Jsem v práci radši, než doma. co s tím?

Zajímá vás život nebo studium v Austrálii? Potom je následující příběh a rozhovor určen právě vám! Pavlína a Vráťa Řeholovi žijí v Austrálii, konkrétně v tropickém Cairns ve státě Queensland u Velkého bariérového útesu, už téměř 20 let. Jejich začátky nebyly nijak snadné a na dva roky je z Austrálie dokonce „vyhodili“. Do Austrálie se však nakonec vrátili a časem založili i vlastní studijní agenturu. V tomto rozsáhlém rozhovoru se kromě mnoha dalších informací dozvíme:

• Jaké motivace je vedly k vycestování do Austrálie
• Co v Austrálii dělali a jaké byly jejich začátky
• Proč je na dva roky z Austrálie vyhodili a jak tu dobu trávili
• Co se jim na životě v Austrálii ne/líbí a jaké jsou rozdíly oproti ČR
• Jací jsou Australané
• Jaký je život v Cairns – lidé, počasí, sluníčko, okolí
• Jak se dostali k založení agentury
• Jaké to je v Austrálii podnikat
• Kde mohou studenti v Austrálii pracovat a kolik si mohou vydělat peněz
• Co takové studium v Austrálii stojí
• Jak na plánování a prodlužování víz
• Kolik studentů si prodlužuje víza a kolik jich chce v Austrálii zůstat natrvalo

V kolika letech jste do Austrálie odlétali?

My jsme odjeli do Austrálie, když nám bylo 24 let. Bylo to po škole. Já jsem vystudoval kuchaře a pak jsem si udělal maturitu. Pavlína vystudovala ekonomickou fakultu v Praze. Přemýšleli jsme nad tím, co po vysoké škole, co dál.

Lidi v Austrálii jsou úplně jinačí, v pohodě.

Takže jsme odjížděli víceméně bez praxe, bez znalosti angličtiny, která byla nulová. Vyrazili jsme s tím, že se naučíme, v to jsme doufali, ale nic jsme neuměli.

Když se nás někdo zeptal, tak jsme odpovídali: „ano, ne“, ale nevěděli jsme na co. Odhadovali jsme to a vždycky jsme koukali, co ten člověk odpoví a on na nás „čuměl“ a: „ano, ne..“.

A maybe když jsme se naučili, to bylo kvalitní.. (smích)

Pavlína a Vráťa Řehola, Austrálie

Jaké byly vaše motivace pro odlet do Austrálie?

Už jsem rok pracoval a mně se ten stereotyp, do kterého bychom zapadli, zdál, že to je trochu moc brzy a nechtěl jsem to. Jakože začneš v nějaké práci, budeš skoro celý rok makat a pak jako každý správný Čech pojedeš na 14 dní k moři, možná v zimě na lyže, a furt takhle dokola, každý rok.

Já začnu v téhle práci, za 40 let v ní umřu a odnesou mě odtamtud na hřbitov. A já si říkal, že tohle pro nás není ono, a tak jsme chtěli dělat něco jiného, to byla naše motivace.

Nikdy nekončící léto a sluníčko ti dodává strašně moc energie.

Tak jsme se rozhodovali mezi Německem a Austrálií, ale protože jsme znali Skippyho, ze kterého jsme znali tu přírodu a všechno kolem, tak to nakonec dopadlo, že jsme odjeli s nulovou angličtinou přes Německo do Austrálie.

To jste byli dobří střelci

Sedm let jsme se učili Německy, ale teď bychom nedali dohromady jedinou větu.

Honilo se vám při odjezdu hlavou, že tam třeba zůstanete takhle dlouho?

Odjížděl jsem s tím, že v Austrálii chci zůstat. Já jsem to měl v hlavě jasné.

Pavlína: Nikdy jsme se o tom tak nějak nebavili, ale vyplynulo to ze situace. Jeden druhého jsme nebrzdili. Najednou jsme měli ukončenou jednu školu, tak dáme druhou, potom možnost sponzorských víz.

Taky nás jednou z Austrálie vyhodili, resp. v té době, kdy jsme chtěli žádat o Business víza, tak jsem nemohl být na studentských vízech, musel jsem mít turistická víza.

Jenomže v té době dávali Čechům turistická víza s tím, že už si je nemůžeš prodlužovat.

A teď to bylo ještě v té době, než začaly být rozvinuté počítače a internet, takže jedna kancelář imigračního v našem městě pracovala nezávisle na každé další.

Australané jsou pohodáři, kteří jsou nápomocní v každé situaci.

A teď jezdili ti Češi a říkali: „Tam ti to dají, tam tu podmínku nedávají a jeď tam a jeď tam.“ Tak my jsme šli u nás v Cairns a on nám říká: „Ale já vám tam dám tu podmínku.“ A já mu říkám: „Tak počkejte, ještě to nedávejte, my si to rozmyslíme.“ A ještě druhý den jsme tam přišli, protože tam byla jiná paní, která je „hodnější a lepší“, ale řekla nám to samé.

Tak jsme kvůli tomu museli do jiného města a letěli jsme do Sydney. A tam jsme museli obejít tři kanceláře, protože zrovna v té době všechny zavřeli a dali to do jedné centrální kanceláře. A tam byla fronta snad na hodinu. A pak si nás tam vzali a říká: „Vy už jste si žádali v Cairns, co? Dáme vám tu podmínku.“ (smích) Zrovna v tu dobu začalo to internetové propojení kanceláří.

To byl náš konec a museli jsme odjet skoro na dva roky. Ale právník už pracoval na našich sponzorských vízech, kde bychom mohli být sponzorovaní přes toho kuchaře. A právník pak ztratil papíry! Potom komunikace a časový posun, e-maily tolik ještě nebyly, takže jsme to všechno museli řešit po telefonu… Takže to bylo docela složité.

Outback, Austrálie, autor: Pavlína a Vráťa Řehola

A co jste tady ty dva roky dělali?

Čekali, doufali.. A pak už jsme si začínali říkat: „No tak už tady asi zůstaneme, tak začneme jako něco dělat..“ Vráťa se vrátil ke kuchařině a já jsem dělala tady na živnostenském úřadě.

Zajímavá praxe, bavilo mě to, spíš mezi lidmi, kontroly, já bych nemohla sedět v office. Proto děláme to co děláme, komunikujeme s lidmi, jsme v terénu, jsme doma. Takhle 8 hodin v kanceláři, to si nedokážu představit. A k té motivaci, proč zůstat v Austrálii, nás také hodně přesvědčilo počasí, teplo.

Jaké jsou podle vás největší rozdíly v životě v ČR a v Austrálii? Co se vám líbí či nelíbí?

Lidi, životní styl a počasí.

Tam kde žijeme, tak počasí rozhodně. A definitivně lidi! Lidi jsou úplně jinačí, v pohodě. Mně se líbí, že nikoho nezajímá, jestli jezdíš v Trabantu nebo máš Mercedes, nikoho to nezajímá. Koukali jsme na to ze začátku, když jsme přijeli. Před obchod vyskočil bosý chlap, takový roztrhaný, v trenýrkách, že bys mu dal dolar, a najednou skočil do nového Mercedesu. A já říkám: „Ty vole..!“

Mně se líbí tahle pohoda, že já si na sebe natáhnu cokoliv a jdeš a nikdo tě neřeší. Žádné takové: „Takhle se to dělá.“

Člověk musí mít disciplínu a musí vytrvat. Musí do toho dát všechno.

Nebo tykání. Já třeba moc nemusím vykání. Je těžké říci „vy vole“, ale normálně když se lidi respektují, tak si můžeme tykat. Já ti nebudu nadávat jen tak. Když jsi vůl, tak jsi vůl.. Takže lidi jsou největší rozdíl.

A třeba taky jenom vlezeš do obchodu a teď jdeš ke kase a prodavačka se tě zeptá: „Jak se máš?“ A normálně se s tebou začne bavit. Ze začátku mě to štvalo, protože jsem nevěděl o čem mluví, proč mě zase otravuje. Ale teď si povídáš s člověkem, který je v práci, ona u toho nesedí, ona stojí a dává ti to do tašky a ještě se s tebou baví. V ČR je to: „Pojďte další, honem, honem..“

To se mi v Austrálii stalo několikrát, že jsem se v obchodě motal třeba kolem regálu s ovocem, přebíral, míjel se se starým pánem a on se hned začal s úsměvem omlouvat a chtěl se bavit.. Ty jo, tady v ČR by mě přejel vozíkem a ještě mi přidal holí a takhle příjemně by to neproběhlo. A já na to koukal jak z jara, že se mi starší pán omlouvá a za co…

V Austrálii je běžné, že si sedneš venku na lavičku a přijde k tobě člověk, sedne si vedle tebe a začne si s tebou povídat.

Cairns (Queensland, Austrálie), autor: Pavlína a Vráťa Řehola

A jak vnímá rozdíly mezi Austrálií a ČR váš malý syn? Kde se mu líbí více?

Tak o prázdninách se mu líbí tady (v ČR), protože nemusí chodit do školy. Obě země vidí od narození a neřeší to.

Udivoval se třeba nad sněhem. Pája se nás vždy ptal, jak ten sníh vypadá, jak chutná, jaký je na ohmat a pořád se nás na to ptal, a tak ho tady konečně zažil. A když začalo sněžit, tak vyběhl ven a měl z toho čirou radost, chytal sníh do pusy a radoval se, že konečně vidí sníh. Jinak nevnímá rozdíly a bere to jak to je.

Chybí vám v Austrálii něco z ČR?

Tak to nám chybí! Kremžská hořčice, čokoláda Mila ze Slovenska, tuzemský rum, protože i když mají super rumy, tak zkrátka český rum do pečení.

Jací jsou Australané?

Pohodáři, kteří jsou nápomocní v každé situaci. Ale je to možná i tím počasím, protože tam kde žijeme je nikdy nekončící léto a to sluníčko ti dodává strašně moc energie, takže je to úplně o něčem jiném, než když je zachmuřeno.

Nedávají ti najevo, že jsi cizinec, protože většina lidí tady je z různých koutů světa.

Co byl pro mě šok na začátku, když jsem myl nádobí a byl jsem tam asi rok, tak šéf – majitel restaurace tam chodil a normálně se se mnou šel bavit.

Měli jsme třeba vánoční party, kam pozval všechny zaměstnance, on tam přišel s manželkou a normálně si sedne vedle tebe, vedle tamtoho, dá si s tebou pivo a baví se s tebou, když mu teda rozumíš a můžeš se bavit, a nebere tě tak, jako kdyby jsi šel k šéfovi tady. I když možná už je to jinačí, ale dřív to tak nebylo.

Neexistují tam takové ty společenské vrstvy, aspoň tam kde jsme my určitě ne. To se mi líbí.

Žijete v tropickém Cairns v Queenslandu, kde jsou i v zimě denní teploty kolem 25 °C. Jak jste si na tyto teploty navykli a jak snášíte hodně silné australské slunce? Mažete se celý rok?

Nám to vyhovuje, my jsme teplomilní lidé. Co já mám rád na našem počasí v Cairns, tak že je předpovídatelné. Já vím, že si ráno vezmu kraťasy a tričko a můžu v tom chodit až do večera. Nemusím jít s bundou, nemusím jít se svetrem, jen občas deštník, ale ani ten není potřeba, protože i když zmokneš, tak je teplo.

Musíš řešit přítomný čas, ne to co bylo nebo co bude. Žijeme teď.

A krémy se tolik nemažeme, spíš se chráníme, že nechodíme tolik na sluníčko. Vráťa nosí klobouček a když se koupe, tak nosí koupací trička.

O těch krémech se teď mluví, že taky na tělo nejsou moc dobré, takže se snažíme moc nemazat.

Fitzroy Island (Queensland, Austrálie), autor: Pavlína a Vráťa Řehola

Mě osobně celkem zaskočilo, jak to sluníčko bylo silné.

Ty jsi ale přijel v listopadu ze zimy, takže to byl taky trochu šok. Bílá kůže a najednou slunce. Nás zase zaskočilo slunce tady (v ČR). Zdá se nám hodně pálivé, štiplavé a hned jsme se i opálili. Jinak my se mu nijak nebráníme, chodíme na sluníčko, ale už jsme asi nějak navyklí.

Cairns je branou pro poznávací cesty na Velký bariérový útes. Jak moc je Cairns turistické město a jak to ovlivňuje jeho chod?

Cairns má 155 000 obyvatel, je to hodně turistické město, spousta hotelů, restaurací, kaváren a je vyhledávané právě kvůli Velkému bariérovému útesu, protože je to brána a spousta lodí vyjíždí na útesy, na ostrovy.

Velký bariérový útes je pro začátečníky i pro pokročilé potápěče, pro šnorchlaře. Stačí jenom šnorchlovat, lehneš si na vodu a vidíš krásné korály, rybičky, úplná pohoda.

A jak je to z Cairns na Velký bariérový útes daleko?

45 minut až hodina lodí. Ono je několik míst, kde dělají zastávky a každá společnost má svá exkluzivní místa. Jinak Velký bariérový útes je dlouhý přes 2000 km, má cca 600 ostrovů a je vidět i z vesmíru. Pro turistu to zní dobře, ale toho reefu potřebuješ stejně kousek a to ti stačí.

Potápěli jste se na Velkém bariérovém útesu?

Nepotápěli, my jenom šnorchlujeme, Vráťu z toho bolí uši a já se bojím. Opravdu tam jenom stačí šnorchlovat, protože to vidíš a nepotřebuji až tak dolů.

Pozn. autora: Kdybyste chtěli trochu více přičichnout k potápění a freedivingu, tak mrkněte na předchozí 3 rozhovory o freedivingu s Martinem Cheníčkem.

Jsem něco jako manželčin otrok. Kvůli dětem to snáším

Každý chlap si raději sedne k televizi s lahví piva, než by se dal do prací, které pro něho jeho drahá polovička vymyslela. A to rozhodně není správné, muž by měl v domácnosti pomáhat. Na druhou stranu nic se nemá přehánět.

S ženou jsem už dvanáct let. Zpočátku byl náš vztah bezproblémový. Občas mě o něco poprosila, já to splnil, když jsem náhodou zapomněl, byl sice poprask, ale já tak nějak chápal, že jsem si tu hádku asi i zasloužil. Nevím, kdy přesně nastal tento zvrat, ale můj život to opravdu změnilo.

Jsem pracující člověk, ale chvíli si neodpočinu

Z práce přijdu vždy kolem páté večer. O víkendech mám volno, Jsem většinou unavený, protože dělám manuální práci a mám toho všeho zkrátka dost.

Sotva však vylezu do čtvrtého patra, čekají mě schody znova, žena totiž už čeká ve dveřích s odpadky. Jen si sednu, už pro mě má nějakou další práci. Ať už jsou to drobnosti jako přibití poličky, nebo práce na delší dobu.

A pokud se náhodou rozhodnu, že tu kůlnu dostavím až druhý den, nelíbí se jí to a já spím na gauči.

Myslím, že mi dělá naschvály

Zdroj: 123RF.COM

Vezměme si ten příklad s odpadky. Přijdu domů a ve dveřích vezmu pytel s nepořádkem. Slezu čtyři patra – výtah bohužel nemáme – zajdu k popelnicím a pytel vyhodím. Vrátím se domů a ona stojí ve dveřích s lístkem na nákup. Když náhodou jdu a něco udělám sám od sebe, řekne mi, že to vlastně vůbec nebylo potřeba a že jsem měl udělat něco úplně jiného.

Je doma s dětmi a prý má práce až nad hlavu

Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem pracující člověk a tak mám po práci nárok na odpočinek. Ona ale vždy argumentuje tím, že doma vaří, pere, uklízí a stará se o děti a tím pádem si také příliš neodpočine. Dříve to alespoň byla pravda, teď mě ale už tahá i do svých povinností, když nám vytvořila týdenní plán na to, kdo kdy vaří večeři.

Chtěl jsem se rozvést. Vyhrožovala, že se bude soudit o děti

Mám ji pořád tak nějak rád, ale už se dávno nedá říci, že bych ji miloval. Samozřejmě jí nepřeju nic zlého, ale jsem psychicky i fyzicky vysílen. Bohužel se však bojím, že bych děti mohl vídat jen jednou za čas. A jelikož jsou moje všechno, rozhodl jsem se raději vše přetrpět.

Není to tak, že bych se zastával mužů, kteří doma nic nedělají. Rád jsem kdysi ženě pomáhal kolem chalupy. A myslím, že každý chlap by měl být své lásce oporou. To, co předvádí moje žena je však téměř šikana. Nemám čas na své koníčky, nemám téměř žádné přátele, v práci raději trávím přesčasy, než bych doma dělal někomu poskoka. Ale kvůli dětem zkrátka zatnu zuby.

Autor: Šárka Cvrkalová

Láska v práci. Ženy se svěřily, proč to vážně není dobrý nápad

• Říká se, že co je v domě, není pro mě. A něco pravdy na tom určitě bude. Vztahy na pracovišti totiž mají svá rizika. A ne každý je ustojí. Jak se s tím vypořádaly čtyři ženy, které s tím mají zkušenost?Milostné vztahy na pracovišti nejsou žádnou vzácností. Vždyť kde jinde mají lidé tolik společného jako právě ve firmě, kde tvoří fungující tým? A kde tráví o dost více svého času než doma nebo jinde ve společnosti… Mezi lidmi podobné povahy, zájmů i myšlení vznikají blízká přátelství, láska i sex. Pro některé lidi bývá milostný vztah na pracovišti zároveň jakýmsi zpestřením a okořeněním času stráveného v práci.Každý intimní vztah na pracovišti ale nese také celkem velká rizika. Bohužel, jakmile aféra na pracovišti vyjde na světlo, končí to většinou tak, že jeden nebo oba ze vztahu musí odejít. Problémy nastávají i v případě rozchodu. Své o tom ví Lenka, Pavla, Kamila i Klára, které se shodují, že by po svých zkušenostech už do žádného románku ani vztahu na pracovišti nikdy nešly. Vypovídající, že?
• ‚Nastoupila jsem do své první práce. A byla pořádně vyjukaná. Šéf mi na zaučení přiřadil Marka. Ze začátku mi vůbec sympatický nebyl, připadal mi dost nafoukaný a to, že jsem nezkušené tele, mi dával dost najevo. Jenže po pár mimopracovních akcích jsem zjistila, že je hrozně fajn a máme celkem dost společného. Mimo budovu naší firmy byl fakt někdo jiný. Milý, zábavný… A tak jsem po čase zjistila, že jsem se do něj zamilovala. Na jednom teambuildingu jsme se oba dost opili a já mu vyznala lásku. A on ji opětoval. Tu noc jsme se spolu vyspali. Bylo to krásné, ale ráno přišla pořádná kocovina se vším všudy. Jasně mi dal najevo, že se o našem vztahu nemůže nikdo dozvědět. Slíbila jsem mu, že budu mlčet jak hrob. Jenže jsem trpěla. V práci mě úplně ignoroval a mě to hrozně bolelo. Navíc měl o svou dobře našlápnutou kariéru takový strach, že se bál se mnou chodit i po práci. Hlavně všude tam, kde je hodně lidí… Do kina, restaurace. Co kdyby nás náhodou někdo potkal? Chvíli jsem to snášela, přece jen byla jsem pořádně zabouchlá, ale pak mi konečně kamarádka sundala růžové brýle. Došlo mi, že mě jen využívá a že v jeho přítomnosti trpím. A tak jsem raději dala výpověď a ukončila svoje trápení.‘Lenka, 24 let
• „Můj milostný vztah na pracovišti mě připravil nejen o milované místo, ale i spoustu času a iluzí,“ přiznává Pavla. Ve firmě pracovala deset let a konečně se blížilo její povýšení. „Bohužel nakonec se vše zkomplikovalo. Šéf musel ze zdravotních důvodů odejít a nastoupil nový. Už když jsem Radka poprvé uviděla, trochu se mi podlomila kolena. Byl to přesně můj typ. Ale od začátku jsem si to v hlavě zakazovala. A snažila jsem se myslet jen na tu novou pozici vedoucí manažerky, o kterou jsem tolik usilovala. Občas jsme v kanceláři zůstávali sami. Kvůli nedokončené práci. A jednou se to mezi námi zvrtlo. Bylo to spontánní, krásné a velmi dobrodružné. A neskončilo to jen u jednoho úžasného sexu. Domluvili jsme si ale jasná pravidla a oba jsme je dodržovali. Bylo to sice náročné na psychiku – tvářit se, že mezi námi nic není, vymýšlet si před kolegyněmi nejrůznější story o jiném partnerovi a jiné lži – ale měla jsem pocit, že on mi za to stojí. Dostala jsem své vysněné místo a stejně, i když si mě moc nevšímal, každý den jsem se na něj do práce těšila. Jenže po roce to prasklo. Nechala jsem si totiž omylem otevřený e-mail, kde jsem měla fotku ze společného víkendu. Kolegyně to na mém monitoru zahlédla a pak už to jelo.. Takové drby se bohužel šíří velice rychle. A tak si nešlo nevšimnout, jak mě většina firmy pomlouvá. A hned jsem také musela na kobereček. Radek byl hodně rozčílený. Bez kompromisů mi vysvětlil, že vedoucí už být nemohu, protože všichni si teď myslí, že jsem funkci dostala z protekce. A ztratila jsem tak i autoritu. Bylo mi to fakt líto, obětovala jsem tomu strašně moc, ale věděla jsem, že s tím už nic nenadělám, že už mi nikdo neuvěří, jak to opravdu bylo. Odešla jsem tedy raději z firmy úplně. Ale doufala jsem a těšila se aspoň na to, že si konečně naši lásku budeme moct užívat naplno. Jenže to jsem byla dost naivní. Radek o nic dalšího nestál. Z jeho pohledu to byl jen dobrodružný románek, který pro něj, po mém odchodu, nebyl už dostatečně zajímavý.‘Pavla, 35 let
• Kamila na rozdíl Lenky a Pavly skrývat svou lásku na pracovišti nemusela. ‚Našich zamilovaných pohledů a jiných náznaků si nešlo nevšimnout. A tak jsme to kolegům prostě řekli. Jelikož každý jsme pracovali v jiné kanceláři a ani jeden tomu druhému nešéfoval, nikdo to neřešil. Vypadalo to, že to má i spoustu výhod. Jezdili jsme spolu do práce i z práce jedním autem, a kdykoli jsme chtěli, mohli jsme zajít na společný oběd. Jenže idylka netrvala dlouho. Naše firma se přestěhovala a přijala i několik nových zaměstnanců. Z velké openspace kanceláře nebyl nikdo nadšený. A já ze všech nejméně. Do Vojtova týmu totiž nastoupila nová kolegyně. A hned si ji všichni oblíbili, včetně Vojty. A já každý den pozorovala, jak spolu komunikují, smějí se… Zjistila jsem, že hrozně žárlím. A také jsem to pak Vojtovi přiznala. Ujišťoval mě, že o nic nejde, že je prostě jen fajn… Ale já se kolikrát nemohla vůbec soustředit na práci. Pořád jsem je tajně pozorovala a bolelo mě, jak si spolu rozumí. Možná vážně o nic nešlo. Ale vidět to neustále bylo opravdu náročné. Svými výčitkami a žárlivými scénkami jsem nakonec Vojtu nadobro otrávila. A řekl, že bude lepší, když se rozejdeme. Jenže to znamenalo ještě větší peklo. I když se odstěhoval, potkávali jsme se většinu času v práci a nemohla jsem se s naším rozchodem vůbec smířit. Nakonec to byl ale on, kdo to vyřešil. Dostal jinou nabídku. A já se konečně vzpamatovala a zařekla se, že už žádný vztah v práci nechci zažít.‘Kamila, 30
• ‚Do nové práce jsem nastoupila po mateřské jako vedoucí oddělení, exmanžel se mnou a našimi dvěma dětmi v té době už nežil,‘ vypráví osmatřicetiletá Klára. ‚Lítala jsem mezi školou, školkou a prací a bylo mi strašně smutno. Toužila jsem po tom, mít vedle sebe zase partnera, milence, spřízněnou duši. Jenže jsem neměla absolutně šanci se někde s někým seznámit. Tak jsem si založila profil na seznamce a Petr byl paradoxně první, s kým jsem měla shodu. Sympatický mladý muž, o němž jsem po pár zprávách zjistila, že má stejnou profesi… Bylo to až podezřelé a my jsme nakonec skutečně zjistili, že pracujeme ve stejné firmě! Nejdřív přišel na obou stranách úlek, pak jsme se ale domluvili, že vyrazíme na oběd. A tam se stalo něco, čemu jsem snad ani nechtěla sama uvěřit. Zamilovala jsem se, na první pohled. Spadla jsem do toho jako nějaká praštěná puberťačka. A co bylo nejhorší – myslela jsem si, že on taky. Podle zpráv, které psal, podle toho, jak se na mě díval, jak mi naslouchal… Na prvním rande jsem se s ním vyspala a už se v tom vezla definitivně, nedalo se to zastavit. Vídali jsme se pár týdnů, vždy ale zásadně mimo firmu, tam se ke mně nehlásil, dokonce mě někdy ani nezdravil, což jsem si vykládala tak, že prostě zatím nechce, aby se o nás někdo dozvěděl. No a pak to rázně utnul po SMS. Ani neměl snahu mi cokoli do očí vysvětlit. Jak strašně mě to zranilo, nedokážu vylíčit. A dovedete si představit, jak jsem se cítila a dodnes cítím v práci, kde se bohužel potkáváme. Zamilovat se na pracovišti bych po své zkušenosti opravdu nepřála ani největšímu nepříteli…‘Klára, 38 5 znamení, že ve skutečnosti chodíte s ženáčem! Odhalte ho Ženy odhalily překvapivé sexuální rady, které by daly svým mladším já

Diskuze Jsem teď radši v práci než doma

Nechci poradit. Není co. Spíš se potřebuju vykecat.Začíná jaro, venku je světlo, chlap trvá na tom, že musíme být s dětmavenku něco dělat, současně trvá na tom, že musí být teplá večeře,uklizeno, vyžehleno a ideálně dvakrát denně sex a já Nestíhám.

Lepšíto bylo když byla zima a já byla doma stihla jsem toho víc. Radši jsemv práci a beru přesčasy a doma tvrdím, že být v práci musím. Nechcibýt doma. Nebaví mě to.

Je mi pak líto, když tady čtu pány co tvrdí, žepro ně důležitý je sice sex, ale třeba jídlo (teplé) a další věci užtolik ne. Mám zdravotní potíže, bolí mě břicho, zuby, spodek, nebolí tov práci, jen doma, jdu spát v poslední době nafetovaná lékama. Sexdoslova přetrpím.

V poslední době s ním teda spát odmítám úplně,ikdyž vím, že je to špatně, že sex mít musí. A celý je to pakještě horší.

Velikost písma:

@Anonymní píše:Nechci poradit. Není co. Spíš se potřebuju vykecat.

Začíná jaro, venku je světlo, chlap trvá na tom, že musíme být s dětmavenku něco dělat, současně trvá na tom, že musí být teplá večeře,uklizeno, vyžehleno a ideálně dvakrát denně sex a já Nestíhám. Lepšíto bylo když byla zima a já byla doma stihla jsem toho víc. Radši jsemv práci a beru přesčasy a doma tvrdím, že být v práci musím. Nechcibýt doma. Nebaví mě to.

Je mi pak líto, když tady čtu pány co tvrdí, žepro ně důležitý je sice sex, ale třeba jídlo (teplé) a další věci užtolik ne. Mám zdravotní potíže, bolí mě břicho, zuby, spodek, nebolí tov práci, jen doma, jdu spát v poslední době nafetovaná lékama. Sexdoslova přetrpím.

V poslední době s ním teda spát odmítám úplně,ikdyž vím, že je to špatně, že sex mít musí. A celý je to pak ještěhorší.

Tak ať se podílí na chodu domácnosti, když vyžaduje tohlevšechno…

Trvat může na čem chce, ale vždycky je to domluvě vás obou. Když chce,abyste byli s dětma venku, tak by tu večeři mohl nachystat on ne?A nemůže vás do ničeho nutit jenom proto, že to on potřebuje

Pokud oba pracujete, tak si práci v domácnosti rozdělte podle možností.Nedělej služku a zapoj chlapa, když bude stejně vyřízený jako ty, třebaho ta chuť na sex 2× denně přejde Co víc k tomu říct. 

@ospalámyšpíše:Pokud oba pracujete, tak si práci v domácnosti rozdělte podle možností.Nedělej služku a zapoj chlapa, když bude stejně vyřízený jako ty, třebaho ta chuť na sex 2× denně přejde Co víc k tomu říct.

Dělá po své práci odpoledne a večer ještě v lese, na poli, myslímže žehlení ho nevyřídí.

@nozu píše:Hele, tak pošli chlapa ven s dětmi samotnéhoa udělej sipráce kolem domácnosti. ty bolesti máš podle mě ze stresu. Nedávno jsemněkde četla článek nebo diskusi o tom, že je současný systém velmišpatně nastaven. Na ženy jsou kladeny nároky na domácnost, vše musí býtperfektní, a současně i nároky na to, aby byly dobré a úspěšnév práci. Ale tohle se prostě v jednom člověku zvládat nedá!Osobně třeba chodím do práce, mám relativně ještě malé děti, odpolednemusím zvládat servis kolem nich, ALE: na úklid a žehlení mi chodí paní,teplé večeře nejsou vyžadovány, protože máme všichni teplé obědy. amanžel to chápe a podporuje

To právě nejde, má svojí práci, někdy u toho nemůže hlídat

jako promiň ale nestačim se divit, ty si tonecháš líbit…jako to bych s nim rychle vyběhla tohle všechno požadovat- nejsem ani služka ani matrace 

sakra snad oba pracujete, tak je třeba si rozdělit úkoly, aby tofungovalo

@brumdinkapíše: jako promiň ale nestačim se divit, ty si tonecháš líbit…jako to bych s nim rychle vyběhla tohle všechno požadovat- nejsem ani služka ani matrace 

sakra snad oba pracujete, tak je třeba si rozdělit úkoly, aby tofungovalo

a jako chtít může co chce já bych taky chtěla třeba vilu u moře ak tomu rentu

Děkuju za reakci, vlastně ano, měla jsem to čekat že si za to můžusama, proč jsem to sem vlastně psala

Dbá i on na to co bys chtěla, tak jako ty dbáš na to, co chce on?

To snad každý…Komu by se taky chtělo z práce domů 

@suricata píše:Dbá i on na to co bys chtěla, tak jako ty dbáš na to, co chceon?

To je složité

Musíš si dupnout, jinak ti hrábne. Teda pokud s ním chceš zůstat.Pokud má teplý oběd, teplé večeře prostě nebudou. Uklizeno ano, aleprostě, co se dá zvládnout. Žehlit se veliká většina věcí takynemusí… A co děti, když máš přesčasy? Jsou větší? Nedají se„vypustit“ na zahradu a ty si doma v klidu uděláš, co potřebuješ?

Příspěvek upraven11.03.15 v 10:04

@Anonymní píše:Dělá po své práci odpoledne a večer ještě v lese, na poli, myslím žežehlení ho nevyřídí.

Pracuje každý den po práci fyzicky až do večera? Pokud jo, tak jeworkoholik nebo superman a takoví nědy vyžadují podobné nasazení odostatních. Ale zase chápu potřebu teplé večeře.

Všechno ostatní je an domluvě, pokud venčíš děti, nemáš čas uklízet avařit, žehlit atd stejně jako na to nemá čas on, pokud každý den pracuje.

A jestli máš zdravotní potíže, tak by to měl taky pochopit a zařídit tonějak celé jinak.

težko říct, chybí informace, jak to celé máte 

Manžel je pořád pryč a já jsem stále sama s dětmi. Lze to zvládnout?

Máte pocit, že jste neustále na vše sama? Manžel je pořád v práci nebo se věnuje svým koníčkům raději, než aby trávil čas s vámi a s dětmi doma?  Jak se z toho nezbláznit a je vůbec možné to nějak změnit?

Když jste zakládali rodinu, představovala jste si svůj život mnohem lépe. Viděla jste šťastnou rodinu, která se těší z prvního děťátka.

Zkrátka obraz dokonalé šťastné rodinky tak, jak to znáte z reklamy, z Facebooku, z Instagramu.

Těšila jste se, jak budete chodit s miminkem na procházky, jezdit společně s manželem na výlety, užívat si rodinnou pohodu. Bohužel však již brzy přišlo velké rozčarování.

Celé dny sama doma

Poté, co opadl prvotní stres, kdy jste si přinesli děťátko domů, a vše jste se za pochodu postupně naučili a zautomatizovali, přichází období každodenní rutiny péče o dítě. Každý den nyní vypadá dost jednotvárně a veškerý váš život se redukoval na neustálé přebalování, kojení, uspávání, praní, žehlení, vaření a uklízení domácnosti. A co je na tom nejhorší? Na všechno jste pořád sama.

Čtěte také: Kdy dát poprvé dítě hlídat a odejít od něj?

Manžel je pořád pryč

Manžel tráví celé dny v práci, nehodlá se vzdát svých koníčků a vždy si umí udělat čas sám pro sebe, zatímco vy tvrdnete neustále doma s dětmi. Taková je bohužel zkušenost velké části maminek na rodičovské „dovolené“. Co s tím? Jak takovou situaci řešit?

Jak se z toho nezbláznit?

Tím úplně nejdůležitějším, co byste si měla uvědomit, je fakt, že takto je to jen dočasně! Děti budou čím dál tím samostatnější a bude s nimi čím dál tím větší zábava, budou čím dál tím flexibilnější (s jídlem, se spánkem) a s největší pravděpodobností se jim bude tatínek také chtít více věnovat.

Pro většinu tatínků prostě není malé dítě dostatečně atraktivní, nejsou si jistí, zda se o ně dokáží dobře postarat a dokud vše zvládá matka na jedničku, ani nevidí důvod, proč by se starali.

Když už ale v dítěti uvidí parťáka na kolo, na basket, na pingpong, na fotbal, zapojí se do péče o potomka alespoň po této stránce, když už ne do domácích prací.

Není všem dnům konec!

Kromě toho, že bude pro tatínka dítě čím dál tím lepším parťákem, budete mít i vy čím dál tím více času pro sebe. Jednoho krásného dne půjdou děti do školky, do školy a vy budete konečně alespoň částečně svobodná.

Zažijete nejspíš i pocit, že se vám po době, kdy jste spolu trávili celý den jen o samotě, stýskat.

Samozřejmě pak nejspíš budete muset nastoupit zpátky do práce, takže zase bude času méně, ale po několika letech, kdy jste byla zavřená mezi čtyřmi stěnami s dětmi, budete šťastná, že jste se dostala do společnosti osob, které dají dohromady smyslupnou větu a nepotřebují od vás utřít zadek nebo nakrmit.

Musíte být silná a vydržet

Opravdu to uteče mnohem rychleji, než byste řekla. Zkuste si neustále připomínat, že si to máte užívat. Snažte se chodit co nejvíce mezi lidi i s dětma. Stačí do obchodu, na kroužky, do parku, na hřiště.

Bavte se co nejvíce s každým, koho potkáte, abyste přišla na jiné myšlenky. S důchodkyní před domem, s jinými maminkami na hřišti, s dětskou paní doktorkou, usmívejte se na paní prodavačku v drogerii a ona s vámi ráda prohodí pár slov.

Pouštějte si hudbu, kterou máte ráda, navoňte se, udělejte si radost.

Využijte každou příležitost komunikovat s jinými lidmi

To vše vám zvedne náladu. Člověk, který je zvyklý na aktivní společenský život, takovou velkou změnu nese jen těžko. Využijte jakoukoli příležitost popovídat si s někým jiným.

Snažte si volat co nejvíce s kamarádkami, chatujte na portálech určených pro maminky, poslouchejte nějakou zajímavou audioknížku (číst si je pochopitelně nereálné), když jste doma jen s dětmi.

Zaměstnejte svou mysl jak to jen půjde, abyste neměli pocit každodenní rutiny.

Choďte co nejvíc ven

Když jste doma, máte neustále pocit, že je potřeba uklidit to či ono. Jen co ale vyjdete ven, stres z domácího prostředí většinou opadne. Zkuste trávit co nejvíce času mimo domov, pokud to počasí jen trochu dovolí, a tíha domácích prací z vás opadne.

Samořejmě, že mandatorním domácím pracem neuniknete (vyprat a roztřídit prádlo se musí, stejně jako uvařit), ale když je dítě mimo domov, odpadne úklid nepořádku, které během pobytu doma dítě neustále vytváří – rozházené kostky, roztahané hračky všude, zapatlaný stůl atd.

Kromě toho je pobyt venku na čerstvém vzduchu pro dítě i pro vás nanejvýš přínosný, pokud tedy samozřejmě není hic k padnutí nebo naopak zima jako na Sibiři.

Nesnažte se být dokonalá

Rozházené věci po bytě to lze jen těžko vydržet. Člověku to nedá a uklidí to. Vysát prach se také musí. Ale co takhle žehlit? Je skutečně potřeba mít všechno vyžehlené? Je důležité mít deset druhů cukroví na vánoce? Jednou týdně si můžete večeři či oběd objednat nebo si dojít do restaurace. Svět se nezblázní, když trošku vypustíte.

Neporovnávejte se

Tento bod je velice důležitý. Tím, že se porovnáváte s jinými rodinami, zažíváte zbytečnou frustraci. Na sociálních sítích vidíte perfektně upravené ženy, zářící štěstím, které se objímají na společném rodinném výletě s manželem, vše vypadá naprosto dokonale. Máte pak pocit méněcennosti, jste naštvaná, že u vás to tak není a nebude. Jste z toho nešťastná.

Uvědomte si, že to vše je jen přetvářka! Lidé se na sociálních sítích holedbají a snaží prezentovat v tom nejlepším světle, ale realita bývá úplně jiná.

Jak vy můžete vědět, že zatímco se manžel na fotografii usmívá a objímá svou ženu, tak se v jednom kuse ve skutečnosti nehádají? Že ji nepodvádí? Že tu drahou dovolenou nebudou muset splácet ještě několik let?

Pozor na vliv sociálních sítí

Většinou ten, kdo je v životě opravdu šťastný, nemá potřebu své štěstí dávat ostatním na odiv. Důsledně projděte všechny osoby, které sledujete a zamyslete se nad tím, zda ve vás jejich posty zanechávají pozitivní pocity či nikoli.

Pokud vás v nějakém ohledu inspirují a motivují, je vše v pořádku. Pokud vás uklidňují, že jsou na tom stejně nebo hůře jako vy, je to ve vaší situaci, kdy se cítíte pod psa, zcela akceptovatelné. Pokud vás pobaví a rozesmějí, skvělé.

Ale pokud jim jen závidíte, okamžitě si je zablokujte či smažte! Uvidíte, že vám bude hned líp. Za pár dní na ně úplně zapomenete. To samé platí i o fyzických osobách. Nestýkejte se s kamarádkou, která se vychloubá, jak je šťastná a vše se jí daří, v práci, doma i v životě.

Alespoň ne do té doby, dokud se cítíte mizerně. Až se zase věci vrátí do normálu, vrátíte se do práce a získáte ztracené sebevědomí, ráda se jí pak ozvete.

Čtěte také: Matky dětí by uvítaly více zkrácených úvazků. Problémem pro firmy je ale byrokracie s nimi spojená

A co s manželem, který vůbec nepomáhá?

To, že by se měl manžel do domácích prací zapojit, je nepochybně oprávněný požadavek. V každé domácnosti je ovšem participace partnerů na domácích pracích nastavená různě.

Muži i ženy si s sebou přinášejí různé modely ze svých původních domovů. Těžko lze očekávat, že syn z rodiny, kde všechno dělá matka a otec celý den jen sedí a kouká na televizi, bude v domácnosti aktivní.

To vše je potřeba dobře zvážit již v době, kdy jste ještě bezdětní a bydlíte spolu na zkoušku.

Modely převzaté z rodiny

Teď už je pozdě litovat výběru partnera a v zájmu zachování úplné rodiny, je potřeba se se situací doma buď smířit a vyrovnat, anebo tzv. zatlačit na pilu a donutit muže alespoň k tomu, aby si po sobě odnesl nádobí a vzal občas dítě do kočárku nebo na hřiště.

V sobotu a v neděli dopoledne na dětských hřištích či v parku potkáte již spíše tatínka než maminky. A to je dobře. Pokud se chce tatínek věnovat svým koníčkům ve svém volném čase, nic mu nevyčítejte, ale domluvte se na pravidelných časech, kdy se bude starat jen on.

Pokud chce jít na kolo, může dát dítě do vozíku nebo do sedačky, může si s kočárem zaběhat nebo se projet na bruslích. Může dítě vzít „na čumendu“ do auta, na letiště, do dětského koutku, do cukrárny, dojet s ním na myčku, zkrátka cokoli, jen aby s ním na chvíli byl.

Ať se postará i tatínek

Nekompromisně trvejte na tom, že alespoň jednou týdně se o dítě postará, ideálně v sobotu nebo v neděli dopoledne. Zajděte si zaplavat, zacvičit, proběhnout se, projít se. Lepší je čas využít k nějaké sportovní aktivitě, než vysedávání někde v kavárně.

Jednak kvůli endorfinu, který vám udělá dobrou náladu, ale také ze sebe budete mít mnohem lepší pocit a budete mít více energie. Vůbec nejlepší je jít na společnou procházku s nějakou kamarádkou. Chce to ale aby bydlela blízko, abyste neztrácela drahocený čas sama pro sebe dojížděním. Pokud žádnou nemáte, nevadí.

Jděte se prostě sama projít a vyčistit si hlavu. Stačí půl hodiny, hodina a člověku je hned lépe.

SOS! Manžel na nás nemá čas!

Ráda bych se svěřila se svým problémem, který mne trápí už delší dobu a včera večer „vygradoval“. Žiji už delší dobu v postavení matky na mateřské, která je s dětmi stále sama.

Manžel se doma ukáže v devět večer, ráno kolem šesté, nejpozději v půl sedmé odjíždí. Dost často je několik dní na služební cestě nebo přespí v kanceláři. Dcerka chodí do školky, syn je se mnou doma.

V posledních pár měsících se bohužel stalo zvykem, že i sobotu či neděli tráví manžel v práci.

Ráda bych se svěřila se svým problémem, který mne trápí už delší dobu a včera večer „vygradoval“. Žiji už delší dobu v postavení matky na mateřské, která je s dětmi stále sama. Manžel se doma ukáže v devět večer, ráno kolem šesté, nejpozději v půl sedmé odjíždí. Dost často je několik dní na služební cestě nebo přespí v kanceláři. Dcerka chodí do školky, syn je se mnou doma.

V posledních pár měsících se bohužel stalo zvykem, že i sobotu nebo neděli tráví manžel v práci. Ovšem odchází až v devět a v pět je ,,už‘ doma… Manžel svoji práci miluje, nechce ji měnit, finančně je docela rozumně ohodnocen. Vadí mi samota i to, že jsem na všechno sama, ale budiž, přizpůsobila jsem se.

Naučila jsem se řídit auto, domluvit si hlídání v případě katastrofy (třeba úraz jednoho z dětí), zkrátka přežít bez úhony. Až za pár měsíců nastoupím do práce, mám už zajištěný doprovod dětí ve dny, kdy nebudu stíhat, aby měl tatínek možnost dál pracovat bez omezení. Na jeho přání.

Když jsem kdysi dávno večer co večer konejšila dcerku, která plakala, že táta nepřijel, tak jsem se jednou zařekla, že tohle už ne! Nedokážu s dětmi „sedět na zadku“ a čekat, jestli to náhodou tatínkovi vyjde. Vím, že pokud mi nevolá z auta, že je na cestě domů, tak veškeré sliby, že přijede brzo, jsou pověstný dým v komíně. Mockrát po takovém slibování přijel až v noci.

Snažím se vyrovnat s realitou, že jsem na děti sama, a dopřát jim co nejhezčí dětství. Ale mívám s tím potíže – smutek, nervozita, bolesti hlavy z únavy. Před dětmi se snažím to nedávat najevo, s manželem se v týdnu vídám jen letmo. Včera večer jsem se ale dozvěděla, že jsme manžela z našeho života vyloučili.

Že když se vrátí z práce dřív, tak máme svůj program, ve kterém se s tatínkem nepočítá. Že ví, že se může přidat, ale že by mu bylo milejší, kdybychom se ho čekali doma a nikam ho pak netahali. Nechápu to. Ví, že děti ho mají moc rády, že je vedu k tomu, aby na něj myslely. Téměř denně má na stole obrázek od malé, ale kolo jí opravil dědeček jejího kamaráda.

Kluk jako první slovo řekl ‚táta‘, jenže kopat do balónu ho učí ‚strejda‘, který bývá na hřišti se svými dětmi. Manžel moc dobře ví, že bývám smutná, když se třeba týden nevidíme, ale volat mu musím já (tedy večer, po osmé), a dost často mi mobil nezvedá, protože nemá čas.

Další obvinění spočívalo v tom, že když večer přijde, dám mu večeři a jdu spát. Že se nesnažím mu dělat tu chvíli, co je ještě vzhůru, společnost. Bohužel, ta chvíle je tak do půlnoci. Nechápe, že já jsem v deset už polomrtvá. Jsem skřivan a po deváté myslím hlavně na to, jak rychle usnout. Podotýkám, že já vstávám se synkem v 5:30.

Prý mu o dětech spoustu věcí neříkám. Uznávám, že občas o něčem nemluvím. Jenže to není schválně, já se snažím, ale je toho moc. Třeba když jsme už dva měsíce objednaní k zubaři, beru to jako fakt a v těch devět večer si na to ani nevzpomenu, natož abych řekla, že tam zítra jdeme. To obvinění, že jsme se na něj vykašlali, mě moc trápí.

Ráda bych věděla, jak to dělají maminky v jiných rodinách, kde je táta jenom na víkend? Jestli permanentně čekají nebo jestli se snaží přizpůsobit situaci a počítají s tím osaměním? A jak mám manželovi vysvětlit, že jsme se na něj nevykašlali, ale jenom se snažíme přežít bez větších škod na duši?

• Prosím, poraďte mi, je mi fakt dost bídně.GEL
• Díky.
• Pozn: Čtenářka si nepřála uvést nick ani jméno.

Práce z domova: Tipy, jak na home office nezblbnout (část první: denní režim a izolace)

Aktuální situace nás zahnala pracovat do koutů svých domovů. Tenhle, na Vzhůru dolů netypický text, proto věnuji hlavně těm, pro které je to nová situace.

Z domova pracuji více než 10 let, přičemž od roku 2016 prakticky jen z domova, s občasnými výjimkami ve prospěch kaváren, které mi teď budou chybět více než roušky Babišovi.

Píšu zatím hlavně pro ty, kteří jsou doma sami a nerušení rodinou. Celodenní přítomnost dětí je i v naší domácnosti situace poměrně nová, nestabilní a teoreticky… ehm… explozivní.

Obrázek: „Táto a mámo, v pohodě, pracujte, nic se neděje… “. Foto: Allen Taylor na Unsplash.

Tohle téma si prostě raději nechám na příště.

Kdo jste – tvůrce nebo manažer?

Ještě než začneme, uvědomme si, že existují dva hlavní režimy práce u počítače:

• Tvůrce – potřebuje dlouhé časové úseky soustředěné a nerušené práce, typicky jde o kreativní profese jako vývojáře, copywritery, spisovatele…
• Manažer – pracuje v komunikačním a plánovacím režimu, obsah práce střídá každou chvíli.

Více je v textu Pracovní režim tvůrců a režim manažerů od Paula Grahama, který do češtiny přeložil Petr Staníček.

Sám pracuji polovinu dne jako tvůrce a druhou jako manažer, což je dobré mít při čtení textu na paměti.

Nevýhody práce z domova

„Home office“, to není jen pohoda, klídek a župánek… Práce z domu potírá mnohé z problémů fungování v kanceláři – jako je vyrušování, nemožnost soustředění… obecně prostě šrumec – ale zavádí problémy nové.

Firma Buffer, která je uváděna jako jeden z příkladů dobře fungujícího týmu, pracujícího plně v „remote“ režimu, se zeptala dvou a půl tisíců lidí pracujících na dálku, co jsou největší výzvy jejich způsobu práce. První tři místa jsou:

1. Obtížné odpojení od práce
2. Osamělost
3. Spolupráce a komunikace

Takhle to bude i u vás. To si pište, že jo.

Obrázek: Obtíže při práci na dálku. Najít vhodnou wifi doma asi problém nebude, ale všechny ostatní trampoty mít můžete. Zdroj: Buffer.

Nemělo by vás to ale nijak znepokojovat. Každá mince má dvě strany. Důležitější jsou výsledky – 65 % lidí z velkého průzkumu FlexJobs říkají, že doma jsou produktivnější než v kanceláři a 99 % lidí z uvedeného průzkumu Bufferu říká, že by na dálku chtěli pracovat minimálně ještě nějaký čas zbytku kariéry.

No a pokud vám to nestačí – já sám si už jinou formu práce ani neumím představit. Fakt ne. Ani když jsou děti doma.

Teď už vzhůru do tipů, jak práci z domova pojmout tak nějak – bez ztráty ledničky…

Předem upozorňuji, že organizace sebe sama je velmi subjektivní obor a liší se u každého člověka. Takže neberte, prosím, následující jako dogma. Sledujte se, vyhodnocujte se.

1) Řád a denní režim

Kdo nemá disciplínu, sedí odpoledne v županu v posteli u Netflixu a nad čtrnáctým dílem seriálu do prázdné misky od brambůrek slzí nad množstvím nevyřízených e-mailů.

Časový plán dne

Základ je nastavit si časový plán dne podle možností svých (jak se nám dobře funguje), podle možností ostatních členů rodiny nebo podle možností svých kolegů.

Obrovská výhoda práce z domova je právě ona časová flexibilita. Moje žena například v aktuálním epidemickém období vcelku přirozeně přešla z pracovní doby devět až patnáct na dopoledne a večer. Já zase léta vstávám v 5:30, abych ještě před snídaní napsal texty, jako tenhle, dokud rodina ještě spí.

Jste tvůrce? Vyčleňte si čas

Je dobré vyčlenit si konkrétní časový úsek na „dlouhé úkoly“, které je potřeba dělat v režimu tvůrce.

V běžném režimu práce mám celé dopoledne věnované tvoření. Dlouhým úkolům, které chci zmáknout, „abych ten den něco prima udělal“: článkům, učení nových věcí, analýzám a složitějším úkolům pro klienty…

Vím, že mám tři hodinové bloky, takže se snažím nebýt rušený. Notifikace a sociální sítě jsou vypnuté, telefonáty beru jen nejdůležitější.

Odpoledne se pak přepnu do manažerského, komunikačního režimu. Řeším úkoly, emaily, zprávy na kecálcích, odpovídám a otravuju ostatní…

Rituály potřebujete. Vážně