Fyzické tresty dětí – bití dětem škodí. proč se vyhnout fyzickým trestům? a jak jinak děti trestat?

Úvodní stránka › Přečtěte si › Témata měsíce › Téma měsíce Fyzické tresty dětí – bití dětem škodí. Proč se vyhnout fyzickým trestům? A jak jinak děti trestat?

Publikováno: 6. 1. 2014, aktualizováno: 24. 1. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

Nejeden dospělý si myslí, že trest je nejlepší výchovný prostředek. Vedle trestů fyzických rodiče používají také široký repertoár trestů psychických, často aniž si to uvědomují. Jde o tresty mírné i nejvíce bolavé, zanechávající v dětské duši nesmazatelné stopy. Jsou ale jakékoli tresty ve výchově současných rodičů skutečně nutné?

Obsah článku:

  • TRESTY JAKO VÝCHOVNÝ PROSTŘEDEK
  • TĚLESNÉ TRESTY A JEJICH VLIV NA DUŠI DÍTĚTE
  • LZE VYCHOVÁVAT BEZ TRESTŮ? 

Většina lidí si rodičovství volí jako plánovanou součást svého života, jako jeho naplnění, a bere ho jako určité poslání. Zdaleka ne každý si však uvědomuje, že být rodičem znamená především práci.

Navíc práci, kterou jsme si sami vybrali. A podle toho je třeba k dítěti a výchově přistupovat – jako v každém zaměstnání i tady je třeba věci promýšlet, důkladně se připravovat a zejména nepodléhat svým momentálním emocím ve chvílích, kdy přicházejí problémy.

Rodičovství není běh na krátkou trať, je to práce dlouhodobá a vysoce zodpovědná – coby rodiče svým chováním a přístupem k dítěti máme ohromný vliv na to, jaký dospělý z něj jednou bude. „K rodičovské roli patří, že vedu dítě k dospělosti, a ne že nechám své emoce, aby mnou volně cloumaly.

A že se mi to někdy nedaří, že mi to dítě kazí, no to je pravda, ale já jsem v práci a musím hledat jiný způsob,“ upřesňuje dětský psycholog PhDr. Václav Mertin.

Rodič tedy má být v ideálním případě laskavým průvodcem dítěte na cestě k dospělosti. K tomu nutně potřebuje zejména trpělivost, vytrvalost a důslednost, bez nichž si výchovu snad ani představit nelze. Dítěti je třeba věci stále dokola opakovat a je třeba smířit se s tím, že k rodičovství tento aspekt zkrátka patří.

Dalším předpokladem pro zdravý rozvoj dítěte, pro to, aby se na své cestě do dospělého světa naučilo, co je třeba, je dostatečné množství intenzivně prožitého času, který mu dáváme, a také to, aby dítě bylo přijatelně vyladěné.

Pokud doma věčně panuje dusná atmosféra, rodiče jsou na dítě téměř pořád naštvaní nebo s ním často nemluví, případně se domáhají poslušnosti prostřednictvím trestání, vyladění dítěte zcela jistě ideální nebude.

„Psychologie obecně preferuje to pozitivní, tedy principem je, že jako rodič jdu přes to pozitivní – aby dítě bylo naladěné, chtělo se učit, bylo ochotné poslouchat, a dokonce vnímat. A to nebude dělat, pokud bude zaťaté a naštvané,“ objasňuje Václav Mertin.

↑ nahoru

TRESTY JAKO VÝCHOVNÝ PROSTŘEDEK

Fyzické tresty dětí – bití dětem škodí. Proč se vyhnout fyzickým trestům? A jak jinak děti trestat?Mnoho rodičů místo toho, aby se snažili o maximální možný rozvoj svého dítěte, vidí smysl výchovy v tom, aby jejich dítě bylo poslušné. Jako by poslušnost dítěte byla nejvyšší metou. Tresty jsou pak pro rodiče prostředkem k dosahování poslušnosti. Jenže takto vychovávané dítě, byť navenek klidné a spokojené, si v sobě nese především touhu zavděčit se rodičům, ne dělat věci pro vlastní uspokojení. Spolupracuje s rodiči ze strachu, aby neztratilo vlastní bezpečí a lásku svých nejbližších, což je sice významné pro jeho vlastní sebepřijetí a sebehodnocení, ale pro zdravé utváření osobnosti je to nevhodné. Zejména hrozí, že období dospívání u takto vychovávaného dítěte bude naplněno vlnami velkého vzdoru a odporu vůči vnucené pozici poslušného. Ti nevzdorovití naopak reagují v dospělém věku submisivně, až závisle.

Proč jsou tresty první volbou rodičovské výchovy a proč si někteří lidé neumí výchovu bez nich představit? Psycholog Václav Mertin nabízí tuto odpověď: protože nic jiného je nikdo nenaučil, navíc v dnešní hektické době jim schází čas, aby si rozšířili repertoár výchovných a komunikačních prostředků.

Nelze opominout, že řada dospělých přitom řeší velice závažné problémy svého života – otázku vlastní zaměstnatelnosti, partnerské neshody, finanční, leckdy dluhovou situaci… Žijí tudíž ve stresu, a tak je všechno rozčílí, vyvede z míry.

Ve chvíli, kdy jsou v roli rodičů, by však nemělo dítě být hromosvodem jejich problémů a trestání důsledkem výbuchu vlastních nezvladatelných emocí.

↑ nahoru

Jaký je smysl trestu a co jím dítěti sdělujeme?

Jak je uvedeno výše – že trest je nejlepší výchovný prostředek, si mnoho lidí myslí zejména proto, že sami byli prostřednictvím trestů vychováváni. Dítě nedělá, co se od něj očekává, a tak je třeba ho potrestat. Dostane tím za vyučenou, „polepší se“ a příště už danou věc neudělá.

Takto nějak rodič používající trestání k „nápravě“ dítěte vidí mechanismus trestu (fyzického i psychického) a z něj pramenícího důsledku. Jenže funguje to opravdu takto? Co vlastně pro dítě trest znamená? „Když dítě trestáme, sdělujeme mu tím, že něco dělá špatně.

Dítě to ale vnímá tak, že mu v tu chvíli odpíráme lásku, že se mu děje křivda… A že by tresty vylepšovaly atmosféru doma, vzájemné vztahy? To se rozhodně říct nedá,“ myslí si dětský psycholog Václav Mertin.

Vnímání trestu dítětem se v neposlední řadě odvíjí od jeho věku, nicméně u jakkoli starého dítěte by se rodičovská výchova neměla zaměřovat na potrestání dítěte za to, že udělalo něco „špatně“. Vhodnější je dítěti opakovaně ukazovat, kde jsou hranice, a mít stále na zřeteli, že dítě není malý dospělý.

Nemůže tudíž spoustě věcí rozumět, vnímá svět optikou svého věku.

Nechce páchat škody, rozčilovat dospělé, podvádět – prozkoumává, chce se učit a dozvídat stále nové věci, poznávat… Nevnímá ovšem všechny důsledky svého jednání a nedoceňuje všechny možnosti, proto často vůbec nemusí rozumět tomu, za co a proč je v dané chvíli trestáno.

Trest lze nazírat jako nástroj k ovládání dítěte, který v něm zároveň ukotvuje jednoduchý socializační model, jenž na první pohled obsahuje logický kauzální mechanismus: něco jsem udělal – potrestali mě – jsme vyrovnaní.

Nemusí dále o ničem přemýšlet, naučí se znát, co bude následovat, když něco provede. Postupně si tak může zvykat na to, že porušuje domluvy i za cenu trestu („těch pár facek/ten zákaz televize mi za to stojí“).

V tomto kontextu se nabízejí v podstatě dvě reakce – dítě je přehnaně úzkostné, sebeobviňující se a v obavě z trestu začne lhát a podvádět. Na druhou stranu necítí žádnou potřebu nést za své chování zodpovědnost, žádné výčitky svědomí, že se nějak provinilo.

„Tresty jsou cesta ke zdokonalení lhaní, vymýšlení si, vyhýbání se zodpovědnosti. Starší děti už se v tom učí chodit, i v tomto mi tresty nepřipadají jako něco produktivního, vytvářejícího zdravou osobnost,“ dodává Václav Mertin.

Videorozhovor s PhDr. Václavem Mertinem, dětským psychologem

↑ nahoru

Role trestů a odměn jako výchovných prostředků

Tresty a odměny pro mnoho rodičů představují základní stavební kameny jejich výchovy, která je zaměřená na chybování a vychylování z pravidel. Efekt při použití těchto výchovných prostředků je okamžitý a jasně viditelný.

Trest je přitom sdělením, co v chování dítěte není žádoucí, dobré, správné (z pohledu dospělého), a má být „stopkou“ špatného chování, neučí však dítě, jak se chovat a jednat správně.

Odměna je pak „hodná sestřička“ trestu – díky ní se dítě učí, že když něco udělá (opět z pohledu dospělého) správně, bude odměněno – přízní rodiče, malým dárkem, bude moci dělat jemu příjemnou činnost, …

Fyzické tresty dětí – bití dětem škodí. Proč se vyhnout fyzickým trestům? A jak jinak děti trestat?Jestliže rodiče ve výchově používají tresty, je dobré vědět, že větší dopad budou mít v případě, kdy jimi budou šetřit. Totiž: je-li jakýkoli trest využíván přehnaně často, ztrácí význam. A co je podstatné – nejlépe trest funguje v kontrastu k pochvale, přičemž smysluplné chválení by mělo podle některých odborníků vysoce přesahovat trestání. Psycholog PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., v tomto kontextu zdůrazňuje, že „když je dítě zvyklé na poměr devět pochval ku jedné výtce, vnímá trest jako kognitivní disonanci a ta má sklon změnit jeho jednání směrem k lepšímu, k pochvalám. Jestliže je dítě zvyklé na tresty a poměr je devět trestů a jedna pochvala (například rodiče jsou mylně přesvědčeni, že za samozřejmosti se nechválí), pak dítě vnímá pochvalu jako něco nepatřičného a má sklon ji ignorovat. Dochází i ke zdegenerovanému vnímání trestu jako odměny – když mě trestá, tak si mě všímá a má mě rád, když mě netrestá, tak neexistuji…“ (http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/tresty.pdf).

Avšak i pochvala – pokud je užívána nepatřičně – v sobě nese riziko, že dítě nebude věci dělat kvůli vlastnímu uspokojení, kvůli sobě, ale pro potěchu svých rodičů, proto aby bylo pochváleno.

Přitom je obvyklé, že nekriticky chválené dítě přestává chvále věřit, „stává se nepochválitelným“ (jak uvádí psycholožka a rodinná terapeutka Kateřina Krtičková), ve starším věku má dokonce k pochvalám ze strany rodiče (nejčastěji matky) averzi a v období puberty má pak tendenci se vůči tomuto prvku bránit.

Jak tedy s pochvalou zacházet? Nejdůležitější je nechválit příliš často a za věci, které jsou už pro dítě samozřejmostí – chvalte za konkrétní věci; chválit by měli oba rodiče rovnoměrně (není výjimečné, že v rodině je matka ten, kdo příliš často chválí, a otec ten, kdo trestá); používejte vlídné komunikační prostředky (s vyloučením ironie a sarkasmu); nevyhýbejte se vlídnější formě kritiky; učte se nepřenášet na dítě svou vlastní zkušenost z dětství a mluvte s dítětem o tom, zda se cítí být oceněno, případně co mu vadí a chybí.

Z uvedeného vyplývá, že především je třeba snažit se o to, aby dítě nedělalo věci s vidinou trestu či odměny/pochvaly, ale aby mělo dobrý pocit z toho, že něco samo dokázalo, dovedlo danou věc do konce a podobně.

Buduje si tak pocity vlastní sebehodnoty a sebedůvěry, nezávisle na pocitech ostatních, je motivováno dělat věci z vnitřku, nikoli na základě vnějšího tlaku – pochvala dospělého pak může být příjemný bonusem.

Jako rodiče můžeme (a měli bychom) dávat dítěti zpětnou vazbu, povzbuzovat ho (účinná je pozitivní motivace), projevovat o něj zájem, oceňovat ho, verbálně vyjadřovat, co se mu povedlo – to jsou prostředky, které ve výchově slouží mnohem lépe než odměny či povrchní, nekritické pochvaly.

Jde ovšem o prostředky, které od nás vyžadují dostatek pozornosti vůči dítěti, vnímání jeho potřeb a každodenních pokroků a díky kterým dítě získává pocit, že je důležité a má svou hodnotu, že nejde o to, aby jen vyhovovalo našim představám.

↑ nahoru

Psychické trestání často bolí víc než facka

Fyzické tresty dětí – bití dětem škodí. Proč se vyhnout fyzickým trestům? A jak jinak děti trestat?Deptání dítěte odmítáním a samotou mnoho odborníků hodnotí jako mnohem závažnější, než je plácnutí, facka či dokonce i mírnější forma výprasku na zadek. Dětský psycholog Václav Mertin s tímto tvrzením souhlasí: „Kdybych byl nucen volit, raději bych dítěti dal na zadek, než abych ho psychicky týral. Útoky na psychickou integritu, výroky typu ‚seš úplně nemožnej‘, ‚no podívejte na něj, co on dělá‘, to si myslím, že je šílené. Dítě drží, co má dělat, ale ty následky…“

Budete mít zájem:  Vědomé stravování – co je to a proč takto začít jíst?

Psychické tresty bývají obecně považovány za méně škodlivé, neboť dítě u nich nezažívá fyzickou bolest, jako je tomu u trestů fyzických.

Právě z toho důvodu, že následky nejsou viditelné, mohou ale být psychické tresty škodlivější – jsou-li užívány systematicky, často zanechávají mnohem hlubší šrámy, které jsou skryté a mnohdy špatně rozpoznatelné.

Navíc je známo, že mezi psychickým trestáním dítěte a psychickým týráním může být velice tenká hranice, přičemž mnoho rodičů si devastující vliv svého chování vůbec neuvědomuje.

Zásadně může být ohrožen duševní vývoj dítěte a negativně se psychické týrání může projevit až v jeho dospělém životě (ve všech rovinách: partnerské a rodičovské, pracovní i v sociálních kontaktech). Důležitou roli zde hraje „nastavení“ dítě – jeho osobnostní předpoklady, temperament, odolnost – a také věk dítěte. 

Jaké tresty jsou nepřijatelné:

  • Vysmívání, ironizace, sarkasmus, zesměšňování

Psycholog: Ani pohlavek! Fyzické tresty dětí nemají žádný smysl ani účinek

Rákoska nebo řemen patřily k výchově dětí mnoha generací. Dnes už víme, že nemají žádný účinek. Dětem naopak i drobné fyzické tresty mohou i významně negativně ovlivnit jejich život. V rozhovoru to řekl psycholog Radek Ptáček. Dětem ale hrozí i další nečekaná rizika…

Dětství dnešních dětí není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A to i přesto, že jsou například fyzickému násilí nebo dětské práci vystaveny mnohem méně než v minulosti. Čelí úplně novým hrozbám, které dosud úplně neznáme a teprve se s nimi učíme pracovat.

Jejich paleta je opravdu pestrá. Od nových technologií a silného vlivu médií, přes tlak rodičů a škol na výkon. Ale též život v nadbytku, pasivitě a často až hypertrofované ochraně, která na děti může mít paradoxně úplně opačný efekt.

Světoví experti se v Praze radili, jak chránit děti

Kvůli těmto rizikům se do Prahy sjely stovky expertů z 83 zemí. Česká republika totiž hostila kongres Mezinárodní společnosti pro prevenci zanedbávání a zneužívání dětí (ISPCAN). Tento kongres se koná každé dva roky a letos se historicky vůbec poprvé odehrával ve střední Evropě, a to právě v Praze. Jeho podtitulem byla tentokrát ‚Ochrana dětí v měnícím se světě‘. 

‚Tím jsme chtěli vyjádřit, že současná ochrana dětí je dnes skutečně jiná, než bývala, protože jsou nová rizika, která děti ohrožují,‘ řekl spolupředsedající kongresu ISPCAN, psycholog Radek Ptáček.

Při této příležitosti poskytl Našemu zdravotnictví rozhovor, kde objasňuje, co dnešním dětem vlastně hrozí, jaká jsou rizika jejich dospívání a jak s nimi pracovat. Ukazuje se, že vyrůstat v 21.

století nemusí být vůbec jednoduché…

Jaké je vůbec dětství dnešních dětí? Je těžší než naše? A je vůbec nějak zásadně jiné?

Dětství jako takové je pořád stejné, mění se jen to, jak děti vychováváme a v jakých podmínkách. Od toho, že jsou lépe živené, že víme mnohem víc o tom, jak je stimulovat až po to, že jsou vystaveny novým vlivům a rizikům.

To se pak odráží i v jejich vývoji.

Můžeme říci, že kdybychom vedle sebe postavili dnešní děti a děti před sto lety, tak ty dnešní budou v řadě ohledů chytřejší, přestože na druhou stranu nebudou třeba tak manuálně zručné nebo fyzicky zdatné.

Jaká jsou největší rizika a nástrahy, které dnes dětem hrozí? A od koho nebo od čeho? Anebo kde?

Největší nástrahy jsou ty, o kterých ještě nevíme.

Stojíme na prahu velkého zlomu, kdy rodiče, kteří mají v současné době děti, se vlastně ještě sami učí používat prostředky a technologie, které jejich potomci považují za zcela samozřejmé.

Jde zvláště o používání výpočetní techniky: tabletů, mobilů, počítačů, ale také sociálních sítí. Používat je správně a bezpečně často neumějí ani rodiče a jestliže rizika nezná rodič, nedokáže před nimi ochránit ani své dítě.

Největší hrozby vidím tedy v těch věcech, o kterých ještě pořádně nevíme. Nemusejí to být jenom technologie, ale jsou to i aspekty stravy a životního stylu. Máme zde doslova epidemii dětské obezity. Dříve jsme si mysleli, že cukrovka druhého typu je výhradně nemoc dospělých, ale dnes už ji mají i děti. Těch nástrah, které neznáme, je hodně.

Nemají se dnes děti proti minulosti přece jen lépe? Já si ještě pamatuju učitelky, které nás tahaly za vlasy nebo pohlavkovaly. A my to jako děti trpěli, připadalo nám to normální a běžné. Dnes jsou snad děti třeba fyzickému násilí vystavovány méně, ať už ve školách nebo rodinách – anebo ne?

Skladba rizik, kterým jsou děti v současném světě vystaveny, se liší od těch, ve kterých vyrostli jejich rodiče. To, zda se děti mají dnes lépe, je otázkou kritéria.

Podle čeho to posoudíme? Tím, že jsou chráněny doma u televize a nedovolíme jim, aby si rozbily koleno venku v lese nebo na hřišti? Vztah k fyzickým trestům je v české společnosti stále problematický a řada rodičů bez problémů schválí i to, aby určitou formu použil i učitel.

Dostali jsme se k fyzickým trestům. Debata o nich celkem spolehlivě dělí společnost na jejich zastánce a odpůrce. Nemluvme o rákosce nebo řemenu, ale má vůbec v nějakém věku dítěte smysl třeba pohlavek?

Rozhodně nemá. Toto téma budí v naší společnosti velké emoce. Ale podívejme se na tu otázku prostřednictvím vědy a etiky mezilidských vztahů.

Zaprvé věda: máme k dispozici velké longitidunální studie, které studují i padesát let a více, jestli se lidé, kteří v dětství zažili nějakou formu fyzických trestů, v nějakých ohledech liší od těch, kteří tresty nezažili.

Zcela jednoznačně a naprosto bez výhrad všechny tyto studie dokladují, že lidé, kteří byli v dětství vystaveni jakékoli formě fyzických trestů, tedy i trestům mírným, jsou v dětství i dospělosti ohroženi řadou specifických rizik.

Od psychických v podobě problémů se sebevědomím, výskytem duševních poruch, přes problémy vztahové – například tendenci častěji se uchylovat k agresivnímu chování v blízkých vztazích, až po vyšší tendenci k sociálně rizikovému chování. Toto jsou prostě fakta.

A to hledisko etiky mezilidských vztahů?

V současnosti se setkáváme s řadou kampaní proti násilí – například proti násilí na ženách, na seniorech, na pracovišti a tak podobně. Co kdybychom si ale řekli, že násilí v naší společnosti nebudeme akceptovat vůbec, a to jakékoliv podobě? A udělali jednu velkou kampaň proti jakémukoliv násilí?

Situace v naší společnosti je opravdu zvláštní. Ptali jsme se například žen vysokoškolaček, co by udělaly, kdyby je partner uhodil. Více než šedesát procent z nich bez rozmyslu řeklo, že by z takového vztahu ihned odešlo a druhá půlka řekla, že by mu to vrátila.

Na druhou stranu většina z nich považuje fyzické tresty ve výchově za odůvodněný prostředek. To otevírá situaci velmi nerovnoměrného vztahu dítě-rodič, kde je dítě vystaveno fyzickým trestům, na které žádným způsobem nemůže reagovat. Nemůže se v tomto smyslu vlastně chovat přirozeně, tak jako každý z nás dospělých.

Nemůže odejít, ani to dospělému vrátit. Musí to pouze tiše strpět.

Kdybychom alespoň mohli říct, že fyzické tresty mají nějaký efekt, tak budiž. A nejsou to pouze studie.

Většina rodičů, a jsou to už tisíce klientů, kteří mojí ordinací prošli, obvykle dojde k poznání, že fyzické tresty v dlouhodobém horizontu prostě nefungují.

Fyzický trest jako výchovný prostředek není účinný. Může předejít výskytu nevhodného chování v dané situaci, ale nikoliv dlouhodobě.

Já jsem si teď představil třeba situaci, kdy vám dítě málem vběhne pod auto a vy mu dáte na zadek, aby si to pamatovalo. Ani tohle nefunguje?

Funguje na co? Jestliže jde o dítě bez nějakých výchovných obtíží, daleko účinnější bude věcné vysvětlení nebo ukázání, co by přesně mělo nebo nemělo dělat. To je výchova.

Jestliže jde ale například o dítě s ADHD nebo poruchou chování, tak dítě můžete fyzicky trestat, jak chcete, stejně to nebude účinné. Navíc nižší schopnost kontroly chování je projev některých vývojových poruch, a proto dítě za ně nemůžete trestat.

Je to stejné jako kdybyste bili dítě s lehkou mozkovou obrnou za to, že kulhá. Ničemu to nepomůže, jen to dítě trestáte za něco, za co nemůže.

Jak tedy děti trestat? A má být vůbec trest součástí výchovy?

Součástí výchovy musí být trest i odměna. Z empirických výzkumů i naprosto běžné praxe víme, že negativní zpětná vazba, tedy trest v upevňování žádoucího chování, nefunguje tak jako zpevňování pozitivní. To je s absolutní jistotou prokázané u myší, psů, opic a samozřejmě i u lidí. Vychovávat bychom tedy měli vždycky pozitivním zpevňováním žádoucího chování.

Jestliže ale rodič vyhodnotí jako jediný možný výchovný prostředek trest, tak ten musí být pro dítě předvídatelný, srozumitelný a musí plnit určitou výchovnou funkci. Dítě musí vědět, že určité chování může být spojené s trestem, který má jasnou podobu a trvání.

Vždy by to mělo být ideálně předem domluvené. Jen tak to pro dítě může mít odpovídající výchovný efekt. Nejčastější formou trestu může být odnětí nějaké výhody nebo požitku. Když je to třeba tříleté dítě, tak bezprostředně něco nedostane, nepustí se mu večerníček.

Čtrnáctileté dítě zase snese to, že třeba dva dny není mobil.

Takže říkáte: raději odměňovat a když už trestat, tak odnětím nějaké výhody…

Přesně tak. Fyzický trest je psychologicky srozumitelný, nikoliv ale akceptovatelný, z jednoho jediného důvodu, a to je ventilace emocí rodiče, protože jinou funkci prostě nemá.

Žádná jiná omluva pro fyzické tresty neexistuje. Fyzický trest je vždy projevem selhání rodiče. Když už nevím jak dál, tak dám dítěti na zadek.

Nicméně i tady si rodič musí rozhodnout, jestli je vhodné, aby si ventiloval svoji frustraci na vlastním dítěti.

Na letošním světovém kongresu ochrany dětí byli odborníci z 83 zemí světa. Fyzickým trestům bylo věnováno hodně prostoru.

Bylo nesmírně podnětné vidět, jak profesionálové z celého světa mají naprosto jasný a jednotný názor: „Žádná forma fyzických trestů, a to v jakékoliv intenzitě, do výchovy nepatří.

“ Pak se podíváte mezi domácí odborníky, kde někteří z nich dopady fyzických trestů velmi bagatelizují, jiní dokonce schvalují.

Souvisí násilí na dětech nějak s chudobou nebo sociálním vyloučením?

Zcela jistě. Nicméně násilí na dětech je pácháno v různých podobách ve všech částech světa. S chudobou jsou spojené i nejrůznější formy zanedbávání a zneužívání dětí.

Nutno říci, že samotná chudoba ovšem není prediktorem nevhodného chování k dětem. Týrány a zneužívány jsou i děti v rodinách s vyšším společenským statutem.

Bohužel platí to, že čím vyšší je sociální statut rodiny, tím propracovanější může být forma týrání a zneužívání.

Je u nás hodně sociálně vyloučených nebo chudých dětí? Jak je to poškozuje? A co s tím?

Budete mít zájem:  Může vás vitamin d ochránit před koronavirem a nemocí covid-19?

V České republice je celá řada sociálně vyloučených rodin. Stát a neziskové organizace se snaží, ale bohužel stále chybí nějaký jasnější systém. Dětství prožité ve vyloučené lokalitě, komunitě nebo rodině významně ohrožuje celý život dítěte.

Děti se nenaučí jakým způsobem fungovat v běžné společnosti, jak si najít práci, jak udržovat funkční vztahy a řadu dalších věcí. Pokusy s inkluzí takových dětí se velmi často setkávají s velkým nepochopením.

Ze světa, ale jednoznačně víme, že je to jediný efektivní nástroj, jak děti ohrožené sociálním vyloučením zapojit do běžného sociálního fungování.

Je vhodné děti od špatných rodičů vytrhávat?

Odebrání dítěte z rodiny se děje po celém světě, ale měl by to být institut, který má dítě ochránit před bezprostředním nebezpečím, kdy už nelze jednat jinak. V České republice je to zcela jednoznačně institut nadužívaný.

Jsou případy, kdy se dítě odebírá z rodiny pouze kvůli špatným sociálním podmínkám. A v takovém případě je odebrání mnohem větším ohrožením vývoje a dospělého života dítěte, než kdyby to dítě zůstalo v nevhodných podmínkách.

To nejdůležitější pro dítě je totiž intenzivní emoční vztah s rodičem.

Jaké může mít následky na dítě vytržení z rodiny?

Velké. Dosud jsme se domnívali, že to nejhorší pro dítě je prožití krátkého a intenzivního traumatu jako je třeba zneužití, dopravní nehoda nebo podobná událost.

Dlouhodobé výzkumy ovšem ukazují, že ve vývoji dětí je daleko problematičtější kumulace veškerých prožitých negativních zkušeností.

Mezi ně patří jak velké zásahy do života dítěte jako je týrání a zneužívání, odtržení od rodičů, dlouhodobá institucionalizace (péče v ústavech) nebo rozvod rodičů, tak věci, které často ani nevnímáme. Právě jako jsou fyzické tresty a emocionální zanedbávání.

Posunujeme se někam? Ubývá u nás dětských domovů a kojeneckých ústavů? 

Ochrana dětí je v České republice na velmi vysoké úrovni.

Děti ve srovnání se zbytkem světa u nás jsou relativně dobře živené, mají relativně dobrý přístup ke vzdělání, nejsou obětí dětské práce, téměř o všech dětech stát nějakým způsobem ví a dovede velmi účinně zasáhnout, když se něco děje. Taková úroveň ochrany dětí je skutečně výsadou těch nejrozvinutějších zemí na světě. Nicméně právě mezi těmi rozvinutými se posunujeme velmi pomalu.

Česká republika je na špici zemí, které mají nejvíce dětí v institucionální péči a poměrně vysoký počet nedostatečně odůvodněných odebírání dětí z rodin.

Frekvenci i způsob umísťování dětí do ústavní péče, a to v jakémkoliv věku a obecně přístup k této problematice hodnotím jako krajně alarmující a pro rozvinutý svět absolutně nepochopitelný.

Odpovědní odborníci, politici, ale i běžní lidé by se měli probudit a tuto situaci neodkladně změnit. 

Dětství prožité v ústavní péči je v řadě případů rozsudkem o podstatnému selhání v dospělém životě. Není to ale otázka pouze samotných dětí, ale též státu. Je to mimořádně nákladný systém, který odčerpává obrovské prostředky, které by jinak mohly být směřovány do podpory selhávajících rodin a tím i smysluplného rozvoje společnosti.

Jste spolupředsedajícím celosvětového kongresu ISPCAN. Jak významnou událostí je kongres?

Jde o kongres největší odborné společnosti na světě, která se zabývá ochranou dětí – International Society for Prevention of Child Abuse and Neglect, která sdružuje tisíce odborníků napříč celý světem.

Tato společnost jednou za dva roky pořádá celosvětový kongres. Letos je poprvé v Praze a poprvé i ve střední Evropě.

Myslím si, že se to v tomto století už nebude opakovat, takže jde i pro Českou republiku o velmi významnou událost.

Na kongresu se schází stovky odborníků, kteří se zabývají ochranou dětí. Jsou to psychologové, lékaři, právníci, sociální pracovníci, ale i zástupci některých dalších profesí. Řešena jsou vždy aktuální témata ochrany dětí.

Letošnímu kongresu jsme dali podtitul ‚Ochrana dětí v měnícím se světě‘.  Tímto jsme chtěli vyjádřit, že současná ochrana dětí je dnes skutečně jiná, protože se začíná objevovat řada rizik, o kterých pořádně ještě nevíme.

 

Konference ISPCAN (International Society for Prevention of Child Abuse and Neglect/Mezinárodní společnost pro prevenci, týrání, zneužívání a zanedbávání dětí) se konala ve dnech 1. – 5. září v Praze.

Doc. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.: docent lékařské psychologie, klinický psycholog, soudní znalec a vedoucí oddělení vzdělávání České lékařské komory (ČLK). Dlouhodobě se zabývá nejširší problematikou dětské a forenzní psychologie. Působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a University New York in Prague.

Publikoval více než 150 původních odborných prací v domácích i zahraničních odborných časopisech, které dosáhly přes 1000 citací v domácí i světové vědecké literatuře. Je odborných ředitelem občanského sdružení Národní institut pro děti a rodinu. Je řešitelem nebo spoluřešitelem řady vědeckých grantů i projektů v sociální oblasti.

Je také členem redakčních rad několika významných vědeckých časopisů.

David Garkisch

Foto: Pixabay, CC0

Jak správně trestat dítě

  • Markétka (3 roky) se na plastové motorce řítí k vozovce a nereaguje na matčino volání, ignoruje zákaz. Matka ji dohoní a za trest plácne.

Domnívám se, že taková reakce rodiče je nevhodná a dokonce nebezpečná.

Může se totiž stát, že pokud někdy v budoucnu dojde k podobné situaci, bude se Markétka snažit matce o to více ujet. Následky mohou být až tragické. Na místě je Markétce motorku sebrat a čapnout ji za ruku. Poté vysvětlit.

Napříště řešit preventivně a podle povahy a vyspělosti Markétky: buď vůbec motorku v blízkosti silnice nepoužívat, či si nechat od dítěte popsat, jak se na motorce bude chovat, kde zastaví. Natrénovat.

  • Martínek (3 roky) se dívá na pohádku na počítači. Po skončení žádá další, a když otec odmítá, syn do počítače vztekle třískne dřevěným autíčkem. Otec se zlobí, vyčítá synovi, že počítač rozbil. „Já sem nic nerozbil! Ty sám sis ho rozbil!“ křičí Martínek na tátu, načež sebou plácne na zem a ječí.

Mnozí rodiče reagují v takové situaci fyzickým či psychickým trestem: dítěti naplácají, trestají je mlčením, ignorací, nálepkami „zlobivce“, „násilníka“… Otec Martínka zareagoval jinak, lépe: „Martine, já se zlobím!“ řekl a naštvaně odešel. Po chvíli synovi vysvětlil, proč je rozbitý počítač takový problém, a že to mimo jiné znamená i to, že než se mu podaří počítač opravit/nahradit, nebude možné pohádky pouštět.

  • Ondra (14 let) si přeje stejný telefon, jako má otec. Ten mu vysvětluje, že mu telefon koupí, ale levnější, který pro jeho potřeby bohatě stačí. Kluk se naštve a v afektu mrští tátův telefon o stěnu.

U takto velkých dětí se rodiče již méně uchylují k fyzickým trestům, zato však zakazují oblíbené činnosti, nařizují ty neoblíbené, nadávají, vyčítají, mentorují. Vhodnější je projevit své emoce: „Zlobím se, jsem naštvaný…“ a nechat dítě ztrátu alespoň částečně nahradit – podílet se finančně z kapesného, domluvit se na „brigádě“ v domácnosti (mytí oken apod.).

Přirozené důsledky

V žádném z popsaných případů nebylo třeba (a ani vhodné) dítě trestat. Stačilo jen nechat působit přirozené důsledky jeho chování:

  • Markétka neumí zastavit – nemůže mít motorku u silnice.
  • Martínek rozbil počítač – táta se zlobí, a pohádky nějaký čas nebude na čem pouštět.
  • Ondra rozbil tátův telefon – bude se podílet na jeho náhradě. 

Přirozené důsledky logicky vyplývají z toho, co se stalo, zatímco tresty nemusejí s tím, co se stalo, nijak souviset. Pokud bychom Ondrovi zakázali například jízdu na kole, byl by to trest. Kolo nijak nesouvisí s tím, co udělal.

Moderní výchovná literatura přirozené důsledky houfně doporučuje, a je to dobře. Pomáhají dětem poučit se ze svých činů a děti je přitom berou výrazně lépe než tresty. Chci však upozornit na to, že ani tato metoda není všespásná, jak někteří autoři tvrdí, a že občas jde o rozdíl čistě ve způsobu sdělení.

Markétce můžeme říct: „Za trest, že jsi mě neposlechla, ti tu motorku seberu!“ Anebo: „Markétko, zdá se, že ještě neumíš zastavit u silnice, a já mám strach, že by se ti mohlo něco stát. Raději budeme zatím jezdit jen po parku.“

Podobně pokud se dítko nepřezulo, můžu vztekle vykřiknout: „Tak tohleto si, milánku, pěkně vytřeš. A za trest žádnej počítač!“ Anebo můžu říct: „Jejej, tvoje blátivý stopy vedou až nahoru… co s tím uděláš?“ Z faktického hlediska to pravděpodobně dopadne stejně: dítě dům z větší části vytře a na počítač mu prostě nezbude čas. Jeho emoce však přitom budou zásadně jiné.

Též hranice mezi „přirozenými důsledky“ a „tresty“ není vždy jednoznačná. Když například dítěti půjčím svůj telefon a ono se k němu bude chovat nevhodně (malé s ním například bouchá do stolu, velké na něm provádí zakázanou činnost), je přirozeným důsledkem, že mu telefon seberu.

Ovšem na jak dlouho? Na deset minut, než se zklidní? Nebo raději na hodinu? Na den? Na týden? Navždy? Zda se jedná o přirozený důsledek, nebo trest, záleží na tom, jak to cítíme: bojíme se ještě, že je telefon/dítě v ohrožení? Nebo máme jiné důvody? Dítě to navíc může vnímat docela jinak.

Aby se dítě mohlo ze svého chování poučit, je třeba, abychom nechali přirozené důsledky působit. Není vhodné Martínkovi hned zajistit nový počítač a Ondra by se na náhradě podílet měl.

Často je ovšem na místě přirozené důsledky mírnit, nenechat je dopadnout plnou vahou.

Bylo by například příliš tvrdé, kdyby měl Ondra nahradit tátovi telefon zcela – a kvůli jednomu nezvládnutému afektu tak přijít o kapesné na dva roky.

Když je trest na místě

  • Ondra, o kterém jsme již mluvili, je poslední dobou velmi drzý, zejména na matku. Když ho odmítla pustit na jistou „pařbu“, řekl jí, že je kráva a že se na ni může vys…

Matka stojí jako přimražená, neví, co dělat.

V tu chvíli přichází otec a chytá syna za košili v místě hrudní kosti. S pohledem přímo do synových očí říká: „Tak takhle se k mámě chovat nebudeš!“ a odmrští syna tak, že spadne na zem.

„Místo pařby sekáš trávník a přerovnáváš dřevo,“ dodává otec a odchází.

Můžeme pochopitelně hloubat nad tím, že matka sama si neměla nechat synovo chování líbit; můžeme uvažovat, jestli rodiče výchovně neselhali už někdy dřív. Můžeme spekulovat, oč lepší by bylo, kdyby se otec zdržel fyzické agrese. Nicméně osobně v tomto případě zdvihám palec nahoru: otcova reakce, včetně fyzické stránky a uděleného trestu, mi přijde zcela na místě.

Budete mít zájem:  Top 10 nejzdravějších olejů na vaření – které v kuchyni přivítat s otevřenou náručí?

Občas se stane, že chování dítěte vyžaduje trest. Uvedu proto několik zásad, které je vhodné při výběru trestu dodržet:

  • Dítě by vždy mělo vědět, za co je trestáno.
  • Trest by měl být adekvátní – tedy citelný, ale ne příliš tvrdý.
  • Určitým typům trestů bychom se měli vyhnout.

Nevhodné tresty

A za trest žádný kolo! – Trest by neměl frustrovat potřeby dítěte. Nevhodné jsou tedy například tresty výrazněji omezující pohyb venku či kontakt s kamarády.

Tabu by měly být tresty, jež dítě fyzicky poškodí.

Tabu by měly být psychické tresty:

  • Ty máš fakt obě ruce levý! V životě nic nedokážeš. – Výsměch, ironie, sarkasmus, ponižování, zesměšňování… to vše je velký útok na sebevědomí dítěte a může mu způsobit vleklé potíže. 
  • Jednou mě přivedeš do hrobu! – Dlouhé vyčítání, vyvolávání neúměrných pocitů viny. 
  • Jen počkej, až přijde táta! – Strašení a udržování dítěte v nejistotě je velmi traumatizující. Navíc se rodič sám shazuje: vlastně říká, že si sám neporadí, a tak volá někoho dalšího – někdy „jen“ druhého rodiče, jindy třeba čerta. 

Velmi znejisťující je též mlčení, nereagování, ignorace dítěte. Samozřejmě, že pokud jsme na dítě naštvaní, máme právo komunikaci s ním omezit a nereagovat tak vstřícně jako obvykle. Pokud se však uchýlíme k dlouhému ledovému mlčení a záměrné ignoraci, je to z naší strany výrazně v nepořádku.

Je príma, když se výchova daří tak, že rodiče k trestům nemusejí nikdy sáhnout. U některých dětí však nastávají momenty, kdy by bylo výchovným selháním trest neudělit. Pak je důležité zvolit trest vhodný a přiměřený.

Je lepší dát dítěti na zadek, anebo diskutovat o tom, co je nebo není v jeho zájmu? Peter Pöthe: Existuje správná výchova?

…psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného →

Bít, či nebít? Tři hlavní důvody, proč je vhodné a užitečné bít děti!

Sofistikovaní teoretici říkají, že fyzický trest je rychlá a účinná zpětná vazba pro dítě, že udělalo něco nepěkného nebo nebezpečného.

Název článku je samozřejmě pouhá provokace. Na Rodičovské lince jsme se jednomyslně shodli, že s bitím dětí jakožto výchovnou metodou nesouhlasíme, a rodičům, kteří své děti trestají fyzicky, budeme nabízet i jiný výchovný přístup.

Jsme zastánci názoru, že uplatňovat vůči dítěti fyzické násilí není nutné, ale naopak může škodit, chceme-li vychovat řádného, šťastného a sebevědomého člověka. Mnoho lidí, včetně některých odborníků, však fyzické tresty hájí a doporučuje.

Proto jsem se rozhodla, že se podívám na důvody, které pro své přesvědčení uvádějí.

Při přípravě tohoto článku jsem přečetla spoustu internetových diskusí na toto téma, vyslechla nebo zhlédla několik rozhlasových a televizních debat a přečetla řadu článků. Stále znovu mě ohromovalo (a rozčilovalo), čím zastánci a propagátoři fyzických trestů argumentují.

Sofistikovaní teoretici říkají…

Fyzický trest je rychlá a účinná zpětná vazba pro dítě, že udělalo něco nepěkného nebo nebezpečného. Rychle odezní, dítě se poučí, můžeme jít dál. Je to lepší, než dítě psychicky týrat odmítáním, vyčítáním, nadáváním, ponižováním apod.

Případně mu stále dokola zdlouhavě vysvětlovat, že TOHLEse nedělá! Často využívaným příkladem je dítě vbíhající do vozovky. Rodiče dítě milují, trestají je s láskou a dítě to dobře chápe. Tlučou ho jen proto, aby přestalo dělat chyby a poučilo se.

Součástí tohoto názoru jsou i různá doporučení, aby rodiče trestali děti s rozvahou, ne příliš často (např. ne častěji, než jednou za měsíc!), jen od (nebo do) určitého věku a na určitá místa na těle.

S dítětem by si měli vyjasnit, proč dostává výprask, upozornit ho předem, že „dostane“, když neposlechne a další dobře míněné rady.

Takové názory zastávají a prezentují i někteří odborníci. V něčem jistě mají pravdu. Problém je v tom, že v mnoha případech to takto prostě nefunguje – proto teoretici. Některé děti – zejména ty malé – opakují „nevhodné“ chování, i kdybyste je umlátili, protože zkrátka ještě nedorostly do patřičné zodpovědnosti a často vlastně nevědí, co je správné. Potřebují spíše jasné vedení a ochranu před nebezpečnými situacemi. Kromě toho se rodiče v mnoha případech stávají při bití pro své dítě monstry, která nejen bijí, ale i nadávají, vyhrožují a ponižují (tedy ubližují nejen fyzicky, ale i psychicky). Jsou totiž v emocích, protože míra jejich trpělivosti, často zdánlivá, přetekla. Neztrácejí čas vysvětlováním, neberou v úvahu věk svého dítěte, ale zcela spontánně uplatňují své rodičovské právo usměrnit dítě způsobem, který je podle jejich přesvědčení obecně přijímaný a podporovaný (říkají to přece i odborníci a politici!). Ke slovu přicházejí rčení, která se v diskuzích na internetu často opakují – „Škoda rány, která padne vedle“, „Řezat, řezat a řezat!“, „Lepší jedna dobře mířená facka než dlouhé vysvětlování.“ Takže – rozhlédněte se, prosím, kolem sebe – vidíme maminku, jak křičí a tluče dítě, které se zmáčelo v louži, praštilo jiné dítě lopatkou. Otce, který řeže batole v záchvatu vzteku (ve vzteku jsou oba), fackování dítěte, které odmlouvá nebo je „drzé“, výprask tříleté holčičce, že se počůrala. A k tomu slyšíme – jsi úplně nemožnej, já se z tebe zblázním, počkej doma, přestaň řvát nebo ti ještě přidám! Samotný fyzický trest v sobě kromě fyzické bolesti nepochybně nese pro dítě prvek ponížení a bezmoci, i když je vykonán s „rozvahou a láskou“, natož když přichází nečekaně a bez zřejmého (pro dítě) důvodu.

Méně sofistikovaní teoretici říkají…

Když dítě zlobí, musí být potrestáno, a bez fyzického trestu to nejde. Fyzický trest učí děti respektu k dospělým a kromě toho je zoceluje(!). Když dítě fyzicky netrestáme, dělá si co chce, nikoho a ničeho se nebojí a před ničím se nezastaví. Roste pro kriminál.

Zastánci tohoto argumentu ztotožňují nepřítomnost fyzických trestů s bezhraniční výchovou, což je samozřejmě nesmysl. Nechat děti, aby si dělaly co chtějí, není dobrý přístup, ale právě v rodinách s bezhraniční, nedůslednou výchovou bývá fyzické trestání běžné.

O tom jsem se při své práci mnohokrát přesvědčila. Výzkumy potvrzují, že mezi násilníky a lidmi, kteří páchají násilnou trestnou činnost je převaha těch, kteří byli v dětství fyzicky trestáni a často i nepřiměřeně.

Vést děti k respektování pravidel, usměrňovat je, nechat je nést následky za chyby (případně je i napravovat) lze očividně i bez fyzických trestů, na základě jasných hranic, podpory, povzbuzování, oceňování úspěchů, a také posilováním zodpovědnosti.

Že se úspěšné dovedení dítěte do dospělosti bez výprasků obejde, dokazují statisíce, milióny lidí, kteří takto byli vychováváni. Jejich chování je v normě, mají kvalitní vztahy a svých rodičů a ostatních lidí si váží.

Empirici a staromilci říkají…

Funguje to po tisíciletí, i Bible to schvaluje a doporučuje, i mě rodiče bili a jsem jim za to vděčný. Odvolávají se na minulost, na obecnou nebo osobní zkušenost.

K tomu se druží i pseudoargumentace, která se nesnaží vysvětlovat mechanismus působení fyzických trestů, má spíše charakter obecných proklamací a uplatňuje se vždy, když se rozvíří diskuse o možnosti zákazů fyzických trestů zákonem.

Jde o tvrzení typu: Stát by měl do rodiny zasahovat co nejméně! Nikdo nám nebude předepisovat, jak máme děti vychovávat! Rodiče nejlépe vědí, jak se svými dětmi zacházet! Tito staromilci, kteří mimochodem nepochybně využívají všech výdobytků civilizace včetně nejrůznějších lidských práv a považují je za samozřejmé, lpí zkrátka na odvěké výsadě (ba dokonce povinnosti) rodičů použít fyzické násilí vůči svým dětem, pokud se něčím proviní. A basta!

Protiargument je obdobný, jako v předcházejícím bodě.

A vlastně bych to obrátila – proč, když je zřejmé, že lze dítě dobře vychovat bez fyzických trestů, jsou stále děti vystavovány ponížení, fyzické bolesti a strachu? Děti nežijí pouze v prostředí svých rodin, kulturně daná a v minulosti přirozená autorita rodičů vzala za své, svět, do kterého vstupují, je velmi složitý (mnohem složitější než dříve) a klade spoustu nástrah.

Navíc, čím jsou děti starší, tím více (někdy už v mateřské škole) získávají povědomí o svých právech a tím spíše negativně vnímají jejich porušování. V takovém světě děti potřebují především laskavé, pevné, srozumitelné a spravedlivé rodiče, kteří je přijímají i s jejich chybami a učí je se v něm zorientovat a fungovat.

Proč není dobré obhajovat fyzické trestání dětí?

Aby bylo jasno, nemyslím si, že jakýkoliv fyzický trest způsobí, že z dítěte vyroste narušený jedinec. Do internetových diskusí se zapojuje také spousta lidí, kteří litují, že svoje dítě zbili, vnímají to jako své selhání a projev bezmoci a bezradnosti. Nejčastějším uváděným důvodem je vztek, zkrat, nějaká „poslední kapka“ atd.

Nesouhlasí s fyzickými tresty, často i proto, že sami byli nepřiměřeně trestáni, ale nedokázali si pomoci. To se prostě stává. I tam, kde fyzický trest je součástí rodinné kultury, pokud ovšem nemá charakter promyšleného rituálního týrání, vyrůstají zdraví dospělí.

Není to však vlivem „blahodárného“ účinku fyzického trestu, ale naopak díky jinak zdravým a respektujícím vztahům a dobře nastaveným pravidlům.

Pokud jsou však fyzické tresty veřejně obhajovány, umně zdůvodňovány a propagovány (a to se stále čas od času děje), pak je to voda na mlýn jak pro rodiče, kteří své děti týrají, tak i pro ty, kteří se nad výchovou příliš nezamýšlejí, nejsou schopni vnímat chování svého dítěte v kontextu jeho vývoje, nehledají jiné cesty, jak je usměrňovat, a fyzický trest je pro ně často jediným způsobem, jak se umí s nevhodným (z jejich pohledu) chováním svého dítěte vypořádat. Právě proto tak běžně vidíme situace, které jsem o pár odstavců výše popsala. A jsou to, bohužel, situace skutečně tak běžné, že už se ani nezamýšlíme, zda vidíme přiměřený trest nebo týrání dítěte. A hranice mezi tím je velmi tenká!

zdroj: http://www.rodina.cz/clanek11283.htm

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *