Neandrtálci představují jednu z nejbližších vývojových větví moderních lidí. I přesto, že o nich víme celkem dost, doposud nebylo přesně jasné, jakým způsobem se dorozumívají. Již dříve bylo prokázáno, že neandrtálci disponovali genem FOXP2, který je u moderních lidí spojený se schopností dorozumívat se pomocí řeči. Další jasné důkazy však chyběly.
Nová studie antropologa Rolfa Quama a jeho studenta Alexe Veleze využila CT skenování pro vytvoření 3D modelů struktury ucha zástupců homo sapiens, neandrtálců i jejich předchůdců.
Modely byly poté použity v programu, který dokáže simulovat, jakou frekvenci byly uši neandrtálců schopni rozeznat. K simulaci použili frekvence do 5 kHz, ve které se nachází většina zvuků lidské řeči.
Ve srovnání se svými předchůdci modely uší neandrtálců vykazovaly větší účinnost při frekvenci mezi 4-5 kHz, což je posouvá blíže k moderním lidem.
Širší okupované pásmo znamená více rozeznatelných zvuků
Vědcům se navíc podařilo vypočítat rozsah frekvence maximální sensitivity (tzv. okupované pásmo) u každého ze zkoumaných druhů.
Šíře okupovaného pásma, ve kterém systém těchto druhů funguje, pak ukazuje, jaké zvuky je schopen jedinec rozeznat.
Čím širší toto pásmo je, tím více specifických akustických signálů může být použito v komunikaci. Zde vykazují neandrtálci mnohem lepší schopnosti než jejich předchůdci.
„Přítomnost podobných sluchových schopností je klíčem k poznání řečových schopností neandrtálců. Dokazuje, že neandrtálci měli komplexní řečový systém, kterým se dorozumívali,“ říká vedoucí studie Mercedes Conde-Valverde z Universidad de Alcalá.
„Dalším ze zajímavých výsledků studie je hypotéza, která říká, že řeč neandrtálců obsahovala poměrně velké množství souhlásek. Dřívější studie se v souvislosti s neandrtálci zaměřovaly hlavně na samohlásky. Na základě našeho výzkumu si však myslíme, že řeč neandrtálců byla mnohem komplexnější a použitím souhlásek se více odlišovala od komunikace jejich předků,“ dodává Quam.
Autoři studie věří, že jejich výzkum přinesl zcela zásadní informace pro dokázání schopnosti neandrtálců dorozumívat se pomocí řeči. Jejich studie byla publikována v prestižním časopise Nature Ecology and Evolution.
Zdroj: Nature; Binghamton UniversityFoto: Crawford Jolly, Unsplash
Více ze světa archeologie a paleontologie na Czechsight:
Milion let stará DNA mamutů. Co přinesla její analýza?Nebylo o ní žádné zmínky už 170 let. Vědcům se podařilo znovu objevit timálii černobrvouMnozí ji neznají, přesto je zajímavá. Co zkoumá tafonomie?
Jak se lišili neandrtálci od moderních lidí?
Co vlastně o neandrtálcích víme a co si spíše domýšlíme? Přinášíme hrst střípků na toto téma. …
Co vlastně o neandrtálcích víme a co si spíše domýšlíme? Přinášíme hrst střípků na toto téma.
Neandrtálci a jazyk
Nevíme, jak se jazyk neandrtálců lišil od řečových schopností moderních lidí. Příslušná kost (jazylka) snad vcelku odpovídala současnosti, o hlasivkách a další měkké tkáni nevíme vůbec nic.
Křížení
Nevíme, zda se neandrtálci mohli křížit s lidmi dnešního typu. Určité doklady toho se snad našly, je jich však velmi málo a nevíme, zda tito jedinci byli nadále plodní. Současně však máme doklady, kdy obě společenství žila vedle sebe a snad sdílela i stejnou kulturu, avšak k míšení nedocházelo.
Pokud jako jednotku schopnou křížení definujeme druh, zbývá tedy i otázka taxonomie. Můžeme neandrtálce prohlásit za „člověka moudrého“? Je správně Homo sapiens neanderthalensis nebo pouze Homo neanderthalensis.
Ochlupení
Nevíme, zda neandrtálci byli porostlejší než lidé dnešního typu, i když jsou tak tradičně znázorňováni. Sice žili v chladném klimatu glaciálu, mohli se mu však přizpůsobit i jinak (technologií).
Industrie
Nástroje neandrtálců byli podobné industrii lidí dnešního typu, zdá se však, že celková kolekce byla chudší a méně rozmanitá. Na kostrách neandrtálců jsou také určité kosti na rukou prakticky zcela opotřebovány – na rozdíl od člověka dnešního typu. Předpokládá se, že neandrtálci tedy vykonávali určité úkony spíše hrubou silou než za použití nástrojů.
Neandrtálci a medvědí kult
Příslušná teorie je opuštěna, nálezy medvědích lebek v jeskyních se vysvětlují jiným způsobem.
Neandrtálci a pohřby
Neandrtálci skutečně pohřbívali své mrtvé. To, že mrtvoly zdobili květinami, je však spíše opět romantický mýtus než prokázaná skutečnost.
Mimochodem: Na rozdíl od člověka dnešního typu se v hrobech nikdy nenašel jedinec se srostlým zraněním dolní končetiny. Je možné, že neandrtálci takto raněné prostě nechávali ležet na místě a nebrali je s sebou.
Neandrtálci a mozek
Neandrtálci měli skutečně o něco málo větší mozek než lidé dnešního typu, rozdíly však nejsou významné a korelace s inteligencí jasná ještě méně.
Je však možné, že o něco větší hlava komplikovala porody. Některé teorie taktéž předpokládají, že těhotenství trvalo u neandrtálců až deset měsíců (tedy možná opět větší dítě při narození a související komplikace). Pokud by to byla pravda, lidé dnešního typu své konkurenty prostě přečíslili.
Zdroj: Ústní (a neautorizovaná :-)) diskuse s archeologem Ladislavem Nejmanem, který se zabývá právě obdobím přechodu od neandrtálců k člověku dnešního typu.
Nelítostné boje o území. Neandertálci a lidé spolu válčili 100 tisíc let
Můžeme si sice namlouvat, že neandertálci žili vedle nejstarších lidí moderního druhu pokojně a mírumilovně, pravidlům biologie ani paleontologie takový obrázek příliš neodpovídá.
Draví suchozemští savci žijící ve smečkách, k nimž se obě tyto linie prehistorického lidského rodu řadily, jsou teritoriální, hájí si své území a nacházejí se v něm na vrcholu potravního řetězce – takže ve chvíli, kdy jim kvůli jejich „přemnožení“ dojdou v jejich oblasti potravinové zdroje, mezi nimi propuká konflikt.
Přečíst článek ›
„Tato teritorialita má u lidí hluboké kořeny.
Intenzivní územní konflikty můžeme pozorovat také u našich nejbližších příbuzných, šimpanzů, jejichž samci se běžně shromažďují, aby napadli a pobili samce z konkurenčních šimpanzích tlup.
Toto chování nápadně připomíná lidskou válku,“ uvádí ve svém článku Nicholas R. Longrich, docent evoluční biologie a paleontologie z Bathské univerzity v Británii. Jeho text zveřejnil server Science Alert.
Takzvaná kooperativní agrese se vyvinula u společného předka lidského i šimpanzího rodu již před sedmi miliony let a sklony k ní zdědili také neandertálci.
Válka provází lidstvo od jeho úsvitu
„Válka je nedílnou součástí celé lidské existence. Není to moderní vynález, je to pradávný základní atribut lidstva. Všechny národy ve své historii bojovaly. Nejstarší písemné prameny lidstva jsou plné válečných příběhů. Archeologie neustále objevuje nová místa dávných prehistorických masakrů sahajících až do dob před několika tisíci let,“ píše Longrich.
Válka je zkrátka lidská – a neandertálci byli lidem velmi podobní. Blížili se jim stavbou lebky i kostry, sdílíme společně 99,7 procenta DNA. Podobně jako lidé uměli neandertálci rozdělat oheň, pochovávat obřadně své mrtvé, vyrábět šperky z mušlí a zvířecích zubů, vytvářet první umělecká díla a budovat kamenné svatyně, sloužící slavnostním účelům.
Přečíst článek ›
„Jestliže s námi sdíleli tolik instinktů tvůrčích, je pravděpodobné, že jim byly stejně vlastní také naše instinkty destruktivní,“ uvedl Longrich.
Jeho teorii potvrzují také archeologické nálezy.
Díky nim víme, že neandertálci byli zkušenými lovci vysoké zvěře a uměli svými oštěpy skolit i taková zvířata, jako byli jeleni, kozorožci, losi, zubři nebo dokonce srstnatí nosorožci a mamuti.
A nálezy také naznačují, že pokud se na svém území ocitli v ohrožení, nebo měli pocit, že je v nebezpečí jejich kmen, byli schopni své zbraně rychle obrátit také proti příslušníkům konkurenčního rodu.
„Úder silným klackem do hlavy je velmi účinným způsobem zabíjení – taková hůl je rychlá, silná a přesná zbraň. Není tedy divu, že u prehistorických lidí druhu Homo sapiens i u neandertálců najdeme na jejich kostěných ostatcích častá traumatická poranění lebky,“ konstatuje Longrich.
Přečíst článek ›
Další známkou dávného válčení jsou podle něj nálezy zlomenin dolních částí paží, svědčících o snaze vykrýt nebo odvrátit údery mířící na hlavu. Také ty jsou u neandertálců poměrně běžné. A nejméně jeden neandertálec pocházející ze známého naleziště v irácké jeskyni Šánidar zahynul na následky bodnutím kopí do hrudi.
Traumatická poranění jsou navíc podle Longricha častější u ostatků mladých mužů a odpovídají vzorcům pro mezikmenovou válku – malý, ale intenzivní a dlouhotrvající konflkt, který se vede zejména formou náhlých přepadů v partyzánském stylu a tu a tam v něm dochází i ke vzácnějším bitvám.
Neandertálci se bránili dlouho
Určitou stopu po dávném válčení můžeme podle evolučního biologa rozpoznat také v tom, jaká území neandertálci a lidé obývali. Důkazem, že neandertálci byli schopni nejen bojovat, ale také v boji vynikat, je podle něj fakt, že je nejstarší člověk dnešního typu okamžitě nepřeválcoval – namísto toho 100 tisíc let odolávali jeho expanzi.
Přečíst článek ›
„Proč by jinak lidem trvalo tak dlouho opustit Afriku?“ ptá se řečnicky Longrich. „Zřejmě proto, že v Evropě a v Asii se již dařilo neandertálcům.
Je mimořádně nepravděpodobné, že by se neandertálci setkali s moderními lidmi a vzájemně se dohodli, že budou dodržovat pravidlo žít a nechat žít.
Když nic jiného, tak minimálně populační růst musel nutit lidi, aby získali více půdy, a tím i dostatečné území pro lov a pro shánění potravy pro své děti.“
Na Blízkém východě byli neandertálci v taktické i strategické výhodě.
Žili tam déle, znali lépe terén, měli lepší přehled o živočišných i rostlinných zdrojích potravy a lépe se také orientovali ve změnách počasí kvůli střídání ročních období.
Při boji zblízka jim jejich mohutná muskulatura zaručovala dostatečnou fyzickou převahu a díky velkým očím zřejmě viděli lépe v šeru a ve tmě, což se jim mohlo hodit při nočních přepadech.
Homo sapiens přesto zvítězil
V evolučním zápase však nakonec přesto slavil vítězství Homo sapiens. Proč, to dodnes vlastně nevíme. „Je možné, že mu pomohl vynález zbraní schopných zabíjet na dálku, například luku a šípů, jimiž mohl útočit na podsadité neandertálce zdálky. Nebo byl zdatnější v lovu a ve sběru, což mu umožnilo uživit větší kmen, čímž získal v bitvách početní převahu,“ uvažuje Longrich.
Jedna ze starších hypotéz, kterou zmiňuje například kniha Teorie masové komunikace autorů Melvina L. Defleura a Sandry J.
Ballové-Rokeachové, hovoří také o tom, že u moderních lidí se možná dříve než o neandertálců rozvinula schopnost mluvení, díky čemuž mohli mnohem koordinovaněji lovit a také si sofistikovaněji předávat zkušenosti.
Neandertálci oproti tomu zůstali „uvězněni“ v epoše dorozumívacích posunků a signálů, což je v konkurenčním boji stále více znevýhodňovalo.
Přečíst článek ›
Přesto však primitivnímu Homo sapiens, jenž před 200 tisíci let opustil Afriku, trvalo dalších více než 150 tisíc let, než si neandertálské území plně podmanil.
„V Izraeli a v Řecku se prastaří příslušníci rodu Homo sapiens uchytili jen díky tomu, že tam ustoupili před neandertálskými protiútoky.
Ty ustaly teprve poté, co neandertálce vyřadil konečný útok moderního člověka, který začal před 125 tisíci let,“ uvedl Longrich.
„Nakonec jsme vyhráli. Ale nebylo to proto, že by neandertálci měli menší sklony k válčení. Nebyla to blesková válka, jak by se dalo čekat, kdyby neandertálci byli pacifisty nebo podřadnými bojovníky, byla to spíš dlouhá vyhlazovací válka. Zvítězili jsme, protože jsme se v ní nakonec stali pravděpodobně lepšími válečníky než oni,“ uzavírá vědec.
Neandrtálský kód — Česká televize
Pátrání po tom, zda neandrtálci byli našimi předky, nebo skončili ve slepé uličce dějin, bylo korunováno významným vědeckým objevem. Britský dokument
Střední Evropa před 40 000 lety. Příslušníci druhu Homo sapiens, lidé jako my, dorazili do nové, neznámé země. Nejsou tu ale sami. Žijí tu i jiní lidé, silnější a odolnější neandrtálci. Mezinárodní tým genetiků se pokouší rozluštit neandrtálský kód. Pokud uspějí, mohou zjistit, zda jejich geny přežívají dodnes v každém z nás.
V80 – kost, která poodkryla DNA neandrtálců
Jakov Radovčič se na přelomu 70. a 80. let minulého století podílel na výzkumu chorvatské jeskyně Vindija. Vykopal tisíce zvířecích kostí, mezi nimi také pozůstatky několika neandrtálců.
V roce 2005 byl úlomek kosti značené jako V80 spolu s desítkami dalších odvezen do Německa. Tým genetiků se tady pokouší získat kompletní genom neandrtálce. Zkoušejí postupně všechny kosti, ale DNA, kterou hledají, nacházejí až ve V80. Je to jasný neandrtálec.
A vzorek dokonce obsahuje skoro desetkrát více neandrtálské DNA, než kterýkoli před ním.
K čemu je všechno to úsilí? Vědci doufají, že prohloubí znalosti o biologii člověka a zároveň rozluští jednu z největších záhad lidské evoluce. Přečíst DNA neandrtálce je ale nesmírně složité.
I když vědci izolují dostatek DNA z kosti, k tomu, aby ji přečetli, musejí rozluštit celý genetický kód. A pravěká DNA je tak fragmentovaná a kontaminovaná, že není možné použít běžné metody.
Genetika potřebovala novou, průlomovou technologii.
S tou přišel biotechnolog a podnikatel Jonathan Rothberg, jehož revoluční metodu sekvenování umožňuje enzym světlušek – luciferáza. Ta reaguje se čtyřmi různými chemickými látkami a při každé reakci vzniká slabý světelný záblesk.
Kamera je zaznamenává a postupně vytváří obraz celého genomu. I přes veškerý technologický pokrok je to ohromný úkol. Vždyť i DNA slavné kosti V80 obsahuje nejvýše 5 % DNA neandrtálce. Zbylých 95 % tvoří DNA bakterií, hmyzu a člověka.
To všechno je třeba prohledat a oddělit.
Po desetiletém úsilí se genetikům podařilo nasekvenovat malou část genomu – mitochondriální DNA. Abychom ale našli důkaz o hybridizaci, musíme nasekvenovat celý genom – kompletní DNA obsaženou v buněčném jádru. A to se snáz řekne, než udělá. Jen žalostně málo nálezů dokázalo odolat procesu stárnutí a mohou tak dnes vydat tajemství svého genetického kódu.
Hybridace neandrtálce a moderního člověka?
O evoluci člověka se můžeme poučit v kolonii paviánů. Paviáni jsou – podobně jako lidé – inteligentní společenští primáti. Známe jich několik druhů. Pokud se dostanou do styku, navzájem se bez problémů kříží a produkují životaschopné potomky.
Antropolog Trenton Holliday sleduje jednoho z takových hybridů a jeho závěr je jasný: pokud se mezi sebou kříží dva druhy paviánů, můžeme předpokládat i křížení mezi lidmi moderního typu a neandrtálci.
Jestliže naši předkové opustili Afriku a postupně se rozšířili do celého světa, aniž by se přitom křížili s jinými druhy, pak se dá genetická rozmanitost dnešního lidstva vysvětlit jen obtížně.
Ale pokud se na své pouti z Afriky smísili s jinými lidskými druhy, jako byli třeba neandrtálci, popohnalo by to přirozený výběr a podstatně zvýšilo lidskou diverzitu.
Zajímavé je, že verze genu MC1R se u neandrtálců liší od verze současných lidí dost na to, aby se mohla vyvinout nezávisle u dvou různých druhů. Ta tedy není důkazem o vzájemném křížení, narozdíl od dalších genů.
V DNA neandrtálců byl objeven gen lidské řeči, a to přesně ve stejné verzi jako u dnešních lidí. Odborníci něco takového nepředpokládali.
Možná je to ona čerstvá stopa, po které pátrali – důkaz, že se geny skutečně přenesly z jednoho lidského druhu na jiný.
Zvolna se tak ujímá alternativní verze historie lidstva, podle které moderní lidé a neandrtálci nejsou soupeři, ale potenciální partneři. Velká záhada vyhynutí neandrtálců tak najednou přestává existovat.
Až dosud to byl vzrušující příběh neandrtálců, prchajících před lidmi, kteří je nakonec pobijí. Vzrušující příběh našich předků, kteří přišli a silou dobyli celý světadíl.
Ale ten konkurenční příběh o neandrtálcích, které postupně vstřebala populace moderních lidí, je mnohem zajímavější, protože pak je docela možné, že některé naše geny jsou původně neandrtálské. A to je teprve vzrušující.
Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný.
Co jsme podle DNA zdědili po neandrtálcích?
S nepříznivými podmínkami zejména v Evropě se moderní lidé lépe vyrovnali díky křížení s neandrtálci.
Analýzu sekvencí DNA lze s úspěchem využít pro studium naší dávnější historie. Příkladem jsou poznatky získané za posledních několik málo let o křížení moderního člověka (Homo sapiens) s člověkem neandrtálským (Homo neanderthalensis).
Dnes již spolehlivě víme, že jsme se s neandrtálci v naší minulosti křížili a vzájemně jsme se obohatili o některé sekvence genetické informace. Tyto sekvence nám zřejmě umožnily lépe se přizpůsobit a přežít nepříznivé podmínky, se kterými jsme se museli vyrovnat v Asii a především pak v Evropě poté, co jsme migrovali z Afriky, kde jsme se jako moderní lidé zrodili.
K úplně prvnímu křížení moderního člověka a neandrtálce došlo již před více než 100 tisíci lety v oblasti Blízkého východu. Svědčí o tom části DNA moderního člověka v genomu sibiřského neandrtálce, který je potomkem tohoto dávného křížení.
V genomu současných populací však nalézáme důkaz až o křížení o něco pozdějším, ke kterému také došlo na Blízkém východě, avšak před 50 tisíci až 80 tisíci lety.
Křížení pak pokračovalo i na jiných místech Asie a Evropy tak, jak moderní člověk postupně osidloval další území.
Zajímavostí je, že podle genetických poznatků převažovaly především svazky mezi neandrtálskými muži a moderními ženami. Je možné, že zde svoji roli sehrála větší atraktivita neandrtálských mužů pro moderní ženy, než v případě opačném. Je však také možné, že i moderní muži vstupovali relativně často do svazků s neandrtálskými ženami, avšak jejich potomci dříve umírali nebo byli neplodní.
Čtěte také: Proč mají Evropané modré oči?
Podíl neandrtálských sekvencí, které dnes pozorujeme v genomu evropských a asijských populací, se pohybuje mezi jedním až čtyřmi procenty. Jedná se především o sekvence a geny, které pro nás měly v historii nějakou adaptační výhodu, a proto v naší DNA zůstaly zachovány.
Z nalezených pozůstatků našich moderních předchůdců žijících v době křížení s neandrtálci totiž víme, že dříve byl podíl zděděných sekvencí až dvojnásobně vyšší. Avšak některé nebyly výhodné nebo byly dokonce škodlivé a byly tedy přírodním výběrem v průběhu několika desítek tisíc let z našeho genomu odstraněny.
Zatímco nám některé z úseků DNA vyhovovaly, sekvence moderního člověka v genomu neandrtálců byly mnohem škodlivější a byly tedy přírodním výběrem odstraňovány mnohem rychleji, než tomu bylo u moderního člověka. A které sekvence, případně geny jsme po svých neandrtálských předcích křížením zdědili?
Ukazuje se, že to byly především ty, které souvisely s přizpůsobením se tehdejšímu chladnějšímu klimatu Asie a Evropy. Příměs neandrtálských sekvencí nalézáme například v případě genů, které ovlivňují ukládání keratinu v kůži, vlasech a nehtech, a představovaly tak lepší ochranu vůči vlhku, chladu a patogenům.
Čtěte dále: Z DNA se dá vyčíst podoba člověka
Dále jsou to sekvence zapojené do metabolismu tuků, které nám umožnily lépe využívat tehdy omezené zdroje potravy.
Přestože v té době byly tyto sekvence pro moderního člověka výhodou, tak dnes, kdy nežijeme jako lovci a sběrači, máme dostatek potravy, méně se hýbeme a žijeme v teplém meziledovém období, jsou pro nás naopak nevýhodné a jsme v jejich důsledku obézní, trpíme cukrovkou a podobně.
Další skupinou genů, které jsou ovlivněny neandrtálskými sekvencemi, jsou geny zapojené do imunitní odpovědi, které nám umožnily lépe se vyrovnat s patogeny v osídlovaných oblastech. Nejnovější poznatky dokonce ukazují, že neandrtálské sekvence mohly mít vliv i na zesvětlení kůže, což byla výhodná adaptace na nedostatek UV záření v evropských podmínkách.
Podle analýzy DNA to tedy vypadá, že jsme se s nepříznivými podmínkami zejména Evropy lépe vyrovnali právě díky neandrtálcům. Křížením s námi však možná neandrtálci sami nad sebou podepsali ortel svého zániku, protože my jsme tak získali výhody, které jsme před tím neměli, a mohli jsme být k neandrtálským populacím konkurenceschopnějšími.
Autor působí na Ústavu experimentální biologie PřF MU.
Jsme takoví mezidruhoví hybridi, popisuje známý biolog vývoj člověka
„Geny, které jsme zdědili po neandrtálcích, asi stojí za úspěchem homo sapiens,“ tvrdí vědec.
Nejstarší nález ostatků Homo sapiens pochází z Maroka. „To bylo před 300 tisíci lety a i předtím jde o africkou linii. Takový člověk se vyvíjel po miliony let v teplém klimatu a na přímém slunci.“
Předkové neandrtálců vyšli z tohoto prostředí asi před 700 tisíci lety. Celou dobu žili v Evropě a Asii, kde bylo úplně jiné klima. Na samotnou dobu ledovou byl neandrtálec dokonale přizpůsobený.
Jsme velmi úspěšný příklad mezidruhového hybrida… Panuje tady představa, že když se kříží příslušníci dvou různých druhů, je výsledkem „chcípáček“, který to pak má těžké… V přírodě ale mezidruhoví hybridi nejsou tak vzácní a bývají velmi úspěšní. Jaroslav Petr
„A teď přichází z Afriky do Evropy homo sapiens. Je choulostivý, s černou kůží a minimální vrstvou podkožního tuku, protože by se přehříval. Vstupuje do doby ledové s drsným klimatem tunder a stepí a v tom má přežít? Ve chvíli, kdy se tato lidská větev zkřížila s neandrtálci, tak se do jejich dědičné informace dostaly varianty genů, které jim pak pomohly i se samotným drsným klimatem.“
I ochlupení, které dnes máme, je pozůstatkem po neandrtálcích. „Byla to izolační vrstva, stejně jako vrstva podkožního tuku, kterou Evropané mají od přírody. Bez ohledu na to, jak se stravují. Afričanům by tento tuk vadil, protože by se zas přehřívali.“
Denisovan
„Neandrtálec před 30 tisíci roky zmizel, my se s ním nějak zkřížili. Vědci sháněli různé kůstky neandrtálců, protože z nich zkoušeli izolovat další DNA. Nakonec získali maličkou kůstku z malíčku pravé ruky z Denisovy jeskyně na Sibiři.“
Kůstka byla rozdělena na dva kusy. „Jeden dostal známý lovec DNA Svante Pääbo v Lipsku, druhý skončil v americké laboratoři. Všichni očekávali, že najdou neandertálskou dědičnou informaci… Americký tým ale z kůstky izoloval DNA, která nepatří ani neandrtálci, ani homo sapiens.“
Nejvíce denisovanské krve mají obyvatelé jihovýchodní Asie… tj. 5 až 7 % DNA. Tyto geny zřejmě sehrály významnou roli v úspěšnosti Homo sapiens…
Jaroslav Petr
„Objevili jsme třetí druh pravěkého člověka, známe všechny tři miliardy písmen genetického kódu, ale nevíme, jak tento člověk vypadal… Nemá své vědecké jméno, říká se mu pracovně Denisovan podle místa nálezu v Denisově jeskyni.“
I tento člověk je zřejmě potomkem migrace, ze které vznikli neandrtálci. „Denisovanských nálezů je neuvěřitelně málo. Kromě kousku malíčku máme ještě tři stoličky a kousek čelisti s dalšími zuby se nedávno našel v Tibetu. Ukázalo se, že část denisovanské dědičné informace se vyskytuje v dědičné informaci současného lidstva.“
Neandrtálec nebyl žádný primitiv
„Říkali jsme si, že se homo sapiens objevil asi před 50 tisíci roky a tehdy osídlil Evropu, Asii a pak šel do Ameriky. Ale podle nálezů jeho lebky staré 210 tisíc let je vidět, že to zkoušel i předtím, kdy se dostal na jih Řecka. Už možná před 300 tisíci lety se objevil i na Blízkém východě, dál ale nepokračoval.“
Zajímavé je, že se spolu křížili i Denisované a neandrtálci. Tito lidé migrovali, byli to lovci a sběrači, takže sledovali stáda zvěře a tak se možná potkali…
Na Sibiři byla nalezena kost dítěte, které má polovinu dědičné informace neandrtálce a polovinu Denisovana, tedy matka byla neandrtálka a tatínek Denisovan.
Tady jsme tyto dva druhy chytili in flagranti.
Jaroslav Petr
Dnes prý vědcům nepřijde nijak zvláštní, že neandrtálci vymřeli. „Ale záhada je, proč je homo sapiens jediný, kdo přežil a proč byl tak úspěšný… Možné je, že byl prostě silnou konkurencí… Ale neandrtálec rozhodně nebyl ten primitiv, za kterého ho máme.“
„Je možné, že si homo sapiens sebou z Afriky přinesl nějakou chorobu a touto biologickou zbraní hromadného ničení své konkurenty prostě vyhubil. To není nic nového, vzpomeňme na první Evropany v Americe, kteří sebou přinesli neštovice, chřipku a tak dále. Nejednou ze 40 milionové říše Aztéků máte dva miliony lidí,“ dodává Jaroslav Petr.
Co je to antropogeneze? Jak je snadné získat DNA našich prapředků a kolik jich vlastně máme? Kdo byli neandrtálci a kdo Denisované? Poslechněte si celé Leonardo Plus s biologem a genetikem Jaroslavem Petrem.