Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Zapomeň na nudné lopocení ve fitku. Vyměň ho za přirozený trénink venku (ukážu ti, jak na to)

Miluju dobrodružství a různorodost přirozeného tréninku venku. I proto se mi již delší dobu dělá mírně špatně z celé komerce fitness průmyslu – z jeho suplementů, stylovosti místo funkčnosti, estetiky těl místo připravenosti k akci, obrazovek a displejů na každém druhém metru čtverečním plochy fitka, reklam a všeho mezi tím.

Zároveň ale vidím, jak pomalu, ale jistě roste počet lidí se zájmem objevovat metodu přirozeného tréninku venku. Nechtějí být připoutáni permanentkou k jednomu místu. Jejich tréninková aréna se pořád obměňuje – jednou je to street workoutové hřiště, jindy zase park nebo les a někdy obyčejné schody anebo jakýkoliv zajímavý městský prostor ke cvičení.

Co vše prožiju během jednoho přirozeného tréninku venku?

5.20 ráno mi zvoní budík (Nekoulej očima. Čti dál a pochopíš, proč má pro mě trénink za ranního rozbřesku kouzlo).

Stáhněte si náš inspirativní e-book, který vám pomůže s proměnou vaší mysli na výživnou oázu.

Stáhnout

Tak za 15 minut už stojím venku a převážně krouživými pohyby vháním krev do svalů ztuhlých po spánku. Ospalé tělo se pomalu probouzí k životu.

Během rozcvičky si uvědomuju, jaký rozdíl je mezi městem ráno a přes den. Teď je všechno ještě tiché, město se teprve začíná probouzet do nového dne. To ticho mě zklidňuje.

Ve chvíli už klusám parkem a sleduju, jak první sluneční paprsky zalévají chodník. Krása…

Já to ale stáčím do lesíku poblíž parku, kde pořád vládne noční šero. Cestou míjím překvapeného bažanta, který se skřehotem mizí někde v houštině. Vběhnu do lesa a mé oči si musí chvíli zvykat na přítmí. Aha – černá veverka! A už ji nevidím.

Pak chvíli běžím ve volném tempu a rozhoduju se, jestli dám free run lesními stezkami, i když je v lese pořád docela tma. Tak jo, jdu do toho.

Tiše a v plné koncentraci si to kličkuju mezi kmeny stromů a přeskakuju jejich kořeny čnějící ze země. Za chvíli mě to začíná tak bavit, že po ranní ospalosti není ani stopy. Běh přerůstá téměř do sprintu.

Vyběhnu z úzké lesní stezky na stabilní lesní chodník a chvíli poslouchám svůj dech.

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Fajn, to by bylo. Vyjedu z lesa a vracím se do parku. Zuju si běžecké boty a užívám si otisk ranní rosy na chodidlech. Začnu cvičit kalistenické cviky, které mě právě napadnou: bulharské dřepy s jednou nohou opřenou o lavičku, shyby, dipy a pak přítahy nahoru k dřevěnému břevnu, jehož účel v parku mi není zcela jasný, ale nejspíš slouží jako průlezka.

To už kolem mě tu a tam proběhnou první ranní běžci. Ještě pořád jsem ale na cvičišti sám, a tak zařadím několik základních posilovacích cviků z parkouru (které bych se možná trochu styděl cvičit, kdyby byl kolem mě provoz lidí).

Děláš ve fitku zkracovačky pořád dokola a příšerně se při tom nudíš (jako já kdysi)? Zkus raději tohle – dej se do pozice kliku a začni po čtyřech „pochodovat“ tak 30 m dopředu. A pak pozpátku dozadu.

Lehké? Pak to udělej ve formě spidermanovských kliků. Tvoje břicho bude v plamenech – a hlavně se nebudeš nudit… Že se na tebe budou lidé divně dívat? Ve fitku asi jo. Ale když cvičíš venku a brzo ráno, není to tak špatný.

Poté, co jsem skončil s „plazením“ po malé stezce v parku, sedám si na chodníku na zadek. Narovnám záda a pak rukama pomalu nadzvedám zadek a nohy a posouvám se vpřed. Další fantastický cvik na posilnění středu těla a bederních zpevňovačů (které s žádným strojem nebo závažím ve fitku prostě neprocvičíš).

Spokojený si ani nezuju zpátky boty a naboso doběhnu k baráku. Na trávě si dám ještě závěrečné protažení. A doma jako obvykle – studenou sprchu.

Na druhý den už zkouším na jiném malém sportovním hřišti bouldering na lezecké stěně a zlepšuju se na hrazdách.

Že v mém tréninku chybí činky nebo jiná závaží přesně do ruky? A také ultramoderní posilovací stroje? A žádný běžecký pás. To je pravda, přestal jsem se lopotit ve fitkách jenom proto, aby mi po čase vyskočily na různých místech těla hezké svaly.

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Ne, není to tak, že bych chtěl, aby měla od zítra všechna fitka zavřeno. Sám do nich někdy zabloudím, zejména v zimě.

Ale poté, co jsem začal pravidelně cvičit venku, jsem došel k závěru, že koncept běžného fitness centra je vlastně jenom komerční bublina a převážně postrádá smysl pro reálný život. Alespoň pro ten můj.

Cvičení uvnitř fitka na strojích nebo s nářadím mě okrádá o zážitek z něčeho mnohem skutečnějšího, co najdu jenom „tam venku“.

Šedá realita uvnitř fitness centra vs. svět nekonečných možností „tam venku“

Většina pravidelných fitness sportovců ale pořád věří „fitness domněnce“, že pro dobrý workout přece jenom potřebujeme alespoň nějaké vhodné pomůcky. Když ne ultra moderní mašiny, pak alespoň kladky nebo nějaká závaží.

Opravdu ale potřebujeme navštěvovat fitness centrum kvůli jeho vybavení?

S cvičením ve fitku je to podobně, jako kdyby spisovatel navždy vyměnil tužku a papír za ťukání do klávesnice laptopu. Laptop je dnes pro spisovatele prakticky nepostradatelný.

Ale ono je lepší si nejdřív trochu „ušpinit ruce“ načmáráním prvního textu na papír předtím, než začnete psát na čisto.

Na papíře je více svobody a prostoru pro spontánnost, kreativitu a seberealizaci – vaše tužka umí vykouzlit jakoukoliv skicu, myšlenkovou mapu, poznámku na boku strany…

Spontánnost, kreativita a seberealizace

Umělé prostředí fitness centra nás o tyto důležité kvality pohybu připravuje. Do fitka si chodíme „pro krásu“, nikoli „pro radost“. Mainstreamová fitness kultura je o vzhledu (estetice) postavy, nikoli o funkčnosti těla. Chápu, je mnohem výdělečnější budovat povrchní kulturu krásy těla než kulturu užitečného těla připraveného čelit všestranným výzvám.

Průměrný návštěvník fitka netrénuje proto, aby získal užitečné dovednosti, ale proto, aby „dobře vypadal“, a hlavně aby „bylo vidět, že chodí cvičit“. Fitness trénink uvnitř je už dlouho primárně o dřině a rutině, nikoli o užívání si pohybu.

Za vše mluví příslovečné řečení „no pain, no gain,“ které provádí borce rutinním tréninkem založeným na navyšování váhy.

Chlapi z posiloven jsou často pouhé chodící „hory“ masa. Jejich svaly mají objem, ale jejich šlachy jsou slaboučké a klouby opotřebované.

Zkuste si představit typického „napumpovaného“ krále posilovny, jak dělá dřepy na jedné noze a dotýká se zadkem paty. Nebo vystřelí pružný muscle-up.

Nebo si svižně zaběhne pár kiláků, než vůbec dojde na místo, kde se rozhodne zacvičit si.

Fitness nadšenci trénující venku jsou jiní – při trénování venku nejde o soutěživost a ego. Nemusíš se s nikým srovnávat. Místo toho trénuješ svou vynalézavost při vymýšlení přirozených cviků a buduješ všestrannou fyzickou kondici.

Kým jsi ty?

Kraluje tvé tréninkové filosofii dvojice „růst a bolest“? Pak nejspíš trénuješ uvnitř fitka. Tam venku to ale může být jinak. Venku může kralovat tvoje kreativita a spontánnost.

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Park a hřiště za ranního rozbřesku.

Zvaž tyto myšlenky o metodě přirozeného tréninku venku:

  • Venku trénuješ přirozeně – máš chuť dělat pořád nové cviky a pohyby se zapojením všech elementů okolního prostředí (lavičky, kmeny stromů, hrazdy, workoutová hřiště, kopce, schody, trávnaté plochy, běžecké stezky, aleje stromů…). Toužíš pořád objevovat nová místa vhodná pro cvičení. Uvnitř tě čekají přesné série, opakování a intervaly. Venku tě naopak čeká svoboda a svět téměř neomezených možností.
  • Při tréninku venku cvičíš i svou mysl. Cvičení venku vyžaduje tvoji soustředěnost a inteligenci. Pozoruješ své okolí a aktivně hledáš místa vhodná pro cvičení. Adaptuješ se na aktuální podmínky tady a teď – cvičíš s tím a na tom, co je kolem tebe k dispozici.

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Co vidíš na fotce? Na první pohled dva obyčejné koše na odpadky, že? Já vidím i prostor mezi nimi – perfektní na cvičení dipů.

  • To chce mnohem větší dávku vynalézavosti než rutinní tréninky uvnitř toho samého fitka, které si tě přivázalo na celý rok permanentkou… A vůbec – proč myslíš, že existují permanentky? Protože fitka všude na světě řeší stejný problém – rapidní úbytek návštěvníků v druhé půlce roka. Lidi prostě nebaví chodit pořád na to samé místo a dělat ty samé věci… Až příliš nápadně to připomíná práci… Většina z nás je po většinu dne někde zavřená. Proč se dobrovolně necháváme zavřít ještě i ve fitku, zejména když je venku tak hezky? ????
  • Trénuj venku hlavně pro radost a buduj užitečnou kondici. Když vyrážíš ven, zapomeň na smýšlení typu „dnes musím udělat… XY opakování, sérií, cviků.“ Tvým cvičištěm je teď celé město. Tomu přizpůsob i styl tréninku – místo omezování sebe sama spontánně vytvářej výzvy dle místa, kde jdeš trénovat. Užívej si čirou radost z pohybu. Začni trénovat s cílem naučit se něco nového se svým tělem.

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Místo svalů se soustřeď na rozvoj přirozených schopností, které nám tisíce let umožňovaly přežít – trénuj běhy, plavání, skoky a přeskoky, šplh, lezení, shyby, zdvihy, házení, explozivní sílu, koordinaci těla, hbitost, reflexy, flexibilitu… možností pro zlepšování přirozeným tréninkem je milión.

Budete mít zájem:  Výroba čokoládových lanýžů je trochu alchymie

Co všechno se dá venku dělat a dokázat?

Inspiruj se třeba tímto promo videem – v hlavní roli skáče, leze, plave a cvičí Erwan Le Corre, zakladatel metody přirozeného tréninku „MovNat“.

Erwan věří, že každý z nás má přirozené právo být silný, zdravý, šťastný a svobodný. Toto propojení nazývá „pravá podoba člověka“.

S tím, jak se budeš všestranně zlepšovat, se nevyhnutelně dostaví i estetika postavy. To už ale na ní nebudeš závislý. Tvé sebehodnocení se totiž bude odvíjet od tvých schopností…

Přečtěte si náš blog

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Trénink našeho těla je naprosto přirozená věc, která nám pomáhá udržet si kondici a cítit se dobře. Stejně tak ale nesmíme zapomínat na to, že i náš mozek ocení určitý typ tréninku. Mozek disponuje skvělými schopnostmi jako je paměť, pozornost, myšlení, představivost nebo prostorová orientace, které nazýváme kognitivní funkce. Právě kolem všech těchto funkcí se točí každý moment našeho života. Trénování kognitivních funkcí je skvělá věc jako prevence a pomáhá udržovat mozek ve střehu. Vedle toho lidé, kteří prodělají úraz mozku, potřebují začít kognitivní funkce trénovat co nejdříve a velmi intenzivně. Jedině tak může mozek zvýšit své šance na účinnou rehabilitaci. Tento fakt si uvědomili profesoři na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a tak vznikl projekt Treko, který se zaměřil právě na trénink kognitivních funkcí po jakémkoliv poškození mozku. Tento počin s sebou přinesl mnohá pozitiva, a to nejen jako trénink pro klienty, ale také jako skvělou praxi pro studenty psychologie.

Každý student, který se chce stát kognitivním trenérem, musí projít tříměsíčním školením. Nejprve začíná ve skupince pod vedením koordinátorky projektu, postupem času začne trénovat s klienty samostatně. Průběh kognitivního tréninku je zaměřen individuálně podle konkrétních potřeb klienta.

Proto na první schůzce provede student s nově příchozím klientem testování, které prozradí stav jednotlivých kognitivních funkcí. Na základě testování pak student sestavuje plán úloh zaměřených na specifické oblasti (paměť, pozornost, plánování atd.), a tak zvyšuje šanci na jejich zlepšení.

Progres ale není otázkou několika týdnů trénování, ale jedná se o dlouhodobý proces. Klient dochází na individuální nebo skupinové tréninky v závislosti na tom, jak moc samostatně dokáže pracovat. Během hospitalizace studenti dochází i do nemocnice, protože je důležité začít s trénováním co nejdříve.

Připravili jsme pro vás rozhovor s koordinátorkou projektu kognitivních tréninků, Mgr. Martinou Dörrerovou, která nám o něm prozradila více.

Na začátku bych se Vás ráda zeptala na základní informace, a to kdy projekt kognitivních tréninků vznikl, kdo ho zastupuje a jak dlouho vlastně probíhá?

Projekt kognitivních tréninků probíhá na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (PsÚ) minimálně 10 let. Myšlenkou bylo nabídnutí kognitivního tréninku pacientům i po ukončení hospitalizace, tedy ambulantně. Postupně se zrodila spolupráce s Fakultní Nemocnicí Bohunice (FN Bohunice). Ze začátku to vypadalo tak, že lékaři z různých oddělení (např.

oddělení Karim a některá neurologická) informovali psychology o tom, pro které konkrétní pacienty je vhodné pokračovat v tréninku i po ukončení hospitalizace. Pak přišla úloha Psychologického ústavu, který dal dohromady tým trenérů z řad studentů. Zpočátku se jednalo opravdu jen o několik málo studentů. Snahou tedy bylo vytvářet skupinky o asi třech klientech.

Postupem času se podařila spolupráce s FN Bohunice prohloubit. Vždy záleží na lékaři, který daného klienta doporučí. Díky tomu se k nám dostávají například i klienti s diagnózou hemofílie, kteří zdánlivě kognitivní trénink nepotřebují, protože se nejedná o postižení mozku.

U takových klientů se ale jedná spíše o prevenci, aby věděli, že existuje kognitivní trénink a že se na nás lze v případě potřeby obrátit.

Jak dlouho si myslíte, že je potřeba trénovat, aby vznikla šance na sebemenší zlepšení?

Ze zkušenosti vím, že nejvíce záleží na klientově motivaci a na tom, o jaké postižení mozku se jedná. Dá se ale říct, že první měřitelné zlepšení můžeme v testech vidět po půl až jednom roce. Kognitivní trénink je metoda pomalá, avšak na druhou stranu pro klienty dostupná.

Kolikrát týdně je ideální, aby klient trénoval?

Ideální frekvence sezení s trenérem je jednou týdně. Je ovšem důležité, aby klient trénoval také doma. Proto se projekt Treko snaží, aby klienti trénovali se studenty jednou týdně a poté šestkrát týdně doma. Snažíme se klienty vést k co největší samostatnosti. Aby si uvědomovali, že oni sami udělají tu největší práci.

Jací klienti na tréninky nejčastěji dochází?

Nedá se říct, že bychom měli nějakou nejčastější diagnózu. Ani se nedá říct, že by k nám docházeli spíše mladší nebo starší klienti. Je to opravdu namíchané. Aktuální věkové rozmezí je od 16 do 82 let. A opravdu je to rovnoměrně zastoupené.

Co se týče diagnóz, tak možná o trochu více lidí je po autonehodách, tedy s různými typy kraniotraumat, ale také klienti po mozkové příhodě atd. Přibývá také klientů s degenerativním onemocněním mozku, tedy Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou. Dochází k nám i klienti s psychiatrickou diagnózou, např.

se schizofrenií nebo s depresivním syndromem. Tito klienti většinou využívají skupinový trénink.

  • Jaký klient má při kognitivním trénování šanci na největší možné zlepšení?
  • Mladší klient, který se k nám dostane velice brzy po poškození mozku, má větší šanci na zlepšení.
  • Kdo se do tohoto projektu může zapojit v roli trenéra?

Všichni studenti z PsÚ nebo i další studenti psychologie. Mohou se zapojit i po dokončení studia.

Jakým způsobem se klient může dostat k trénování se studentem?

Tím, že projekt běží několik let, se k nám klienti dostávají různými cestami. Což je dobře, protože si o této možnosti mezi sebou řeknou. Klienti k nám nepřichází pouze z FN Bohunice, ale také z nemocnice Sv. Anny nebo i ze sdružení Práh. Dokonce se k nám dostali i klienti, o kterých nevíme, jakou cestou se o nás dozvěděli. Ale prostě o nás ví

  1. Kolik studentů se aktivně zapojuje do kognitivního trénování s klienty?
  2. Přibližně 10.
  3. Setkala jste se někdy s pacientem, který Vás překvapil svým rychlým pokrokem?

Setkala jsem se s klientem, který mě překvapil tím, že i přes velké poškození mozku dokázal velice rychle „umazávat“ svůj kognitivní deficit. Z mé zkušenosti opravdu nejvíc záleží na klientově motivaci. Když on chce, tak jde vše relativně rychle. Setkala jsem se také slečnou, která mě překvapila svým pokrokem.

Později jsme se ale dozvěděli, že to nebylo tak úplně díky trénování, ale díky změně léků. Ta medikace, která pro ni byla prospěšnější (měla méně negativních účinků) dovolila mozku, aby opravdu fungoval tak, jak nejlépe dokázal. Někdy účinky léků trochu zastřou kognitivní schopnosti.

Díky výměně léků se pak tato slečna dostala z podprůměrných výsledků v testu k výsledkům průměrných hodnot.

***

Děkuji paní magistře za rozhovor. V případě jakýchkoliv dotazů je možné kontaktovat projekt Treko na následujícím e-mailu: [email protected]. Webové stránky jsou momentálně v přípravné fázi.

Trénování mozku nepřináší výsledky ze dne na den. Pokud ale v trénování vytrváme, dáme svému mozku příležitost neustále si procvičovat své funkce, které ve svém životě potřebujeme více, než si ve skutečnosti uvědomujeme.

  přečteno 9440×

Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to? Monika Bucharová
Monika je studentkou jednooborové psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Působí jako dobrovolník muzikoterapeutického týmu na Psychiatrické klinice FN Bohunice pod záštitou projektu SPOLU. V současnosti se věnuje interkulturnímu výzkumu kognitivních stylů. Ráda by přiblížila témata kognitivní psychologie širší veřejnosti trénink kognitivní funkce paměť nemocnice psycholog

Jak trénuje mozek: krátký úvod do tréninku kognitivních funkcí

S pojmem „trénink kognitivních funkcí“ se můžeme v poslední době setkat stále častěji na nejrůznějších místech. Ale o co se vlastně jedná? Kolegové z oboru mají určitě jasno.

Ovšem pokud tuto službu nabízíme „nepsychologické“ veřejnosti, musíme často doplnit vysvětlení a podpořit zájemce z řad pacientů, aby se nezalekli tohoto složitého názvu.

V tomto článku bych proto chtěla shrnout základní informace o kognitivním tréninku a částečně i zmapovat současnou situaci v této oblasti.

Kognitivní funkce

Trénink kognitivních funkcí (TKF), kognitivní trénink nebo kognitivní rehabilitace jsou společné pojmy pro trénink a procvičování mozku a jeho funkcí. Kognitivní neboli poznávací procesy patří mezi základní funkce našeho mozku. Umožňují nám poznávat okolní svět, plánovat naše jednání a vstupovat do interakcí s ostatními lidmi.

Mezi základní kognitivní funkce, které využíváme, patří: pozornost, paměť, zrakově-prostorové schopnosti, jazyk a myšlení (Klucká, 2009). Mohli bychom doplnit také rozhodovací a výkonnou (exekutivní) složku našeho jednání.

Bez těchto schopností nebo s narušením jejich funkce by byl náš život o mnoho obtížnější, zkuste si to představit…Ale moment, jak bychom si mohli něco představit bez fungující paměti nebo myšlení?

Jak známo, s postupujícím věkem, při psychickém onemocnění, po úrazu nebo při intoxikaci, může mozek začít pracovat jiným způsobem, než je obvyklé. Záleží, která jeho část je zasažena, což zjišťuje neurolog za pomoci moderních zobrazovacích metod (PET, MRI, fMRI).

Psycholog má pak za úkol zjistit, jak změny v mozku ovlivňují chování, které kognitivní funkce byly poškozeny, které zachovány, a jakým způsobem můžeme s pacientem dále pracovat. Věda, která se zabývá touto problematikou, se nazývá neuropsychologie (Přikrylová, 2009).

Budete mít zájem:  Zánět Spojivek Volně Prodejné Léky?

Je (nebo by alespoň mělo být) samozřejmostí, že s pacientem pracuje tým odborníků, kteří si předávají informace, a tím pro něj zajišťují co nejkvalitnější péči.

Bohužel, ne vždy tomu tak je, a v našich podmínkách jsou často pacienti propuštěni z nemocnice (nebo léčebny) domů, kde veškerá zodpovědnost a péče o ně padá na bedra jejich často zcela neinformovaných a bezradných příbuzných. Doufejme, že snad jednoho dne dojde k avizované reformě psychiatrické péče a ta se z velkých nemocnic a léčeben přesune na komunitnější úroveň.

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Zdroj: http://theconversation.edu.au/medical-research-needs-new-body-to-champion-healthy-ageing-7970

Jak cvičí mozek?

Pro představu zde uvádím jedno ze cvičení, které je primárně určeno osobám s lehkou kognitivní poruchou, ale je možné jej použít například i se skupinou pacientů se schizofrenií při procvičování dlouhodobé paměti a slovní zásoby:

Pokuste se doplnit číslovku do níže uvedených rčení (popř. přísloví) tam, kde je vynechané místo. Můžete doplňovat číslovky různých druhů (základní, řadové, druhové i násobné).  

Jako kdyby seděl na ___židlích. Byl jako ___kolo u vozu. Byla v___nebi. Zabili ___mouchy ranou. Musíme táhnout za ___provaz. Když se ___ perou, ____se směje. ____vlaštovka jaro nedělá. ____řemesel, ____bída. Kdo šetří, má za____ . ____od _____pojde. _____opakovaná lež se stává pravdou.

Když ___dělají totéž, není to totéž. Lepší ___vyhořet, než se _____stěhovat. ____nic umořilo osla. _____měř, _____řež. ____vyhrání z kapsy vyhání. Pro ______kvítí slunce nesvítí. Kůň je _____hříbětem, člověk _____dítětem. ____jsi dole, _____nahoře. ______nevstoupíš do stejné řeky.

Kam šlápne, tam _____let tráva neroste.

  • Jeden za _____, druhý bez ____za_____ .
  • (Suchá, 2009) 

Jak tedy mohou pomoci psychologové a jak trénink kognitivních funkcí může probíhat? Pokusím se zde shrnout základní informace o TKF a doplnit je i o poznatky z praxe. Práci s klientem formou kognitivního tréninku by měla předcházet diagnostika těchto funkcí. Tu by měl provádět pouze psycholog nebo neuropsycholog.

Její výsledky ukážou směr, kterým se v procvičování vydat. A pokud pracujeme s jedním klientem pravidelně po delší dobu, nebo s uzavřenou skupinou v pravidelných termínech, můžeme na konci tréninkového běhu testování zopakovat a zjistit, zda došlo k nějaké změně nebo zlepšení.

Pracovat s klienty by měl minimálně student závěrečných ročníků psychologie nebo podobně zaměřeného oboru (sociální pedagogika, sociální práce, logopedie atd.). Přehledovou studii zaměřující se na kognitivně rehabilitační programy uveřejnil v roce 2010 švýcarsko-španělský tým Tomáse a kolegů.

Tito autoři rozdělují možnosti rehabilitace do tří skupin:  

  • tréninkový program zaměřený na zlepšení kognice, který má spíše preventivní funkci
  • tréninkový „udržovací“ program pro pacienty s kognitivním deficitem, který jim pomáhá fungovat v běžném životě
  • tréninkové programy využívající počítač (např. NEUROP, HappyNeuron, CogRehab, CogMed).

Co se týče poslední skupiny, významnou osobností v oblasti počítačové (procesové) rehabilitace je doktor Odie L. Bracy, který je jedním ze zakladatelů počítačové kognitivní rehabilitace a v roce 1982 stál u zrodu organizace Psychological Software Services (PSS). Ta stále pracuje na vývoji nových tréninkových programů a aplikací. 

Individuálně …

Mohli bychom také uvažovat o tom, zda s klienty pracovat individuálně nebo skupinově. Individuální sezení je intenzivnější, vyžaduje větší zapojení klienta, můžeme snáze využívat počítačové programy a vývoj klienta v terapii bude přehledněji zachytitelný. Klient si může částečně sám určovat, co bude procvičovat.

Vztah s terapeutem je těsnější a nezbytná je spolupráce a aktivní přístup klienta. Individuální sezení mohou být přínosná zejména pro osoby po poškození mozku, kdy můžeme cíleně procvičovat některou z kognitivních funkcí a nemusíme se tolik zaměřovat na sociální aspekt tréninku.

Terapeut nebo lektor může klientovi zadávat úkoly i domů a do budoucna by mělo být možné i sledovat klientovu práci v počítačovém programu na síti-kolikrát procvičoval kterou funkci, zda splnil zadání, jak často procvičoval atd.

Důležité jsou rovněž nejrůznější pomůcky-obrázky, papír a tužka, fotografie, jednoduché hry… Hodina intenzivního procvičování je pro klienta (i pro terapeuta) velmi náročná na koncentraci a je tedy potřeba aktivity střídat a klienta zcela nevyčerpat. 

…nebo ve skupině?

Oproti tomu skupinové sezení je obohaceno o interakci mezi klienty, kteří si mohou porovnat své výsledky, pochopit uvažování ostatních a něco se od nich naučit. Ne nadarmo je teorie sociálního učení tak populární. Osobně považuji tuto formu tréninku za vhodnou pro pacienty s psychotickým onemocněním.

Tito klienti si během skupinového setkání procvičují nejen poznávací funkce, ale i sociální kognici, což je často opomíjená oblast (a o níž bude na PsychoLogOnu zveřejněn článek v nejbližší době). Využíváme například fotografie různých situací, do nichž klienti doplňují slova, nebo určují výrazy tváře jednotlivých postav.

Je důležité, aby lektor věnoval pozornost celé skupině a nikoho nezanedbával. Pokud je skupina velká (např. 10 klientů), je lepší, když jsou lektoři dva, aby se mohli věnovat všem. Při procvičování můžeme úkoly doplnit i teoretickými informacemi (např.

využívání mnemotechnických pomůcek, teorie pozornosti, relaxační techniky…), které vzápětí prakticky vyzkoušíme. Vše záleží na možnostech a zdravotním stavu klientů. Například brněnská skupina sdružení Cerebrum, kam dochází klienti po poranění mozku, se zaměřuje zejména na krátkodobou paměť.

Na konci každého setkání (60min) je po klientech vyžadováno, aby si vzpomněli na všechna cvičení, která v hodině proběhla.

To zní možná velmi jednoduše, pro člověka s poškozeným mozkem to ale zdaleka není samozřejmostí… Cvičení by měla být přizpůsobena všem, ale i přesto jsou občas pro někoho jednoduchá, zatímco jiný s nimi jen s obtížemi bojuje. Je dobré, když je skupina složena z klientů s podobným problémem/diagnózou. Počet klientů ve skupině by ale neměl překročit 10. 

Byznys kolem tréninku mozku roste. Funguje to?

Zdroj: http://health.usnews.com/health-news/best-nursing-homes/photos/mayview/4

A má to vůbec cenu?

Tato otázka může jistě napadnout řadu pacientů i jejich příbuzných. Mozek ale díky pravidelnému cvičení a trénování opravdu může pozměnit své fungování.

Ve studiích z předešlých let (Bach-y-Rita, 1967; Kays, 2012) bylo prokázáno, že mozek s každou novou aktivitou, kterou provádí, mění svou strukturu a zdokonaluje své okruhy tak, aby lépe odpovídaly aktuálnímu úkolu. Pokud některé „součástky“ v mozku selžou, jiné mohou mít schopnost jejich funkci převzít, nahradit.

Tato schopnost mozku částečně změnit své fungování se nazývá neuroplasticita. Tento pojem je složen ze slov neuro (neurony, nervové buňky) a plasticita (proměnlivost, poddajnost, tvárnost) (Doidge, 2012).

Neuroplasticita se v současnosti stává významnou alternativou, ne-li nástupcem, lokalizacionistické teorie uspořádání mozku (zjednodušeně – každé funkci našeho mozku náleží neměnná oblast, kde ji můžeme lokalizovat). Mohlo by se zdát, že jde o nový objev, nebo zjištění, ve skutečnosti jde ale o teorii již z počátků 20.

století, o níž bylo již uvěřejněno mnoho studií. Nyní však začíná získávat své stoupence a její popularita roste. O neuroplasticitě si můžete na PsychoLogOnu přečíst zajímavý článek doktora Humpolíčka, nebo se podívat na video o práci významného vědce v této oblasti, Paula Bach-y-Rity. I přes to, že má náš mozek schopnost se přizpůsobit, nelze očekávat náhlé zázraky.  

Základem účinnosti kognitivního tréninku – stejně jako u každého cvičení – je pravidelnost a poctivost. Proto je vhodné, aby s klientem procvičovali doma i rodinní příslušníci. Ti mohou být po krátkém zaškolení stejně prospěšní jako odborný pracovník, protože klienta znají nejlépe a tráví s ním většinu času. A kde mohou najít materiály a cvičení, která se dají využít i v domácím prostředí? 

  • jednoduché úlohy metodou tužka-papír – například na stránkách sdružení Ergoaktiv (pro osoby po cévní mozkové příhodě), nebo Vzpomínkovi (pro starší pacienty, např. s Alzheimerovou nemocí)
  • s využitím počítačových programů, z nichž některé jsou již dostupné i veřejnosti (například stránka Lumosity v angličtině, kde si můžete procvičovat mozek virtuálně a sledovat svá zlepšení, nebo Cognifit).

Závěrem

Přesto, že fyzické cvičení a údržbu těla považujeme téměř všichni za zdravou součást života, cvičení a trénování mozku-naší „řídící věže“-je stále trochu opomíjenou záležitostí. A to i přesto, že materiálů pro trénink kognitivních funkcí již existuje jen v češtině celá řada (např.

Křivohlavý, 2009; Klucká, 2009, Roder, 1993, příručka sdružení Ergoaktiv atd.). Ze sdružení, která tuto službu klientům nabízí, uvádím například brněnský Práh, pražské Green Doors nebo Cerebrum s pobočkou i v Brně. Také v Psychiatrickém centru Praha funguje pravidelný trénink kognitivních funkcí.

Z procvičování mozku pomocí počítačových programů se stává poměrně výnosný byznys. V nových technologiích je velká naděje a je nezbytné, aby se tento obor stále vyvíjel. Zároveň je ale potřeba zůstat profesionální a při práci s klienty používat metody, které jsou ověřené a vyvinuté odborníky.

Domnívám se, že například možnost sledovat výkony klienta na síti a regulovat jeho tréninkový program, bude hlavně pro mladší klienty velkým přínosem a usnadněním. A poslední poznámka, kterou považuji za důležitou: existují i další odborníci, kteří možná některým z klientů mohou pomoct více než psycholog.

Proto nebuďme ješitní a nezapomínejme, že logoped nebo ergoterapeut mají také svou nezastupitelnou roli a je dobré s nimi spolupracovat.

Aneta Dorazilová

Zdroje

  1. Bach-y-Rita (1967). Sensory Plasticity. Acta Neurologica Scandinavica, vol.43, iss.4.
  2. Doidge, N. (2012). Váš mozek se dokáže změnit. CPress. Brno.
  3. Klucká, J., Volfová, P.(2009). Kognitivní trénink v praxi. Grada Publishing a.s. Praha.
  4. Kays, J. et al. (2012). The Dynamic Brain: Neuroplasticity and Mental Health. The Journal of Neuropsychiatry and Clinical Neurosciences, vol.24, no.2.
  5. Křivohlavý, J.(2009). Trénování paměti a poznávacích schopností. Grada Publishing, a.s. Praha
  6. Kučerová, H. (2006). Neuropsychologie v psychiatrii. Grada Publishing a.s. Praha.
  7. Roder, V., Brenner, H.D. (1993). Schizofrenie-Integrovaný psychoterapeutický program pro schizofrenní pacienty. Triton. Praha.
  8. Suchá, J. (2009). Cvičte si svůj mozek-pracovní sešit pro pacienty s lehkou kognitivní poruchou (střední úroveň obtížnosti). Gerontologické centrum Praha, Pfizer, spol. s.r.o.
  9. Tomás, P. et al.(2010). Cognitive Rehabilitation Programs in Schizophrenia: Current Status and Perspectives. International Journal of Psychology and Psychological Therapy, vol. 10, no.2.
Budete mít zájem:  Kůra ze stromů a její léčivé účinky

Asymetrie dětské hlavy

Pokud miminko v počínající fázi svého života při ležení příliš upřednostňuje jednu stranu hlavičky, snadno dochází k její asymetrii. Dá se to zmírnit? Nebo tomu lze dokonce zabránit? Jaká prevence či terapie na „šišatou hlavu“ zabírá?

Dokonale symetrickou hlavu nemá nikdo na světě. A upřímně řečeno, příliš souměrní lidé by také vypadali docela nudně.

Pokud nevěříte, pozorujte své blízké chvíli v zrcadle nebo vezměte jejich fotografii, rozstřihněte ji přesně v půli mezi obočím a obě polovičky pak zvlášť zkopírujte a přiložte k sobě.

Možná budete zaskočeni, když před sebou náhle uvidíte dva různé obličeje! Důvodem bývá genetika – po předcích dědíme odstáté uši, křivé rty i zdvižené nosíky. Také tvar hlavy je v převážné míře určen geneticky.

U nejmenších děti přibývá ale jeden problém – pokud miminko leží stále jen na jedné straně, může mu hlavička doslova „zplacatět“. Postižené bývá především temeno, které je buď zprava nebo zleva zploštělé.

Takto výrazné nerovnoměrnosti tvaru hlavy vznikají, když děťátko příliš často a dlouho leží na zádech a stále se dívá jen jedním směrem. Pokud skutečně v jeho poloze nedochází ke změnám, může nakonec dojít i k posunu ucha nebo čela.

Na růst mozku, na inteligenci ani na motorický vývoj nemá deformace žádný vliv, ale z kosmetického hlediska pochopitelně v pozdějším věku dítě trpí.

Proč problému přibývá?

Ještě před 15 lety trpělo tzv. deformací hlavy způsobenou špatnou polohou, odborně plagiocefalií, jen jedno z tří stovek miminek. Dnes je tato nepříjemnost až 5x častější! Velkou roli sehrávají nové informace o syndromu náhlého úmrtí dítěte (SIDS). Rodiče se dozvídají, že vydatnou prevenci představuje poloha miminka na zádech, a proto ji upřednostňují.

Je proto třeba zdůraznit, že bdělé miminko pod dozorem dospělého by mělo svou polohu často střídat a nevyhýbat se ani poloze na bříšku. Jedině tak si může posilovat také krční a zádové svalstvo a v neposlední řadě se učí zdvihat a otáčet hlavičku

Dalším důvodem častějších plagiocefalií je narůstající množství předčasně narozených dětí. U nich k deformacím hlavy dochází zvláště snadno, protože mají měkčí kosti. Navíc je jejich hlavička vzhledem k poměru těla výrazně větší a těžší než je tomu u dětí s normální porodní váhou, takže „nedonošenci“ se ovládání svalů nesoucích hlavu učí daleko obtížněji.

Někdy situaci komplikuje i samo miminko, a to svou vyhraněnou oblíbeností pouze jedné pozice hlavy, kterou pak vleže neustále zaujímá. Dokonce i děti, které už jsou natolik velké, že hlavou mohou libovolně otáčet, přesto setrvávají jen v jedné – oblíbené – poloze. Snad to souvisí s tím, že při zapojování krčního svalstva zpočátku cítí nepohodlí a nejsou schopny se s ním poprat.

Důvodem asymetrie/plagiocefalie ovšem může být také „nudné“ okolí postýlky a nízká kvalita podnětů, jichž se dítěti dostává. Rozhodně není optimální, pokud např. hlasy, světlo nebo různé zvuky přicházejí k miminku dlouhodobě pouze z jedné strany.

Miminko, které by potřebovalo změnu polohy a možná i nové podněty, poznáme podle toho, že se mu vzadu na temeni vytvoří kulatá lysina. Ačkoliv jinde na hlavičce už rostou vlásky, na tomto místě jsou „vyholeny. Vytvoření lysinky by mělo rodiče přivést ke snaze začít s dítětem cíleně cvičit, měnit jeho polohy včetně do polohy na bříšku a zásobit ho novými podněty.

Hra – nejlepší motivace

Mnoho lidí se domnívá, že nejmenší miminka jen spí a jí. Když se na ně ale zadíváme pozorněji v čase jejich bdění, všimneme si, jak pozorně vnímají svět kolem sebe. Novorozenci nejvíce vnímají vše, co se ocitne v zorném poli 25 – 30 cm.

První oblíbenou „hračkou“ proto bývá obličej některého z rodičů. Je třeba využívat bdělé fáze, brát v ní miminko do náruče a „povídat“ si s ním. Vyzkoušet můžete také novorozencovu schopnost napodobování – uplatňuje se např.

při pohybech úst nebo při vypláznutí jazyka.

Pozvolna můžeme miminku ukazovat také první opravdové hračky – např. bezpečné závěsné. Po druhém měsíci věku si již dítě s nimi začíná hrát aktivně a zkouší po nich sahat, přestože ho prstíčky ještě neposlouchají. Po třetím měsíci se úchopové schopnosti rychle zlepšují.

Postupně zkoušíme před obličejem miminka nějakou hračkou pohybovat, aby ji sledovalo očima a později i pohyby hlavy. Od třetího měsíce dítě obvykle již zcela bezpečně drží hlavu a hračku sleduje i z polohy na bříšku.

Od 4. – 5. měsíce už zdravému dítěti neustálá poloha pouze na zádech nestačí Je proto dobré mu dávat hračky z různých stran a motivovat ho ke změnám polohy. Dítě se tak samo bude snažit k otáčení na bok i na bříško.

K pohybu se miminko obvykle nejsnáze motivuje při přebalování, když je nahé a má naprostou volnost pohybu.

Využívejme těchto chvil ke hrám a změně poloh! Ale rozhodně mu dopřávejme i různé hry v náručí – opřené o nás, může s námi „posedět“ u stolu, určitě si také oblící polohu čelem k nám, když sedí na našem klíně nebo když leží na předloktí a dělá „letadlo“.

Snažíme se zkrátka, aby nejpozději od 4. měsíce v bdělém stavu a pod naším dohledem pravidelně střídalo všechny polohy a přiměřeně zapojovalo co nejvíce svalů.

Pokud už k deformaci hlavy dojde

Někdy je na základě doporučení pediatra zapotřebí porady se specialistou na dětskou rehabilitaci. Jedním z nich je i Alfred Heger, primář dětského oddělení při Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově, který nabízí své konzultace také v rámci speciální kraniospinální poradny, kde se věnuje právě i poruchám tvaru hlavy malých dětí. MUDr.

Heger ze zkušenosti ví, že i pokročilé asymetrie hlavy jsou léčitelné, pokud se rodiče ve spolupráci s odborníky problému pečlivě věnují. Kromě častých změn poloh a her na bříšku doporučuje MUDr. Heger časté oslovování ležícího miminka z boku.

Nápomocná je také speciální gymnastika, která vede k procvičení krčních a zádových svalů.

Poté, co změna poloh a pohybového režimu u dítěte probíhá šest až osm týdnů, hodnotí MUDr. Heger změny na lebce. Pokud je patrné výrazné zlepšení, doporučí rodičům i nadále s dítětem doma cvičit a dbát na variabilitu poloh a zve si je už jen na kontroly.

Pokud ale zlepšení nenastane, předepíše miminku speciální terapii helmou, v lékařském žargonu tzv. hlavovou ortézu. Jde o umělohmotnou speciální helmu, kterou dítě po určitou dobu nosí podobně jako třeba kšírky při luxaci kyčlí (viz. rámeček 1).

Při tomto způsobu léčby nejde ovšem o to modelovat přímo tvar hlavy, jak se někdy rodiče domnívají, nýbrž především o ochranu před jednostranným zatížením.

Většina dětí si na helmičku rychle zvykne. Obvyklá doba nošení se pohybuje okolo dvou až šesti měsíců, přičemž jen dvě hodiny denně si dítě smí od helmy „odpočinout“ a musí v ní i spát.

Rodiče jsou tímto často znepokojeni, zvláště, když tlak helmy vede na hlavičce k zarudnutím kůže. V tom případě je nutné helmu upravit, příp. vyměnit velikost. Samozřejmě, že jsou situace, kdy je helma na obtíž . např.

v horkých dnech, když se dítě pod í potí. Při horečce je pak třeba ji bezpodmínečně sundat.

Pouze kosmetická záležitost?

Německé státní zdravotní pojišťovny se náklady za léčbu „šišatých“ hlaviček zdráhají proplácet a problém pojímají jako kosmetický. Protože ale deformace hlavy zjevně přispívá k vadnému držení těla a může také narušit správný vývoj čelistí, některé soukromé pojišťovny proplácejí – po doložení zdravotního posudku – náklady až do výše 1500 Euro.

Jinak by si spousta rodičů léčbu vůbec nemohla dovolit, zvláště je-li s pojena i s náklady na dojíždění do několika málo klinik, které se v Německu problémem prozatím zabývají. (O tom, jak se asymetrie/plagiocefale léčí v ČR – viz rozhovor s Jarmilou Čermákovou, odbornou poradkyní terapie a diagnostiky v Československé rehabilitační společnosti Dr.

Vojty).

Problém, se kterým se dá bojovat

V zásadě platí: čím dříve se případné deformaci hlavičky dítěte dostane pozornosti od rodičů i odborníků, tím větší jsou šance ne léčbu. Je přitom potřeba problém začít řešit před druhým rokem věku, dokud jsou kosti lebky ještě tvárné.

Ani potom ale není vše ztraceno: MUDr. Alfred Heger říká: „Vývoj lebky se uzavírá až v dospělém věku. Máme proto k dispozici poměrně dlouhou dobu, abychom se snažili potíž odstranit.

Při cílené a důsledné snaze se to také ve většině případů nakonec podaří.“

přidáno 23. března 2015 do kategorie Zdraví

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector