Ještě jednou o syndromu, který oficiálně neexistuje: zavržení rodiče

V některých politováníhodných případech dochází k tomu, že jeden z rodičů (obvykle rodič, který má dítě v péči) začne trvale manipulovat dítě proti druhému rodiči, mařit jejich styky a snaží se nastavit dítě na nenávist k druhému rodiči. Vytváření syndromu zavrženého rodiče je vůči dítěti velmi poškozující jednání. Tento článek se zaměřuje na otázku, jakým způsobem se zavržený rodič může bránit a jaký může zvolit postup, aby své dítě zcela neztratil.

Pro lepší přehlednost následujícího textu budu používat termín „pečující rodič“ pro rodiče, který má dítě v péči (ať již fakticky či na základě soudního rozhodnutí), a termín „druhý rodič“ pro rodiče, jenž dítě v péči nemá a má právo na osobní styk s dítětem. Pro úplnost zdůrazňuji, že se jedná o pouhou formulační zkratku, význam druhého rodiče pro nezletilé dítě a jeho role rodiče tím nemají být nijak snižovány.

Pojem syndromu zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je termín, který vytvořil americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80.

let a definoval jej jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů.

Její příčinou má být kombinace faktorů, zejména indoktrinace ze strany druhého rodiče (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů) a vlastní pokusy dítěte pomlouvat jednoho z rodičů.[1]

Podle Gardnera existují následující projevy syndromu zavrženého rodiče[2]:

Kampaň shazování – Dítě projevuje výraznou nenávist vůči druhému rodiči. Často i bez přímého dotazu odborníka začne vyjmenovávat řadu negativních projevů chování druhého rodiče, jeho špatných vlastností a činů, a tím zdůvodňuje svůj postoj odmítání.
Slabé, absurdní nebo žádné odůvodnění nenávisti – Své odmítání druhého rodiče často děti vysvětlují nelogicky a vágně. Při bližším dotazování nejsou schopny uvést nic konkrétního.
Nedostatek ambivalence – Dítě vnímá rodiče černobíle, pečující rodič je skvělý, milovaný, nedělá chyby, naopak druhý rodič je pouze špatný, zlý, hrozný. Dítě není schopno uvést současně kladné i záporné rysy ani u jednoho z rodičů.

Reflexivní podpora pečujícího rodiče při sporech rodičů – Pokud jsou přítomni oba rodiče, dítě reflexivně podporuje a prezentuje názor programujícího rodiče. Argumentace dítěte bývá často ještě silnější a důraznější než u programujícího rodiče.
Chybějící pocity viny – Dítě necítí výčitky za své chování, chybí jakýkoli vděk za věcné dárky nebo jiné projevy zájmu a citu, za výživné. Výdaje a příkoří odmítaného rodiče vidí jako spravedlivý trest.
Přítomnost vypůjčených scénářů – Děti často používají slovní spojení a výrazy, které pro ně nejsou vzhledem k jejich věku typické. Takovým výrazům často při doptání ani nerozumí. Sdělení jsou často totožná s výrazy programujícího rodiče.

Rozšíření nenávisti na rodinu odmítaného rodiče – Příbuzní, ke kterým mělo dítě dříve vřelý vztah, jsou nyní také zavrhováni. Pokud se snaží o kontakt, jsou označeni, že obtěžují, dárky od nich jsou bez pocitů viny odmítány nebo přijímány bez sebemenšího vděku.

Podle závažnosti je pak možné rozlišovat syndromy zavrženého rodiče mírný, střední a těžký, a to podle míry intenzity výskytu výše uvedených symptomatických projevů.

Jak syndrom zavrženého rodiče vypadá – pohledem Krizového centra pro děti a rodinu[3]

Rodiče, kteří manipulují s dítětem, často vyzdvihují a zneužívají práva dítěte vyjádřit svůj svobodný názor a trvají na vyslechnutí názoru dítěte odborníkem. Někteří z těchto rodičů již dlouhodobě ovlivňují a manipulují názor dítěte bez ohledu na jeho potřeby.

K tomu často přispívá fakt, že dítě je dlouho izolováno od druhého rodiče a jeho světa (popř. kontakt s ním je velmi omezený), a to i vlivem nemocnosti dítěte, která často není reálná.

Nebo právě naopak může dítě na stres (který mu manipulující rodič způsobuje tím, že ho do konfliktu rodičů vtahuje) psychosomaticky reagovat častou nemocností. Zda je dítě dlouhodobě manipulované, pozná odborník během spolupráce s celou rodinou.

Zkušený odborník pozná manipulaci z rozhovoru s dítětem a především z projektivních metod zaměřených na diagnostiku rodinné situace. V tomto případě je dítě rozhovorem na zjišťování jeho názoru neadekvátně zatíženo, protože tato situace vyvolává v dítěti konflikt (vlastní integrita versus přání manipulujícího rodiče).

Ze zkušeností Krizového centra vyplývá, že pokud k manipulaci dochází dlouhodobě, může u dítěte docházet k rozvoji velkých psychických obtíží. Dítě v rozhovoru pak verbálně zprostředkovává odborníkům zkušenosti a názory manipulujícího rodiče, jehož manipulacím je denně vědomě či nevědomě vystaveno.

Manipulující rodič má dítě v péči a vytváří syndrom zavrženého rodiče; zavržený rodič potkává dítě pouze občas, popř. vůbec.

Dítě nechce zavrženého rodiče vidět z důvodu, že manipulace a tlak na dítě jsou natolik velká a chování manipulujícího rodiče je účelně programující, že dítě nemá tolik sil a schopností mu vzdorovat.

Z důvodu psychické sebezáchovy se rozhodne pouze pro jednoho rodiče, kterého udělá spokojeným, aby nemuselo řešit neřešitelný rozpor mezi rodiči.

Manipulující rodič předkládá zmanipulované dítě jako důkaz o tom, jak je druhý rodič nesmírně špatný. Pečlivě dítě očkuje, aby podalo u odborníka co největší výkon, tj. svědectví o tom, jak rodiče nenávidí, jak je z něj dítě fyzicky či psychicky nemocné, jak instituce trápí dítě tím, že se musí vidět s druhým rodičem, číst od něj dopisy atd.

Nejviditelnější symptomy syndromu zavrženého rodiče:

potíže s předáváním dětí, resp. nepředávání dětí,

narušené vztahy s původní rodinou – zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče,
zákaz poskytování informací o dětech (mateřská škola, základní škola, lékaři, vedoucí kroužků),
nenávist k novému partnerovi zavrženého rodiče,

prodlužování soudního řízení,
kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem,
spory rodičů o výživné, rozdělení majetku, bytové problémy.

Syndrom zavrženého rodiče má pro dítě řadu negativních důsledků, a to zejména ztrátu všeho, co souvisí se zavrženým rodičem, zabrzdění či deformace emocionálního vývoje a zbrzdění či deformace psychosociálního vývoje.

Právní posouzení manipulace dítěte proti druhému rodiči

Jednání manipulujícího rodiče, kterým pěstuje v dítěti negativní pocity proti druhému rodiči, pochopitelně odporuje řadě zásad, kterými by se měl rodič při výchově dítěte a péči o ně řídit, jak jsou definovány v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Je zřejmé, že rodič v takovém případě nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně.

Při právním posouzení jednání manipulujícího rodiče je nutno zdůraznit porušení zejména následujících zásad vymezených v příslušných ustanovení o.z.:

„Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.“ (§ 875 odst. 1 o.z.) – Ztráta jednoho rodiče a ohrožení zdravého emocionálního a psychosociálního vývoje je zcela určitě v příkrém rozporu se zájmem dítěte. Manipulující rodič upřednostňuje své stanovisko a pohled na věc před zájmem dítěte. Vhodně to formuloval Ústavní soud, který se manipulací jednoho rodiče proti druhému zabýval a výslovně uvedl, že: „Úkolem rodičů by mělo být…, aby rodiče opustili své egoistické, mnohdy dokonce nízké „zájmy“ (například v podobě přinášení příjemných vnitřních pocitů trýznění druhého rodiče skrze vlastní dítě). Každý rodič by si měl být vědom toho, že priorita zájmu dítěte platí mimo jiné proto, že důsledky ignorování zájmu dítěte se v jeho sféře (v jeho životě, ať již aktuálním či budoucím) projeví intenzivněji negativně než v životě rodiče jako člověka dospělého; dítě totiž není „hotová“ silná osobnost, a není schopno se s uvedenou situací vypořádat, takže často nese psychické šrámy při cestě svého dospívání po celý život.“[4]

„Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě“. (§ 876 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič zcela vyloučí druhého rodiče z výkonu rodičovské odpovědnosti, názory a přístupy druhého rodiče jsou ignorovány a druhý rodič tak fakticky zcela ztrácí jakýkoliv vliv na dítě, jeho výchovu a péči o něj.

„Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.“ (§ 884 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič naopak vychovává dítě v nenávisti k druhému rodiči, vede ho ke konfliktnímu přístupu a extrémně kritickému pohledu na blízkou osobu. Rovněž se dítě učí odmítat řešení rozporů pomocí dohody či kompromisu, dítě je vedeno k odmítání přirozených autorit.

„Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.“ (§ 888 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič naopak styk staví do styku faktické překážky (zveličování zdravotních problémů, plánování jiných aktivit dítěti, odmítá předávat dítě apod.), tvrdí, že dítě se s druhým rodičem setkávat nechce a využívá všech prostředků, aby styk mezi dítětem a druhým rodičem zmařil.

„Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.“ (§ 889 o.z.) – Manipulující rodič naopak záměrně dítě programuje na negativní pocity vůči druhému rodiči, nezřídka uvádí dítěti nepravdivé či zkreslené údaje o druhém rodiči, zveličuje jeho nedostatky a nechává dítě v plné míře pocítit svou vlastní nenávist a výhrady vůči druhému rodiči. Často hovoří velmi negativně o druhém rodiči s třetími osobami před dítětem.

Budete mít zájem: Křečové Žíly Na Děloze Příznaky?

Z hmotněprávního hlediska tedy není pochyb o tom, že manipulace pečujícího rodiče proti druhému rodiči odporuje celé řadě zákonem vymezených zásad a je zjevně v příkrém rozporu se zájmem dítěte.

Ústavní soud ve vztahu k manipulaci jednoho rodiče proti druhému zdůraznil právo dítěte poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas, a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý, neboť vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému.[5] Právní posouzení tak v konečném důsledku nebývá složité.

Podstatně obtížnější je ale prokázání manipulace a volba vhodného procesního postupu. Ten by měl být zvolen tak, aby došlo k nápravě poškozeného vztahu mezi zavrženým rodičem a dítětem a zároveň se předešlo silovému a necitlivému řešení, které by mohlo dítě značně psychicky poškodit.

Prokazování syndromu zavrženého rodiče

Největší obtíží v řízení bývá manipulace pečujícího rodiče odhalit a zejména je prokázat. Stěžejním důkazním prostředkem obvykle bývá znalecký posudek, nelze však spoléhat na to, že znalec manipulace druhého rodiče odhalí. Možnosti znalce jsou totiž limitované. Z tohoto důvodu je vhodné znalce seznámit se skutečnostmi, z nichž druhý rodič dovozuje existenci manipulace pečujícím rodičem.

Důležité je však držet se faktů, ideálně takových, která lze potvrdit i jinými důkazy. Zejména je vhodné poukazovat na existenci znaků syndromu zavrženého rodiče, jak byly popsány výše. Je vhodné se zdržet bezdůvodného osočování a emotivního napadání pečujícího rodiče, neboť z toho může být vyvozována pouze intenzita konfliktu mezi rodiči, nikoli však závěr o manipulaci pečujícím rodičem.

Problémem zjišťování manipulace ve znaleckém posudku bývá rovněž časové hledisko, neboť syndrom zavrženého rodiče se obvykle postupem času zhoršuje a znalecké posudky jsou často provedeny až s delším časovým odstupem po zahájení řízení. Manipulující rodič může této prodlevy využít k dalšímu tlaku a působení na dítě, dítě je v zavržení druhého rodiče dále utvrzováno a bývá těžší škody napravit.

Rovněž dochází bohužel k tomu, že dlouhodobé odpírání kontaktu s dětmi a s tím způsobená frustrace může vést u zavrženého rodiče k iracionalitě a problematickému chování, někdy dokonce i k agresivnímu jednání.

Takováto reakce zavrhovaného rodiče pak je pro manipulujícího rodiče potvrzením o jeho pravdě a tom, jaký je druhý rodič objektivně psychiky nevyrovnaný a má negativní vliv na dítě.

Druhý rodič může být takto negativně hodnocen i příslušným znalcem, což se pak samozřejmě může projevit (a obvykle projeví) i v rozhodování soudu, pro který je znalecký posudek jedním ze stěžejních důkazů.

Tomu je nutno předcházet, s frustrací vědomě pracovat a tlakům ze strany manipulujícího rodiče nepodlehnout, a to i za cenu terapie či jiných prostředků, které umožní zavrhovanému rodiči zátěžovou situaci zvládnout.

Někdy mohou být manipulace a ovlivňování spíše zjištěny v rámci probíhající rodinné terapie či asistovaného styku, kde dochází k delšímu sledování rodiny v průběhu více setkání a vzájemných interakcí mezi rodiči a dítětem.

Odborníci, kteří pracují s rodinou delší dobou, mohou být lépe schopni vyhodnotit, který z rodičů skutečně aktivně spolupracuje s odborníky a má zájem na zlepšení situace a který rodič naopak spolupracuje pouze formálně, či vůbec.

Je totiž nutno pečlivě odlišovat případy, kdy k odmítání druhého rodiče dítětem dochází na základě programování pečujícího rodiče a kdy naopak dítě odmítá druhého rodiče z jiného důvodu zcela nezávislého na chování pečujícího rodiče (např. právě v důsledku chování druhého rodiče k dítěti, odmítání nového partnera druhého rodiče apod.).

Výhodou terapie či práce v krizových centrech může být i lepší časová dostupnost a snazší zahájení již v počátečních fázích řízení. Při volbě příslušného zařízení je vhodné se zaměřit na ta, která mají se syndromem zavrženého rodiče zkušenost a umí s ním pracovat.

Je otázkou, nakolik je možno zjišťovat manipulace dítěte při výslechu dítěte soudem.

Lze mít za to, že zkušený soudce může sám identifikovat nesrovnalosti ve výpovědi dítěte, nedostatečnost důvodu pro zavržení rodiče, použití formulací a termínů neodpovídajících věku a vyspělosti dítěte apod.

Nicméně nelze na to spoléhat, neboť soudce ze své podstaty není dětským psychologem a odhalit manipulace je obtížné i pro kvalifikovaného odborníka.

Nelze však podceňovat ani jiné důkazní prostředky, které mohou odhalit manipulace, zejména může být hodně vypovídající komunikace mezi rodiči, či svědecké výpovědi nestranných osob, které jsou s dítětem a jeho rodiči v kontaktu.

Při dokazování může být vhodné se soustředit nejen na prokazování samotné probíhající manipulace (což bývá obtížné), ale i na prokazování existence některých ze shora specifikovaných znaků syndromu zavrženého rodiče, jak jsou popsány výše (zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče, zákaz poskytování informací o dětech ze strany třetích subjektů, kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem apod.). Tyto skutečnosti se totiž prokazují snáze. Tyto důkazy mohou být případně vodítkem nejen pro soud, ale i pro znalce, který se pak může spíše zaměřit na otázku, zda je u dítě podporován vznik syndromu zavrženého rodiče.

Druhá část článku, kterou v nejbližších dnech najdete na portálu Právní prostor.cz, se bude zabývat právními možnostmi obrany zavrženého rodiče.

[1] Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_zavr%C5%BEen%C3%A9ho_rodi%C4%8De .

[2] Gardner, R.A. (1996) – Syndrom zavrženého rodiče, Praha: MPSV.

[3] Následující kapitola je převzata z knihy Čí je to hra? od Zlaty Knetlové a kol., text použit se souhlasem autorů.

[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10.

[5] Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17.

Odrážejí se v praxi psychologické, psychiatrické, soudní i na odděleních péče o děti patřičných úřadů. Především jde o následující typické příznaky vyvolané manipulujícím rodičem, i když nemusejí být vždy všechny přítomny současně.

Jde o:

degradaci druhého rodiče,
slabé zdůvodnění a doložení údajných negativních projevů zavrženého,
nepřítomnost ambivalence,

fenomén „nezávislého názoru“,
reflexní podporu programujícího rodiče,
„vypůjčené scénáře“ – automatické převzetí toho, co programující rodič sdělil,

nepřítomnost pocitů viny.

Zavržení se netýká jen dané osoby, ale i jejích blízkých či příbuzných.

Co s tím? Bojovat, ustoupit?

Psychologové postiženým radí, buď se „syndromem, který existuje, i když prý neexistuje“ bojovat, nevzdávat se, využít všech právních možností, nebo – rada je to častější – ustoupit. Rezignovat, vyčkat s nadějí – až jednou potomek dospěje, pochopí, jakou hru s ním manipulující rodič sehrál a kdysi zavrženého rehabilituje.

Netroufám si obecně rozhodnout, který přístup je lepší. Pro ilustraci možných úskalí sáhnu do své korespondence.

Klient, který za advokáty a soudní posudky utratil víc než milion a posléze žil „z ruky do úst“, mi poslal z přímořského letoviska pohlednici luxusního hotelu. U okna v prvním poschodí onoho objektu byl křížek a poznámka: „Tady bydlím na dovolené.“

Na rubu pohlednice mi sděloval, že věc dotáhl až k úspěšné žalobě na Českou republiku u soudu pro lidská práva v Bruselu. Vysoudil slušnou částku v eurech.

Pod textem bylo P.S.: „V hotelu můžu být za ty peníze čtrnáct dní a už se sem asi nikdy nevrátím, syna jsem už čtrnáct let neviděl a už ho asi ani nikdy neuvidím.“

Zavržená matka

Jiný scénář ilustruje e-mail, jímž čtenářka reagovala na jeden z mých článků:

„… Problém se týká mé vlastní rodiny. Řeším ho dlouho, takřka po celé své manželství, které trvá – včetně bydlení s manželem po rozvodu – několik desetiletí. Naše dlouhodobě krizové manželství se velmi negativně podepsalo na dětech. U jednoho se mimo jiné projevilo něco, co je popisováno jako syndrom zavrženého rodiče.

Byť je tento syndrom popisován jen u dětí, a nikoliv u dospělých, a byť je pravidlem, že se týká jen jednoho rodiče, a ne obou (tak, jak se nakonec stalo u nás), jsou příčiny i schémata syndromu u dospělého úplně stejná jako u dětí, jen dovedena do krajnosti, jinak načasována, a nyní už samozřejmě v jiné fázi.

Abych vám to ještě více přiblížila, jedná se o dítě, které vyrůstalo se syndromem zavržení matky (tedy mě) a v dospělosti zjistilo, že to všechno bylo jinak. Návrat ke mně jako matce byl plachý a křehký, a bohužel se podařil jen na čas. Šance, které nepochybně byly, jsem promarnila, i když jsem se zoufale snažila. To se bohužel stává.

Neznala jsem všechny zákonitosti. Dcera mne – kvůli návodu otce – odmítala, provokovala, já se snažila, co šlo, ale nakonec jsem po jedné její scéně, kdy mne proklela, rezignovala. Byla jsem zoufalá a ona zřejmě také. Nevěděla jsem, co dříve hasit … Bylo to strašné období, jak pro ni, tak i pro mne.

Volila otce, věřila mu a zcela zákonitě se v něm zklamala. On má rád jen sám sebe. Dcera pro něj byla důležitá jen jako nástroj pomsty vůči mně. Nakonec to dopadlo tak, že zavrhla pod jeho tlakem mne. Když prohlédla, stejně naložila i s ním … Nyní potřebuji poradit, co mám dělat, respektive nedělat, abych situaci ještě nezhoršovala.

Určitě jsem už řadu chyb v této „ztracené“ fázi udělala, a tak velmi potřebuji vědět, co dělat nemám.

Budete mít zájem: Suché Lůžko Po Extrakci Léčba?

Nemyslím, že syndrom zavrženého rodiče neexistuje, jak jsem se dočetla v různých odborných diskusích a populárně naučných článcích.

Já sama vím, že ano, protože to na vlastní kůži žiji celé dlouhé roky a vidím, jak je to pro člověka, který zavrhuje, devastující.

Pro mě jako matku je to ovšem zdrcující, ale to není věc, ve které chci pomoci, tam jsem už kus práce na sobě udělala. Nadto jsem si od začátku vědoma, že jsou to právě rodiče, kteří nesou základní vinu v této věci.

Tento syndrom má zvláštní zákonitosti, které dobře nechápu, a tak přes veškerou snahu dělám čas od času vůči dceři závažné chyby. Člověk se pořád tak trochu zmítá mezi emocemi, láskou k tomu dítěti a rozumem, který radí zachovat chladnou hlavu.

Jenomže k čemu je mi chladná hlava, když neznám taktiku, strategii, jak jednat s takovým člověkem a co dělat? Chodila jsem kvůli celé té situaci na psychoterapii, abych to unesla a pochopila, a určitě mi to velmi pomohlo v určitém smíření se se situací, ale vysvětlení, proč nemám dělat to či ono, se mi nedostalo. To je právě to, co od vás potřebuji.

Vysvětlení, abych pochopila, jak myslí ten druhý – v tomto případě dcera. Čeho se tak hrozně bojí. A abych pak, v důsledku toho pochopení, nedělala situaci horší, než už je.“

Co můžete dělat, a co raději ne

Odpovídám: „Mrzí mne to, ale zde je každá rada drahá. Nechci trousit obecná moudra ani navrhovat vyříkávání si všeho, co bylo či nebylo. Reálné dobré řešení neznám. Nejlepší ze špatných řešení je podle mne vlídný, vstřícný postoj. Vyčkávání, nepodbízení se. Sebelítost není atraktivní ani pro již dospělé děti. Význam mají smírné reakce i tam, kde si můžeme připadat ukřivděni.“

Ať již je pisatelka e-mailu věřící, nebo ne, nabízí se stoický postoj „pánu Bohu poručeno…!“

Nejen v pravidlech silničního provozu, ale i v mezilidských vztazích bývá vhodné přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky.

„Dodávám postup usnadňující zvládání ataku katastrofických myšlenek, a to nejen ve vašem, ale i v mnohých jiných souvislostech: zkuste soustředit se na to, kdy přicházejí největší vlny frustrace. Vzpomeňte na to, co jste dělala nějakou dobu předtím.

Maximálně tak půl hodiny až hodinu, než vás vlna sebelítosti a intenzivní nepohody zasáhla. Ačkoliv žijete v nepohodě trvale, určité větší přívaly bývají znatelné. Jednak tím pozorováním alespoň trochu odvrátíte pozornost od nejpalčivějšího problému.

Dále pokud problém pozorujete jako vzorek, tolik ho přece jen emocionálně neprožíváte.“

Toto pozorování bývá užitečné, protože odhaluje spouštěče, může to být například únava, film v televizi, manželův hrneček na kafe (ten konkrétně je dobré schovat někam hluboko) a podobně. Když spouštěče známe, víme, co se od nich dá čekat, a počítáme s tím. Pokud se jim nevyhneme, očekávaný průběh nás nezaskočí a lépe situaci zvládáme. Opět to pozorujeme.

Zamyslete se i nad vlivem pákového efektu. Když je člověku nejhůř, má tendenci si představovat, jak je na tom ten druhý skvěle. Čím je nám hůř, tím je partnerovi v našich představách líp. Je to omyl s masochistickými důsledky.

Český unikát. Poslankyně chce konec znalců, kteří řeší syndrom zavrženého rodiče | Domov

PRAHA Přibývá dětí, jejichž život ovlivňuje syndrom takzvaného zavrženého rodiče, v nejhorším případě dokonce končí v psychiatrických léčebnách.

Toto „onemocnění“ přitom kliničtí psychologové a psychiatři za hranicemi neřadí mezi oficiální lékařské diagnózy. A neuznávají ho ani ministerstva.

Poslankyně Jitka Chalánková proto žádá stát o zrušení specializace až třinácti soudních znalců, kteří s tímto syndromem stále pracují.

Americký dětský psychiatr Richard A. Gardner syndrom zavrženého rodiče v 80. letech minulého století definoval jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně odmítá až systematicky nenávidí jednoho z rodičů. Tato situace se týká zejména porozvodových situací.

Jeho příčinu viděl v kombinaci zejména dvou faktorů – jednak v manipulaci dítěte jedním z rodičů, jednak jako vlastní pokusy dítěte pomlouvat druhého rodiče za účelem nevědomé snahy přijmout postoje i způsob chování rodiče, který se o něj stará.

Zmiňovaný syndrom však způsobuje rozepře mezi odborníky. „Za spory o dítě nesou vždy vinu rodiče. Intervence ze strany státu proto musí dopadnout výhradně na ně.

Stát v žádném případě nesmí trestat a traumatizovat nevinné dítě, a už vůbec ne na základě pseudovědeckých závěrů.

Jsem ráda, že i ze strany českých ministerstev zaznělo jasné odmítnutí takového postupu,“ stěžuje si poslankyně Jitka Chalánková (TOP 09), která se o české specifikum začala zajímat.

Chalánková líčí jeden z příběhů, kdy diagnóza syndromu zavrženého rodiče ovlivnila život dítěte, které skončilo u otce, ačkoli od malička vyrůstalo s matkou.

„Ta měla nejdříve styk s dítětem zakázán, aby dítě mělo možnost přivyknout si na otce, nyní má matka povoleno vidět dítě pouze padesát hodin ročně,“ popisuje poslankyně.

V podobně zoufalé situaci se prý ocitli i další lidé, kteří se na ni obracejí.

Podle třinácti soudních znalců, kteří se syndromem takzvaného zavrženého rodiče stále pracují, se údajná diagnóza vyskytuje především u dětí, které byly svědky vleklých soudních sporů o opatrovnictví mezi rodiči.

Jenže tento syndrom neuznává ani jeden z vládních rezortů, které mají vliv na rozhodování rodinných sporů o dítě. Syndrom není uznán ani jako diagnóza v mezinárodním měřítku. Kliničtí psychologové či psychiatři s tímto pojmem vůbec nepracují.

Prostřednictvím interpelace se proto Chalánková obrátila na ministerstvo spravedlnosti, resort práce a sociálních věcí i resort zdravotnictví, které jsou v této oblasti odpovědnými úřady. Chce docílit toho, aby soudy přestaly rozhodovat na základě znaleckých posudků o syndromu zavrženého rodiče. Podobně jako je tomu i v sousedním Slovensku.

Ministerstva jí v tom dávají za pravdu. „Opakovaně a trvale dochází u nás k mylnému překladu pojmu ‚syndrom zavrženého rodiče‘ – Parental Alienation Syndrome. A z toho vyplývá i zavádějící výklad celého jevu.

Anglický výraz ‚alienation’ znamená ‚odcizení‘ – nikoliv zavržení, jak se bohužel opakovaně, ale mylně uvádí. Respektive takto jej mylně do českého povědomí uvedl a přeložil populista tohoto jevům, psycholog Eduard Bakalář,“ uvedla pro server Lidovky.

cz mluvčí ministerstva zdravotnictví Štěpánka Čechová.

To podle ní ale neznamená, že by daný jev neexistoval a že by neměl v určitých případech významnou závažnost. „Je však, z hlediska psychopatologie, podmnožinou jevu, který běžně nazýváme v širším významu týrání dítěte.

Sám fenomén týrání bývá ještě dělen na týrání, zneužívání, zanedbávání a deprivaci,“ uvedla Čechová s tím, že odcizení rodiče může, podle intenzity jevu, spadat do kteréhokoliv z vyjmenovaných souborů, které mají svá samostatná odborná řešení.

„O duševní poruše se hovoří tehdy, když týrání dítěte dosáhne takové intenzity, že dítě není schopno se s touto zkušeností týrání samo adekvátně vyrovnat a reaguje vznikem duševní poruchy,“ dodala.

Ministerstvo práce a sociálních věcí Chalánkové napsalo, že s ohledem na skutečnost, že syndrom zavrženého rodiče není uznán v rámci Mezinárodní klasifikace nemocí, neměl by být při rozhodování o úpravě poměrů dítěte využíván. „Zdůraznili jsme, že při úpravě poměrů dítěte musí být mimořádná pozornost věnována především tomu, jak samo dítě celou situaci subjektivně prožívá,“ uvedl mluvčí resortu Jiří Vaněk.

Resort spravedlnosti, který se kloní k variantě, že by byla znalcům odebrána specializace na syndrom, záležitost stále projednává.

Odebraná specializace

Chalánková by se se zástupci ministerstev měla sejít v příštím týdnu. Situace jí přijde neúnosná a se zdviženým prstem poukazuje na případy, v nichž bylo zohlednění kritizovaného syndromu pro dítě nežádoucí.

„Navzdory jednoznačnému konstatování všech tří rezortů byl syndrom zavrženého rodiče v minulosti důvodem k drakonickým a sporným zásahům proti dětem, o něž vedou jejich rodiče spor. Tyto zásahy vedly dokonce k umístění dítěte na psychiatrickou kliniku.

V posledním roce četnost těchto zásahů začala dokonce narůstat,“ tvrdí Chalánková. Konkrétní čísla však neupřesňuje, serveru Lidovky.cz je neposkytla ani oslovená ministerstva.

Znalecké posudky by podle Chalánkové neměly platit za jediný a nejsilnější argument a nahrazovat „nedostatek skutkových zjištění, protože (posudky, pozn. red.) mohou býtv praxi lehce zneužitelné“.

Soudní znalkyně Marcela Landová, která se syndromem zavrženého rodiče pracuje a návrh poslankyně tedy ohrožuje její specializaci, však současnou praxi obhajuje. Za kritikou Chalánkové vidí nepochopení situace.

„Gardner zjistil, že manipulací jednoho dítěte proti druhému rodiči děti strádají a trápí se. Mají s tím, že nemohou mít rádi druhého rodiče emoční problém. Podle něj jde o emočně poškozené, tedy vlastně nemocné, děti.

Budete mít zájem: Adenokarcinom Plic Biologická Léčba?

Chtěl, aby tento fenomén byl zařazen do Mezinárodní klasifikace nemocí. To se mu ale nepodařilo. Nejsou pro to prý důkazy. Jev ale skutečně existuje a paní Chalánková si to interpretuje jinak,“ stěžuje si Landová.

Zákonodárkyně to podle ní buď špatně pochopila, nebo to veřejnosti špatně předkládá. „Teď to vypadá, že k takovému jevu vůbec nedochází,“ doplňuje Landová.

Chalánková si však trvá na svém. „Nepopírám, že někdy jeden rodič v rozvodových sporech může navádět dítě proti druhému. Nicméně syndrom zavrženého rodiče, tak jak se jej snažil odůvodnit Gardner, je odmítnut jako nevědecký.

V posudcích psychologů nemá být, tak jak je v odpovědích od jednotlivých ministrů napsáno,“ uvádí. „A je fascinující, že zároveň ministerstvo práce zaštiťuje školení pro nevládní aktivisty, kteří by syndrom zavrženého rodiče měli jako neodborníci využívat v rozvodových sporech.

‎ To je dvojnásob nepřijatelné,“ dodává poslankyně.

Syndrom zavrženého rodiče neexistuje

Syndrom zavrženého rodiče je hůl, kterou mohou použít znalci i soudy v opatrovnických sporech. I na základě tohoto označení například soud odňal matce jejího syna, o kterého se od narození šest let starala, a předal jej otci.

Jenže podle ministerstva práce a sociálních věcí i ministerstva zdravotnictví žádná taková diagnóza neexistuje.

Oba resorty to konstatovaly na základě interpelace poslankyně Jitky Chalánkové (TOP 09). Na ministerstva se obrátila i na základě případů, na které upozornilo Právo.

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová i ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík (oba ČSSD) v odpovědích, které má Právo k dispozici, jasně konstatovali, že syndrom zavrženého rodiče není uznán v rámci Mezinárodní klasifikace nemocí a není řádnou diagnózou.

„V odborných vyjádřeních tento pojem kliničtí psychologové, dětští kliničtí psychologové ani lékaři nepoužívají,“ napsal Ludvík.

Špatný překlad z angličtiny

Ministr navíc upozornil, že samotný pojem zavržený rodič je výsledkem špatného překladu z angličtiny, z čehož následně pramení i zavádějící výklad celého jevu. V originále se totiž hovoří o parental alienation syndrome. „Anglický výraz alienation znamená odcizení, nikoli zavržení, jak se bohužel opakovaně, ale mylně uvádí,“ dodal Ludvík.

„Důvodem oddělení dítěte od rodiče, který o něj dosud pečoval, proti jeho vůli, nemůže být pouhé konstatování, že dítě trpí syndromem zavrženého rodiče,“ řekla Marksová s tím, že už na podzim 2016 byly Orgány sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD) upozorněny, že syndrom zavrženého rodiče by se jako oficiálně neuznaná diagnóza neměl objevovat ve znaleckých posudcích a nemělo by z něj být při rozhodování o úpravě poměrů dítěte vycházeno.

Přesto například jeden z brněnských OSPOD neprotestoval, když znalkyně dodala posudek, kde píše: „Vyšetření identifikovalo v prožívání nezletilého syndrom zavrženého rodiče.

“ Městský soud v Brně pak letos na jaře odebral za souhlasu OSPOD dítě matce a předal jej otci s poukazem na to, že „ze znaleckého posudku bylo najisto prokázáno, že nezletilý vykazuje ve vztahu k otci syndrom zavrženého rodiče“.

Podle ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO) byl určitý význam tomuto syndromu přiznáván přibližně před deseti lety. „Ze současných 134 znalců z oboru školství, odvětví psychologie, jich má 13 zapsanou specializaci,syndrom zavrženého rodiče‘.

Většina z nich byla znalcem zapsaná v osmdesátých nebo devadesátých letech. Od roku 2011 nikdo o tuto specializaci nepožádal.

Vyžádám si stanovisko svého poradního sboru a posoudím, zda není na místě takto formulovanou znaleckou specializaci zrušit,“ konstatoval Pelikán.

Hlavní je zájem dítěte

Marksová i Pelikán navíc upozornili, že soudy by měly při rozhodování o osudu dětí mít na zřeteli hlavně jejich zájem, nikoli zájem jednoho z rodičů. Jak ale Právo v několika případech zmapovalo, soudy ani kolizní opatrovníky, tedy OSPOD, názor dítěte moc nezajímá.

„Dítěti by žádná úprava jeho poměrů neměla být vnucována v rozporu s jeho subjektivním prožíváním. Tento závěr je třeba vztáhnout na všechny děti, tedy i nízkého věku. I ony dokážou sdělovat své pocity, myšlenky a přání,“ konstatovala Marksová. Problémy v rozhodování soudů přiznal i Pelikán.

„K posunu v rozhodovací činnosti soudů dochází, byť pomaleji, než bych si přál,“ prohlásil. Odkázal přitom například na nález Ústavního soudu, podle něhož, pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutno jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.

„Za spory o dítě nesou vždy vinu rodiče. Intervence ze strany státu proto musí dopadnout výhradně na ně. Stát v žádném případě nesmí trestat a traumatizovat nevinné dítě, a už vůbec ne na základě pseudovědeckých závěrů.

Jsem ráda, že i ze strany českých ministerstev zaznělo jasné odmítnutí takového postupu,“ prohlásila Chalánková.

„Rozpor mezi stanovisky ministerstev a praxí je natolik výrazný, že by se měl v co nejkratší době začít řešit,“ vybídla poslankyně.

Soud sebral matce dítě kvůli syndromu zavrženého rodiče. Nic takového ale neexistuje

Ilustrační foto.
Foto: Jindřich Ginter, Právo

Oba resorty to konstatovaly na základě interpelace poslankyně Jitky Chalánkové (TOP 09). Na ministerstva se obrátila i na základě případů, na které upozornilo Právo.

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová i ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík (oba ČSSD) v odpovědích, které má Právo k dispozici, jasně konstatovali, že syndrom zavrženého rodiče není uznán v rámci Mezinárodní klasifikace nemocí a není řádnou diagnózou.

„V odborných vyjádřeních tento pojem kliničtí psychologové, dětští kliničtí psychologové ani lékaři nepoužívají,“ napsal Ludvík.

Za spory o dítě nesou vždy vinu rodiče. Intervence ze strany státu proto musí dopadnout výhradně na ně.

Přesto například jeden z brněnských OSPOD neprotestoval, když znalkyně dodala posudek, kde píše: „Vyšetření identifikovalo v prožívání nezletilého syndrom zavrženého rodiče.

Podle ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO) byl určitý význam tomuto syndromu přiznáván přibližně před deseti lety.

„Ze současných 134 znalců z oboru školství, odvětví psychologie, jich má 13 zapsanou specializaci ,syndrom zavrženého rodiče‘.

Většina z nich byla znalcem zapsaná v osmdesátých nebo devadesátých letech. Od roku 2011 nikdo o tuto specializaci nepožádal.

Vyžádám si stanovisko svého poradního sboru a posoudím, zda není na místě takto formulovanou znaleckou specializaci zrušit,“ konstatoval Pelikán.

Marksová i Pelikán navíc upozornili, že soudy by měly při rozhodování o osudu dětí mít na zřeteli hlavně jejich zájem, nikoli zájem jednoho z rodičů. Jak ale Právo v několika případech zmapovalo, soudy ani kolizní opatrovníky, tedy OSPOD, názor dítěte moc nezajímá.

Problémy v rozhodování soudů přiznal i Pelikán. „K posunu v rozhodovací činnosti soudů dochází, byť pomaleji, než bych si přál,“ prohlásil. Odkázal přitom například na nález Ústavního soudu, podle něhož, pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutno jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.

Jsem ráda, že i ze strany českých ministerstev zaznělo jasné odmítnutí takového postupu,“ prohlásila Chalánková.

„Rozpor mezi stanovisky ministerstev a praxí je natolik výrazný, že by se měl v co nejkratší době začít řešit,“ vybídla poslankyně.

Ještě jednou o syndromu, který oficiálně neexistuje: zavržení rodiče

Pojem syndromu zavrženého rodiče

Jak syndrom zavrženého rodiče vypadá – pohledem Krizového centra pro děti a rodinu[3]

Právní posouzení manipulace dítěte proti druhému rodiči

Prokazování syndromu zavrženého rodiče