Jaké nebezpečí představuje japonská radiace? Černobyl nehrozí

PRAHA Symbol apokalypsy, ale i státní cenzury. Bubák, kolem něhož dodnes raší konspirační teorie. Viník, jenž podlomil důvěru veřejnosti v jadernou energetiku. Černá díra na peníze. Ekologická katastrofa, jež proměnila ukrajinskou přírodu. Server Lidovky.cz otevírá archiv LN u příležitosti nového seriálu HBO o havárii v Černobylu.

„Moskva. Rada ministrů SSSR oznámila, že na Černobylské jaderné elektrárně (Ukrajina) došlo k havárii, při níž byl poškozen jeden z reaktorů. Jsou podnikány kroky k odstranění následků a postiženým je poskytována pomoc.

Byla vytvořena vládní komise. Ve světě došlo k podobným haváriím nejednou. Jak uvádí agentura TASS, havárie v Černobylu je první havárií tohoto druhu v SSSR.

“ A v tiskovém servisu se objevil dodatek, že v USA bylo jen v roce 1979 zapsáno na 2300 poruch a závad…

Tak o drobné „patálii“ referoval článeček v Rudém právu z úterý 29. dubna 1986. Na straně sedm, vlevo dole.

Textík byl takřka utopen mezi většími zprávami s dramatickými titulky jako Prodloužená ruka americké špionáže, Odsouzení neoglobalismu USA, Afričan trhající okovy, Pět tisíc raket tajně v NSR anebo článkem o sjezdu komunistické strany Bolívie. Okrajové zmínky, ale také až několik dní po jaderném neštěstí přinesly Československá televize a rozhlas.

Jaké nebezpečí představuje japonská radiace? Černobyl nehrozí

Výstražná cedule upozorňuje na zamořenou zónu, vítejte v Černobylu.

Jak se časem ukázalo, nešlo o tak nicotnou závadu. Ne. Nad ránem 26. dubna, v čase 1 hodina 23 minut a 58 sekund, se zvrtl riskantní experiment na reaktoru typu RBMK. Došlo k jeho přehřátí a výbuchu. A roztavení. Okolí bylo zničeno a kontaminováno.

Radioaktivní mrak, směřující do západní Evropy a Skandinávie, rozšířil dle renomovaného časopisu Nature izotopy do celkové oblasti asi 200 tisíc kilometrů čtverečních.

Ve švédské elektrárně Forsmark pak zaznamenali (po 40 hodinách) zvýšenou radioaktivitu, takže se svět začal o důvody – a tedy i katastrofu u 50tisícového města Pripjať – zajímat. Výsledek známe.

V dějinách byly pouze dvě nukleární havárie hodnoceny na mezinárodní škále INES nejvyšším, sedmým stupněm: a to japonská Fukušima na jaře 2011 a právě Černobyl, jenž zabil tři desítky ozářených likvidátorů během prvních pár týdnů, další stovky vojáků zemřely při odstraňování škod a stavbě betonového sarkofágu v listopadu 1986. Stovky tisíc lidí byly evakuovány a lékaři dosud diskutují, jak velký vliv měla nehoda na nárůst rakoviny štítné žlázy u dětí v SSSR.

Utajování: jen ke škodě věci

„Když jsem dva roky po havárii navštívil Černobylskou jadernou elektrárnu, jen jsem si potvrdil známý obrázek.

Relativně nízké celosvětové následky havárie byly vykoupeny zdravím a životy zaměstnanců, kteří neúnavně pracovali a mnohonásobně překračovali veškeré normy hygieny záření, a to nejen těsně po havárii, ale i mnoho let po ní.

Proč? Částečně z obětavosti, částečně kvůli prémiím, ale často z nevědomosti o skutečných dávkách, jimž byli vystaveni. Je namístě nazývat je hrdiny.

Jejich nadřízení, kteří znali situaci, avšak informace tajili, by měli stanout před soudem,“ sdělil LN Zdeněk Doležal z Ústavu částicové a jaderné fyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. „Nejde tu jen o někdejší totalitní Sovětský svaz. Ani představitelé elektrárny ve Fukušimě neinformovali japonské úřady o skutečném stavu věcí. A jsme u jádra problému: jak funguje veřejný či státní dohled nad tak specifickým odvětvím, jakým bezesporu jaderná energetika je?“ táže se docent Doležal.

Odkazuje na futurologa Roberta Jungka (1913–1994), jenž napsal, že atomová energie vede k atomovému státu: řada oblastí je vyjmuta z veřejné kontroly pod záminkou bezpečnosti. I to je jeden z důvodů, proč statisíce občanů dnes požadují ústup od jaderné energetiky – i s vědomím dopadu na prosperitu své země.

Jaké nebezpečí představuje japonská radiace? Černobyl nehrozíJaké nebezpečí představuje japonská radiace? Černobyl nehrozí

Černobyl – havárie, mediální mlžení a lhaní, ale i přehnaná hysterie – měl drastický vliv na vztah moderní společnosti k jádru. „Mezi psychologické dopady můžeme zařadit i ztrátu důvěry obyvatelstva – kvůli utajování.

I když je vlastně otázkou, jaká důvěra byla v té době ke komunistickým sdělovacím prostředkům a úřadům…

Jako jeden z možných dopadů utajování jsou uváděny případy umělých potratů u žen, jež se obávaly následku černobylské kontaminace na plod a nevěřily ujišťování, že k tomu nejsou žádné důvody. Kolik bylo u nás reálně takových případů, se neví.

Je však třeba také připomenout, že na Západě se ženy umělého potratu dožadovaly z týchž důvodů na základě senzacechtivých a přehnaných článků v novinách,“ připomíná širší souvislosti Vladimír Wagner z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR.

Mrak nad Československem

Jaké byly skutečné dopady Černobylu na českou společnost? Oslovení odborníci se shodují, že ze zdravotního hlediska nebyly nijak tragické. Ač asi nikomu nevymluvíte, že právě za ten jeho nádor může zrovna černobylská radiace, dávky vnějšího a vnitřního ozáření byly nízké.

Hrozba se v roce 1986 šířila meteorologickými frontami. „První k nám přišla 29. dubna, to byl první spad, který jsme dostali. A potom 30. dubna, kdy přišla vůbec nejhorší kontaminace.

Normálně jsou ve vzduchu tisíciny becquerelů, ale tehdy to byly desítky až stovky čili krátkodobě obrovský vzestup.

Ovšem během pár dnů se to zase snížilo a kleslo,“ řekl LN lékař Jaroslav Kotulán, emeritní profesor Masarykovy univerzity, jenž studuje i zdravotní údaje obyvatel v okolí tuzemských jaderných elektráren Temelín a Dukovany.

„Dopad na obyvatele ČSSR to mít nemohlo; dávky byly měřeny zcela přesně, na výborné úrovni,“ doplňuje Kotulán, že ani ve zdravotnických statistikách po roce 1986 se nevyskytují výrazné výkyvy, zuby.

Ano, černobylskou „stopou“ bylo kontaminováno ovzduší, půdy a následně – prostřednictvím cesia 137 v zeleném krmivu – i kravské mléko, ale ani to nemohlo Čechům a Slovákům vážně přitížit.

Vznikla dokonce studie, která hypoteticky spočítala případ, kdy by byl jeden člověk na nejhůře postiženém místě v zemi z hlediska kontaminace půd, ovzduší i konzumace mléka či masa, ale ani taková souhrnná dávka by prý významně nezvýšila rizika pro vznik rakoviny.

A co defektní děti? „Takové nebyly ani kolem Černobylu, to jsou zbytečné pověsti.

Kromě nebožáků, kteří zemřeli první, jako záchranáři, protože dostali strašlivé dávky, trpělo i okolní obyvatelstvo zvýšeným výskytem rakoviny štítné žlázy, kterou ,dostalo‘ ještě jako děti,“ říká Kotulán z ústavu preventivního lékařství.

Dle něj však nesmíme podceňovat ani psychologické dopady jaderné tragédie, které jsou třeba v novějším případě fukušimské havárie daleko významnější než samotné ozáření – prokázán je vliv na japonskou sebevražednost.

Prahu nedávno navštívil britský radiobiolog Ian Fairlie, který pak v HN hovořil o zvýšení počtů případů rakoviny štítné žlázy mezi lety 1986 a 2015 v Česku či Rakousku (asi ze dvou případů na sto tisíc obyvatel na sedm).

A to zvláště kvůli zasažení izotopem jódu 131 v dětství, kdy byla žláza zranitelnější.

Jiní experti však namítají, že je třeba brát také v potaz zlepšení diagnostických technik a preventivních prohlídek, což může onen zhruba trojnásobný nárůst zkreslovat.

Půlrok poté: méně kluků než dívek

Jisté je, že obyvatelé dnešního Česka „dostali“ před 33 lety dávku ozáření okolo 0,2 milisievertů (sievert, zkratka Sv, je jednotka efektivní dávky, veličiny udávající ozáření lidského jedince).

„Přírodní pozadí na území ČR se pohybuje okolo 3 mSv/rok, ale v Evropě jsou oblasti, kde přírodní pozadí dosahuje desítek, a ve světě dokonce stovek mSv ročně.

Výpočty hodnot efektivní dávky, která zasáhne člověka žijícího na území naší republiky v důsledku černobylské havárie za období 1986 až 2056, se pohybují kolem 0,6 mSv. Za toto období dostane jedinec od přírodního pozadí zhruba 200 mSv.

Nelze prokázat, že by efektivní dávky, které jsou pouhým zlomkem přírodního pozadí, měly vliv na zdravotní stav obyvatelstva,“ řekl LN profesor Tomáš Čechák z katedry dozimetrie Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT.

Otázkou dle něj zůstává ne zcela vyjasněný vliv Černobylu na porodnost v listopadu 1986, sedm měsíců po tragédii.

„Běžně je poměr novorozenců 51,5 ku 48,5 ve prospěch chlapců. Ve zmíněném měsíci se však poměr obrátil a narodilo se méně chlapců než dívek, poměr byl 49,35 ku 50,65. To lze samozřejmě přičíst Černobylu…

Problém je, že území státu bylo zasaženo velmi nerovnoměrně a změna poměru narozených nekoreluje s mírou zasažení jednotlivých okresů. Navíc ke statisticky významným změnám poměru narozených chlapců a dívek docházelo na našem území už dříve.

Nicméně je třeba se tímto jevem zabývat,“ doplňuje profesor Čechák.

V některých českých potravinách zůstává radioaktivní cesium z Černobylu. Nebezpečí nehrozí

Předsedkyně úřadu Dana Drábová řekla, že množství v potravinách není v žádném případě zdravotně závadné. Cesium se podle ní bude rozkládat ještě několik desítek let.

„Je to běžný jev, který tu ještě nějakou dobu bude,“ uvedla. „Teď momentálně jsme na polovině aktivit cesia, od havárie v Černobylu to letos bude třiatřicet let. Za dalších třicet let to bude čtvrtina a tak dále,“ doplnila.

Úřad nicméně připomněl, že například kančí maso s hodnotami nad 1250 becquerelů na kilogram by se nemělo dostat do obchodní sítě.

Loni bylo v Česku ze 157 změřených vzorků podle něj takových vzorků pětatřicet, maximální hodnota byla téměř desetinásobně vyšší – 11 987 becquerelů na kilogram ve vzorku z okolí Horní Stropnice na Českobudějovicku. Průměr byl 890 becquerelů na kilogram, uvedl SÚJB.

Drábová podotkla, že stanovené množství je otázkou optimalizace, jaké maso chtějí tuzemské obchody prodávat, byť existuje jiné. Rozhodně podle ní ale neodděluje bezpečné maso od nebezpečného. „Pro dosažení ročního limitu pro obyvatelstvo by bylo nutné zkonzumovat asi 86 kilogramů takového masa,“ zdůraznil úřad.

Největší problém jsou divočáci

Státní veterinární správa (SVS) předloni uvedla, že téměř polovina odlovených divočáků ze Šumavy stále vykazuje nadlimitní hladiny radioaktivity. Divočáci jsou podle ní radioaktivní kvůli tomu, že žerou podzemní houbu jelenku obecnou, která má schopnost fixovat radioaktivitu z půdy. Radioaktivita se na Šumavu dostala právě po havárii v Černobylu, dodala SVS.

Radioaktivní potrava může pro člověka znamenat nebezpečí vzniku rakoviny. O riziku lze však podle odborníků mluvit až tehdy, kdyby někdo snědl desítky kilogramů kontaminovaného masa za rok.

Budete mít zájem:  Vhodné a nevhodné letní nápoje

Množství radioaktivních látek v mase lze snížit i způsobem jeho úpravy. Při vaření v tlakovém hrnci se sníží na polovinu, při opakovaném nakládání do láku až o sedmdesát procent.

Jelenku obecnou člověk v půdě najde stěží, prasata ji však vyryjí.

Exploze zničila reaktor Černobylské jaderné elektrárny na Ukrajině 26. dubna 1986. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) se přitom do ovzduší dostalo přibližně čtyřistakrát více radioaktivního spadu než z atomové bomby svržené v roce 1945 na Hirošimu. Radioaktivní mrak se tehdy podle vědců natřikrát přenesl nad Evropou.

Následně nebylo jasné, jak moc je okolí Černobylu kontaminované, a tak úřady vyhlásily kolem zničeného reaktoru třicetikilometrové zakázané pásmo. Lidé tam dodnes nesmějí žít, nicméně pro turistiku je už oblast otevřená.

Jaderná havárie

V důsledku zemětřesení, které postihlo Japonsko, čelí svět po necelých 25 letech další velké havárii jaderné elektrárny.

Japonsko se v důsledku zemětřesení (které též vedlo k následné tsunami) ocitlo tváří v tvář jaderné krizi.

Otřesy způsobily požár v jaderné elektrárně Onagawa a selhání chladícího systému v elektrárně Fukušima 1 na severovýchodě Japonska. Kromě nich byly poškozeny i další elektrárny, zejména Fukušima 2 a Tokai.

Havárie v japonské Fukušimě

Další den došlo v elektrárně Fukušima 1 k výbuchu a následné evakuaci lidí v okruhu 10 a posléze až 20 kilometrů od elektrárny. První reaktor, jehož kryt byl poškozen, musel být chlazen mořskou vodou a kyselinou boritou. Nutnost náhradního chlazení pak nastala i v případě reaktoru číslo tři.

Během chlazení vodou se v důsledku vysoké teploty uvolňuje vodík. Nahromaděný v prostorách kolem reaktorů vedl postupně k explozím v prvním a třetím reaktoru.

Následovalo selhání chladícího systému na druhém reaktoru a později k výbuchu, který poškodil jeho tlakovou nádobu. Narozdíl od prvních dvou výbuchů došlo k citelnému úniku radiace. Na čtvrtém reaktoru se navíc vznítila nádrž s vyhořelým jaderným palivem.

Zatímco v elektrárnách Fukušima 2 a Tokai se problémy podařilo vyřešit, ve Fukušimě 1 začalo v reaktorech 5 a 6 kolabovat chlazení.

V radioaktivitou zamořeném areálu elektrárny zbylo 50 techniků, kteří se s problémy musí vypořádat. Kvůli vysoké hladině radiace ale museli být načas staženi. Kromě nich byli lidé v okolí 30 km evakuováni nebo „uvězněni“ ve svých domovech.

S napětím se sleduje stav třetího reaktoru, který jako jediný ze všech funguje na smíšené palivo obsahující i vysoce nebezpečné plutonium. Podle tweetu společnosti Tepco, provozovatele Fukušimy, chlazení mořskou vodou zabralo. Navíc se ke druhému reaktoru podařilo přivést externí elektrický kabel.

Bohužel 30km zóna kolem elektrárny se potýká se stále se zvyšující hladinou radiace.Pátek 18.března se nesl ve zhoršení situace ze stupně čtyři na stupeň pět. Asi 180 techniků, kteří zůstali v areálu elektrárny, se snaží chladit přehřáté reaktory.

Dokonce se začalo uvažovat o takzvaném černobylském scénáři – v nejhorším případě by se elektrárna musela zakrýt pískem a betonem.

Stav reaktorů Fukušimy 1 v sobotu 19.března shrnul německý server Spiegel Online:

Reaktor 1 – Elektrické vedení je připraveno. Brzy se mají spustit vodní pumpy, aby se staraly o chlazení. Není však jasné, zda budou všechny přístroje fungovat.

Reaktor 2 – Kabely jsou položené, není jasné, jestli je chladící systém funkční. Vnitřní obal reaktoru je poškozený, uniká radioaktivita.

Reaktor 3 – Vodní děla na něj nastříkala více než 1000 tun mořské vody, aby ho ochladila. Úspěšně, říká japonská vláda. Palivové články reaktoru obsahují nebezpečné plutonium. Chladící systém nefunguje, vnitřní obal reaktoru by ale neměl být poškozený.

Reaktor 4 – Mají ho ochladit vodní děla. Ve vnějších zdech kolem reaktoru jsou po explozích díry, střecha je zcela zničená. Radioaktivita uniká z bazénu s vyhořelým radioaktivním palivem.

Reaktory 5 a 6 – Do střech obou budov s reaktory byly vyvrtány díry, aby se předešlo nebezpečným výbuchům vodíku. Chlazení funguje díky přivádění proudu z dieselového generátoru.

V neděli 20. března už se zdá být situace pod kontrolou, energetikům se padřilo teplotu ve všech fukušimských nádržích s vyhořelým palivem dostat a udržet pod 100 stupni Celsia. Některé reaktory se už podařilo napojit na externí elektrické vedení. Vzhledem k očekávanému dešti by si lidé měli chránit kůži a nejlépe ani nevycházet ven.

Kromě jiného se zvažuje vyhlášení zákazu vývozu všech potravinářských výrobků pocházejících z prefektury Fukušima, vzhledem k možným zdravotním rizikům.

Stav elektrárny Fukušima je po víkendu stále vážný, ale nehorší se. Alespoň to tvrdí Japonský úřad pro jadernou bezpečnost. A to i přes to, že se z bloků tři a čtyři v pondělí začal valit kouř a pára. Také stoupla radiace.

Stav elektrárny Fukušima 1 se ve středu, 23.března, opět zhoršil – z bloku číslo tři, obsahujícím plutonium, se valil černý kouř a část techniků v elektrárně musela být evakuována.

Ve čtvrtek 24.března byli tři technici pokládající elektrické kabely vedoucí ke třetímu reaktoru ozářeni – dva z nich museli být dokonce hospitalizováni – údajně byli zasaženi radiací desettisíckrát převyšující hladinu, než jakou odborníci očekávali. To by mohlo znamenat přítomnost praskliny v jádře reaktoru a zřejmě tak horší následky na životní prostředí.

Později se zjistilo, že se jedná o vedlejší efekt nouzového chlazení mořskou vodu, k němuž se obsluha jaderné elektrárny v tísni uchýlila, aby zabránila roztavení pláště reaktoru.

O třetí reaktor stále panují největší obavy, nicméně k obrovskému přehřívání dochází i na reaktoru číslo jedna.

V okolí druhého bloku bylo v neděli 27.března zjištěno stotisícinásobné překročení povolených limitů, zaměstnanci elektrárny tak odtamtud museli být evakuováni. Zamořeno je stále více i okolí elektrárny, především mořská voda, která se používá k chlazení některých reaktorů.

Radiace z místa (k 28.březnu) stále uniká a kontaminuje jak oceán, tak pevninu – doposud stále není jasné odkud přesně uniká. Problém je také s kontaminovanou vodou, Japonci totiž zatím netuší kam ji odčerpat.

Ke kontaminované vodě se v úterý 29. března přidal ještě únik plutonia. Společnost Tepco tak čelí stoupající kritice a vláda dokonce zvažovala její znárodnění.

V betonu pod druhým reaktorem byla v sobotu druhého dubna objevena dvaceticentimetrová prasklina – tou protéká radioaktivní voda do oceánu, kterou se zatím nepodařilo zakrýt betonem, takže technici nakonec zkoušeli těsnění speciálními polymery. Díky tomu extrémně vzrostla hladina radiace v oceánu u pobřeží.

Odčerpání vysoce radioaktivní vody právě z druhého reaktoru se stalo prioritou, méně kontaminovaná voda z ostatních reaktorů se bude od úterý pátého dubna vypouštět do Tichého oceánu. Jaké to bude mít následky závisí především na tom, jak dlouho bude potřeba ještě reaktory, které se stále přehřívají, chladit.

Prasklinu ve druhém reaktoru se nakonec podařilo, pomocí tekutého skla, zacelit. Přesto ale bylo potřeba pokračovat ve vypouštění radioaktivní vody do Tichého oceánu.

Vzhledem k použití mořské vody k chlazení reaktorů se ale, podle zprávy amerických jaderných expertů, Japonci vystavili dalším možným komplikacím – od narušení ochranné struktury reaktoru v důsledku tlaku vody, který na něj působil, po možnost dalších explozí způsobených uvolněným kyslíkem a vodíkem.

Jednou z možností, kterou Japonci vyzkoušeli, bylo použití dusíku s cílem zabránit dalším možným explozím. Intenzivně se pracuje na způsobu jak se vyhnout chlazení mořskou vodou. Jedním z možných způsobů, do doby než se podaří připojit původní chladící systém, je zbudování uzavřeného externího systému chlazení.

Ve čtvrtek sedmého dubna zasáhl severovýchod země další silné zemětřesení, tentokrát o síle 7,4 Richterovy stupnice. Naštěstí nevyvolalo další vlnu tsunami, ale stálo život tři lidi, 140 jich zranilo a také vyřadilo chladící systémy elektrárny Onagawa, což nakonec vedlo k úniku nevelkého množství radioaktivní vody. Podle seizmologů mají taková zemětřesení pokračovat několik měsíců.

  • Situaci by, podle odborníků, měli Japonci dostat pod kontrolu nejdříve v polovině roku 2012 – avšak vzhledem k dalším komplikacím, z nichž některé již vycházejí na povrch se velmi dobře možné, že konečné datum bude mnohem později.
  • Vláda také oznámila, že ve dvacetikilometrovém pásu kolem jaderné elektrárny Fukušima bude vyhlášena „oblast nebezpečí“ a zakázán vstup do ní – to se však bezpochyby setká s odporem starousedlíků.
  • V zamořené oblasti se uvažuje o výsevu slunečnic, které by pomohly s „vyčištěním“ území od radiace.

Fukušima – výhled do budoucna

Japonský úřad pro jadernou bezpečnost v červnu 2011 zvýšil odhadované množství uniklé radioaktivity – a to více než dvojnásobně. Podle jeho odhadů uniklo totiž kolem 770 000 bilionů becquerelů (pro přiblížení to odpovídá asi 40 % radioaktivity, která se uvolnila v roce 1986 při havárii černobylské elektrárny).

Dvacetikilometrový pás kolem Fukušimy muselo opustit asi 80 tisíc lidí. Další vrásky na čele dělá japonským energetikům množství zamořené sutě a zejména radioaktivní chladící vody, které by mělo do konce roku 2011 být asi 200 tisíc tun.

Podle některých odhadů, například toho uveřejněného v časopise Nature, by mohlo odstraňování škod na Fukušimě trvat až sto let.

Reakce lidí

Události, ke kterým v Japonsku došlo, následně vedly, především v Evropě, k novým diskuzím o bezpečnosti jaderné energetiky. Často se hovořilo také o černobylské katastrofě z dubna 1986 – podle odborníků se však v případě Japonska jedná o úplně jiný případ, který rozhodně nedosáhne rozměrů černobylské havárie.

Rakousko vyzvalo k provedení zátěžových testů jaderných elektráren. Podle společnosti ČEZ českým jaderným elektrárnám scénář podobný tomu japonskému nehrozí. Kromě technického stavu tomu přispívá i poloha České republiky v seismicky klidné oblasti.

V Německu již dokonce tamější energetický koncern E.ON začal se zastavováním provozu některých svých jaderných elektráren.

Tlak veřejnosti proti jaderným elektrárnám sílí a promítá se už i do volebních výsledků – vládní Křesťanskodemokratická unie (CDU) a Svobodná demokratická strana (FDP) utržily volební výprask.

Z voleb naopak vyšli velmi dobře Zelení, kteří dokonce požadovali odstavení všech jaderných elektráren do roku 2017.

I sami Japonci, vystrašení havárií Fukušimy, vyšli do ulic protestovat proti jádru a za rožšíření využívání alternativních zdrojů energie.

Na mezinárodním fóru o jaderné bezpečnosti konaném v dubnu 2011 ve Vídni vyzval šéf mezinárodní agentury pro jadernou energii Jukia Amano ke sjednocení a zpřísnění bezpečnostních předpisů týkajících se provozu jaderných elektráren s cílem navrácení důvěry veřejnosti v jádro.

Podle Státního úřadu pro jadernou bezpečnost nehrozí České republice – ani v případě většího úniku radiace – výraznější nebezpečí. Jedinou věcí, před kterou upozorňuje, je dovoz některých japonských výrobků, především potravin.

Budete mít zájem:  Výroba čokoládových lanýžů je trochu alchymie

Úsvit i soumrak jádra

Německá kancléřka Angela Merkelová po jednání s premiéry německých spolkových zemí oznámila 15. dubna 2011, že jejich země definitivně odstoupí od jádra do roku 2022. Nahradit by je měly alternativní zdroje energie, především slunce a vítr. Spolu s tím bude nutné snížit i spotřebu energie – plán je do roku 2020 snížit spotřebu elektrické energie o deset procent.

  1. Po stopách Němců se posléze vydali i Švýcaři – nejpravděpodobnějším datem je rok 2034, kdy vyprší licence tamějších jaderných elektráren.
  2. Zároveň s tím se evropské státy dohodly na spuštění zátěžových testů svých elektráren, avšak nikoliv tak přísné jak byly původně zamýšleny.
  3. Rozdílný přístup k jádru mají naopak některé z rozvojových zemí, zejména Indie, Čína, řada států u Perského zálivu či JAR – tyto země lační po energii stále více, ale nemohou si dovolit stavbu drahých solárních či větrných elektráren.

Den plný strachu a radiace. Svět si připomíná výročí černobylské havárie

Tereza Ulrychová, Daryna Dziuba

Černobylská jaderná elektrárna.

Od nejhorší jaderné havárie v historii uplynulo 34 let. Slovo Černobyl se už neříká šeptem. Co se tehdy v jaderné elektrárně stalo, kolik lidí zaplatilo neštěstí životem a jak je černobylská havárie vnímána dnes?

„Dne 26. dubna 1986 v Kyjevě, ve čtvrti Šuljavka začalo sněžit. (…) Nad ulicí, na severní polovině oblohy visel jako horský hřbet bouřkový mrak neuvěřitelné, nevídané zářivosti na tehdejší předdigitální dobu… Pelyněk černobýl, Artemisia vulgaris. První slovo ukrajinského jazyka, které se naučili na všech kontinentech – pět let před tím, než se na mapě Evropy objevilo slovo Ukrajina.“

Těmito slovy popisuje ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko jeden z momentů události, která se navždy zapsala do dějin 20. století. Vše přitom začalo poměrně běžným testem reaktoru, který se nacházel ve 4.

 bloku jaderné elektrárny. Test měl prověřit, zda bude elektrický generátor schopen alespoň určitou dobu fungovat, aniž by byl otevřen přívod páry do turbíny, která ho pohání.

Souhra okolností ale o jeho výsledku rozhodla jinak.

25. dubna

1:00 – Elektrotechnici ve 4. bloku elektrárny začínají se snižováním výkonu reaktoru. Specialisté na jaderné reaktory přítomni nejsou, test není brán jako jejich záležitost.

13:05 – Výkon reaktoru je snížen na polovinu, pracovníci už odstavili první turbogenerátor. Následně dochází k odpojení havarijního systému chlazení, nesmí začít pracovat během plánovaného testu.

14:00 – Podle běžných postupů by výkon reaktoru byl v tuto chvíli na 30 %, s elektrárnou se ale spojil dispečer Ukrajinských energetických závodů, který žádal odložení testu – elektřina byla prý v daný moment potřeba jinde. Reaktor zůstává na polovičním výkonu a s odpojeným systémem nouzového chlazení dalších téměř 9 hodin, jedná se o rozpor s předpisy.

16:00 – Ranní směna, která byla s testem v předchozích dnech seznámena a zná jeho postup, odchází domů. Odpolední směna přichází k započaté práci, se kterou nebyla seznámena.

23:10 – Méně zkušení operátoři dostávají povolení pokračovat s testem.

26. dubna

00:00 – Odpolední směna končí a přichází pracovníci té noční. Kontrolu nad testem přebírá vedoucí směny Alexandr Akimov, jeho operátoři ovšem nejsou na test plně připraveni. V řídícím sále se dále nachází například Anatolij Djatlov, Leonid Toptunov, Boris Stoljarčuk nebo Igor Keršenbaum. Do výbuchu reaktoru zbývá hodina a 25 minut.

00:28 – Hodnoty energie klesají, grafitový reaktor se pomalu ale jistě stává nestabilním.

00:31 – Akimov upozorňuje Djatlova, zástupce hlavního inženýra, na rychlý pokles výkonu reaktoru pod bezpečnostní limit 700 MW. Djatlov varování nevnímá, nařizuje pokračování testu.

00:38 – Výkon reaktoru prudce klesá až na 30 MW a nastává zastavení štěpné reakce. Reaktor je nyní velmi nestabilní, Akimov a Toptunov se shodují na jeho odstavení.

Zapnutím přídavného čerpadla se ještě pokoušejí výkon zvýšit, výsledek je ovšem opačný. Za normálních okolností by reaktor odstavily automatické havarijní systémy, ty jsou ovšem odpojeny.

Djatlov stále trvá na pokračování testu.

Později probíhá ještě jeden pokus o zvýšení výkonu reaktoru, kdy Djatlov nařizuje vytažení regulačních tyčí výše, než povolují předpisy – jde o jednu z osudových chyb. Přesto ale po jedné hodině ranní výkon reaktoru vzroste na 200 MW.

1:22 – Toptunov kontroluje stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně je mnohem menší, než by měl být. V tuto chvíli je stále ještě možné reaktor odstavit, to se ovšem nestane.

1:23:04 – Začátek experimentu. Tepelný výkon reaktoru je na 200 MW. Operátoři vypínají havarijní signál, odpojují turbínu a uzavírají tak přívod páry. Podstatně se snižuje průtok chladící vody, její teplota i tlak však rostou.

1:23:40 – Výkon v reaktoru s každou sekundou roste. „Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon,“ zní od Akimova.

Po stisknutí daného tlačítka totiž dochází k aktivaci ochrany pro havarijní odstavení reaktoru a vysunuté řídící tyče by se měly pomalu zasunout do aktivní zóny. To se ale nestane.

Výška reaktoru je 7 metrů a tlak páry je zastavil po překonání prvních dvou. Výkon zařízení se dál prudce zvyšuje.

1:23:43 – Výbušná směs vodíku a kyslíku způsobuje explozi. Výbuch odhazuje 1000 tun vážící ocelové víko reaktoru. Střecha reaktorové haly je pryč a do reaktoru vniká vzduch. O několik sekund později zazní další silný výbuch. Djatlov posílá dva operátory zkontrolovat aktivní zónu. Pracovníci elektrárny zatím nemají ponětí o skutečném rozsahu havárie.

1:28 – Na místo havárie vyráží hasičský sbor. Ochranné vybavení jeho členů tvoří jen klasické hasičské oblečení, rukavice a helmy, v důsledku čehož dostávají obrovskou dávku záření.

2:20 – Požár ve 4. bloku elektrárny je lokalizován a s ohněm začínají bojovat hasiči, na místě havárie jich je celkem 69. Uhasí ho až o tři hodiny později, v té době už z rozbitého reaktoru dávno uniká radioaktivita.

Operátoři informují o požáru v Černobylu:

Vysokému stupni radiace je první den vystaveno přibližně 1000 zaměstnanců elektrárny a jiných zasahujících pracovníků. Příštího dne přijíždí v ranních hodinách k elektrárně sovětský generál Pikalov, vládě podává hlášení o stále hořícím grafitu a reaktoru, který vydává ohromné množství tepla a záření.

Nečekaná exploze předešlého dne vyzářila přibližně 300 sievertů, jde o obrovské množství vzhledem k tomu, že na běžný rentgenový snímek plic je potřeba množství 0,035 sievertu. O několik dní později – 5. května – byl pak přístroji zaznamenán téměř stejně velký únik radioaktivity, rychle ovšem ustal.

Přijatelné vysvětlení pro tento úkaz dodnes neexistuje.

Radioaktivní mrak, který se po výbuchu dostal do atmosféry, přešel přes západní část Sovětského svazu, ale pomocí větru se šířil mnohem dál. Postupoval nad východní Evropou i Skandinávií. Druhá velká vlna zasáhla také Bulharsko. Těmi nejkontaminovanějšími oblastmi se stala určitá území Ruska, Ukrajiny a Běloruska.

Nebezpečný radioaktivní materiál vypouštěl zničený 4. blok do ovzduší ještě po dobu následujících 10 dní, než se podařilo místo provizorně zajistit.

V tomto ohledu pomáhaly zejména helikoptéry, na reaktor bylo s jejich pomocí svrženo 800 tun dolomitu, 2400 tun olova nebo 1800 tun písku a jílu. Na místě zasahovali dále i požárníci, kteří odčerpávali vodu ze zásobníku pod reaktorem.

Za tuto práci byli odměněni prémií 1000 rublů, zároveň ale i platili; svým životem. Tamní úřady přesto situaci od začátku označovaly jako stabilní.

„Reakce na havárii byla pro režim typická. 30. dubna byla vytvořena vládní havarijní komise. Ta ale poprvé zasedla až 1. května, kdy byl radioaktivní mrak už dávno za našimi hranicemi. Takže 30. dubna řekli, že se nic neděje, 5. května oznámili, že je mírná radiace, a 8. května tvrdili, že mírná radiace klesá,“ uvedl před lety v České televizi historik Miroslav Vaněk.

Radiace si první dny po havárii připsala přibližně 30 obětí z řad zaměstnanců, kteří se pohybovali v místě výbuchu.

Identifikováno s otravou radiací bylo v těchto dnech přes 140 lidí a desítky tisíc obyvatel okolních měst byly evakuovány.

Město Pripjať, které od elektrárny leží ve vzdálenosti skoro 3 kilometrů, „přišlo“ v ten den téměř o 50 000 obyvatel. V okolí elektrárny pak bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané pásmo.

Evakuace obyvatelstva z Pripjati začala 27. dubna ve 14:00, den a půl po výbuchu v černobylské elektrárně. Tamním lidem bylo řečeno, že jde o záležitost pouze několika dnů, před tím, než je odvezly například autobusy, si tedy sbalili jen to nejpotřebnější jako doklady nebo jídlo.

„Byla jsem přesvědčená, že se vrátíme. Pak jsme ale byli ve vlaku a byly tam ženy, jejichž manželé byli hasiči. Plakaly a mluvily o tom, jak jsou jejich muži popálení. Začala jsem se strašně bát o manžela,“ svěřila Nataša Kondratjevová listu The Guardian, její muž Paša byl v té chvíli v práci, v elektrárně dohlížel na zařízení měřící radiaci.

Štěstí rodině v tu chvíli ovšem přálo, situace se změnila až o dva roky později, kdy na ulici zkolabovala jejich 19letá dcera Taťjana kvůli astmatu. Přivolaná záchranná služba ji tehdy nestihla zachránit, dívku přitom dříve astma netrápilo, objevilo se až po havárii.

„Nevíme, jestli havárie způsobila její astma, víme jen, že před tou nehodou byla zdravá,“ vzpomíná její matka.

Většina věcí v Pripjati zůstala přesně tam, kde je lidé nechali, než město opustili. Nikdo se k nim už nevrátil.

O tom, co se stalo v černobylské elektrárně, se dlouho mlčelo. Zatímco stovky tun radioaktivních látek stoupaly do vzduchu, lidé v Pripjati sladce spali. Zpráva o jejich evakuaci zazní v tamních rádiích jenom 36 hodin po katastrofě. V Kyjevě mezitím probíhají přípravy na prvomájovou demonstraci, jíž se tehdy pod neviditelným radioaktivním deštěm zúčastnily stovky rodin včetně dětí.

Svět se o havárii dozví jen 2 dny poté, kdy ve Švédsku zaznamenají 100krát zvýšenou úroveň radiace. Sovětský svaz o katastrofě mlčí, najednou o ní ale začnou psát zahraniční média. „Došlo k havárii v jaderné elektrárně v Černobylu.

Budete mít zájem:  Televise - malé kino doma

Jeden z reaktorů byl poškozen. Jsou přijímána opatření k odstranění následků incidentu. Byla poskytnuta nezbytná pomoc. Pro vyšetřování incidentu byla zřízena vládní komise.“ Takhle zněla první zpráva ze dne 28.

 dubna, kdy sovětská agentura TASS informovala o katastrofě.

Likvidační práce probíhají organizovaně a všechno je pod kontrolou, psala tehdy média. Jenže nikdo nevěděl, jaký chaos se v tuhle chvíli odehrává v černobylské zóně. 6. května šéf ministerstva zdravotnictví SSSR Anatolij Romaněnko uzná zvýšení radiačního pozadí v Kyjevě, ale oficiální prohlášení Gorbačova Sovětský svaz uslyší téměř 20 dní po katastrofě.

Přísně tajné. Do takové škatulky spadaly všechny záznamy o příčinách havárie, úrovních radiace a dalších nuancích nehody v roce 1986. Až po 30 letech byly zveřejněny některé dokumenty z archivů KGB. Další informace se odhalila v roce 2019, kdy ukrajinský Institut národní paměti vydal sborník dokumentů Černobylský spis KGB. Část pravdy ale doposud zůstává skrytá.

V roce 2005 vydalo Chernobyl Forum, jehož součástí je třeba Rozvojový program OSN nebo Světová zdravotnická organizace, obsáhlou zprávu, ve které jsou shromážděny studie vědců a expertů přes zdraví týkající se černobylské havárie.

Studie se věnují jak věcem minulým, tak i předpovědím, jak ještě tato katastrofa může ovlivnit lidské životy.

V roce, kdy studie vyšla, žilo na kontaminovaném území přibližně 5 milionů lidí, 100 000 z nich žilo dokonce v oblasti, která je pokládána za oblast přísné kontroly.

Po výbuchu bylo během následujícího roku vysokému stupni ozáření vystaveno více než 200 000 pracovníků – ať už šlo o pohotovostní pracovníky nebo pracovníky elektrárny. Předpokládá se, že přibližně 2200 z nich také dříve či později zemře.

Celkem by pak podle vědců ve světě mělo být 4000 úmrtí, které budou s havárií spojovány. Číslo se v pozdních letech naplňuje hlavně kvůli úmrtím na rakovinu, nejčastěji jde o rakovinu štítné žlázy.

Nejčastější výskyt rakoviny byl pozorován u záchranných pracovníků, kteří se pohybovali nejen v rizikových oblastech, ale i v blízkosti nakažených.

Některé látky, které se výbuchem dostaly do ovzduší, doputovaly i do vzdálenosti 100 kilometrů od poškozeného reaktoru.

Některé v této době již zanikly, jako třeba jód, který má krátký poločas rozpadu, ale některé jako stroncium či cesium stále v přírodě zůstávají a starosti tak mohou působit mnohem déle.

Právě i kvůli takovým bylo již zmiňované město Pripjať prohlášeno nebezpečným pro život na dalších 24 000 let.

Nyní je nad reaktorem ve 4. bloku postaven ochranný kryt, který by měl bránit úniku radiace přibližně po dobu sta let. Jeho stavba začala v roce 2012, je vysoký více než 100 metrů a stál v přepočtu více než 56 miliard Kč. Celý projekt byl financován z příspěvků 45 států, Evropské unie a Evropské banky pro obnovu a rozvoj.

Seriál o Černobylu z produkce HBO připoutal k obrazovkám tisíce diváků.

Je to pravděpodobně největší kinematografická rekonstrukce tehdejších událostí, která ukazuje, jak globální byl rozměr katastrofy.

Minisérie sklízí ovace publika z celého světa, avšak podle svědectví likvidátorů některá fakta nejsou pravdivá. Co si o něm myslí skuteční aktéři havárie, jejichž prototypy se v seriálu objevily?

V seriálu komise dohlížející na likvidaci nehody hledá pracovníky, kteří by měli odčerpat vodu z nádrží pod reaktorem, aby nedošlo k druhému výbuchu. Scéna je prezentována jako hledání dobrovolníků, kteří „za týden zemřou“.

Ti opravdoví tam ovšem nešli dobrovolně, ale na příkaz. Dva z nich – Alexej Ananenko a Valerij Bespalov – jsou stále naživu. Pochybnou je také scéna jejich návratu z podzemí. „Nikdo nám u východu netleskal.

Byla to naše práce, proč by nám někdo tleskal?“ řekl jeden z potápěčů v rozhovoru pro BBC.

Někteří likvidátoři také říkají, že postavy Brjuchanova, Fomina a Djatlova jsou v seriálu zkreslené. Ti jsou v něm zobrazováni jako zloději a negativní postavy, avšak realita byla jiná. Anatolij Djatlov se ukazuje divákům jako tyran, despota a samovládce. Lidé, kteří s ním kdysi pracovali, uznávají, že Djatlov byl člověkem charakterním, jeho negativita je ale v seriálu přehnaná.

Fiktivní a metaforická je postava vědkyně Uljany Chomjukové. Pracovnice Běloruského institutu pro jadernou energii v seriálu zastupuje skupinu žen, které v Sovětském svazu pracovaly ve vědě či medicíně.

To, že se v seriálu objevuje mnoho nepřesných informací a falešných záběrů, potvrzuje i skutečná Ljudmila Ignatěnko. O tom, že se stane klíčovou postavou seriálu, prý ani nevěděla.

Její manžel, Vasilij Ignatěnko, byl mezi prvními hasiči, kteří přijeli na místo nehody a dostali velkou dávku radiace. „V seriálu ukazují, že Vasja křičí. Byl ale tak trpělivý, klidný a vyrovnaný, že žádnou hysterii neměl,“ říká Ljudmila.

Její příběh popsala také běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová ve své knize Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti.

Toto dílo nám ukazuje svět jako černobílý, realita je ale mnohem komplikovanější, říká na adresu seriálu historik Sergej Plochij. Zároveň se obává, že Černobyl, jak ho známe ze seriálu, zastíní skutečné události, které se před 34 lety odehrály.

Havárie v Černobylu je s Fukušimou nesrovnatelná

Článek vydaný v MF DNES z 13.4.2011. Popisuje rozdíly obou havárií. Ačkoli jsou dnes hodnoceny stejným stupněm INES 7,  jejich podobnost končí povrchním hodnocením. Příčiny, průběh a následky jsou nesrovnatelné.

Jaderné havárie na japonské elektrárně Fukušima-Daiichi byla v posledních dnech vytlačena z titulních stránek jinými aktuálními událostmi doma i v cizině. A teď ji tu máme zpátky.

Jaká je ve Fukušimě situace? Dosahují následky „černobylského“ rozměru, jak by vyplývalo z hodnocení události stupněm 7 mezinárodní stupnice INES?

Pojďme se na to podívat ve světle informací, které k nám z Japonska prostřednictvím MAAE přicházejí. Situace v areálu elektrárny je stále vážná, havarovaly a vážně poškozeny jsou tři jaderné reaktory, bez chlazení byly po nějakou dobu i čtyři bazény skladování vyhořelého paliva v reaktorových budovách.

Infrastruktura, která by usnadnila stabilizaci situace a likvidaci následků, je v troskách. Přesto vidíme, že obrovské úsilí japonských týmů krok po kroku vede k cíli. Úniky radiace z poškozených bloků se podstatně snížily, daří se obnovovat chlazení a odvádění zbytkového tepla z jaderného paliva.

Radiační situace v okolí se také zlepšuje, úrovně radiace jsou buď stabilní, nebo klesající, jak se rozpadají radionuklidy s krátkým poločasem.

Proč tedy stupeň 7 a srovnání s Černobylem? Obě události jsou podobné pouze při povrchním hodnocení. Došlo k nim z různých příčin, mají jiný průběh a rozdílné jsou i jejich následky.

Zatímco za černobylskou havárií stojí řada až nepochopitelných pochybení, od špatného projektu, po opakované lidské omyly a selhání. Fukušimská havárie je důsledkem extrémních přírodních jevů, kombinace silného zemětřesení a tsunami o výšce kolem 14 m.

Vlastní zemětřesení o síle 9,0 stupňů Richterovy škály však elektrárna přežila bez viditelného poškození a všechny bezpečnostní systémy při něm zafungovaly, jak měly.

Problém odstartovala až následná tsunami, která zaplavila běžící dieselagregáty, napájející bezpečnostní systémy elektrárny po ztrátě elektrického napájení z vnější sítě.

Černobylská havárie je charakteristická dvěma po sobě jdoucími výbuchy vycházejícími přímo z reaktoru. Výbuchy rozmetaly velké množství jaderného paliva do okolí reaktoru.

Následoval požár grafitu (v reaktorech černobylského typu se používá k moderování neutronů), který se nedařilo uhasit 10 dní. Obrovský žár vynesl do výšky přes jeden kilometr další velká množství radioaktivních částic. Odhaduje se, že uniklo kolem 5% veškerého štěpného materiálu z reaktoru.

Úniky, avšak již menšího rozsahu, poté trvaly ještě následujících 6 měsíců, než se podařilo postavit betonový sarkofág.

Fukušimská havárie je důsledkem přehřívání aktivní zóny po ztrátě jejího chlazení. Nutné snižování tlaku v reaktorech a ochranných obálkách reaktorů vedlo k hromadění vodíku v reaktorových budovách. Ten explodoval a u bloků 1 a 3 vedl k vážnému poškození budov reaktorů.

Samotné reaktory a jejich ochranné obálky však pravděpodobně zůstaly těsné, určitá netěsnost se předpokládá u ochranné obálky druhého bloku. Celistvost reaktorů a jejich ochranných obálek zabránila daleko většímu úniku radiace, ke kterému došlo v Černobylu.

Třetí výbuch vodíku, na bloku 4, byl podle dostupných informací způsoben reakcí přehřívajícího se vyhořelého paliva, které bylo umístěné v bazénu skladování mimo reaktor, se vzduchem.

Ačkoli byly havárií vážně poškozeny čtyři bloky fukušimské elektrárny, je únik radiace dosud zhruba 10 x menší, než v případě Černobylu.

Velký díl uvolněné radiace směřoval do oceánu a nad něj, došlo k jeho naředění a nepředstavuje tak ve vzdálenostech větších než několik desítek kilometrů riziko ohrožení obyvatel.

Podobné dávky, jaké jsou dnes měřeny v bezprostředním okolí elektrárny Fukušima, byly měřeny stovky kilometrů daleko od Černobylu.

Akutní nemoc z ozáření byla po černobylské havárii zjištěna u 134 pracovníků a hasičů. 31 lidí zemřelo těsně po nehodě, z toho 28 v důsledku ozáření. V průběhu dvaceti následujících let zemřelo dalších 19 lidí z této skupiny.

Zpráva světové zdravotnické organizace odhaduje, že celkový počet obětí, které mohly či mohou zemřít v budoucnu v důsledku černobylské havárie, je v rozmezí 4 až 15 tisíc.

Daleko větší škody než záření samotné nejspíš natropily mýty o počtu obětí jsoucím do statisíců.

Z Fukušimy jsou dosud hlášeny 2 případy úmrtí, nikoli však kvůli ozáření.

Japonský jaderný dozor uvedl, že 20 pracovníků obdrželo dávky přesahující 100 mSv, žádný pracovník neobdržel dávku vyšší než 170 mSv.

To je zhruba dávky, kterou dostane průměrný Čech od přírodního pozadí za svůj život. Pokud nedojde k nepředvídatelným událostem, nehrozí pracovníkům ani obyvatelům z okolí přímé poškození zdraví.

Takže, i když jsou obě havárie shodně hodnoceny nejvyšším stupněm závažnosti, pořád ještě srovnáváme nesrovnatelné. Je třeba zkoumat podstatu, ne zdání. A leknout se, až když to za leknutí stojí.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *