Holešovická tržnice nechce být jen rájem vietnamských stánkařů

10.03.2007 13:36

Holešovická tržnice nechce být jen rájem vietnamských stánkařůVstávají ve čtyři, v pět už smlouvají nad bednami s banány v pražské tržnici v Lipencích. V krámě prostojí celý den a pozdě večer doplňují zásoby v Makru. „Synovi je rok a půl, opatruje ho babička ve Vietnamu,“ říká šestatřicetiletý Khanh Bui Viet. Prodejnu provozuje s družkou. „Moc práce, na chůvu nemáme peníze,“ lituje pětadvacetiletá Thanh Huyen Phung Thi.

Do Prahy nepřijela kvůli dřině za pultem a zákazníkům, kteří Vietnamcům povýšeně tykají. „V Čechách jsem tři roky. Po jazykové přípravce v Poděbradech mě přijali na Vysokou školu ekonomickou v Praze,“ pochlubí se Thanh Huyen Phung Thi.

Představy o kariéře však zvrátila láska a těhotenství. „Žena a muž jsou jako hůlky na jídlo, vždy mají být v páru,“ tvrdí vietnamská lidová moudrost. A budoucí ekonomická inženýrka se přísloví podřídila. „Nemůžu studovat a muž pracovat,“ říká obchodnice.

Je tomu rok, co si s druhem najali obchod v Lešanech, asi pětadvacet kilometrů jižně od Prahy. „Český nájemce obchod zavřel. Tvrdil, že prodělává. Vietnamci se drží a jsou mnohem flexibilnější.

Otevřeno mají i celý víkend až do večera,“ pochvaluje si Martin Šindelář, místostarosta Lešan. Šest set obyvatel vesnice znovu získalo šanci nakupovat.

Před vietnamskou prodejnou v Lešanech lze ale napsat i cosi o české povaze. Zatímco Vietnamci pracují až šestnáct hodin denně, nezaměstnaný muž popíjí před krámem lahvové pivo a nadává na režim. Když si našinec k lahváčům pořídí ještě dvě tři děti, jeho sociální dávky povyskočí na dvacet tisíc korun měsíčně. Zato Vietnamci se svých dětí kvůli práci i načas vzdávají.

„Syn Hieu se mi narodil v roce 2005 v Praze. Teď ho hlídají rodiče ve Vietnamu. Je mi smutno, ale napřed musíme něco vydělat,“ plánuje si Thanh Huyen Phung Thi. Je devět ráno, ve Vietnamu tři hodiny odpoledne, malý Hieu možná zrovna sladce usíná po obědě. „Rodiče žijí v provincii Vinh Phuc, asi čtyřicet kilometrů od Hanoje. Je tam moc krásně,“ zasní se obchodnice z Lešan.

Žižkovská Asie

Čeští Vietnamci neporcují den na části zvané zaměstnání a zábava. Znají jen práci, od pondělí do pondělí. Devadesátá léta si oddřeli na tržnicích s levným textilem a obuví, dnes se na svoje zákazníky usmívají zpoza kasy kamenných prodejen potravin. Jen v Praze na Žižkově v Seifertově ulici a okolí lze napočítat na třicet vietnamských živností. Standardem je pestrá nabídka ovoce a zeleniny, takže cestu do asijských koloniálů si kvůli zdravé výživě našla i střední třída, která dříve vietnamskými stánkaři pohrdala. Ve velkých městech mimo Prahu se však Vietnamci stále drží levného textilu. „Je to jen otázka času, taky to zkusí s potravinami,“ odhaduje Tran Quang Hung, místopředseda Svazu vietnamských podnikatelů v České republice. Ostravští Vietnamci sice zůstávají u textilu, ale koupili si palác po zkrachovalé firmě v obchodní zóně hned vedla Teska, který chtějí přestavět na vietnamský hypermarket. 

Obchodnice Diep Nguyen Thi nabízí v krámku v Seifertově ulici v Praze naporcovaný ananas, bambusové plátky, citrusové plody pomelo, kořeny zázvoru, trsy hlív… Bedny se zbožím pravidelně přebírá, nikomu se nesnaží podstrčit shnilé kusy.

„Před deseti lety jsem začínala s textilem v tržnici, prodejnu potravin a zeleniny máme s manželem šestý měsíc,“ říká matka dvou dětí. „A čekám třetí, holčičku,“ ukáže na kulaté bříško. Dvanáctiletý a šestiletý potomek musejí každé odpoledne chvíli pomoci.

Provozní doba je sebevražedná, od osmi ráno do jedenácti večer. 

K žižkovskému kostelu sv. Prokopa vede Vlkova ulice. „V Česku bydlím deset let, čtyři roky jsem prodával textil v tržnici Dragon v Chebu, pak v Praze. Obchod si najímám rok,“ představuje svoji žižkovskou prodejnu Tho Do Viet. Nájem dělá patnáct tisíc měsíčně.

Manželka zrovna přebírá mandarinky, které jsou označeny roztomilou zkomoleninou „madadiny“. Naproti přes ulici český zelinář Hladký zatáhl rolety, obchod prý zkrachoval.

Vietnamská komunita má další šanci naplnit heslo, se kterým se netají: „Kde Češi pustí krám, tam přijdeme my.“

Marcel zvaný Vietnam

„Najděte tak obětavé živnostníky mezi Čechy,“ vyzývá český obchodník Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti. Náskok Vietnamců před českými živnostníky vysvětluje lapidárně; Vietnamci zkrátka mnohem více pracují. „Vietnam sice řídí komunisti, ale každá návštěva lékaře se platí z ruky. Neznají domovy důchodců, školství je zdarma jen pro nižší stupeň,“ líčí Winter drsný sociální systém ve Vietnamu. Všichni pracují pro rodinu, pro zaopatření rodičů a vzdělání svých dětí. „Exulanti z celého světa poslali domů do Vietnamu jen za loňský rok devět miliard dolarů,“ zjistil Winter. Vietnamský tisk ho překřtil na „Marcela Vietnama“, jako jediný Čech získal předloni hned tři vietnamská státní vyznamenání. Přitom nepatří mezi staré „harcovníky z Omnipolu“, kteří s Vietnamem uzavírali kontrakty už za Husáka. „Táta byl posledním soukromým zubním lékařem v Československu, vydržel až do roku 1969. Nesměl jsem studovat a režim mě pustil maximálně na pozici úkolového dělníka nebo číšníka v horské chatě.“

Teď Winter ve Vietnamu staví fabriky. „Na zatopeném rýžovém poli jsem postavil za 352 dnů továrnu na výrobu ekologických hnojiv,“ pochlubí se devětapadesátiletý Winter. „Investovat ve Vietnamu je terno, hrubý národní důchod strmě stoupá,“ nabádá další české podnikatele. Vietnamci mají české investice rádi, nejméně sto tisíc Vietnamců ovládá češtinu včetně některých ministrů.

Konec zlatých časů

V holešovické tržnici se pod provizorními přístřešky tísní desítky stánkařů. Čas jako by se zastavil na počátku devadesátých let. Levný textil, boty, plastové hračky. Radikálně ale ubylo zákazníků. „Dneska jsem za celý den prodala jedinou šálu,“ prozrazuje maminka tříleté Ha Nhi. Je půl čtvrté odpoledne, holčička tlačí dětský kočárek, matka se jí snaží vnutit pár lžiček polévky „phó“. „Nájem dělá patnáct tisíc měsíčně. Nevím, jak dlouho přežiji, ale musím,“ přikazuje si trhovkyně. Kamenný krám na Žižkově je nesplnitelným snem.

„Vietnamská ekonomika se dynamicky rozvíjí, mladým Vietnamcům bych doporučil, ať zkusí raději štěstí doma,“ říká Tran Quang Hung, místopředseda Svazu vietnamských podnikatelů v České republice. Vietnamští venkované, kteří nyní prodávají v holešovické tržnici, nezbohatnou. „Někteří se už raději vracejí domů.

Vietnamců v Česku nepřibývá, není nás ani čtyřicet tisíc,“ říká Hoang Dinh Thang, předseda Svazu Vietnamců v České republice. Oba vlivní muži z vietnamské komunity přišli do Československa za komunismu, jsou ženatí a jejich děti dorůstají do věku teenagerů. „Ovládají perfektně češtinu a výborně se učí,“ pyšní se předseda. Ve stánku v tržnici, v níž oba začínali, už svoje děti neuvidí.

„Jsem chemický inženýr, ale počátek devadesátých let jsem stejně strávil v tržnici,“ vzpomíná Hoang Dinh Thang. Mladí čeští Vietnamci dnes vlastní softwarové firmy, zastávají funkce manažerů a poradců bank, zakládají velkoobchody. Výborně se učí, na základních školách dosáhli průměru 1,3 a na středních 1,7. Z univerzit odcházejí s červenými diplomy.

„Nejlepší žáky a studenty každoročně oceňujeme,“ pochlubí se Hoang Dinh Thang. „Češi ale dělají, jako bychom neexistovali,“ dodá trpce. Na činnost Svazu Vietnamců i Sdružení podnikatelů se skládají úspěšní podnikatelé z komunity. Oba svazy mají sídlo v pražské velkotržnici Sapa v Praze-Písnici, na jihu metropole.

Budete mít zájem:  Zuby a vnitřní orgány – jak to je?

Sapa je mozkovým a obchodním centrem komunity, příliš tady nestojí o „české slídily“, Sapa chce být před Pražany ukryta podobně jako slavné vietnamské perly ve schránkách perlorodek.

  • Buddha v Praze
  • Venkov žádá textil

Sapa je horské městečko při hranicích s Čínou, proslulé místo schůzek hanojských milenců a záletníků. „Romantická krajina uprostřed džungle,“ líčí předseda Hoang Dinh Thang. On i místopředseda Sdružení vietnamských podnikatelů Hung jsou akcionáři firmy Saparia, která ovládá pražskou velkotržnici Sapa. Prý je to vůbec nejvýnosnější vietnamská firma v tuzemsku. Velkotržnice vyrostla v areálu bývalého písnického masokombinátu, ozdobnou bránou, která by mohla chránit buddhistický klášter, vjíždí nepřetržitý proud dodávek, které občas vystřídá nejnovější audi či mercedes. Uvnitř se skrývají velkoobchodní sklady, luxusní restaurace, fotoateliéry i redakce vietnamských časopisů. Loni se v areálu dvakrát vraždilo, za případem stály klanové spory. „Sapa je státem ve státě. Koho zatkneme, ten nemá doklady, nikdo vám neřekne, jak se jmenuje,“ zlobí se šéf pražského oddělení vražd Josef Lottes. Čeští Vietnamci jsou ale na informace tohoto druhu mimořádné citliví. „V každé komunitě se najdou černé ovce, proč psát zrovna o nich?“ diví se Tran Quang Hung. „Vietnamci jsou duchovně založený národ. Každá rodina má i v Česku svůj domácí oltář, před kterým denně vzpomínáme na své blízké,“ vysvětluje Hung. Jeho tajným přáním je, aby si pražští Vietnamci vystavěli buddhistický chrám.   Logo „Obchodního centra“ na náměstí ve dvoutisícovém  středočeském Neveklově tvoří obrysy zeměkoule. Svět uvnitř krámu je ale omezen pouze na dvě země – Vietnam a Čínu. Původ většiny výrobků na pultech je čínský, prodavačka pochází z Vietnamu a česky hovoří se značnými potížemi. „Jsem na chvíli, bratr ve Vietnam, u rodiče, měsíc, letadlo,“ snaživě vysvětluje Ha Tran Thi Thu. Neveklov leží pětatřicet kilometrů jižně od Prahy a Vietnamci na českém maloměstě zatím o „zeleninové revoluci“ uvažovat nemusejí. „Krám na náměstí už mají deset let. Skoro pořád je tu plno, na tržby si nemohou stěžovat. Lidé na venkově jsou chudí a ceny u Vietnamců jsou příznivé,“ vysvětluje paní, která obchodnici dočasně pomáhá, prý hlavně kvůli jazykové bariéře. Jméno říct nechce, zřejmě není oficiálním zaměstnancem. „Zelenina? Není třeba. Boty, šaty, bunda,“ potvrzuje i Ha Tran Thi Thu. Je krátce před polednem, v krámě nakupuje textil či obuv hned osm žen najednou.

Předáci vietnamské komunity sice tvrdí, že i Vietnamci na malých českých a moravských městech brzy předělají svoje krámy na prodejny ovoce a zeleniny, průzkum v terénu takovou vizi zatím nepotvrzuje. Humpolec, Blansko, Velké Meziříčí, Příbor či Hlučín. Všude stejný obrázek, maloměsta se nechtějí vzdát polobotek za dvě stovky a jednoho páru ponožek za pětikačku.

O zelenině vůbec neuvažuje ani vietnamský obchodník Van Vinh Duong z Hlučína u Ostravy. „Zeleninu přece mají na náměstí v samoobsluze,“ říká Duong. Jenže ta bývá často tragická, rajčata nahnilá, salát ovadlý, mandarinky scvrklé. „V tržnici jsem prodával od roku 1992, kamenný obchod mám šest let,“ bilancuje Duong, otec dvou malých dětí.

Pro rodinu dokonce získal byt v panelovém domě přímo na náměstí. Do tehdy ještě Československé socialistické republiky přišel z komunistického Vietnamu v roce 1985. Vlast ho vyslala do spřátelené země na vyučení do Vítkovických železáren. První stovka Vietnamců přitom přišla do Československa už v roce 1956, tato skupina se však celá vrátila do vlasti.

Další vlna migrantů přijela vlakem přes Sibiř v roce 1973 po vietnamské vládní návštěvě v Praze, která požádala o vyučení asi dvanácti tisíc občanů. Už roku 1973 jich přijelo tisíc, v dalším roce čtyři tisíce. Vietnamci v Československu zůstávali čtyři roky, právo na dovolenou ve vlasti měli jen ženatí a až po dvou letech pobytu.

Vůbec největší skupina přijela v letech 1980–1983, kdy se v Československu profesně vzdělávalo na třicet tisíc Vietnamců.

V Ostravské ulici v Hlučíně, v níž stojí krám Van Vinh Duonga, dnes Vietnamci vlastní většinu obchodů. Původní „bílí“ nájemci podnikání vzdali, údajně kvůli nízkým tržbám. Nástup Vietnamců v Hlučíně má i zajímavou historickou paralelu.

Na počátku devatenáctého století krámy v Ostravské ulici patřily místním starousedlíkům, do města však tehdy začali přicházet Židé, kteří kolem roku 1850 tvořili už deset procent veškerého obyvatelstva města a postupně obsadili všechny krámy v této ulici, takže se jí začalo říkat Židovská.

„Obchodní úspěchy Židů a Vietnamců mají skutečně styčné body,“ myslí si historik Těšínského muzea Petr Beck. Obchodníci z obou komunit se například vyznačují nesmírnou pracovitostí a pokornou trpělivostí v „honbě“ za ziskem.      

  1. Česká vyčuranost
  2. Autor: Ivan MotýlFoto: Lucie Pařízková

Je za deset minut pět. Střed Prahy ještě spí, na jižním okraji města v Lipencích je úzká silnice k velkotržnici ucpaná kamiony a dodávkami. V areálu začalo každodenní přemisťování desetitisíců bedýnek a pytlů s ovocem a zeleninou. Lam Phung Van už dokonce v areálu tržnice vybudoval vlastní velkoobchod, ve kterém nakupují Češi i Vietnamci. Ceny se příliš neliší. „Všechno stejný, stejně drahý,“ říká Nguyen Mong Dang, šéf směny. Hrozny z Peru, jahody z Maroka, pomela z Číny. „Počkej, pomůžu ti,“ zavolá na Vietnamce jeden z českých dispečerů v hale. Nguyen Mong Dang nic nenamítá a dispečer se opře o vozík a možná deset sekund pomůže tlačit. Pak sáhne do bedny a za svoji „pomoc“ si naúčtuje dvě zelené papriky, které mizí v objemné brašně na jeho bicyklu. Svůj „vyčuraný“ trik ten den zopakuje ještě mnohokrát.

Je ČR vietnamským rájem?

Holešovická tržnice nechce být jen rájem vietnamských stánkařů„Podívejte, už taky hlídá,“ upozorňuje zákaznici pokladní samoobsluhy na ostravském sídlišti Zábřeh. Objektem zájmu je mladá paní, která kromě dcerky vede ještě dvě děti asijského vzhledu. Hlídání vietnamských dětí je oblíbeným přivýdělkem k mizerné mateřské dovolené. Vietnamských rodin na sídlištích stále přibývá. Většina z nich ráda platí českým chůvám za hlídání a učitelkám za doučování dětí. Aspoň nebudou mít ve škole problémy s češtinou. Druhý důvod je, že jejich rodiče nemají čas. Do Evropy se přece jezdí vydělávat.

Vietnamci se stali samozřejmou součástí všech větších českých měst. Většinou však toho o nich moc nevíme. Nepotkáváme je v kinech, divadlech ani v hospodách. Chtějí tady zůstat navždy? Nebo sní o tom, jak budou po návratu do vlasti užívat peníze vydělané v českých tržnicích? Minulý lunární rok (Vietnamci se na rozdíl od nás řídí jiným kalendářem) byl ve znamení Hada. To je špatné. Had nepřeje obchodu. Je to znát. Většina vietnamských obchodníků žijících v České republice běduje, že zlaté časy jsou pryč. Trhovců je příliš mnoho, zákazníci jsou nasyceni.

„Doba největšího rozkvětu našeho stánkového prodeje tady byla v letech 1990 až 1995. Teď je doba hypermarketů. Zvyšuje se i konkurence obchodníků z Číny, Polska a Turecka,“ tvrdí Phan Van Dao.

Budete mít zájem:  Nemusíte přestat kojit – alternativní způsoby přikrmování

Inženýr, který to při studiích v bývalém Československu dotáhl až k titulu kandidát věd, je místopředsedou Svazu Vietnamců v České republice. A majitelem známého obchodního domu v centru Ostravy. Teď už ho ani nelze nazvat obchodním domem. Vlastně je to zastřešená burza.

Přepážky z umělé hmoty oddělují pultíky a rozkládací stolky plné džínů, triček, barevných plastových brýlí a umělých květin. Většina prodavaček jsou Češky. Sem tam je mezi nimi mladičká Asiatka.

„Vietnamci jsou dobří šéfové,“ říká postarší blondýna za pultem směrem k muži v saku, který si v rohu míchá nudlovou polévku. Hlídá, jestli jsou prodavačky dost všímavé k zákazníkům.

„Velmi si všímají, jestli jsme ochotné. Mám procenta z prodeje. Přišla jsem o práci, a tak jsem ráda, že mě vzali sem. To místo mi domluvila Vietnamka, sousedka z paneláku.

Ale kšefty už nejsou to, co bývaly,“ vysvětluje prodavačka.

Kůň znamená bohatství

Letošní rok Koně má být lepší. Kůň znamená bohatství, peníze, zdraví. Uvidíme. Vyhlídky Vietnamců do budoucnosti totiž nejsou optimistické. Snaha České republiky dostat se do Evropské unie je pro mnohé noční můrou.

Středisko pro výzkum regionálního rozvoje Západočeské univerzity v Plzni provedlo dotazníkový průzkum mezi vietnamskými obyvateli Chebu. Vietnamci tam tvoří desetinu všech obyvatel města. Téměř třetina respondentů uvedla, že rozšíření Evropské unie ohrozí jejich obchody.

Obávají se přísnějších celních předpisů, účinnějších kontrol a hlavně vyrovnání cen mezi Českem a Německem. Většina vietnamských obchodníků v pohraničí žije z německých turistů.

Téměř osmdesát procent vietnamských účastníků průzkumu uvedlo, že počítají s tím, že se po vstupu do EU budou muset přeorientovat na jiný druh podnikání nebo se z České republiky odstěhovat. Kam?

„Jsme skromní a zvyklí jet tam, kde jsou zákazníci,“ říká Nguyen Van Vu, jehož rodina provozuje několik obchodů v okolí Chebu a stánky v Praze.

Nevylučuje ani, že se vrátí do Vietnamu. Mnozí Vietnamci plánují, že se vrátí do vlasti prožít důchod. Zároveň však počítají s tím, že jejich děti budou pokračovat v „jejich započatém českém díle“. „Generace Vietnamců v Česku je ve věku mezi osmadvaceti až čtyřiceti lety. Mají malé děti. Ty už budou žít úplně jinak než jejich rodiče.

Kromě češtiny se musí naučit německy nebo anglicky. Už teď vidíme, že jsou jiné než my. Nebudou znát jen práci, určitě budou jezdit třeba na dovolenou jako vy,“ míní Phan Van Dao. Dovolená, to je pro Vietnamce nepochopitelný evropský zvyk. „Vy všichni najednou odjedete do Chorvatska. My na to nemáme čas.“ vysvětluje majitel obchodního domu. „Pracujeme, pak jsme unavení a pak zas pracujeme.“

Byt, to je majetek

Pražské sídliště Jižní Město. K paneláku přijíždí rozhrkaná dvanáctsetrojka. Dva Vietnamci z ní vytahují pytle a tašky s oblečením. Z domu vybíhá asi pět Asiatů a pomáhají tašky odnášet. Na parkovišti je šest podobných postarších aut. Známka toho, že tenhle panelák je takzvaně vietnamský. „Poznáte, kde jich bydlí hodně, podle starých dodávek.

I když jsou bohatí, jezdí ve šrotech,“ vysvětluje muž, který vysypává smetí do kontejneru. Má přehled. Už jste viděli Vietnamce prohánět se po českých silnicích v nablýskaném mercedesu či BMW?

Naprosté výjimky. Rozhrkané dvanáctsetrojky a žigulíky, které nakoupili před patnácti či dvaceti lety, jim k převážení zboží stále dobře slouží.

Neokázalý, na první pohled skromný způsob života je pro ně typický. Jen malé procento Vietnamců nakupuje v Česku domy a vily. Většinou žijí v bytech na sídlištích, mnohdy pronajatých. Novým trendem je, že se několik vietnamských rodin domluví a usilují o koupení družstevních bytů ve stejném panelovém domě.

V pohraničí, Praze či Ostravě již na sídlištích začínají vznikat vietnamské paneláky.

„Uvažují, že časem by ty paneláky mohly sloužit částečně jako ubytovny pro krajany, v přízemí by mohly vznikat prodejny,“ připouští Phan Van Dao. Stánkař Nguyen Van Vu koupil dvoupokojový družstevní byt před třemi roky v Praze Jižním Městě. Je na něj hrdý. „I kdybych jednou odjel, je to už můj majetek. Dědictví pro mé syny,“ říká.

V paneláku už bydlela jedna vietnamská rodina, další se přistěhovala loni. O ulici dál bydlí další. Obývací pokoj vypadá, jako by patřil kterékoliv běžné české rodině. Barevná sedačka, stěna s televizorem. Nezvyklé jsou jen girlandy umělých květin všeho druhu, které lemují televizor ze dvou stran. Na stolku je cosi, co připomíná malý oltář.

Rámečky s fotkami příbuzných, květiny, papírové ozdoby, miska se sušeným ovocem. Každý první a patnáctý den v měsíci tam paní Van Vu zapaluje svíčky. Oltářík připomíná, že většina vietnamských rodin vyznává buddhismus. Podobné jsou ve všech vietnamských bytech. Druhý pokoj Van Vuových je tak trochu skladiště.

Vedle postelí jsou naskládané hromady bílomodrých objemných tašek – těch, kterých jsou plné stánky vietnamských trhovců.

„Jsme takoví. Každý Vietnamec umí sbalit své živobytí do dvou pytlů, naložit ho na kolo a jet do světa,“ žertuje obchodník. Tašky plnil, převážel a vyprazdňoval každý den po osm let. Každý den vozil zboží na tržnice.

Nejdříve měl stánek na ostravské burze, později v tržnici v Chebu, teď jich má více. Má už prodavače i pronajatý „kamenný“ obchod. „První zima ve stánku byla zlá. Manželka musela k doktorovi. Teď už nosí pořádné boty.

Nevěřila mi, ale já jí říkal, že onemocní, když se neobleče.“

Odměna pro vybrané

Snad každá vietnamská rodina má příbuzného, který je nebo byl v zahraničí. „Lidé si pořád myslí, že v Evropě je všechno lepší, snadnější. Týká se to už ale spíše jen venkovanů. Životě ve velkých vietnamských a českých městech teď není moc rozdílný. Vietnamec, který má vzdělání a peníze, už nepojede prodávat do české tržnice.

Doba, kdy naším snem bylo kolo Favorit, je pryč. Už se u nás běžně prodávají motorky Honda,“ říká Phan Van Dao.

Ve Vietnamu nyní žije asi sto tisíc lidí, kteří jsou schopni se domluvit česky. První Vietnamci přišli studovat do Československa už v padesátých letech. Většina z nich se vrátila do vlasti.

Do vysokých funkcí ve státních podnicích, na ministerstva. Z těch, kteří přijeli po roce 1975 jako mladí vyjukaní učni, se jich vrátilo domů málo. Dnes jsou z nich ostřílení podnikatelé středního věku.

Když vzpomínají na své začátky v ubytovnách, ze kterých chodili ve stejných modrošedých kombinézách pracovat do hutí a strojíren, je to docela legrace.

„Neuměli jsme česky ani slovo. Přivedli nás do Nové huti. Pamatuji si: zima, tma, hluk. Byl jsem tady moc smutný. Ale matka na mě byla hrdá, že jsem byl vybrán,“ vzpomíná jeden z ostravských stánkařů. Byl vybrán, protože jeho otec padl ve válce.

Jet studovat či pracovat do Československa byla odměna jen pro některé. Často výsada funkcionářských dětí. Paradox. Mladíci, kteří se měli učit socialistickému stylu práce, nakonec ukázali Čechům, jak se kapitalisticky podniká. Přišlo to samo.

Viděli, že Češi chtějí džíny, tak nakoupili v Tuzexu džínovinu, šicí stroje a po nocích začali v ubytovnách šít. Do Vietnamu vozili kola Favorit, boty, křišťál. Sem první asijská trička a šusťákové teplákovky.

Budete mít zájem:  Diabetes Mellitus 1 Typu Příznaky?

„Po vaší revoluci se třetina Vietnamců vrátila do vlasti, třetina odjela dál na Západ, třetina zůstala a začala podnikat. Nejdříve jsme mysleli, že to půjde tak rok a odjedeme. Ale šlo to líp a líp.

Češi v obchodu nejsou konkurence,“ usmívá se strojní inženýr Phan Van Dao. Stejně jako jeho manželka ekonomka navždy pověsil původní profesi na hřebík. „Nejlepší roky se nevrátí. Ale obchodovat se bude vždycky a všude. Teď jde jen o to vymyslet – s čím,“ říká.

Kolik je u nás Vietnamců?

Ke konci loňského roku oficiálně žilo v České republice 23 924 Vietnamců. Po Ukrajincích a Slovácích jsou třetí nejpočetnější skupinou cizinců u nás. Policejní statistiky zahrnují ty, kteří legálně získali povolení k trvalému pobytu nebo vízum na pobyt nad devadesát dnů.

„Za dobu existence samostatné České republiky se počet občanů Vietnamu s povoleným trvalým pobytem na našem území zvýšil čtrnáctkrát,“ říká mluvčí ředitelství cizinecké policie Klára Krejčí. Početnější vietnamská komunita tady začala vznikat po roce 1975. Socialistické země uzavřely s Vietnamem smlouvu o pomoci.

Okolo čtyřiceti tisíc mladých Vietnamců přijelo studovat a pracovat v průmyslu. Po roce 1989 tady mnozí zůstali a začali obchodovat. Během devadesátých let přijížděli další. Vietnamci tvoří téměř třetinu všech cizinců, kteří mají v České republice živnostenský list.

Pro povolení k pobytu musí prokázat, že tady mají práci, podnikají, případně přijeli za někým z rodiny.

Vesměs platí následující model: Vietnamci, kteří zde již získali sňatkem občanství nebo tady už mají povolení k trvalému pobytu, zakládají další obchodní společnosti. Vlastník zapíše do obchodního rejstříku další cizince jako své společníky. Pošle jim oficiální pozvání.

Na jeho základě pak získají povolení k pobytu, protože prokážou, že zde mají práci a domluvené obchodní aktivity. Zde pak založí další společnosti a zvou další společníky. Ti jsou svým krajanům vděční a pozvání si u nich odpracovávají jako prodavači na tržištích nebo v bistrech a restauracích.

Postupně se usadí a podobným způsobem pozvou další krajany.

  • Vietnamci ve světě
  • Spojené státy: 1 milion 200 tisíc Francie: 300 tisíc Kanada: 200 tisíc Rusko: 70 tisíc Česko 24 tisíc
  • Polsko: 10 tisíc
  • Zdroj: Svaz Vietnamců v České republice

SCARLETT WILKOVÁ, MAGAZÍN DNES

Praha vylepší holešovickou tržnici. Začalo vyklízení stánků | Domov | Lidovky.cz

PRAHA V Pražské tržnici bývala jatka, která se stavěla zpravidla na okraji města, aby se na ně měšťané nemuseli dívat. Ani dnes není tržnice v Holešovicích příliš k pokoukání. Koalice v hlavním městě to chce změnit.

Včera začala vyklízením stánků, které tady zabírají většinu prostoru.

Přes ně si lidé ani nevšimnou památkově chráněných budov s prvky secese a neorenesance v areálu vybudovaném na konci devatenáctého století podle návrhu architekta Josefa Srdínka.

Praha chce celou tržnici postupně zušlechtit, aby měla jasný, ucelený koncept. „Měly by tam fungovat primární segmenty, které tam jsou nějakou měrou zastoupeny už dnes,“ řekl LN náměstek primátora Pavel Vyhnánek (Praha sobě), který má na starosti kromě financí i Holešovickou tržnici.

Město chce na areál nechat udělat studii, která by měla dát řád budoucímu uspořádání. Přičemž mezi hlavní segmenty, o kterých Vyhnánek mluví, patří maloobchod, ale ne formou rozpadlých stánků, jako je to dnes. Druhým jsou restaurace.

V komplexu by měla být také zastoupena kultura. Už dnes tady fungují například Jatka 78, kde je mimo jiné domovská scéna Cirku La Putyka. V tržnici by mohly být také galerie i prostor pro další volnočasové aktivity.

Vyhnánek k tomu říká, že město hledá zdravý mix.

Farmáři zůstanou

Zcela jistě zůstanou například farmářské trhy, které se pravidelně konají v hale 22. „Je to nejlépe fungující prvek a naprosto nezpochybnitelná součást tržnice, kterou budeme podporovat děj se co děj,“ líčí Vyhnánek. Dodává ale, že i hala 22 bude potřebovat rekonstrukci.

Do doby, než bude hotová studie, která by měla určit kdy a v jakém pořadí bude tržnice postupně rekonstruována, nechce Praha zahálet a nechat místo úplně bezprizorní. „Než bude hotový projekt a nastoupí tam stavebníci, rádi bychom prostor dočasně obsazovali různými pop up aktivitami a akcemi, které nejsou náročné na prostory. Může to být výstava nebo třeba dočasný obchůdek,“ míní náměstek. 

Mohl by tak vzniknout podobný koncept jako na pražské Florenci v blízkosti Masarykova nádraží, kde se pořádá Manifesto Market, který je také pop-up projektem.

Celou tržnici nedáme

Cestou dlouhodobého pronájmu, jako to bylo doteď, už nechce Praha jít. „Vylučuju, že by se tržnice dlouhodobě pronajala jako celek. Tuhle zkušenost už Praha má a nedopadlo to dobře. Nejen tady, ale ani na Výstavišti. Praha si na takovém modelu zatím vždycky vylámala zuby,“ tvrdí náměstek.

Pražská tržnice byla v devadesátých letech pronajata na padesát let společnosti Delta Centre a nyní se s ní město soudí. V polovině března soud rozhodl, že firma má městu zaplatit nájemné 264 milionů korun za roky 2010 až 2012. A do třiceti dnů tržnici vyklidit. Společnost se proti tomu odvolala.

S vyklízením stánků se nicméně už začalo. Řádně platí podle Vyhnánka nájem jen pětina stánkařů, žádný z nich nemá stavební povolení, neexistuje stanovisko památkářů, navíc tady nejsou výjimkou policejní zátahy kvůli falšovanému zboží.

Stánky podle náměstka brání těm rekonstrukcím, které už jsou naplánované. Chystá se oprava burzy v hale číslo 4, která je v nejpokročilejším stadiu. Vyhnánek říká, že při troše štěstí by už příští rok mohla proběhnout soutěž na stavební firmu. Studie už se nyní dělají na budovu, ve které sídlí zmíněná Jatka 78.

Jakou formou bude areál nadále spravovaný, zatím jasné není. Variantou je, že by byl pod příspěvkovou organizací hlavního města. „Rozhodně chceme, aby nad ním měla Praha plnou kontrolu, protože tam bude investovat obrovské peníze,“ říká náměstek. Není ale vyloučené, že by měla vlastního investora například jedna z hal nebo její část.

Ze studie by měla vzejít i částka, která bude potřeba. Nelze ale počítat s tím, že by rekonstrukce všech hal a veřejného prostoru probíhala najednou.

Město má zato už nyní jasno v tom, že v Pražské tržnici nechce stánky v takové podobě, v jaké tam byly doteď. Mohly by zde ale být třeba stánky jen o víkendu. „Prostor pro to je, v areálu je centrální náměstí a jsou tam nádherná korza, kterých si ale dnes ani nevšimnete,“ dodává Vyhnánek.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector