Недавняя публикация Страницы
Tak trochu jiny webinář: „Jak být vidět a ustát to s úsměvem“ ❤️???????? Nyní ještě překvapení, bude další host – Kristýna Leichtova! Ano, ta neskutečná herečka které nádhernou fotku z domácího porodu dala online a… týden nebylo skoro nic jiného v bulváru videt ????????.
MDŽ se chystáme oslavit vzájemnou podporou v ženské společnosti! Jaká úskalí číhají na ženy ve veřejném prostoru?
Žena, kterou obdivují. Kdybych se měla podívat na sílu příběhu, v každém jsou velmi silné momenty.
Nedokázala bych tedy vybrat jen jednu favoritku. Ale mohu zmínit, že třeba tento týden jsme publikovaly příběh Adély Šípové, senátorky za Piráty.
Její cesta do Senátu byla pro mě fascinujícím příběhem, který jsem nejdříve pozorovala zpovzdálí, potom i trochu blíž ve chvíli, kdy jsem se rozhodla malinko podpořit její kampaň.
Rozhodla jsem se tak zčásti i proto, že mi přišlo nesmírně inspirující a obdivuhodné, že se nevzdala, že všechno ustála a s jak obrovskou grácií se potýkala s neskutečnou špínou, která se kolem ní odehrávala.
Věřím, že naprosto neprávem.
Tehdy jsem to tedy brala i jako jakési archetypální vítězství dobra a samozřejmě i toho dobrého ženství nad něčím, co nemá zdravý kořen.
Celý rozhovor najdete na: www.zenavzenu.cz
Stalo se Vám někdy, že jste raději mlčely, i když jste věděly, že máte co říct?
Každá žena, která se odvážila realizovat své sny a ambice a začala být vidět ve veřejném prostoru se nutně setkala s různorodými reakcemi okolí. Uznání či konstruktivní kritika na jedné straně, ad hominem útoky, verbální agrese či odmítání na straně druhé. Negativní odezvy mohou lidskou motivaci a sebedůvěru pošramotit a často se stávají i důvodem ukončení snažení a umlknutí.
Jak to zvládnout? Zeptaly jsme se žen, které už delší dobu působí ve veřejném prostoru, nenechají se umlčet a tvoří dál!
????Fb: “zena v zenu” ????IG: @zenavzenu ????Spotify: zenavzenu
#zenavzenu #nemlcetizlato
Muj pohled: https://www.lifee.cz/psychologie/zena-v-zenu-lilia-khousnoudtinova-mrzi-me-predevsim-negativni-komentare-ktere-se-tykaji-nejen-me-ale-i-me-rodiny-a-deti_185859.html
Kdo za tim stoji? Ja, Petra Schwarz Koutska, Veronika Hejnová a Michaela Cásková.
Poznejte naše ženy z různých sfér, známé i neznámé, a poslechněte si jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají. #NemlčetiZlato #ŽenaVZenu.
Více na našem webu www.zenavzenu.cz
Нравится: 1,8 тыс.
Pracuji s dotykem v jeho nejčistší a nejlaskavější formě. Věřím, že dotyk navrací rovnováhu nejen…
Нравится: 1,2 тыс.
Móda pro ženy, které se chtějí v každém okamžiku cítit krásně, pohodlně a jako Bohyně.
Ženy, které běhaly s vlky
Нравится: 4,3 тыс.
V každé ženě žije mocná síla, naplněná zdravými instinkty, vášnivou tvořivostí a nesmrtelným…
Подробнее
Нравится: 1,5 тыс.
Stránka příznivců projektu Porodního domu U čápa a současně i příznivců myšlenky umožnit ženám v…
České pohádky jsou nejlepší!
Нравится: 3,1 тыс.
Stránka pro všechny fanoušky Českých pohádek. Nyní s kompletním pohádkovým TV programem na vánoce 2009
Нравится: 83
Cvičení pánevního dna metodou 3×3 3 roviny – fyzická, emoční, energetická
3 patra těla – krk,…
Нравится: 75
Kniha o pobytu v indickém ášramu, popisující nikoli cestu po Indii, ale dobrodružnou a objevnou…
Нравится: 528
Tyto stránky jsou propojeny s profilem mé knížky – Zápisník mé cesty.
Нравится: 951
Slunce v nitru internetový obchod, výroba a prodej veškeré bižuterie, výrobky z minerálů, kůže a…
Нравится: 124
Origami, které ozdobí váš domov i vaše uši.
Нравится: 200
Od novinařiny jsem plavně přešla k psaní knih, čímž dokazuju, že nikdy není na nic pozdě. „Jen to…
Shahab Mokhtare Photography
Нравится: 344
Фотограф
Kolik dětí je v dnešní době normální mít….?
Nad touto otázkou jsem se už několikrát musela pousmát i pozastavit.Vždy jsem chtěla mít velkou rodinu, už od dětství jsem si představovala, jak mám tři děti a jsem spokojená. Postupem času jsem číslo změnila na čtyři, ale nějak jsem se na to neupínala, nikdy člověk neví. Jak se říká „člověk míní, život mění“ .
A tak se stalo, že jsem ve 26 letech porodila své první dítko a dlouho jsem si myslela, že poslední. Vztah nevyšel, na malého jsem od porodu zůstala sama, ale byla jsem vděčná, že ho mám. Mít dítě je dar. Co bylo okolo za patálie asi nemusím popisovat, spousta žen si tímto projde.
Nicméně se časem objevil muž mého života, který přijal syna za svého. Tak se stalo, že se nám narodila dcera, dva roky na to druhá dcera.
Myslela jsem si , že je to zcela normální, mít více jak jedno či dvě dítka. V okolí potkávám maminky se třemi dětmi, mám spoustu kamarádek se třemi dětmi, ale chyba lávky… Asi není normální v dnešní době mít více jak jedno nebo dvě děti.
Kkdyž jsem přišla do obchodu , tak na mne dost lidí koukalo skrze prsty. Ochranka šla za mnou po celou dobu nákupu v domění, že jim tam chci asi něco ukrást. Poté, co jsem pánovi poděkovala, že mě a děti chrání, aby nás snad někdo neukradl, se zarděl a odkráčel na druhý konec obchodu. Nicméně mi to bylo líto.
Syn to vnímal a ptal se, proč za námi jde, že jsme mu přece nic neudělali a sdělil mi, že se ho bojí. Nevím, asi mají v popisu práce děsit malé děti. Synovi jsem to vysvětlila, uklidnila jsem ho, ale v hlavě mi ještě několik dní běhalo spoustu myšlenek, otázek a vykřičníků.
V MHD to bylo dosti podobné, nastoupit s kočárem a dvěma dalšími dětmi, tak si něco vyslechnete. Obtěžujete okolní lidí už jen tím, že nastoupíte, děti posadíte na jednu sedačku, takže nezabírají mnoho místa, ale to je špatně. V pořádku je, že si dáma nastoupivší na druhé zastávce sedne a na vedlejší sedačku si odloží tašku, takže si už nikdo jiný nemůže sednout.
Takových příhod je spousta, už jsem to pak řešila jen úsměvem a mlčením. Oponovat někomu, kdo se hádá o místo k sezení s dvouletou dcerou nemá cenu.
Abych nekřivdila těm, co se naopak usmívali nad počtem dětí. Utkvěla mi v hlavě paní, co v drogerii pronesla, že mít okolo sebe spoustu dětí je nádherné, a že kdyby byla mladší, tak si to šesté dítko s manželem taky ještě pořídí. Musím se přiznat, že mi opravdu zvedla náladu. ???? A tak, jak šel čas, přestala jsem si z těchto lidí dělat vrásky.
Po dvou letech jsme se dobrali s manželem ke čtvrtému dítku, to se má narodit každým dnem. Opravdu se bavím nad těmi výrazy v obličejích některých lidí, když jdu po ulici s dvěma cácorkama, synem a bříškem, jsme v pohodě a dokonce si třeba zpíváme.
Přemýšlím, co se jim asi tak honí hlavou, ale nakonec to vzdávám a říkám si, že je přece jedno, kolik kdo má dětí, hlavní je, že je rodina spokojená a šťastná!!
Takže na závěr, můj dětský sen se mi splnil, život mám bohatý, všichni jsme zdraví, nedělám si nic z nepřejících a mrzutých lidí, rozdávám okolo úsměvy a to je to podstatné.
Kalkulačka: spočítejte si, kdy vás čeká svatba, dítě, rozvod nebo úmrtí
Váš prohlížeč je bohužel zastaralý a nepodporuje interaktivní vizualizace. Doporučujeme jej aktualizovat nebo stáhnout jiný
Kolik vám je let?
Jste žena nebo muž? žena muž
Jak jsem na tom v porovnání s ostatními? Jak bych na tom byl(a) v minulosti?
Typický věk, kdy si ženy pořizují první dítě, se od padesátých let minulého století příliš neměnil. Téměř půlstoletí se pohyboval kolem 23 let.
V polovině devadesátých let se ovšem tradiční systém začal rozpadat. Dramaticky rychle – během pouhých patnácti let mezi roky 1995 a 2010 – se průměrný věk prvorodičky zvedl o pět let. Dnes je nad hranicí 28 let.
„Zvyšování průměrného věku matky při porodu je součástí takzvaného druhého demografického přechodu, který v zemích západní a severní Evropy nastal už v šedesátých letech minulého století a trval přibližně dvacet let,“ vysvětluje Eva Kačerová z Českého statistického úřadu.
„Tehdy došlo k proměně hodnotové orientace, která se projevila růstem individualismu a odrazila se i v demografickém chování. Rodina ztrácela svou nezastupitelnou funkci, narůstal počet nesezdaných párů a neúplných rodin.
Zvyšoval se věk vstupu do manželství a věk, kdy lidé přivádějí na svět první dítě.“
Stejné trendy se v osmdesátých letech začaly projevovat v komunistickém Československu. Železná opona ovšem řadu demografických změn odrazila nebo alespoň zpomalila, takže se v plné síle projevily až v samostatném porevolučním Česku.
Věk prvorodiček naznačuje, že nejprudší demografickou změnu už může mít česká společnost za sebou: po divokém přelomu století se v posledních několika letech na hranici zmíněných 28 let ustálil.
Nejdéle se děti odkládají v Praze
Zvlášť viditelné jsou nedávné demografické změny ve velkých městech. Nejdéle se děti odkládají v Praze, kde se oproti celorepublikovému průměru rodí ještě asi o rok a půl později. Mírně starší jsou také rodičky ve Zlínském, Jihomoravském a Středočeském kraji.
Naopak o rok a půl mladší, než je celorepublikový průměr, jsou rodičky na Ústecku, následované Karlovarským a Moravskoslezským krajem.
Pohled na průměrný věk všech rodiček – tedy nejen prvního, ale i ostatních dětí – může působit překvapivě. Je totiž na desetinu stejný jako v roce 1920, 30,2 roku. Důvod je jednoduchý: dříve sice žena obvykle první dítě povila dříve, zároveň ale měla dětí více, rodila tedy do vyššího věku.
„Za první republiky byla úhrnná plodnost téměř tři děti na jednu ženu,“ doplňuje Kačerová. „V roce 2012 je méně než poloviční.“
Dvě třetiny rozvodů navrhuje žena
Vedle věku, kdy si ženy pořizují první dítě, zasáhly demografické změny také věk prvního sňatku. Do začátku devadesátých let se ženy poprvé vdávaly ve 22, muži poprvé ženili ve 24 letech. Dnes je to 29, respektive 32 let.
Vyšší věk znamená častější páry s vysokým věkovým rozdílem, ať už je výrazně starší muž, nebo žena. To může mít podle Ivy Kohoutové z ČSÚ vliv na stabilitu svazku.
„Výrazné rozdíly ve věku manželů znamenají větší riziko rozvodu,“ popisuje. „Mírně nižší stabilitu také vykazují manželské páry, ve kterých je muž mladší než žena.“
Rozvodovost je další charakteristika, která ilustruje demografické změny. Na rozdíl od věku rodičky a věku sňatku, které se výrazněji změnily až v devadesátých letech, se ovšem rozvodovost mění už delší dobu: v polovině padesátých let končila rozvodem desetina manželství, v roce 1975 se rozvodovost přehoupla přes třicet procent a na padesát procent vystoupala v roce 2010.
Evidence rozvodů nabízí poměrně detailní pohled: téměř dvě třetiny rozvodů v současnosti navrhuje žena, v polovině případů se rodiče starají o nezletilé dítě nebo děti. Nejrizikovější je pátý a šestý rok manželství. Průměrný věk rozvedeného muže i ženy je těsně po čtyřicítce.
Suverénně nejčastější příčinou rozvodu je dnes „rozdíl povah, názorů a zájmů“, uvádějí ho tři čtvrtiny rozváděných párů. Detailnější příčiny může odhalit sonda do poloviny osmdesátých let, kdy byly páry sdílnější – nebo rozvodové soudy v ČSSR dotěrnější.
Tehdy byla vedle rozdílnosti povah druhou nejčastější příčinou nevěra (jako důvod rozvodu ji udávalo 16 procent žen i mužů). Ženám na mužích často vadil alkoholismus (13 procent rozvodů), nezájem o rodinu (8 procent) a „zlé nakládání“ (5 procent).
Sexuální neshody stály za třemi procenty rozvodů.
Seniorů je víc než dětí
Poslední klíčovou demografickou změnou je vyšší délka dožití. Jak ukazuje kalkulačka, i tady se to podstatné – hlavně u mužů – odehrálo až po roce 1989. Nejdůležitějším impulsem bylo zlepšení péče o pacienty s nemocemi srdce a krevního oběhu na konci osmdesátých let.
Lepší životní podmínky a lékařská péče znamenají, že česká populace rychle stárne. V současnosti je více než 16 procent Čechů starších 65 let a podle prognózy ČSÚ se jejich podíl má během devadesáti let zdvojnásobit. V roce 2006 bylo v Česku poprvé více seniorů než dětí.
Vizualizace ukazuje příčiny všech úmrtí v českých zemích od roku 1918 do 2006
Mateřství: Je normální netoužit po dětech? | Žena.cz
Mail jedné čtenářky, která mi líčila, kolik poznámek okolí a kritiky musí snášet kvůli tomu, že se rozhodla nemít děti, mě přivedl k tomuto ožehavému tématu.
V dnešním světě, kde být single je už docela normální, mě překvapilo, kolik lidí rozhodnutí zůstat bez dětí odsuzuje. Začala jsem se tedy „pídit“ po vašich názorech.
„Život s dětmi je pro mě omezení“
Čtenářka Pavla, která tohle téma otevřela, mi naprosto otevřeně napsala, že odjakživa ví, že děti nechce. A nikdy se tím netajila. Před čtyřicítkou ale její okolí teprve vzalo na vědomí, že to myslí vážně. „Paradoxně jediný, komu mé rozhodnutí nevadí, je manžel.
Samozřejmě že jsme o tak závažných věcech mluvili i před svatbou, a shodli jsme se na tom, že život ve dvou nám vyhovuje a nechceme na něm nic měnit,“ psala Pavla, která má zajímavou práci, za kterou cestuje po celém světě.
Děti nikdy mít nechtěla a má pocit, že by nedokázala být dobrou mámou.
To ale neznamená, že by byla lhostejná. „Matka být nechci, ale na děti bez domova pravidelně přispívám dost peněz. Děti mám ráda, jen prostě nechci být máma a mrzí mě, kolik lidí mě za to kritizuje,“ dodává. Z mého pohledu je dobré si včas uvědomit, že pro mateřství nemáte buňky nebo se na něj prostě necítíte než být špatným rodičem.
„Na těhotenství čekám jako na smilování“
Na rozdíl od Pavly Jitka po dítěti touží. Není jí ale přáno. Sedm let se s manželem snažili, aby přirozenou cestou otěhotněla, pak zkusili umělé oplodnění, ale ani tady zatím štěstí nemají.
„Manžel nechce o adopci slyšet, doufala jsem, že názor změní, protože si neumím představit, že nebudeme úplná rodina.
Chápu ženy, které se nechtějí stát matkou, pro mě jsou ale děti smyslem života,“ píše Jitka ve svém emotivním mailu.
Podobný příběh má Světlana, ovšem ona je lesbička, takže je pro ni „pořizování“ miminka ještě o dost složitější. S partnerkou se prý několik let nemohly shodnout, jestli si vůbec dítě pořídit. Pak se ale domluvily s kamarádem, který přistoupil na to, že by si se Světlanou dítě pořídil.
Zatím se ale nedaří. „Už mi tikají biologické hodiny, moje přítelkyně je mladší, ale otěhotnět nechce, takže je to na mně, nebo zůstaneme bez dětí, a to si neumím představit. Vím, že dost lidí má pocit, že gay páry by děti mít neměly, já ale nesouhlasím.
Vím, že bych byla skvělá máma,“ svěřuje se drobná blondýnka.
Znásilnění a strach ze sexu
Další z úhlů pohledu mi dala Katka. V patnácti byla brutálně znásilněna v parku, kromě psychických následků, které už patnáct let překonává v péči psychologů, jí lékaři oznámili, že nebude v budoucnu moct mít děti. „Myslím, že nemá cenu vzpomínat na to, co se kdysi stalo. Věřte, že zapomenout nedokážu nikdy.
Následkem je pro mě také neplodnost. Na druhou stranu ze sexu mám takový strach, že si k sobě stejně žádného muže blíž nepustím. S tím, že nemůžu mít děti, jsem už vlastně smířená a okolí si o mně stejně myslí, že jsem divná.
O mé minulosti ví jen několik málo lidí, pro ostatní jsem praštěná ženská bez chlapa,“ konstatuje nenápadná třicátnice tichým hlasem.
Očima odborníků
„Chladnokrevné rozvažování o tom, 'kdy a zda' mít děti, patří k běžné realitě 21. století. Počet bezdětných žen starších čtyřiceti let stoupá. Ne každá bezdětnost je ale plánovaná. Někdy jen dojde k tomu, že se rodičovství odkládá tak dlouho, až je pozdě,“ píše na svém poradenském webu o psychologii a rodičovství doktorka Eva Labusová.
Stejně jako ona aktuální situaci hodnotí mnoho psychologů a poradců v tomto oboru. Ženy podle nich zvažují tak dlouho, až ten správný čas odplyne, a kolem čtyřicátého roku, kdy má většina pocit, že nastal ideální okamžik, protože si užily cestování, zábavu a mají dostatek financí, se často stává, že se otěhotnět nepodaří.
Americká poradkyně pro plánované rodičovství Barbara Kinsleyová píše: „Není to jen o věku, lidé v dnešní době pracují tolik, že jejich zdraví není v pořádku leckdy už po třicítce.
Někdy jsou na vině potraty, které žena prodělala v raném věku, každopádně jsem někdy až překvapená, kolik žen má problémy s otěhotněním už kolem třicítky. To ale není jediná obtíž.
Jsou ženy, které se vědomě rozhodly děti nemít, a i když žijeme v moderní době, kde je možné skoro všechno, zrovna na toto rozhodnutí se okolí dívá velmi špatně.“
Názory psychologů a poradců se vesměs shodují. Právo na vlastní rozhodnutí má samozřejmě každá žena, jen je důležité si takové zásadní rozhodnutí dobře promyslet. Může se totiž stát, že se ve třiceti rozhodnete pro život bez dítěte, ale ve čtyřiceti potkáte toho pravého a vše se změní…
Video Mohlo by Vás také zajímat: Husité budili hrůzu, jako teroristé si ale počínali i jejich protivníci, říká Čornej | Video: Martin Veselovský
Heroine.cz
Diskuze k článku:
Radana Radostová | 1. 8. 2020 12:50
Ve smrti, at chceme, či nechceme, jsme všichni sami…s dětmi i bez nich. Proč tedy poslouchat řeči – chceš umírat sama ? Nikdy bych nestála o to, abych své umírání podminovala povinností mých dětí, aby umíraly se mnou….
Jako se nerodí tátové, kteří vědí od mala, že chtějí děti, tak zrovna se nerodí ani mámy, které by si od mala říkaly totéž – toužím po dětech… Mít děti je bud o tradici – nechci vybočovat z řady.
čeká se to ode mně, všechny rodí a pečují do smrti o druhé – nebo je to o majetku, komu odkázat majetek, ale ani žádná nejsme anglická královna, která při souloži musela myslet na Anglii…s tou podmínkou se vdala za vladaře.
To všechno je podle mně důvod, proč lidé děti mají, když samozřejmě pominu nerozum mládí, kdy přijít k dětem je dříve, než na nové šaty, jak se dříve říkalo..protože mladí nepřemýšlejí, že dětem musí mít co nabídnout – bydlení, dobré školy a rodinné, fungující a přijatelné zazemí.
Kdo děti mít raději neměl, se většinou pozná, když děti dospějí a ukáže se, že nejsou takoví, jaké jsme si je vysnili a to z jednoduchého důvodu, děti napodobovali nás, od nikoho jiného se prakticky neučí, takže jsou naší vizitkou, jací jsme my…a to se mnoha lidem nelíbí, ta nahá pravda o rodině.
Osobně zastávám názor, že jediná věc, kterou člověk opravdu musí,je, že všichni musíme jen umřít, jinak nemusíme nic a podle toho žijeme. Podle našich vlastních rozhodnutí a máme na ně právo všichni – muži i ženy.
Mám pochopení pro ženy, které chtějí žít jako muži, protože si nevybraly, že se chtějí narodit jako ženy a jsou také rády svobodné, bez koulí na nohou, jako to mají muži, kterým nikdo a nic v životě nebrání. O to více by rádi zotročili ženy. Mám děti a není mi dvacet a přestože mám opravdu hodné a pracovité děti, v dnešní době bych si děti rozmyslela..
Nečeká je nic dobrého, boj o přežití na přelidněné planetě nebude snadný kvůli sobeckosti a sebestřednosti lidí, jsem překvapená rozmazleností dnešních mladých lidí, kteří odmítají dospět a převzít odpovědnost za svůj život, to bych dnes svým dětem opravdu nepřála.
A nejsem si jistá, že by ty nenarozené děti o to stály, život není tak krásný, jak se nás snaží přesvědčit ti, co se narodili tak dobře, že nechápou starosti druhých, když je sami nezažili..
A to se považuji za optimistu, ale zvyšující se trend konzumace alkoholu a drog, nechuti k práci a pohrdání autoritami, kdy demokracie a svoboda se týká jen nás a druhým ji odpíráme, mně i nadále přesvědčuje, že dnes bych děti mít nechtěla, abych nepřiváděla na svět neštastné bytosti, které jsem nezodpovědně donutila žít. Mít děti není povinnost ani ženy, ani muže a všichni to velmi dobře víme, protože nikdo za nás ty děti vychovávat nebude, takže rozhodnutí je jen na nás. A není tedy možné sobecky požadovat na ženách děti, když je pak v tom necháme, aby to byly ony, kdo musí pečovat, vychovávat, živit…a to několik desítek let…a nikdo jim nepomůže, nebo znáte snad zemi, kde nabídnou bydlení a práci mámě s dětmi ? Já ne…máme tedy na ženy příliš vysoké nároky, mějme je i na muže… Rozhodnutí, jak budeme za ně platit i alimenty, tedy jedinou jejich povinnost, vždyt ani rodit či pečovat nemusí, nasvědčuje tomu, že žena s dětmi je opět na kraji společnosti a na muže pohlížíme jako na obět…
Z tohoto důvodu nebudu volit hnutí, které je ted u moci, abychom nakonec nedošli k zákonům, že ženy budou muset živit děti i muže. Tak sprosté mi to připadá, jak stát pečuje o muže.
Milena | 31. 7. 2020 12:56
Dobrý den, děti nechci a vždy jsem měla pocit, že nechci. Bude mi 30. Není to proto, že mám strach,nemám peníze, bojím se zodpovědnosti, nebo mám ráda své pohodlí. Netikají mi biologické hodiny, nikdy jsem se netěšila, až budu mít děti. Lidé se mě neustále vyptávají. Dávají mi nepříjemné otázky. Neustále.
Proč? Si sobec? Kde máš smysl života? Chceš umírat sama? Nejvíce teda cizí lidé, což mě teda upřímně děsí. Asi jsem byla vychovaná jinak a díky za to. Stejně jako rodiče vyznávám to, že si každý může vybrat a hlavní je aby byl šťastný a spokojený. Většina lidí je překvapených, když zjistí, že hned po střední jsem si našla práci, kde jsem 10 let.
Odstěhovala jsem se do svého bytu a starala se o sebe. Nevystridala jsem tuny můžu. Vím, co je spoření. Jsem vdaná. Většinu volného času trávím na zahrádce a rekonstrukci domu s manželem. Oni totiž lidé si mě hned automaticky škatulkují – nechce děti = je to povaleč,lenoch, samá zábava, rozhazování peněz. Ještě lepší je, když Vám řeknou, že je to póza.
Tomu vůbec nerozumím. Většina lidí, což mě teda děsí taky ,Vám řekne, že je to smysl života mít děti. Jinak nebudu šťastná. Já jsem teda žila v domnění, že být šťastný je stav mysli a že šťastným se uděláte hlavně vy samy..taky špatně evidentně. Ještě chci říct, že pracuji v ženském kolektivu. Všechny mají děti. A víte co poslouchám celé dny? Jenom stěžování si.
Jsou nevyspalé, unavené, frustrované spoustu času v práci tráví tím, že řeší děti – nemoci, tábory,školu, hlídání. Jsou nepřítomné, stále na telefonu, dělají za ně úkoly atd. Běžná praxe. Jedna kolegyně má dceru co nedodělala školu a už má ve svých 25 letech snad dvacátou praci a neustále ji živí. Druhá kolegyně má dceru co spadla do pruseru a platí za ní dluhy.
Další má dva kluky co jsou nezvladatelní manžel pořád v trapu a ona zralá na psychiatra jak sama říká a takhle bych mohla pokračovat dál. Z deseti z nich mají dvě funkční vztah. Jediné co je zajímá jsou ty děti. Ukamenovali by matku co si vyjde někam bez dětí. Chodí cvičit? A co děti? Víkend s kamarádkama ? Krkavčí matka.
Manžel je pro ně jen peněženka nebo přítěž co doma nevrací prkýnko nebo dělá bordel. Většina z nich otěhotněla před 20 nebo těsně po ní. Dle jejích slov“dřív byla jiná doba a byly by divný kdyby už neměly děti“. Teď jsou nešťastný, věčně unavený, protivný. Sex je nezajímá. Manžel je Ňouma. Jediný co je zajímá jsou deti, protože jinej smysl života nemají.
Nemají moc přátel, žádné koníčky. A když je pak vidím jak jsou strhaný, nervózní věčně nešťastný jak Vam tvrdí, že bez dětí nikdy nebudu šťastná musím se smát.
Co tím vším chci říct? Všem přeji štěstí. Ať mají nebo nemají děti. Nevím proč mi netikají biologické hodiny nevím proč moje tělo o dítě nestojí. Mockrát jsem se sama sebe ptala. Prostě to tak je.
Moc bych si přála, aby se každý staral sám o sebe a přála bych si aby lidi pochopili, že možná jsem nenormální, ale neexistuje žádný kouzlo ani prášek aby se mi hodiny roztikaly.
A taky, že ty otázky jsou netaktní a že každý má právo rozhodovat o svém životě a těle.
Jarča P. | 29. 7. 2020 9:30
Myslím si, že je to dnes skutečně každého věc a rozhodnutí, zda děti mít či nemít. Sama jsem si v životě užila neskutečné peklo, po devítiletém vztahu na „psí knížku“ jsme se s dnes už bývalým manželem vzali, do vztahu jsme šli s tím, že nemůžu mít děti (vrozená vývojová vada).
Takže po pár letech čekání a všemožných psychologických testech jsme adoptovali dva sourozence a zdálo se, že je to největší štěstí, které nás potkalo. Syn měl 2,5 roku a dcerka necelý půlrok (resp. jsme ji měli na návštěvách od narození, ale muselo se dle našich debilních zákonů čekat na nezájem ze strany biologické matky, což stejně nastalo).
Asi 4 roky jsme si užívali pocit, že teď jsme konečně rodina, poté manžel začal podnikat a s narůstajícím sebevědomím si také pořizoval čím dál mladší a nákladnější milenky, zkrátím to, rozvedli jsme se a já zůstala s dětmi sama (manžel neplatil ani výživné, on se prý rozvádět nechtěl, stačilo, abych tolerovala jeho vztahy a makala pro něj jak otrok, což se zase přestalo tak trochu líbit mně, takže jsem přišla o vztah, o dům, o peníze a začala jsem úplně od nuly znovu). Po nějakém čase jsem navázala nový vztah s mužem, který děti nikdy nechtěl, přesto toleroval ty moje dva dárečky, choval se k nim hezky a 10 let jsme měli naprosto bezproblémový vztah (bezproblémový mezi námi, děti mi dělaly takové problémy, o kterých se raději nebudu dlouze rozepisovat), ale když dítka dospívala, tak značně přitvrdila v takových věcech, že se zadlužovala, nedoučila, kradla nám peníze….. bylo toho prostě mraky. Pohár trpělivosti přetekl a první šel z domu dospělý syn. A dcera, když měla 16 let, tak si začala roční vztah s mým přítelem (jasně, byli na to dva, taky nikoho neviním a měla jsem na tom svůj podíl – psychické problémy jak z dětí, tak i ze smrti mého milovaného táty, dlouho jsem se s tím prostě nemohla srovnat), já jsem o ničem neměla ani tušení, vždycky jsem musela mít 2-3 práce, abych to vůbec utáhla. Závěr? Po 10 letech jsem se rozešla i s přítelem, dcera mi pak dávala zabrat až do své dospělosti, začala se stýkat s problémovými lidmi, rovněž za ni jsem platila spoustu dluhů, takže až teď po padesátce jsem myslela, že už budu poprvé za celý svůj dospělý život žít sama za sebe. Bohužel už mám pouze maminku (80 let), protože před 2 měsíci spáchal můj jediný bratr sebevraždu. Takže rozhodně se nedivím ani těm, co odmítají nějakou zodpovědnost a starost o děti, nikdo neví, jak dopadne a rozhodně nikoho za jiný názor nesoudím a neodsuzuji. Mít děti jenom proto, že tak se to přece musí, je opravdu největší hloupost v rozhodování o budoucnosti.
Renika | 28. 7. 2020 17:59
Říká se, že první polovinu života nám kazí rodiče a druhou polovinu děti. Studovala jsem při zaměstnání dálkově VŠ technického zaměření, takže jsem po dobu studia dítě prostě nechtěla, i když jsem byla vdaná. VŠ jsem dokončila ve svých 28letech. Vzápětí jsem dostala pozici v zaměstnání, která mě bavila. Manžel dítě neřešil, byl jen o 1 rok starší než já, nechával to na mně.
Já jsem už rodiče neměla a manžel měl pouze maminku, která byla na druhém konci republiky a která sice už dvě vnučky měla, ale nepatřila mezi babičky, které by bavilo o ně pečovat. Pracovala jsem v převážně mužském kolektivu. Čili jsem netrpěla žádnými otázkami ohledně dítěte ani od příbuzných, ani v zaměstnání. A mně se ani po ukončení dálkového studia nechtělo otěhotnět.
Nechtěla jsem totiž už měnit styl života, který jsme žili. Cizí mimina (kamarádek, známých) mě nechávaly naprosto chladnou, vůbec jsem netoužila si je pochovat a většinou se mi ani vzhledově nelíbily, měly třeba placatou hlavu, nebo byly až moc buclaté, nezdály se mi nijak hezké, naopak některé byli docela ošklivé. Prostě můj mateřský pud před třicítkou absolutně žádný.
Ještě tak se mi občas líbily větší děti 2 až 4 roky, ty už bývaly hezké. Ovšem jakmile začaly fňukat apod. tak jsem si vždycky v duchu řekla: no, tohle fakt doma nechci. A tak myslím, že bych se zařadila mezi bezdětné z vlastního rozhodnutí a natrvalo. Jenže ten nahoře to zařídil jinak.
Byli jsme s mužem a partou na třítýdenní dovolené (horská turistika v Rumunsku, dá se říci mimo veškerou civilizaci…). Nejprve jsem ztratila spermicidní globule, nevím jak, ale stalo se. Měli jsme s sebou i prezervativy, tak došlo na ně. A po dvou dnech se stala muži nehoda s ochranou. Pokud bych byla v civilizaci, měla bych přístup k postkoitální pilulce, 100% bych ji použila.
Utěšovala jsem se tím, že bych měla být v neplodných dnech. Opak byl pravdou. Jít na potrat v 32letech, no už jsem viděla gynekologa, jak se na to tváří. Rozhodující však pro mě bylo, že manžel nechtěl, abych šla na potrat. Řekl, že pokud si k nám někdo takhle prosadil svůj příchod, tak ho chce přivítat. A je faktem, že i když jsem dítě nechtěla, tak jít na interrupci se mi příčilo.
A tak jsem porodila a dostala syna do náručí. A všechno se změnilo, oxytocin udělal své. Syn měl nádherně klenutou hlavičku :-), měl 3,20 kg takže žádný cvalík, byl jako panenka a prostě byl krásný 🙂 Kojila jsem ho rok, takže pohoda, mléko bylo vždy po ruce, takže jsme s ním mohli i různě cestovat. Půjčovali jsme si na výlety a dovolenou od známých obytný vůz.
Doma jsem s ním byla do jeho 4 let (v jeho 2 letech jsem začala pracovat z domova na zkrác. úvazek. A nikomu bych ho nesvěřila (myslím svěřit au pair a jít vydělávat). Chtěla jsem si užívat jeho existence, být při něm. Možná to bylo i tím, že byl většinu času vyrovnané a usměvavé dítě. Například mi nikdy nedělal scény ani venku ani doma.
Samozřejmě se můj život od základu změnil, ale ani jedinkrát jsem nezalitovala, že jsem ho přivedla na svět. To, že si náš syn „prosadil“ příchod na svět přes naše a především moje původní rozhodnutí, považuji za jednu z nejkrásnějších událostí v mém životě a jsem vděčná, že se tak stalo.
Ve skrytu duše jsem přesvědčena, že proto byl už od mimina většinu času takové vyrovnané a usměvavé a vřelé dítě, protože nám chtěl oplatit, že jsme ho nechali se narodit. Dnes studuje VŠ technického zaměření, už se osamostatnil a bydlí se svojí slečnou.
Druhé dítě se nám (již plánovaně) narodilo v mých 39letech, je to děvče. U té jsme museli hlídat hranice, protože hodně zkoušela, co si „ještě může dovolit“. To jsme u syna neznali, tam mi připadlo, že se vlastně vychovával sám.
Tak to je můj osobní příběh o tom, jak jsem plánovala nemít děti….
Dnes je taková doba…
Na dobu a zvláště na tu dnešní a obzvláště na tu dnešní takovou se totiž vymlouvá kdekdo, a to především, když dělá něco, co ani sám za docela správné, moudré či fair nepokládá. Ostatně, jinak by se ani dnešní dobou zaklínat nemusel.
Dělají to samozřejmě ponejvíc mladí lidé, kteří o době ještě nic nevědí – a teprve starý pamětník si řekne, že vždycky nějaká taková dnešní doba byla, je a patrně nadále bude. Prvních dvacet let své psychologické praxe jsem té době také ještě víceméně věřil, těch dalších skoro už třicet pět let jsem k dnešní době hodně skeptický.
Ne, že by se nic neměnilo – naopak, mění se toho moc, jenomže výmluva zůstává výmluvou. Před půl stoletím jako dnes.
Vidím chlapce a především děvčátka sotva třináctiletá, jak sedí v parčíku před školou a zapalují si cigarety s rutinou hodnou válečných veteránů.
Jenomže tohle dělali (ne sice jejich prababičky, ale) jejich pradědečkové – a stejně tak dobře věděli, (ne sice, že to přispívá k rakovině, jak jim dnes káže ministr zdravotnictví, ale) že to kazí zdraví a že se zlého návyku nebudou moci zbavit, až jednou budou chtít.
Dnes jsou diskotéky, někdy i s drogami – bývaly tancovačky a jaké! A bývaly rvačky a jaké! A s alkoholem jako dnes. I otravy alkoholem dětí pod 15 let bývaly. Dnes je jiná doba, řeknou ti mladí a myslí si, že svou sexuální revolucí zasadili rozhodující ránu staré společnosti.
Jenomže revolucí už tu bylo nepočítaně a jen málokdy k dobrému. A těch sexuálně nevázaných mladých i postarších bývalo i za mého mládí také požehnaně. Jen to lépe maskovali.
Každá doba má své soudce
A že jsou lidé jenom na peníze a že jeden druhému závidí nos mezi očima, to také slyším už od doby, co jsem začal lidské řeči rozumět. Dnes to ovšem vnímám už z nadhledu. Slyšel jsem z televize, jak paní učitelka, která 1.
září stávkovala, řekla, že když jsou muž a žena oba učitelé, nemohou si vydělat na auto a na dovolenou u moře. Copak je tohle normální?!, dodává k tomu rozhořčeně. Jenomže každá doba má to, co je normální a co je nenormální.
Kdo však je ten pravý soudce, který by dovedl něco takového spravedlivě posoudit a vést tu správnou demarkační čáru mezi jedním a druhým? Tohle dilema už zažívám také těch svých víc než padesát profesionálních let. A osobně musím přitom myslet na dobu, kdy nás, tj.
muže psychologa ve zdravotnictví a ženu zdravotní sestru na mateřské i po ní, opravdu ani ve snu nenapadlo stávkovat, že si dost nevyděláme. Jo, taková byla tehdy normální doba. Co se moje žena na děti našila – a co se naše děti nanosily odložených věcí od přátel a jak se v tom nadnášely!
Jenomže to jsem zabloudil trochu do jiných sfér a měl bych se vrátit ke svému kopytu. Slyším totiž také už těch padesát let, že lidé dnes nemají na děti čas, protože mají jiné zájmy. Nejčastěji jsou to ty nešťastné peníze, ale někdy také kariéra, mimořádně vyčerpávající zaměstnání, cestování a kdovíco ještě.
„Posadí děti před televizi, a víc se nestarají,“ říkají kritičtí pozorovatelé a strážci dětského blaha. Bohužel, někdy mají pravdu – ale vskutku jen někdy, a to spíše zřídka. Ono tomu tak bylo těch padesát let, která mohu přehlédnout, vždycky tak. Trochu přeženu, když řeknu, že ten, koho baví bavit se s dětmi, ten se s nimi baví – a kupodivu i čas si na to najde.
A koho to nebaví, ten vskutku prostě nemůže, protože prostě musí dělat něco jiného.
Jsem optimista
Pořád ale naštěstí vysoce převažují rodiče a babičky a dědečkové, které to baví – a to je dobře. Je v tom i naděje do budoucna. Jsem optimista.
Podstatnou věcí tady není čas, nýbrž náš žebříček hodnot – zkrátka, čemu dáváme přednost, a to jak teď okamžitě, tak celkově, životně, zásadně.
Jde tu o vztah, zájem a motivaci lidské (ženské i mužské) lásky ke svému potomstvu, zabudované do nás předchozím statisíciletým vývojem lidského rodu. A toho času děti vskutku nepotřebují mnoho.
Nepotřebují, aby je někdo neustále hladil nebo držel za ruku a o něčem přesvědčoval. Co potřebují především, je jistota, že tu mají někoho svého, ke komu patří a kdo patří k nim, na koho je spolehnutí, kdo jim vždycky přijde na pomoc a kdo s nimi sdílí jejich smutky, bolesti, zábavu, legraci a radost ze života.
Naprostá většina lidí v našem národě vždycky byla zaměstnána, vždycky pracovali muži i ženy, a to zpravidla tak tvrdě, že na to dnes už ani nechceme pomyslet – a vždycky šlo o peníze a na děti nebylo nikdy dost času.
Ale zájem a vztah a ona mateřská a otcovská motivace tyto překážky vždycky dovedla překonat. Až na výjimky ovšem, neboť ty jsou, bohužel či naštěstí, nutným průvodcem kterékoliv přírodní zákonitosti.
A s těmito výjimkami se pracovně trápíme my psychologové.
Mít děti je luxus?
Chodí za námi novináři s obligátní novinářskou otázkou, co se v posledních letech v naší rodině změnilo, a chtějí slyšet nějaký ten katastrofický scénář. Odpovídám, že podstatný problém je v tom, že v dnešní rodině je málo dětí – jedno, dvě, velmi zřídka tři. Následkem toho jsou děti, především ovšem jedináčkové, ve zvláštním nebezpečí: rodiče jim vnucují blahobyt!
V této souvislosti slýchám výroky, které mne zvláště silně tahají za uši. On je to vlastně výrok jeden ve dvojí verzi. Že totiž dnes si nemůžeme děti dovolit (a to žádné, nebo nanejvýš jedno) a že děti jsou dnes tak náročné, že normální rodina nemůže jejich potřeby a požadavky uspokojit. Jinak řečeno, mít děti je dnes pro rodinu čím dál větší zátěž, mnohdy prostě neúnosná.
Už je tomu tak od dávných dob, že chudí lidé mívali více dětí než ti bohatí.
Dnes v době účinné antikoncepce tento rozdíl do značné míry vymizel, takže si „děti nemohou dovolit“ nejen ti, kdo vydělávají statisíce, ale ani ti, kdo mají příjem pod celonárodním průměrem.
Obojí soudí jednak, že by se neuživili, a jednak, že kdyby měli třeba dvě nebo dokonce tři, že by jim nemohli věnovat to, co dnešní doba vyžaduje.
Moc to stojí. Dříve se na děti doma šilo a spravovalo, dnes se všechno kupuje nové. Plenky se praly, dnes jsou na jedno použití.
Kojencům a malým dětem se doma vařilo, dnes se kupuje umělá výživa (pokud matky nekojí, což je už od pravěku moderní a chvályhodné a ze všeho nejlacinější a nejpohodlnější). Práce s dětmi a kolem dětí se fakticky scvrkla na minimum.
Naproti tomu však silně přebujela jiná tendence.
Badatelé, kteří si říkají „univerzalisté“ a kteří sledují, co je na světě společného všem lidským kulturám, celkem spolehlivě ukázali, že jedním z podstatných znaků všech kultur (až zase na zákonité výjimky) je své děti krášlit, zdobit a víceméně se jimi chlubit. No, a to je zřejmě to, co je v pozadí za oněmi dnešními stížnostmi. Jenomže tato tendence přebujela tak moc, že se až obrátila proti existenci dětí samotných.
Není to ovšem jen ta vnější paráda, ale dnes i ta nejrůznější módní výstroj a výzbroj, od nových modelů kočárků až po horská a velehorská kola.
A není to jen koupání v Máchově jezeře, ale naprosto nutné a nezbytné ozdravné pobyty batolat s rodiči (a pak ještě s babičkou a dědečkem) na Kanárských ostrovech – a ovšem zima v Alpách, jakmile se na lyžičky postaví. Pravda, něco to stojí – ale co by člověk pro děti (tj.
pro to své jedno jediné) neudělal, když to přece tak nutně potřebují. Kterépak děti dnes pijí u nás vodu z vodovodu? (A vždycky mě napadne, zdali ti, kdo popíjejí coca colu, pomyslí také někdy na UNICEF, který shání každou korunu na pomoc dětem v Africe, aby se vůbec někdy k pitné vodě dostaly.
) Dříve se naši mladí myli, dnes pod vlivem amerických seriálů nemít denně horkou sprchu (což je současně opatření proti stresu) by zajisté bylo nenormální. A víte kolik stojí dnešní naši mládež nezbytná kosmetika?
Nevymlouvejme se na dobu!
Nevymlouvejme se na tu dnešní takovou dobu a přiznejme si, že jde o hodnoty – a to kupodivu spíš o ty povrchní a nehluboké, jako je pohodlí, zábava, tělesný zjev, sex, vnější blahobyt, čili „mít“ a ne „být“.
Nedivme se, že děti vyrůstající v takovémto vnějším (primitivním konzumním) blahobytu stávají se nutně a zákonitě (primitivně a konzumně) náročnými. Co jiného jim zbývá, nemají-li úniku z této růžové blahobytné atmosféry, která postihuje jak širší okruh společenský, tak užší okruh rodinný.
Ruka módy v takovémto prostředí, to je pořádný ocelový dravčí spár, i když se tváří jako hedvábná mazlivá pacička. A nečekejme, že reklama bude kázat skromnost, kam by přišla!
Že by nebyly nějaké obranné prostředky? Ale jsou – jako ostatně vždycky, když hrozí nějaké nebezpečí! Když ubylo fyzické práce a sílu svalů začaly opravdu efektivně nahrazovat stroje, začal se rozvíjet sport a tělocvik (zase se mi připomíná náš Sokol jako celonárodní hnutí).
Pak lidi začali masově běhat pro zdraví a chodit z Prahy do Prčice, namáhají se ve fitcentrech, dřou se pro vlastní potěšení z fyzické námahy, vymýšlejí nové a nové sportovní disciplíny – někdy sice z narcistické touhy po tělesné kráse, ale většinou skutečně proto, že jim pohyb a práce a zátěž kostry a svalů prostě schází. Hledí to nějak uspokojivě nahradit.
Ke cti přišlo programové otužování. Staví se bazény a chodí se plavat. V Americe už dost dávno přestali s kouřením.
Je hodně rodin bezdětných, ne všechny ovšem z vědomého rozhodnutí. Je až příliš mnoho rodin s jedináčkem, a to už velkou většinou z vědomého rozhodnutí a s odvoláním na takovou dnešní dobu.
Ale na tomto demografickém pozadí se najednou urodila celá řada velkých pěstounských rodin, které přijímají do své péče několik (někdy se nám psychologům zdá, že až příliš mnoho) cizích opuštěných dětí. Mnohdy i dětí s různým tělesným nebo psychickým postižením.
Nemohou si toho moc dovolit, ale berou to jako normální okolnost, jež samozřejmě doprovází jejich životní rozhodnutí. Starostí mají zajisté nemálo, jak jinak s tolika dětmi. Ale žije se jim kupodivu dobře – těm dospělým i těm dětem.
Čas je tu naplněn vrchovatě a neméně vrchovatě jsou naplňovány i základní psychické potřeby jedněch i druhých. Vím, o čem je řeč – byl jsem u toho jako ten legendární pan Povondra vskutku od začátku.
Vzpomínám, jak mi to vysvětlil už kdysi dávno jeden asi jedenáctiletý chlapec z rodiny, kam z batolecího dětského domova přijali malou opuštěnou cikánečku, a to do adopce, protože tehdy ještě zrušení pěstounské péče trvalo.
Stačila mu na to jedna věta, ale ta byla nad všechny možné učené řeči – však jsem si ji také zapamatoval na celý život. Povídá: „Víte, u nás doma je pěkně, my se máme všichni spolu rádi – a tak je tu vždycky ještě místo pro někoho dalšího.
“ A pak řekněte, nejde-li o hodnoty!
Ale tohle je zatím jen první stupeň. Ještě hlubší ponor do životních hodnot mají a více nám o tom dovedou povědět lidé, kteří vychovávají děti s vážným nebo velmi vážným mentálním postižením. Těm by měly naše sdělovací prostředky naslouchat!
Když se tak na to lidské hemžení dívám z toho svého povondrovského nadhledu, mám zato, že teď o životních hodnotách vím přece jen trochu víc, než když jsem se v tom víru motal sám se svou rodinou. A tak mě napadá, co kdyby si někteří z těch, co se vymlouvají na takovou dnešní dobu, přece jen třeba dali ode mne říct? Co bych jim vlastně poradil?
Víte co? Řekl bych: „Chcete-li mít děti (protože těm, kdo děti nechtějí mít, nemám, co bych poradil), pak mějte aspoň tři – kvůli těm dětem a konečně i kvůli sobě.“ Čas budete mít naplněný vrchovatě a méně budete myslet na zbytečnosti. A budete-li se mít všichni rádi vespolek jako v té pěstounské rodině, budete mít docela pěkný život – i v té dnešní době!