bylo i snížení míry odchodů mladých lékařů buď do zahraničí, nebo rovnou mimo obor. Podle vás však novela tento potenciál nemá – jaké změny je tedy třeba přijmout, aby mladí lékaři zůstávali?
Na prvním místě to je zajištění efektivního financování atestační přípravy a na to navazující kontrola kvality.
Bez toho se vzdělávání českých lékařů nikdy nemůže dostat na úroveň ostatních vyspělých zemí investujících do vzdělávání svých lékařů mnohonásobně vyšší prostředky v poměru na HDP než je tomu v ČR.
Peníze se musí dostat k těm, kteří mají náklady největší a hlavně k lékařům, kteří skutečně školí a mladým lékařům se věnují. Může to být dalším motivačním faktorem pro zkušené lékaře, aby neodcházeli z nemocnic do soukromých ambulancí nebo do zahraničí.
Nelze akceptovat stav, kdy stát pouze neustále navyšuje požadavky na akreditovaná pracoviště, na samotné lékaře, ale přitom nevytváří podmínky k jejich plnění.
Pokud jsou tedy požadovány ve vzdělávacích programech stáže na vyšším pracovišti, tak by stát měl automaticky vysílajícímu pracovišti pokrýt veškeré náklady se stáží spojené včetně náhrady platu lékaře.
Potom by si vedení ministerstva muselo dát pořádně pozor na to, zda nejsou délky stáží příliš dlouhé a zda jsou s ohledem na deponované prostředky realizovatelné.
Který zahraniční model vzdělávání lékařů považujete za nejpřátelštější vůči mladým lékařům a současně nejfunkčnější z obecného hlediska (a proč)?
Nejde o konkrétní model přípravy, ale spíše o obecné rysy, které jsou společné pro většinu systémů vyspělých zemí Západní Evropy a USA.
Velmi zaostáváme v tom, že český systém klade důraz na teoretické vzdělávání, přitom praktický trénink ustupuje do pozadí, a to hlavně v ambulantní sféře.
V našich nemocnicích je prioritou zajištění běžného provozu a vzdělávání lékařů je spíše trpěno, což vede k velmi nízké efektivitě.
Vzdělávání není integrováno do provozu a stává se tak, že při stážích lékaři často postávají na chodbách nebo pasivně přihlížejí vyšetřování pacienta místo toho, aby byli plně zapojeni do péče o pacienty, což je v zahraničí naopak zcela automatické. Lékaři v ČR pak nemají v rozsahu svého oboru dostatečně komplexní přehled nebo k jeho získání potřebují nesrovnatelně více let praxe ve srovnání s jejich zahraničními kolegy.
Za jakých okolností by bylo možné systém v České republice zefektivnit?
Nečekám, že bychom se v ČR dostali na úroveň špičkových center v USA, ale čeští lékaři by určitě měli více cestovat do zahraničí, aby nasbírali inspiraci v tom, jak lze výuku do běžného provozu integrovat.
To není jednoduché, ale jde to, pokud existuje jasná podpora ze strany vedoucích pracovníků, kteří musí chápat precizní trénink svých lékařů jako zcela přirozenou nutnost k udržení kvality péče o pacienty.
Klíčem je vytvořit zkušeným lékařům podmínky pro to, aby mohli nebo spíše museli vzdělávat.
Pokud má zkušený lékař celý den ambulanci, na ošetření jednoho pacienta řádově deset nebo dvacet minut, tak nelze čekat, že najde ještě čas na vysvětlování léčebného postupu mladšímu kolegovi – čas na výuku musí být jasně chráněný.
Stejně tak ale nelze trénovat tím způsobem, že mladý lékař zůstane sám v ambulanci bez fyzické přítomnosti zkušeného lékaře, který by pacienta sám vyšetřil a zkontroloval navržený postup. Činnost zkušeného a mladého lékaře je potřeba účelně provázat.
Zákon byl tedy schválen v této podobě, nic s tím již nelze udělat. Lze ale ovlivnit podobu navazujících vyhlášek, které mohou mít podle vás pozitivní i negativní důsledky pro systém vzdělávání našich lékařů. Jak konkrétně nastavit tyto vyhlášky, aby jejich důsledky byly převážně pozitivní, a budete mít vůbec možnost na jejich tvorbě nějak participovat?
Věříme, že nás MZ přizve k tvorbě vyhlášek od začátku, bude nás brát jako skutečného partnera a nebude opakovat chybu, kterou udělalo, když začalo připravovat novelu zákona bez nás. Přitom bylo jasné, že přípravu normy budeme ostře sledovat a budeme k ní mít co říci.
Rozhodně je v tomto ohledu velmi nešťastné, že na MZ stále chybí odborný náměstek pro tuto problematiku, ten nyní může velmi citelně chybět. U vyhlášek vidíme zásadní problém v tom, že nejsou připraveny a budou vznikat pod velkým časovým tlakem, budou projednávány jednotlivě a ne jako provázaný celek.
První vyhláška navazující na zákon bude stanovovat seznam nástavbových oborů. Předpokládá, že některé ze současných oborů se přetransformují na funkční kurzy, přitom není jasné, jaká budou pro funkční kurzy pravidla, takže jsou odbornosti, které jednoduše neví, zda je lepší, aby byly nástavbou či funkčním kurzem.
Klíčové však budou vyhlášky, které budou stanovovat kompetence lékařů po zkoušce z kmene. Jak široké či úzké tyto kompetence budou, musí být předmětem pečlivé odborné a věcné diskuze z důvodů, které jsem zmínil dříve.
Určitě nás také bude zajímat, jakou formu by měla mít tato nová „kmenová“ zkouška, jednoznačně však považujeme za nevyhovující formát současných atestačních zkoušek, kdy je kladen důraz pouze na přezkoušení teoretických vědomostí a naopak zcela selhává v oblasti hodnocení praktických schopností a dovedností potřebných ke kompetentnímu výkonu lékařského povolání.
V těchto a dalších oblastech jsme připraveni spolupracovat a podílet se na kultivaci systému směrem, který je běžný ve vyspělých zemích.
Odmítáme se smířit se současným stavem, který je způsoben dlouhodobým nekoncepčním řízením v této oblasti a příprava novely zákona je toho důkazem.
Vzdělávání lékařů by se ve všech nemocnicích mělo stát prioritou, mělo by být nedílnou součástí plánů k zajištění běžného provozu a stát musí začít tento přístup systematicky podporovat a vyžadovat. Bez toho nelze žádné zásadní změny dosáhnout.
Lepší pracovní podmínky a odměny lákají lékaře k odchodu do ciziny
Loni jich bylo 193. Hlavním důvodem odchodu lékařů do ciziny jsou lepší finanční, ale i pracovní podmínky. Propad zčásti vyrovnávají cizinci, v ČR jich pracují 3000. Celkem je v ČR činných 38.000 lékařů.
„Počet odchodů narůstá, to je určitě špatně, naše lékařské fakulty produkují lékaře na export,“ varoval.
V oboru všeobecného lékařství promuje v Česku ročně 1050 lékařů na sedmi fakultách. V roce 2009 jich odešlo do ciziny 64, loni 193, rok předtím 207. Pokud by letos o potvrzení požádalo 500 lékařů z praxe, jak se podle dosavadního vývoje dá čekat, dvě třetiny skutečně odejdou. To znamená pro letošek odchod 300 kvalifikovaných lékařů, k tomu ještě 200 absolventů.
„Dohromady to může být 500 lékařů, což znamená, že prakticky polovina vystudovaných odchází, přičemž 200 rovnou, aniž do českého zdravotnictví nastoupí,“ shrnul Kubek.
Populace lékařů stárne
Situaci podle něj jen zčásti zachraňují cizinci, v českém zdravotnictví jich přibývá. V roce 2003 pracovalo v Česku 829 lékařů s cizí státní příslušností, v roce 2011 už 2631, nyní 3000. Většina jsou Slováci.
Vedle toho, že už teď řada lékařů z Česka odchází co ciziny, další přestanou v nejbližších letech pracovat kvůli vysokému věku. Populace lékařů stárne, v roce 1995 bylo lékařů starších 60 let 10,5 procenta, v roce 2012 už 21 procent. Alarmující situace je podle Kubka hlavně u praktických lékařů pro děti, kde průměrný věk je 56 let, u praktiků pro dospělé 55 let.
„U praktiků pro dospělé je 1600 lékařů starších 60 let, pouze 600 je do 40 let. U praktických lékařů pro děti je 715 lékařů nad 60 let a do 40 let jen 75,“ shrnul. Pokud se nebude situace urychleně řešit, nebude za pár let kdo mít pacienty ošetřovat, upozornil Kubek.
Zlepšení pracovních podmínek
Řešením podle něj je zlepšit pracovní podmínky lékařů, lépe je zaplatit, aby nemuseli tolik sloužit. Zlepšit se také musí systém specializačního vzdělávání.
Ten dnešní je pro mladé lékaře „nepřátelský“ a komplikovaný. Tráví vzděláváním roky ve fakultních nemocnicích, chybějí pak v regionech. Nepříjemné je to i pro jejich osobní život.
„Než takové martýrium u nás, odejde řada třeba do Němečka, kde systém je vstřícnější,“ uvedl Kubek.
Změnu zákona o specializačním vzdělávání chystá komise na ministerstvu zdravotnictví, ČLK v ní má zastoupení. Ministerstvo má návrh dát v lednu 2015 vládě.
Chystá se také navyšování počtu studentů medicíny. Pokud budou fakulty ročně přijímat 15 procent více studentů, bude vycházet 1200 mladých lékařů ze škol ročně.
Ministerstva školství a zdravotnictví musejí ale pro školy sehnat potřebné peníze.
Výsledky se dostaví za několik let. Aktuální řešení vidí Kubek v tom, že se usnadní cesta zkušeným internistům z nemocnic ke specializaci praktického lékaře. Obor znají, stačilo by jim několik týdnů v rámci rekvalifikace na to, aby se seznámili s potřebnou administrativou a provozem běžné ordinace praktika.
Vzdělávání na rezidenčních místech bude pro mladé lékaře finančně zajímavější, zejména tam, kde jich je nedostatek
Vytvořeno: 24. 2. 2020 Poslední aktualizace: 24. 2. 2020
Ministerstvo zdravotnictví představilo novou koncepci dotací na rezidenční místa pro mladé lékaře.
Má za cíl zlepšit personální situaci v regionech, kde je nedostatek lékařů, finančně podpořit mladé lékaře v průběhu specializačního vzdělávání a motivovat poskytovatele zdravotních služeb mladé lékaře vzdělávat.
Novela zákona o zdravotnických povoláních lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, která novinky přináší, nyní míří do meziresortního připomínkového řízení.
Současná podoba programu rezidenčních míst, skrze který ministerstvo spolufinancuje specializační vzdělávání lékařů formou dotací ze státního rozpočtu, nereflektuje personální situaci v oborech a regionech, poskytovatelé nejsou dostatečně motivování přijímat mladé lékaře na rezidenční místa a část lékařů specializační vzdělávání vůbec nedokončí. Ministerstvo na tyto skutečnosti reaguje a přichází s novou koncepcí. „Nastavili jsme dotační program rezidenčních míst tak, aby měl lepší dopad do systému a pomohl v řešení personální situace v regionech, kde je nedostatek lékařů. Chceme také více finančně podpořit mladé lékaře v průběhu specializačního vzdělávání, což pro ně bude znamenat zajímavé navýšení platu. Velký důraz klademe na podporu praktických lékařů, kteří jsou nejrychleji stárnoucí skupinou lékařů a je nutné motivovat mladé lékaře, aby si zvolili právě tento obor. V návrhu počítáme, že vzdělání praktického lékaře na rezidenčním místě v nejproblematičtější lokalitě podpoříme dotací ve výši až 66 tisíc korun měsíčně,“ uvedl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch s tím, že v rámci reformy primární péče dochází k rozšíření kompetencí praktických lékařů a posílení jejich role v systému, čímž se tento obor stane více atraktivní.
„Dotace bude nově více směřovat za mladým lékařem, výrazně si tak platově polepší.
Vnímáme jako férové od lékaře, který využije program rezidenčních míst, požadovat příslib, že v daném regionu zůstane stejný počet let, co pobíral dotaci.
Nikoho k ničemu nenutíme, jedná se o dobrovolný program a je zcela na rozhodnutí mladého lékaře, zdali program využije,“ doplnil náměstek pro zdravotní péči Roman Prymula.
Ministerstvo zdravotnictví navrhuje odstupňovat finanční podporu rezidentů podle potřebnosti v regionech a přichází s formulací třech pásem: 1. pásmo se standardní mírou potřebnosti, 2. pásmo s rizikovou mírou potřebnosti a 3. pásmo s vysoce rizikovou mírou potřebnosti. Nový způsob financování je pak rozdělen speciálně na podporu všeobecného lékařství a podporu ostatních oborů.
„Pro nás jsou rezidenční místa zásadním nástrojem pro generační obměnu. Není v ekonomických možnostech jednotlivého praktického lékaře financovat specializaci přípravu mladého kolegy. Většina našich lékařů přicházejících do oboru jde již dnes cestou rezidenčních míst.
Považuji za velmi pozitivní, že dochází k navýšení příspěvku pro začínající lékaře a do určitě míry se srovnají jejich podmínky s ostatními lékaři, kteří se připravují v rámci nemocnic. Jsem také rád, že se cíleně pracuje s dostupností péče v regionech.
Pokud ministerstvo zohlední ochotu lékaře odejít do méně atraktivní oblasti, tím že mu poskytne lepší finanční podmínky, považuji to za rozumný krok.
To, že za výhodnější podmínky požaduje závazek lékaře po určitou dobu zůstat v daném regionu, je pochopitelné,“ popsal pohled za praktické lékaře předseda Sdružení praktických lékařů pan doktor Petr Šonka.
„Děkujeme ministerstvu, že přichází po dlouhé době se systémovým a koncepčním řešením, které má za cíl zvrátit stárnutí lékařů. Doufáme, že spousta mediků bude nastupovat do primární péče právě díky těmto rezidenčním místům.
V Moravskoslezském kraji je ta potřeba praktických lékařů skutečně velká, takže pro nás, jednoho z nejpostiženějších regionů, má tato koncepce obrovský význam,“ řekl náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pan Martin Gebauer.
„Novou koncepci rezidenčních míst velice vítám, zejména jako možnost přispět k řešení nedostatku praktických lékařů.
Ulehčí to nepochybně kraji, a i řada obcí a měst to určitě přivítá, protože samy činí maximum pro to, aby mladé lékaře přilákaly. Vážím si toho, že ministerstvo program rozvrhlo podle potřeb regionů.
Věřím, že to pomůže ke sblížení rozdílů mezi nimi,“ dodal náměstek hejtmana Ústeckého kraje pan Stanislav Rybák.
U všeobecného lékařství bude 80 % dotace směřovat na plat lékaře a zbývajících 20 % na úhradu poplatků za povinné kurzy a stáže a odměnu školiteli. Nejvyšší dotace ve třetím pásmu potřebnosti tak bude na jednoho rezidenta ze strany Ministerstva zdravotnictví 66 525 Kč měsíčně.
Podpora ostatních oborů je ze 100 % složena z příspěvku na mzdu nebo plat rezidenta a odměny školiteli ve výši 5 000 Kč.
Tato dotace v sobě již obsahuje odměnu školiteli ve výši 5 000 Kč a kraje (poskytovatelé) budou mít povinnost spolufinancovat náklady na mzdu nebo plat.
Nejvyšší dotace ve třetím pásmu potřebnosti tak bude na jednoho rezidenta ze strany Ministerstva zdravotnictví 35 480 Kč měsíčně.
Protože doposud nebylo výjimečné, že lékař na rezidenčním místě vzdělání nedokončil a peníze tak nebyly vynaloženy efektivně, nově ministerstvo navrhuje, aby lékař, který se v posledních 5 letech na rezidenčním místě vzdělával a vzdělání nedokončil, nebude moci již znovu do programu nastoupit.
Podpoří se tím prestiž daného programu. „Od nové podoby finanční podpory specializačního vzdělávání si také slibujeme, že budeme motivovat poskytovatele vzdělávat mladé lékaře.
Proto počítáme s finanční odměnou školiteli ve výši 5 000 Kč, u praktického lékaře v tom nejpotřebnějším pásmu to může být až 9 000 Kč,“
dodal náměstek Prymula.Ministerstvo zdravotnictví předpokládá, že ročně podpoří 300 rezidentů ve specializačním vzdělávání a 200 rezidentů v základním kmeni. Pro srovnání, v roce 2018 bylo podpořeno 415 a loni 310 mladých lékařů.
„V letošním roce máme na rezidenční místa připraveno téměř 750 milionů Kč. Předpokládáme, že s novou koncepcí se roční výdaje zvýší na 880 milionů ročně.
Pokud vše půjde dobře, nová koncepce by mohla začít platit od ledna příštího roku,“ uzavřel ministr.
Odbor komunikace s veřejností
Ing. Gabriela Štěpanyová, tisková mluvčí, tel.: 224 972 167, e-mail: [email protected]
Němeček chce v ČR udržet mladé lékaře, slíbil růst platů o 3,5 procenta
Roboti se stále více prosazují i ve zdravotnictví (Operace srdce na dálku v pražském centru IKEM)
•
ZDROJ: Petr Topic, Mlada fronta
Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD) chce mít na podzim připravenou novou vizi, jak udržet zejména mladé lékaře v českém zdravotnictví. Systém postgraduálního vzdělávání lékařů považuje za naprosto katastrofální.
Chce proto výrazně snížit počet základních lékařských oborů až na polovinu a alespoň částečně se vrátit k systému dvou atestací. Slíbil také růst platů o 3,5 procenta pro všechny zdravotníky, odbory ale požadují pět procent.
Odchodů lékařů do ciziny letos České lékařské komory (ČLK) přibývá. Loni si vyžádalo od komory potvrzení pro práci v zahraničí 330 lékařů, letos v prvním pololetí už 239. Celkový počet odchodů ještě navyšují mladí doktoři, kteří odejdou ihned po promoci a v ČR vůbec nenastoupí. Loni jich bylo 193.
Ministr to chce změnit. „Po absolvování takzvaného základního kmene, který dnes lékaři mají, to je zhruba po dvou letech, by dostali zákonem konkrétní kompetence k samostatné vymezené práci,“ řekl. Částečně by to podle něj vyřešilo i problém s nedostatkem lékařů pro pohotovostní služby. V současnosti se mladí lékaři vzdělávají roky ve fakultních nemocnicích a chybějí v regionech.
Praxe v domácím pracovišti
Většinu praxe by nově lékaři měli podle ministra absolvovat na domácím pracovišti v dané okresní nemocnici a pro speciální výkony by se na dobu několika měsíců měli vzdělávat na vyšších pracovištích. Existovat by mělo podle Němečka také centrální řízení systému, které by se mělo vrátit na Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ).
V současnosti každá lékařská fakulta si nastavuje podmínky trochu jinak, připomněl ministr, což také považuje za špatné. Druhé řešení vidí ve výši platů. Odbory chtějí, aby se platy sjednotily. Ministr předpokládá, že se tomuto požadavku vyhoví návrhem zákona o veřejných neziskových nemocnicích.
Bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) ale připomněl, že pro opozici byl zákon o sjednoceném platu lékařů nepřijatelný, pokud má být ve zdravotnictví soutěž a soukromý kapitál.
Také snížení základních oborů o polovinu považuje za příliš radikální.
„Je otázka, co se podaří politicky prosadit, protože tam existují velmi silné zájmové sféry jednotlivých oborů a v tom je to obtížné,“ poznamenal.
Průměrný plat klesl
Hlavním důvodem odchodu lékařů do ciziny jsou lepší finanční, ale i pracovní podmínky. Propad zčásti vyrovnávají cizinci, v ČR jich pracují 3000. Celkem je v ČR činných 38.000 lékařů.
Lékaři ve státních nemocnicích měli podle statistik loni v průměru 60635 korun měsíčně, v soukromých 54.863 korun.
Průměrný měsíční plat ve zdravotnictví se loni meziročně snížil o 229 korun na 30174 korun .
Sestry ve státním zdravotnictví měly loni v průměru 28.706 korun, v privátním zdravotnictví a v lázních 23.647 Kč. Celkový průměrný plat všeobecných sester a porodních asistentek se loni proti roku 2012 snížil o 1,5 procenta. Celkově loni klesly platy v zařízeních s odměňováním podle předpisů o platu o 0,8 procenta, tedy o 229 korun.
Zvýšení platů o pět procent požadují odbory. Němeček může garantovat všem zdravotníkům 3,5 procenta. Jak to na konec dopadne, záleží podle něj i na výsledku hospodaření nemocnic za prvních osm měsíců a na prognóze vývoje ekonomiky. „Chceme jim vyjít vstříc, ale můžeme jenom tolik, kolik nám systém dovolí, tak abychom ho nedestabilizovali,“ dodal.
Doktoři táhnou, aneb produkce lékařů na export
Autor: ČTK