Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme?

Suroviny

Naší sládkové vaří pivo  ze tří základních surovin: českého ječmenného sladu, žateckého chmele a kvalitní vody. Chmel v podobě granulí se vyrábí drcením chmelových šištic ihned po sklizni bez přístupu vzduchu.

Uchovává si tak intenzivní hořkost i unikátní aroma a obejde se bez chemického ošetření proti plísním. Ke kvašení používáme speciální kmeny pivovarských kvasinek a dohlížíme na dodržování původních receptur.

Nepoužíváme sladové náhražky jako cukr nebo enzymy ani chemické preparáty ke stabilizaci pěny.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme? Vaření piva

Výroba piva probíhá ve třech fázích: sladování ječmene, příprava mladinyjejí zkvašování. Slad vzniká procesem řízeného máčení, klíčení a sušení.

Při máčení stoupne obsah vody v zrnech, vzniknou tak podmínky pro jejich klíčení. To probíhá v tzv. Saladinových skříních – velkých betonových vanách vybavených klimatizací a mechanickým převracením klíčícího zrna. Naklíčený ječmen (tzv.

 zelený slad) se následně suší na vytápěném zařízení zvaném hvozd.

Druhá fáze výroby, příprava mladiny, se opírá o proces rmutování. Během něj dochází k přeměně cukernatých složek sladu do takzvané sladinky. Ta se po oddělení od zbytku sladového šrotu (mláta) povaří s chmelem.

Během tzv. chmelovaru přecházejí hořké látky z chmele do roztoku. Vzniká mladina, která se ještě horká zbavuje chmele a zbytků kalů.

Koncentrace extraktu mladiny rozhoduje o stupňovitosti piva a tím i o obsahu alkoholu.

Mladina je přečerpána do vířivé kádě, na jejímž dně se usazují jemné kaly, poté odpočívá a chladí se na 6-7 °C. Následné zakvašení vlastní kulturou kvasnic probíhá v kovových cylindrokónických tancích (CKT) ve dvou oddělených fázích – kvašení a zrání.

Při kvašení se část mladiny činností kvasinek přeměňuje na alkohol a oxid uhličitý. Řízení celého procesu usnadňuje sládkům počítačová technika. Následnou filtrací se odstraňují zbylé kvasinky.

Poté už se pivo plní do transportních nádob – cisteren, KEG sudů, lahví a plechovek.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme? Doprava

Pro uchování dobré kvality piva a jeho chuti je také důležitá doprava a skládka piva. Nešetrné zacházení se sudy může nejen poškodit obal, ale především samotné pivo. Po celé České republice máme více než 20 distribučních center, ze kterých je pivo každý den zaváženo.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme? Skladování

Pro uchování piva v ideálních podmínkách je nezbytný čistý a chladný sklad bez potravin a přístupu slunečního záření se stálou teplotou 7°C.

I proto Plzeňský Prazdroj vzdělává své odběratele o správném přístupu ke skladování našich produktů.

Ke správnému skladování neodmyslitelně patří i zacházení s jednotlivými obaly piv, ať už to jsou lahve, plechovky, nerezové KEG sudy nebo v neposlední řadě pivní tanky.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme? Tlačné plyny

Technologie používaná při čepování má nesporný vliv na výslednou chuť a kvalitu piva. Pro sudové pivo je nejlepší směs technických plynů CO2 a dusíku v poměru 1:1.

Tato směs zajišťuje dokonalou ochranu před zvětráním piva a podporuje tak jeho trvanlivost. Naopak nevhodné je používání vzduchových kompresorů.

Vzduch procházející kompresorem může totiž obsahovat různé nevhodné látky a pivo nežádoucím způsobem okysličuje. To rychleji stárne a snižuje se jeho kvalita.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme? Teplota

Správná teplota při čepování ovlivňuje nejen chuť piva, ale také jeho pěnivost. Teplota piva na kohoutu má být zvolena tak, aby zákazník dostal pivo ve sklenici vychlazené na 6-8 °C. Teplota při čepování by tedy měla být přibližně o stupeň nižší. Při teplotě piva pod 5 °C mohou nastat problémy se sníženou pěnivostí nebo dokonce s chladovým zákalem.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme? Sanitace

Sanitace pivního vedení a výčepního zařízení je jedním z nejdůležitějších předpokladů kvality čepovaného piva. Za působení chemických a mechanických vlivů se totiž likvidují nežádoucí mikroorganismy a nánosy pivního kamene v pivním vedení. Odborná sanitace by měla proběhnout jednou týdně. Základní vymytí pivního potrubí, včetně rozebrání výčepního kohoutu a jeho odmočení, pak každý den.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme? Čepování

Pivo se zásadně čepuje do řádně umyté sklenice, na kterou se mohou používat jen speciální mycí prostředky, které nemají žádný zápach a ve sklenici nezanechávají chuť, která by znehodnotila chuť samotného piva.

Sklenice musí být vychlazená a mokrá, aby pivo neutrpělo při kontaktu teplotní šok. Správný způsob čepování pak zaručí pivu ideální chuť a říz. Nejen Pilsner Urquell je nejlepší čepovat na jeden zátah, takzvaně na hladinku.

Zvolený způsob čepování piva zásadně ovlivňuje jeho chuť.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme? Tankové pivo

Tankové pivo představuje nejlepší technický systém pro čepování piva.

Ideálním řešením je moderní systém nerezových tanků o objemu 5 hl či 10 hl, ve kterých je nepasterizované pivo uloženo v nepropustném recyklovatelném polypropylenovém vaku.

Pivo při čepování vůbec nepřichází do kontaktu se vzduchem, což má pozitivní vliv na jeho kvalitu i trvanlivost. Nezbytnou podmínkou pro instalaci tankoven je určitá minimální týdenní výtoč piva.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme?

Minipivovárek Koňovárek

Napadlo Vás někdy uvařit si svoje pivo? Svoji vlastní originální 250l várku piva, která bude jen pro Vás? Vyberete si jestli chcete, aby bylo světlé, polotmavé či tmavé. Vyberete si chmel. Určíte, zda bude pivečko svrchně či spodně kvašené.

Chcete pivo chmelit za studena? Není problém! V našem Koňovárku totiž není nic problém. A  jak to tady funguje? Objednáte si svou várku piva, s naším sládkem proberete veškeré detaily a pak už jenom vyberete termín, kdy si přijdete pivečko uvařit.

Proces vaření trvá 8 hodin, po celou dobu se Vám věnuje náš sládek – ukazuje, vysvětluje a dělá všechno pro to, aby to Vaše pivo bylo to nejlepší, jaké jste kdy pili. A co že to ten Koňovárek je? Původní varna Pivovaru Koníček, právě v ní bylo uvařeno naše úplně první pivo.

Máme tady i ležácké tanky, ze kterých Vám samozřejmě dáme ochutnat, protože zde také vaříme limitované edice našich piv – mezi které patří například Retro Ryzák 11% nebo medový Čmelák 12%.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme?

RECEPT: Recepturu piva si zákazník tvoří sám, a to po konzultaci se sládkem či podsládkem.

Maximálně se budeme snažit vyjít vstříc vašim požadavkům a představám při současném dodržení chemicko-technologických postupů a zásad výroby piva. Objem jedné várky činí cca 250 až 280 litrů.

Dohled nad vařením je zajištěn sládkem nebo podsládkem Pivovaru Koníček, s bohatými odbornými zkušenostmi vaření piva.

BALENÍ: Součástí vstupních konzultací bude i specifikace „balení“, čili kolik litrů piva bude stočeno do sudů KEG (15, 30 a 50 litrů), 5l soudků nebo 0,75, do PET lahví (1 nebo 1,5 litrů).

Vše je možné dodat s vlastní etiketou (názvem piva, vlastním motivem) a umístit kartonového nosiče. Taktéž nabízíme pořízení fotodokumentace a videozáznamu. Na základě konzultací bude vypočítána výsledná cena – viz dále.

Doporučujeme realizovat „konzultační den“ nejpozději 6 týdnů před zahájením vařeni piva.  

CENA: Základní (minimální) cena se odvíjí od světlého ležáku 11 %, stočeného pouze do KEG sudů.

Konečná cena vámi vybraného piva se pak odvíjí od stupňovitosti, barvy piva (použitém sladu), chmelení (použitém množství a druhu chmele) a podobně (speciální přírodní barviva, med a podobně) a samozřejmě od výběru transportních obalů (PET, sklo, etikety, kartonové přepravky…) – viz přiložený ceník na straně 2.

KDE SE VAŘÍ?: Vlastní vaření piva probíhá v Minipivovárku Koňovárek v předem dohodnutém a závazném termínu a po zaplacení zálohové faktury ve výši 11 tisíc korun (základní cena zahrnuje uvaření 11% ležáku, stočeného do KEG).

Po zaplacení zálohové faktury bude vystaven voucher, který bude majitele opravňovat k zahájení konzultací o formě (typ piva, stupňovitost, balení, etiketa) piva a vlastní vaření. Z celkové částky pak bude odečtena již zaplacená zálohová faktura. Pivo bude předáno v dohodnutém termínu na rampě.

Koňovárek zahájí činnost v průběhu května 2018.

JAK DLOUHO TO TRVÁ?: Doba vlastní výroby ve varně trvá cca 8 hodin. Vařič bude před zahájením výroby proškolen podle zásad BOZP a vybaven potřebným oblečením a ochrannými prostředky.

Součástí procesu bude i degustace právě zrajících piv v ležáckých tancích, takže můžete ochutnat i piva, která si před Vámi uvařili jiní „sládci“. Pivo následně kvasí 7 dnů, poté je uloženo v tancích po dobu až 30 dnů (podle druhu piva).

Vaření piva je tak potřeba zahájit cca 40 dnů před termínem balení a expedice z Minipivovárku Koňovárek.

Kontaktujte nás: Mojmír Velký (sládek), mobil: 776 498 150, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Tipy na využití nabídky Minipivovárku Koňovárek?

  1. Vhodná aktivita pro ty, kteří si chtějí splnit svůj sen, uvařit si své vlastní pivo a přijít se odreagovat.  
  2. Někdo slaví narozeniny nebo výročí svatby. Čím jej hodláte potěšit? Uvažujete o netradičním dárku? Kupte poukázku na uvaření piva a pošlete – například svého dědečka – k nám do Minipivovárku Koňovárek a on si tady uvaří třeba svůj DĚDOVAR. Prožije přitom zajímavý den a svým pivem pak udělá radost všem účastníkům oslav jeho výročí. Na oslavách narozenin určitě zaujmete třeba svrchně kvašeným speciálem typu Pale-Ale. Pivo chmelené americkým chmelem se pak může jmenovat třeba NAROZENINOVAR.
  3. Chystáte svatbu? Uvařte si speciál, vymyslete si originální etiketu a spolu s koláči můžete před svatbou rozvážet hostům a kamarádům i lahváče. A zbytek si vypijete přímo na svatbě.
  4. Jste majitelem úspěšné firmy, slavíte výročí založení? Čepujte si na této akci své vlastní pivo a nad ránem pak obdarujte své zaměstnance a klienty lahvinkou tohoto vašeho „výročního“ piva.
  5. Uzavřeli jste s někým výborný obchod? Jako poděkování za spolupráci můžete svého zákazníka obdarovat vašim firemním pivem ve stylovém obalu a nosiči.
  6. Jsme domluveni s Ježíškem, že poukázky na vaření piva může komukoliv přibalit mezi další vánoční dárky pod stromeček. Stačí jen napsat Ježíškovi a kontaktovat nás.  
  7. Vaše oblíbená hospůdka slaví výročí otevření? Domluvte se s hostinským a pár štamgasty a uvařte si pivečko, které si pak u sebe vypijete. Inspirací může být hospůdka U Černého kocoura Hospůdka, která si u nás uvaří KOČIČÁK (13 %, polotmavý, chmelený za studena.
  8. I složité situace lze řešit s nadhledem. Což takhle speciál Rozvoďák? Ležák, který utiší bolest.
  9. Pořádáte školení nebo celofiremní konferenci? Uvařte si třeba světlý extra hořký KONFERENCOVAR 14 %. Zajímavý nápad má například děkan strojní fakulty VŠB. Na setkání děkanů strojních fakult z Česka a Slovenska se bude čepovat světlé pivo DĚKANSKÉ.
  10. Stavíte sídlo firmy nebo svůj dům? Jste spokojeni se stavební firmou, stejně jako jsme hrdí my na stavební divizi našeho pivovaru Koňostav, která v termínu stihla fasádu Koníčkova dvora a mají slíbený jantarový STAVOVAR 12 %? Pokud jste taky spokojeni, oslavte kolaudaci originálním pivem.

"Alkohol je zlo, tak ho vypijeme." Průměrný Čech si ročně dá 292 piv a 29 lahví vína

Jaké jsou ženy, které skončí v léčebně, a jaké jsou jejich životní osudy a příběhy? Redaktorka Klára Elšíková strávila celý den v ženském lůžkovém oddělení Kliniky adiktologie 1.

 lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

V reportáži popisuje, jaké to je, otevřít se na skupinové terapii a říct třeba i tu větu: „Jmenuji se Klára a jsem…“ Všechny klientky v tomto článku jsou uvedeny pod jiným jménem.

Je čtvrtek, polovina září, tři čtvrtě na osm ráno. Šlapu do kopce k Apolináři a do uší mi hraje Another Day in Paradise od Phila Collinse.

Léčebnu, kterou založil jako první oddělení svého druhu bojovník proti alkoholismu Jaroslav Skála, jsem v minulosti míjela už mnohokrát a zvenku mě jistým způsobem vždy přitahovala. Ty příběhy, nevyumělkované osudy, opravdové ženské. Teď jdu poprvé dovnitř.

Z nádvoří vcházím do druhého patra bílých chodeb a cítím se tady jako ve škole a nemocnici zároveň. Nic, k čemu by si člověk udělal vztah. Ale tak to má být, tady byste se neměli chtít zabydlet.

Budete mít zájem:  Léto za dveřmi: Jak se dostat co nejrychleji do formy?

Komunita: Jak získat zpátky ztracenou sebeúctu

Pro 16 žen začíná každé ráno v Apolináři budíčkem v 6:15. Následuje rozcvička, studená sprcha a snídaně. Ke skupině se přidávám o půl deváté, kdy začíná hodinová komunita. Řeší se tu hlavně předchozí den – jak pacientky splnily zadané úkoly a jaké jsou jejich plány pro dnešek.

Během komunity probíhá také vzájemné hodnocení, kdy si ženy dávají pozitivní i negativní zpětné vazby. „Jano Nováková, mně se nelíbí, že jsi mě včera na pokoji pomlouvala,“ říká Eliška, sotva třicetiletá žena se zvlněnými vlasy od copů. Jana Nováková jí poděkuje, vstává ze židle a jde přes místnost k nástěnce, kde zapíše čárku své kolegyni.

„Tohle je přesně to, co potřebujete natrénovat do běžného života,“ říká doktorka Olga Pecinovská, která komunitu vede. „Vaší závislostí a všemi situacemi, které se kvůli tomu staly, jste přišly o sebeúctu a v každém kritickém výroku uslyšíte odsouzení.

Když vám tak někdo řekne ‚Umyla jsi to špatně‘, uslyšíte ‚Jsi neschopné prase‘, a proto si tady potřebujete nacvičit přijímání negativních informací a vnímat, co konkrétně děláte špatně a jak to působí na okolí,“ vysvětluje Pecinovská.

A zatímco všechny sedíme na židlích v kruhu, ona k nám promlouvá za stolem, což vytváří auru jakéhosi středobodu, onoho klišé klidného přístavu uprostřed bouře.

Přichází čas, kdy se mám představit já. Znervózním. Každý to zná z filmů, každý si z toho občas dělá srandu – vstát a pronést: „Jmenuji se Klára a jsem alkoholička.“ Já mám jen říct, že jsem Klára, novinářka, která je tady dnes kvůli reportáži. A dodám, ať se mě určitě nebojí, že jsem ráda, že tady s nimi mohu být. A to nejen kvůli práci, ale i osobním důvodům.

Máme být hrdí na to, kolik piva vypijeme?

Když se mě zeptá trochu baculatá nabarvená blondýna s drdolem, o jaké důvody se jedná, rozhodnu se, stejně jako všechny ty ženské tady, mluvit na rovinu: „Neznám míru, nemám záklopku, nejsem pak schopná celý den fungovat, pití mi nedělá dobře psychicky ani fyzicky.

I když nejsem v lihu měsíc v kuse a nepiju doma, je to sociální chlastání, které mi často komplikuje život a kazí plány a já si nejsem schopná poručit a jít prostě domů,“ vysypu ze sebe a okamžitě se začnu červenat. Nahlas ještě dodám, že jsem se strašně zpotila, protože jsem tohle ještě nikdy neřekla.

Ženské se začnou smát a já začínám chápat, jak může taková komunita fungovat. Pocit objetí v totální trapnosti a nahotě.

Skupinová terapie: Co já, na mně nezáleží

V deset hodin začíná skupinová terapie a 16 klientek se rozdělí do tří skupin. Skupina tady funguje jako model rodiny – společně bydlí, sdílí povinnosti, o které se musí podělit, a společně také řeší problémy. Vede je adiktoložka Anna Volfová a kromě ní a mě jsou ve skupině ještě tři další ženy.

„Vadilo mi, když k nám do skupiny přišla paní Lada. Chtěla jsem dělat cokoliv jiného – jen ne se o ni starat. Byla jsem strašně naštvaná, protože jsem si říkala, že tohle je přece to, od čeho jsem utekla. A teď to mám tady.

Říkala jsem si, tak já přece nejsem se svojí mámou, abych se tady vyléčila, vyčítám si to a pak se tady mám starat o někoho jiného,“ popisuje své pocity spojené s novým příchodem sedmdesátileté Lady do komunity asi pětačtyřicetiletá blondýna Andrea, která se jinak čtyřiadvacet hodin stará o svou nemocnou matku.

Péči o ni bere jako povinnost, a kdyby si měla najmout pomocnici, aby měla aspoň jednou za čas pár hodin pro sebe, cítila by se jako špatná dcera. Dát si několik skleniček vína doma se tak jevila jako přijatelnější forma uvolnění.

To Pavla, která je zhruba ve stejném věku jako Andrea, bere péči o paní Ladu jako automatickou věc. Jako zdravotní sestru ji ani nenapadlo, že by měla dělat něco jiného. Terapeutku hned zajímá, co pro ni péče o druhé znamená.

Pavla se rozpovídá o tom, že když přijede na víkendové vycházky domů, snaží se uklidit celý byt a manželovi navařit, aby na to všechno nebyl sám. „Já to všechno dělám pro něho, ne pro sebe. Důležité je, aby byli v pohodě on i syn.

Až pak já… však co já.“

Podobným způsobem mluví také baculatá blondýna s drdolem, která na mě vznesla na komunitě úvodní otázku ohledně mých osobních důvodů. „Já si strašně vyčítám, že tam s nimi nejsem, že jsou teď na všechno sami. Dělám to primárně pro ně.

Co já, to je jedno, hlavně aby oni byli v pořádku a já se o ně mohla postarat,“ říká. Doma pečuje o vážně nemocného muže, dospívající dceru a zároveň řídí manželovu firmu. „No a včera mi volá dcera, že se chce odstěhovat.

Tak jsem jí řekla, že je to kráva, jestli se posrala, že já jsem tady a ona teď vymýšlí takové věci. Vždyť je neschopná, umí tak akorát zapnout pračku, vždyť by to nezvládla,“ říká. Manželovi obstarávala kvůli bolestem morfin, který nakonec začala používat sama.

Celé rodině se ale ulevilo až v momentě, když léčbu nastoupila a přestala jim dokazovat svou nepostradatelnost.

Do toho vstupuje ani ne třicetiletá dívka s těmi zvlněnými vlasy od copů, Eliška, a říká jí, že takhle se chovat nemůže. Musí svůj přístup změnit. „Moje máma se ke mně chovala úplně stejně. A jak to dopadlo? Utekla jsem. Musíš ji podpořit a dát jí důvěru. Podle toho, co dalšího jsi říkala, máte krásný vztah, tak se neboj.“

Aniž bych původně chtěla, do debaty vstupuji také a baculatou blondýnu s drdolem, která chce mít – i když z láskyplných důvodů – celý svět pod kontrolou, povzbuzujeme, ať se nebojí, že dceru ztratí, že si naopak takto vybuduje pevný vztah založený na důvěře.

Na sesterně mi pak Anna Volfová říká, že právě syndrom prázdného hnízda je často důvodem, proč se ženy u nich na oddělení ocitnou. Věkový průměr současné komunity je kolem čtyřiceti a ženy si tady „odsedí“ čtyři měsíce, přičemž se na léčení hlásí dobrovolně.

Eliška, nejmladší v celé skupině, pak začne mluvit o svém snu. „Zdálo se mi, že jsem v hospodě, kde je nějaký chlap, který nevím, kdo je, a pořád mi nutí panáky. A já mu říkám, že nechci, on ale nepřestane. Tak mu nakonec plivnu do obličeje a uteču.

A pak je tam Vojta se psem, tak utíkám za nimi,“ říká pomalu a s nešťastným výrazem ve tváři. „Bojím se, že až vyjdu ven, tak budu zlá. Že budu odsuzovat ty, kteří pijí. Třeba máme známé, kteří pijí fakt moc, a já už se s nimi nechci bavit, ale zároveň nevím, jak jim to mám říct. Já prostě jen nechci být zlá,“ tečou jí slzy po tváři.

Skupina ji společně uklidňuje, že není ta zlá, ale jen brání sama sebe. A že je to tak správně.

Když po skupinové terapii Anna Volfová popisuje v sesterně v rámci pravidelné každodenní debaty o pacientkách ostatním psychoterapeutkám tento sen, místností se rozlehne jen jednohlasné „wow“. Všem je jasné, že Eliška, která bere antidepresiva, je na dobré cestě a už nechce opakovat cestu své matky alkoholičky.

Obědovou přestávku strávím sama v nemocniční zahradě, kde jím toast.

Všímám si motivu, jenž se opakuje u pacientek v různých podobách – chuť utéct, kterou si ale neumí zatím definovat jako přirozenou potřebu času sama pro sebe.

Výčitky, že kvůli svému pobytu tady nechávají doma manžely a rodinu a nemohou se o ně starat. Ženy jako pečovatelky do servání duše a jater. Nepochopení toho, že užít si čas i sama pro sebe není sobeckost, ale nutnost.

Pivo Sněžka píše nový krkonošský příběh

Horské boudy patří ke Krkonoším už historicky a dodnes žijí svým zvláštním životem. První se začaly stavět v 17. století, ale jen málokteré si dnes zachovaly tradiční podobu. Vladimír Nikl se před dvaceti lety stal majitelem Boudy Máma v Peci pod Sněžkou.

Spolu se dvěma syny ji dnes důsledně vede tak, aby zůstaly zachovány tradiční prvky horské chaty, ale velkoryse je obohacuje o aktuální trendy, jako je wellness centrum a minipivovar. O tom, co vše milovníkům piva Wellness Hotel Bouda Máma nabízí, si povídáme s Vladimírem Niklem ml.

Jak dlouho trvalo rozhodování, zda se pustíte i do stavby pivovaru?

Asi dva roky jsme se jezdili koukat na různé malé pivovary, abychom si udělali rámcový obrázek. Jedna věc se mi na těch obhlídkách moc líbila, ať už jsme mluvili s majiteli nebo sládky, byli vstřícní a nezištně se nám snažili poradit.

Ukazovali, kde udělali při stavbě technologie sami chybu, abychom ji neopakovali, vysvětlovali, kde jsou zbytečně předimenzovaní, kde naopak něco podcenili. Moc nám to pomohlo a líbilo se nám, že nás nebrali jako konkurenty, což by se v marketingu, kde jsme působili dříve, nestalo.

Cítili jsme, že nám drží palce, tak se to snažíme dnes dát zase dál, a když se někdo přijede podívat, taky nic neskrýváme.

Podařilo se postavit pivovar bez zásadních problémů?

Všem jsme se snažili předejít hned od začátku. Řešili jsme jak vhodnou technologii, tak zásady provozu i správný výběr piv dřív, než se koplo do země. Ale stejně jsme si to nejdřív představovali hodně jednoduše a před rokem jsme otevřeli právě včas, už kvůli současnému nedostatku sládků, o kterém všude slyšíme.

My jsme měli štěstí, že pan Josef Krýsl, který nám stavěl pivovar, nám mohl doporučit i sládka, svého spolužáka, který byl tehdy právě volný, Jana Kylbergera. Bylo složité získat všechna potřebná povolení ke stavbě pivovaru? Obstarat všechna nutná povolení trvalo přes dva roky, i když jsme na to měli místního odborníka.

Nejsložitější byla samozřejmě jednání s Krkonošským národním parkem. Stavěli jsme na zelené louce, nová budova vyrostla v sousedství stávající boudy a přiléhá k samostatně stojící pizzerii. To mělo ale jednu výhodu, mohli jsme si s panem Krýslem vymyslet všechno od začátku úplně nově.

Dost zásadní rozhodnutí bylo udělat do podlahy pivovaru velký průhled do ležáckého sklepa, kterým se nejprve stěhovaly tanky, pak jsme ho zasklili, takže jím lze vidět, kde dokvašujeme pivo.

Měnily se nějak vaše plány během stavby?

Až nás překvapilo, jak výrazně. Díky dvaceti letům provozu restaurace přesně věděli, že se tu dobře pije dvanáctka a také kolik se jí vypije, 600 hl ročně. Podle toho jsme plánovali dimenze pivovaru. To, co navrhoval pan Krýsl, nám zpočátku připadalo moc velké, když jen chceme vařit pivo pro naše hosty.

Budete mít zájem:  Jak jojobový olej použít pro vlasy, obličej a tělo? mrkněte sem

Ale měl pravdu v tom, když řekl: Co by to bylo za pivovar bez výčepu? No dobře, ale pak tu musíme mít i kuchyni, jinou než v hlavní restauraci. Takže tu budeme přímo před očima hostů grilovat a pořídíme sem udírnu. Jeden menší sál se také ještě využije a pak by byly dobré malé pivní lázně.

To je věc, která nám vždycky připadala úžasná. Takže nakonec se ta budova už docela nafoukla.

A když jsme viděli, jaké potíže mají jiné minipivovary, když chtějí Původní část interiéru Boudy Máma 17 po čase navýšit produkci, položili jsme panu Krýslovi klíčovou otázku: Kde má v tuto chvíli ten náš navržený pivovar úzké hrdlo?

Jak velká byla varna?

Ta je desetihektolitrová, to se nezměnilo. Ale háček byl ve spilce. Dobře, tak rozšíříme spilku. Ale chtělo by to také víc tanků. Tak jsme se dohodli i na tom a udělali tlustou čáru. Tady bude konečná. Nechceme třeba brát do výčepu nebo naší restaurace pivo přímo z tanku, pro nás je šikovnější mít všechno pivo v sudech.

Jak nyní po roce hodnotíte rozjezd pivovaru?

Já osobně mám dobrý pocit. Je to otázka prestiže, mít pivo, na které můžeme být hrdí. Jen název, který jsme původně zvolili, Pecký pivovar, nám nepřijde tak zajímavý jako název, který jsme zvolili pro pivo. Takže se nyní spíš identifikujeme s naší značkou piva Sněžka, kterou máme zaregistrovanou, protože nám to přijde srozumitelnější i pro cizince a  je jasné, co jsme zač.

Více v čísle 78!

Marcela Titzlová

Češi nemají v pití piva konkurenci. Některým je za 143 litrů „na hlavu“ stydno

Češi jsou největší pijáci piva v Evropě. Celkem se tady spotřebuje 143 litrů „na hlavu“ ročně, což je o třetinu více než v Německu a Rakousku, tedy ve státech, které jsou v žebříčku na druhém a třetím místě. Pravidelně v Česku pije pivo 88 procent mužů a 57 procent žen. Za toto pivní prvenství se dlouhodobě část Čechů velmi stydí.

Každý rok se v Česku spotřebuje téměř 15 až 16 tisíc hektolitrů piva, což při přepočtu na počet obyvatel (143 litrů za rok) tvoří z Čech největší konzumenty piva. Třeba Slováci mají spotřebu poloviční (73 litrů) a Dánové vypijí dokonce jen 62 litrů. Na konci žebříků asociace The Brewers of Europe, která srovnává evropské státy, jsou Italové (31) a Francouzi (33).

Tato čísla jsou podobná několik poslední let a Češi žebříček vedou, přestože v zemi spotřeba mírně klesá. Ještě v letech 2001 až 2005 lidé vypili v průměru nad 160 litrů za rok. Nicméně od 60. let minulého století spotřeba nikdy neklesla pod 140 litrů.

Za pivní prvenství při srovnávání s Evropou se část Čechů dlouhodobě stydí, přičemž tento pocit narůstá s výší dosaženého vzdělání. Podle loňského průzkumu Sociologického ústavu AV ČR to platí přibližně pro 1 z 10 mužů a 2 z 10 žen. Část lidí cítí hrdost a stud zároveň, a část Čechů je na toto prvenství zcela hrdá.

Jak Češi vnímají prvenství ve spotřebě piva? | Sociologický ústav AV ČR

Chuť důležitější než cena

Pivo se v Česku pije nezávisle na dosaženém vzdělání i věku, spotřeba mírně klesá až po šedesátce. V průměru si dvě třetiny mužů dají 1 až 7 půllitrů za týden. Ženy si pak nejčastěji dají 1 až dvě piva týdně. Dvě třetiny všech Čechů a Češek dlouhodobě upřednostňuje chuť nad cenou, opačnou prioritu má jen 1 z 10 milovníků piva.

Podle expertů ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ) je tuzemská spotřeba alkoholu (ale i cigaret) velmi vysoká a prakticky neklesá.

Celoživotně v Česku abstinuje jen 3,8 procenta lidí, 14 procent nepilo alkohol za poslední rok, a to většinou ze zdravotních důvodů.

„Ti lidé, kteří problémově užívají alkohol, také často kouří, proto jsou jejich zdravotní důsledky závažnější,“ říká Ladislav Czémy z Centra podpory veřejného zdraví SZÚ. Alkohol je příčinou až každého dvacátého úmrtí.

Za rok 2017 pivovarníci očekávají pokles konzumace piva, Český svaz pivovarů a sladoven ho dokonce považuje za černý rok pro tuzemské pivovarnictví.

Na vině jsou podle svazu především restriktivní opatření ze strany státu.

„Začalo to tím, že sebrali hospodským automaty, potom přišla kontrolní hlášení, elektronická evidence tržeb a nyní zákaz kouření,“ uvedla výkonná ředitelka Martina Ferencová. Dodává ale zároveň, že očekává nárůst exportu českého piva.

Zlatavý mok je stále v kurzu. Export výrazně roste a poprvé v historii se vyrobilo více než 20 milionů hektolitrů piva

Stará láska nerezaví, rezavou barvu má totiž odjakživa. Pivo, které je pro Čechy tím samým, čím kouzelný elixír pro Asterixe a Obelixe, se těší stále větší oblibě.

Poprvé v historii jej bylo uvařeno přes dvacet milionů hektolitrů (4 miliardy piv) a výrazně vzrostl i export do celého světa. Dařilo se také minipivovarům, které potvrdily, že nejsou pouze sezónní módou.

Už se vám sbíhají sliny? Tak si zaběhněte do lednice, ponořte svá ústa do tekutého chleba a zrak zase do dalšího dílu projektu Česko v datech.

Japonci mají sushi, Francouzi víno, Angličané čaj, Belgičané čokoládu a co máme my? To ví i malé dítě, Jardu Jágrů a HLAVNĚ – to nejlepší pivo v této i ve všech ostatních galaxiích.

Není tedy divu, že ve spotřebě piva na hlavu již tradičně vedeme nad ostatními pivomilnými národy o koňskou délku (143 litrů na hlavu ročně).

I tak by trvalo jednomu průměrnému Čechovi vypití již zmiňovaných 20 milionů hektolitrů 13 986 013 let, pro srovnání – to je doba, před kterou se Čechy společně se značnou částí tehdejší Evropy nacházely několik desítek metrů pod hladinou třetihorního oceánu.

Naše spotřeba v posledních letech spíše stagnuje a mírně klesá – za rok 2015 to bylo ‚‚jen‘‘ 16 249 000 hektolitrů, zatímco například v roce 2009 jsme vypili dohromady 17 043 000 hektolitrů. I přesto bylo loni vyrobeno rekordních 20 milionů hektolitrů piva. Čím to? Odpověď je jednoduchá: export.

Export roste, importujeme minimálně

Že jsme na náš český národní nápoj hrdí oprávněně, to potvrzují i statistiky stabilně vzrůstajícího exportu. Za rok 2015 to bylo celkově 4 138 909 hektolitrů piva – to je přibližně 166 olympijských plaveckých bazénů naplněných chmelovou pochoutkou. V roce 2010 jsme přitom vyexportovali pouhých 2 981 000 hektolitrů.

Kde je o naše pivo největší zájem? „Podle statistik celní správy z loňského roku chutnalo české pivo nejvíce na Slovensku (1 107 727 hl), v Německu (922 515 hl) a v Polsku (345 141 hl). Na čtvrtém a pátem místě by se umístilo Švédsko (267 867 hl) a Velká Británie (226 532).

Celkově pak exportujeme do 97 zemí světa,’’ komentuje Zuzana Lhotáková, Marketing Manager SAS Institute, firmy spolupracující na analýze dat o exportu piva. Jen pro zajímavost – zcela na chvostu těchto států je Maroko, které za minulý rok dovezlo 0,05 hektolitru piva, ano, počítáte správně – přesně 10 piv.

Že by se nějakému krajánkovi zastesklo a nechal si dovézt basu?

Kolik piva naopak importujeme? Až budete u našich severních sousedů, příliš se s vysvětlováním přísloví „nosit dříví do lesa’’ nenamáhejte – nejspíš nepochodíte.

Polské pivo je u nás ze všech zahraničních nejdováženější a tvoří nadpoloviční většinu celkového objemu importovaného piva, tedy celých 180 388 hl.

Na druhém a třetím místě pak najdeme Německo (45 425 hl) a Nizozemsko (21 161 hl). Celkově jsme pak za rok 2015 dovezli 312 151 hl piva.

Jaké pivo Češi nejčastěji pijí?

A jak vlastně pivo pijeme? V dřívějších letech byl poměr spotřeby zhruba vyrovnaný, ale v roce 2015 již bylo 60 % piva spotřebováno doma a zbylých 40 % v restauračních zařízeních, nálevnách, či výčepnách – říkejme jim, jak chceme. Asi 37 % piva se u nás spotřebuje ze sudů a 41 % ze skleněných lahví. Zajímavé pak je, že pivo v PET lahvi, jasně poráží v popularitě plechovky (12 % ku 7 %). Na pivní cisterny pak připadají zbylé 3 procenta.

Mění se však i typ piva, který nejraději pijeme. Dřívější hegemonie výčepního piva (sedmičky až desítky) je stabilně rok od roku méně a méně výraznější – čím dál častěji lidé sáhnou raději po ležácích (jedenáctkách a dvanáctkách). Zatímco například v roce 2007 v 64 % případů zvolili výčepní a pouze v 33 % ležáky, v roce 2015 byl už poměr 47,2 % ku 46,6 %.

Zbylých 6,2 % tvoří různé pivní mixy, speciály a piva nealkoholická. Tento segment rok od roku roste – stojí za tím z velké části i trend minipivovarů.

„Na těchto statistikách se odrazila postupná změna chování spotřebitelů vyvolaná určitou změnou životního stylu a celkový růst maloobchodních tržeb,” dodal Ladislav Šauer, ředitel v auditním oddělení Deloitte, který se specializuje na spotřebitelský sektor.

Nejvíce pivovarů je v Jihomoravském kraji

A u pivovarů zůstaneme i nadále. Celkově se nachází v České republice 348 různých pivovarů. Z toho je 44 průmyslových pivovarů a cca 300 minipivovarů.

Hranice mezi pivovarem a minipivovarem je určena množstvím výstavu – minipivovar jej má pod 10 000 hektolitrů za rok, průmyslový pivovar nad tuto hranici. Jen pro úplnost ještě zmíníme tzv.

létající pivovary, jde o kočovné pivovary, které nemají vlastní technické zázemí, takže pivo vaří v pronajatých prostorách jiných pivovarů. Většina zdrojů počet létajících pivovarů odhaduje na 10-20 v celé ČR.

Největší počet pivovarů pak nacházíme v Jihomoravském kraji (45), což je velmi překvapivé, neboť kvůli silné vinařské tradici jde o kraj s nejmenší spotřebou piva na hlavu z celé ČR. Na druhém místě je Středočeský kraj (41) a na třetím Moravskoslezský kraj (37).

Nejméně pivovarů naopak najdeme v Karlovarském kraji (pouhých 9). Pokud vše zprůměrujeme, vychází v ČR jeden průmyslový pivovar na 239 860 obyvatel a jeden minipivovar na 34 717 obyvatel.

Z krajů je na tom pak nejlépe v přepočtu na obyvatele Plzeňský kraj (jeden pivovar na 18 019 obyvatel a jeden minipivovar na 19 221 obyvatel).

Minipivovary jsou trendy

Spotřeba piva v posledních letech spíše lehce klesá.

Velké pivovary vaří stále to stejné osvědčené pivo plzeňského typu, jak jej známe odjakživa, a tak jsou módou nové značky a nové chutě, jež jsou symbolizovány právě velmi úspěšným segmentem minipivovarů.

Jejich podíl  na celkovém výstavu je asi 1,5 % a ročně se v nich vyrobí přibližně 250 000 hl piva. Za rok 2015 jich vzniklo rekordních 60 a zanikly jenom 2, dá se tedy předpokládat, že statistiky spotřeby i výstavu budou v budoucnu výrazně růst.

„I když Češi preferují pití piva doma a stále častěji ho kupují v plastových lahvích, restauracím ani pivnicím se nevyhýbají. Současná módní vlna velí ochutnat co nejvíce nových značek i chutí, především od malých pivovarů.

Tomuto trendu se začaly přizpůsobovat i velké značky.

Svou stálou nabídku častěji obměňují a do pivních zařízení umísťují speciální várky piva, které jejich zákazníci v běžné prodejní síti nenajdou,” dodal Ladislav Šauer z firmy Deloitte.

Nejstarším minipivovarem v České republice je pak legendární pražský pivovar U Fleků – jeho historie sahá až do roku 1499.

Za totality byl sice znárodněn, ale jeho provoz se neopovážili přerušit ani komunističtí mocipáni, nejspíš četli Švejka a věděli, že sáhnout kmánovi na pivo se příliš nevyplácí – pivo se zde tedy vaří bez přestávky déle než 500 let.

Naprostá většina minipivovarů ale vznikla až v posledních několika letech. Z těch nejstarších, které byly založeny krátce po revoluci, zmiňme například brněnský Pegas, sentický Kvasar či Pivovarský dvůr Chýně.

Zdroj: Český svaz pivovarů a sladoven, Český statistický úřad, Celní úřad

Hrdé Česko | 10 českých nej: Nejvíc knihoven i nejlepší turistické stezky. V čem všem jsou Češi přeborníci? – Reflex.cz

V oblasti školství, mládeže a tělovýchovy (pokud se k ní počítá posilování předloktí zvedáním půllitru) dosahují Češi několika zajímavých prvenství.

Podle Eurostatu máme nejvyšší procento středoškoláků v populaci v rámci celé EU – v roce 2018 tvořili v ČR středoškoláci 68 % populace (z toho podle Českého statistického úřadu 34 % dosáhlo maturity a 34 % vlastní jen výuční list) a podíl vysokoškoláků v populaci se zvýšil na 20 %, což je o osm procent víc než před dvanácti lety. 

Budete mít zájem:  Test dětských autosedaček: jedna pohořela kvůli obsahu chemických látek

Dalším českým školským rekordem je podle Eurostatu nejvyšší procento učitelek-žen mezi pedagogy na prvním stupni základních škol mezi zeměmi EU (95 %; před devíti lety byl podíl žen mezi českými pedagogy na prvním stupni ještě o tři procenta vyšší). Některé studie pak v poslední dekádě uvádějí české dorostence jako nejaktivnější degustátory nepovoleného alkoholu a nejnáruživější kuřáky marihuany v celé Evropě. 

2. Nejefektivnější třídiči v Evropě

Malé české děti se už neučí rozpoznat žlutou barvu na příkladu sluníčka, ale na žlutých recyklačních kontejnerech.

Ty dnes leckde stojí tak blízko u sebe, že od jedné modro-zeleno-žluto-bílo-šedé skupinky dohlédnete k další. Podle webu Jaktridit.

cz je průměrná vzdálenost k nejbližšímu kontejneru na odpadky 91 metrů a v republice jich je přes 413 089, zhruba dvakrát více než před deseti lety. 

Studie BIO Intelligence Service, která byla zadána Evropskou komisí a jež mimo jiné srovnává náklady na třídění a recyklaci obalů vynakládaných v zemích EU s dosahovanou vysokou mírou recyklace, zjistila v roce 2014, že z hlediska celkových nákladů je český systém sběru a využití obalových odpadů nejefektivnější ze srovnávaných zemí. Za rok 2018 v průměru každý občan ČR vytřídil 93 kg plastů, skla, papíru a nápojových kartónů, což nás ve srovnání s Evropou řadí na přední příčky. 

Odpad pravidelně třídí více než 73 % obyvatel ČR, přičemž 99 % jich má možnost odpad třídit; loni se vytřídila 841 601 tuna obalových materiálů. Za to vděčíme nejen zelenému smýšlení a logice věci, ale také své šetrnosti – kdo by si platil k domu popelnici navíc, když tak obrovskou část odpadu své domácnosti může ve čtyřech různých taškách odnést do „společného“.

S PET lahvemi mimochodem souvisí i hrstka zcela zásadních rekordů z kuriózního mezinárodního festivalu Pelhřimov – město rekordů. Agentura Dobrý den monitoruje například chobotnici s nejdelšími chapadly z víček od PET lahví (celková délka chapadel 346,5 m z 381 800 víček) nebo nejvíc sešlápnutých dvoulitrových „petek“ v jedné popelnici o objemu 110 litrů (138!).

 

Od vyznačení nejstarší turistické trasy Klubu českých turistů uplynulo 130 let.

Systém českého turistického značení je považován za nejspolehlivější a nejpropracovanější nejen v Evropě, ale i na světě – a navíc rovnoměrně protkává celou republiku tak, že po žluté, červené, modré nebo zelené spolehlivě dojdeme, s malou nadsázkou, od sebebezvýznamnější psí boudy k tomu nejnicotnějšímu krmítku pro ptáky. 

ČR má dlouhodobě nejhustší síť turistického značení v Evropě – víc než kilometr značené trasy na jeden kilometr čtvereční.

Český triumf bohužel nelze potvrdit s absolutní jistotou, neboť mnohé země délku svých turistických tras neuvádějí, ale zalovte v paměti: viděli jste někde v zahraničí tolik rozcestníků a značek na stromech? A vybavujete si, že byste se ve světě setkali se značením tak precizním a dobře udržovaným? K dnešnímu dni je v ČR 42 885 km pěších značených turistických tras, 33 817 km značených silničních cyklotras, 3757 km cyklistických tras v terénu, 3067 km lyžařských tras a 2826 km tras pro turistiku na koni plus čtrnáct vozíčkářských tras. KČT tak udržuje celkem 86 352 km značených turistických tras v celé ČR, což je ekvivalent dvojí cesty kolem rovníku.

My Češi se rádi obíráme představou, že jsme bůhvíjak velcí čtenáři. To skutečně jsme, ale než abychom kupovali dvě knihy měsíčně, což by saturovalo naše potřeby, užíváme síť veřejných knihoven, která od průkopnických dob F. L. Heka (Věka) značně zhoustla.

Naše Národní knihovna uchovává 7,4 miliónu knihovních jednotek a ročně jí projde téměř půl miliónu návštěvníků, ostatních knihoven bylo v Česku v roce 2017 5333 a k nim 882 poboček – máme tak 5,1 knihovny na 10 tisíc obyvatel, evropský průměr je 1,3 knihovny na 10 tisíc obyvatel EU.

Počet registrovaných návštěvníků veřejných knihoven je u nás od revoluce zhruba stejný, loni to bylo 1,4 miliónu lidí.

Do českých knihoven chodí 32 % populace, průměr EU je 23 %; české knihovny loni zaznamenaly také skoro 30 miliónů on-line návštěv.

Do knihoven chodí téměř dvě pětiny obyvatel ČR starších patnácti let – taky proto, že tu dnes nejsou jen knihy a časopisy, ale i studovny, kopírky, internet, koncerty a výstavy. 

Vybavujete si všechny ty písničky o chování domácích mazlů? „Já mám doma pejska a tomu se stejská, když je někdy doma sám“, „kotě už spí jak zabitý“, „já mám devět kanárů“, „když se narodí feně malé chlupaté štěně“, „na okně seděla kočka“… Češi drží v rámci evropských zemí rekord v chovu psů na počet obyvatel. 

Podle Českého statistického úřadu chová nějaké domácí zvíře nadpoloviční většina domácností. V roce 2015 mělo psa 28 % a kočku 19 % domácností; chováme tak více než milión a čtvrt psů a téměř milión koček. Jenom v hlavním městě bylo k loňskému roku oficiálně registrováno 81 440 psů, o rok dříve bylo číslo ještě o téměř dvacet tisíc vyšší.

Kolik jich tedy nyní v Praze pobíhá načerno, lze jen odhadovat (třeba podle kvantity výkalů na chodnících Mekky pejskařů, Prahy 4).

Jen za veterinární péči o domácí mazlíčky utratíme zhruba dvě miliardy korun ročně, ale „když připočteme i samotné náklady na pořízení zvířete, krmivo a jiné potřeby pro chov, dostaneme se k částce vyšší než 12 miliard korun ročně“, uvádí Tomáš Harák z oddělení statistiky služeb ČSÚ. 

Podle posledních celoevropsky srovnatelných dat z roku 2017 se v ČR vypilo na hlavu 138 litrů piva, Český svaz pivovarů a sladoven zveřejnil i nejnovější čísla za celý rok 2018, kdy se vypilo průměrných 141 litrů na hlavu a rok. Je ovšem pravda, že nám, zejména pak v těchto horkých dnech, statistickou hladinku zvedají zahraniční turisté. 

Druzí Rakušané za námi značně pokulhávají; vypijí ročně 105 litrů, třetí Němci „jen“ 101 litr piva. Ročně se pak v Česku uvaří 192 litrů piva na hlavu, tedy 384 půllitrů piva. V počtu pivovarů na osobu jsme ovšem až třetí, vyplývá ze statistik organizace Brewers of Europe zpracovaných projektem Evropa v datech. 

MISTŘI S OTAZNÍKEM: Některá česká NEJ se sice tradují, avšak jednoduše ověřitelná a doložitelná nejsou. Přesto je v našem přehledu uvádíme, abychom sami sobě neupírali zásluhy nad jiné zásadní. Navíc spolu docela pěkně souvisejí: ateismus, mrtvé tělo, houba… Ale proboha, co ta čajovna? 

7. Největší ateisté světa

Ani na komunistické Kubě prý nežije tolik bezvěrců, neznabohů a kacířů jako v postsocialistickém a k církevním institucím odedávna nedůvěřivém Česku.

Při zatím posledním sčítání lidu, roku 2011, bez víry zůstalo 3,6 miliónu obyvatel, 4,8 miliónu nechalo kolonku volnou a věřilo jen 2,2 miliónu lidí, z nichž celých 707 tisíc obyvatel ČR sice věřilo, ale nehlásilo se k žádné církvi či náboženské společnosti. Jak to asi dopadne při sčítání lidu chystaném na rok 2021? 

Religionista Ivan Štampach u příležitosti posledního censu na serveru Christnet.cz označil ČR za evropskou a světovou anomálii a řekl, že „… počet věřících neubývá.

Ubývá lidí, kteří se identifikují s velkými církevními institucemi svázanými s ekonomickou a politickou mocí. Individuální víra a malé, atypické a alternativní skupiny stále rostou.

“ Něco na tom bude – k naší s předstihem největší církvi, té římskokatolické, se přihlásilo pouhých deset procent národa. Podle socioložky Jiřiny Šiklové jsou Češi navzdory statistikám národem hluboce věřícím – jen prý nemáme rádi instituce, proto se nehlásíme k církvím.

Také kněz Tomáš Halík se v rozporu se statistickými údaji domníval, že spirituality je v životech lidí dokonce více než dříve, jen je poněkud netradiční. Takže bůh ví, jak to s tím Bohem vlastně je.

Když už jsme takoví ateisté, lze očekávat, že své zesnulé nebudeme ukládat do rakví, ale prostě je zpopelníme. Podle webu Pohreb.cz způsobila osvěta Společnosti přátel žehu, jež letos slaví 110 let od svého založení, že je 76 % našich spoluobčanů pohřbíváno žehem, což nám údajně zajišťuje světový primát. 

Navíc „nekroekonomika“ hovoří jasně: smuteční rozloučení a uložení do hrobu stojí 25 000 až 50 000 Kč (horní částka ale může být daleko vyšší), smuteční rozloučení a kremace přijdou na 20 000 až 40 000 Kč a za kremaci bez smutečního rozloučení vynaložíte 10 000 až 15 000 Kč.

Hrobové místo dejme tomu v Mostě, abychom vybrali některé z našich „mrtvějších“ měst, stojí na deset let 1320 korun, místo v kolumbáriu na tutéž dobu 660 korun a rozptýlení popela je vůbec nejlevnější (a nejekologičtější).

A ačkoli Češi na svých mrtvých šetří, jak to jde – tedy kromě „světských“, jejichž okázalé hrobky jsou ozdobou Olšan i jiných nekropolí –, stále ještě za pohřebné utratí přes půldruhé miliardy ročně.

Asi nikde ve světě se nehoubaří tolik jako v Česku.

Už ve středověku si venkované v našich bohatých lesích vylepšovali jídelníček houbami a osobně neznám jedinou rodinu, která by nevlastnila alespoň jeden atlas hub, aspoň jeden proutěný košík a ročně neztratila několik „rybiček“ na okrajování tření.

Ačkoli bylo posledních pár let podle lidí s košíkem a nožíkem velmi slabých na úrodu, Češi každoročně nasbírají v průměru více než 20 000 tun hub, což činí více než šest kilogramů ročně na domácnost. 

Kromě slovanských zemí, Německa, pobaltských států, hojně zalesněné Skandinávie a Finska a jihovýchodní Asie houbařská tradice nikde není tak živá, pokud vůbec nějaká je.

Třeba ve Spojených státech a jejich národních parcích je hub tak neuvěřitelné množství, že člověka bolí u srdce, když už se mu nikam nevejdou – a američtí turisté kroutí nad nůšemi a košíky hlavou, protože je samotné by nenapadlo, že se nějaké houba kromě žampiónu dá jíst… České mykologické legendy a velcí popularizátoři houbaření František a Miroslav Smotlachové by na nás jistě byli hrdí – ačkoli nikdo z nás na vlastní kůži, tedy spíš na vlastní jazyk, jistě nevyzkoušel kolem 1700 druhů hub jako první jmenovaný.

Čajovny za socialismu neexistovaly, milovníci čaje se tedy scházeli po bytech a místo pátého výluhu z pytlíku Pigi čaje nebo extraktu z čajového smetí s názvem Klub popíjeli klenoty propašované umělci ze zahraničních cest.

Při tom možná vzpomínali na zašlou slávu úplně první české čajovny Jokohama, provozované před první světovou válkou v podzemí pražského Paláce Lucerna, a ještě vůbec netušili, že se v Česku po revoluci z čaje stane takový fenomén.

A že mezi alternativci budou kolovat desítky knih o pití čaje v čele s titulem Piju čaj od Ludvíka Kundery a monumentální obrazovou publikací Příběh čaje od Thomových. 

Že jsme, pokud jde o čajovny, mistři světa s nejvyšším počtem čajoven na hlavu, je tvrzení prakticky nedoložitelné, ovšem tvrdí to mnoho lidí. Třeba Aleš Juřina, spolumajitel sítě Dobrých čajoven a jednatel Spolku milců čaje, který svou první čajovnu otevřel 1.

června 1993 a od té doby pod hlavičkou Dobrá čajovna působí přes třicet dalších v Česku i v zahraničí. Přitom bylo bývalé Československo tradičně vždy zemí kávy – i když vzhledem ke kvalitě čaje, jenž tu byl za minulého režimu dostupný, se ani není čemu divit.

Nyní je v Česku na tři sta čajoven pro čajomily, zbytek národa se po snídaňovém šálečku earl greye zřejmě dále drží spíše kávy.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *