Sportovní psycholožka Radana Rovena Štěpánková se setkává s případy rodičů, kteří si už nevědí rady s dítětem, které chce třeba hokeje už nechat, i když donedávna trénovalo a závodilo ostošest. Mnohdy nemůže splnit jejich přání, aby dítě s láskou dál soutěžilo.
Dětské mistrovství republiky v plavání. Na jedné straně je tu cítit sportovního ducha a zástupci jednotlivých klubů si mezi sebou upřímně fandí. Na druhé jsou vidět rodiče a trenéři, kteří na své svěřence křičí, že se jim závod nepovedl.
Děti, které vztekle zahazují plavecké brýle, protože jsou poprvé v „kariéře“ „až“ třetí. Maminky, plačící na schodech, že „půl roku věnovali s dítětem jen přípravě na tenhle závod a on se nepovedl.
“ Tatínkové, kteří řeší, kolik tréninků jinde v republice děti mají (a proč mají tím pádem lepší výsledky než jejich dítě).
Jsou tu dvanáctileté děti, které mají mít podle sportovní psycholožky Radany Roveny Štěpánkové především radost z pohybu a motivaci něco se dobře naučit a trávit čas s partou podobně naladěných.
Některé z nich se choulí pod ručníkem, protože „neuspěly“. Ambice dětí a schopnost strávit i neúspěch jsou jedna věc. Nezdravý přístup druhá.
Jak to odlišit? A proč je české dětské sportování často brané tak smrtelně vážně dospělými, kteří se kolem něj pohybují?
I když syn závodně plave, asi by mě nenapadlo vyhledat sportovního psychologa. S čím za vámi rodiče chodí?
Vyhledávají mě i sportovci sami, ale už dospělí. Rodičům dětí obvykle záleží na tom, aby jejich dítě dosahovalo nejlepších a maximálních výsledků. Mají pocit, že třeba na tréninku toho dítě schopné je, ale během závodu nebo soutěže pak působí stres – a ten se snažíme odstranit. Rodiče chtějí, aby si dítě i závod užilo.
Hlavní motivací tedy má být, aby si dítě zasoutěžilo a užilo si to, nebo aby předvedlo maximální výkon?
Rodiče to prezentují tak, že jim na výsledcích tolik nezáleží, ale chtějí, aby bylo dítě v pohodě. Pravdou ale je, že se později třeba přímo od dítěte nebo od druhého rodiče dozvím, že je to trochu jinak a třeba jeden z rodičů ty výsledky hodně řeší.
Výsledky se ale počítají ve sportech už od přípravek.
U nás v Čechách to tak bohužel je. V Evropě jsme jedni z mála, kde se odmalička soutěží. Nikde jinde nenajdete třeba tenisový žebříček už od sedmi let věku. A třeba u tenisu jsem byla naprosto zděšená, když jsem zjistila, že si děti počítají body samy bez rozhodčího.
Jak to probíhá?
Když dítě řekne „to byl out“, tak to platí. Není tam ale ten nestranný zrak navíc. Vede to bohužel k tomu, že vznikají konflikty a lhaní, ať už úmyslné, nebo neúmyslné.
Slyšela jsem, že rodiče děti přímo vedou k tomu, že jakmile to bude trošičku sporné, kam míček padl, tak ať hned hlásí, že je to out. Vlastně navádějí děti ke lhaní.
Bohužel tedy toto není forma, která vede k umění přijímat prohru, neučí hrát fair play.
Většina rodičů chce mít děti na prvním místě.
Jde tedy o vítězství, ne o to, že si zahrajeme. Ale ať bude naše dítě sportovat na jakékoliv úrovni, nikdo mu nezaručí, že bude první. První místo je jen jedno, vrchol pyramidy. Musíme to umět přijmout, všechno záleží na připravenosti, náhodě, štěstí.
Kde se tedy ty velké rodičovské ambice rodí?
Může to být třeba pocit, že svůj život rodiče naplňují skrze dítě, skrze péči o něj, a žijí jeho úspěchem a neúspěchem. Bez dítěte by si třeba nevěděli se životem rady. Nevím, jestli je to v pořádku. Ale existují rodiny, které se cele oddávají dětskému sportu.
Celá rodina netráví víkendy jinak, než že jezdí třeba na hokejové zápasy. Rodiče a sourozenci tu v pasivní roli sledují, co dítě na ledě tvoří. Kolem toho se odehrává celý životní styl. Pak mi třeba řeknou, že nebyli dvanáct i více let na dovolené. Těžko říct, co to je.
Obětování se? Seberealizace skrze dítě? Můj názor je, že by život měl být pestrý.
TIP: České děti tloustnou. Problémy s váhou mají zejména děti z chudších rodin
Určitě to celé není jen o rodičích. Zmínila jste, že naše děti ve všem odmalička soutěží.
Vytvořily se kluby a funguje tu vnější motivace, vše – a většinou i trenéři – jsou orientovaní na výsledek. I finanční příspěvky na hráče jsou podmíněné jejich umístěním. Trénuje se proto, aby se pak jezdilo na soutěže a přivezly se medaile.
To je úplně jiné než se scházet kvůli tomu, abychom si každý čtvrtek společně zakopali a proběhli se. Když pak děti z klubu v šestnácti odejdou, protože začnou dojíždět na střední školu, motivaci ztratí.
A rázem jich ve sportu zůstane jen slabých deset procent.
Jaká je vlastně vnitřní motivace dětí? Časy a výkon třeba v deseti letech nastavují spíše dospělí.
Mělo by to být tak, že si jdou děti na trénink užít, něco se naučit, vylepšit si styl v daném sportu. Naprosté minimum dětí to má tak, že si řekne „chci to zaplavat za třicet vteřin“. Sport dělá proto, že chce, těší se na tréninky, když přijde domů, třeba něco ještě zkouší, rádo se hýbe i mimo trénink.
Viděla jsem ale děti, které kvůli „třiceti vteřinám“ plakaly pod ručníkem. A trenéři nebo rodiče jim v tu chvíli ještě vynadali. Co to může dlouhodobě způsobit?
Místo upevňování zdravého sebepojetí se v dítěti vytváří pocit, že takové, jaké je, je nedostatečné. Dítě nebude mít důvěru v sebe sama, že je přijímáno takové, jaké je, když nebude dostatečně výkonné.
Ani v dospělosti se třeba nebude umět uvolnit, bude pořád víc pracovat a hnát se za něčím jen kvůli tomu, aby podalo lepší výkon, a už vlastně ani nebude vědět proč. Za tímto pocitem bude schovaná touha dosáhnout přijetí, ocenění od rodiče.
I v dospělosti se může mít rádo jen tehdy, když bude jako muž nosit domů „zlaté pruty“. A jako žena jen tehdy, když bude mít všechno dokonalé.
Jak to bude se vztahem ke sportu, to je nejisté, může k němu vztah zůstat, ale může se to překlopit i na druhou stranu, že třeba přestane rádo chodit na tréninky, závody a v určitém věku může sport úplně bojkotovat.
Autor: Vitalia.cz / Karel Choc
Rodičovskými ambicemi nemůžeme dosáhnout toho, že budeme mít z dítěte dalšího Jaromíra Jágra. „Vnitřní motivaci člověk musí mít v sobě, nedá se ‚vysekýrovat‘,“ říká sportovní psycholožka Radana Rovena Štěpánková.
Pojďme k veselejším věcem. Jak pomoci vybrat dítěti sport, který ho bude bavit?
Na začátku je zapotřebí vytvářet emoční vazbu ke sportu. Sport tu není proto, aby naplňoval nenaplněné ambice rodiče, ale aby dítě rozvíjelo pohybové dovednosti. O tělo je třeba pečovat a sport je součástí té péče.
Dítě by to mělo především bavit, nemělo by dělat sport kvůli odměně nebo statusu. Emoční vazbu, rozumějme tím tedy lásku ke sportu, mohou pomoci rodiče vytvářet tím, že sportují také.
Když budou jezdit každý rok na lyže a o víkendu na výlet na kolech, je velmi pravděpodobné, že to dítě přijme za své.
A když chceme sportem vyplnit volný čas dítěte odpoledne? Hodně se kritizuje brzká specializace ve sportu.
Názory se různí. Součástí tréninku by měla být všeobecná příprava, na kterou ale obecně není čas, i trenéři dělají vše ve svém volném čase. Ten tréninkový se vyplňuje učením specifických pohybových dovedností. Kluci na hokeji se musí učit rozvíjet specifické hráčské dovednosti.
Každý specifický pohyb vyžaduje specifickou nervovou dráhu a její myelinizaci. Dotvoření myelinizace se ukončuje během mladšího školního věku. Dětský trénink by však měl obsahovat hravost a zábavu, a to i při rozvoji specifických i nespecifických sportovních dovedností.
Až od čtrnácti let by měly být tréninky postavené „pouze“ tréninkově jako u dospělých. Do té doby by to měla být hra, zábava, i když se samozřejmě „maká“.
Sport by měl pomáhat rozvíjet u dítěte charakterově volní vlastnosti. Co si pod tím představit?
Třeba smysl pro fair play, sebekázeň, vůli, schopnost spolupracovat s ostatními. Také zdvořilost, odvahu, čest, skromnost, sebeovládání, respekt, upřímnost. Vychovávat dítě směrem k těmto hodnotám. Na tom by měli spolupracovat trenér a rodič. Měli by být v jednotě a souladu, že vychovávají osobnost.
To zní spíš jako z příručky, ne z reality. Na naše známé, rodiče malých hokejistů, trenér i křičí.
Řeší se znovu jen ten výkon. Teoreticky by ale vzájemné vztahy měl řídit trenér. Je to otevřený trojúhelník rodič-trenér-dítě. Každý prvek je v něm stejně důležitý a všichni bychom měli mít obdobný cíl, ale každý jinou roli. Vše je o komunikaci a vzájemných očekáváních. Trenér by neměl mít z rodičů ani strach, ani se nad ně vyvyšovat. Každý si jsme vědom své role.
A jak bychom měli komunikovat?
Trenér vysvětlí, co a jak dělá a proč. Rodič řekne, čeho by chtěl, aby se dostalo dítěti, například aby se naučilo kvalitně plavat a trávilo čas s kamarády. Třeba v zahraničí mívají trenéři konzultační hodiny.
Určitě bych doporučila zorganizovat setkání rodičů s trenéry třeba v září, aby komunikace pro další rok vůbec nastala a zorganizovala se.
Trenér může třeba stanovit, kdy mu mohou rodiče volat, když je třeba něco konzultovat.
Můžeme svými rodičovskými ambicemi dosáhnout toho, že budeme mít z dítěte dalšího Jaromíra Jágra? To je určitě sen spousty těch, kdo berou dětské sportování příliš vážně a obětují mu všechen svůj volný čas.
Nemůžeme. Vnitřní motivaci člověk musí mít v sobě, nedá se „vysekýrovat“.
Mgr. Radana Rovena Štěpánková
Sportovní psycholog, terapeut a kouč. Sportovní psychologii se věnuje více než deset let. Pomáhá dospělým sportovcům i dětem, www.rovena.info.
Ženy, děti a vrcholový sport? Nedoporučuji
To by vás zastánci názorů, že mezi muži a ženami nejsou žádné rozdíly, hnali…
My jsme ale naprosto jiní – i v prožívání životní reality. Krásně tuto skutečnost potvrdí i učitelky v mateřských školách, kde často přednáším, které si uvědomují, že kluci mají potřebu pořád v něčem soutěžit. Každý den generují soutěže. Porovnávají se. Proto jim vrcholový sport tolik neublíží.
Kdežto dívenky jsou biologicky nastaveny na spolupráci. Ty to prostě mají v sobě, protože jednou jako maminky musejí spolupracovat se svými děťátky. Prosto jsou malé holčičky nastaveny na spolupráci a až tlak okolí naučí holčičku soutěžit. Stát proti sobě místo spolu.
Stačí, aby měly staršího brášku, ambiciózní soutěživé rodiče nebo soutěžily ve školce… a už v tom lítají.
Takže ženy jsou spíše na týmové sporty?
Ideální by bylo, kdy spolu ženy nemusely bojovat, kdyby se nemusely porážet, ale kdyby si mohly užívat pohybu ve společném snažení, jako je tanec, aerobik, zumba, různorodé cvičení na hudbu atd. atd.
, anebo si šly jen tak pro sebe s kamarádkou zaběhat, zaplavat, na kolo, na brusle… Prostě se neporážet.
A když už jít sportovat proti sobě, tak se v tom radovat a podporovat se vzájemně za to, jak se všem daří.
Podívejte se, když jdou chlapi někam spolu, mají často tendenci se špičkovat, soupeřit, hecovat se, sázet se. A i když se pak pohádají na fotbale, jdou pak do hospody a je to zase fajn. Kdežto v ženách napětí z konfliktu zůstává mnohem déle. Ženy v sobě přirozenou mužskou rivalitu nemají, proto jsou pro ně konflikty mnohem horší než pro muže, a napětí v nich zůstává déle.
Takže třeba smíšené týmy by ve sportu moc nefungovaly?
Všechno je možné, ale jde o to, že biologické nastavení mužů a žen je rozdílné, i když současné genderové snažení tuto myšlenku potírá ve všech oblastech.
Muži v sobě rivalitu mají zakódovanou, ženy ji získají až působením okolí. Navenek to vypadá stejně, ale vevnitř je to jiné.
Ženu naučená rivalita vnitřně buď postupně ničí a bere jí radost ze života, anebo z ní vytváří chlapa v ženském těle.
Už takhle mají třeba trenéři problém pracovat s děvčaty a chlapci dohromady. Můj taťka se zabývá rozdíly mezi kluky a holčičkami přes dvacet let a říká, že kluci jsou soubor jednotlivců, kteří se musí naučit být celkem. Zatímco holky jsou celek, který se skládá z jednotlivců.
Což v praxi znamená, že kluky můžu ocenit jako jednotlivce a zvedá to motivaci celého týmu. Pochválíte jednoho a díky jejich rivalitě vyhecujete ty ostatní, aby se ho snažili dohnat. A předehnat. Jenže u holek, u kterých přirozená rivalita není, se stane něco jiného.
Když pochválíte jednu, tak jí ty ostatní velmi často začnou pomlouvat. Alespoň v duchu, podprahově. A pokud si tento fenomén trenéři neuvědomí, budou mít v ženských kolektivech vždycky problémy. Často mi trenéři dívek říkají, že trénovat ženské je mnohem těžší než kluky.
A já jim říkám, že ženy jsou úžasná stvoření, jen se k nim musí přistupovat jako k celku.
Co byste doporučil rodičům s holčičkami, jak začít se sportem?
Chodit s nimi běhat po lese, plavat v rybníce, přehradě, v bazénu, skákat do vody, dělat kotouly na louce, učit je hvězdy a mosty. Nenechat je stresovat takovým trenérem, který je zbytečně žene do extrémních výkonů a křičí na ně kvůli chybám. A postupně si najít sport, který dítě baví, a ještě je tam fajnový trenér, který má rozum a ví, že hlavní je, aby měly děti radost z toho, co dělají.
Mohou do výkonu tlačit i rodiče?
Jelikož se ve sportu pohybuji většinu svého života, viděl jsem řadu rodičů, kteří po svých dětech zběsile pokřikují z tribun a ženou je do výkonu. Někdy ale svou roli hrají i starší sourozenci, kterým se chtějí ti mladší podvědomě vyrovnat. Třeba starší brácha nenechá sestřičku nikdy vyhrát, a ona pak chce dokázat, že na to má, a objevuje se u ní touha neustále vítězit.
Jiný motiv může být, že si svých dětí rodiče moc nevšímali a děti je vlastně chtějí tím výkonem zaujmout. Mám klientku, která opravdu uspěla ve vrcholovém sportu, a když jsem se jí ptal, kde bere vůli k tréninku, řekla mi, že chce otci dokázat, že je dobrá. Jenže to ocenění stejně nepřišlo. Vždy si našel něco, za co ji mohl zkritizovat.
Takže si to v konečném důsledku málokdo opravdu užívá.
A jaký sport je tedy pro malé děti nejlepší?
Možná vás překvapím, ale pro chlapce je vynikající např. řecko-římský zápas. Je geniální v tom, že má skvěle zvládnutou didaktiku gymnastiky. Naučí se tam obratnost, přirozenou sílu, kluci hodně šplhají.
Ve školním věku je to lepší než třeba karate, kde je hodně mechanických úderů a pro děti nudných nácviků. Kdežto tady se v podstatě přetahují. Dva tři roky na zápase a máte šikovného, silného, obratného kluka.
A je to parádní průprava na jakýkoliv další kolektivní nebo individuální sport.
A co děvčata?
U děvčátek je důležité, aby měla z každého pohybu radost. Ideální je pro začátek gymnastika, pokud se dělá hravou formou, anebo třeba aikido. To je krásné v tom, že se v něm vůbec nesoutěží a celá filozofie aikida je o tom, učit se jeden od druhého, nikdy neubližovat druhým a naučit se vnímat toho, kdo mi chce ublížit.
Vy sám jste o sobě tvrdil, že jste byl ve sportu v dětství spíše nešika a nebyl úplně sportovní typ. Chtěl jste taky něco dokázat?
Asi ano, chtěl jsem dokázat sobě, že na to mám. Já jsem původně hrál fotbal, ale pak jsem rychle vyrostl a začal jsem být dost neobratný. Přestalo mi to jít. Přešel jsem díky taťkovi na basket a začal trénovat s kluky, co už měli několik let za sebou, a byl jsem absolutně nejhorší. A trvalo mi dva roky, než jsem je alespoň částečně dohnal.
Naučil jsem se u toho, že tvrdá práce přináší výsledky, což mi pak pomohlo k medailím z mistrovství republiky z šesti různých sportů.
A i když jsem se dostal ve sportu na olympijskou úroveň a reprezentoval republiku na ZOH v Salt Lake City v roce 2002, v jednu chvíli jsem si díky svému taťkovi uvědomil, že vrcholový sport není smyslem života, a sám jsem na vrcholu odešel. Obrečel jsem to, ale udělal jsem dobře.
Otevřely se mi díky tomu úplně jiné obzory a zjistil jsem, že je mnohem hezčí dělat něco, co pomáhá druhým, než něco, v čem si užívám já sám. Sport ale dělám pořád, běhám, lyžuji, hraji tenis, golf, ale už jen pro radost. Navíc všechny tyto aktivity dělám se svým synem, takže máme krásný společně trávený čas.
- A kdyby chtěl syn dělat sport vrcholově?
- Tak mu řeknu, ať si to užije. Ale věřím, že se moudře rozhodně a bude umět třeba včas odejít…
- A on má takové plány?
- Ano, zatím chce hrát fotbal za Real Madrid (smích), do toho chce mít kapelu, protože hraje ve svém věku skvěle na kytaru, a k tomu chce hrát ve filmu nějakého akčního hrdinu, takže trénuje aikido. To jsou jeho současné plány…
- To má co dělat…
Ano, ale my se učíme doma, takže máme víc času a on ty aktivity zatím opravdu stíhá. Sport, vzdělání i hudbu.
- Učíte doma, stíháte to?
- No, podílí se na tom celá rodina a přátelé, třeba jeden kamarád ho učí angličtinu, další počítače.
- To jim zabere dost času…
Ono se dá leccos vyřešit i přes skype. Spoustu věcí si ostatně dělá on sám online. V současné době je tolik pěkných výukových programů na internetu, že se i sám něčemu přiučím.
Kolik vám to zabere času?
Vlastně tolik ne. Ve škole máte vyučovací hodinu 45 minut. Ale do toho máte zápis do třídnice, přezkoušení, řeší se kázeň… No a máte z toho polovinu. Doma to děláme zábavou formou a vyučovací hodinu máme třeba intenzivně šedesát minut. A přírodopis nebo vlastivědu se vlastně doma ani moc neučíme a probíranou látku řešíme praxí, za pochodu.
Jezdíme hodně na výlety, do přírody i do měst a třeba minulý týden jsme si prošlápli Prahu, navštívili muzea… No a většinou to dopoledne stihneme a odpoledne máme sporty, kroužky atd.
Navíc nemusíme dělat domácí úkoly a tím, že máme domácí vyučování, také nejsme vázáni prázdninami a mohli jsme se třeba v zimě sebrat a být měsíc na lyžích, na Šumavě, v Orlických horách, v Alpách.
To musí mít ale člověk flexibilní zaměstnání.
Ano. A podporu rodiny a přátel, jinak by to šlo zvládat daleko hůře.
Častá výtka je, že se děti v domácí škole nedostatečně socializují.
Je to častá výtka těch, kdo s tím nemají zkušenost. Syn je díky kroužkům a zájmům s nějakými dětmi v kontaktu pořád, ale vyhne se tomu toxickému, co právě škola často přináší.
I to může být užitečné. Otrkat se mezi dětmi.
Ano, to je běžný názor, že by měly být připraveny na život, kde se samozřejmě taky setkají s leckým. Otázka je, kdy je začít připravovat.
Dítě, které je jako malé víc chráněno před bolestivými zážitky, je uvnitř daleko stabilnější. A to se potom projeví v pubertě. Takové děti jsou vnitřně silnější.
Můj syn se třeba na střední školu těší, navíc v každém kolektivu je přirozenou autoritou, protože si věří a umí komunikovat.
Každý ví, že by měl začít cvičit, ale řada lidí neumí začít. A hlavně ženy se třeba stydí jít do fitka, protože nevypadají dobře. Ale aby vypadaly dobře, tak tam jít musí. Jak z toho ven?
Jedna věc je, že spousta věcí se dá vyřešit změnou životního stylu a stravy. A ani nemusíte vytáhnout paty z baráku. Lidé by hlavně neměli spěchat. Takové to, jít do posilovny a nahnat svaly. Nebo jít rychle běhat a zhubnout.
Dítěti při svém vývoji taky trvá minimálně rok a půl, než se mu podaří zvládnout techniku běhu a všechno to, co k tomu patří. A člověk by se měl taky rok a půl připravovat – naučit se správně dýchat, postavení pánve, trénink došlapu atd.
Dítě se to učí přirozeně, ale pak svou dovednost ztrácí. Lidé pak v dospělosti začnou běhat, špatně dýchají, špatně došlapují a je z toho nakonec víc škody než užitku.
Toto hodně řešíme s mým kolegou fyzioterapeutem Tomášem Rychnovským, který často říká, že ideální je začít s taiči, kde si dospělý člověk skvěle připraví tělo na jakýkoli jiný sport.
A s tím studem…?
No, pokud žena není sama se sebou spokojena a stydí se jít mezi ostatní, je to vždycky problém a je potřeba s ním pracovat. V tomto ohledu bych se vůbec nebál vyhledat i pomoc terapeuta, aby ženě pomohl nalézt vlastní hodnotu.
Třeba nedaleko od místa, kde děláme rozhovor, je fitko jen pro ženy. Je to něco, co třeba těm stydlivým ze začátku pomůže?
Proč ne? Některým určitě ano. A hodně pomáhá kamarádka. Vždycky to je lepší, když jsou dvě ženy, které se podporují. Pro ženu, která si nevěří, je obecně těžší jít někam sama.
Radana Rovena Štěpánková – Právě dnes
| Co to vlastně strach je? Podle psycholožky Radany Roveny Štěpánkové je to reakce, která nás upozorňuje, že situaci, ve které se nalézáme, považujeme za ohrožující. Když však hrozí, že nás strach přemůže, nebo když jsme chronicky nervózní, strach j…Nejdepresivnější den roku zvaný Modré pondělí nám zítra zaklepe na dveře. Už několik let je za něj považováno třetí lednové pondělí. Ti, co mají domácího mazlíčka, jsou podle odborníků ve výhodě.Dvě tváře vraha? Josef Kuča (†21) loni v únoru naprosto bezcitně umučil bezbranného Marečka (†2). Poslední dopis adresovaný své matce Danuši (39), který má Blesk k dispozici, ale jako by psal úplně jiný člověk. Vyjadřuje v něm obrovský stesk po ro…Lidé, kteří pracují v první linii, jsou nejvíce ohroženou skupinou a riskují nákazu. V poslední době jsou ovšem vystaveni dalšímu a o to zákeřnějšímu problému – lidskému lhaní. Lidé jednoduše neřeknou, že jsou kvůli kontaktu s nemocným v karanténě…Máloco pročistí vzduch tak jako pořádná hádka. Neměla by vám ale přerůst přes hlavu. „Hádka je provázena emocemi, a to obvykle naštváním a vztekem, tedy agresí. Takové emoce jsou pro vztah vždy riziko,“ vysvětluje psycholožka Radana Rovena Štěpánk…Změna společenského uspořádání, změna životního rytmu, pracovní doba uzpůsobená zisku. To jsou podle psycholožky psychoterapeutky Radany Roveny Štěpánkové některé příčiny, proč lidí s depresivní poruchou přibylo a přibývá. Nejvíce depresemi trpí s…Lidí s depresivními poruchami celosvětově přibývá, v Česku se jejich počet odhaduje na nejméně 700 tisíc. Jak a u koho nejčastěji vznikají? A jak jim předejít? Nejen o tom v Epicentru Blesku hovořila psycholožka a psychoterapeutka Radana Rovena Št…Lidí s depresivními poruchami celosvětově přibývá, v Česku se jejich počet odhaduje na nejméně 700 tisíc. Jak a u koho nejčastěji vznikají? A jak jim předejít? Nejen o tom bude v Epicentru Blesku hovořit psycholožka a psychoterapeutka Radana Roven…Ať se snažíme sebevíc, přímou rodinu jim nahradit nemůžeme, komentuje Iva Vyšatová z pražského Domova pro seniory Kobylisy fakt, že mnoho klientů zůstává na Štědrý den bez svých rodin. Samotě během svátků čelí v Česku podle odhadů na milion lidí n…Máte rádi číselné doplňovačky? Luštíte sudoku? Možná tím svému mozku prokazujete mnohem větší službu, než si vůbec dokážete pomyslet. Udržujete ho totiž v kondici a svěží.Z respektovaného profesora historie z ruského Petrohradu Olega Sokolova (63) se přes noc stal bestiální vrah vlastní krásné milenky Anastázie Ješčenkové (†24). Co ho k děsivému činu vedlo? Co to vypovídá o jeho osobnosti? Jednal jako Jekyll a Hyde…Z respektovaného profesora historie z ruského Petrohradu Olega Sokolova (63) se přes noc stal bestiální vrah vlastní krásné milenky Anastázie Ješčenkové (†24). Co ho k děsivému činu vedlo? Co to vypovídá o jeho osobnosti? Jednal jako Jekyll a Hyde… | Jan Cimický – Český psychiatr Dagmar Honsová – Česká hlasatelka zpráv o počasí Jaroslav Bednář – Český hokejista Jiří Pomeje – Herec a moderátor Iveta Bartošová – Česká zpěvačka Leoš Mareš – Český moderátor a zpěvák |