Při pohledu na svou malou dcerku, která si prohlíží nový Čtyřlístek, kde už asi po stopadesáté Fifinka peče, kuchtí a připravuje pro „kluky“ sváču, zatím co jí Myšpulín moudře nabádá, ať raději tentokrát zůstane doma, že je to v lese (na výpravě, na zámku, apod.
) pro ní moc nebezpečné, mě děsí skutečnost, že ač se v Čechách od roku 1989 změnilo ledasco, jeden typický jev se ve zdejší kultuře křečovitě drží a ne a ne od něj upustit – česká vzorno-žena – Měl by to být pojem s vlastní stránkou na Wikipedii.
Je upravená, i po porodu 2 dětí („samozřejmě bez epidurálu, k čemu taky epidurál, že, naše matky to taky vydržely“) je štíhlá jako proutek, její dětičky kolem ní pobíhají ve svých kotníkových kožených zdravotních botkách, z tašky tasí jednu krabičku za druhou plnou nakrájených jablek, ředkví apod.
, mezi tím vyřídí telefony ohledně rekonstrukce koupelny, přitáhne domů nákup, uvaří večeři (samozřejmě včetně polévky), uloží děti, uklidí byt, pomiluje se s manželem, vyžehlí prádlo („nač sušičku, já u žehlení relaxuju“), ráno nechá muže vyspinkat a sama vezme děti na vyjížďku na kole, atd… Sci-fi? Bohužel ne. 
Ještě 22 let po sametové revoluci, kdy se mnohdy tváříme jako pupek Evropské unie je český feminismus v plenkách. Jak by také mohl být jinde, když i mediálně slavné české ženy, které bezpochyby feministkami jsou, při rozhovorech na toto téma začínají vždy větou „já teda nejsem vůbec feministka, ale…“ – co si lidé myslí o tom jak vypadá taková feministka? Neoholená ranařka, která plive na vše čeho se muži dotknou? Mám pro vás novinku: my všechny, které se jen trochu dělíme se svými muži o chod domácnosti, které pracujeme i když máme malé děti, které se svými muži diskutujeme, sdílíme – my všechny feministkami jsme. Tak proč se to bojíme vyslovit nahlas? Problém je, že nám tu chybí vzory.
Nestačila jsem se divit, když Barbora Tachecí navštívila show Jana Krause a ten postavil celý rozhovor na tématu, že paní Tachecí řídí rádiovou stanici a pejorativně se jí vyptával, zda má doma nepořádek a co ještě ráda řídí (chápejte, žena co ráda šéfuje a je dobrá v řízení takového velkého subjektu musí být prostě agresivní kráva, která uzurpuje svého muže a měla by se tudíž ukřižovat, upálit, hlavně aby si z ní proboha někdo nevzal příklad!) Proč se významných žen, které mají za sebou ve svých oborech obrovský kus práce, stále ptají v časopisech na recepty na štrúdl a v případě že mají děti , tak se novináři opatrně ptají kdo jim tedy ty děti hlídá, když pracují – šťastlivci odpoví, že mají dvě perfektní sady prarodičů, kteří fungují na 200 procent, další skupina žen tiše zašeptá, že má jakousi chůvu, ale říkají to s podobným tónem hlasu, jako kdyby právě přiznaly pohlavní chorobu, a třetí skupinka (lhářky) odpoví že by nikdy svoje milované dítě nenechaly s nikým cizím, že si prostě vystačí s manželem, že se různě střídají, a že tedy jejich Pepík/Fanda/Tonda děti výborně umí hlídat. Hlídat?! Pardon, ale copak je manžel nějaká chůva, které platíme za to, že s dětmi tráví čas? Když jsou děti se svou matkou, říkáme snad, že je „hlídá maminka“?!
Stále totiž tady platí, že dítě, domácnost, pořádek apod. jsou záležitosti ryze ženské.
Mám sice kolem sebe spoustu moderně smýšlejících párů, ale i když si Mirek od Lenky sám žehlí košile, Lenka mi nad sklenkou vína přizná, že se u toho pokaždé tváří jak Ježíš na kříži a Lenka denně se sebou svádí vnitřní boj, zda radši Mirkovi ty košile nevyžehlit (i když mají oba stejně náročné zaměstnání a navíc většina rozvozů dětí po kroužkách a oslavách je právě na ní) neboť tím, že to nedělá vlastně riskuje, že Mirka osloví nějaká über-žena (viz. první odstavec výše), která mu podstrčí teplou bábovku, poplácá ho po ramenou, řekne mu že přece nemůže chudáček sám žehlit, a Mireček odejde.
Život by byl pro nás ženy mnohem jednodušší, kdybychom si takhle nekopaly vlastní hrobečky a nepodrážely se v přehnaném perfekcionismu. Feminismus není sprosté slovo.
Pokud by vám bylo příjemnější aby si vaše dcera v dospělosti večer četla zajímavé knihy a povídala se svým mužem, namísto trávení hodin stáním u žehlícího prkna, pokud byste rády viděly ve vysoké politice více žen, které souběžně se vstupem do politiky nemusí nafotit sexy kalendář, a pokud věříte, že když žena a muž vykonávají stejnou práci, měli by za to dostat stejně zaplaceno, tak mám pro vás velice špatnou zprávu – jste feministka jak řemen.
Rovnoprávnost není sprosté slovo
Osvětový a vzdělávací program Rovnoprávnost není sprosté slovo je určen pro teenagery ve věku od 12 do 19 let. Jeho cílem je poskytnout dospívajícím informace o tom, jak je u nás legislativně zajištěna rovnost všech lidí bez ohledu jejich věk, pohlaví, národnost, etnický původ, sexuální orientaci atd. A především, jak je to s rovností v praxi. Jsme si skutečně všichni rovni?
Mnoho lidí u nás je přesvědčeno, že muži a ženy jsou si rovni, takže feminismus pozbyl smyslu. Proč ale muži v průměru berou za stejnou práci o čtvrtinu vyšší plat, než ženy? Pokud se hovoří o diskriminaci, obrací se pozornost takřka výhradně na ženy – jenže muži na tom v některých ohledech nejsou lépe.
Proč pětina absolventů marně hledá práci více než rok a proč je člověk ve věku nad 50 let považován za odepsaného? Je opravdu jedno, jestli je člověk české či jiné národnosti, je ve skvělém zdravotním stavu či má nějaký handicap, nebo je třeba homosexuál? A pozor – pokud vás tohle téma netankuje z pohledu lidských či rovných práv, možná vás zaujme z pohledu ekonomického: diskriminací, lhostejno kvůli kterému z uvedených faktorů, přicházíme o peníze všichni…
Délka besedy: dvě vyučovací hodiny.
Cílová skupina: 12 až 19 let.
Odborná garantka: Mgr. Zuzana Labudová, Ph.D., absolventka genderových studií na Univerzitě Karlově, členka Genderové expertní komory.
V besedě nešlo jen o rovná práva mužů a žen, ale i o nerovnost práv a příležitostí mezi mladými a starými, zdravými a nemocnými, bohatými a chudými, mezi příslušníky etnických, sexuálních nebo náboženských většin a menšin.
Studenti a studentky se během přednášky a besedy Rovnoprávnost není sprosté slovo dozvěděli kromě jiného odpovědi i na to, proč jsou nejohroženější skupinou na trhu práce mladí lidé, kolik nás ročně stojí nezaměstnanost Romů, nebo proč je ve 23členné švédské vládě 11 žen a v 17členné české jenom tři…
Beseda byla podnětná, kvalifikovaná, zajímavá a studenti si z ní odnesli mnoho podnětů k zamyšlení. Rádi se zúčastníme další podobné přínosné akce.
Mgr. Antonín Pustina, Gymnázium dr. A. Hrdličky Humpolec
Rád bych vám poděkoval za besedy Rovnoprávnost není sprosté slovo s našimi žáky. Mám od nich samé pozitivní zpětné vazby. Mgr. Josef Kučera, Vojenská střední škola Moravská Třebová
Děkuji za perfektně připravenou a odprezentovanou přednášku na téma rovných práv. Přednášející pomohla našim studentům získat přehled v daném tématu a také je motivovala k tomu, aby o této problematice přemýšleli a mluvili o ní se svými blízkými.
Získané informace by měly studentům pomoci při rozpoznání problému a jeho pojmenování, následně by měli mladí lidé vědět, jak se zachovat, případně kam se obrátit a bez studu požádat o pomoc. Mgr.
Darina Vichrová, Angloněmecká obchodní akademie Praha 6
Beseda o rovných právech byla výborná. Uváděla podložené informace, které skvěle ilustrovaly realitu oproti zakořeněným představám. Byla časově dobře rozvržena a nejen, že to byl přehled zajímavých informací, ale bylo nastíněno i řešení současné situace. Mgr. Jan Hůla, Obchodní akademie Heroldovy sady, Praha 10
Feminismus stále chápeme jako sprosté slovo, říká Jana Smiggels Kavková
„Přiznávám, že jsou momenty, kdy už jsem z toho tak unavená, že se mi to nechce znovu po tisící řešit. U nás má feminismus pořád nálepku něčeho radikálního, negativního, chápeme ho jako sprosté slovo,“ dodává a a pokračuje s vysvětlením, proč se jí někdy nechce na toto téma v soukromém životě hovořit:
„Ne vždycky je to snadné a někdy bych se ráda bavila i o jiných věcech. Třeba o dětech, nebo kam se podívat na dovolené.“
Jana Smiggels Kavková vystudovala politologii v Leidenu v Nizozemí. V neziskovém sektoru působí už patnáct let a věnovala se především prosazování ženských práv. Pracovala pro českou sekci Evropské ženské lobby. Od roku 2005 také v nevládní organizaci Fórum 50 %, později jako jeho výkonná ředitelka.
Dnes se stará v organizaci Rubikon centrum o vytvoření konsorcia neziskových organizací činných v justici. Působila jako vládní poradkyně a jako lektorka v oblasti rovných práv vystupovala mimo jiné i v Egyptě, Makedonii a na Ukrajině.
Její manžel Philip Kavka Smiggels je rovněž feminista a majitel tréninkové restaurace pomáhající lidem s duševním onemocněním.
Z rodiny jsem to neznala
Smiggels, která vyrůstala v liberálním a rovnocenném soužití rodičů, se začala o problematiku nerovnoprávnosti žen zajímat hlouběji až v době vysokoškolských studií v zahraničí.
„Vědomě mě feminismus zaujal na studiích v Holandsku. Dokonce si pamatuji, že jsem poprvé přišla do styku s jeho myšlenkami, když jsem začínala studium v Olomouci, v rámci předmětu současných politických ideologií. Říkala jsem si, že je to přeci jen trochu přehnané, vždyť vlastně rovnost už máme.
A nebyla jsem schopná odhlédnout od své osobní zkušenosti, která byla taková, že jsem to v rodině neviděla. A neuvědomovala jsem si, že zkušenost většiny jiných žen a mužů je jiná.
Až když jsem žila v Nizozemí, došlo mně, že feministka jsem a feminismus je něco, k čemu mám blízko a vždycky jsem měla, aniž bych to věděla,“ vysvětluje a dodává, že její muž, původem Holanďan žijící už řadu let v Praze se svou rodinou, její názory a úsilí podporuje a sám je feminista.
Začali jsme ve škole diskutovat
Občanský aktivismus, kterému se celý život aktivně věnuje, měla v sobě už od dětství a do značné míry tomu napomohlo rodinné prostředí a vztah k oběma rodičům.
„Mě to tak nějak šlo samo. Vždycky jsem byla zvyklá o věcech hodně diskutovat, protože jsme často diskutovali i doma. Měla jsem také to štěstí, že mi bylo dvanáct let, když přišla sametová revoluce.
Pamatuji si, že koncept hodin občanské výchovy se ve škole poté radikálně změnil a my jsme začali diskutovat. A to bylo hrozně zajímavé.
Většina mých spolužáků toho vlastně vůbec nebyla schopná a často se stávalo, že jsem diskutovala jen já a ještě dva spolužáci nebo spolužačky,“ vzpomíná.
V české politice, která je pořád ještě pánským klubem, životní zkušenosti žen chybí. Jana Smiggels Kavková
K tématu ještě dodává, že ráda diskutovala už od útlého věku a cítila se rovnocenná dospělým, které měla okolo sebe. Dokumentuje to i historkou: „Když mi bylo pět, byla jsem v nemocnici na operaci s očima a starší holky mně vyprávěly, jak se rodí děti, což mě zaujalo. A potom jsem způsobovala trapné situace, když jsem o tom chtěla mluvit s jejich rodiči.“
Anarchofeminismus mně stále konvenuje
Smiggels Kavková je také známá jako dlouholetá zastánkyně anarchofeminismu.
„Do určité míry mi ta myšlenka stále konvenuje, i když spíše jen na úrovni nějakého teoretického východiska. Jsem realistka, takže je mi jasné, že je naivní si myslet, že by takto mohl fungovat stát. Nicméně v ideálním světě by bylo fajn, kdyby lidé mohli sami o věcech více rozhodovat a sami se podílet na tom, jak fungují.“
„Sama mám ale zkušenost, že i v malém měřítku je to problematické, protože svoboda s sebou přináší zodpovědnost. A to není jen klišé. Jsem toho svědkem například na schůzích vlastníků bytových jednotek, což je, dá se říct, nejnižší buňka jisté přímé demokracie. Často to vůbec nefunguje,“ uzavírá téma.
Poslechněte si celý rozhovor s hostem Osobnosti Plus. Dozvíte se mimo jiné, proč Janě Smiggels Kavkové barví vlasy její muž, nebo jak a kam ráda jezdí právě se svým manželem a s jedenáctiletým synem na dovolenou.
Je feminismus sprosté slovo?
Označení feministka je téměř považováno za pejorativum. Přitom původně šlo o přirozenou touhu dosáhnout politické, ekonomické a sociální rovnosti mužů a žen.
Ty chtěly nejen volební právo a možnost studovat, ale později i stejné platové ohodnocení za totožnou práci, či možnost rozhodovat o právu na antikoncepci, nebo potrat. Cílem bylo hodnocení na základě schopností, nikoliv genderových stereotypů.
Než feminismus odsoudíte, nebo s ním začnete sympatizovat, zjistěte, jak se v rámci českých i světových dějin vyvíjel a kam dospěl. Je feminismus sprosté slovo?
Reklama
Dvě ženy z jiné části Evropy, jedny a tytéž požadavky. Francouzská spisovatelka Olympe de Gouges ve své Deklaraci práv ženy a občanky z roku 1791 kritizovala nadvládu mužů a nerovnost pohlaví.
Britská spisovatelka Mary Woostonecraft v roce 1792 vydala dílo Ochrana ženských práv, ve kterém definovala hlavní cíle emancipačního hnutí. Zpochybnila hluboko zakořeněné předsudky o rozdílných schopnostech mužů a žen.
Na konci osmnáctého století rozkvetla první vlna feminismu.
Feminismus v zemi Koruny české
Ani české země nebyly v diskuzi nad rovnoprávností žen pozadu. Součástí národního obrození bylo – kromě požadavku na povznesení české společnosti – podporováno i vzdělávání a profesní uplatnění žen.
Mezi české buditelky na přelomu osmnáctého a devatenáctého století patřila i známá autorka Domácí kuchařky, Magdalena Dobromila Rettigová.
Kromě kurzů pro dívky obsahujících lekce hospodaření, vaření a české literatury, vedla společenský salon nazývaný Kafíčková společnost, nebo pořádání obecně prospěšných činnosti.
Známým českým feministou byl i Tomáš Garrigue Masaryk. První československý prezident sympatizoval s názory politika a filozofa Johna Stuarta Milla a autora díla Poddanství žen.
Velký vliv na něj měla i manželka Charlotte, která mu připomínkovala většinu textů. Masaryk třeba zastával názor rovnocenných povinností v domácnosti, proto se plně účastnil nejen jejího chodu, ale i péče o děti.
V knize Ideály humanitní popsal ženská práva jako součást práv lidských.
Zdroj: Wikimedia
Od teorie k praxi
Na českém území začaly vznikat první veřejné školy pro dívky, ženské spolky. Mezi ty nejznámější patřil Americký klub dam.
Hlavními cíli klubu bylo dosažení vzdělání a zručnosti u všech členek, aby se v případě potřeby dokázaly samy uživit, nebo podpora strojů usnadňujících domácí práce.
Záhy byl Karolínou Světlou založen i Ženský výrobní spolek stojící za zrodem obchodně průmyslové školy a vyšší průmyslové školy pro dívky. V roce 1890 založila Eliška Krásnohorská první dívčí gymnázium.
Od vzdělání se linula tenká linie k nárokům na volební právo. Feministka se protíná s označením sufražetka (z francouzského originálu suffrage = volební právo). Americká konference v Seneca Falls roku 1848 přijala Deklaraci postojů požadujících rovnost pohlaví včetně volebního práva.
Ve Velké Británii začalo docházet k radikálnímu prosazování politických práv – ženy držely hladovku, přerušovaly jednání parlamentu a nechávaly se uvěznit. Kýžený výsledek měl ale přijít až po dalších padesáti letech.
V Čechách mohly ženy volit a být zvolené v obecních volbách roku 1919, od roku 1920 pak bylo v československé ústavě zakotveno, že jsou ženy politicky, sociálně a kulturně postaveny na úroveň mužů a náleží jim volební právo.
Zdroj: Unsplash
Druhá vlna feminismu
Po odstranění zákonných překážek rovnosti pohlaví v první čtvrtině dvacátého století (alespoň v západních zemích) došlo – i vlivem druhé světové války – k ochladnutí emancipačních nálad. Ženy se v rámci společenského schématu vrátily do domácnosti a s touto změnou se ustálilo i zdůrazňování jinakosti mužů a žen.
Francouzská spisovatelka a filozofka Simone de Beauvoir se ve svém díle Druhé pohlaví pokusila zanalyzovat, proč byly ženy nehledě na kulturu a období považovány za pohlaví druhé jakosti. Došla k tomu, že mužská kulturní nadřazenost byla společností, tedy i ženami, přijata za univerzální pravdu.
Nezbylo než vybízet k novému definování ženské identity.
Toho se ve svém díle Ženská mystika ujala psycholožka Betty Friedan. Popisuje zde osudy Američanek, které v dobách války plně zastoupily funkce svých mužů. Stejných žen, které mužům po návratu ze zámoří své pozice přenechaly a vrátily se do domácnosti.
Znovu tak zaujaly pozici stigmatizovanou všeobecným mýtem, že jediný správný způsob jejich života je doma. Friedan z této sociální deformace role žen obvinila reklamu, ženské časopisy, ale i psychology a sociology.
Podle ní nešlo o chybu přesvědčení žen, ale o problém společnosti jako celku.
Zdroj: Pixabay
Návrat k plotně na dalších 40 let
Druhá vlna feminismu byla reakcí na společnost, která o zrovnoprávněné a vzdělané ženy nestála.
Ženy na masových demonstracích hlasitě volaly po uznání a připomínaly, že fyziologie nemůže být podstatou postavení.
Feminismus začal být včleňován do akademického prostředí, na univerzitách vznikaly katedry ženských studií a problematika rovnosti pohlaví byla zasazena do řady vědeckých oborů.
V Československu v té době došlo ke komunistickému převratu a hlas za svobodu ženského potenciálu utichl. Oficiální pohled nastolil rovnocenné podmínky žen podporované vstupem do veřejné sféry, dotací pracovních míst, či systémem raného vzdělávání dětí.
Veřejný prostor ale nedával možnost volby, či diskuze. Nekorunovaná česká vůdkyně feminismu druhé poloviny dvacátého století, politička Milada Horáková, byl odstraněna.
Železná opona dovolila myšlenkám feminismu proniknout až po svém pádu, na začátku devadesátých let.
Zdroj: Pixabay
Feminismus k zamyšlení
Dnes základní myšlenku feminismu rozbíjí několik směrů rozvětvených na základě různosti žen (etnicita, sexuální orientace, původ…).
Přestože existuje řada aktivních proudů feminismu, převládá názor, že v západním světě může každý dosáhnout všeho, co zmůže a chce. Feministka je v představách kritiků jen rozzlobená „mužatka“ toužící po diskriminaci mužů.
Feministické tendence podle nich ohrožují rodinu, a tedy společnost jako takovou.
Myšlenka rovnoprávnosti pohlaví ale neříká, že se ženy nemají vdát, starat o domácnost a milovat. Feminismus není extrémismus. Feminismus tvrdí, že ženy a muži nejsou stejní, ale měli by mít stejné podmínky. Zeptejte se sami sebe na následující otázky a vězte, že možná i vy s principy reformního feminismu souhlasíte, nebo jestli je pro vás feminismus sprosté slovo.
- Mají ženy a muži na stejné pracovní pozici stejné podmínky a ohodnocení?
- Jsou ženy oproti mužům diskvalifikované v některých oblastech kariéry?
- Je pro společnost přínosné, aby měla jedna její část jiné příležitosti?
- Jsou obě pohlaví stejnoměrně vystavována sexismu (ženského a mužskému šovinismu)?
Mnoho slavných mužů se hlásí k pro-feminismu. Mnoho dalších trpí historií společnosti, která na úroveň po staletí výkonných živitelů/lovců staví ženy/sběračky.
Znamená to, že budou od zítřka ženy rubat uhlí? Nikoliv, jen nechme na nich, aby si mohly zvolit svou budoucnost.
Pokud muž na základě otázek výše nedospěl k tomu, že je ve společnosti nějaká nerovnost, může si představit, že bude na otázky odpovídat jemu blízká žena.
„Chci, aby se muži chopili této úlohy, a jejich dcery, sestry a matky mohly být osvobozeny od předsudků, ale také aby jejich synům bylo dovoleno být zranitelnými a lidskými, aby získali zpět své součásti, kterých se vzdali, a tímto, aby se stali opravdovějšími a kompletnějšími verzemi sebe sama,“ prohlásila v roce 2004 v OSN herečka a současně asi nejznámější světová feministka, Emma Watson.
PS: Ostatně i z celosvětové statistiky vyplývá, že ženy jsou v mnoha zemích ohrožený druh.
Zdroj: zenskaprava.cz
Reklama
Feminismus není sprosté slovo
Muži se necítí dobře, když jim šéfuje žena. Ženy nemají rády, když jim šéfuje žena. Má se vůbec žena stát šéfkou, nadřízenou, vedoucí? Holky, raději se nesápejme do vedoucích pozic, vždyť jsou z toho jen problémy.
Muži se necítí dobře, když jim šéfuje žena. Ženy nemají rády, když jim šéfuje žena. Má se vůbec žena stát šéfkou, nadřízenou, vedoucí? Holky, raději se nesápejme do vedoucích pozic, vždyť jsou z toho jen problémy.
Problém číslo 1: ženská autorita. Nezní to jako oxymóron, tj. spojení dvou slov, jejichž významy se navzájem vylučují? Vždyť je tak snadné zpochybnit jakékoli ženské rozhodnutí. „Asi má zase svoje dny“ nebo „To má z toho, že nemá chlapa“ či „Že by už přechod?“, popř. oblíbené „Chce mě“ atd.
Problém číslo 2: žena v mužském provedení. Víte, kdy žena skutečně získá autoritu? Jedině je-li tvrdá, neústupná, nechá stranou emoce, prostě jedná racionálně jako muž. A pokud možno se tak i chová a obléká. Strohé oblečení, účes, vzhled popírající ženskost. Vlastní pocity, identita a osobnost ženy jsou na překážku! Ona musí být jako muž.
Problém číslo 3: dokazování kvality. Kolik času musíme obětovat, abychom sobě i okolí neustále dokazovaly, že jsme opravdu dobré, že svou práci zvládáme. Chyba ženy je jaksi víc na očích, více rozbírána, mnohem více kritizována než chyba muže.
Problém číslo 4: vzor ženské šéfky. Neexistuje. My ženy prostě nevíme, podle čeho se chovat, jsme-li vedoucími. Tento model je totiž čistě maskulinní, mužský. Společnost jednoduše ještě nevytvořila model chování ženy nadřízené. Víme, jak se má chovat správný šéf, ale co my?
Tak to bylo spíš to negativní, když nás postihne to neštěstí a staneme se prokletými a zakletými. Totiž když nás bohužel povýší. A nyní zkusme pohlédnout na odvrácenou stranu této životní smůly. Co pozitiva?
Plus číslo 1: je určitě zvýšení platu. Sice nemáme tolik jako muži v našem postavení, ale pořád lepší, že jsme si polepšily! Kvůli zvýšení platu nás sice bývalé kolegyně začnou nesnášet, pomlouvat, nenechají na nás nit suchou, ale jsme přece šéfky.
Plus číslo 2: je to moc, která je nám dána do rukou. Jak ovšem přesvědčit muže, aby nás nebojkotovali? Jak tu moc uplatnit? Třeba se poštěstí a budeme velet výborným, loajálním, pracovitým a zatraceně snaživým podřízeným! Pravděpodobnosti sice není vysoká, ale co když…
Plus číslo 3: a pak je tu pozitivum největší – celospolečenský respekt, prestiž, sláva. Zkuste si jen tak vyjmenovat hned, bez přípravy a bez brouzdání po internetu, sedm žen, které to dotáhly až ke společenskému obdivu a uznání… Jestli se vám podařilo do tří minut správně vyjmenovat sedm ženských jmen, gratulujeme a redakce Krásné slečny vám tleská.
Shrňme to: není dobré být šéfkou. Opovažme se o to usilovat, nechtějme to, nesněme o tom. Utíkejme za starou čarodějnicí s bradavicí na nose a černou kočkou na rameni a prosme o amulet pro štěstí – amulet proti povýšení.
Archiv, časopis Krásná 2007
„Dnes už feminismus není sprosté slovo,“ říká Olga Sommerová, naše 1. místopředsedkyně, v rozhovoru pro Hospodářské noviny
„Dnes už feminismus není sprosté slovo,“ říká Olga Sommerová, naše 1. místopředsedkyně, v rozhovoru pro Hospodářské noviny „Dnes už feminismus není sprosté slovo,“ říká Olga Sommerová, naše 1. místopředsedkyně, v rozhovoru pro Hospodářské noviny Posted on 28/01/2016 in Aktuality, Uncategorized
Zajímá vás ještě, o čem dnes sní ženy?
Olga Sommerová: Postavení žen ve společnosti a rovnoprávnost mužů a žen mě bude zajímat vždycky, protože žena je úhelným kamenem společnosti. Zdá se, že svět řídí muži, protože jejich ego a ješitnost se projektují do dobývání světa a vytváření hodnot, jimiž se rozvíjí civilizace. Jenomže muž k tomu potřebuje ženu.
Jak napsala slavná anglická spisovatelka a feministka Virginia Woolfová: „Ženy po staletí sloužily jako zrcadla prokazující kouzelnou a lahodící schopnost odrážet postavu muže ve dvojnásobné velikosti.“ A o čem dnes ženy sní? O tom, po čem toužila moje i všechny předchozí generace – o lásce.
Předloni jste natočila dokument o Martě Kubišové. Vnímáte podobně silnou ženskou osobnost také v mladší generaci?
Silné ženské osobnosti se rodí neustále. Nebudu jmenovat a nebudu srovnávat s osobností Marty, jejíž životní příběh se odehrával v kulisách totalitního režimu.
Vymezit se vůči němu, říct mu NE, znamenalo obětovat kariéru a osobní pohodlí, a to vyžadovalo velkou dávku občanské odvahy. Takovému dilematu, na němž by se potvrdila síla osobnosti, dnes není nikdo vystaven.
Proto nám ubývá hrdinů a hrdinek, protože obstát v tlaku prolhaného režimu je možná z hlediska morálky jednodušší, než nepodlehnout lákadlům blahobytu.
Myslíte si, že je dnes feminismus stále aktuální? Říkáte, že bylo hlavně po revoluci…
Abychom se nemýlili, po revoluci nebyla diskriminace žen vůbec tématem veřejné diskuse. Přitom dědictví nedůstojného postavení žen ze zatuchlého patriarchálního komunismu potřebovalo osvětu jako sůl. Dnes už feminismus není sprosté slovo.
Vzniklo také mnoho organizací, zabývajících se právy žen, ale co je mi dodnes zcela nepochopitelné, proč se tyto organizace nespojí v jednu platformu, která by společně vyvíjela tlak na úřady a vládu.
Jestli se něco změnilo k lepšímu, je to sebevědomí mladých žen, které se už v profesní konkurenci nenechávají strkat na druhé místo, ve vztazích s mužem vyžadují rovnoprávnost a trvají na tom, aby otec jejich dětí byl otcem přítomným a opravdovým.