Dvoumiliónová škoda byla vyčíslena po požáru domu v obci Zálezly, části obce Kovanín. Požár byl na operační středisko Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje nahlášen v…
Je cílem vlády Andreje Babiše chránit životy, anebo prodávat antigenní a PCR testy? Pokud je cílem to první, o čemž se dá pochybovat, jedná vláda zcela…
Milí Jihočeši, mám pro Vás zase hlášení, jak budeme tenhle týden očkovat. Má nám dorazit 9360 dávek vakcíny Pfizer. Dále 5200 vakcín společnosti Moderna a…
Celé vydání deníku v digitální podobě můžete číst po kliknutí na obrázek:
Zpravodajskou relaci spustíte kliknutím na obrázek: Zastupitelé města na svém únorovém zasedání odsouhlasili prodej teras pod Hvězdou pro stavbu polyfunkčního domu. Strakonický pivovar se statečně…
V uplynulých 24 hodinách zaznamenali hygienici na jihu Čech 186 nově potvrzených případů SARS-CoV-2. Kumulativní počet diagnostikovaných od vypuknutí pandemie vzrostl na 82 459…
Výbornou práci předvedli kriminalisté z Toxi týmu Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, když se jim podařilo odhalit pachatele, který pěstoval ve velkém rostlinu konopí. Kriminalisté…
Správu a údržbu silnic (SÚS) Jihočeského kraje povede žena. Rada Jihočeského kraje jmenovala do funkce ředitelky Ing. Andreu Jankovcovou. Byla nejúspěšnější z třinácti uchazečů. „Jsme…
Ve středu 24. března bude zahájena rekonstrukce ulice 1. máje ve Vimperku. Stavební činnost bude rozdělena na dvě etapy. První etapa bude probíhat v úseku…
Kalendář pro všechny týdny roku 2021 můžete prohlížet po kliknutí na obrázek:
Inzerce v této rubrice je bezplatná. Nabídky ke zveřejnění posílejte na adresu [email protected], a to ve formátech PNG, JPG nebo textových dokumentech (bez vložených…
Celý měsíc Březen – za kamna vlezem. Panská láska, ženská chuť a březnové počasí není stálé. V březnu vítr břízy fouká. V březnu vítr, v dubnu déšť -…
Pro zobrazení rubriky klikněte na obrázek:
Řeznictví uzenářství a jatky Jan Rataj, prodejna Vimperk – Pivovarská ulice (suez) V naší prodejně zakoupíte každý den čerstvé maso z českých chovů a z…
Aktualizované jízdní řády společnosti Švarctrans pro autobusové linky do Prahy a zpět Jízdní řád městské hromadné dopravy ve Vimperku Správa železnic zveřejnila nový jízdní řád pro…
Pražské věže Malostranské … © 2016 by Marek Nahodil Galerii Marka Nahodila v MAGAZÍNU Za krásnější Vimperk najdete zde:
Truhlářský ateliér Kůs
Připomeňme si další pamětihodné události z české historie, které měly pro naši zemi zásadní význam. V této souvislosti dodávám, že následující výběr a komentář jednotlivých…
Prachatice a Vimperk So, Ne, svátky 8:00 – 10:00 hod. Datum Lékař Adresa Telefon 6. – 7. 3. MUDr. Toman poliklinika Vimperk 388 415 761 13. 3. MUDr. Hemmerová Nemocniční 204, Prachatice 388 317 400 14. 3. JBBH s.r.o….
Mimořádná změna jízdního řádu !V sobotu 26. prosince nepojede vlak ze Strakonic ve 21:19 do Vimperka. Cestující místo toho využijí až následující vlak s odjezdem…
Pro zobrazení stránky klikněte na obrázek: www.spirit.cz
Při třídění pacientů s covidem nedostanou automaticky přednost mladší
České nemocnice se plní pacienty s covidem-19. Ještě nenastala situace, že by pro někoho nebylo místo, jako tomu bylo na jaře v Itálii, ale pokud se exponenciální nárůst nakažených nezastaví, taková chvíle teoreticky přijít může.
Když se v takových situacích ocitli na jaře italští lékaři, museli se často rozhodovat, komu pomůžou, a komu už ne. Kdo dostane plicní ventilátor nebo lůžko na jednotce intenzivní péče, kdo nikoli. Zdejší lékaři na takové situace zatím nejsou příliš připraveni.
V těchto dnech už ale vzniká doporučení, které jim má pomoci, jak se v těžkých chvílích rozhodnout. Tým vytvářející tato doporučení dal dohromady vedoucí Klinické skupiny Covid při ministerstvu zdravotnictví a národní koordinátor intenzivní péče Vladimír Černý.
Kromě lékařů jsou v něm zastoupeni také právníci a etici. Jedním z členů týmu je i lékařský etik, přírodovědec a katolický kněz Marek Vácha.
„Cílem takových doporučení je, aby se lékaři nemuseli v nemocnicích rozhodovat ad hoc, jakým způsobem pacienty třídit. Ono to vlastně není nic úplně nového, my jsme tohle studenty léta učili v rámci lékařské etiky jako teorii, nikdy jsme si však nemysleli, že to budou jednou potřebovat v praxi,“ říká Vácha, který vede Ústav etiky na 3.
lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Doufá, že k nedostatku lékařské techniky nebo personálu nedojde, pokud by však taková situace nastala, klíčem k rozhodování o tom, komu dát přednost, podle něho nebude jen stáří pacientů. „Věk je pouze jeden z parametrů, které se berou v úvahu, ale vždy se zkoumá prognóza pacienta – a ta je širší,“ říká.
V českých nemocnicích zatím ještě nenastala situace, že by pro někoho nebylo místo, taková situace ale brzy může nastat. Když se v takových situacích ocitli na jaře italští lékaři, museli se rozhodovat, komu pomůžou, a komu už ne. Kdo dostane plicní ventilátor nebo lůžko na jednotce intenzivní péče, kdo nikoli. Co v takovou chvíli budou dělat čeští lékaři? Existuje pro ně návod, jak se zachovat?
V lékařské etice tohle řeší takzvaný princip spravedlnosti. Když se mají lékaři rozhodovat, komu pomoci dříve, říká se tomu triáž. Jedná se o situace, kdy máte nedostatek času, malé množství personálu a pomůcek a obrovské množství raněných. Dochází k tomu například ve vojenských nemocnicích za války.
Obecné pravidlo je jednoduché: snažíte se s minimem toho, co máte, udělat maximum dobra pro záchranu pacientů. Vojáky roztřídíte do tří skupin. Chodící raněné necháte být, protože to vydrží.
Těžce raněné necháte taky být, protože do nich byste investoval obrovské množství úsilí a nedostatkového materiálu – a vzhledem k nedostatku času s nejistým výsledkem.
Ošetřujete tedy středně těžce raněné, kteří by bez vaší intervence zemřeli, ale vy jim zachráníte život a nebude vás to stát tolik času a energie.
Například arabský atentátník se odpálí v izraelské restauraci, přijede sanitka a stará se napřed o otevřené zlomeniny s krvácením, a teprve potom o ty s podezřením na poranění vnitřních orgánů. Je tam naprosto utilitaristický kalkul: snažit se s minimem prostředků zachránit co nejvíc životů. V tuhle chvíli se Česká republika stává tou vybuchlou restaurací. Pacienti proudí do našich nemocnic – a my tu triáž musíme udělat.
Marek Orco Vácha • Autor: DVTV
Podle jakého klíče budou české nemocnice třídit pacienty s covidem?
Když normálně mimo pandemii přijde pacient do nemocnice, ošetřujeme ho a léčíme čistě podle jeho diagnózy. V případě zahlcení nemocnic vlnou pacientů s covid-19 ale léčíme podle očekávané prognózy. To znamená, že léčíme tam, kde si myslíme, že má nejpravděpodobněji ta léčba smysl. Chci předem upozornit, že to neznamená, že třídíme pacienty podle věku.
Věk je pouze jedním z kritérií. Snažíme se léčit pacienty, u kterých naše intervence bude dávat smysl. To je obecný princip. Jaká budou ta kritéria a jak by měl vypadat konkrétní postup nemocnic, to je na velmi odborné posouzení. Nemohou to dělat jen filosofové nebo právníci, ale především lékaři. Takové doporučení pro nemocnice v těchto dnech už vzniká.
Jak jsem ale řekl, je to velmi složité a přichází do toho řada dalších neznámých. Například to, jak se stalo už tento týden v Liberci, že nemocnice začínají odsunovat plánované operace. V nemocnicích se stává, že lékaři musí řešit, jestli budou léčit pacienta, kterého operaci mají třeba naplánovanou a nemá nic společného s covidem, nebo pacienta s covidem.
To není jednoduché rozhodnutí.
Existují už teď sepsané instrukce či doporučení, jak v takových situacích postupovat?
V těchhle dnech vzniká pracovní skupina, která tyto guidelines vytvoří. Jejím iniciátorem a vedoucím je profesor Vladimír Černý. Skupinu tvoří lidé, kteří se znají, protože už jsme spolu dříve dělali pro lékařskou komoru jiná doporučení.
Není triviální takové doporučení vytvořit, vyžaduje to hluboký ponor do urgentní medicíny, a k tomu tam musí být i věci právnické a etické. Cílem takových doporučení je, aby se lékaři nemuseli v nemocnicích rozhodovat ad hoc, jakým způsobem pacienty třídit.
Ono to vlastně není nic úplně nového, my jsme tohle studenty léta učili v rámci lékařské etiky jako teorii, nikdy jsme si však nemysleli, že to budou jednou potřebovat v praxi. Současná doba je ale v mnoha způsobech nová.
Čtěte také: Vláda zpřísnila opatření a nepřestává slibovat, že krize brzy pomine
Kdo všechno je v týmu?
Hlavní slovo mají odborníci vytrénovaní v urgentní medicíně, lidé, kteří pracují na ARO. Pak tam jsme my, lékařští etici a v minulých skupinách tam vždy byli také jeden dva právníci.
Kdy toto doporučení, jak pacienty třídit, bude hotové?
V horizontu několika dnů, předpokládám.
Co vás k přimělo toto doporučení začít tvořit?
Volají po tom sami lékaři, chtějí, aby byla nějaká pravidla hry. Ale není to vůbec jednoduché. Máte třeba onkologického pacienta a ani já, ani vy nevíte úplně přesně, co se stane, když jeho operaci odsunete o týden a místo toho se budete starat o pacienty s covidem.
Kdy zachráníte víc životů? Do hry přichází obrovské množství neznámých a proměnných. Další otázka je, jak třídit pacienty, kteří mají covid – jak už jsem řekl, tam třídíme podle očekávané prognózy.
Ale pak musíme brát v úvahu i tu spoustu pacientů, kteří s covidem nemají nic společného, přesto trpí tím, že nemocnice jsou zahlcené.
Už se to stalo?
Jeden z takových případů byl třeba už na jaře hudebník Dušan Vančura ze Spirituál kvintetu. Měl banální zánět zubu, bál se jít kvůli covidu do nemocnice a na následky zánětu zemřel. Bylo mu 82 roků, ale kdyby šel do nemocnice, normálně bychom to vyřešili.
A můžeme se dostat do situace, kdy budeme mít pacienty, kteří potřebují běžnou lékařskou péči, ale budeme je muset odsunovat kvůli covidovým pacientům. Tím úzkým hrdlem láhve českého zdravotního systému přitom nejsou lůžka, ale nedostatek personálu.
Vznikla tu akce, že se v Letňanech postaví nemocnice a naženeme tam mediky – ale takhle to úplně nefunguje.
Infekční klinika v Nemocnici Na Bulovce; ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš
Objeví se dva pacienti s covidem, oba kolem padesátky a jsou na tom zdravotně podobně. Jak doktor pozná, komu pomoci dříve, komu dát ten „poslední“ ventilátor? Jak určí, kdo má lepší prognózu?
Nikdy to není tak, že by byli dva stejní pacienti. Snaha bude taková, abychom pomohli co největšímu množství lidí. Doufáme, že se do tohoto scénáře nedostaneme nikdy a budeme moci nakonec pomoci všem, kdo budou potřebovat hospitalizaci nebo kyslík. Ale lékařská etika se vždycky musí připravit na nejhorší.
V Itálii v březnu dostali lékaři od tamní etické komise doporučení, ať dají přednost mladším před staršími. Vy říkáte, že u nás tohle neplatí. Jaká kritéria kromě věku tedy budeme zohledňovat?
Ono to neplatí ani v Itálii, nikde na světě tohle neplatí. Věk je pouze jeden z parametrů, které se berou v úvahu, ale vždy se zkoumá prognóza pacienta – a ta je širší než věk. Jinak bychom se dostali do ageismu, znevýhodňovali a diskriminovali pouze na základě věku.
Nemyslím si, že by maturant měl vyšší cenu než vysokoškolák. Nebo že by nemluvně mělo větší cenu než vy. Čím vyšší věk, tím více klesá šance na úspěšnou terapii, ale určitě věk nemůže být jediné kritérium. Bude velmi důležité, čím pacient ještě trpí, jaké má další nemoci.
Když se na pacienty podíváte v širším pohledu, tak rozdíly mezi nimi budou odhadnutelné.
Další hypotetická situace. Nemocnice bude mít vyčerpaný počet lůžek s jednotkou intenzivní péče, přesto přijde do nemocnice někdo, kdo bude mít covid a bude na tom špatně, ale přitom bude mít lepší prognózu, než někteří už hospitalizovaní pacienti. Bude v té chvíli odpojen z přístrojů někdo jiný, aby tento člověk dostal místo?
Pokud pacient umělou plicní ventilaci potřebuje, tak mu ji určitě nikdo nebude brát, jinak by jej ohrozil na životě. V mírových dobách je to tak, že když přijde pacient, který potřebuje urgentní léčbu a oddělení má plno, nikdy ho nesmíte nechat venku.
Prostě ho přijme nějaké jiné oddělení v nemocnici. I teď bude snaha postarat se o všechny. Nemocnice spolu komunikují, snaží se každou noc posílat do centrálního systému data, kde je vidět, kolik je kde volných lůžek, aby se pacienti dali případně rozdistribuovat.
Čtěte také: Podzimní nástup viru je útok na pocit sebejistoty a důvěry ve svět
Ale co tedy nastane v situaci, kdy bude nemocnice plná a objeví se někdo, kdo bude mít lepší prognózu než polovina lidí ležících v tu dobu ve stejné nemocnici s covidem na JIP?
Pokud to bude možné, tak ho převezou do jiné nemocnice, kde místo ještě mají. Nebo ho dají na volné lůžko na nějakém z oddělení a budou se o něj starat tak, jak to jen půjde.
Jsem jen jedním z členů pracovní skupiny vytvářející guidelines, ale můj osobní názor je, že to nikdy nebude tak, že když přivezou těžkého pacienta, tak by kvůli němu někoho jiného „vypnuli“ a nechali umřít. To by přece nedávalo smysl.
Český zdravotní systém je na tom při všech problémech docela dobře a věřím, že to zvládneme lépe než na jaře Italové.
Tohle je věc, která už je dobře promyšlená z dřívějších let. Na to už existují poradenské a paliativní týmy, které dobře fungují. Dávají poradenskou činnost v tom smyslu, kdy ještě pacienta léčit a kdy přepnout léčbu z kurativní na paliativní. Tým, který vzniká kolem profesora Černého, právě tohle dělal jako guidelines v roce 2009.
Vznikl text pro lékařskou komoru, kde jsme řekli, že léčbu nikdy neukončujeme, ale měníme léčbu kurativní na paliativní. Může nastat situace, kdy si myslíme, že další invazivní léčba už nemá smysl. Dřív se používal termín marná léčba, já bych raději mluvil o léčbě mimořádné. Tlumíme pacientovi bolesti pomocí opioidů, na což je v nemocnici přítomný specialista, paliatr.
Pacienta už se nesnažíme dál vyléčit, protože si myslíme, že to není v jeho prospěch a šance na uzdravení se limitně blíží nule. Nikdo nechce pacienta léčit dál a dál a dál a prodlužovat nevyhnutelné.
Překvapivě žádný mně známý etický ani náboženský systém si nemyslí, že lidský život je absolutní hodnota a že je nutno jej za jakýchkoli okolností, ve všech případech a za jakoukoli cenu udržovat dál a dál, co to jde.
Covidová jednotka intenzívní péče v Brně • Autor: Matěj Stránský
Dilema může být i to, zda můžeme nutit lékaře chodit do práce, když jsou tam vystaveni riziku nákazy. Existuje povinnost lékařů léčit i za mimořádných podmínek, jako jsou tyto?
Se smrtí se setkávám denně
Časopis Vlasta, čtvrtek 20. říjen 2011
Tváří v tvář nemoci, nebo dokonce blížící se smrti vytanou člověku na mysli otázky po smyslu existence. Přidává se strach a úzkost. Nemocniční kaplan je ten, kdo s pacientem může vše sdílet.
Tradice duchovní péče je velmi stará. „Zpočátku byla duchovní péče dokonce základem vší starosti o pacienta. První špitály měly v centru kapli. A i když se později nemocnice sekularizovaly, faráři vždy nemocné navštěvovali.
I v dobách komunistické totality, za masivní ateistické propagandy bylo součástí farářského povolání přicházet za nemocnými, povzbuzovat je a spolu s nimi a jejich blízkými nést břemeno bolesti, nejistoty a strachu ze smrti,“ říká Mgr. Pavel Pokorný, referent Komise pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních Ekumenické rady církví v ČR.
Pacientů, kteří se prohlašují za nevěřící, je hodně – přesto ale mají své duchovní otázky a existenciální úzkosti. Proto se objevila myšlenka specializovaného nemocničního kaplana, a od 90. let minulého století, kdy se otevřel prostor o něčem takovém mluvit, se více lidí snažilo duchovní péči poskytovat a organizovat.
„Možná o všech ani nevím. Je mi dobře známá iniciativa tří žen – byly to evangelička Naděje Mandysová, katolička MUDr. Marie Opatrná, Ph. D., MUDr. Eva Kalvínská, které začaly duchovní službu ve zdravotnictví systematicky budovat a na jejichž práci navazujeme,“ dodává Mgr. Pokorný.
Počet kaplanů, kteří u nás nyní působí, nelze přesně odhadnout, jejich organizace teprve vzniká. Zatím se jedná řádově o desítky duchovních – žen i mužů. Některé platí nemocnice, jiné jejich církev a jsou i tací, kteří svou službu kaplana vykonávají zdarma vedle své práce ve farnosti.
Jedním z moravských nemocničních kaplanů je Leo Zerhau. I když mluví o smrti, budí dojem, že se trochu usmívá a vyzařuje z něj klid.
A to přesto, že se denně setkává s těžce nemocnými či umírajícími lidmi a viděl již tolik utrpení a bolesti jako málokdo.
Působil jste jako kněz ve Znojmě, nyní už několik let navštěvujete pacienty takřka všech brněnských nemocnic jako kaplan. Jak jste se k této službě dostal?
Asi před osmi lety mne oslovil pan biskup Vojtěch Cikrle, zda bych se této služby neujal. Bylo to jeho přání, ale mohl jsem odmítnout. Přijal jsem, ne proto, že bych tak často do té doby chodil mezi nemocné nebo sám měl nějakou zkušenost s vážnou nemocí. Nejvíc mne oslovil ten pohled na nemoc nebo postižení jako na něco, co v sobě kromě kříže a bolesti skrývá i něco hezkého.
Pro bezvěrce přítomnost kněze v nemocnici může znamenat jen jediné – poslední pomazání. Opravdu navštěvujete jen umírající?Volají mne i lidé, kteří se chtějí vyzpovídat, dát si do pořádku svůj život. Ale jistě, že k umírajícím chodím často.
Na druhé straně někdy opravdu smrt nemusí být něčím tak hrozným. Může se stát, že člověk, který se vyrovná se svým životem, může v klidu odejít. Takže tak katastrofálně bych to neviděl. To, s čím za nemocnými přicházím, není pomoci jim umřít.
Která oddělení nejčastěji navštěvujete?
Tam, kde lidé leží dlouho. Anebo třeba ARO, ale tam to nebývá povídání, tam se obvykle jen pomodlím. Nejčastěji si mne volají nemocní na onkologii, v léčebně dlouhodobě nemocných, na psychiatrii… Chodím i k nemocným dětem, častěji se setkávám s jejich rodiči, protože pokud se jedná o velmi malé děti, jde víc o kontakt s dospělými.
Stává se, že i hluboce věřící člověk, kterému umírá vlastní dítě, vám nebo přes vás klade otázky, proč právě jeho potkalo takové neštěstí?Je to bolest a jsou tam i takové otázky.
Víra neznamená vždycky to, že jsou věci jednodušší – i když aspoň má člověk komu vyčítat. Prázdnu se těžko vyčítá, a když člověk předpokládá, že tu někdo je, kdo dokonce tvrdí, že nás miluje, tak to může ještě více provokovat.
Spíš se ale všechny pocity mísí dohromady, pocit protestu i důvěry, že přes to všechno Bůh nějak ví, co dělá.
Co rodičům, kterým umírá syn nebo dcera, říkáte? Nemám nachystané žádné jednoduché odpovědi.
Pokud s nimi mohu sdílet to základní přesvědčení, že tady nejsme náhodou a že ta síla, co nás drží, je dobrá, mohu jim to všechno nějak citlivě připomenout.
Ale chápu, že to není jednoduché, vždyť nakonec křesťanství tady není od toho, aby si věřící řekli, je dobře, že děti trpí a všechno je v pořádku. To cílem víry není.
Obrací se na vás i nevěřící? I do takového kontaktu jsem se dostal. Ale většinou, když má někdo zájem o rozhovor s knězem, nějaká jiskra víry tam je.
Mezi mými „klienty“ jsou takoví, kteří chodí pravidelně do kostela, i ti, kteří se chtějí jen na něco zeptat.
Ode mne obvykle čekají asistenci ve svém hledání, a pokud opravdu věří, pak doufají, že skrze mou službu se mohou s Bohem setkat intenzivněji než ve své modlitbě. Autor: Zdena Lacková, Tomáš Hájek
Kněz v nemocnici: Strach ze samoty je často větší než z bolesti – Vitalia.cz
Nemocniční kaplan Leo Zerhau a pastorační asistentka Anna Kostková působí již několik let ve Fakultní nemocnici Brno. Duchovní péče je důležitá nejenom pro nemocné lidi, ale i jejich blízké a zdravotníky, pro celou společnost, říkají.
Jak dlouho ve Fakultní nemocnici Brno působíte? Můžete připomenout některé chvíle, které vám obzvlášť utkvěly v paměti?
LZ: V nemocnici působím asi patnáct let. Jsou to tváře mnoha lidí, se kterými jsem se setkal, samozřejmě zvláště těch, kteří odešli na druhý břeh.
Například jedné mladé ženy, velmi statečné ve své těžké nemoci, která se přiblížila víře a, i když ji potkalo právě během nemoci i v osobním životě mnoho těžkého, snažila se kráčet ve velké upřímnosti před Bohem i lidmi.
Vzpomínám na bohoslužbu slouženou tak trochu na divoko v jídelně, když se jednu neděli nenašly klíče od našich obvyklých místností a předmětů. Vzpomínám na řadu lidí, kteří nám vyšli vstříc, na konference Zdravotník-křesťan pořádané ve spolupráci s paní náměstkyní Mičudovou. Za patnáct let je toho hodně.
AK: Ve FN Brno Bohunice působím devět let. Ze začátku jsem se musela naučit orientovat v prostředí nemocnice, které na mne působilo anonymně. Duchovní péče byla v začátcích a já si sama hledala cestu, jak službu uchopit. Postupně se mi povedlo navázat vztahy s personálem na jednotlivých odděleních.
Dnes mohu říct, že máme hezkou spolupráci na všech odděleních. Na jednom z oddělení, kde je během roku vyšší úmrtnost, mne vrchní sestra oslovila s tím, zda by se něco v této oblasti nedalo udělat pro pozůstalé a personál. Vrchní sestra a personál měli pocit, že z jejich strany to není zcela uzavřené.
Navrhla jsem jim, že každý rok první pondělí v měsíci květnu uspořádáme mši svatou za všechny, kteří zemřeli na jejich oddělení během posledního roku, a pozveme na ni jak personál, tak i pozůstalé rodinné příslušníky. Po mši bylo pak malé pohoštění v refektáři u Kapucínů. Bylo to velice milé setkání a poznávání v jiné rovině.
Myslím, že tento rituál pomohl jak rodinám pozůstalých, tak i personálu. V této oblasti je potřeba pečovat i o personál, protože je to práce psychicky i fyzicky náročná.
Pane faráři, v čem spatřujete důležitost duchovní péče v nemocnici? Jaké je poslání nemocničního kaplana?
LZ: Ta role se dá vyjádřit různě. Myslím, že to byl Nietzsche, ne zrovna přítel náboženství, kdo řekl, že Boha nejde vyhnat z gramatiky. Že je nějak na dně naší řeči. Roli kaplana vidím v těchto hlubších rozhovorech. O naději, o zklamání, o vině, o vztazích, o smyslu.
Nemusí to být bůhvíjak složité rozhovory. Ale kaplan má být cvičený tyto věci pojmenovávat a pomoci lidem o nich mluvit. A když se Bůh „v gramatice“ objeví nějak víc, má kaplan nemocnému umět zprostředkovat to, o co žádá, tedy kněze, modlitbu, obřad – podle jeho přání.
A nemusí jít jen o pacienty.
V čem spočívají specifika duchovní péče o nemocného člověka?
LZ: Musí tu být více naslouchání a tichosti, snaha objevit situaci slabosti jako začátek hledání nových jistot. Navíc se mi líbí zajímavý a krásný svět nemocnice – skvělý plod naší civilizace, která staví potřebného člověka do centra pozornosti ostatních i do centra výdobytků jejich inteligence.
AK: V naslouchání a společném hledání potřeb pacienta, jeho vlastních zdrojů, sil a hodnot, jakož i strategií při zvládání nové situace v nemoci.
V naplňování spirituálních potřeb nejen pacienta, ale i personálu nemocnice, rodinných příslušníků i těch, kdo za pacientem přicházejí, známých, přátel. V rozhovoru na téma, které si určí nemocný sám.
V modlitbě; na přání může provázející katolíkům zajistit udělení svátostí, nekatolíkům návštěvu duchovního jejich vyznání. V hledání smíření se sebou i druhými. V tiché účasti spojené s modlitbou v těžkých chvílích nebo při odcházení z tohoto světa.
V přehodnocování smyslu života zvláště v nemoci. V provázení blízkého během nemoci, když s ním nemůže být rodina. Kaplan naslouchá obavám, úzkostem, zmírňuje osamocenost, nejistotu jejich blízkého. Stojí při rodině, když je bezradná a bezmocná.
Jistě se setkáváte s mnoha nevyléčitelně nemocnými pacienty na samém konci života, co tito lidé prožívají a potřebují?
LZ: Tito lidé v zásadě prožívají to, co ostatní, i když jsou v pokušení cítit se od ostatních odděleni.
Myslím, že potřebují hluboké vědomí právě toho, že jsou stále stejně cennými lidmi, že jejich hodnota nespočívá na jejich výkonu a že se jim ostatní snaží právě v jejich slabosti pomoci, že jim na nich záleží.
Každý pak svým osobitým způsobem hledá hloubku svého života, svou nejvnitřnější hodnotu, kterou nemůže odnést ani utrpení a smrt.
AK: Potřebují někoho, kdo jim je nablízku, s kým mohou sdílet své úzkosti, strach, obavy. Častokrát řeší vztahy v rodině, odpuštění. Mají potřebu smířit se s nemocí, se sebou, s rodinou, s Bohem.
Často se bojí, že při odcházení ze světa budou sami. Strach ze samoty je často větší než z bolesti. Mnohdy nechtějí zatěžovat rodinu, a tak jsou rádi, že se s tím mohou někomu svěřit. Často prosí o modlitbu, svátosti.
Myslíte si, že může být služba nemocničního kaplana využitelná i pro nevěřící – resp. přicházejí za vámi věřící, nebo i nevěřící, kteří hledají kvůli svému aktuálnímu zdravotnímu stavu odpovědi na zásadní životní otázky?
LZ: Já sám se jako kněz setkávám spíše s lidmi, kteří si žádají přímo kněze, ale naše kaplanka Hanka má větší zkušenost i s lidmi různě hledajícími.
Ale i já jsem odpovídal na různé otázky – někdy jde jen o to otupit hroty odporu vůči náboženství, kterým se někdo cítil zraněn, někdy jde o službu naslouchání, protože od duchovního lidé očekávají jisté pochopení, i když nesdílí jeho víru.
A v našem kulturním prostoru si zkrátka mnoho lidí spojuje nějak náboženství s dobrem, i když nemají víru, takže u duchovního hledají podporu pro svá náročná rozhodování.
AK: Náboženské potřeby mají někteří, ale duchovní potřeby máme všichni bez rozdílu, aniž bychom patřili k nějaké denominaci. Někdo se těžce vyrovnává se ztrátou důstojnosti, když je odkázán se vším na cizí pomoc. Řeší své vztahy, smíření s nemocí, se sebou, rodinou.
V nemoci se často člověku promítne celý život, chce dát své věci do pořádku, jak ve svědomí, tak i co se týče otázek majetku, dědictví. Někdy se stane, že je to po prvé, co se setkal s knězem, kaplankou. Jiný zas hledá pomoc přes různé léčebné alternativy a podobně. Člověk v nemoci přehodnotí svůj život, postoje, smysl svého života.
Oslovují mne lidé věřící, hledající, vzdálení od Boha, sympatizující s křesťanstvím, je to různé. Jeden mladý hoch, který byl hospitalizován, se procházel po budově a na dveřích uviděl nápis kaple. Vešel dovnitř a byl zvědavý, co se tam děje. Od té doby, i když už je dávno propuštěn do domácího prostředí, kapli navštěvuje.
Nikdy mu nikdo o Bohu nic nevyprávěl, prý ve škole se učili o kostelích a kaplích. V kapli jsme se seznámili. Nebo paní se staví v kapli po návštěvě syna na ORIM, který je po havárce, a hladí sochu svaté Anežky a říká mi: „Víte, ta ženská mi moc pomáhá. Já se tady vždy uklidním, i když nejsem věřící.
“ Další paní pečuje doma už několik let o svého syna v coma vigile a pravidelně si chodí sem pro posilu a je ráda, když s někým může sdílet svou bolest. Taky se k víře dostala až skrze synovo utrpení. Mladý podnikatel si až díky autonehodě uvědomil, jak se choval ke své ženě, dítěti, podřízeným, rodičům, příbuzným.
Během pobytu v nemocnici si uvědomil, že na prvním místě v jeho životě byly peníze, kariéra, a chce to dát do pořádku, změnit. Je dobře, že společnost přichází na to, že je potřeba pečovat nejenom o tělo, ale i o duši.
Zdroj: FN Brno (Ve všech areálech nemocnice je vybudována nemocniční kaple, kde se pravidelně konají bohoslužby.)
Články Archivy
Zajímají se medici o to, jak empaticky mluvit s nemocnými, jak jim sdělit, že už je nedokáží vyléčit?
Vědí velmi dobře, že se to neumí. Co se týče lékařských znalostí a dovedností, jsme hodně vpředu – naši absolventi mohou pracovat v Británii, Německu, kdekoli.
Je ovšem veřejnou pravdou, že to, v čem čeští lékaři fatálně selhávají, jsou postoje, etika, komunikace, jednání s pacienty.
Proto také pokud nemocní nebo jejich blízcí žalují lékaře, téměř vždy je to kvůli tomu, že je lékař arogantní, neumí sdělit diagnózu, sděluje ji špatně, je k pacientům hrubý. To je nejslabší článek české medicíny.
Jak své studenty učíte být k nemocným vnímavější?
Komunikace s nemocnými se u nás na fakultě učí v rámci přednáškového cyklu Smrt a filosofické myšlení. Ta přednáška se v průběhu let organicky posunuje do stále vyšších ročníků, protože tehdy už je velká pravděpodobnost, že se studenti s vážně nemocnými nebo umírajícími setkali.
Pak také spolupracujeme s profesionálním hercem, který hraje pacienta, který se má dovědět špatnou zprávu, pozůstalého nebo rodinného příslušníka. Scény se natáčí na video a pak se s učiteli rozebírají. Medici velmi dobře vědí, že takovou zkušenost budou potřebovat a mám radost, že se o to zajímají. Odhadem komunikaci s nemocnými věnujeme 23 hodin.
Členem našeho malého týmu je také kolega Miloš Mauer, klinický psycholog, který do toho vnáší svůj odborný pohled a příklady z praxe.
Základ, ze kterého vycházíme, je Desatero sdělování špatné zprávy, které vytvořil tým profesora Vorlíčka z Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci v Brně.
Říká se v něm například, že v ideálním případě je u sdělení špatné zprávy kromě lékaře přítomná vrchní sestra a další členové týmu, aby pacient věděl, že na něm všem lidem, kteří o něj pečují, záleží, a že i když už není šance na vyléčení, že ho v tom nenechají.
Mimochodem v zámoří i u nás se zkoušelo, že by špatnou zprávu sděloval psycholog nebo duchovní pacientova vyznání, ale ukázalo se, že to nefunguje, protože pacient by měl mít jistotu, že lékař s ním bude v dobrých i zlých časech.
Před čím mediky naopak varujete?
Například že je rozhodně špatně, když se špatná zpráva sděluje během vizity před ostatními pacienty. Některá oddělení včetně naší nemocnice tady ve FN Královské Vinohrady dělají velkou vizitu ráno v kroužku mezi sebou a vizita už je jen taková společenská událost.
Nejde přitom jen o to, že jde o intimní informace – když se špatná zpráva sdělí při velké vizitě, suita lékařů, sester a mediků se přesune k dalšímu lůžku a nechají pacienta samotného a v šoku, kdy neví, co si s tím má počít.
Rovněž je chyba, když se taková zpráva sdělí nemocnému večer, protože pak nespí, dívá se do stropu a hlavou mu běhají různé scénáře.
Je potřeba udělat si čas na otázky, vracet se ke sdělení špatné zprávy opakovaně, protože člověk po slově „rakovina“ vypne a další informace nevnímá, spousta věcí ho napadne až později.
V téhle souvislosti mě překvapuje, v kolika případech lékaři sdělují vážnou diagnózu telefonem. Znám příběh lékařky, které zazvonil mobil ve chvíli, kdy vyšetřovala pacienta, a její lékař jí sdělil, že má rakovinu. Musela dokončit vyšetření a potom se sesypala.
Představte si, že by se to samé dozvěděl člověk ve chvíli, kdy jede tramvají… Nebo jiný příklad – vyprávěla mi jedna medička, jak za ní přišla její babička s pláčem, že jí lékaři řekli, že má „nález“ a okomentovali to slovy: „Tady si to, paní, přečtěte“, a předali ji lékařskou zprávu plnou odborných termínů jako „solidní nádor“ a „metastáza“.
Vlastně odpovědnost za sdělení zprávy přehodili na tu starou paní a její vnučku.
Etický kodex České lékařské komory umožňuje nesdělit nemocnému celou pravdu. Co si o tom myslíte vy?
Na čem se všichni shodnou je, že se nikdy nesmí říkat datum, což ani nejde. Nicméně v knize profesora Vorlíčka se říká, že se může říkat předpokládaná doba dožití se zdůrazněním, že existují výjimky na obě strany. Tím se nemocnému představí časový rámec, aby si mohl rozvrhnout, jak si uspořádat poslední věci, vztahy, smířit se s nepřáteli a rozloučit se s přáteli.
Psychiatrička Elisabeth Kübler Rossová ale namítá, že se nemá říkat ani tento časový rámec. Argumentovala několika příklady, kdy se pacientka podle odhadu lékařů zařídila, ale žila mnohem déle. Najednou se ocitla ve vakuu, kdy pro ni zájem o pozemský život skončil, ale smrt nepřicházela.
Záleží ovšem samozřejmě na člověku, jeho povaze, životní zkušenosti a situaci, v níž se nachází. Jsou určitě pacienti, kteří chtějí vědět všechny biochemické podrobnosti.
Jiní ale chtějí vědět pouze to, že lékař považuje jejich stav za vážný, to jim stačí.
V Brně na Žlutém kopci dávají do pokojů asi třicetistránkové příručky o tom kterém typu rakoviny, takže chce-li pacient, může si to i načíst.
Jak probíhá výuka etiky a komunikace s pacientem na jiných lékařských fakultách a jestli je to už všude běžnou součástí curricula?
Probíhá, ale přiznám se, že nevím kolik hodin je tomu věnovaných a jak. My využíváme i toho, že jsme dost malá fakulta a snažíme se s našimi studenty kamarádit i po tom, co opustí zdejší zkušebny. Setkáváme se se neformálně i během doškolovacích seminářů, při specializačním vzdělávání a podobně.
Dostáváme tak zpětnou vazbu, kdy nám vyprávějí, co se jim hodilo a naopak, přinášejí zajímavé případy z klinické praxe. Vždycky se snažím, aby se studenti dostali do hloubi problému, ale stejně si myslím, že si musí zažít tu chvíli, kdy umírajícího držíte za ruku a doprovodíte ho v tom posledním okamžiku, kdy naposledy vydechne.
Na tohle se nedá teoreticky připravit, to se musí se to zažít.
V Německu existuje institut tvz. sitzwache – lékaře strážného, který o umírajícího pečuje a zůstává s ním v posledních chvílích. Mělo by se něco takového zavést i v českých nemocnicích?
Určitě ano, velmi bych stál o to, aby sem tato praxe přišla. U nás se mladí lékaři učí jednání s pacienty od primářů, což někdy může být výborné a někdy naopak vůbec.
Já mám takovou představu, že by se s výukou lékařské etiky mělo začít asi tři roky poté, co lékař dostane titul. Devadesát procent našich studentů jsou totiž nadšení mladí lidé, kteří chtějí pomáhat, kdo chce jen vydělávat peníze, jde jinam. Přicházejí sem s idealismem, že budou dělat užitečnou práci.
Potom dostanou titul, mají poměrně malý plat, a tak si berou noční a víkendy. Do toho založí rodinu, mají malý byt, jiný si dovolit nemůžou.
Tělo to samozřejmě nějakou dobu vydrží, ale potom začnou být velmi unavení, přepracovaní a nevyspalí a tam se začne rodit to, že začínají být arogantní a dělají už jen to, co je nutné.
Mimochodem – vy byste chtěl znát plnou diagnózu?
Ano, všechno a hned.
A musel jste to někdy někomu sdělovat?
Navštěvoval jsem jednoho starého pána, který trpěl rakovinou žaludku. Nosil jsem mu svaté přijímání a vždycky jsme si spolu vykládali. Chodil jsem za ním poměrně dlouho, skoro dva roky každých čtrnáct dní, takže empirického materiálu bylo dost.
Bylo zajímavé, že směřoval ke smrti, bylo to na něm poznat, hubnul, ztrácel se před očima. Lékaři mu ale tom, že umírá, neřekli. Běhal mi mráz po zádech, když plánoval, co bude příští rok dělat na zahrádce a přitom bylo jasné, že nebude. Byl jsem v dilematu, jestli mu to nějak nenaznačit.
Nakonec jsem to neudělal, byť jsem si říkal, že bych možná měl.
Proč jste to neudělal?
Řekl jsem si, že nejsem lékař, abych do toho mluvil. A za druhé na tom pánovi bylo zajímavé, že si mi opakovaně trpce stěžoval, že je nekuřák, nepije alkohol, žil vždy zdravě, byl i vegetarián. A pořád vzpomínal jednoho souseda, který je starší, je kuřák, alkoholik a nežije zdravě a vše má v pořádku. Kde je spravedlnost? ptal se. Koho zažalovat?
Co jste mu odpovídal?
Že na světě nepanuje spravedlnost v tomhle smyslu. Umírají děti, středoškoláci i lidé ve zralém věku a zdravý způsob života není pojistkou. Víra učí člověka žít v nejistotě, nic na této planetě není jisté.
Víte, jako kněz se dostávám do nemocnice v denních i nočních hodinách, kdy uděluji nemocným poslední pomazání nebo svátost.
Několikrát se mi stalo, že si nevěřící člověk vyžádal mé služby a vždycky z toho byl velmi dlouhý rozhovor, slzy, zpytování a snad se tak v posledních chvílích podařilo dát ty pozemské věci před Bohem do pořádku.
A pak se často stalo, že ten člověk po tom, co se vyzpovídal, do rána zemřel. Jakoby sebou táhnul celou dobu nějaký balvan a po tom, co ho ze se odvalil, už tu nebylo nic, co by ho drželo při zemi.
ptal se Ondřej Nezbeda
Zdroj