Jak ve zdraví přežít létání?

Jak přežít leteckou havárii

Strach ze smrti, kterou by měla na svědomí letecká havárie, je největším důvodem, proč se tolik lidí bojí létat. Všeobecně totiž panuje názor, že většina účastníků letecké nehody umírá. Podle odborníků je ale pravda přesně opačná.

Tvrdí, že devadesát procent nehod se dá přežít, a svá slova dokládají následujícími čísly: V letech 1983 až 2000 došlo v USA k 568 leteckým nehodám a z 53 000 zúčastněných osob se jich zachránilo 95 %.

Vědci se ovšem shodují, že k tomu, aby člověk přežil leteckou havárii, je třeba dodržovat několik základních bezpečnostních pravidel.

Instrukce personálu

Jak ve zdraví přežít létání?Ještě než letadlo vzlétne, seznámí palubní personál cestující se základními bezpečnostními pravidly. Poukáže zejména na východy, únikové východy, použití bezpečnostních pásů, kyslíkových masek a záchranných vest. Sledujte instruktáž pozorně a mějte na paměti, že těchto několik málo poučení může rozhodnout o vašem životě a smrti.

Bezpečnostní pásy

Jak ve zdraví přežít létání?Cestující jsou povinni mít je zapnuté během vzletu a přistávání, během letu samotného je to pouze doporučeno. Přesto myslete na to, že dojde-li nečekaně k nárazu nebo jinému prudšímu pohybu, pás tělo chrání. Dobře se seznamte s mechanismem rozepínání. Na rozdíl od pásů u auta se ten v letadle rozepíná zatažením za přezku. Lidé v krizové situaci často jednají instinktivně bez rozmýšlení a snaží se z pásu uvolnit stisknutím tlačítka tak, jak jsou zvyklí. Marným vysvobozováním se pak zbytečně ztrácejí čas k evakuaci.

Bezpečnostní polohy – tzv. brace positions

Jak ve zdraví přežít létání?Když dojde k nárazu, síla vymrští pasažéry ve směru letu. Dolní část těla je připoutána pásem, zatímco horní část trupu a hlava se pohybují značnou rychlostí vpřed, čímž dojde k nárazu do sedadla před sebou a dochází ke zranění hlavy. Zmenšit pravděpodobnost takového poranění pomáhají tzv. bezpečnostní polohy. Nejdůležitější je co nejvíce se předklonit. Hlavu dát mezi kolena, nebo ji chránit rukama. Pokud člověk zaujme bezpečnostní polohu, sedadlo před ním by náraz mělo tlumit. Pokud pasažér před sebou žádné sedadlo nemá, musí zaujmout jinou nabízenou polohu. Existuje jich celá řada a jejich vyobrazení s popisy se nachází v letácích tzv. safety cards, které má každý cestující k dispozici.

Nouzové přistání na moři

Jak ve zdraví přežít létání?Pro případ nouzového přistání na moři jsou letadla vybavena záchrannými vestami. Největší chybou, které se pasažéři dopouštějí, je, že vestu nafouknou, jakmile si ji nasadí, tedy ještě uvnitř. Když se pak do letadla nahrne voda, vesta jim brání v pohybu a oni utonou. Vesta se vždy nafukuje až poté, co se člověk dostane z letadla ven! Dalším problémem při přistání na vodě bývá palivo. Letecký benzín se drží na hladině v okolí stroje a znemožňuje hladký pohyb. Je hustý a lepkavý a téměř se v něm nedá plavat. Pokud se pasažéři ocitnou v širém moři, měli by se držet co nejvíce pohromadě. Pokud se trosečníci přitisknou k sobě, lépe udržují tělesné teplo. Jakmile dorazí záchranný vrtulník a začne spouštět koš, je třeba myslet ještě na jednu zásadní věc. Málokdo si uvědomuje, že koš, který je kovový, visí na ocelovém laně. Hromadí se v něm statická elektřina, kterou se nabíjí vrtulník za letu. Koše se proto člověk nesmí dotknout, dokud se neponoří do vody a nahromaděná elektřina se tak nevybije. V opačném případě může dotyčný utrpět silný elektrický šok.

Chování cestujících

Jak ve zdraví přežít létání?Panika rozhodně šanci na přežití jakékoli havárie nezvyšuje. Je třeba si zachovat chladnou hlavu a postupovat s rozmyslem. Případný plán evakuace by si proto cestující měl připravit již v momentě, kdy do letadla nasedá. Uvědomit si, kde je nejbližší nouzový východ, kolik řad ho od něj dělí. Při většině havárií zachvátí letadlo požár. Během několika sekund se tak stroj začne plnit kouřem. Dým je natolik toxický, že stačí pár nadechnutí a člověk ztrácí vědomí. Podstatně se zhorší viditelnost a orientace. Nouzová světla směřující k východům se z tohoto důvodu umisťují k zemi, kde se čistý vzduch drží nejdéle. Ale ani na to nelze spoléhat. Je dobré předem vědět, kde přesně se nacházíte, orientace může být později velmi komplikovaná.

Při opouštění letadla věnujte pouze sobě, pohybujte se s davem, nikoli proti němu, i když chcete mermomocí nalézt své příbuzné. Mějte na paměti, že na evakuaci máte přesně vyměřený čas, většinou velmi krátký.

Vhodné sedadlo

Jak ve zdraví přežít létání?Ze statistik vyplývá, že nejbezpečnější místa se nacházejí do sedmé řady od východů. Přestože se nedá s jistotou tvrdit, zda opravdu existují nějaká více bezpečná sedadla, protože vždy záleží na té konkrétní havárii, na nárazu apod. Sami letečtí odborníci by si vždy vybrali sedadlo nejblíže východu.

Pozitivní a čistá mysl

Myslete na to, že letecké nehody se dají přežít. Alkohol a prášky na spaní konzumované během letu tuto šanci vysoce snižují. V okamžiku havárie je třeba jednat s rozmyslem a uvažovat s čistou hlavou.

Několik dalších tipů, které mohou eliminovat leteckou havárii

Přímé lety

K většině nehod dochází během vzletu, či přistávání. Pokud využijete přímých spojů bez mezipřistání, šance na let bez nehody se zvyšuje.

Výběr letadla

Stroj, který má více než 30 míst, podléhá přísnějším konstrukčním a provozním normám než malé letadlo. I v případě vážné nehody platí, že čím větší letadlo, tím větší šance na přežití.

Těžké a nebezpečné předměty

Nedávejte do přihrádky nad sedadlem těžké předměty. Při turbulencích by přihrádky nad hlavou pasažérů nemusely tyto věci unést. Taková zavazadla je lepší poslat do zavazadlového prostoru. Neberte si s sebou ani žádný nebezpečný materiál. Existuje poměrně dlouhý seznam nebezpečných látek, které nejsou na palubě povoleny.

Příjemný let!

Létání a zdravotní rizika

Letecké cestování je vždy spojené s určitými zdravotními riziky. Ne každý by měl cestovat, jak se mu zlíbí. Různé je to při nemocech, jiné v těhotenství, někomu se třeba dělá v letadle špatně běžně. Chcete vědět o zdraví ve spojení s létáním více?

Někdo strach z létání překonal, někdo třeba ne. Naše rada? Nestresujte se zbytečně a buďte v klidu.

Před cestou se dodatečně vyspěte, dorazte už na letiště včas bez zbytečných zmatků, pijte (protože létání dehydratuje), a klidně se i najezte (protože některé aerolinky včetně Travel Service vám jídlo nedají vždy). Samozřejmě se nepřecpěte, pozor také na nadměrnou plynatost. Na letišti také není vůbec od věci se projít.

Chůze zlepšuje krevní oběh a budete víc v pohodě. Vyvarujete se tak třeba toho, že si po delším sezení stoupnete a udělá se vám nevolno. V letadle si pak stejně posedíte dostatečně tak jako tak 🙂

Vzhůru do oblak

Kdo už letěl letadlem, ten různé pocity při vzletu, letu (a třeba i turbulencích) a příletu zažil. V kabině je vše trochu jiné než venku, protože se během letu mění tlak (celkově je nižší), což snižuje také množství kyslíku.

Na vás cestující to téměř žádný vliv nemá, pokud jste jinak zdravotně v pořádku. Vzduch v kabině je výrazně sušší, takže můžete mít vyschlo v ústech, či nose, občas to s vámi zhoupne, mohou vám zalehnout uši, ale jinak se nemáte vůbec čeho bát.

 

Jak ve zdraví přežít létání?

Pití v letadle

Před odletem se nedoporučuje kouřit ani pít velké množství alkoholu. Daleko lepší jsou neperlivé minerálky, příp. různé nealko.

Alkohol totiž působí močopudně a více zahušťuje krev v těle, což zvyšuje dehydrataci. Kdo má rád kávu, ten by si po ní měl dát i vodu.

Dostatek „běžných“ nápojů zabrání ztrátě tělesných tekutin a již zmíněné dehydrataci, což platí především při delších letech.

Jak ve zdraví přežít létání?

Nevolnost při letu

Problémům je vždy lepší předcházet, proto se doporučuje brát na cestu volný oděv a obuv, které vás nebudou škrtit.

Máte-li z létání strach, čtěte si, hrajte nebo poslouchejte hudbu, ať odpoutáte pozornost od samotného letu.

A pokud vám nevolno přesto bude, pusťte na sebe studený vzduch z větráku nad sedadlem nebo poproste o sklenici vody k zapití léku proti nevolnosti (např. Kinedryl či Travel Gum). 

Zalehnutí uší a bolesti hlavy

Téměř každý si někdy při letu projde zalehnutím uší, který způsobuje měnící se tlak v kabině. Mírné zalehnutí, píchání nebo praskání v uších je běžně, nejde o nic neobvyklého. Zbavíte se ho např. zíváním či žvýkáním nebo cucáním bonbonů.

Může vás z toho začít bolet i hlava, příp. zuby, doporučení platí stejná jako výše – chladný vzduchu, voda, prášek. Větší potíže by mohly nastat tehdy, jestliže máte zánět nosohltanu nebo středního ucha (příp. jste po operaci).

V takovém případě může být cesta letadlem bolestivá, a proto se nedoporučuje. 

Létání s nemocí

Na palubu letadla si bez problémů můžete vzít své léky, vřele se však doporučuje mít potvrzení od lékaře (kvůli bezpečnostní kontrole při odbavení i pro případ, že by se vám něco stalo).

Trpíte-li cukrovkou a používáte inzulin, platí totéž. Do letadla byste ale určitě neměli nastupovat, trpíte-li infekcí – ať už to jsou spalničky, chřipka, tuberkulózy a další podobné choroby.

Personál by po vás mohl chtít potvrzení od lékaře a bez něj riskujete vyloučení z letu.

Jak ve zdraví přežít létání?

Pozor na zlomeninu

Nepříliš známým faktem je, že zdravotní potíže vám může způsobit let se zlomeninou. Jestliže jste takový úraz nedávno utrpěli, doporučuje se cestu odložit. Kvůli přetlaku při stoupání totiž může tkáň pod sádrou natéct a napuchlá zlomenina dost bolet. Určitě se proto před cestou raději poraďte se svým lékařem.

Potápění před letem

Milovníci potápění, pozor na návrat z dovolené. Do letadla byste neměli usednout dříve než 24 hodin po posledním vynoření, jestliže jste se potápěli s přístrojem. Důvodem je možná a velmi nebezpečná dekompresní nemoc, tj. vytvoření bublinek dusíku v tkáních vašeho těla, kterou může spojení létání a potápění způsobit.

Jak ve zdraví přežít létání?

Nemocné srdce 

Cestovat s nemocným srdcem může být nebezpečné nejen v letadle, takže kdo má po infarktu, trpí angínou pectoris nebo má srdeční arytmii, měl by důrazně svou leteckou cestu zvážit a určitě ji konzultovat se svým lékařem. Rizikoví jsou všichni, jež pociťují příznaky nedostatečného okysličení krve. Jestliže nezvládnete vyjít schody nebo jít rychlejší chůzí, pak byste se létání měli v zájmu vlastního zdraví raději vyhnout.

Budete mít zájem:  Příznaky Ptačí Chřipky U Drůbeže?

Cestování v těhotenství obecně

Létat v těhotenství nepředstavuje větší problém, ale porada předem s lékařem je vhodná vždy. Do 28. týdne můžete létat v podstatě bez omezení, mezi 29. a 36. týdnem vás však už většina leteckých společností nepřepraví bez patřičného lékařského potvrzení, po 36.

týdnu už (pravděpodobně) vůbec nikdo. Obecně ženy nejlépe snášejí létání ve druhém timestru, když je to nejbezpečnější i pro dítě. Samozřejmě berte ohled na vlastní zdravotní stav.

V raných fázích těhotenství hrozí krvácení a riziko potratu, v pozdních pak k předčasnému odtoku plodové vody.

Jak ve zdraví přežít létání?

Létání v těhotenství

Při letu se doporučuje pít hodně vody, mít volnější oblečení, při sezení pohybovat alespoň nohami a je-li možnost, jít se občas projít po letadle.

Cestu vám obecně usnadní místo k sezení v uličce nebo blízko toalety, lékařská zpráva, vlastní jídlo i kontakt na vašeho lékaře.

Před odletem se také neváhejte k letu blíž informovat, některé společnosti vám nabídnou např. předností odbavení nebo ho i zařídí za vás. 

Syndrom turistické třídy

Cestování letadlem může přinést jednu nepříjemnou věc, je jí riziko vzniku žilní trombózy, jinak přezdívané syndrom turistické třídy. Sedíte-li dlouho v malém prostoru, nemůžete natáhnout nohy a změnit polohu, dochází k omezení krevního oběhu a může dojít ke srážení krve v nohách. Projevem jsou potom např.

otoky a křečové žíly. Nedostatek pohybu, dehydratace a pokles tlaku pak v součtu může vyvolat právě žilní trombózu. Největší riziko je lidí obézních, vysokých, s poruchou srážlivosti krve nebo s křečovými žílami, u kuřáků, v těhotenství a u lidí starších 65 let.

Rady jsou podobné jako u jiných případů – protáhnutí, pohyb, pitný režim, volný oděv a pohodlí při sezení.

Cvičení během letu vám pomůže let zvládnout – více v článku 10 cviků, které vám pomohou přežít dlouhý let. A jak se zabavit během letu se dozvíte v článku Jak zvládnout dlouhý let 🙂

Tipy, jak přežít let s malými dětmi

Jak ve zdraví přežít létání?

Chystáte se na dovolenou se svými malými potomky? Tak to si napřed projděte tipy autora knihy Pogue’s Basics: Life: Essential Tips and Shortcuts (That No One Bothers to Tell You) for Simplifying Your Day Davida Pogueho, jak to s nimi zvládnout v letadle.

Na letišti se hýbejte

I když budete v letištní hale o dvě hodiny dříve, zkuste se s dětmi pořád hýbat. Procházejte se, hrajte hry, zkoumejte, jak vypadají letadla venku. Za žádnou cenu s nimi neseďte – na to bude čas v letadle. Stejně tak na telefony nebo tablety s hrami.

Buďte v letadle co nejkratší dobu

I přesto, že rodiny s dětmi mají většinou prioritní odbavení, zkuste nepodlehnout nátlaku a zůstaňte v gatu co možná nejdelší dobu – čím déle totiž budou děti v letadle, tím více se tam budou nudit. Pokud cestujete s další rodinou, pošlete do letadla někoho, kdo do zavazadlového prostoru uloží tašky, a vy se s dětmi naloďte až mezi posledními.

Místo hraje roli

Pokud máte před sebou opravdu dlouhý let, zvažte, zda se nevyplatí investovat do sedadel, kde budete mít vy i vaše děti o trochu více místa. Vhodná je například první řada, kde je větší prostor na nohy.

 Další tip je pro rodiče dětí, které rády kopou do sedadla před sebou: pokud cestujete s partnerem a svojí ratolestí, zkuste zařídit sedadla tak, aby jeden z vás seděl s dítkem, ten druhý pak v řadě před ním.

Ušetříte si tím naštvané pohledy spolucestujícího, který by dostával do zad.

Předejděte si spolucestující

Je jasné, že při dvanáctihodinovém letu neudržíte dítka klidná pořád. Připravte si tedy na cestu zásoby špuntů do uší, které rozdáte nejblíže sedícím cestujícím. Ukážete, že jste si vědomi toho, že jim znepříjemňujete let, a zároveň nabídnete účinné řešení. Čokoláda by měla posloužit stejně dobře. Uznejte, kdo by se potom na vás mohl zlobit?!

Pití, sladkosti a hračky

Aneb kombinace, díky které přežijete jakýkoli let.

Pití: Pláč bývá mnohdy způsoben tlakem při vzletu a přistávání. Pokud budete mít po ruce lahev s vodou nebo šťávu, donutíte děti polknout, což jim uši „odšpuntuje“.

Hračky: mějte jich po ruce velké množství, aby děti dostávaly neustále nové podněty a nestačily se nudit. Jeden chytrý rodič Pogueovi napsal, že hračky před letem balí do velkého množství lepenky, což malé uličníky zabaví ještě o chvíli déle.

Sladkosti: Nespoléhejte na servis v letadle a vezměte s sebou bonbony, lízátka a sušenky. Děti tím zabavíte a v nejzoufalejších chvílích je tím můžete uplácet.

Jiná zábava

O co se ještě s Poguem rodiče podělili? Vezměte na cestu chlupaté drátky – dají se omotávat, skládat do různých tvarů a vaše ratolesti stoprocentně zabaví. U menších dětí se o zábavu postarají i obyčejné kostky ledu, které si můžete vyžádat u posádky. Vedle nešlápnete ani s malířskou lepenkou nebo lepicími papírky.

Přežil gulag. Zničené zdraví mu však už nedovolilo létat

Pocházíte ze slovenského Hrachoviště v okrese Myjava, kde jste se 4. listopadu 1915 v početné rodině rolníka narodil. Čím si přáli vaši rodiče, abyste byl?

Maminka chtěla, abych šel na kněze, všechno příbuzenstvo se už těšilo a já je při tom nechal. Od sedmi let jsem chodil do kostela ministrovat. Ve 14 nebo 15 letech jsem ale zjistil, že se mi líbí děvčata a že farářem nebudu. Začali se mi líbit letci.

Jako malí kluci jsme stávali s nejstarším bratem Antonem na kopci, tam u nás jsou Karpaty, a za nimi už bylo piešťanské letiště. Když nad námi letěla letadla, vždycky jsme básnili o tom, jak musí být tam nahoře krásně. Tenkrát jsem přečetl článek v novinách, že je nábor nových pilotů a zájemci že se mají hlásit ve Zvolenu. Tak jsem tam napsal.

Jednou jsem přišel ze školy domů, matka ubrečená, podala mi psaní, že jsem přijatý. Bála se, že se zabiju.

V létání jste se pak zdokonalil v armádě.V roce 1936 jsem nastoupil na vojnu, poslali nás do Chebu. Na Vánoce jsme dostali sedmidenní dovolenou a hned 2. ledna jsme nastoupili do pilotní školy v Prostějově. Tam už nás čekala nejen teorie, ale i praktické létání. Výcvik jsme ukončili v září a pak nás rozvezli k různým leteckým plukům. Já jsem šel jako Slovák do Piešťan.

Na čem jste tenkrát před válkou létali a s čím jste pak uletěl za hranice?Létal jsem na všem možném, ale nakonec jsme přes hranice uletěli na letounu Š-328 Šmolík, což byla moje oblíbená mašinka. Když 14. března 1939 vznikl Slovenský štát, sloužili jsme v Žilině, kde bylo malé letišťátko. Němci ho hned 15.

 března obsadili a my tři kamarádi jsme si slíbili, že Němcům sloužit nebudeme. A nechtěli jsme sloužit ani ve slovenském letectvu, protože to byli fašisté. Domluvili jsme se čtyři piloti, střelec, radiotelegrafista, druhý mechanik a zbrojíř. Čekali jsme, až nastane 6. nebo 7. červen, což byl svátek Božího těla.

Letecký personál tenkrát dostal volno na koupání do lázní v Piešťanech, což bylo od letiště dost daleko. My jsme si zatím připravili letouny. Spočítali jsme si, že kdyby vystřelili na poplach, tak než se stíhači dostanou na letiště, už nebudou mít šanci nás dostihnout.

Měli jsme tenkrát tři Šmolíky a jeden AB 10 a všem se nám podařilo odletět.

Vy jste tenkrát přistáli v Polsku na letišti v Deblinu. V Polsku jste zažil i počátek září 1939, kdy Německo napadlo Polsko a začala válka.V Polsku jsme byli připraveni bojovat a také jsme bojovali. Byli tam i první tři padlí Čechoslováci, můj velitel z 64. letky Šandor, druhý byl nadporučík Kůrka a třetí poručík aspirant Pešička.

Toho zastřelil policista, když přistál někde na poli. Chtěl se legitimovat, sáhl do kapsy, ale policajt myslel, že hledá zbraň, tak po něm střelil. My jsme pak ještě asi 16–17 dní létali po celém Polsku a zachraňovali, co se zachránit dalo. Když jsme pak odlétali z polského letiště, dostali jsme rozkaz přistát v Rumunsku. Dostal jsem aeroplán, kterému neukazoval palivoměr.

Doletěli jsme až sedm kilometrů k hranicím Rumunska, do polského městečka Horodenka, kde nás ale v noci zajali Rusové. Zjevil se chlap jako hora s pistolemi v rukách a rusky na nás: Ruce vzhůru! Zbraně odhodit! Tak jsem svou pistoli odhodil. Pak jsme museli rozbalit všechny zavazadla a Rusové nám sebrali, co chtěli.

Ptali se mě: Ty jsi pilot, ty jsi létal? Já na to: Kdepak, vždyť jste mě zajali na zemi. Posadili mě na tank a tak jsem se dostal do zajetí.

Tam jste poznal, jak se krutě chovají Rusové k Polákům, svým tehdejším nepřátelům.Celé okolí už bylo obsazeno. Rusové leželi u kulometů a mířili na nás. Utéct nebylo kam. Napočítali nás celkem 18 letců. Zavřeli nás do maličké místnosti, čtyři dni jsme nedostali žádnou vodu ani chleba.

Když jsme chtěli jít vykonat potřebu, muselo se jít po pěti, ať se někomu chtělo, nebo ne. My tři Čechoslováci jsme byli stále spolu, kromě mě ještě starší piloti Zdeněk Bachůrek a Mirek Havlíček. Druhý den ráno nás vyhnali všechny na palouček a začala prověrka. Šacovali nás a obírali o vše, co se jim hodilo.

Jednoho Poláka odpráskli jako psa jen proto, že jim nechtěl dát snubní prsten, jedinou památku na svou manželku.

Vy jste byl potom jako nepřítel odsouzen za špionáž na nucené práce.Zpočátku jsem pracoval v dolech. Rozdělili nás na brigády, jedna měla dvacet mužů s brigadýrem. Chodili jsme na denní a noční služby, já vždycky s Bachůrkem.

Z dolů jste se nakonec šťastně dostal, i když vám trest prodloužili.O jedněch křesťanských svátcích jsme přestali dělat. Poláci jsou velmi zbožný národ, nebo tenkrát byli. A že nepůjdou na práci. Tak jsme to schytali. Vyhnali nás na nádvoří, odpočítali sto šedesát a hnali přes pole, louky a lesy, do jiného tábora.

A tam jednou přišli úderem půlnoci, bylo to 4. března (1940), a že prý soudruzi Havlíček a Bachůrek mají jít do kanceláře. Já jsem tam ale musel zůstat. Rok jsem pak dumal, proč oba pustili a mě ne, až jsem na to přišel. Když nás chytili, nechal jsem se registrovat jako Slovák, nemohl jsem tušit, že Slováci napadnou Sovětský svaz.

V květnu 1940 nás naložili do nákladních vagonů, kterým jsme říkávali, že jsou pro čtyři koně. Do každého umístili padesát lidí. Zavřeli, nechali jen škvíru, kterou šel vzduch, a vyjeli jsme. Jízda trvala tři neděle. Jeli jsme přes celou Ukrajinu a kolem okraje Moskvy, kde jsme zůstali stát. Každý jsme mohli vykonat potřebu a dostali jsme kousek masa.

Neměli jsme ho jíst, protože bylo asi zkažené a každý dostal strašný průjem. Chlapi se prali, kdo může vystrčit ven zadek škvírou a ulevit si, celý vagon byl za chvíli zadělaný. Pak jsme po řece a pěšky dorazili do prázdného tábora. Bylo tam tolik štěnic, že se daly sbírat. Štěnice vydrží velmi dlouho bez potravy a tyhle už byly průhledné jako igelit.

Budete mít zájem:  Skřípnutý Nerv Bederní Páteř?

Stavěli jsme tam železnici, která měla jít až na pobřeží k Severnímu ledovému moři.

Z gulagů vás vysvobodilo, když v létě 1941 Němci napadli Sovětský svaz a ze spojenců se naráz stali nepřátelé. A nepřátelé nepřátel se stali přáteli.Jednou přišel strážný a říká nám: Tak, končíte a jedete domů. Nemohli jsme tomu uvěřit. Všechno jsme si sbalili a pak pochodovali tajgou asi 120 kilometrů.

Narazili jsme na polní cestu, kde v kalužích stála zelená voda. Lehli jsme si jako psi, odfoukli pěnu a tu zelenou vodu chlemtali. Pak nás vezli dlouho lodí po řece a odhadem asi 40 kilometrů od Moskvy vysadili u nějakého sovchozu nebo kolchozu. Konečně jsme byli po tolika měsících volní.

Ráno přišel politruk, že teď prý jsme na jedné lodi, že nám dají zbraně a budeme společně bojovat proti jednomu nepříteli.

Rozneslo se, že se mají hlásit letci, tak jsem hned utíkal a byl jsem 199. Měl jsem kliku, protože jich brali 200. Vyjeli jsme na cestu, potkávali jsme další transporty a z jednoho byl cítit mrtvolný puch, jak od Leningradu vezli raněné a mrtvé. Dojeli jsme až do přístavu Archangelsk, kde už byli Francouzi a Angláni.

Druhý den, bylo to šestadvacátého (září), nás naložili na loď a my vypluli. Kolem nás bylo 32 bitevních lodí. Pak jsme se dozvěděli, že konvoj byl tak důležitý, protože loď vezla do Ameriky amerického velvyslance s rodinou a sovětský zlatý poklad. Nevím, jestli nakonec ta loď nebyla legendární Queen Mary. V Anglii ze mě byli překvapení. Měli seznamy a u jména Gablech byl křížek.

Jak to, vždyť žiju, divil jsem se. Oni, že měli hlášení, že Gablech je mrtev.

Po dvou letech jste se dostal znovu k československé letce.Ráno po snídani mi dali lísteček na vlak. Na nádraží jsem se ptal nádražáků, ti mi ale nerozuměli. Unaveně jsem si sedl na peron, kouřil a čekal.

Najednou přistavili prázdný vlak a do něj se hrnuli kluci i holky v leteckých uniformách. To bude asi můj vlak, pomyslel jsem si. Našel jsem prázdné kupé a za chvilku si ke mně sedla tři děvčata, waafky (příslušnice ženských pomocných sil). Holky se uchechtávaly, já dělal, že spím.

Ptaly se, jestli prý jsem pilot a kolik jsem jich sestřelil. Byl jsem skromný, tak jsem jim řekl pět plus dva. Musel jsem se představit jako hrdina, to víte, byl jsem tenkrát mladý kluk. Pak jsem dojel do Wilmslow, kde bylo české středisko. V jednotce byli samí čeští kluci.

Hned se to rozkřiklo: Gablech je tady, přijel z Ruska! Divili se, protože všichni říkali, že jsem mrtvý.

A pak jste konečně znovu usedl do kokpitu letadla.Při prvním letu jsem omdlel. Naletěl jsem nad letiště k přistání, při ostré stoupavé zatáčce jsem ale ztratil vědomí. Všechny úkoly jsem nějak v podvědomí udělal, jakmile se ale kolečka dotkla země, omdlel jsem znovu.

Jen jsem vypnul motor a držel kormidlo. Akorát vím, že se pak nade mnou otevřel poklop a velitel mě za límec vytáhl ven jako králíka z klece. Když jsem mu řekl, že jsem se vrátil z koncentračního tábora, z ruského gulagu, spustil na mě, proč se tlačím nahoru do vzduchu, když jsem nemocný.

Vysvětloval jsem mu, že chci bojovat, že proto jsme utekli z domova. Pak mě poslali do střediska naší 311. bombardovací perutě. Pár letů jsem s nimi absolvoval, ale bylo mi pořád zle. Nemohl jsem jíst ani spát. Doktor mě ale vyhodil, že jsem simulant.

Až velitel mě nechal odvézt sanitkou do nemocnice, kde jsem pil jen mléko a spal. Trvalo to šest neděl.

Vězení v gulagu vás připravilo o zdraví, takže jste se k létání už nedostal. Místo toho jste u Královského letectva sloužil u pozemního personálu.Působil jsem na letišti jako návodčí.

Pak mě poslali do královského sídla Windsor, kde jsem se setkal také s Pepíkem Koukalem, sestřeleným stíhacím pilotem, který byl popálený. Přišel o obočí, nos mu spravovali, místo prstů měl drápy jako sova. Jednou jsme šli spolu na tancovačku, já povídám, že netancuji, tak jdi, Pepíku, ty.

Neuvědomil si, co má s rukama. Holka si ho odvedla, a když pak najednou uviděla jeho drápy, začala v kole ječet. Hudba přestala hrát, já Pepíka popadl a vypadli jsme. Podobně na tom byl František Truhlář z 311. bombardovací perutě, který měl ošklivě popálený obličej.

Když po válce někde na ulici natrefil na maminku s dětmi, tak začaly ječet a žena mu řekla, že by s takovým obličejem neměl chodit mezi lidi. Zabil se při dalším letu, možná úmyslně.

Vy jste si pak udělal kurz leteckého kontrolora a sloužil „na zemi“.Až do konce války jsem sloužil na největším letišti v Británii, kde byla trojitá ranvej. Do prostřední přistávali ti, co byli nejistí, a do červené ti, kteří byli hotoví, rozbité kraksny, které hořely, nebo ti, co už letadlo neovládali.

Stáli tam hasiči v azbestových oblecích a háky je hned odtahovali, aby mohli přistát další. Jednou v noci jsme museli zvládnout přistání stovky bombardérů. Musely se dostat dolů během hodiny, protože jim docházel benzin. Piloti přistávali jeden přes druhého. Všem se to ale podařilo, žádný nehavaroval ani se nezabil. Já byl ale úplně hotový.

Padl jsem unavený do křesla, holky za mnou chodily, zapalovaly mi cigarety a lily do mě čaj.

Po válce jste byl chvíli hrdina, ale pak jste jako zápaďák musel z armády pryč.V srpnu 1945 mě poslali do Prahy, abych zřídil v Ruzyni letovou kontrolu. Připravil jsem, co bylo potřeba, a naši letci začali přilétat. 13. srpna přistáli všichni stíhači, celé perutě 310., 312.

 a 313. Pak se v průvodu děkovali Prahou, Pražané na ně byli zvědaví, ale byli i tací, kteří na některé ukazovali a říkali: Podívejte se, jak je tenhle vyžraný, a to říkali, že byli ve válce! Pochodovali jsme po Národní třídě na Staroměstské náměstí. Tam nás pozdravil prezident Beneš a bylo hotovo.

Slíbili mi, že budu sloužit v Praze, ale pak mě převeleli do Havlíčkova Brodu. A 2. února 1949 mě vyhodili na ulici. Marně jsem hledal práci. Všude mi říkali, že by mě rádi zaměstnali, ale báli se StB. Pak jsem dostal práci ve Stavebních závodech, kde se mnou šoupali, až mě nakonec taky vyhodili.

Zadostiučinění jste se dočkal po roce 1989, kdy jste dostal státní vyznamenání a byl povýšen do hodnosti generála.Toho generála mi měli dát už před deseti lety, abych si ho ještě užil. Jenže to nějaká žába sedí na prameni a teprve nedávno ji z něj někdo odkopl. Mně už je to jedno, i když určitá satisfakce to samozřejmě je. Bylo mi už sto let.

Prožil jsem dlouhý a krušný život. Byl jsem zdravý, ale od roku 1940 jsem chcíplý, nemocný na žaludek a žlučník. Kouřil jsem a pil. Vypil jsem v životě tolik alkoholu, že kdyby se vylil na podlahu v téhle místnosti, tak bychom tu museli plavat. Kdo přišel k letectvu, tak se musel naučit pít.

Přišel jsem, dal si malé pivo a ostatní hned říkali: Tohle chce být pilotem, když nevypije ani půl litru?

Naučil jsem se pít tak, že jsem pak vodil z hospody tři nebo čtyři chlapy domů, i když jsme měli všichni vypito stejně.

Když se ohlížím zpátky, tak bylo dobře, že jsem šel do armády, a nelituji ničeho, co jsem v životě udělal, i když to bylo často krušné. Jsem vlastenec a bojoval jsem za Československo, ne za Slováky.

Ze Slovenska jsem utekl, protože polovička Slováků byla fašistická. Kdybych se měl narodit podruhé, tak bych šel znovu ve starých šlépějích.

Kdo je IMRICH GABLECHNarodil se 4. listopadu 1915 v Hrachovišti v okrese Myjava.K letectvu se přihlásil jako student gymnázia v rámci akce 1000 pilotů republice.Na vojně sloužil u letectva až do vzniku Slovenského štátu.7. června 1939 přeletěl 
s dalšími kolegy ve čtyřech letadlech do Polska17.

září 1939 začala území obsazovat Rudá armáda, která pozatýkala všechny letce a většinu obvinila ze špionáže. Gablech dostal pět let nucených prací.Část strávil v uhelných dolech v Marhanči.

Při vzpouře odsouzených proti nelidským podmínkám byl v roce 1941 označen za jednoho z podněcovatelů 
a dostal dalších deset let nucených prací.Po napadení Sovětského svazu Němci byl Gablech propuštěn.Ve Velké Británii se přihlásil do RAF. Po útrapách z gulagů byl ale nemocný a nemohl už létat.

Až do konce války pracoval jako pozemní navigátor.Po válce byl pověřen leteckou kontrolou v Praze-Ruzyni, poté velel letišti 
a letecké základně v Havlíčkově Brodě.

Po únoru 1948 byl z armády propuštěn. Po roce 1989 se dočkal rehabilitace. Je držitelem mnoha domácích i zahraničních vyznamenání. 
V roce 2009 mu prezident Václav Klaus propůjčil Řád bílého lva, loni byl povýšen do hodnosti generála.

Jak přežít ve zdraví přípitky na zdraví

V osmdesátých a devadesátých letech přilákala Praha příslibem vyšších výdělků mnoho dělníků stavebních profesí, často z Ostravska a ze Slovenska. Byli mladí, chtěli si vydělat a pak se vrátit domů. Když se večer vraceli na ubytovnu, čekali na ně jen jejich spolubydlící. Společně seděli, jedli a pili. Měsíce a léta.

Budete mít zájem:  Aspergilóza – příznaky, příčiny a léčba

Pak přicházeli nemocní na kliniku, na které jsem pracoval, protože adresou ubytovny na ni byli takzvaně spádoví.

Bylo jim zpravidla mezi pětatřiceti a padesáti a diagnóza byla jasná: jaterní cirhóza nebo její závěrečná stadia, tedy masivní krvácení z rozšířených cév v jícnu nebo jaterní encefalopatie, s poruchou řady mozkových funkcí.

Ve stadiu cirhózy již byli podvyživení. Předtím často utráceli víc peněz za alkohol než za běžné potraviny. Někteří neměli cirhózu, ale takové poškození srdečního svalu alkoholem, při kterém dochází k srdečnímu selhávání.

A další měli jiné komplikace, například alkoholem poškozené rozpoznávací schopnosti čili demenci. Jiní měli takovou neuropatii, která jim znemožňovala chodit. Jeden jak druhý, příběhy jak z Maryčky Magdonové.

Jenže ne z doby markýze Gera, ale z doby budování pokročilé socialistické společnosti a následného transformačního období.

Důsledky nadměrného požívání alkoholu jsem ovšem viděl v nejrůznějších společenských vrstvách. Nejen u pracovníků stavebních profesí, ale také u advokátů, soudců, novinářů, umělců, učitelů a poměrně často i u lékařů. Možná o něco častěji u mužů než u žen. Poškození alkoholem se může týkat všech. Jenže má své nejrůznější kontexty.

Pokud jste již ve stavu, kdy utratíte za alkohol tolik peněz, že vám nezbyde na ostatní pestrou stravu, může být vývoj poškození orgánů včetně mozku rychlejší. Pokud pijete přesmíru, ale jíte k tomu dost masa a zeleniny, může být rozvoj některých orgánových poškození pomalejší.

Neblahým důsledkem nadměrné konzumace alkoholu, zejména toho tvrdšího, je však také vyšší riziko rakoviny jícnu, žaludku, jater či dalších orgánů.

Kdysi jsem zažil, jak pacientovi, který měl alkoholem velmi poškozena játra, lékaři důrazně doporučovali absolutně abstinovat. Udělal to a po několika týdnech spáchal sebevraždu. Znám jiný případ, kdy lékaře vyhledal umělec s jasnou závislostí na alkoholu. Byl již také po mozkové mrtvici a srdečním infarktu.

Rovnou lékaři sdělil, že nikdy pít nepřestane, protože by ztratil inspiraci, a to by znamenalo jeho konec. Psychický i fyzický. Ovlivněn nedávnou zkušeností ho lékař přesvědčoval jen málo důrazně. Při další návštěvě se domluvili, že bude pravidelně, alespoň třikrát denně jíst, že nejméně dvakrát denně bude mít maso, ovoce a zeleninu.

Krom toho hodně pil. Opravdu hodně. Pro některé lidi je totiž alkohol anxiolytikum, pro jiné také hypnotikum. Žil pak ještě patnáct dalších let, i když poslední roky nebyly moc dobré. Nechci z toho druhého příkladu dělat návod na to, jak s alkoholem dobře žít, chci jen ukázat, že život je někdy složitější než striktní doporučení.

Lékař by ale rozhodně nikdy neměl dávat ke konzumaci alkoholu doporučení. V téhle věci jsem jednoznačně na straně Dr. Popova a Dr. Gottfriedové (s. 710 a 707) a velmi nesouhlasím s profesorem Janem Pirkem (s. 708).

Toho si nesmírně vážím jako excelentního kardiochirurga, nevím však o tom, že by studoval metabolismus alkoholu či důsledky jeho zvýšeného příjmu.

S alkoholem a jeho požíváním je to jako skoro se vším. Záleží na kontextu a míře. Pokud člověk jí pravidelně pestrou stravu obsahující vitaminy a bílkoviny, poškozuje ho alkohol zřejmě pomaleji.

Pokud tvoří alkohol významnou část příjmu energie denně, a není přitom dostatečně zajištěn přísun dalších živin, může poškození probíhat mnohem rychleji. Kontext škodlivosti alkoholu je však daleko širší.

Může se stát akutním zabijákem, a to nejen toho, kdo si přihnul, ale často poškodí i někoho nevinného. To platí pro mnohé dopravní nehody a ukazuje to také článek o fetálním alkoholovém syndromu (s. 699).

S mírou při příjmu alkoholu je to stejné. Doporučení pro množství alkoholu, které ještě nemusí škodit, jsou taková, že někdy rozčilují nejen vinaře, pivovarníky či vinopalníky, totiž jeden decilitr vína nebo malé pivo denně pro ženy a dvě deci vína nebo velké pivo pro muže.

To se špatně poslouchá v zemi, která je ve spotřebě alkoholu na jednom z předních míst v Evropě (viz článek na s. 701). Větší příjem alkoholu však již je toxický, mimo jiné také pro nervové buňky. Ale jak jsem již napsal výše, záleží na míře a kontextu.

Řekl bych, že pro muže dvě skleničky vína s přáteli jednou týdně, pro ženy pak polovina, nemusejí nutně znamenat problém.

Zcela nedávno jsem však viděl univerzitního profesora, kterému podle jeho slov po infarktu myokardu lékař doporučil pít s manželkou lahev vína denně. On pil půl litru, ona dvě deci. Po asi deseti letech příjemných večerů má těžkou jaterní cirhózu.

Pro vyváženost je však potřeba zdůraznit, že nejen alkohol škodí organismu.

Vysoký příjem sacharidů ve stravě vede k obezitě, diabetu, a nakonec také k infarktu myokardu, často dokonce i k poškození jater.

Nadměrný přísun masa dodává tělu tolik nasycených mastných kyselin, že také zvyšuje riziko infarktu či mozkové cévní příhody. I tady jde o míru a kontexty. Ostatně jako vůbec v každé věci okolo nás.

Našla jsem recept, jak překonat strach z létání

Za poslední rok a půl jsem co tři měsíce v letadle. Většinou jsou to zaoceánské lety ve směru Jižní Korea nebo Kanada, trvají vždy osm až dvanáct hodin. Pro někoho splněný sen, pro jiného hororový scénář. Bohužel patřím do té druhé kategorie a po posledním letu se budu muset hodně snažit, abych se z ní vymanila.

Jsem 1547 metrů nad zemí a na dohled od vymodleného cíle – letiště v kanadském Edmontonu. Mám za sebou už deset hodin v letadle a předtím několikahodinové čekání na letišti v Amsterdamu. V letadle jsem se moc nevyspala. Ještě před chvíli už jsem byla docela unavená, ale to všechno je najednou pryč.

Teď se mě zmocnil strach, cítím ho v sobě a vidím ho v očích lidí, na které ze svého místa v uličce dohlédnu.

Můj soused nervózně poposedává a kouká se střídavě z okna a do uličky, v jednu chvíli se letadlo prudce nakloní doleva a on s němým výdechem hrůzy nadskočí do vzduchu. To hrobové ticho mi v hlavě burácí doteď.

Všichni jsme zmlkli jak na povel a jen svíráme pěsti a modlíme se, ať se dostaneme v pořádku dolů.

Podstatné je, že jsem se zařekla, že už nikdy tenhle pocit bezmoci, kdy nemůžu vůbec nic dělat, nechci zažít.

Letadlo je dvacet kilometrů od letiště, letí ale pořád zhruba 600 km v hodině a nevypadá to, že by chtělo nebo mohlo zpomalit. Z reproduktorů se ozve hlas kapitána, který nám znovu připomene, že v případě evakuace (tentokrát vynechá slovo nepravděpodobné) si máme všichni ještě jednou ujasnit, kde jsou nejbližší nouzové východy.

Čirá hrůza

Měla jsem vztek, že umřu tak, jak jsem se vždycky bála. Smrt v letadle je čirá hrůza, kterou jsem naštěstí nedotáhla do konce.

Pilot za příšerného hvízdání a pískání brzd, během něhož jsme sebou házeli a propadali se vzduchem, nakonec přistál. Už jsme se nikdy nedověděli, co se vlastně stalo. A je to vlastně jedno.

Podstatné je, že jsem se okamžitě po doteku s pevnou zemí zařekla, že už nikdy nechci zažít ten pocit bezmoci, kdy nemůžete vůbec nic dělat.

Žila jsem s tím rozhodnutím celých pět minut, než mi imigrační úředník v Kanadě po orazítkování pasu sdělil, že mě po svatbě můžou zase poslat domů. Než si vyřídím povolení k pobytu, vyprší mi turistické vízum, které nemusí nikdo prodloužit. Tak samozřejmě můžu plout lodí, plavat, jet vlakem přes Rusko… Nebo se budu muset postavit tomu strachu a znovu nasednout do letadla.

Jak na strach

Ať už to bude za půl roku nebo za rok, musím se smířit s tím, že kvůli mému nastávajícímu muži, který v Kanadě žije, je teď létání součástí mého života a nevyhnu se mu. Přitom vám všichni mí kamarádi řeknou, jak moc miluji letadla.

Znám téměř všechny současné modely i značky, které můžete ve vzduchu potkat. Vím, jak fungují, jaké jsou letecké postupy, a bohužel i to, proč nejčastěji padají dolů. Na letišti bych mohla sedět hodiny a jen se dívat na ty stroje, jak rolují a pak vzlétnou.

Uklidňuje mě to do chvíle, než v jednom z nich sedím já.

Jsou lidi, kteří nikdy neuslyší letušku, jak říká, “sedadlo dvacet sedm A, to je u okýnka nalevo”. Tak bych měla zmlknout a nechovat se jako rozmazlený spratek.

Proto jsem si našla pár „pomůcek“, jak let přežít. A to bez toho, že bych před každým letem konzumovala litr tvrdého. Pomáhá mi třeba muzika. Během nejděsivější fáze letu mi hodně pomohlo zavřít oči, myslet na to, proč vlastně letím, a poslouchat něco, co mě uklidní.

Iracionální pomocník, který mi během onoho „osudového“ letu ušetřil infarkt, byla myšlenka na mámu. Máma, o jejíž předčasné smrti jsem tu psala, milovala létání a nemohla se dočkat, až za mnou bude létat do Kanady. “Přece z ní něco v sobě máš, létání máš vlastně ráda, jen se musíš přestat bát.

..” Dost to pomohlo.

No a taky moc pomáhá mít ve věcech pořádek. Možná to bude znít trošku morbidně, ale já si před každým letem zařídím všechny náležitosti. Moje kamarádka ví, kam má donést úmrtní list. Syn ví, že ho miluji, jeho otec ví, jak moc důležité pro mě je, aby moje dítě vyrůstalo i s mojí rodinou.

Můj nastávající muž pak také kupříkladu ví, že má zákaz nových žen minimálně na dva roky a na pohřbu musí srdceryvně plakat. Je to super i pro mě, že si jednou za čas tak nějak pomyslně uklidím v životě a vyřeším všechno, co jsem třeba dlouho odkládala.

Jsem pak taková lehčí a mám klidnější hlavu. 

A ještě poslední recept. Když teď sedím v odletové hale nebo nastupuji do letadla, snažím se myslet na to, jaké mám štěstí, že můj život vypadá právě takhle.

Jsou lidi, kteří nikdy neuslyší letušku, jak říká, “sedadlo dvacet sedm A, to je u okýnka nalevo”. Tak bych měla zmlknout a nechovat se jako rozmazlený spratek, co chtěl to auto, ale s dálkovým ovládáním.

Takže mi v poslední době pomáhá i vděčnost. Nikdo mě totiž létat nenutí.

foto: Shutterstock

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector