Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí

Syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou, který většina z nás zná pod zkratkou ADHD, se projevuje narušenou pozorností, hyperaktivitou a impulzivitou. Přirozeně si ho spojíme s dětmi, ovšem mohou jím trpět i dospělí. Častěji se vyskytuje u chlapců.

Důležité je tuto diagnózu odhalit co nejdříve a a nehroutit se. Děti to sice budou mít v životě složitější, ale existují odborné metody, jak s nimi pracovat.

O poruše pozornosti s hyperaktivitou a tom, jak se projevuje, jak dětem komplikuje každodenní život a jak jim pomoci, jsme si povídali s psycholožkou a speciální pedagožkou PhDr. Evou Šimotovou.

Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí

Co je to ADHD a jak se projevuje? 

Jedná se o neurovývojovou poruchu, která se častěji vyskytuje u chlapců. Diagnóza je typická několika projevy. Jednak je to narušená pozornost, tedy snížená schopnost zaměřit pozornost, roztěkanost.

Dále je to hyperaktivita, motoricky neklidné dítě, které je neustále v pohybu, vrtí se, běhá, skáče, poklepává tužkou, houpe nohama. A také impulzivita, to znamená, že děcko rychleji jedná než myslí, nedomýšlí v tu chvíli následky svého jednání, vykřikuje.

Obdobou je diagnóza ADD, tedy porucha pozornosti, kde není přítomno hyperaktivní jednání. 

Jsou příčinou ADHD důvody vnější, např. problematický porod? Může mít vliv genetika?

Mezi příčiny patří narušený prenatální vývoj, např. životospráva matky během těhotenství – alkohol, drogy, nikotin, stres, infekce nebo komplikace při porodu, předčasný porod, hypoxie plodu, klešťový porod, kříšení novorozence. Roli ale také sehrává dědičnost, kdy rizikovým vlivem může být rodič s toutéž poruchou. V některých případech se příčiny zcela neodhalí.

Mohou mít ADHD i sourozenci?

V rodině se může objevit pouze jedno dítě se syndromem ADHD, nebo naopak tato porucha může být zjevná i u více sourozenců. Vždy záleží na etiologii, tedy např. na rizikovém chování matky v průběhu těhotenství, na sklonech k odchylkám ve vývoji, na vlivu dědičnosti apod.

Jak se porucha pozornosti projevuje? Kdy lze prvně poznat, že máme dítě s ADHD? 

ADHD se projevuje kombinací narušené pozornosti, hyperaktivity a impulzivity.

Děti jsou nápadně živé, mají potřebu být neustále v pohybu, obtížně regulují své chování a emoce, mají sníženou frustrační toleranci a psychickou odolnost, potíže s plánováním a organizací, nedokáží kolem sebe udržet pořádek, odložit své potřeby, jsou snadno rozptýlitelné atd. U některých jedinců jsou projevy patrné už v kojeneckém věku. Často se vyskytuje nepravidelný biorytmus, obtíže se spánkem, s jídlem, rozmrzelost, plačtivost. 

Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí

Klíčový však často bývá předškolní věk, příp. mladší věk. S nástupem do mateřské nebo základní školy a s nároky, které to s sebou nese, se může ve větší míře projevit neschopnost soustředit se, dokončovat práci, udržet pořádek ve věcech, regulovat své chování apod.

Děti jsou oproti vrstevníkům neklidnější, zbrklejší, zapomínají, mívají potíže s dodržováním pravidel a začleněním do kolektivu. Přestože porucha nepostihuje inteligenci, děti kvůli ní často nejsou schopné využít svůj potenciál a potýkají se se školní neúspěšností.

 

Je potřeba stanovit diagnózu?

Stanovení diagnózy, které spadá do kompetence dětského psychiatra, může být přínosné jednak pro rodiče, jimž to přinese odpovědi na otázky týkající se odlišného chování a reakcí jejich potomka, jednak pro školu. Tam je pak možné zařadit takového žáka do systému podpůrných opatření a stanovit míru podpory, která mu umožní vzdělávat se s ohledem na své možnosti a schopnosti.

Jak takovému dítěti pomoci a jak ho vychovávat? Co dělat jinak, na co klást důraz?

Potvrzení diagnózy ADHD je pro některé rodiče náročná situace, hledají viníka, obviňují se, případně celou věc popírají. Některým se naopak uleví, protože se jim dostane vysvětlení a nejsou konfrontováni s rodičovským selháním. V každém případě klade výchova dítěte s ADHD na rodiče zvýšené nároky.

Vyžaduje trpělivost, důslednost a velkou schopnost sebeovládání. Důraz by měl být kladen na pravidelnost a rituály, které pomáhají regulovat chování. Vhodné je také stanovit jasný a srozumitelný systém pravidel chování a dbát na jeho dodržování, případně si domluvit i systém odměn a trestů.

Ten by měl platit nejen pro dítě, ale i pro rodiče a sourozence. 

Důležité je uvědomit si, že mnoho projevů chování nedokáže dítě ovládnout vůlí, nedělá je naschvál a proto, aby nás naštvalo.

Za tyto projevy je potřebné ho netrestat, přestože budeme upozorňovat na jejich nevhodnost. Žádoucí je v takových situacích emoční opora s připomenutím pravidel a nastavených hranic Např.

Já vím, že je pro tebe těžké se ovládnout, ale tohle se nedělá, příště bys měl zkusit reagovat jinak. 

Správnou cestou rozhodně není omlouvat nevhodné chování dítěte jeho poruchou. I děti s ADHD by si měly osvojit pravidla slušného chování a normy dané společnosti a měly by se snažit regulovat svoje chování.

Ve výchovném přístupu hraje velkou roli laskavá důslednost, snaha rodiče ovládat vlastní emoce, aby vnitřní napětí, které je u dítěte neustále přítomné, nestupňoval. Nezbytnou podmínkou je bezpodmínečné přijetí takového dítěte. Děti s diagnózou ADHD si velice často své obtíže uvědomují a trpí jimi.

Zároveň se potýkají s tím, že mnohé z nich nejsou schopny ovlivnit, jsou tím frustrovány a často se dostávají do velkého psychického vypětí.

Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí

Může ADHD s věkem zmizet, zmírnit se, srovnat se nebo je to napořád? Jak na tom bude dítě v dospělosti?

Diagnóza ADHD přetrvává v mnoha případech i do dospělosti, její projevy se však v důsledku vývoje a zrání nervové soustavy mění. S přibývajícím věkem ubývá motorického neklidu a impulzivního jednání, roli sehrává i vyšší schopnost regulace chování a naučené mechanismy, kterými se tyto obtíže kompenzují. 

V pubertě se naopak mohou přidávat potíže se sebepojetím, nebo depresivní projevy vázané na komplikované vrstevnické vztahy.

Jedinci s touto poruchou mají také sklony k rizikovému chování, ke zneužívání návykových látek, vyhledávají adrenalinové zážitky apod.

V dospělosti v mnoha případech ADHD přetrvává v podobě snížené schopnosti organizace a plánování, obtížemi s dokončováním práce, zbrklostí v reakcích, zapomínání, v důsledku toho se pak v zaměstnání může objevovat větší chybovost.

Jaké existují metody práce s dětmi s diagnózou ADHD?

Mnoho lidí je přesvědčených o tom, že děti s ADHD mají více energie. Je to ale mylná domněnka. Energie mají stejně jako ostatní, pouze ji neumí usměrňovat. Kvůli tomu se častěji psychicky i fyzicky vyčerpají.

Nejsou pro ně tedy vhodné činnosti dlouhodobě zatěžující pozornost a nervovou soustavu. Např. domácí příprava do školy by se měla odehrávat v kratších úsecích s častějším opakováním a možností odpočinku.

Nedoporučuje se ji nechávat na pozdější večerní hodiny, kdy už je dítě celodenní zátěží vyčerpané. Zájmové kroužky je rovněž potřebné volit tak, aby soustavně nezatěžovaly pozornost dítěte, jako např. intenzivní sportovní tréninky, jazykové kroužky, hra na nástroj v ZUŠ apod.

Přínosnější je vybírat takové, kde má dítě možnost relaxace a uvolnění. Ke zmírnění potíží mohou napomoci různé formy terapie, biofeedback atd.

Bývají s ADHD spojeny další DYS?

K diagnóze ADHD se často přidružují specifické poruchy učení jako dyslexie, dysortografie atd. Tím je ještě více ohrožena školní úspěšnost, a tak vzniká negativní postoj dítěte ke škole a ke vzdělání obecně, snižuje se jeho sebevědomí a důvěra ve vlastní schopnosti. Dříve se všechny tyto poruchy označovaly souhrnným termínem lehká mozková dysfunkce (LMD).

Máte zkušenost s hračkami a pomůckami, které mohou dětem s ADHD pomoci?

Žákům s ADHD mohou pomoci hračky a pomůcky, které vedou jejich pozornost, mírní projevy hyperaktivity. V prvním případě se může jednat v rozumné míře a tak, aby to naopak dítě nerozptylovalo, o různé organizéry, zvýrazňovače, záložky pro lepší orientaci v textu apod.

V druhém případě je vhodné využívat balanční míče, balanční židle, kousátka atd.

Vzhledem k tomu, že dítě není mnohdy schopné ovládnout svou hyperaktivitu, stojí ho to tolik úsilí a energie, že nedokáže vnímat své okolí, tyto pomůcky mu umožňují setrvávat v motorickém neklidu, aniž by rušilo ostatní. Napomáhají ventilovat napětí, kterému je dítě vystaveno.

Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí

Hračky a pomůcky vhodné pro děti se specifickými poruchami jako je například ADHD najdete u nás na webu v kategorii Hračky a pomůcky pro děti se speciálními potřebami.

Hyperaktivita a ADD :: Detoxikace-organismu

Tento článek není určen
jen pro rodiče hyperaktivních dětí, ale v zásadě pro všechny.
Porucha pozornosti má mnoho podob a její výskyt v populaci roste.
Ale věřím, že tento článek obzvláště ocení ti, kteří
prožívali nebo prožívají následující situace:

  • v obchodech, na parkovištích místo obvyklých činností pokaždé jen honili svoje dítě
  • byli vždy na pozoru v obchodech a v domech svých přátel ze strachu, aby jejich dítě něco nerozbilo
  • zoufale sledovali, jak jejich potomek píše čtyři hodiny domácí úkol, na který by mu stačilo 20 minut
  • chodili do sboroven poslouchat, jak je jejich dítě sice chytré, ale nepozorné, duchem mimo a určitě by mělo na víc, kdyby se snažilo
  • byli požádáni o pomoc v 22.00 s úkolem, o kterém jejich dítě vědělo už čtyři týdny
  • byli rozlobení každé ráno, protože je dítě permanentně nachystáno o 10 minut později
  • byli pokaždé udiveni, jak v tak krátkém čase po úklidu dovede vypadat pokoj jejich ratolesti jako kdyby tam vybuchla bomba
  • snažili se něco dítě naučit, jenom aby bylo kontinuálně rozptylováno něčím nepodstatným
  • cítili se provinile za své negativní pocity vůči svému dítěti poté, co mu po-x-té řekli, aby něco NEDĚLALO
  • byli zahanbeni do stavu zuřivosti chováním svého potomka v restauraci ( a divili se, proč utrácejí peníze jen proto, aby trpěli) a možná se i pohádali se svým partnerem o to, kdo za chování jejich dítěte může
  • byli opakovaně přerušeni bez slitování, když telefonují
  • …………….
Budete mít zájem:  5 netradičních zdravých rostlin: chia, quinoa, karob, špalda, shiitake

Hyperaktivní děti vždy stály
v centru pozornosti okolních lidí. Dlužno poznamenat, že právem.
Jsou jednoduše nepřehlédnutelné. Jsou konfliktní, nepozorné,
obtížně vychovatelné, nejsou schopné dokončit zadaný úkol,
jedním slovem jsou problémové pro učitele, rodiče a další
lidi, kteří s nimi přijdou do styku. A je jich čím dál tím
víc.

Historie je označila
nálepkou „závadné“. Ještě se dnes jejich chování mnohdy
přisuzuje výchovnému selhání nešťastných rodičů. Někdy to
i bývá pravda, ale většinou za problémovým chováním dětí
stojí něco jiného.

Zvlášť pro rodiče je
důležité porozumět příčinám takového chování – už jen
proto, aby se mohli přestat trápit pocity viny, když se znovu a
znovu ocitají na koberečku před učiteli, aby mohli přestat
vyžadovat po dítěti chování, kterého v daný okamžik prostě
není schopno, a hlavně, aby mohli najít způsob, jak účinněji
dítěti pomoci.

Hyperaktivita versus manický syndrom u dětí

Syndromem ADD, tj.
poruchou pozornosti, ať už spojenou s hyperaktivitou nebo bez ní
se už dlouhá léta zabývá v USA Dr. Daniel G. Amen, který na
základě svých výzkumů založil ve Spojených státech řadu
klinik, zabývajících se právě léčbou ADD.

Svoje zkušenosti
zveřejnil v knize Helling ADD (Revised Edition), dle mého
názoru „povinné četbě“ každého podobně postiženého
rodiče, učitelů, psychologů, neurologů a dalších. Kniha je
určena jak pro odbornou veřejnost, tak pro laiky, a mohu bez
nadsázky říct, že je to jedna z knih, která vám „změní
život“. Změní vám pohled na své děti, ale i na sebe.

Je jen škoda, že dosud nebyla vydána i v češtině, takže se
pokusím z nepřeberného množství pozoruhodných informací vybrat
alespoň minimum:

Klíčový fakt pro
pochopení problematiky:

ADD je mozková porucha! A není
problémem jen dětí! A zdaleka se neprojevuje jen hyperaktivitou!

Mozek je extrémně složitý
orgán, řídící veškeré děje v našich tělech a, přirozeně,
i naše chování. To, že si náš potomek není opakovaně schopný
napsat všechny úkoly ani poté, co byl tisíckrát upozorněn a
potrestán rodiči i učitelem má svůj důvod (viz. kap. Co se
děje v mozku)


  • Pro více informací otevřete
    následující kapitoly:
  • ADD – co se děje v mozku
  • Léčba dr. Amena
  • ADD rodinné „prokletí“
  • Příčiny zvyšujícího se
    výskytu ADD
    v posledních dekádách
  • Příčiny samotného vzniku
    ADD
    ; čemu se vyhýbat a co nám může naopak pomoci
  • Jak ADD rozpoznat – klíčové příznaky a 7 typů ADD :
  •  1. ADHD 
  • 2. nepozorní 
  • 3. přehnaně soustředění
  • 4. předráždění
  • 5. depresivní
  • 6. nepředvidatelní
  • 7. úzkostní
  • A pokud jste si po přečtení
    těchto článků uvědomili, že jste svůj život prožili s ADD a
    že vám to „zkazilo“ život, dovolte mi citovat slova Dr.
    Amena:

 „Nemůžete změnit minulost, ale určitě můžete začít
tam, kde jste teď a tvrdě pracovat, abyste změnili budoucnost.“

ADHD, hyperaktivita, porucha pozornosti

Co je to ADHD? 

ADHD, hyperaktivita, hyperkinetické poruchy, tedy přesněji porucha pozornosti s hyperaktivitou (zkratka ADHD z  anglického „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“ – porucha pozornosti s hyperaktivitou) patří mezi tzv. neurovývojové poruchy.

Jedná se o vrozenou nerovnováhou centrální nervové soustavy, zjednodušeně řečeno každá část mozku si zraje jinak rychle, přičemž si jeho jednotlivé části vyměňují informace pomaleji, než je potřeba.

To se pak projevuje nepozorností (mozek si neumí z množství podnětů vybrat ty podstatné), motorickým neklidem (dítě je stále v pohybu) a impulsivitou (části mozku, které jsou zodpovědné za kontrolu našeho chování a emocionálních reakcí jsou o krok pozadu za emocionálně silnými podněty, tzn., dítě reaguje dříve, než si reakci promyslí).

Děti nejsou schopné regulovat svoje chování, většinou působí konfliktně až agresivně. Ačkoliv hyperaktivní děti touží po kamarádství, nedaří se jim vztahy udržet a jejich osamělost ještě více zvýrazňuje jejich sociální obtíže.

Je rozdíl mezi ADHD, hyperaktivitou, poruchami pozornosti?

Zjednodušeně řečeno se jedná o synonyma. Tedy, že různými slovy říkáme totéž. Z odborného hlediska spočívá rozdíl v těchto pojmech, tzn. jaký diagnostický systém daný odborník používá. 

Diagnostika ADHD – jak lze hyperaktivitu poznat?

Hyperaktivitu lze u dětí diagnostikovat nejdříve mezi 3-4 rokem života, porovnává se chování dítěte s definovanými diagnostickými kriterii, v závislosti na jejich četnosti, intenzitě, délce výskytu a věku dítěte.

Obtíže se musí projevovat ve více jak jednom sociálním prostředí (rodina, škola, kroužky, vrstevníci), projevy musí trvat déle než 6 měsíců a musí se projevit před sedmým rokem života dítěte.

Rovněž  je před zakončením diagnostiky potřeba vyloučit jiná organická onemocnění nebo traumatické události, které by změnily prožívání a chování dítěte. 

Projevy ADHD 

Záludností ADHD je skutečnost, že nejsou na první pohled patrné, viditelné jsou jen jejich nežádoucí projevy v chování daného jedince.

Syndrom ADHD je však charakteristický i celou řadou dalších rozmanitých projevů, jejichž skladba i intenzita se může měnit v závislosti na denní době, věku jedince, jeho sociálním prostředí či přidružených psychických poruchách a celkovém zdravotním stavu.

Patří mezi ně sociální neobratnost (zhoršená sociální percepce, problémy s dodržováním obecně platných pravidel a norem chování), obtíže v oblasti tzv.

 exekutivních funkcí (plánování, organizování, řešení problémů, emocionální seberegulace), zhoršené vyjadřovací schopnosti, obtíže s jemnou i hrubou motorikou a koordinací pohybů, problémy se spánkem atd. Potíže jsou chronické a nelze je vysvětlit na základě senzorických postižení, mentální retardace nebo závažných emočních problémů. Tyto projevy nepostihují intelekt, nicméně mohou mít zásadní vliv na školní či pracovní výkon a sociální úspěšnost.

Klinický obraz hyperaktivity u dospívajících a dospělých je odlišný od projevů v dětském věku. Především na základě maturace mozku během vývoje, ale také díky individuální míře schopnosti užívat kompenzační mechanismy při vyrovnávání se s příznaky poruchy.

Také u dospělých můžeme nalézt tři hlavní oblasti obtíží – nepozornost, impulsivitu a hyperaktivitu, přičemž vnější motorický neklid přestává být tolik výrazný jako u dětí a je jedincem vnímán spíše jako pocit vnitřního napětí a neklidu. Výše popsané příznaky ovlivňují interakci dospívajícího v prostředí rodiny, školy, popř. zaměstnání, s vrstevníky a celou společností.

Znevýhodnění oproti ostatním vrstevníkům je zejména v rovině zdravotní (vyšší úrazovost), vztahové (neposlušnost, vzdorovitost, nešikovnost), vzdělávací (vyžadující specifické výukové metody a při jejich nedostatečném uplatnění bez ohledu na inteligenci selhávají), sociálně-ekonomické (akademická ne/úspěšnost, uplatnění na trhu práce, schopnost hospodařit) a dalšími sociálně patologickými jevy (impulsivní chování – např. rizikové řízení motorových vozidel, neuvážené nakládání s finančními prostředky, zneužívání návykových látek, atp.).

Hlavním rizikem dospívajících s ADHD je riziko předčasného odchodu ze vzdělávacího procesu – obvykle z důvodu snížených schopností koncentrace na výuku, dokončování úkolů a soustředění se na dlouhodobější cíle, plánovat si plnění úloh, dodržovat pravidla, motivovat se i pro činnosti, které jsou stereotypní, atp. a také se sociální neobratností souvisí i zvýšené riziko v oblasti uplatnění na trhu práce. Tyto osoby mají většinou problém vyznat se v sociálních situacích, neumí, nebo se jim těžko odhaduje společensky „správná“ reakce, a tak jsou považováni za netaktní, neohleduplní, nezralí. Je to způsobeno také tím, že těžko chápou drobné nance jazyka, metafory a různé slovní hříčky a mají problémy se čtením mimických výrazů. Nepochopení sociálního kontextu vede k nepochopení sociální dynamiky studijních, nebo pracovních kolektivů a k dalším potížím v jejich praktickém životě.

Kolik je hyperaktivních dětí/dospívajících/dospělých a přibývá těchto osob, případně proč?

Syndromem hyperaktivity trpí v míře, jež vyžaduje podpůrná opatření, kolem 5-8% naší populace, což je až 135 000 českých dětí.  Projevuje se již od raného dětství, ve školním věku, ale symptomy poruchy mohou přetrvávat i do dospělosti.

Prevalence v dětském věku je 3–7 % (Barkley, 2006).  Ve 40 – 50 % případů onemocnění přechází do dospělého věku a prevalence v dospělosti se pohybuje mezi 4 – 5 % (Goodman, 2009).

Zjednodušeně řečeno lze určit dva hlavní důvody, kterými lze vysvětlit stoupající počet hyperaktivních dětí. Za prvé se o problematice hyperaktivity více ví, mluví a děti se včas dostanou k odborníkům, kteří správně určí diagnozu.

Další důvod souvisí s příčinami vzniku hyperaktivity, patří mezi ně špatné životní prostředí, rizikové těhotenství, obtížný porod, nízká porodní hmotnost dětí, atp., což jsou stále častěji se vyskytující jevy. 

ADHD u chlapců 

Budete mít zájem:  Ajurvédská masáž: Cítila jsem se jako bohyně

Výskyt ADHD v populaci je nejčastěji udáván v intervalu 3-7%. ADHD u chlapců se vyskytuje 3x častěji než u dívek.

 U dívek je ADHD častěji vyjádřena především poruchou pozornosti, hyperaktivní projevy u dívek vystupují méně často, proto u dívek nemusí být porucha na první pohled nápadná a mnohdy není vůbec diagnostikována.

 Dívky tak mohou být ve škole považovány „pouze“ za méně nadané a nedostává se jim adekvátní podpory.

Příčiny ADHD

Existují tři skupiny příčin. Jednak obecně příčiny v životním prostředí, vyšší výskyt dětí se specifickými vývojovými poruchami lze nalézt v průmyslových oblastech.

  Dále pak patogenní příčiny, které na plod působí v průběhu těhotenství, za nejrizikovější je kouření matky, rovněž tak úrazy, infekce nebo stresové vlivy a další komplikace v těhotenství. Poslední skupinu příčin tvoří vlivy perinatální, tedy to, co se děje s dítětem v průběhu porodu.

Za rizikové jsou považovány dlouhé komplikované porody, kdy dojde i k  přidušení dítěte. Dítě má po porodu zástavu dechu, narodí se s nízkou porodní hmotností, která vyžaduje dlouhodobý pobyt v inkubátoru.

Jak na dítě s ADHD?

Hyperaktivita není nemoc, kterou dítě jednoho dne onemocní, a kterou lze podáním vhodných léků vyléčit. Jedná se o vrozenou odlišnost ve vývoji centrální nervové soustavy, která minimálně do puberty ovlivňuje život dítěte.

Přestože hyperaktivita je jistým druhem omezení, doporučujeme rodičům, aby se k dítěti chovali co nejběžněji a ještě více ho nevyčleňovali z kolektivu. Výchova by měla být velmi důsledná, až režimová, tzn. vytvořit si pokud možno ustálené postupy a rituály, které dítěti usnadní orientaci v čase a povinnostech.

Dále pak nevystavovat děti situacím, které nemohou zvládnout a zákonitě selžou (tzn. potřeba dlouhého soustředění, dlouhodobé statické aktivity bez možnosti fyzického uvolnění). 

Dále je vhodné vytvořit si pravidla žádoucího chování a systém odměn i trestů, které budou následovat při jejich splnění, případně nedodržení tak, aby výchova byla pro dítě čitelná a předvídatelná.

Rovněž tak rodičům doporučujeme, aby našli v čem je dítě dobré, a na čem lze budovat jeho zdravé sebevědomí. Podobně jako doma i ve škole je potřeba, aby učitel vytvořil srozumitelná a splnitelná pravidla žádoucího chování a děti za jejich plnění odměňoval.

Hyperaktivní dítě nepotřebuje úlevy, jen je občas nutné  některé věci dělat jinak, v jiném tempu nebo za jiných podmínek. Také by rodiče měli svému dítěti naslouchat a nebagatelizovat jeho obtíže s vrstevníky, případně pedagogy.

Jestliže obtíže dosáhnout míry, která přehnaně zatěžuje rodiče nebo dítě, vždy je potřeba včas vyhledat pomoc.

Co s ADHD u dětí? Co s ADHD dospělých?

Metody práce s dětmi a dospívajícími s ADHD se liší dle věku, konkrétních obtíží a osobnosti dítěte. Většina dětí využívá sociálně-tréninkových skupin, kde pod vedením dospělých lektorů tráví volný čas s vrstevníky a učí se spolupráci, komunikaci a zvládání případných konfliktů.

Vyžadují-li to obtíže a je-li dítě dostatečně zralé, může využít individuální terapii. Naprosto zásadní je paralelně pracovat s rodiči na změnách výchovných postupů, případně poskytovat odborné poradenství poskytujeme školám, které děti navštěvují.

 Obecně lze říci, že zmírňovat projevy hyperaktivity lze systematickým výchovným postupem, tréninkem pozornosti a sebeovládání, dále pak s využitím psychofarmak indikovaných lékařem.

V v případě dospívajících a dospělých s ADHD je možno zlepšovat nežádoucí projevy individuálním poradenstvím, metodami koučingu a nácviku sociálních dovedností, případně indikovanou medikací. 

Léčba ADHD 

Pojem léčba v souvislosti s ADHD není zcela přesný. ADHD není nemoc, ale porucha, což znamená, že nelze „ADHD“ vyléčit, ale lze zmírňovat její nežádoucí projevy a posilovat kompenzační mechanismy. Častěji se proto v souvislosti s ADHD hovoří o „napravě ADHD“, v angličtině „management ADHD“.

Zvládání ADHD je záležitostí náročnou na čas i trpělivost a vyžaduje týmovou spolupráci všech zúčastněných – dítěte, rodiče, školy, lékařů, psychologa, speciálního pedagoga, sourozenců dítěte, prarodičů, trenéra a dalších osob v okolí dítěte. Náprava ADHD by měla být včasná a systematická, mnohdy je však velice obtížná právě pro podstatu poruchy samotné.

Metody nápravy musí být nejen efektivní, ale i zábavné, hravé a různorodé, aby upoutaly pozornost dítěte a neodradily ho.

ADHD v dospělosti

Dle nejnovějších poznatků lze ADHD považovat za poruchu, která má u některých osob povahu celoživotních obtíží vyžadujících systematickou péči a podporu i v dospělosti. Výše uvedené obtíže mohou u dětí s ADHD přetrvávat i do období dospívání a dospělosti.

Klinický obraz je odlišný od projevů v dětském věku, a to především na základě vývoje mozku, ale také díky individuální míře schopnosti užívat kompenzační mechanismy při vyrovnávání se s příznaky poruchy.

Také u dospělých můžeme nalézt tři hlavní oblasti obtíží – nepozornost, impulsivitu a hyperaktivitu, přičemž vnější motorický neklid přestává být tolik výrazný jako u dětí a je jedincem vnímán spíše jako pocit vnitřního napětí a neklidu.

Podrobnější informace k jednotivým tématům najdete v sekci PRO RODIČE – v samostatných boxech věnovaných dílčím tématům. 

Hyperkinetické poruchy

Hyperkinetické poruchy a poruchy pozornosti jsou skupinou duševních onemocnění, které jsou zaneseny v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) pod kódem F90:[1]

  • F90.0: Porucha aktivity a pozornosti.
  • F90.1: Hyperkinetická porucha chování.
  • F90.8: Jiné hyperkinetické poruchy.
  • F90.9: Hyperkinetická porucha nespecifická.

V 5. revizi Diagnostického a statistickém manuálu mentálních poruch (DSM-5) je ekvivalentem k výše uvedeným poruchám Porucha pozornosti s hyperaktivitou (Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder, ADHD), řazená do skupiny neurovývojových poruch.[2]

Historie výzkumu

Hyperkinetické poruchy byly v minulosti označovány také jako lehké mozkové dysfunkce, v českém prostředí zásluhou MUDr. Kučery také jako lehké dětské encefalopatie.

S tímto označením je možné se dodnes setkat v odborné i populární literatuře, ačkoliv toto označení je nejednoznačné a zavádějící, s nejasným přesahem do oblasti ostatních neurovývojových poruch jako jsou SPU nebo PAS, ale i poruch chování.[3]

Vytvoření konceptu lehkých mozkových dysfunkcí je spojeno se jménem vývojového psychologa H. Wernera (1890 – 1964) a psychiatra E.W. Strausse (1891-1975).

Své studie založili na sledování mozkových postižení u mentálně retardovaných dětí, brzy však pochopili význam centrálního difúzního poškození pro rozvoj dítěte bez ohledu na jeho inteligenci.

Mezi hlavními projevy jmenují změnu celkové úrovně aktivace, narušenou schopnost sebekontroly a pozornosti.

Koncept lehkých mozkových dysfunkcí se proměňoval, vznikla řada definic, které zdůrazňovaly dominantní klinické rysy („vývojová neobratnost, hyperkinetický syndrom“), funkční povahu („percepčně-motorická porucha“) nebo časové okolnosti vzniku („perinatální encefalopatie“). V současné době dominuje přístup jemné diferenciace, který je důležitý pro terapeutickou a nápravnou činnost a neslouží primárně jen pro udělení diagnózy.[3]

Charakteristiky hyperkinetických poruch a poruch pozornosti

Jedná se o skupin poruch, která je charakterizovaná vývojově časným nástupem. K jejich rozpoznání dochází zpravidla do 5 let věku dítěte (do 12 let dle DSM-V). Vyskytují se ve více než jednom specifickém prostředí (např. ve škole, v rodině aj.). Hyperkinetické poruchy postihují častěji chlapce než dívky (v poměru 3-4:1). Mezi typické projevy patří:[2]

  • Nedostatečná vytrvalost v činnostech, které vyžadují poznávací schopnosti.
  • Tendence přebíhat od jedné činnosti k druhé, aniž by došlo k jejich dokončení.
  • Dezorganizovaná, špatně regulovaná a nadměrná aktivita.
  • Častá neukázněnost a impulzivita, náchylnost k úrazům.
  • Konflikty způsobené problémy s dodržováním pravidel a disciplíny.
  • Slabá sociální desinhibice ve vztahu k dospělým lidem.
  • Doprovodné obtíže v motorické a řečové oblasti.
  • Možný rozvoj sekundárních problémů v podobě disociálního chování, nízkého sebehodnocení, poruch nálad a chování.

Diagnostika

DSM-5 uvádí 3 základní diagnostická kritéria, na jejichž podkladě je možné rozhodnout o typu poruchy:[2]

  • Nepozornost
    • Problémy s vnímáním podstatných informací, chyby z nepozornosti.
    • Zdá se, že dítě neposlouchá, když se na něj hovoří.
    • Nepostupuje podle pokynů, nedaří se mu dokončovat započatou práci.
    • Problémy se zorganizováním úkolů a činností.
    • Vyhýbá se úkolům a činnostem, které vyžadují soustředěné duševní úsilí.
    • Ztrácení věcí.
    • Snadné vyrušení vnějšími podněty.
    • Zapomínání.
  • Hyperaktivita
    • Bezděčné pohyby rukou a nohou, neklid při sezení.
    • Při aktivitách, při kterých by se mělo sedět, vstává ze židle.
    • Má potíže tiše sedět, hrát si nebo dělat v klidu něco jiného samostatně.
    • Často bývá „na pochodu“.
    • Nepřiměřená upovídanost.
  • Impulzivita
    • Vyhrknutí odpovědi, než zazní celá otázka.
    • Problém s vyčkáním, než na něj přijde řada.
    • Často přerušuje ostatní, plete se do hovory, narušuje hru.

DSM-V uvádí, že pokud jsou po dobu cca 6 měsíců naplněna všechny tři výše uvedené kritéria, jedná se o smíšený typ ADHD (asi 50 % všech diagnostikovaných).

Při dominanci nepozornosti hovoříme o poruše pozornosti bez hyperaktivity (Attention Deficit Disorder, ADD, F90.0), jedná se o cca 25 – 35 % diagnóz z celkového počtu.

10 – 20 % z celkového počtu diagnóz představuje Porucha s převahou hyperaktivity a impulzivity (F90.1).

DSM-V rozlišuje také ADHD v částečné remisi. Tato diagnóza je vyslovena ve chvíli, kdy výše uvedená kritéria byla v minulosti naplněna, ale v uplynulých 6-ti měsících se projevují méně, ačkoliv stále do určité míry narušují fungování.

Celková prevalence v dětské populaci dosahuje 3 – 10 %, v dospělé 1 – 8 %.

Budete mít zájem:  Tamarind – exotické ovoce pro zdraví i hubnutí

V rámci psychologické diagnostiky má význam testování kognitivních funkcí – inteligence, paměti, pozornosti a exekutivních funkcí.

V rámci pozorování posuzujeme motivaci (a její případnou nedostatečnost), kvalitu sebeinstrukcí (ví dítě co má dělat v následujícím kroku a proč?) a impulzivitu, která se může projevovat podrážděností a netrpělivostí (jde o nepříznivý prognostický faktor, který souvisí se sociální maladaptací).

Z hlediska anamnézy si všímáme „stálého hledání něčeho nového“ (adrenalinové sporty, rizikové činnosti), experimentování s návykovými látkami či abúzu, nezvyklý není ani časný začátek sexuální aktivity (kolem 15. roku), eventuálně časté střídání sexuálních partnerů a sexuální styk bez ochrany.

[4] Kvalitní a podrobné psychologické vyšetření je nezbytným předpokladem pro diagnostiku pedopsychiatrickou, v jejímž rámci je stanovena definitivní diagnóza, případné psychiatrické komorbidity a také navržen způsob léčby.

Komplexní psychologická a psychiatrická diagnostika hyperkinetických poruch by měla obsahovat:[4]

  • Podrobnou objektivní anamnézu.
  • Klinický rozhovor s rodičem.
  • Pozorování chování dítěte.
  • Zpráva ze školky / školy o projevech a chování dítěte.
  • Testové metody – z psychologických nejčastěji WISC, číselný čtverec, Bourdonnův test, test koncentrace pozornosti, Eysenckův dotazník impulzivity.

V rámci diagnostiky je obvyklé i neurologické vyšetření (dítě s ADHD se často poprvé ocitá právě v neurologické praxi). Neurolog vyšetřuje poruchy okulomotoriky, mozečkové příznaky a eventuálně další nálezy (asymetrie reflexů, porucha pravolevé orientace, …).

Rizikové a prognostické faktory:[2]

  • Nízká porodní váha.
  • Kouření či užívání alkoholu těhotné matky – dle nejnovějších poznatků se tyto a jiné zevní epigenetické faktory podílí na celkovém počtu diagnostikovaných případů hyperkinetických poruch z 20-30%.[4]
  • Infekce prenatální či raně postnatální, vážný úraz hlavy zejména ve frontální oblasti.
  • Ekologické faktory – zvýšený spad těžkých kovů, radioaktivity.[4]
  • Zneužívání a zanedbávání dítěte.
  • Přítomnost ADHD u blízkých biologických příbuzných.

ADHD je řazeno mezi polygenetické poruchy, které jsou vytvářeny současnou mutací více genů.

Riziko vzniku poruchy aktivity a pozornosti je u jednovaječných dvojčat asi 11-18x větší než u dvojčat dvojvaječných.

Zobrazovací metody mozku poukazují na významné zmenšení objemu koncového mozku, mozečku a corpus callosum (až o 3,5%), přičemž míra zmenšení souvisí se závažností projevů poruchy.[4]

Vývoj a průběh, sekundární obtíže a komorbidity

Vývoj a obraz poruchy

Mnoho rodičů si ukazatelů vypovídajících pro ADHD začíná poprvé všímat v batolecím věku dítěte. V předškolním věku se stává nejvíce nápadnou hyperaktivita.

ADHD je nejčastěji spolehlivě rozpoznáno na 1. stupni ZŠ, kdy se stává nápadně rušivou nepozornost dítěte.[2]

Relativně stabilní je porucha v rané adolescenci, u některých jedinců komplikovaná rozvojem antisociálního chování. V adolescenci se může projevovat mj. zvýšenou nervozitou, rozechvělostí, nedočkavostí a netrpělivostí.

Ačkoliv ke spolehlivému rozpoznání poruch z daného spektra dochází zpravidla v mladším školním věku, diagnostika je teoreticky možná ve všech věkových kategoriích. Retrospektivní anamnestické vyšetření symptomů může být důležitým vodítkem při stanovení definitivní diagnózy. K často pozorovaným obtížím, které mohou svědčit pro hyperaktivní poruchy a poruchy pozornosti, patří:[4]

  • V kojeneckém období: poruchy základních biorytmů – inverzní spánek; poruchy příjmu potravy (časté zvracení, nechutenství, ublinkávání); častý pláč bez příčiny, malá příchylnost a snížená potřeba mazlení; vývoj s předstihem (např. chůze okolo 10. měsíce), přeskakování jednotlivých fází (neleze) apod.
  • V batolecím a předškolním věku: projevy ve formě dezinhibice s různou intenzitou projevů.
    • Dezinhibice motorická: neobratnost, atypické motorické vzorce, nerozeznání nebezpečí (vběhnutí do vozovky), může se vyskytnout i manipulativní a na strhnutí pozornosti zaměřené chování. Motorické pohybové vzorce může být někdy těžké odlišit od autistických pohybových stereotypií.
    • Dezinhibice emoční: prudké změny chování, neutišitelný pláč, přehnané projevy radosti s bizarními pohyby aj.
    • Dezinhibice kognitivní: nedostatečné zaujetí krátkými pohádkami (např. vyslechnutí znělky a odběhnutí), nechce kreslit či se učit říkanky, celkově netrpělivost, nesoustředěnost.
    • Dezinhibice sociální: neumí si hrát s jinými dětmi, bere jim hračky, vyvolává konflikty, ničí jejich výtvory, nemá potřebu odpoledního spánku. V kresbě mohou dominovat agresivní témata, červená a černá barva.
  • V školním věku: patrné jsou především sociální a kognitivní dysfunkce – významná distraktibilita vizuální i sluchová; problematické udržení selektivní pozornosti k důležitým aspektům informací; porucha exekutivních funkcí se sníženou prostorovou představivostí a schopností řešit hlavně geometrické úlohy; počínající projev specifických poruch učení (často komorbidní s ADHD); dítě s hyperkinetickou poruchou je často „třídním šaškem“, vyrušuje, dostává poznámky, nerespektuje nastavený řád.
  • V adolescenci a časné dospělosti: ADHD se obvykle manifestuje poruchami chování – sociální maladaptace (může vést k mylnému diagnostikování poruchy osobnosti), výkonové a adaptační obtíže při vzdělávání a práci.

U dítěte s hyperkinetickou poruchou se mohou sekundárně rozvíjet jiné duševní poruchy v reakci na problematické vztahy v rodině, s vrstevníky či autoritami ve škole. Funkčními důsledky ADHD mohou být mj.:[2]

  • Horší studijní výsledky, vyšší riziko nezaměstnanosti.
  • Sociální vyloučení, rozvoj poruch chování.
  • Zvýšené riziko závislosti na návykových látkách.

ADHD má široké zdravotní a sociální důsledky. Děti s ADHD mají 2-4x více úrazů oproti dětem bez poruchy, 3x více otrav a hospitalizací, také o 15% více vážných úrazů hlavy oproti kontrolní populaci. ADHD je také nejčastější psychiatrickou komorbiditou u epilepsie (v prevalenci 20-40%).

Rodiče, kteří dítě přivádí k úvodnímu vyšetření, si často stěžují na zatěžující a stresující projevy dítěte, které vyvolávají pocity viny, lítosti, zklamání a někdy také agresivitu. Dítě bývá častěji káráno a trestáno, sekundárně proto trpí sociální odezvou na své projevy, kterým nerozumí a nedokáže je ovládat.

V rámci školy řada dětí s ADHD neukončuje ani středoškolské vzdělání, ačkoliv nemají deficit intelektu. Až 60% dětí s hyperkinetickou poruchou si není schopnost vytvářet a udržovat dlouhodobé přátelské stavy. Tato neúspěšnost vede k agravaci projevů negativismu, dysforie a frustrace.

Tento stav sekundárně prohlubuje sociální maladaptaci a větší vulnerabilitu vůči sociálně a zdravotně rizikovému chování.[4]

Komorbidity:

ADHD se často vyskytuje v komorbiditě s[3]:

  • Poruchy chování (až ¼ lidí s diagnózou ADHD).
  • Specifické poruchy učení (až v 75% případů ADHD)[4], porucha řeči (častá, nejvíce expresivní).
  • Poruchy nálad, úzkostné poruchy (až ve 30% případů).
  • Jiné neurovývojové poruchy (porucha autistického spektra, tikové poruchy vč. Tourettova syndromu, …).
  • Závislosti.
  • Psychosomatické poruchy (porucha spánku – až 60%, enuréza, …).

Diferenciální diagnostika hyperkinetických poruch a poruch pozornosti[2]

Depresivní poruchy: i u depresivní poruchy může být patrný problém se soustředěním, ten je ale omezen na trvání depresivní fáze, není průběžně stabilní jako u hyperkinetické poruchy.

Úzkostné poruchy: může se vyskytovat nepozornost, která je nicméně důsledkem přetrvávajících obav a ruminací.

Jiné neurovývojové poruchy: i u jiných neurovývojových poruch se můžeme setkat s motorickým neklidem.

Je nutné rozlišit hyperkinetický variabilní neklid od repetitivních pohybových stereotypií typických pro některé pervazivní vývojové poruchy.

Stejně jako u poruch autistického spektra může docházet u dětí s ADHD k epizodám výbuchů vzteku – je nutné si všímat primárně kvality a důvodu vzteku.

Poruchy osobnosti: diagnóza poruchy osobnosti vyžaduje pečlivou anamnézu a dlouhodobé sledování pacienta / klienta.

Farmaka vyvolávající příznaky ADHD: některé léky mohou přechodně u podání dětem vyvolávat hyperaktivitu a impulzivitu (např. bronchodilatancia, neuroleptika ad.)

Psychotická porucha: jestliže se vyskytuje hyperaktivita a impulzivita ve spojitosti s psychotickou epizodou, ADHD nediagnostikujeme.

Léčba

Pro tlumení a kompenzaci hyperkinetických poruch slouží primárně farmakoterapie, eventuálně podpůrná psychoterapie. Nedílnou složkou je podpora v sociálním prostředí (asistent pedagoga, vyhledávání silných stránek dítěte, nepřehlcování podněty, …).[5]

Farmaka slouží především k tlumení impulzivních a hyperaktivních symptomů:

  • Stimulancia: Ritalin, Concerta, Strattera. Jedná se o nejužívanější léky ve farmakoterapii hyperkinetických poruch, léky 1. volby. Stimulancia zvyšují vigilitu (bdělost)
  • Antipsychotika: Zejména atypické antipsychotikum Risperidon. Užíváno tehdy, jestliže se ADHD manifestuje komorbidně s poruchami chování a výraznými afektivními rapty, sebezraňováním a agresivitou. Doporučené dávkování po dobu max. 6 týdnů.
  • Thymoprofylaktika: Stabilizátory nálady, slouží k mírnění afektivních symptomů; valproát, karbamazepin, lamotrigin, spíše mimořádně také lithium (ve věku 12+).
  • Nootropika: Nootropil, Encephabol.

Psychoterapie pomáhá budovat adaptivní návyky, rozvíjet náhled dítěte, případně umožňuje pracovat s rodinným systémem. Jako efektivní se jeví především KBT se skupinovým nácvikem sociálních dovedností včetně paralelního nácviku pro rodiče. Nepostradatelnou roli má také edukace jak v rodinném, tak školním prostředí.[4]

Externí nepublikované zdroje

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu „Dětská klinická psychologie“ na KPS FF UK.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Duševní poruchy a poruchy chování. MKN 10.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 DSM – 5 (2015). Diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Praha: Testcentrum.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (1997). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada.

  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 4,7 4,8 Uhrová, T., & Roth, J. (2020). Neuropsychiatrie. Praha: Maxdorf Jessenius.
  5. ↑ Hort, V., Hrdlička, M., Koucorková, J, Malá, E. a kol. (2000). Dětská a dorostová psychiatrie. Praha: Portál.

Hyperkinetické poruchy, poruchy pozornosti.

Kategorie

Klinická psychologie a Psychologie zdraví.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector