Hipoterapie – když vás léčí kůň

Narodila se 21.5.1976.

Od útlého dětství obdivovala koně, má dlouholeté zkušenosti s koňmi a jezdectvím,  je držitelkou jezdecké licence, věnuje se parkurovému sportu pod záštitou Jezdeckého oddílu Kněžmost.

Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Diplomovou i rigorózní práci napsala na téma hiporehabilitace při práci s klienty s duševním onemocněním.

Hiporehabilitaci se věnuje již 16 let. Absolvovala kurz Léčebně pedagogicko-psychologického ježdění při Masarykově univerzitě v Brně, pod záštitou České hiporehabilitační společnosti.

 Absolvovala psychoterapeutický výcvik v existenciální analýze a logoterapii. Je odborným garantem a zakladatelkou Hipocentra v PL Kosmonosy, které úspěšně funguje 8 let.

Aktuálně je členkou pracovní skupiny pro Psychoterapii pomocí koní v České republice.

Co má ráda: koně, rodinu, příjemné zážitky a když může něco tvořit.
Co nemá ráda: drožďovou polévku, bezmoc a nepochopení.

Životní krédo: “Vždy se dá najít smysl, jen člověk musí chtít…”

ANOTACE:

Kniha “Když kůň léčí duši, aneb metodika hiporehabilitace zaměřená na klienty s duševním onemocněním.”V knize jsou uvedeny informace z dostupné české a částečně i zahraniční literatury
z oblasti využití hiporehabilitace pomocí psychologických prostředků.

V publikaci nechybí vymezení pojmu hiporehabilitace, členění jednotlivých oblastí hiporehabilitace, historie hiporehabilitace, základní psychoterapeutické principy v hiporehabilitaci, dále využití hiporehabilitace v psychologii a psychiatrii, indikace a kontraindikace při práci s klienty s duševním onemocněním a využití hiporehabilitace u různých psychických poruch a jejich přehled.

Těžištěm celé knihy je vymezení čtyř základní oblasti stimulace, které považuji za stěžejní pro provádění hiporehabilitace pomocí psychologických prostředků. Jedná se o oblast tělesné, emoční, sociální a kognitivní stimulace.

Tyto čtyři základní oblasti jsou v práci podrobně rozpracovány i s příklady praktických cvičení. Každé cvičení je členěno tak, aby bylo dobře pochopitelné pro čtenáře. V každém cvičení je uveden počet klientů, pro které je cvičení vhodné.

Dále pomůcky, které jsou potřebné pro provádění cvičení a jeho časový rozvrh.

Kniha rozebírá zaměření jednotlivých cvičení, podle oblastí stimulace, na které je nejvíce zaměřeno. U každého cvičení naleznete podrobný popis a nutné důležité poznámky, které se jednotlivých cvičení týkají.

Dále se v příručce podrobně věnuji psychosociálním podmínkám realizace hiporehabilitace v psychologii, kde uvádím důležité požadavky na osobnost a specializaci terapeuta, základní pravidla pro provádění hiporehabilitace v psychologii a strukturu jednotlivých terapeutických hodin, kde popisuji specifika úvodní a závěrečné hodiny a vedení záznamů z terapeutických hodin.

Na závěr této kapitoly je uveden příklad celoročního plánu hiporehabilitace s klienty psychiatrické léčebny.

 Poslední oblastí, které je součástí příručky, jsou technické podmínky realizace hiporehabilitace, kde se ve stručnosti zmiňuji o týmu odborníků pro tuto oblast hiporehabilitace, výběru koně, prostorech vhodných pro provádění hiporehabilitačních hodin a základních bezpečnostních pravidlech při provádění terapie. Závěrečnou částí knihy jsou tři stručné kasuistiky klientů psychiatrické léčebny.

• PhDr. Petra Černá Rynešová
• Vaše objednávka bude doručena obchodním balíkem České Pošty na dobírku.
• K ceně objednávky bude připočten poplatek +100,-Kč s DPH Nejsme plátci DPH

Partneři knihy:

Hipoterapie aneb Léčba koněm

Autor/ka: Mgr. Šárka Smíšková Datum publikace: 01. 08. 2014, Aktualizováno: 04. 03. 2021 Hipoterapie je stále populárnější metodou, kterou lze nejen ovlivnit správný pohybový vývoj dítěte, ale i léčit koordinační a nervosvalové poruchy. Jedná se o terapii prostřednictvím koně.

A protože kůň je nepřeberným zdrojem impulsů i inspirace, má tento typ léčby několik oborů.

Souhrnný název pro léčbu prostřednictvím koně je hiporehabilitace.

Patří mezi animoterapie – terapie, při kterých využíváme spolupráce a ovlivnění člověka zvířetem za přítomnosti specialisty-terapeuta. Je to člověk, který je pro tuto práci kvalifikován a tuto kvalifikaci může doložit certifikátem.

Dnes již není výjimkou, že i zvířata pracující v animoterapii mají svůj certifikát dokazující, že prošla náležitým výcvikem pro svou práci a potvrdila své schopnosti ve specializační zkoušce.

Kůň člověka komplexně ovlivňuje, působí na něj svou přítomností, komunikací; a  přidává se u něj ještě jedna specifická složka – může na člověka působit svým pohybem.

Hiporehabilitace má několik okruhů působnosti:

1. Psychoterapie pomocí koní – tam, kde se zaměřujeme na kontakt člověka s koněm, vzájemnou komunikaci a interakci; uplatňuje se hlavně v psychiatrii.
2. Aktivity s využitím koní – jsou určeny pro oblast pedagogiky a speciální pedagogiky. Klienti koně ošetřují, učí se vytvářet podmínky pro jeho chov, spolupracují s ním při plnění nejrůznějších úkolů a učí se základům jízdy na koni.
3. Parajezdecký sport – tam, kde terapie přeroste v životní náplň (prakticky všechny disciplíny, které v jezdeckém sportu známe, lze přizpůsobit pro parasportovce pomocí úpravy pravidel a stanovením systému posouzení výkonu parasportovce).
4. Hipoterapie – jedná se o pohybovou léčbu, kdy prostřednictvím jízdy na koni ovlivňujeme koordinační a nervosvalový systém člověka.

Hipoterapie pomáhá dětem

• s nervosvalovým onemocněním,
• s koordinačními poruchami,
• s poruchami psychomotorického vývoje,
• s degenerativními poruchami svalstva,
• se svalovou dysbalancí.

• Příklady diagnóz: dětská mozková obrna, roztroušená skleróza, svalová dystrofie, skolióza, vadné držení těla, poúrazové stavy.
• ↑ nahoru
• 

Proč právě kůň?

Zamyslíme-li se nad pohybem koně, nad tím, jak se pohybují jeho zadní končetiny, které jsou „motorem“ jeho pohybu, srovnáme-li pohyb koňské a lidské pánve při chůzi, nacházíme velice zřejmou paralelu.

Kdokoliv sedí na hřbetu kráčejícího koně, je zcela automaticky nucen aktivovat své koordinační mechanismy k tomu, aby se jeho tělo udrželo na koňském hřbetu a nezranilo se pádem.

Pokud k této aktivaci dojde na balanční ploše, která se pohybuje stejně jako lidské tělo při chůzi, mozek reaguje na tento pohyb svými přirozenými prostředky.

Jestliže na koni sedí dospělý či dítě, jehož koordinační schopnosti jsou z jakéhokoliv důvodu narušeny, nabízí se mu šance připomenout si, jak má jeho koordinace vypadat. Dostane příležitost propojit správné dráhy pro zpracování a řízení pohybu nebo (v případě, že nějaká část systému je nenávratně zničena) vybudovat dráhy nové.

To se děje na základě plasticity centrálního nervového systému.

Znamená to, že pokud dojde ke zničení některých oblastí v mozku (například krvácením při porodu, kdy následným hojením vznikají oblasti nefunkční tkáně, nebo pokud byly buňky zničeny nedostatkem kyslíku), má centrální nervová soustava schopnost vytvořit náhradní spoje a cesty pro přenos signálů potřebných k řízení pohybové aktivity.

Tato schopnost je však omezena věkem jedince (schopnost centrální nervové soustavy vytvářet náhradní spoje je největší do osmi až deseti let věku) a časovým odstupem od vzniku defektu. Z toho vyplývá, že u dětí po traumatických porodech s krvácením do mozku či u dětí „přidušených“ se v rehabilitaci hraje vždy o čas, a je tedy třeba zahájit správnou terapii co nejdříve.

Dalším důvodem pro časné zahájení rehabilitace rizikového dítěte je fakt, že v jeho pohybovém vývoji je lepší předejít vzniku nesprávných pohybových vzorů tím, že jednoduše centrálnímu nervovému systému napovíme, kterou cestou by se měl vydat. Motivace živého organismu k pohybu je veliká.

Pokud je nabídka možností, jak pohyb správně (fyziologicky) vykonat, limitována, organismus využije všechny prostředky, které má k dispozici, a je lhostejno, jak dosáhne svého cíle – přesunu v prostoru. Tak se stává, že se dítě s porušeným řízením koordinace naučí využívat nesprávné pohybové vzory.

To by samo o sobě nebylo nic závadného, prostě dosáhne svého (přesunu v prostoru) všemi dostupnými prostředky.

Problém však spočívá v tom, že tyto nesprávné – patologické – pohybové souhry blokují další možnosti vývoje pohybu v průběhu vzpřimování člověka z polohy ležícího miminka do jedince chodícího po dvou končetinách.

Dalo by se říci, že pohyb nemusí být geniální a po všech stránkách unifikovaný tak, jak si to představují fyziologické tabulky. Bohužel, tento přístup k pohybu vyznává náš organismus. Každý sval, chrupavka, kloubní plocha a všechny jednotlivé díly těla jsou konstruovány pouze na zcela určité zatížení v naprosto přesném směru.

Proto člověk, který má ploché nohy a zatěžuje nesprávně chodidlo na jeho vnitřní hraně, postupně ničí pohybem v tomto nastavení svůj kotník, koleno, ovlivňuje postavení pánve, tím bederní páteř, která souvisí pohybovou dynamikou s oblastí krční páteře.

Tak se stane, že člověk s plochýma nohama může trpět bolestmi hlavy až migrenózního charakteru.

↑ nahoru

Známe mnoho léčebných metod, kterými se fyzioterapie snaží příznivě ovlivnit stav koordinace a pohybových schopností lidí. Ať už tyto koncepty vycházejí z jakéhokoliv základu, hlavním předpokladem úspěchu by mělo být to, že léčba bude cílená a účinná. Už ke konci 19. století vyslovil anglický neurolog J. H.

Jackson domněnku, že mozek řídí pohyby, nikoli svaly.

Proto cestou k efektivní terapii v případě koordinačních poruch, mezi které řadíme například dětskou mozkovou obrnu, nemůže být pouze cílené posilování jednotlivých svalů či nácvik jednotlivých pohybů, ale celková pohybová aktivita organismu, na které se podílejí jak svaly coby výkonný orgán, tak centrální nervový systém jako řídicí jednotka. Není v silách fyzioterapeuta nastavit a řídit svýma dvěma rukama správný pohyb celého těla, a to ani v případě, že pracuje s dítětem. Aktivitu, kterou řídí tak složité ústředí, jako je lidský mozek, není možné simulovat člověkem na člověku.

Čtěte také:
Nejčastější nedostatky ve stravování dětí
Tresty ve výchově dětí: ano, či ne?
Attachment: o důležitosti citového pouta v životě, o jeho poruchách a léčení

Vraťme se k myšlence podobnosti pohybu pánve koně a člověka při chůzi. Kůň se může totiž stát onou balanční plochou potřebnou ke spuštění složitého aparátu reakcí organismu na vychylování těžiště. Balanční plochou, která s těžištěm člověka, který je na této ploše umístěn, pohybuje stejně, jako by chodil.

Pánev koně se pohybuje ve všech třech rovinách prostoru. Takto stimulovat člověka k pohybu žádný fyzioterapeut nedokáže. Aktivita se pravidelně střídá, s každým krokem koně dochází ke změně – přelití svalové aktivity na druhou půlku těla.

To vše se děje přirozeně, ve venkovním prostředí na čerstvém vzduchu a s velkým kamarádem, kterým je nejen pro děti kůň.

Můžeme tedy přičíst další bonus – kladné psychické účinky. Kdo někdy dlouhodobě cvičil s dítětem, jako je to nutné u dětí s nervosvalovými a koordinačními poruchami, dokáže je náležitě ocenit. Přidává se ovšem opět i fyziologie.

Pozitivní psychické ladění mozku při terapii má na svědomí limbický systém, jedna z vývojově nejstarších částí mozku. Nazývá se někdy emoční mozek. Výrazně ovlivňuje zpracování, přijetí a zapamatování si pohybových programů v mozku.

Co víc si přát, než aby bylo to, co se snažíme mozek naučit, pozitivně přijato.

V období vývoje každého dítěte s dětskou mozkovou obrnou nastane okamžik, kdy každodenní nutné cvičení není přijímáno radostně. Hipoterapie je jednou z metod, která dokáže svou atraktivitou propůjčit mamince účinný argument pro dodržování terapeutického režimu. Věřte, nebo ne, kůň to zcela jistě pozná, jestli jeho malý kamarád s maminkou doma cvičí. 

Hipoterapie v praxi (praktická realizace hipoterapie)

• Ošetřující lékař by měl vyslovit souhlas se zařazením klienta do programu hiporehabilitace.
• Terapie probíhá nejméně dvakrát týdně po dobu nejméně tří měsíců, jinak nelze zaručit léčebný efekt!
• Délku terapeutické jednotky určuje terapeut, řídí se individuálními potřebami klienta, může jít o několik minut u nejmenších dětí až po cca 20–25 minut u dětí větších.
• Terapeut by měl na vyžádání předložit doklad o vzdělání (fyzioterapie/ergoterapie + specializační studium hiporehabilitace) nebo informovat o jeho umístění například na webových stránkách.
• Hiporehabilitace není hrazena zdravotní pojišťovnou.
• Provozovat hiporehabilitaci lze celoročně, záleží na provozovateli.

↑ nahoru

Podmínky pro úspěšnou hipoterapii

• Co musí splňovat a umět kůň?

Když je kůň a jeho pohyb tak blahodárný, proč tedy nemohou rodiče s dětmi se speciálními potřebami jezdit kdekoliv, kde se zrovna vyskytne kůň? Odpověď na tuto otázku se skládá z několika částí.

První z nich je otázka vhodného koně pro hipoterapii. Nezáleží na tom, zda jde o plnokrevníka s průkazem původu, nebo o křížence, jehož otec není zcela znám.

Záleží na zdraví koně, na jeho charakteru, výcviku a spolupráci s člověkem.

Pokud nebude kůň zdráv, projeví se to na kvalitě jeho pohybu, který má léčit. A nemusí jít zrovna o zlomenou nohu. I člověk, kterého bolí zub, se pohybuje úplně jinak než člověk zcela zdravý.

I koně mohou mít různé pohybové vady, které se však neprojevují nijak zásadně, ale například delším krokem jednou z jeho čtyř končetin.

Tato na první pohled nerozeznatelná vada však zásadně ovlivní pohybový stereotyp koně a ten se pak přenáší zmíněnou balanční plochou na každého, kdo se na ní nachází v jakékoliv poloze.

V hipoterapii lze pracovat s koněm, který je klidný, trpělivý, ochotný.

Těžko si představit, jak terapeuticky využíváme balanční plochu hřbetu závodního koně v plném tréninku, stejně jako atlet před výkonem uprostřed stadionu s plnými ochozy neuklidní ve svém náručí plačící dítě.

Stejně jako atletka může být v důchodu a klidném prostředí skvělou babičkou, může i kůň s dobrým charakterem po ukončení sportovní kariéry a speciálním výcviku plnit dobře svou funkci v hipoterapii. Musí však být splněna podmínka výborného zdravotního stavu.

Neméně důležitá je ochota koně v hipoterapii ke spolupráci s člověkem. Hipoterapie vyžaduje pohyb koně v pravidelném tempu, které se řídí individuálními potřebami klienta. Ten musí být schopen impulzy balanční plochy kopírovat a reagovat na ně.

Příliš rychlé nebo pomalé tempo mu to neumožní a terapie je bez efektu, a to i v případě, že celá terapeutická jednotka proběhne a dítě je na koni spokojené. Kůň se tedy musí naučit respektovat požadavek vodiče na tempo, kterým má po dobu terapeutické jednotky jít.

To je pro něho velmi náročné, stejně jako respektovat, že břemeno na jeho hřbetu není ochotno okamžitě splynout s ním v jednu společně se pohybující bytost.

• Co musí splňovat a umět trenér koně?

Důležitá je i osoba vodiče a trenéra koně. Musí mít základní znalosti o terapii a umět připravit koně tak, aby vyhověl všem výše zmíněným nárokům a ještě mnoha dalším, jako například klidnému řešení nestandardních situací.

Tím je myšlen okamžik, kdy při terapii na lesní cestě vylétne z křoví pod kopyta koně bažant. Kůň bez výcviku v takové situaci prchá a je to zcela podle jeho přirozeného chování.

Kůň hiporehabilitační nemá nervy z ocele, takže i on zareaguje, ale jelikož důvěřuje svému vodiči, neprchá a omezí se na zastavení či pohození hlavou.

• Co musí splňovat a umět terapeut?

Celou hipoterapii vede a řídí terapeut. Rozhoduje o výběru koně pro klienta, o poloze klienta na balanční ploše – hřbetu koně – ve které bude přijímat pohybové impulzy, o tempu, terénu (například zda do trasy zařadí chůzi do kopce či z kopce).

Jedním z nejdůležitějších parametrů je stanovení doby trvání terapie. Terapeut klienta při terapii jistí proti pádu, koriguje jeho správnou polohu na hřbetu a sleduje jeho reakci na pohybovou stimulaci.

Ve chvíli, kdy dojde ke svalové únavě, začíná klient používat pro něj jednodušší, ale bohužel nesprávné pohybové stereotypy. Právě ty, které jsme chtěli v průběhu terapie odbourat a nahradit je správnými.

Je tedy zcela zřejmé, že včasné a správné ukončení pohybové stimulace podle stavu klienta je pro správný účinek hipoterapie zcela zásadní.

Z uvedeného je zřejmé, že terapeut– specialista pro hiporehabilitaci musí mít náležitou kvalifikaci. Tou primární je dokončené vzdělání v oboru fyzioterapie či ergoterapie, následuje speciální – kurz pro specialisty v oboru hiporehabilitace.

Požadavky potřebné kvalifikace terapeuta si klienti nebo jejich rodiče mohou (a měli by) ověřit předložením certifikátů o daném vzdělání.

V České republice totiž hiporehabilitace není uznanou léčebnou metodou, tudíž neexistuje možnost kontroly, zda terapii nabízejí odborníci, nebo dobrosrdeční majitelé hodných koní s potřebou přivýdělku.

Jako u většiny činností je však nejpodstatnější podmínkou (a to i u vyškolených odborníků) praxe a vztah k této práci. Ten si však každý uživatel hipoterapie nebo jeho rodič může ověřit až v provozu.

↑ nahoru

Pokud byste se chtěli v souvislosti s hiporehabilitací u dětí na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail [email protected]. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Souvísející literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Hipoterapie, když koně léčí. Jak to vlastně funguje?

Protože je koňský hřbet celkem prostorný, může se na něm provádět celá řada cviků, které napomáhají pacientovi zpět k jeho pohybu. Může na něm ležet, sedět, klečet, opírat o balóny a polštáře, nebo i sedět ve dvou (terapeut s klientem). Věkové rozmezí, kdy bychom měli s hipoterapií začít, vlastně ani neexistuje. Dá se provádět od miminka až po seniory.

Velkým plusem je i to, že koně (stejně jako psi) umí zmírnit deprese. Skvěle se tedy hodí k lidem, kteří se například nesmířili se svým postižením nebo zraněním.

Už jen sednout si do sedla a pohladit si koně je pro takového člověka významná a šťastná chvíle. Získá chlupatého kamaráda, za kterým se bude rád vracet a se kterým se může pomazlit. Kůň je archetypem síly.

Kdo se s ním naučí pracovat a zvládne ho, může také zvládnout sám sebe.

Krásná zpráva, 4 klisny koně Převalského odjely do Mongolska.

To, že koně pomáhají lidem po psychické stránce, můžeme nalézt i v záznamech vojáků z první světové války.

Tenkrát byla naposledy použita jízda, a protože byli vojáci každý den vystaveni smrti a umírání také na vlastní oči viděli, upínali se na své koně.

Když v boji kůň zemřel, nesl to většinou voják velice špatně a v dopisech často psal, že mu odešel jeho nejlepší přítel a že už nemá pro co žít.

Koňský hřbet se pohybuje ve třech rovinách – předozadní, pravolevé a nahoru-dolů. Je tedy ideální ochou pro balancování. Pacient je proto vždy vynášen ze svého i koňského těžiště a tím se aktivuje jeho stabilizační systém. Koordinace a rovnováha, zpevňování a protahování svalů, to vše se děje jakoby mimochodem.

Jsou to děti po těžké mozkové obrně, předčasně narozené, děti s poruchou chování nebo takové, které mají neurologický problém či opožděný psychomotorický vývoj.

Dále jsou to děti s Downovým syndromem a autisti. Děti s asymetrickým držením těla, které způsobila špatná poloha v děloze, se skoliózou páteře a po jejích úrazech. Mohou to být ale také bývalí narkomani nebo oběti šikany či lidé traumatického dětství. Narkomani především chodí do stájí i pomáhat, aby si zvykali, co je to práce a zodpovědnost.

Jak to probíhá?

Na koně, který má speciálně upravené „sedlo“ obsahující dvě madla, posadíme pacienta. Kůň se vodičem vodí krokem a terapeut zadává pacientovi cviky, které na koni provádí. Pohyb jdoucího koně nutí hýbat s křížem a pánví, čímž je posiluje.

Nutí také člověka sedět rovně a nehrbit se. Vše musí být v jedné rovině. Děti tedy cvičí a ani o tom nevědí, protože se vezou na koni a berou to jako zábavu. U toho všeho občas upaží, připaží, nebo si rovnou na koně lehnou.

Ne každý kůň je správný

Proč tedy musíme s dětmi jezdit do hipoterapeutických center a nemůžeme provádět hipoterapii na sousedovic poníkovi Ferdovi? Ne každému koni je totiž přáno stát se terapeutem.

Výběr takového zvířete je docela složitý a musí toho hodně splňovat. Nemusí to tedy být žádné čistokrevné plemeno. Bohatě stačí kdejaký koňský „vořech“.

Výkony, které po koni při rehabilitaci chceme, jsou pro něj někdy velice náročné.

• Kůň by neměl být lekavý a jankovitý. Spíše je požadována flegmatická povaha. 
• Měl by být starší pěti let. S délkou jeho praxe v hipoterapii roste i jeho cena. V hipoterapeutických stájích můžeme tedy nalézt i pěkné veterány.
• Musí být schopný jít i dvacet minut v naprosto stejném tempu. Nezastavovat se, neklopýtat a neposkakovat. Nesmí ani pohnout hlavou, protože by tím mohl rozhodit pacienta.
• Musí být trpělivý. Na hřbetě mu pacient nebude jen sedět.
• Důležitým aspektem je i jeho krok. Jak dává nohy, jak jde, v jakém tempu, jaký má rytmus apod.
• Chody musí být stoprocentně pravidelné. Což je veliký problém, protože špatné vedení koně bývalým majitelem chody kazí. Právě na tom hodně koné pohoří.
• Hřbet musí být rovný a pravidelný. Což je také problém kvůli špatnému sedlání.

Výběr takového koně tedy není vůbec jednoduchý. Dále je poměrně složitý i jeho výcvik a příprava na samotnou terapii. Kůň je živý tvor, který cítí a i u něj se může stát, že postupem času může z terapií i vyhořet. Proto musí terapeutická centra zajistit koním rozptýlení a pár dní „dovolených“.

Hipoterapie se dá provádět už s tříměsíčním pacientem. Horní věkový limit není stanovem, spíš jde o maximální váhu klienta.

S hipoterapií můžete začít ihned po souhlasu lékaře nebo jeho doporučením. Terapie probíhá nejméně dvakrát týdně po dobu nejméně tří měsíců, jinak nelze zaručit léčebný efekt! Délku terapeutické jednotky určuje terapeut, řídí se individuálními potřebami klienta, může jít o několik minut u nejmenších dětí až po cca 20–25 minut u dětí větších.

Jaromír Nohavica pokřtil divoké hříbě v Milovicích​.

Terapeut by měl na vyžádání předložit doklad o vzdělání (fyzioterapie/ergoterapie + specializační studium hiporehabilitace) nebo informovat o jeho umístění například na webových stránkách.

 Hiporehabilitace není hrazena zdravotní pojišťovnou. Provozovat hiporehabilitaci lze celoročně, záleží na provozovateli.

Znáte někoho ve svém okolí, který hipoterapii absolvoval a pomohla mu? Napište nám své příběhy do komentářů…

Hipoterapie v psychiatrii a psychologii – HTP

Hipoterapie v psychiatrii a psychologii (HTP) představuje obor hiporehabilitaece (HR) pomáhající lidem s duševními nemocemi nebo s psychickými potížemi v obtížných životních situacích.

Psychiatrie jako lékařský obor se zabývá léčbou duševních nemocí; úzce souvisí s psychologií.

Psychologie je aplikovaná psychologická disciplína, která působí v oblasti zdravotnictví a je součástí komplexní péče o duševní zdraví a lidskou psychiku.

Psychoterapie je způsob pomoci směřující ke zmírnění nebo odstranění psychických obtíží člověka, při zvládání složitých životních situací a napomáhá k seberozvoji.  

HTP patří mezi integrativní směry psychoterapie, je součástí komplexních léčebných postupů např. v léčbě duševních nemocí. HTP je založena na využití koně a jeho specifických vlastností v léčebném procesu k  pozitivnímu ovlivnění duševního stavu klienta, napomáhá k vytváření chybějících citových vazeb, korekci postojů k okolí.

Využívá širokou nabídku možností prostředí okolo koně (jezdecké stáje, kontakt s koněm, vzájemné interakce).

 Během léčby je možno aplikovat nejrůznější formy psychoterapie, jako rodinná terapie, gestalt terapie, dynamická psychoterapie nebo psychodrama, využívají se prvky kognitivně behaviorálních přístupů, existenciální analýzy a logoterapie a dalších psychodynamicky orientovaných směrů.

Indikování klientůVe zdravotnických zařízeních písemně indikuje klienta pro HTP ošetřující lékař, nejčastěji psychiatr.

V neziskových nestátních organizacích písemně indikuje klienta pro hipoterapii v psychologii praktický lékař nebo lékař specialista, u dětí je nutná zpráva z pedagogicko-psychologické poradny, nebo od speciálního pedagoga.

Do terapie může být zařazen pouze klient, který byl prokazatelně očkován proti tetanu.

Terapeut v HTPOdborným garantem může být lékař se specializací v oboru psychiatrie, nebo klinický psycholog, terapeut s psychoterapeutickým výcvikem akreditovaným MZ ČR, psychiatrická sestra  se specializačním kurzem LPPj, PPK nebo HTP. Tým doplňují cvičitel koní, popřípadě vodiči a asistenti.

Aplikace HTPJedná se o terapeutický přístup, kdy terapeut v interakci s koněm působí na různé oblasti psychiky léčeného člověka.

Podstata působení spočívá ve vytváření motivační interakce klient – kůň – terapeut či vzájemné interakce mezi klienty. Terapeut může využívat skupinové dynamiky, sebereflexe pacientů, relaxace atd.

Kůň jako prostředník terapeutického procesu pomáhá terapeutovi u klientů s duševním onemocněním a psychickými potížemi:

• motivovat klienty ke změně,
• rozvíjet a aktivizovat kognitivní funkce, tzn. paměť, myšlení, řeč, koncentraci, pozornost,
• při sebepoznání a poznání svých možností, schopností, dovedností,
• jako zdroj emocionální podpory a aktivizace celého organismu jak po stránce fyzické (rozvoj motorických funkcí, dobrá koordinace pohybů), tak i psychické (pouhá součást nějaké řízené aktivity),
• v rámci práce ve skupině rozvoji sociálních dovedností (komunikace, kooperace mezi klienty, kůň sám vymezí hranice, kam mohou klienti při manipulaci s ním až zajít),
• v neposlední řadě má pro klienty kontakt s koněm i relaxační efekt, lze provádět i relaxační cvičení na hřbetě koně.

Principy a způsoby práce jsou opravdu podobné AVK, ale příběhy klientů jsou jiné, mnohem komplikovanější a těžší. Proto neexistuje žádné jednotné schéma, ale je třeba značná flexibilita, variabilita a nápaditost, protože každý z pacientů je jiný, je třeba vždy přistupovat individuálně.

Účinky HTP je prožitkovou (experienciální) psychoterapií, kůň vzhledem ke svým vlastnostem a charakteru zastává úlohu spoluterapeuta.

Kůň má, podobně jako člověk, rozvinutou sociální komunikaci, ale pravidla jejich společenského života jsou relativně jednodušší a jednoznačnější a tím i pro klienty čitelnější.

Když se s koněm dostáváme do kontaktu, stáváme se členem jeho „stáda“ ať si to chceme či nechceme připustit. Toho se využívá při navazování sociálních kontaktů a vazeb v rámci skupiny a při podpoře komunikace.

Prostřednictvím koně lze vytvořit důvěru k terapeutovi i okolí, odstranit úzkost. Klienti mají často obavu, jak bude kůň reagovat, zda bude dávat najevo, že mají nějaké tělesné nebo duševní nedostatky. Koně nedělají rozdíl mezi tím, co cítí a jak se chovají. Kůň se chová ke klientům podle toho, jak oni jednají s ním.

Nehodnotí jejich postižení, ale momentální postoje a chování v interakci s ním, nabízí jedinečnou příležitost zkoumat vlastní chování ne-konfrontačním způsobem, napomáhá rozvoji verbální i neverbální komunikace. Usnadňují změnit pohled na sebe sama i na jiné.

Díky práci prostřednictvím koně se terapeut snadno vyvaruje kritiky klientova neadekvátního chování, protože kůň nekritizuje, ale má své jasné potřeby.

Terapie může být individuální, nebo skupinová.

Péče o koně a jízdy probíhají nejčastěji ve skupině. Klienti se naučí pomáhat jiným i nechat pomáhat sobě (např. při dopomoci, držení nebo vedení koně apod.). Zacházení s koněm, společný zájem více klientů i kolektivní aktivita, pomáhají odstraňovat projevy agresivity i eventuálních antipatií.

Práce a koněm pozitivně působí na stimulaci kognitivních funkcí, klade požadavky na koncentraci pozornosti, paměť a rozhodnost při řešení různých netradičních situací. Toho se využívá pro trénink kognitivních funkcí právě v prostředí stáje a kontaktu s koňmi.

Práce s koněm svou atraktivitou a různorodostí nabízí mnoho možností pro tvorbu různých terapeutických metod. Klienti mohou s koněm pracovat ze země nebo na něm jezdit či cvičit, používat různé pomůcky, vymýšlet soutěže i rozšiřovat estetické zázemí stáje.

Chování koně vůči člověku zrcadlí jeho vlastní vztahové problémy, svou pozici si vedle koně i v životě musí každý vybojovat sám.

Zdrojem terapeutického působení není jen kůň sám, ale i atmosféra ve stáji a přístup personálu. Dominantní musí být trpělivost při práci s klienty. Zdůrazňuje se cílené zaměření terapie a individuální přístup ke klientům, a to i v rámci skupinové terapie.

Postupy při provádění terapie jdou podle metodického plánu od nejjednodušších k složitějším úkolům. Postup a jeho rychlost je úzce ovlivněn psychickým onemocněním klienta. Negativní roli může hrát vliv léků, špatná fyzická a psychická kondice aj. Dalšími faktory jsou aktuální stav klienta, věk, fyzická zdatnost aj.

Klienti nejsou nuceni do aktivit, ke kterým ještě nemají dostatečné schopnosti a dovednosti, mimo případy, kdy nátlak je přímo terapeutickým záměrem. Klienti nejsou nuceni k dokonalosti, většinou toho ani nejsou schopni. Důležitým aspektem terapie je spokojenost, odreagování klientů od svých problémů a podpora získávání sebevědomí.

Terapeut by měl být ke klientům trpělivý, hodně s nimi hovořit a naslouchat jim, vyhledávat situace, při kterých jsou klienti úspěšní. Klient by neměl ze stáje odcházet s pocitem prohry, kůň by mu neměl přinášet zklamání, protože pokud se klientům daří správně ovládnout koně, znamená to pro ně i vítězství nad sebou samým.

Možnost přicházet pravidelně ke koním do stáje a účastnit se programů představuje pro klienty významné zlepšení celkové kvality jejich života.