Články » Školství » Speciální vzdělávací potřeby
ADHD. Čtyři písmena, která v posledních letech slyšel snad každý.
Porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou komplikuje život dětem, rodičům i učitelům – a přitom stále existuje mnoho lidí, kteří vůbec nevěří, že něco takového existuje, a děti s touto poruchou řadí do kategorie „nevychované“. Výzkumu ADHD se věnuje i Radek Ptáček, profesor lékařské psychologie a klinický psycholog.
Projevuje se ADHD nějakými změnami v mozku, nebo je to jen záležitost chování?
ADHD je neurovývojová porucha s výrazným genetickým podkladem. Studie neurozobrazovacích metod ukazují, že lidé s ADHD mají změny téměř ve všech oblastech mozku.
Hlavně v prefrontálním kortexu, kde sídlí takzvané funkce řídící, schopnost plánování, organizace, kontroly chování a emocí, pracovní paměti. Druhou oblastí jsou hluboké části mozku, jako je třeba amygdala, která má na starosti emoční regulaci.
Pak je zasažen mozeček, který souvisí s regulací motoriky, takže tu máme problém s motorikou, ale také s vnímáním času. Děti ve škole často nefungují tak, jak školský systém očekává. Mají obtíže s dodržováním pokynů, pracovní pamětí, regulací chování a celou řadou dalších věcí.
Pak z nich vyrostou dospělí, kteří například neustále chodí všude pozdě a působí jim to problémy v osobním i pracovním životě.
Okolí občas rodičům batolat říká – to vaše dítě u ničeho neposedí, to bude určitě hyperaktivní.
Dá se ADHD skutečně poznat v tak raném věku?
Do 3 let nedokážeme ADHD spolehlivě diagnostikovat, protože nesoustředěnost a nižší regulace chování je pro tento věk typická. Jednou z věcí, na které je ale dobré se soustředit, je regulace temperamentu.
Pokud máte doma roční dítě, které má časté afektivní záchvaty, tak u toho je riziko rozvoje ADHD větší, než u dítěte, které lítá od jedné věci k druhé, ale emoce reguluje docela dobře.
A co ve školce? Tam už se na ADHD přijde?
Školka hraje velkou roli. Protože jedno z diagnostických kritérií je, že ta porucha se musí projevovat ve více prostředích. Když se dítě dostane do prostředí, kde jsou jiné a vyšší nároky než doma, může začít selhávat.
A učitelkám ve školce rukama prošly stovky, možná tisíce dětí, takže vědí, čeho si všímat. I ve školce se ADHD projevuje problematickou regulací emocí a chování.
V případě, kdy učitelka rodičům řekne, že jejich Jaroušek je těžko zvladatelný a náročný, tak by se rodiče neměli urazit, ale měli by se zamyslet nad tím, že jim poskytuje velmi cennou informaci.
Co s takovou informací rodič může dělat?
Rodiče toho můžou udělat hodně, ale musejí spolupracovat s odborníky a být ochotní pracovat sami na sobě.
Rodič tráví s dítětem nejvíc času, a přestože ADHD je geneticky dané a má biologickou podstatu, tak spousta toho samotného chování se zpevňuje nebo oslabuje v interakcích s okolím.
Některé studie říkají, že pokud jsou rodiče dítěte s ADHD emočně nestabilní, má to vliv na intenzitu jeho symptomů. Další studie ukazují, že když dáme rodiči antidepresiva, tak dítě se zlepší.
Z čeho to vyplývá?
Když vy jste v nepohodě, dítě je v nepohodě. A to i dlouhodobě. Když má dítě problémy ve škole, je plačtivé, tak rodič ho často vezme za ruku, dovede k psychologovi a řekne, zjistěte, kde je problém, a spravte mi ho.
A my říkáme, dítě nám nevoďte, přijďte nejdřív vy a řekněte nám, co se děje ve vašem životě. A rodič najednou řekne, mám toho hrozně moc, nedaří se mi vypnout, a teď k tomu ještě ty problémy ve škole.
Duševní stav dítěte je skutečně z velké míry odrazem duševního stavu rodičů.
A kdy se tedy ADHD dá s určitostí diagnostikovat?
Když dítě doroste do školního věku, tak už můžeme použít testy, které jeho pozornost srovnávají s vývojovou normou.
Navíc to dítě bohužel už začíná ve škole nějakým způsobem selhávat. A jako u většiny poruch platí, že čím dříve se začnou řešit, tím lépe.
V případě ADHD platí, že finální rozhodnutí o diagnóze by měl vydat dětský psychiatr, samozřejmě často s přispěním ostatních odborníků, zvláště klinických psychologů.
Když se řekne ADHD, lidé si často představí neposedného kluka, který běhá po třídě a vyrušuje.
Mívají poruchu pozornosti i děvčata?
Celá řada studií ukazuje, že poměr ADHD u kluků a u děvčat se pohybuje v rozpětí 2:1 až 9:1. To je obrovský rozptyl.
Některé definice ADHD se totiž soustředí hodně na tu hyperaktivitu, a ta se častěji vyskytuje u chlapců, zatímco u dívek je častější ten typ s poruchou pozornosti.
Taková dívka zůstává ve škole naprosto poklidná, nenápadná. Sedí někde ve třetí lavici, nedělá problémy, ale nejde jí matematika, čeština, obecně předměty, které vyžadují nějakou koncentraci pozornosti a paměť. Takže má trojky, čtyřky, postupem školní docházky je to někdy až na reparát. Všichni si říkají, ona je hodná, ale rozumu moc nepobrala.
Pak se stane, že k nám takové děvče přivedou s podezřením na potíže s intelektem, a my zjistíme, že inteligence je minimálně v normě, ale brzdí ji porucha pozornosti. Takovému dítěti se dají léky na ADHD a ono se ohromně zlepší. Bohužel mnoho dívek diagnostice uniká, což pak velmi negativně ovlivňuje jejich další život.
Jakou prognózu má vůbec ADHD v dospělosti?
Hyperaktivita a impulzivita s věkem často odcházejí, dospělí už nelezou po stropě, ale formy ADHD spojené s nedostatkem pozornosti můžou mít daleko problematičtější vývoj. Ta hodná dívka, co jí nejde matematika, může mít v životě mnohem hlubší potíže, než ten neposeda, který všechny otravuje, ale díky tomu náročnému chování si o pozornost řekne a dostane ji.
Dříve se mělo za to, že existují psychické poruchy dětské a dospělé. Teď už víme, že to tak neplatí, že ty poruchy se vyvíjejí a transformují s věkem.
Poruchy pozornosti v dospělém věku můžou přecházet do poruch nálad, nebo až do afektivní bipolární poruchy. ADHD člověka disponuje k rozvoji široké škály psychopatologie, neurotických poruch atd.
A ADHD v kombinaci s poruchami nálad zvyšují riziko sebevraždy až o 200%. Takže se vážně nevyplácí tuto poruchu podceňovat.
Co můžou rodiče udělat pro svoje děti?
Rodiče, kteří vidí, že se jejich dítě nechová pro svůj věk úplně typickým způsobem, by to neměli bagatelizovat.
Když je učitel upozorní, že dítě nezvládá, nedaří se mu, tak by to neměli odkládat a měli by se jít poradit. Máme skvělou síť pedagogicko-psychologických poraden, máme dětské psychology a psychiatry.
A jakmile odborník řekne, že by to mohlo být ADHD nebo jiná psychopatologie, tak by nad tím rodič neměl mávnout rukou. Ta porucha totiž nezmizí.
Rodič si řekne, my nechceme léky, nechceme psychoterapii, tak ho dáme do prostředí, které bude respektovat jeho individuální zvláštnosti, nebo si ho vezmeme do domácího vzdělávání. A to je ta největší chyba, kterou můžou udělat. Protože tomu dítěti nezajistí bublinu až do konce života.
Radek Ptáček je profesor lékařské psychologie, klinický psycholog, soudní znalec. Dlouhodobě se zabývá nejširší problematikou lékařské a dětské psychologie, i etickými a forenzními aspekty těchto oborů. Je odborným ředitelem občanského sdružení Národní institut pro děti a rodinu. Působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a University New York in Prague.
Navigace příspěvků Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
- Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
- Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
- Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
- Příklady z praxe jsou naopak vítány.
- Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
- Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
- Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
- V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
Hyperaktivní dítě. Jak ho poznat a kdy za to může výchova
Šijí s vaším dítětem všichni čerti? Chvilku neposedí? Nepostojí? Neumí čekat? Pořád má plno otázek? Vykřikuje a je netrpělivé? Potom máte doma zřejmě hyperaktivní dítě! Prostě dítě, které trpí poruchou pozornosti a aktivity známou pod zkratkou ADHD.
Hyperaktivita, neboli ADHD z anglického „Attention Deficit Hyperaktivity Disoder“, patří mezi neurovývojové poruchy, které postihují 6-9% všech školních dětí. Častěji se diagnostikuje u chlapců a bývá spojena s poruchami učení.
Porucha hyperaktivity přetrvává do dospělosti u 40 – 50% případů, jen se typická aktivita projevuje poněkud jinak. Většinou jsou dospělými uváděny pocity vnitřního, ničím neopodstatněného neklidu, převládající impulzivita a porucha dlouhodobého soustředění.
Ach, ne?! Mé dítě je hyperaktivní! Má ADHD? Jak to?
Na vzniku hyperaktivity se podílí ze 75% dědičnost a v ostatních případech se uvádějí jako možné příčiny, potíže, které jsou spojeny s těhotenstvím, prenatálním vystavením plodu alkoholu, tabákovému kouři a z příčin dosud nevyjasněných.
Podle některých studií, má na vznik hyperaktivity u dítěte vliv užívání přídatných látek v potravinách, zejména barviv, jako je například: tartazin ( E102) nebo chinolinová žluť (E 104). V ČR byla zavedena povinnost výrobců ke dni 20. 7. 2010 uvádět na obalu v případě, že potravina tato barviva obsahuje, jasné upozornění.
Příznaky hyperaktivity se obvykle nejvíce projevují v předškolním a školním věku.
Jak naučit dítě respektu k sobě i ke svému okolí?
Hyperaktivní kojenec?! To snad ani nejde!
Budete se asi divit, ale jde to! Ne všechny děti totiž v postýlce spinkají nebo blahem vrní. Ne všechny děti se budí pravidelně pouze na kojení a jinak o nich prakticky nevíte.
Děti s hyperaktivitou se již od narození mohou projevovat opravdu jinak. Hyperaktivní novorozenec často pláče, je neklidný, nespokojený nebo nedodržuje pravidelný režim.
Tyto děti vyžadují a také potřebují od svých rodičů neustálou pozornost a péči. Většinou od matky, alespoň v prvních měsících života, kterou zaměstnávají mnoho hodin denně a téměř nepřetržitě, a tak je brzy nejen ona, ale i zbytek rodiny vyčerpán.
Často se takové děti a jejich rodiny stanou těmi, na které si kdejaký soused ukáže prstem, bohužel!
Hyperaktivita u dvouletého dítěte
Tady snad ani nejde o skutečný věk, tedy o dvouleté dítě, ale o to, že se takové dítě ve své afektivní náladě, ve své výbušnosti, kterou nedovede vůlí ovládnout, prostě chová, bez ohledu na svůj skutečný věk, jako by bylo pouze dvouleté!
Tyto děti totiž mají nerovnoměrný emoční a sociální vývoj. Proto se v afektivním záchvatu chovají nepřiměřeně věku, tedy jako dvouleté a umanuté děti.
Proč je tedy věk dvou let zmíněn? Protože je důležité vědět, že se k takovému dítěti v afektu musíte, jako ke dvouletému chovat.
Dítě v afektu nevnímá! Tím, že ho v jeho vzteku zahrnete dotazy a vyptáváním nebo se budete snažit vyvolat u něj pocit sebekontroly, tím dokážete pouze jediné. Daleko více své dítě rozdráždíte! Prostě, budete pověstně přilévat oleje do ohně. Nic víc a nic míň!
Pamatujte si, že ADHD není nevychovanost, a tudíž tresty, zákazy, sankce a příkazy nic neřeší, alespoň dlouhodobě ne. Je potřeba naučit se svému hyperaktivnímu dítěti rozumět.
Jak naučit dítě zvládat emoce?
Hyperaktivní děti versus špatná výchova
Mít v rodině dítě s ADHD neznamená, že jste špatná rodina, která neumí nastolit pravidla a řád. Ano, pravidla jsou pro soužití potřebná a měly by se dodržovat, ale nesouvisí s chováním dítěte s hyperaktivitou, bez ohledu na to, co si někdy myslí vaši přátelé, sousedi nebo zbytek rodiny.
Více než tresty je potřeba nalézt tu správnou cestu a pochopení. Uvědomte si, že takové dítě je neustálo napomínáno, upozorňováno, stále slyší pouze příkazy a zákazy a jen velmi málo se mu dostává nějakého porozumění nebo pochvaly.
Představte si, sebe sami, v jeho kůži. Potom, pochopíte, že se takové dítě, mnohdy, úplně uzavře do sebe a přestane komunikovat. Může se u něj dokonce zvyšovat nevraživost, výbušnost a posilovat negativistický postoj ke všem a ke všemu.
Dokonce i proto sobě. Už víte, proč?
Ano, víte! Jde o pouhou formu obrany! Někdy je to pro něj samotné jediná cesta. Pochopte, ono potřebuje zažít pocit úspěchu a pozitivní hodnocení. Pokuste se chválit, pokud je to jen trochu možné, a posilujte tím správné vzorce jeho chován. Pokuste se nalézt ty správné hranice mezi chováním, vymezením přijatelných hranic a láskou k němu.
A obrňte se bezbřehou trpělivostí! Budiž vám útěchou, že se u některých dětí do dospělosti, mnoho typických příznaků, úplně ztratí.
Vím, někdy je to velmi vysilující a velmi těžké. Rodič takového dítěte je mnoho měsíců i let psychicky i fyzicky vyčerpán, zvláště, pokud zbytek rodiny inklinuje k tomu, že nejste dobrým rodičem, když své dítě neumíte vychovat. Proto ještě jednou a jen pro vás, vaše dítě není takové v důsledku špatné výchovy! Pamatujte si to!
Jak poznat hyperaktivní dítě s ADHD? Není to tak těžké, uvidíte!
Většinou je takové dítě od raného věku jako z hadích ocásků nebo, jak říkávala moje babička: „Šijí s ním všichni čerti!“ Ať tak, či tak, prostě je chvíli tam a chvíli jinde. Takové dítě má většinou rychlý motorický vývoj, proto velmi brzy běhá, těká mezi hračkami, pořád někam leze a padá, u ničeho nevydrží a neposedí.
Dělá nebezpečné věci, má tisíc a jeden drobný úraz, jakoby nemělo zábrany a žádný pud sebezáchovy, do všeho se vrhá střemhlav a bez přemýšlení, a je jedno, zda za ním rodič běhá, kárá, pokřikuje nebo radí.
Dítě jakoby neslyšelo! Ale hluché není! V předškolním věku mohou být rodiče pyšní, že mají doma aktivního „šmejdila“. Vidí pouze jeho fyzické dovednosti, zdatnost a neuvěřitelnou výdrž. Bohužel, úderem nástupu dítěte do kolektivu nastanou výrazné potíže.
Hyperaktivní dítě v mateřské škole
S nástupem dítěte do předškolního zařízení nastanou rodičům hyperaktivních dětí pochopitelně obtíže. Najednou je jejich dítě rušitelem všech ostatních.
Učitelky, při veškeré úctě k tomuto povolání, nedělají nic jiného, než dávají pozor na jednoho chlapečka či holčičku.
Snaží se tu nezdolnou aktivitu a pro všechny strany vysilující hyperaktivitu nějak zmírnit. Bohužel, bez valného úspěchu!
Učitelky upozorňují rodiče, že jejich dítko je nezvladatelné, neakceptuje základní pravidla, je neustále neklidné, rozhazuje hračky, neposlouchá či bez cíle běhá po herně sem a tam. Tu někoho kopne, šťouchne nebo shodí.
U ničeho nevydrží, nesedí u stolečku, necvičí s dětmi, nerespektuje autoritu, nerespektuje školní režim, a pokud se u něčeho chvilku zastaví, potom jsou to pouze aktivity jím zvolené.
Někdy se k tomu přidá ještě drzost, odmlouvání, výbušnost nebo agresivita.
Tak a tím se může rozjet kolotoč nepochopení, nevraživosti a vyčerpání. Co s tím? Pomoci může včasná diagnostika.
Hyperkinetická porucha. Skutečně existuje a čím takové děti prochází
Diagnostika ADHD u dětí
Určit správně ADHD, není úplně jednoduché. Diagnostika je závislá na několika, vzájemně se ovlivňujících faktorech a také na tom, jak moc zasahují do každého dne.
Z tohoto důvodu se musí vyšetřit jak fyzický, tak psychický stav, ale výsledky se získávají i od ostatních osob, které přicházejí s dítětem do styku. Tedy od rodičů, zákonných zástupců a od učitelů.
Běžně se však sleduje triáda příznaků:
- Porucha (deficit) pozornosti – dítě se na určitou věc dovede soustředit jen malou chvíli, někdy se jedná pouze o několika vteřinovou pozornost
- Impulzivita – dítě neumí ovládat svoje chování, je nepoučitelné, velmi rychlé, má nepřiměřené reakce věku, může být vztahovačné, afektované atd.
- Hyperaktivita – neúčelné, neadekvátní, nadbytečné pohyby, psychomotorický neklid, pohybuje se bez ohledu na okolí nebo prostředí, skáče do řeči, myslí rychleji, než mluví. Může se projevovat zbytečně hlasitě, svou činnost neustále komentuje, doprovází nějakými zvuky aj.
ADHD u dětí a její léčba
Mnoho rodičů velmi dlouho odmítá vhodnou medikaci. Zkouší zakazovat, domlouvat, respektovat, slibovat, mluvit s dítětem, zaříkávat, léčit bylinkami, ale vše je marné. Jednoho dne, vyčerpaní oni i jejich dítě s ADHD, konečně přijmou medikaci.
Léčba je v současnosti na poměrně vysoké úrovni a dovede dětem i jejich rodičům výrazně zjednodušit a zpříjemnit život. A na řadu přichází:
- Ritalin,
- Concerta,
- Strattera
Úspěšnost medikace v ADHD je uváděna mezi 70-90%. To není málo, viďte, proto se přestaňte bránit a začněte si užívat každý nový den s vaším báječným dítětem s ADHD.
Hyperaktivní dítě
S čilým, čiperným a neposedným dítětem se někdy setkal asi každý. Jsou-li tyto a ještě další projevy chování dítěte nadměrné, hovoříme o hyperaktivitě. Zatímco čilost nebo čipernost je poměrně dobře ovladatelná, neklid je zpravidla zvladatelný dítětem jen krátce a až pod silným tlakem okolí (např. pod hrozbou trestu).
Chování hyperaktivních dětí
Hyperaktivita se projevuje nepřiměřeně rychlým střídáním činností:
- u ničeho dlouho nevydrží, ani u hry
- střídá aktivity rychle za sebou
- bývá brzy unaveno, jeho nervová soustava i svalstvo se ve srovnání s jinými dětmi unaví rychleji a vyžaduje odpočinek
Střídáním dochází k zapojení dalších mozkových center a svalových skupin místo těch, které již ovládla únava. Proto bychom měli dítěti dopřát potřebné uvolnění. - v zájmu jeho „zklidnění“ jej neomezovat násilnými zásahy
- umožnit mu hru a pohyb podle jeho potřeb
Nutné je naučit se rozlišovat jeho potřeby od rozmarů. Zejména destruktivně orientované činnosti (např. ničení věcí, špinění okolí, apod.) mu tolerovat nelze.
Ve skutečnosti hyperaktivita jako izolovaný samostatný jev se vyskytuje jen málo. Častěji bývá ve spojitosti s jinými obtížemi a poruchami psychiky. Celý soubor příznaků se pak nazývá lehká mozková dysfunkce (LMD). LMD má velmi pestrou a širokou paletu projevu. Jak známo z učitelské a rodičovské praxe, v naprosté většině případů se příznaky u těchto dětí kumulují. Zcela výjimečně není neklidné dítě též impulsivní, roztěkané a obtížně se soustřeďující.
Další příznaky LMD - nápadný výrazně nerovnoměrný vývoj jednotlivých duševních funkcí
- dítě má potíže v učení
- má výrazné a nápadné výkyvy nálad i psychické zdatnosti a výkonnosti
- bývá méně obratné až neohrabané
- může vykazovat poruchy řeči a vnímání (mluví těžkopádně, mívá potíže s výslovností složitějších a delších slov)
- mívá nápadně neúhledné písmo, má potíže v kreslení i ve čtení
Nabízí se samozřejmě otázka, co je měřítkem výskytu uvedených poruch. V praxi se tyto děti často projevují jako narušitelé norem školního prostředí i norem společenských.
Dítě, jehož chování v uvedených dimenzích zřetelně či výrazně vybočuj z obvyklé společenské konvence, by mělo být po vzájemné dohodě rodičů a školy svěřeno do péče odborníků ? nejlépe psychologů. Lze je navštívit v pedagogicko-psychologické poradně.
Příčiny poruch
Nutno hledat především v nervovém systému dítěte. Jedná se o drobná poškození, ev. zvláštnosti v utváření mozkové tkáně vzniklé nejčastěji ještě před narozením dítěte nebo při jeho porodu.
Nevznikají výchovou, na vině není ani rodinné či školní prostředí! Ale neznalost a nevhodné výchovné zásahy mohou další vývoj ovlivnit.
Inteligence sama o sobě nebývá postižena, avšak další související obtíže duševní výkonnost poněkud snižují.
Hlavní výchovné zásady - K dítěti přistupujeme s velkou trpělivostí, klidem, laskavostí a optimismem.
- Posilujeme jeho sebevědomí ? oceníme nejen úspěch, ale i každou projevenou snahu.
- Předcházíme situacím, za které by mělo být dítě potrestáno.
- Spíše než zadáváním úkolů mu pomáháme svou aktivní účastí na společné činnosti.
- Práci i hraní dělíme na krátké, 5-10 minutové intervaly prokládané dostatečným odpočinkem.
- Řízené pohybové činnosti typu sportovních kroužků dítěti moc nevyhovují. Jeho potřeby mnohem více uspokojuje spontánní pohyb (nejlépe pod nenápadným dohledem).
- Všestrannou podporu má dítě nacházet hlavně v rodině, a to u všech jejích členů, nejen u některých, aby se mohlo cítit rovnoprávné.
- Nezbytně nutná je komunikace a vzájemná spolupráce mezi rodinou a školou. Sledujeme podrobně reakci dítěte na úspěchy a zvláště na neúspěchy (šetrně je s ním probíráme a vytváříme jejich hodnotné protiklady). Dítě je nemá prožívat v osamocení.
- Velmi střízlivě a věcně zvažujeme výběr budoucího povolání. Při studiu na střední, ev. vysoké škole nebývá problém intelektová kapacita, ale všechny uvedené obtíže s LMD související. Z praxe je známo, že hyperaktivní děti a děti s LMD bývají úspěšnější a spokojenější spíše v praktickém povolání.
Zdroj: Bulletin zdraví (ročník 9, číslo 9, září 2001), Okresní hygienická stanice Písek – www.nakrizovatce.cz
Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál! Přidat komentář
Mám hyperaktivní dítě, nebo je to nevychovaný spratek? | Žena.cz
Řekli byste si, že ten malý prevít nutně potřebuje pár pohlavků. Hyperaktivní dítě neustále zlobí, chvilku neposedí a trápí všechny okolo. Od nevychovaného fracka je k nerozeznání a při jeho zvládnutí budete potřebovat svatou trpělivost.
Děti postižené hyperaktivitou s poruchou pozornosti (ADHD) bývají nadmíru aktivní a impulzivní, ale také nepozorné nebo naopak bezduše posedávající. Jejich postižení provázejí poruchy chování a učení, v horším případě pak mentální, tělesné nebo smyslové postižení, vady řeči a autismus.
Doporučujeme: Je jí čtrnáct let aneb Lolitku je třeba seřezat včas
K tomu, aby dítě s ADHD dospělého vytočilo k nepříčetnosti, však úplně stačí i lehká forma této vývojové vady… Učitel potřebuje ve třídě klid na výklad a soustředění, maminka unavená z práce milého potomka.
Jenže hyperaktivní děti mají problémy s dodržováním pravidel chování a opakovaným prováděním pracovních výkonů po delší dobu. Občas se projeví také dyslexie, deprese, úzkosti a snížené sociální dovednosti.
Nepřiměřené tresty, které chování takto postižených dětí vyvolá, situaci ještě zhorší a mohou vést k poruchám chování v dospělosti.
Příčiny vzniku ADHD nejsou dosud známé. Největší vliv se přisuzuje dědičnosti nebo biologickým faktorům.
Jak ADHD poznáte?
Je to nevycválaný spratek, nebo opravdu nemocné dítě? To někdy rozlišíte docela těžko.
Dítě s ADHD může být hyperaktivní a impulzivní (v neustálém pohybu, vrtí se na židli, hraje si předměty, opouští své místo při vyučování, často něco nevhodně vyhrkne, nezřídka se zapojuje do fyzicky nebezpečných činností, aniž by předem zvážilo možné následky. Bývá také sociálně nevyzrálé: má komunikační obtíže a nepřiměřeně silné emoční reakce i na drobné podněty.
Postižení se ale může projevit i tím, že je dítě stále jakoby duchem nepřítomné, neschopné samostatné práce, neudrží pozornost, nedokáže se soustředit na detaily, pracuje ledabyle a s chybami, neposlouchá instrukce, dělá zbrklé závěry, není schopno udržet pořádek a naplánovat aktivity, vyhýbá se mentálnímu úsilí, ztrácí školní pomůcky či zapomíná na úkoly.
V jednom případě si tak myslíte, že jde o špatně vychované dítě, ve druhém, že je hloupé.
Jak jim pomoci?
Vůči dítěti s ADHD by se mělo postupovat s laskavostí a láskou, spojenou s klidem, optimismem a velkou trpělivostí. Je třeba posilovat jeho sebevědomí a povzbuzovat ho slovem i přátelským dotykem.
Práci i hraní byste měli dělit na krátké, asi desetiminutové intervaly a prokládat odpočinkem nebo pohybem. Dítě by mělo cítit ve své rodině velkou podporu a být vnímáno jako její rovnoprávný člen. Ve škole by pak mělo sedět poblíž učitele a pokud možno samo.
Nepříznivě prožívané školní neúspěchy by rodina měla vyvážit oceněním i malých úspěchů doma.
Tento výchovný přístup je v podstatě také nejefektivnější metodou léčení. Pomoci může také pohybová rehabilitace, logopedka či rozumná psycholožka.
Lze vyzkoušet EEG biofeedback, který trénuje funkce nervové soustavy prostřednictvím speciálních počítačových programů. V některých případech může lékař předepsat i léky, které aktivují nervové buňky.
A dobrá zpráva na konec: Můžete doufat – ale nevyplatí se na to spoléhat – že v dospělosti ADHD zmizí sama od sebe. I to se totiž občas stává.
zdroj: adehade.cz
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
- Tatínek čural do umyvadla aneb Když dítě moc mluví
- Chodíte doma před dětmi nazí?
- Přílohy nevynechávejte! S výběrem poradí Petr Havlíček
ADHD: víte že..
- dětí trpících ADHD je podle odhadů odborníků v ČR okolo 20 000?
- pacienti trpí během dospívání pocity vnitřní úzkosti, napětí a deprese?
- postižení bývají náchylnější k závislostem na drogách?
- postižení se častěji dopouštějí kriminálního chování a mají problémy ve vztazích?
Video Mohlo by Vás také zajímat: K testování školáků nemáme žádné informace, velmi se toho obáváme, říká Jirásko | Video: Michael Rozsypal
Diagnóza ADHD: Jak zvládnout „nezvladatelné“ dítě?
Foto: Photographee.eu, Shutterstock.com
Neposedí, přerušují ostatní, nejsou schopné se soustředit ani zapadnout do kolektivu vrstevníků. Takové jsou děti s diagnózou ADHD. Jaké jsou příznaky, příčiny a léčba?
Hyperaktivní dítě je jako neřízená střela, která dovede pocuchat nervy i zajetá pravidla všude, kam „vletí“. Je těžké takové chování brát jako důsledek vrozené vady ve vývoji mozku a ne jako schválnost a nevychovanost. Jak se s dítětem s ADHD naučit fungovat?
Někdy se zdá, že za hyperaktivní je dnes moderní označovat všechny nevychované ratolesti – jenže „normální“ děti umějí být mezi „zlobením“ i chvíli hodné. Zato děti s ADHD si poručit nedokážou a ani sebepřísnější výchova, nebo dokonce výprask, jim nepomohou – jen jim ublíží.
ADHD (z anglického „attention deficit hyperactivity disorder“), hyperaktivita, hyperkinetická porucha či porucha pozornosti s hyperaktivitou… Tak se označuje vážný vrozený problém, který postihuje až osm procent dětí, častěji chlapce. Vyznačuje se rozdílným vývojem různých částí mozku – jde hlavně o oblasti odpovědné za soustředění, plánování či vyhodnocování. Mozek pak nefunguje, jak by měl, a děti za své chování opravdu nemohou.
Těžkosti se občas objeví dost brzy: batolata nejsou schopna dodržovat pravidelný režim, mohou mít trápení se spaním, jsou nemotornější, hůř nebo později mluví. Naplno se to ukáže mezi vrstevníky.
„Potíže se projeví hlavně poté, když dítě přijde do kolektivu.
Už v mateřské škole mohou být problémy tak vážné, že to vede k vyloučení z docházky,“ uvádí Terezie Pemová, autorka projektu Hyperka, tréninkové školičky pro hyperaktivní děti Národního institutu pro děti a rodinu.
Hyperaktivitu většinou odhalí učitelé – někdy už v mateřské škole, nejčastěji na prvním stupni – a doporučí návštěvu psychologa. Jestliže se podezření potvrdí, následuje vyšetření u dětského psychiatra.
Ten pracuje s informacemi od rodičů, psychologa, pedagogů i od samotného dítěte. Může objednat i neurologické vyšetření, např. magnetickou rezonanci, CT nebo EEG. Výsledky vyhodnotí a určí, zda se jedná o ADHD a o jaký typ.
Podle toho se pak řídí speciální plán výchovy a výuky.
Foto: Photographee.eu, Shutterstock.com
Výuka hyperaktivních dětí má být zábavná a hravá
Případů stále přibývá, mimo jiné i proto, že je dnes porucha díky pokroku vědy a osvěty odhalena i u dětí, které by dřív spadly do kategorie „zlobivé až nezvladatelné“.
ADHD je považována za geneticky podmíněný problém, vliv má i znečištěné prostředí, kouření a pití alkoholu v těhotenství a těžký či předčasný porod s nízkou porodní váhou.
Vědecké studie prokázaly, že jistý vliv na projevy ADHD má i nadměrná konzumace cukru, konzervantů a umělých barviv v potravinách.
Poruchu bohužel nelze vyléčit, ale příznaky jdou potlačit – jedná se o vhodný přístup jak doma, tak ve škole. Základní je kladná motivace, důsledné dodržování pravidel, přehledný řád a stálá životospráva s dostatkem pohybu. Výchova i výuka jsou velmi náročné a někdy se neobjedou bez pomoci odborníků. Psychiatr zváží i vhodnou medikaci.
„Jde o léky, které podporují aktivitu oblastí mozku zodpovědných za celkovou organizaci naší činnosti – stimulancia,“ uvádí MUDr. Michal Goetz z Dětské psychiatrické kliniky FN Motol Praha na stránkách Asociace dětské a dorostové psychiatrie. A nesmí se zapomínat ani na psychologickou pomoc pro rodiče – život s hyperaktivním potomkem bývá náročný.
Foto: Tatyana Dzemileva, Shutterstock.com
Sedět hodinu v lavici a poslouchat? Pro dítě s ADHD nesplnitelný úkol
Až z poloviny dětí s ADHD vyrostou hyperaktivní dospělí. Nepokřikují ani nepobíhají, ale často ztrácejí klíče, zapomínají mobil, nedodržují dopravní předpisy a nemají přehled o svých financích.
Jsou to lidé vnitřně neklidní, náladoví a snadněji ovlivnitelní. Jsou náchylnější brát drogy, mít poruchy příjmu potravy…
I oni mohou své obtíže konzultovat s psychologem a psychiatrem a i jim se dá v rámci možností pomoci.
- Popis – ADHD (z anglického „attention deficit hyperactivity disorder“) je vrozená neurovývojová porucha, která způsobuje poruchy pozornosti a hyperaktivitu. Postihuje asi 8 % dětí, častěji chlapce než dívky.
- Příznaky – Nemotornost, poruchy spánku, dítě začíná později mluvit, nepozornost, neklid, impulsivní chování, zdánlivé zlobení
- Léčba – ADHD vyléčit úplně nelze, tlumí se příznaky a projevy, v některých případech psychiatr nařídí léčbu medikamenty.
- Prevence – Vliv může mít znečištěné prostředí, kouření a pití alkoholu v těhotenství, předčasný porod či nízká porodní váha. Podle některých studií mohou mít vliv i konzumace cukrů, konzervantů a umělých barviv v potravinách.
Nemáte i vy ADHD? 7 příznaků, jak se pozná hyperaktivní dospělý.
Co je ADHD? Příznaky, projevy, diagnóza, léčba, dítě s ADHD
Porucha pozornosti se projevuje nesoustředěností, nepozorností, neschopností zaměřit se na podstatné vjemy, případně impulzívností. Hyperaktivitou nazýváme nadměrně nutkavou potřebu pohybu, často bezdůvodnou, kterou postižený nedokáže tlumit nebo ovládat.
Více k tématu ADHD čtěte zde.
ADHD se netýká pouze dětí. S narůstajícím věkem se sice mohou viditelné projevy utlumovat, u dospělých se ale porucha začne projevovat jinak. ADHD se typicky vyskytuje v mladším školním věku. Někteří jedinci se postupem času naučí své chování ovládat, u jiných může přetrvávat ve větší či menší míře až do dospělosti.
Výskyt se popisuje mezi 3–5 procenty školních dětí, chlapci bývají postižení častěji.
Vše o podobné nemoci – ADD – čtěte zde.
Příznaky ADHD
ADHD se u dětí projevuje nejčastěji nedostatkem pozornosti, netrpělivostí, neustálým pohybem a impulzivností. Dítě nebaví dělat věci, které samo nepovažuje za zábavné, cítí nevybitou energii, má potřebu se stále hýbat.
Může se jevit jako nepořádné, zapomínající a zbrklé. Často je ve škole napomínáno, že se např. pohupuje na židli, ruší ostatní. Důležité je však si uvědomit, že vnitřní neklid – a tím i porucha koncentrace – narůstá u dítěte právě při absenci pohybu.
Pohyb je pro tyto děti uvolňujícím a vlastně i zklidňujícím momentem.
U dospělých se ADHD může projevovat vnitřním neklidem, potížemi plynoucími z nepozornosti, neschopností dodržet časový plán, zapomínáním, emoční labilitou, rychlým střídáním nálad nebo zkratkovitým jednáním. Dospělí a adolescenti s ADHD jsou také náchylnější ke zneužívání návykových látek.
ADHD je z největší části vrozené onemocnění. Spolupodílet se mohou i další faktory, které negativně ovlivnily vývoj mozku v průběhu nitroděložního vývoje. Syndrom AHDH neznamená nižší inteligenci, objevuje se ve všech inteligenčních spektrech.
Potíže způsobují odchylky v centrální nervové soustavě, ne nízký inteligenční kvocient. Věkem se hyperaktivní projevy ADHD často zklidní, nicméně stále přetrvávají potíže plynoucí z nepozornosti a impulzivního chování.
U pacientů s ADHD se můžou i v dospělosti objevovat emoční labilita (návaly vzteku, časté střídání nálad), pocit vnitřního neklidu a časté zkratové jednání.
Podívejte se na příběh zdánlivě křehké dívky, které se do cesty mimo jiné postavilo i ADHD:
Léčba ADHD vyžaduje komplexní přístup. Projevy ADHD lze zmírnit nastavením správného režimu. Pro děti spočívá především v úpravě denního rozvrhu a výchovných a vyučovacích metod.
Je potřeba trpělivost a tolerance, dodržovat domluvený rozvrh, pro děti je důležité, aby jim dospělí pomáhali a zároveň poskytli dostatek „volnosti“ na denní snění, pohyb a někdy i neobvyklé záliby.
Ověřenou metodou je úprava pracovního prostředí tak, aby se eliminovaly podněty vedoucí k nesoustředěnosti.
U dospělých pomůže úprava životního a pracovního prostředí, důležité jsou také systematické návyky, relaxace a úprava životního stylu. Velmi účinná je pomoc odborníka – psychoterapeuta.
V léčbě se také osvědčila odborná terapie (především takzvaná kognitivně-behaviorální), která pomůže vytvořit správné návyky.
U některých případů se doporučuje nasazení léků, to ale vždy jen po pečlivé konzultaci s psychiatrem. Léky upravují činnost látek v mozku, které jsou důležité pro udržení pozornosti a soustředění. Nejedná se tedy o uspávací léky.
Léky
Předepisuje psychiatr.
Další informace o léčbě čtěte zde.
Bylinky
Mezi přípravky, které mohou příznivě ovlivnit pozornost, patří kořen ženšen a výtažky z listů ginkga. Zároveň mají dobrý vliv na paměť. Schopnost učení a soustředění podporuje lecitin.
Homeopatika
- Dětem, které trpí syndromem ADHD, mohou pomoci následující léky (podrobněji zde):
- Rhus toxicodendron 15 CH při neklidu zhoršujícím se večer nebo při spánku; 5 granulí 1–2x denně.
- Argentum nitricum 15 CH pro neklidné dítě, které vyžaduje sladkosti a čokoládu, pro úzkostné děti, často s trémou; 5 granulí 1–2x denně.
Lachesis mutus 15 CH pro dítě, které stále mluví a mluvením snižuje napětí a poutá pozornost.
Nesnese nic kolem krku ani pevnější gumu v pase. Je velice žárlivé.
Zdroj: MUDr. Kateřina Formánková, MUDr. Miriam Kabelková, MUDr. Ilona Ludvíková: Poznáváme homeopatii, Grada 2008
Jak si pomoci sám
ADHD je neurologická porucha, která v žádném případě neznamená sníženou inteligenci. Pacienta je potřeba podpořit a ujistit, že on za své onemocnění nemůže. Snažte se zjistit o onemocnění zásadní informace.
Využívejte všechny pomůcky, které pomohou třídit podněty a udržovat pořádek: nákresy s tím, co má být v kolik hodit hotovo pro děti, seznamy, diáře, upomínky. Zjistěte, kde se vám nebo dítěti dobře pracuje. Nezapomínejte na odpočinek a volný čas.
Nepřepínejte děti, motivujte je a dávejte jim pocit, že ačkoliv se vše nemusí dařit na sto procent, jsou šikovné a vy je máte rádi. Podporujte je v činnostech, které se jim daří a baví je.
Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.
Vyšetření
Existují testy, které pomohou předběžně zjistit, zda dotyčný trpí ADHD. S dítětem je dobré začít u psychologa (dětského nebo v pedagogicko-psychologické poradně).
Ten se bude vyptávat na potíže a příznaky, na dětství, školní prospěch, na vývoj potíží a na to, jak ovlivňují každodenní život pacienta. Diagnózu dětí i dospělých stanovuje psychiatr.
K diagnostice může pomoci vyšetření u neurologa, psychologa nebo pediatra.
Možné komplikace
Neléčené ADHD, o kterém navíc pacient neví, může způsobovat problémy v různých oblastech života – v práci, v soukromém životě, ve vztazích i v sexuální oblasti.
Pokud máte pocit, že vy nebo někdo ve vašem okolí může mít problém s ADHD, dospělí se mohou obrátit na Psychiatrickou kliniku 1.
LF UK a VFN v Praze nebo občanské sdružení DYS-centrum Praha, které poskytuje komplexní služby lidem se specifickými poruchami učení a chování.
Další informace o této diagnóze čtěte zde.
Děti bez hranic jsou jako na mostě bez zábradlí
Kde se vzaly v posledních letech všechny děti s ADHD (porucha pozornosti dítěte s hyperaktivitou)? A proč se z nemoci stala móda?
Martina Kociánová pozvala Lenku Lacinovou, psycholožku se zaměřením na vývojovou psychologii a pedagožku Petru Škrdlíkovou, která se dlouhodobě věnuje hyperaktivnímu chování dětí. (Připomeňte si první díl o výchově.)
Martina: Jsou rodiče schopní uvědomit si ty největší chyby, které dělají? Nebo za vámi přicházejí s něčím méně podstatným?
Lenka Lacinová: Mnohdy rodiče mluvili o nějakých chybách, ale v průběhu několika setkání se diskuse úplně proměnila a na konci se řešilo něco jiného. Často si některé věci sám člověk neuvědomuje.
Čtěte také
Vzpomínám si například na posledně zmiňovanou chybu nerespektování vývojového stupně. Maminka byla rozčilená, že dítě není trpělivé, když má pracovní jednání a holčičku s sebou.
Dopracovali jsme se k tomu, že dítě si tam 1,5 hodiny v klidu maluje, ale pak začíná zlobit. Mluvilo se o čtyřletém dítěti. Maminka ale přišla s tím, že dítě je neposlušné, neklidné a nevydrží.
- Martina: To dítě bylo zázračné, protože by muselo dostat jedině chloroform, aby to dalo lépe.
- Petra Škrdlíková: Přesně tak.
Lenka Lacinová: Je norma, že dítě v tomto věku vydrží tak 20 minut a i to by bylo bezvadné. Takže se problémy dítěte rychle mění na problém rodičů, jejich představ, očekávání, nastavení.
Zjistili jsme, že tahle maminka měla velmi tvrdou výchovu, kterou svým způsobem převzala. A protože každé dítě je jiné, pro dráždivější dítě je takto drsná výchova jen víc destruktivní (než u stabilního jedince).
Často své děti milujeme, ale ony o tom nevědí
Petra Škrdlíková: Jedna z největších výchovných chyb je, že milujeme svoje děti, ale mylně předpokládáme, že to cítí. Mnoho rodičů automaticky předpokládá, že jejich dítě ví, že ho milují. Dítě to ale vůbec nemusí vnímat, protože má jinou potřebu kontaktu. A když se člověk necítí milován, tak samozřejmě strádá. A když je to dítě, tak je to opravdu velký problém.
Martina: A jak to zjistím, že mé projevy lásky k němu nedolétají?
Petra Škrdlíková Opravdu není automatické, že dítě cítí naši rodičovskou lásku.
Petra Škrdlíková: Pokud je to malé dítě, tak to poznáme tak, že má problémy a upozorňuje na sebe nějakým nežádoucím chováním. Příčina pak není u toho dítěte.
Přijde maminka a řekne, že dítě má ADHD a mělo by brát léky. To se může klidně stát, protože když maminka popíše příznaky chování, tak mu pan doktor lék nasadí.
Ale příčina je v tom, že dítě je opravdu dlouhodobě frustrované, protože se necítí milované, takže první otázka by měla být: Cítí se moje dítě ode mě milované? Dávám mu to najevo tak, že to může cítit?
- Lenka Lacinová: Že tomu hlavně takhle rozumí a vnímá to tak.
- Petra Škrdlíková: Opravdu není automatické, že dítě cítí naši rodičovskou lásku.
Lenka Lacinová: Další důležitá věc, že dítě, které se projevuje hyperaktivně nebo neklidně, může být milované, vnímá to, ale je zahlceno jenom přívalem lásky. Rodič předpokládá, že to stačí, ale nenastavuje mu v podstatě žádné mantinely, hranice a to dítě se pochopitelně potřebuje ve světě orientovat.
Potřebuje vědět, co je dobré, co je špatné a tam, kde nejsou nastavené mantinely, kde se nenastavuje to 'tohle už ne', tak pro ty děti je to matoucí. Je to jak pohyb někde bez mapy v prostoru a kamkoliv můžu jít, tam jdu.
Petra Škrdlíková: Nebo na mostě bez zábradlí.
Děti bez hranic jsou jako na mostě bez zábradlí
Martina: Ale to je asi současný výchovný trend. Natolik podporovat individualitu dítěte, abychom ho nějakým způsobem nestresovali.
Lenka Lacinová: Vychází z předpokladu, že dítě je přece přirozeně dobré a ono ví, co je pro ně dobré. A já ho jenom nesmím kazit.
Martina: A co si o tom myslíte vy?
Lenka Lacinová: Aby se děti cítily dobře, netrpěly depresí a nebyly agresivní, tak se v řadě empirických výzkumů ukázalo, že důležitá je láska a střední míra kontroly.
To je právě to nastavování hranic, které ale není úplně rigidní, chladné, taková ta drsná kasárenská výchova, ale prostě existují pravidla, existují nějaké mantinely. Rodič je jasně deklaruje a měly by být vývojově adekvátní. Samozřejmě nejsou neměnné. Jsou pružné, v tom smyslu, že zohledňují vývoj. Nejsou pružné v tom smyslu, že jednou platí to a jednou ono.
Lenka Lacinová Pružná hranice výchovy rozhodně neznamená, že jednou platí to a pak zas ono. Znamená reflexi vývoje potomka.
Petra Škrdlíková: Ta zkušenost je ale taková, že někdy rodiče, když mají před sebou úkol stanovit dítěti hranici, jako například říct: Ne, tamhle nepůjdeš, Vrátíš se v tolik a v tolik anebo Tento mobil nekoupíme, protože je moc drahý. Rodiče totiž mají sami trauma. Ta hranice jim dělá tak zle, že ji kvůli svému vlastnímu problému, dítěti nenastaví, i když by to pro něj bylo velmi zdravé.
Martina: Anebo se chtějí vyhnout konfliktu.
Petra Škrdlíková: Přesně. Proč se chtějí vyhnout konfliktu? Protože jim to nedělá dobře. Intuitivně někdy cítí, že by to bylo dobré, ale radši do toho konfliktu nepůjdou a radši se mu vyhnou.
Fyzické tresty nepřinášejí nic dobrého
Martina: A co když do toho konfliktu jdou natolik razantně, že jsou připraveni si ty mantinely udržet i za cenu, že na dítě vztáhnou ruku? V 50. letech to bylo poměrně normální, ještě naši rodiče zažívali fyzické tresty ve škole, dnes je to nepředstavitelné. Dnes jedni říkají: Naprosto ne, druzí: Ano, ale s rozumem. Co vy?
Petra Škrdlíková: Fyzický kontakt jako takový je velmi zdravý pro jakoukoliv komunikaci mezi dospělým i dětmi. Ale samozřejmě nemyslím fyzický kontakt ve smyslu, že budu někomu dávat na zadek.
Myslím, že ve škole na některé děti neplatí nic jiného než: Řeknu ti to poprvé, podruhé a potřetí jdu… Vezmu tě za ruku a na to místo tě odvedu. Fyzická manipulace typu: Nedáváš pozor, nesoustředíš se, chytnu tě za rameno, vezmu tě k sobě blíž, položím ti ruku tak, abych tě stabilizovala svým vlastním klidem. To funguje.
Tělesné tresty jako takové, ať už v rodině nebo kdekoliv jinde, myslím, nepřinášejí nic dobrého. Efekt, který přinesou, je ten, že na okamžik se dítě nějakým způsobem zarazí, ale výchovně to nemá žádný efekt.
Lenka Lacinová: Má to efekt, ale spíš negativní.
Petra Škrdlíková: Přeruší se vazba mezi vámi – vychovatelem a dítětem. To dítě se lekne, zastrašíte ho, protože samozřejmě jste silnější, ale nezpůsobíte tím nic pozitivního. Takže já osobně pro fyzické tresty nejsem.
Petra Škrdlíková I klidnému člověku ve výchově vlastního dítěte ujedou nervy.
Byť mám sama tři syny, tak jsem fyzické tresty neužívala. Párkrát jsem některému na zadek určitě dala, ale potom jsme si to vyříkali. Říkala jsem: Ujely mi nervy, ani já nejsem dokonalá matka. Stane se to i klidnému člověku, že ve výchově vlastního dítěte ujedou nervy.
Lenka Lacinová: Výzkumy ukazují, že sebehodnocení dětí, které jsou fyzicky trestány, je destruktivní. Já bych nedémonizovala to plácnutí na zadek. Sejně tak se může stát, že puberťákovi střelím facku.
Tam je potom daleko destruktivnější to, co se odehraje potom. Je pak důležité situaci nějak ošetřit. Může to být tak, že rodič v tom pokračuje dál, protože to zafungovalo, takže tam je potřeba si to uvědomit, aby se to nedělo dál, aby to nebyla běžná součást výchovy.
Na druhou stranu i puberťák by měl pochopit, že to byla mezní situace, že to není způsob, jakým se řeší konflikty.
Když jsou matky na krajích svých sil a stane se to, tak se u nich rozjede šílený bludný kruh výčitek, který je dále víc zúzkostní. Ony tím pádem jdou do daleko větší submise.
Martina: A pak se za to omlouvají.
Lenka Lacinová: Ale omlouvají se tím stylem, že: Já jsem ta nejhorší matka. Začnou povolovat, takže tím pádem je to výchovně velmi nebezpečné. Každé dítě potřebuje, aby jeho rodič byl ten moudřejší, silnější. Tímhle je silnější v tom fyzickém slova smyslu, ale ukazuje tím v podstatě slabost.
Petra Škrdlíková: Člověku často ujede ruka v okamžiku, kdy nejsou jasně stanovené hranice, kdy se průběžně pořád manévruje a povoluje. V rodiči pořád narůstá napětí a nějaká tenze, ale chudák dítě za to často nemůže. Ono to jen zkouší.
Je to celkem přirozené, ale když to zkouší pořád, pořád, pořád a ten rodič se pořád snaží po dobrém, tak potom najednou v jednom okamžiku bouchne jako Papinův hrnec, a už to valí…
ADHD často způsobují rodiče svojí zneklidňující výchovou
Martina: Jedním z velkých fenoménů dneška jsou takzvané hyperaktivní děti. A já bych se chtěla zeptat, jestli opravdu najednou tolik dětí trpí touto poruchou, anebo říkáme hyperaktivní každému dítěti, které jeví jakékoliv známky života?
Lenka Lacinová: A i B je správně. Sensitivita je zvýšená a není divu. Nemůžeme děti pustit na ulice, takže my je máme víc na dohled. Taky si víc všímáme toho, jak se chovají, jak a kde běhají.
Taky po nich chceme, aby naplňovaly nějaká kritéria – mají někde sedět, mají někde čekat, klademe na ně společenské nároky.
Druhá věc je ta, že jsou i určité objektivní faktory, které mohou opravdu způsobovat nárůst hyperaktivních dětí v populaci. Když si vezmeme ve srovnání, kolik se dnes narodí dětí předčasně.
Řada z těch dětí by dřív nepřežila.
Jsou v uvozovkách zdravé, to znamená, fungují jim plíce, nemají ani postižené smyslový orgány, ale jsou hyperaktivní, protože tam zůstává dráždivost nervového systému.
Martina: To je mezní případ. Ale každá maminka na pískovišti říká: To mé dítě je hyperaktivní!
Petra Škrdlíková: Ano, to máte pravdu. To je taky móda.
Martina: A tak si říkám, vzaly se tady ty děti, nebyly dřív hyperaktivní?
Petra Škrdlíková: To stejné, jako když řeknete: Dneska je venku mlha a škaredé počasí, mám depresi. Tak to je podobné zneužití slova.
Lenka Lacinová: Odborný termín přišel do běžné laické mluvy stejně jako ta depka.
Petra Škrdlíková: Pravda je, že těch neklidných dětí přibývá. Není jich polovina, ale je jich 6–10 %. Více chlapečci, než holčičky. Určitě je tam více příčin. Jedna z těch příčin je opravdu nezralost. Děti dozrávají různě, ale přitom mezníky jsou pro všechny děti stejné.
Čtěte také
Máš tři roky, jdeš do školky. Maminky to potřebují, někdy je tam dávají ještě dříve. Některé tříleté dítě na to není absolutně zralé. A když není zralé, tak najednou z toho stresu, který přijde, když se dostane do situace, která je pro něho obtížná, tak se začne chovat hyperaktivně.
Kromě větší dráždivosti nervového systému, kde se skutečně jedná o poruchu, tu jsou ještě psychosociální příčiny, které souvisí s výchovou. Rodiče dítě vychovávají takovým způsobem, že ho zneklidňují, dlouhodobě, chronicky, tak mohou dítě klidně dovést až do té poruchy.
Výchovné chyby u hyperaktivních dětí nebo dětí s ADHD jsou více vidět
Martina: A měli by rodiče hyperaktivních dětí, dětí s ADHD nebo lehkou mozkovou dysfunkci, používat specifické výchovné postupy?
Petra Škrdlíková: Myslím, že výchova je velmi podobná jako u zdravých dětí, až na to, že když u zdravých dětí dělají rodiče chyby, tak to není tak vidět. Není to takový malér.
Lenka Lacinová: To je takové zvětšovací sklo totiž. Takový mikroskop.
Petra Škrdlíková: Když máte hyperaktivní dítě a uděláte nějakou výchovnou chybu, tak pro to dítě je to horší. Jste například nedůsledná.
Děti potřebují řád, systém a strukturu, a vy jste zrovna rozháraný umělec a potřebuje jednou dělat to, podruhé dělat ono. Takže systém nebo struktura v rodině žádná neexistuje.
Stabilní dítě se stabilní náturou by to zvládlo a nemělo by z toho problém, ale dítě, které je labilnější, dráždivější, tak to prostě neustojí.
Lenka Lacinová: U dětí s ADHD nebo tedy hyperkinetickým syndromem by výchova měla být rozumná zlatá střední cesta, ale s tím, že jsou tam určitá specifika.
Někdo má problémy v motorické oblasti nebo specifické poruchy učení. Musí se to řešit individuálně a vyhledat odbornou pomoc.
Lenka Lacinová Rodiče dětí s diagnostikovanou poruchou by měli vyhledat odbornou pomoc s výchovou.
Petra Škrdlíková: Je potřeba kompenzovat potíže, které dítě má, kde je vlastně oslabené. Pro rodiče, kteří nejsou odborníci, je dobré nechat si poradit, nechat se navést na nějaké edukační, stimulační metody, jak tomu dítěti konkrétně pomoct v konkrétní oblasti, aby to vykompenzovalo.
Pokud dítě má opravdu ADHD dané organicky, tak se neuzdraví. Velký mýtus o této poruše je, že věkem dítě dozraje. Že to odezní. To není pravda.
Dítě ty potíže bude mít vždycky. Bude mít potíže se soustředěním, vždycky bude impulzivní podle toho jaký je typ. Ale může to vykompenzovat, může se naučit s těmi specifiky zacházet a to je to, co je potřeba řešit s nějakým odborníkem, aby rodiče věděli, co konkrétně mají dělat.
Na každý i drobný problém hledáme názor autority
Martina: O čem vypovídá to, že jsme si zvykli začít říkat hyperaktivní úplně normálním dětem? Vypovídá to o tom, že jsme sami labilní, že toho málo vydržíme, nebo že jsme v těch výchovných postojích tak nejistí a tak rozkolísaní, že vlastně v okamžiku, kdy se dítě se chová jakýmkoliv způsobem pro nás rušivě, tak pro to potřebujeme najít nějaké klinické zdůvodnění?
Lenka Lacinová: Je to obrat k té institucionalizaci výchovy. Všechno si potřebujeme zařadit a pojmenovat a možná se odkázat na nějakou tu autoritu. Výchovné postupy se předávaly tradičně z matky na syna nebo byla komunita žen, draly spolu peří a leccos si u toho řekly.
Dneska se to obrací směrem k odborníkům. Ale stále platí, že v indikovaných případech je skutečně odborník velmi důležitý. Nicméně jinak se člověk snaží pro každou drobnost, která by měla být intuitivní, běžná, najít vyjádření autority.
Čtěte také
Všimli jste si, že mnozí z významných sportovců, herců, zpěváků, když dávají rozhovory, tak říkají: Už jako dítě jsem byl hyperaktivní? Takže ono svým způsobem je to taky nálepka: To dítě má potenciál. Jenom jde o to, to přežít… tedy než z něj bude něco výjimečného.
Martina: Ano, každého nebavila matematika, která mu zásadně nešla a teď zas byl každý hyperaktivní. To je pravda, to máme takové status quo. Jsem moc ráda, že jste přijaly pozvání, děkuji vám za to a děkuji vám především za vaše rady a za vaše zkušenosti, které jste nabyly nejenom při vašich studiích, ale hlavně při práci s rodiči.
Záznamy dalších pořadů najdete v Archivu.