Běh do kopce aneb Jak jsme nedoběhli - Úvod

Letos se mi podařilo konečně zaběhnout všechny tři verze závodu SPARTAN race a tím sesbírat i Spartan trifektu 2016!

Spartan Sprint Praha

Sprint v Praze, který mě celkem zklamal. Málo špíny, spíš takové proběhnutí se po stromovce po práci v kanclu než tvrdý sparťanský překážkový běh. Ale tak Praha je prostě Praha, na dalších dvou závodech si organizační tým určitě spravil reputaci!

Spartan Super Kouty

Super v Koutech mě překvapil, ale v tom nejlepším smyslu slova. Překrásná příroda a opravdu extrémní kopce! Před tímhle závodem jsem vůbec neběhal, jen jsem trénoval parkour a jednou za rok jsem si zaběhl na táboře 10km běh…No během Spartanu v Koutech jsem zpytoval svědomí a zapřísáhl se, že začnu běhat.

Během závodu mě chytali křeče do lýtek, ale díky mému parťákovi Romanovi jsem závod v pořádku doběhl. Po cestě nás mimo překážek překvapil i celkem slušný hlad, na který jsme se připravili až na Beast. Prostě sbírám zkušenosti každým závodem!

Na závěr po krásném plazení v ledové řece, stěně a tahání jsem si dokonce i skočil salto přes cílový oheň! Sice jsem hned po předání medaile málem/úplně odpadl, ale stálo to za to…(a za fotku)

Spartan Beast Liberec

Na Liberec jsem byl už celkem slušně připravený! V nohách naběháno okolo 150 km za posledních pár měsíců, oblečený na různé podmínky a plný camelbag vody, gelů a dvě bigshock sušenky (moje odměna po sandbagu na černé sjezdovce!).

Během prvních pár km to vypadalo, že si na závodě prolezeme všechny překážky, zašpiníme se a co pak? Ještěď se zdál daleko a nikdo nevěděl, zda se běží až na něj nebo ne.

Největší překvapení bylo na začátku asi v podobě přeplavání ledového rybníku…buď to nebo 150 angličáků, haha. Po okruhu okolo startu jsme se ale rozeběhli směrem přímo ke známému vysílači. A začal ten delší okruh.

Během pár km jsme se dostali na hřeben a pak už směrem k Ještědu. Jenže k tomu jsme ani nedoběhli, místo toho jsme se ale dostali pěkně z blízka na skokanské můstky, které byli jako warm-up před černou sjezdovkou a 35kg sangbagem.

Vylézt nahoru byl opravdu oříšek a fyzická náhama šla ruku v ruce s psychickým vyčerpáním a nekončícím kopcem nahoru. Po téhle překážce, která mi přišla nekonečná se tyčinka od BS opravdu hodila!

Spartan trifekta už se blíží

Pak už se běželo směrem zpátky krásnou přírodou. Návrat skrz Liberec a pak směrem k finiši.

Jenže ten nebyl zadarmo, po cestě čekal ještě další sandbag! Nevím jestli jsem byl už tak vyčerpaný, ale s tímhle mackem jsem měl co dělat abych ho dostal na záda.

Z Kout jsi pamatuji moc dobře kýbl se šterkem, zato Liberec je pro mě jedna velká vzpomínka na pytel s pískem!

Před koncem ještě ručkování, podplavání zdi a memory test (Z5F5H6). Pak už jen přelézt zeď a hurá na saltíčko!

Bez týmu by to nešlo!

Největší díky patří mému týmu Loudové, díky kterým jsem začal vůbec běhat.

Můj učitel z vysoké školy, trenér a kamarád Filip Rata, skvělej sparťan Honza Louda, který vše organizuje a můj parťák Roman Trachta, se kterým jsem všechny tři závody odběhl v dobrém i při angličácích. Už teď se těším na sezónu 2017!

Aroo, aroo aroo!

Spartan v číslech

1 spartan trifekta
3 závody

51 km
90 angličáků
100 překážek

Maratón klub Kladno

Publikováno 28. 4. 2013

Místo konání: Stochov – Krušovice

Délka běhu: 20 km
Datum konání: 28. dubna 2013 – neděle
Start: 9:36 Stochov – U památného dubu
Startovné: 100 Kč

Suvenýr za závodu: oficiální tričko závodu
Počasí: Start: zataženo, 5°C, vlhkost vzduchu 91%, SZ vítr
14 km/hod
Cíl: zataženo 6°C, vlhkost vzduchu 88%, severozápadní vítr 11 km/hod
Povrch: lesní, polní cesty a silnice asfalt

Převýšení: 288 m
Výsledek: v kategorii 40 – 49: 12 ze 47; celkově:
35 z 269;
Oficiální čas: 1:27:35 min.

Rok se sešel s rokem a již je tu opět
poslední dubnová neděle a s ní i můj oblíbený běh O Krušovický
soudek 🙂 Těšil jsem se na setkání s mnoha kamarády nejen z Kladna, ale
i ze vzdálenějších koutů naší vlasti 🙂 Celý rok jsem se poctivě
snažil běh propagovat a nakonec k mé radosti jsem zde potkal spoustu
lidiček, kterým jsem se o závodu zmínil. Celý týden před závodem bylo
pěkné počasí a tak jsem si užíval nejen lázeňské procedury
v Teplicích, ale i pohodové pobíhání v lesoparku na Doubravce a také ve
středu jeden „vložený“ rychlejší trénink – 5. etapu závodu
BěkoDo (Běh kolem Doubravky). Pěkné počasí jsem využil i výstupu na
Milešovku a tak jsem byl v sobotu před Soudkem rád, že jsem rád. Kdyby
nohy a hýždě mohly mluvit, tak by mě pěkně vynadaly:-) V sobotu večer
došlo i na balení věcí do tašky. Tentokrát to pro mě bylo dost
náročné nejen proto, že jsem nebyl rozhodnutý, v čem vlastně běžet
(předpověď udávala teplotu od 2 do 6°C), ale také tím, že jsem se bál,
abych na pokoji v Teplicích něco nezapomněl, tak jako jsem si minulý
týden, kdy jsem si těsně před odjezdem na Běh na Mědník vzpomněl, že
nemám v tašce běžecké boty 🙁 Prostě mé zaběhané stereotypy
v přípravě na běhy jsou pobytem v „cizím“ prostředí nějak
narušeny.

Vstávání v neděli do pošmourného dne nebylo
nijak veselé. Když jsem se podíval z okna, tak jsem si řekl: „Alespoň
že neprší.“ Hotelovou snídani bych nestíhal a tak jsem si zalil
instantní vločkovou kaši vařící vodou, po chvilce do ní nakrájel banán
a snídaně byla hotová coby dup.

Před sedmou hodinou jsme již byli
s Míšou Malou na parkovišti a odjížděli jsme směrem na Stochov. Míša
měla v plánu také běžet, dokonce měla připravenou i přihlášku, ale
kvůli přetrvávající bolesti nohy to nakonec nechtěla riskovat. Cesta byla
klidná, protože v neděli ráno na silnici moc aut není.

Na Stochově jsme
nejprve zamířili k prezentaci.

Přihlášku jsem měl předvyplněnou a tak
už zbývalo jen zaplatit startovné a požádat o číslo 45 🙂 Míša
prohlásila, že mi to jednou přinese smůlu 🙁 (nevím proč :-)) Hned po
příchodu jsem potkal spoustu kamarádů a protože bylo do startu ještě dost
času, tak jsem se mnoha z nich, kromě pozdravení i prohodil pár slov.

Potěšilo mě, že zde byli i kamarádi, kterých běžecké bloggy
pravidelně čtu a se kterými se scházíme v Praze. Hlavně jsem rád viděl
Luboše Cipra, který se loni nemohl zúčastnit, ale letos už přijel 🙂
Vzpomínali jsme na našeho kamaráda Honzu Hanouska, který zrovna běžel
v USA ultramaraton Zane Grey a zjišťovali jsme, zda má někdo nějaké
zprávy, zda již doběhl a hlavně jak dopadl.

V půl 9 jsem se šel k autu převléknout.
Nakonec jsem zvolil tlusté moirové triko, vestu získanou odepnutím rukávů
ze šusťákové bundy a na to tílko s číslem. Dokonce i rukavice jsem zase
vytáhl. Nazul jsem krosky od Inow-8, a i když většina běžců měla na
nohou silničky, tak jsem později svého rozhodnutí nelitoval.

Po
převléknutí přišlo na řadu protažení těla mírným poklusem a také
jsem stihl Míše domluvit „taxi“ do Krušovic.

Petra Reichlová byla tak
hodná a vzala ji autem – díky:-) Těsně před startem jsme ještě stihli
udělat skupinové foto – a ne jedno :-))) už se těším na fotky od mého
kamaráda Digiho – ty mají vždy značku vysoké kvality. Poté jsme se
domluvili s Davidem Kubátem, že poběžíme pokud možno spolu.

Jeho
svítivá mikina byla vidět dobře, ale mé tmavé oblečení už moc ne, a
protože jsem stále někam odbíhal – pozdravit se s dalšími známými,
k poslednímu předstartovnímu „uvolnění“ u stromku atd. tak mě David
stále hledal:-)

V 9:36 bylo s menším zpožděním
odstartováno. Smečka rychlíků vyrazila, jako když do nich střelí (což
vlastně byla pravda, protože zazněl startovní výstřel:-)) S Davidem jsme
se na startu nakonec „našli“ a rozběhli jsme to docela slušným tempem
kolem 4:30 na km.

Chtěl jsem běžet první dva kilometry pomaleji, ale David
to je tahoun. I tak se před námi vinul dlouhý proud barevných triček a
bund. První kilometry jsem se ještě stíhal zdravit s kamarády, které jsme
předbíhali a popisovat Davidovi trať před námi. Po výběhu do Nového
Strašecí už jsem tolik elánu neměl.

Řeklo by se, že jsem trošku šetřil
síly, protože jsem se vždy zařadil za běžce, kterého jsme doběhli a
chvíli se tam v závětří „vezl“. Najednou na stromě vidím oranžovou
13 a houknu na Davida: „Už jenom 13“. V té chvíli jsme se dostali mezi
běžce, kteří měli zálusk na cílový čas srovnatelný s námi.

To jako
by Davida nastartovalo a začal se mi krok po kroku vzdalovat. Kouknul jsem na
tepák a věděl jsem, že musím zvolnit a držet si své tempo. Při náběhu
do terénu jsem si vychutnával blátíčko, ve kterém mé Rocklite zabíraly
lépe než na asfaltové silnici. Davida jsem viděl stále 100–150m před
sebou.

Při výběhu na silnici u Bucku jsem se zbavil rukavic. Hodil jsem je
Míše, která tam fotila a patří jí velký dík za „běžeckou část“
mé fotogalerie ze Soudku.

Další náběh do terénu a tahle část trati
až k občerstvovačce patří k mé nejoblíbenější. Hodně kořenů,
časté změny směru, měkký podklad jehličí a bláta to vše má za
následek, že se běžec nemá šanci na trati „nudit“. Byl jsem stále ve
střehu, přesto se mi podařilo několikrát uklouznout.

Před občerstvovací
stanicí jsem přešel do chůze. V klidu vypil Turbo a zapil ho kelímkem vody
a poté se znova rozběhl. Přeběh přes silnici a už se začíná blížit
Velký Louštín. Před sebou jsem viděl Davida a také Láďu Fantu.

V kopci
jsem je oba předběhl a David na mě volá: „Ty ses šetřil, že jo?“:-))
Na kopci jsem před sebou zahlédl žluté triko Markéty Hospodarzové a
ještě 3 další běžce. Když jsem se blížil k seběhu, tak jsem poznal,
že jeden z nich je Vašek Klos. To už mi vrtalo hlavou a podíval jsem se na
hodinky.

Výsledný čas podle propočtů vypadal někde kolem 1:27–1:28, což
by byl můj nejrychlejší Soudek. Seběh byl ještě krutější než loni.
Velkou zásluhu na tom měly díry od kopyt koní. Bál jsem se to pustit a
běžet po špičkách v předklonu to se opravdu nedalo:-( V jednu chvíli
jsem k pádu neměl daleko.

Noha mi zapadla do díry po kopytu, a já „kopyto
starý bláznivý“ to jen tak-tak vybalancoval a nespadl na hubu.

Asi 800m před cílem jsem ještě slyšel za
sebou výkřik: „Makej“. Nevím, zda to volal David, který se ke mně
mílovými kroky přibližoval, či někdo jiný. Doběh jsem si užíval,
i když to asi na tváři, zkřivené námahou, nebylo poznat. Každoročně
diváci před cílem hlasitě povzbuzují a to je balzám na unavené nohy.

V cíli jsem hned pogratuloval Markétě, kterou jsem nedoběhl a Davidovi,
který přiběhl v závěsu za mnou. Nebýt jeho rychleji rozběhnutého
začátku, tak bych tak pěkný výsledek nezaběhl. Díky Davide:-) V cíli
jsem chtěl vyměnit číslo za tričko, ale bylo mi řečeno, že stejně jako
loni členové MK Kladno dostanou trička s malým zpožděním.

Budete mít zájem: Praktický Lékař Staré Město Pod Sněžníkem?

Tak jsem si
došel do autobusu pro čepici, oblékl si bundu a šel se s Davidem vyklusat.
Přitom jsme povzbuzovali dobíhající závodníky.

Po vysprchování jsem se těšil na pivo. Přes
chladné počasí se utvořila během chvíle u stánku na pivo dlouhatánská
fronta. „After party“ byla skvělá, jedlo se, pilo se, zpívalo se a
někteří i tancovali 🙂 Atmosféra, která zahřála na duši, když už
tělu byla zima.

I toto je jeden z důvodů, proč mám tento závod rád 🙂
Vyhlášení výsledků se poněkud posunulo, ale nakonec to asi nikomu až tak
nevadilo (snad jedině těm, co byli na bedně a odjeli domů dříve).

Můj
kamarád Pavel Zámostný byl vyhlášen jako 3000 běžec v historii tohoto
běhu a dostal karton plechovkových piv, o která, se ve vlaku, jak jsem se
později dozvěděl, rád podělil 🙂 Poslední výzva která před námi
stála, zda bus stihne dojet na nádraží ve Stochově včas, aby Míša stihla
vlak do Prahy a následně dále do Brna.

I to se podařilo a mě už čekala
jen cesta zpět do Teplic. Protože se odpoledne oteplilo a v Teplicích
dokonce svítilo sluníčko, tak jsem ještě stihl regenerační 6 km běh na
Doubravce. Poté už jen protahování a odpočinek při hokeji. Naši bohužel
zápas s Ruskem prohráli 2:1.

Co říci na závěr? Bavil jsem se s Vaškem
Čížkem. Měl radost z nárůstu počtu běžců, ale vrásky na čele mu
dělá nezájem sponzorů. Můj osobní názor je, že i při zvýšení
startovného by, u tak pěkného závodu s výbornou organizací a dobrým
zázemím pro běžce, jako je Běh o Krušovický soudek, k velkému odlivu
běžců nedošlo. Už se těším na příští ročník:-)

Petr Švanda

Je spolek se zaměřením na vytrvalostní běh a pořádání běžeckých
závodů.

Nabídka
sponzorům

so 11. září 2021Kladenský maratón

Kde: Městský stadion Kladno (Sletiště)
Délka trati: 42,195 Km
Start: 10:00
Informace zde

Bez dobré metodiky a techniky daleko nedoběhneme

Běh | 18.11.2016 | Markéta Davidová | počet komentářů: 0

foto: archiv redakce

I když budeme trénovat pilně každý den, neposune nás to o nic dále,
pokud nebudeme ctít hlavní zásady zvyšování výkonnosti. Tím spíš,
jestli i naše technika pokulhává hodně vzadu za ideálem.

Ať už joggujeme pro radost, trénujeme kondici, nebo se intenzivně
připravujeme na závod, nesmíme zapomínat, že během tréninku samotného
naše výkonnost neroste. To se děje až ve fázi odpočívání.

Kvalitní
regenerace je proto nezbytnou součástí přípravy každého běžce.

Pokud
podceníme spánek, výživu a relaxaci, koledujeme si o přetížení až
přetrénování organismu, kdy je nutné trénink na několik dní až týdnů
úplně přerušit.

Rychle, pomalu, rychle, pomalu

Aby naše výkonnost rostla, je nezbytné střídat i samotnou intenzitu
zatížení organismu v rámci tréninku. Naše tělo se totiž dokáže velmi
rychle přizpůsobit stále stejným podnětům, takže běháme-li pořád
dokola to své kolečko, naše výkonnost stagnuje.

I vytrvalostní joggingové
tempo se musí občas prostřídat rychlejším úsekem, a to buď
v pravidelných intervalech (tzv. střídavý běh), nebo podle vlastních
momentálních pocitů (tzv. fartlek).

Ani uběhnutá vzdálenost by neměla
zůstávat stejná, ale měla by se prodlužovat.

důkladně se zahřát a rozcvičit ještě před během,
protáhnout se po běhu,
odpočívat a regenerovat přímo úměrně tréninku,

posilovat pro získání svalové síly,
dostatečně pít (úbytek váhy po běhu by neměl přesáhnout 2 % hmotnosti),
nejíst nejméně dvě hodiny před během.

Správná technika běhu šetří pohybový aparát a zároveň maximálně
využívá energii, kterou do každého kroku vkládáme. Špatný běžecký
styl vede naopak ke zbytečné únavě, při které se nám technika ještě
dále zhoršuje, což nakonec může vést až k nepříjemným bolestem
a zdravotním problémům.

po rovině: trup mírně nakloněný dopředu, podsazená pánev, která se nekýve do stran, hlava vzpřímená, paže se pohybují volně dopředu, dozadu i mírně do stran, došlap přes patu, odraz z přední palcové části chodidla, při rychlejším běhu se odrazová končetina téměř napne, při joggingu nikoli
z kopce: se tělo mírně zaklání, široké paže stabilizují pohyb

do kopce: tělo je nakloněno ke svahu, paže vykonávají větší rozsah pohybu, dopadáme na přední část chodidel

Alespoň jednou týdně je proto vhodné procvičovat během tréninku na
krátkých rovných úsecích takzvanou běžeckou abecedu, při které si
procvičíme a zdokonalíme techniku pomocí jednoduchých cviků – liftingu,
skipinku, předkopávání s propnutými koleny, zakopávání, dynamickými
odrazy a dalších. Čas od času bychom si pak svůj styl měly prověřit
pomocí videozáznamu či nechat posoudit druhou osobou. Samy se totiž při
běhu objektivně zkontrolovat nedokážeme.

Častá chyba: Přílišné prohnutí beder
– způsobuje přílišné jednostranné opotřebování plotének.

Nicméně i u pilování techniky běhu je třeba přihlédnout
k individuálním možnostem a dispozicím těla. Někdo zkrátka dokonalé
techniky nikdy nedosáhne.

Hlavní je, aby náš běžecký krok byl co
nejekonomičtější, nepůsobil nám chronické potíže a aby nám byl
příjemný.
A teď už jen vybrat správné běžecké boty a můžeme běžet.

Vždyť
podzimní počasí, kdy není ani příliš vedro, ani zima, je ideální čas
na to jít si zaběhat.

Článek byl zpracován podle knížky Běhání od joggingu po maraton,
kol. autorů, Grada Publishing, ve které najdete mimo jiné i podrobné
tréninkové plány pro jednotlivé výkonnostní úrovně, vysvětlení
řízení tréninku podle tepové frekvence a DVD s běžeckou
abecedou.

Začít raději pomaleji, ale pravidelně. Já začínala s nulovou
kondičkou…takže běhání bylo ze začátku utrpení, ale vydržela jsem
a teď je to věc, bez které bych už nemohla být.

Dobré je mít pro začátek někoho, s kým si chodíte zaběhat. To vás
donutí jít a navíc máte i s kým sdílet příjemné pocity.

LH24, aneb pár myšlenek které mě napadaly

LH24,

Víkend 27.-28.1. 2018 jsem společně s Jirkou Komínkem, absolvoval „exrémní“ běžecký závod na Lysé hoře, dvacetičtyřhodinovku. Je to závod jednotlivců a dvojic. Běží se okruh dlouhý 11,5km, podle pořadatelů stoupání je dlouhé 5,5km s převýšením 870m.

Letos to bylo moje třetí závodní setkání na Lysé hoře, a čtvrté celkově, když jednou jsem to šel „jen tak“ pěšky…a nechápal, jak se to dá běhat. A to byly letní prázdniny. Jak je vidět, je to jen o hlavě, jde to.

První se postavení na start před asi pěti lety, nedopadlo nejlépe, vzdal jsem pro naprosté promrznutí a necítění zejména rukou. Hole a rukavice mi museli pořadatelé sdělat, boty rozvázat.

Bylo to z mé nevědomosti, moc jsem se obléknul, při běhu do kopce jsem se potil až tak, že ze mě kapalo a při seběhu mi byla neskutečná zima, vše na mě zmrzlo, bylo asi -15st. Velké zklamání, ale také velké ponaučení pro případ, že by někdy… . A někdy nastalo dva roky poté, ale to už jsem závodil společně s Michalem Šubrtem, štafetově.

Oba ponaučení z předchozích nezdarů na „Lysé“, jsme zvolili správné oblečení, správnou obuv a hlavně byla s námi skvělá fyzioterpeutka Věra Bláhová.Ta nám pomáhala jak fyzicky, tak mentálně v době, kdy běžel ten druhý. A povedlo se nám dostat na stupně vítezů, byly jsme druzí, když nás porazili jen místní borci.

Uběhli jsem každý 7okruhů, celkem tedy 14. To není málo 🙂 . A třetí start byl letos. Zkušenosti z minulé štafety jsem se snažil promítnout do přípravy závodu a samotného závodění. Tentokrát jsme šli společně s Jirkou Komínkem. Věrka byla opět u toho, pomáhala nám se udržet bojovat o „bednu“.

Neměli jsme jiný cíl, ten byl jasný od momentu přihlášení se. Stupně vítězů. A my bojovali a Věra s námi. Po každém okruhu, který jsme doběhli a vystřídali se na trati nás dávala do kupy. Nevím sice jak Jirku, u toho jsem nebyl, bojoval jsem z horou Lysou, ale se mnou se nadřela asi dost.

Po prvním okruhu ze sedmi, který jsem nakonec odběhl, to ještě šlo. Byl jsem nažhavený, běželo se mi dost dobře, měl plno energie a velkou motivaci. Mohl jsem závodit jen trenkách a triku s dlouhý rukávem a ve vestě. Samozřejmě s batůžkem s povinnou výbavou. Teplota dole v místě předávání se pohybovala kolem 2st.

C, na Lysé hoře kolem nuky nebo lehce pod nulou, bylo mi dobře na těle. Vždy po doběhu jsem měnil oblečení za suché a čisté. Postupem večera se ochlazovalo na lehce pod nulu a nad ránem asi ještě o něco málo více, ale hlavně nahoře , na Lysé hoře se rozfoukal studený silný vítr. Ale to předbíhám…. .

Při předání štafety od Jirky, (začal totiž jako první) do mého druhého okruhu jsem pořád cítil sportovní pohodu a makal. Trať rozbředlá, v lese promáčená kdy se sníh míchal s blátem, pod Lysou horou sníh, a poslední kilometr okruhu čistý asfalt… a pak si zvolte správné obutí. Vše jsem odběhnul v botech s hroty.

Na asfaltu tedy nic moc, snažil se alespon to dát po okraji silnice ale ani to nepomohlo. V každém případě, druhý okruh jsem šel jen o 6min pomaleji než ten první, přitom trasa horší a už jsem předbíhal závodníky okolo zpět. Takže se to některých místech hodně nahustilo a někdy opravdu nešlo předbíhat a zpomalovalo to.

Ale pořád dobrý, předávám štafetu a jdu se dát do rukou Věry a něco pojíst. Hovězí vývar, houska se sýrem a kus koláče, ruce Věry a opět stojím na startu, do mého třetího okruhu. To už nebylo taková paráda, nohy bolely jak nahoru, tak dolu a to už opravdu hodně. Neumím totiž běhat z kopce a nebrzdit stehnama. Prostě neumím 🙁 . A tím jsem si parádně založil na problém se svaly.

Už byl večer, začínala noc, doběhl jsem okruh a předal Jirkovi, vypadal v pohodě, rozběhl se k parádním výkonům. Už jsem skoro nic nepojedl, žaludek začal stávkovat, lehce polévky, hlavně nudle a na další jídlo už jsem se nemohl podívat, dělalo se mi špatně. No co, vydržím, mám přece po vánocích z čeho brát.

Do čtvrtého okruhu už to bylo velké přemáhání, Věrka dělala co mohla, dokonce mi pomáhala obouvat se a šel jsem čekat na předání. Hned na prvních metrech čtvrtého okruhu, bylo hodinu před pulnocí jsem se „nějak necítil“. Směrem nahoru to ještě šlo, pořád semi dařilo někoho předbíhat…..ale….

po odčipování se na Lysé hoře, kdy následuje dlouhý, pro mě předlouhý seběh, nohy tak bolely, že jsem se ani nerozběhl, jen jsem šel, tupě a ještě tupěji, jak robot kteréhý má za úkol se dostat do cíle kola a předat štafetu. Hůlkama ani nebrzdím svůj seběh, protože je to jen chůze, bolestivá chůze, hole táhnu za sebou, vůbec je nepoužívám, zavazí mi.

V hlavě jediné, končím po tomto okruhu, Jirka ať to nějak dokončí, hora mě opět pokořila. Jediná myšlenka byla si sednout, lehnout, hlavně ať po mě nikdo nic nechce. Jsem jenom člověk. Sem už mě nikdo nikdy nedostane. Docházím (nedobíhám) do cíle svého čtvrtého okruhu, ktzerý jsem šel pět minut přes dvě hodiny. Hrůza. Ten první byl za 1:16.

druhý 1:23, třetí 1:32 a čvtrtý 2:05, dost velký propad :-(. Bez síly, bez energie jdu do občerstvovací stanice, na cokoliv se podívám, dělá se mi špatně. Dostávám do sebe alespoň sladký teplý čaj. A se zimnicí se dostávám do pokoje, kde na mě čeká Věra. Horká sprcha, obrovská zimnice a téměř jistota, dál nejdu.

Budete mít zájem: Léky S Obsahem Hořčíku?

Dvě deky, masáž stehen, tejpy na stehna, a něco malého do žaludku, Věrka je drsná, krmí mě kouskama jídla, nemůžu ani kousat, ani polykat, přesto něco málo do sebe dostanu. Jirka ví že mi není dobře a je prý připravený běžet dvě kola, bez střídání, at si odpočinu. Vědomí toho, že bych to pokazil a nedal své penzum závodu, mě přinutí vstát, a jít si pro předávku.

Pátý okruh se zase rozběhnu, má vůle asi přebije všechno, nebo skoro všechno. Bojujeme o třetí místo pořád, podle průběžných výsledků, a tak bojuji co tělo a hlava dovolí. Běžím za 1h43min, což je o víc než 15minut lepší než předešlý okruh, kdy jsem málem ani nedošel.

Jídlo po doběhu jen míjím, kupuji si cocacolu a hned ji dávám, snažím se do sebe dostat kus vánočky, ale moc mi to nejde, a tak si ji beru na pokoj. Žvýkám ji jak přežvýkavec, ne a ne sousto polknout. Věrka odpočívá, je někde kolem třetí hodiny ráno, musela se prospat, měla dlouhý den s námi a to ještě nebyl konec. Lehnul jsem si taky a skoro usnul.

Nesmím spát, nesmím spát, každé tři až pět minut se dívám na hodinky, nesmím… a tak raději vstanu, obleču se a jdu na druhou colu, dávám ji asi pět minut před výběhem do šestého okruhu. Nohy už neví čí ani jsou, asi moje :-(. Snažím se pomáhat si co nejvíce holema, ale už bolí i ramena a zápěstí s předloktím.

Do kopce jdu na sílu i rukama, dost to pomáhá a z kopce pomocí holí brzdím. Už nebolí jen nohy, ale i horní část těla. Vadí to někomu? Přece už jenom jsem ve šestém okruhu a vím, že už jen jeden je přede mnou. Že bych mohl doběhnout tak pul hodiny před limitem 24h a budeme mít 14 okruhů.

Šesté kolo mi ale zase dalo, běh neběh za 1h56min taky nebyl z nejrychlejších, ale když tělu nedáme palivo… . Čeká mě Věrka, než za ni ale dojdu, musím se …omlouvám se, ale vyzvracet. Žaludek už absolutně vypověděl službu, šly ze mě jen tekutiny, nic tuhého, přesto mi to pomohlo.

Dal jsem pak do sebe horký vývar a hodně nudlí, no, jeden malý talíř, a i tak mi to dlouho trvalo a šel se naposledy převléknout. Věrka udělala nové tejpy na stehna a kolena, lehce promasírovala horkou emsponou a vnutila energetický gel. Téměř pod tlakem. Jen když jsem to viděl, nadavoval jsem se, přesto jsem ho do sebe nasoukal…brrrrrrr, hnus, ale je tam a ted ho udržet.

A před startem do posledního okruhu poslední cola. Je kolem pul osmé ráno, už nemusím s čelovkou. A mám v hlavě jediné, nesmím to pokazit, chceme být přece třetí a já myslel, že jsme. A tak jsem po poslední předávce od Jirky do toho nastoupil, hlava nehlava, bolest nebolest, chci bednu, proto jsme sem jeli. A opravdu bojoval se tratí a se sebou jak jen to umím nejlépe.

Žaludek jsem nevnímal, bolest nohou jen tak nějak okrajově, jen myšlenka v hlavě, co nejrychleji nahoru, aby mě dolu neseběhly. Trať už je skoro prázdná, většina už to zabalila, a já makám a zase vidím, co to je vlastně za kopec. Ve tmě to tak nevypadá 🙂 . Sbíhám dolů, nikdo mě nedoběhl, nepředběhl, čas mého posledního kola se zastavuje na 1h41min.

Na poslední okruh to nebylo špatné. A ukazuji na Jirku, že jsme třetí. Kroutí hlavou. Nejsme. Čtvrté místo. Jak to? Nikdo mě nepředběhnul. Nepředběhnul, nemohl, byli totiž před námi a já to nevěděl. A další za námi byli zpět o hodinu. Přišlo zklamání, ale ne až tak velké. Prostě soupeři byli lepší, my oba udělali co mohli a na co měli. Je to sport. Oba jsme si vybrali slabé chvilky na trati i mimo ni, přesto nepřestali bojovat a makat. Zase jsme vědomí posunuli dál a výše. Ikdyž přiznávám, od toho třetího okruhu mě to už přestávalo bavit. Možná tím, že mi to pak přestávalo běžet, možná tím, se ten okruh stane rutinou a je to celkem nuda, možná tím, že nemám takové věci dělat, možná ale i tím, že jsem z triatlonu zvyknutý na větší pestrost. A taky možnábod každého něco. V každém případě je to za námi, skončili jsme čtvrtí, silnější miniumálně mentálně a možná…., třeba někdy zase na LH24 :-).

Muži činu, aneb jak se žije dobrovolným hasičům z Louk

Nemají zbrojnici ani cisternu. Přestože požár asi nikdy neuhasí, jsou připraveni zasáhnout. Tvrdý trénink se jim vyplácí i na soutěžích.

Některým nebylo ani patnáct let, přesto se začali učit, jak lidi ochránit před požárem. Mladí kluci opět pozvedli zanikající sdružení a kromě závodu jsou připraveni zasáhnout při živelných katastrofách.
„Dobrovolným hasičem jsem se stal asi ve dvanácti letech. Tehdy fungovalo starší družstvo a my chtěli založit mládež,“ popisuje Lukáš Žáček.

Na vybavení si vydělávají sami

Ze začátku dostali mladí hasiči vybavení třeba od profesionálních kolegů. Když byla nějaká hadice děravá, kluci si ji jednoduše zkrátili. Teď si na výbavu vydělávají sami. Celé prázdniny stráví někteří z nich na brigádě, aby svému týmu přinesli nějaké peníze. Třeba sečou trávu. „Nebýt kluků a jejich ochoty, nebylo by tu nic,“ dodává vedoucí Roman Kantor.

Loučané jsou k zásahu vždy připraveni

Většinu času sice dobrovolní hasiči stráví soutěžením, i jejich zásahové vybavení se tu a tam dostane do akce. Zažili dokonce i jeden výjezd k požáru. „Ten den mě odvolali z práce. Přišla zpráva z centrály s dotazem, zda vyjedeme.

Do deseti minut jsme vyrazili. Dal jsem dohromady tým, nasedli jsme do svých osobních aut a jeli do Ráje, kde jsme převzali hasičský vůz a převlékli se,“ popisuje Kantor.

Jaké bylo zklamání hasičů, když dorazili na místo a zjistili, že se jedná o planý poplach.

Ani soutěže někdy nemají šťastný konec

Před soutěží trénují hasiči z Louk i několikrát týdně. Ani trénink ale někdy k úspěšnému pokusu nevede. Za potřebí je naprostá souhra celého družstva. „Byl to noční běh v Palkovicích a na řadu jsme přišli nad ránem. Já jsem nedoběhl.

Utíkal jsem s proudnicí do kopce, bylo bahno. Upřímně, moc se mi tam nechtělo, protože jsem měl nové boty. Tak jsem to vyřešil. Nenatáhli jsme vodu, já zůstal stát před bahnem a nedoběhl,“ přiznává se k výjimečné situaci Karel Máj.

Také ženy soutěžily v požárním útoku

Kluci motivovali své příbuzné a za Louky začalo soutěžit i družstvo hasiček. „Pamatuji si na soutěž ve štafetě, kdy jsem s proudnicí na provaze kolem pasu běžela přes kladinu. V ruce jsem měla další dvě hadice.

Vše by bylo dobré, kdyby mi proudnice nesjela mezi kolena a já se nerozplakala smíchy. Je jasné, že v tu chvíli byl běh až to poslední, čeho jsem byla schopná,“ vzpomíná Hana Pavlicová.

Některé z žen ale po čase založily rodinu a na trénování neměly čas.

„Trénink není jen o běhu, náročná je příprava i úklid nářadí. Nemáme vlastní zbrojnici, takže ho skladujeme u starosty v garáži. Po tréninku se musí vše z hřiště odvézt a hadice rozvěsit na trámy a nechat je uschnout,“ říká Láďa Máj.

I když jim nedostatek peněz někdy brání ve zlepšení, hasiči neztrácí své odhodlání a derou se výš a výš na žebříčku soutěžních družstev. Na letošním klání, které se v Loukách konalo minulý měsíc dosáhli na bramborové, čtvrté místo.

JEŠTĚD SkyRace

skyrunning.cz 02. 26. 2016 KDO JSOU FAVORITÉ JEŠTĚD SKYRACE®

Zdroj: www.skyrunning.cz

Autor: Sam Straka

Více než dva měsíce před startem závodu byl limit 500 čísel vyprodán. Nyní jsou ve startovce rezervy jen v přidání majitelů VIP voucherů nebo náhradníků za ty, kdo nezaplatili. Tedy moc se toho již ais nezmění.

Pojďme se podívat, jak to vypadá s favority tohoto závodu, který z hlediska účasti absolutní české špičky je nabitý snad víc, než jsem já i pořadatel čekali. Začněme mužskými a bez ohledu na předpokládaný výsledek podle abecedy.

Jaroslav Balatka – Jarda sice ještě nic vysloveně SKY neběžel, ale přesto bych ho tipoval jako největšího favorita z týmu „Liberečáků“. Jsem zvědavý na to, koho z čistých skyrunnerů prožene.

Jan Bartas – Specialista spíše na delší tratě, který loni dokázal

Použito s laskavým svolením iancorless.com vybojovat několik krásných výsledků především na zahraničních závodech. Za vrchol by se dalo asi považovat výborné 19. místo na ME v Ultra Sky na ITT. Po hecování a sázce s Honzou Dušánkem na něj bude upřena jistě velká pozornost. Bude mít útratu v baru grátis, nebo bude celý rok dělat zdarma promo závodu na Ještědu ?

Pavel Brýdl – Běžec s dlouholetými zkušenostmi ze skyrunningu, s řadou výborných výsledků doma i venku. V roce 2014 i 2015 byl druhý na MČR v SkyMarathon®. Umí podávat vyrovnané výkony a umí se pohybovat i v těžším terénu.

Tomáš Bystřický – Loni po boji čtvrtý na MČR na Perunu. Ochutnal také účast v týmu na ME 2015 na Zegama-Aizkorri a odběhl i Vertical v Chamonix. V závěru sezony ho limitovalo zranění, ale zdá se, že je zpět a bude zajímavé, v jaké formě. Tomáš Lichý – Bezesporu skyrunning objev roku 2015.

Na svémSAM_9925_small prvním skyrunning závodě MČR na Perunu zcela jasně dominoval a s náskokem a v rekordu zvítězil. Na nultém neoficiálním MS Juniorů vybojoval tři stříbrné medaile. V závěru sezony ve finále SWS v Limone skvěle bodoval výbornými výsledky jak ve Vertical Kilometer®, tak i v SkyRace®.

Při svém mládí má na to, dostat se minimálně do širší světové špičky.

Tomáš Maceček – Tomáš loni získal výborné třetí místo na MČR na Perunu za Tomášem Lichým a Pavlem Brýdlem. I jeho pobyt ve Slovinsku a možnost trénovat v horách se určitě projeví na jeho výkonu v letošním roce. Tomáš se dostal do repre týmu pro MS ve Španělsku a jeho výkon na Ještědu bude určitě zajímavý i z hlediska odhadu jeho šancí na dobrý výsledek v Barruera.

Budete mít zájem: Bolí vás páteř? Posilujte zádové svaly

Jan Mrázek – Honza byl členem repre týmu v roce 2014 a v tomto roce také získal třetí místo na MČR na Perunu. Je schopný zaběhnout výborný výsledek a vzhledem k jeho orienťáckému základu mu určitě nebudou dělat problémy techničtější pasáže na Ještědu. Jsem zvědavý, co zde předvede.

Vít Otevřel – Pokud píši o Tomáši Lichém, jako objevu roku 2015, o Vítkovi bych mohl říci, že je skokanem roku 2015. Jeho ohromné zlepšení a schopnost běhat na vysoké úrovni všechny discipliny skyrunningu je potřeba skutečně ocenit.

Z Vítka se stal jasný a pevný člen repre, který je schopný bodovat takřka v každém závodě. Jako jediný z Česka dokázal v roce 2015 v SWS bodovat v disciplinách VK, Sky i Ultra Sky.

Myslím, že Vítek je jasným příkladem toho, jaký vliv na výkonnost a výsledky má častější účast na závodech ve vysokých horách a ve velké konkurenci.

Aleš Palko – Aleš také v roce 2015 zkoušel běhat všechny discipliny a i přesto, že možná více inklinoval ke kratším tratím Sky, nejlepšího výsledku dosáhl na ME na ITT, kde byl z našich chlapů druhý nejlepší.

Stal se také celkovým vítězem Skyrunner® Czech Series 2015. Pro rok 2016 se sice dobrovolně vzdal účasti v repre týmu a podle jeho slov odešel na zasloužený běžecký důchod, ale moc tomu důchodu v jeho případě nevěřím.

Daniel Rubič – Dan loni po velmi tvrdém boji až na cílovou čáru s Tomášem Bystřickým skončil na MČR pátý.

Jeho aktivní účast na loňském Limone překazilo zranění, ale pro letošek má v kalendáři slušnou sbírku závodů v horách v Alpách a Pyrenejích a zdá se, že se do toho opřel.

Pokud se potvrdí má idea o významu takových závodů a srovnání pro růst výkonnosti (viz Vítek Otevřel), máme se možná do budoucna u Dana na co těšit.

Jan Zemaník – Honza patří do repre týmu již od jeho počátků v roce 2013 a svou výkonností prokazuje oprávněnost této příslušnosti.

Zpočátku inklinoval k delším tratím, ale již od loňského roku z důvodu snahy o zrychlení a tedy následně i větší konkurenceschopnosti i na těch delších distancích, volil spíše závody kategorie Sky. Zde také dosáhl nejlepšího výsledku na ME v Zegama-Aizkorri, kde by lnejlepší z našich chlapů.

Na prvním MČR na Perunu v 2014 se stal jasným mistrem a bude velmi zajímavé sledovat především jeho boj s Tomášem Lichým, který zde v roce 2015 překonal Honzův čas.

Také v ženském poli to je natřískané jmény, která jsme již mohli vidět ve výsledcích sky závodů a které mají za sebou slušné nebo často i výborné výsledky.

Hana Holoubková – Hanka dokázala loni vybojovat třetí míst ona MČR na Perunu před Lůcou Luštincovou. Určitě by jí prospělo, vyjet někdy ven a zkusit si i závod s větší obtížností a konkurencí.

Zuzana Kocumová – Bývalá výborná běžkyně na lyžích, která se zdá stále v dobré formě. Určitě lídr týmu „Liberečáků“ v ženách.

Denisa Krejčiříková – Denisa byla s repre na MS v Chamonix, kde slušně odběhla SkyMarathon®. Také u ní následovalo omezení zraněním a dlouhodobé léčení. Podobně jako u jiných by Denise určitě k růstu výkonnosti pomohly závody ve vyšších horách. Pokud bude na Ještěd zdravá, může být dost vysoko. Loni vybojovala druhé místo na MČR v Ultra Sky na L4L za suverénní Míšou Mertovou.

Zuzana Krchová – Zuzka je podle mě jednou z favoritek na bednu. Loni vybojoval druhé místo na MČR na Perunu, zvítězila na Nezmarovi a výron kotníku snad jen kolem 3km před cílem ME na Zegama-Aizkorri ji připravil o výborný výsledek na hranici kolem 15. místa. Také u ní se budu opakovat s tím, že by bylo pozitivní, kdyby mohla absolvovat víc závodů venku.

Andrea Krstevová – Andy je pro mě černým koněm, který může překvapit. Pokud jsem u jiných lamentoval nad jejich nízkou účastí na závodech v horách venku, u Andy vidím tendenci toho zkusit co čas a kapsa dovolí. A to je fakt dobře. Tudy vede cesta.

Kateřina Matrasová – Katka je další mSAM_9721_smallou favoritkou na čelní umístění. To, co provedla se zbytkem ženského pole ale i s chlapy loni na Krkonošském SkyMarathon® bylo úžasné.

Její celkové páté místo v celkovém hodnocení považuji za naprosto skvělý výsledek, který ukázal, že Katka na to má. Také ona, podobně jako třeba Honza Mrázek, těží ze svého orienťáckého základu.

Umění běžet i v těžkém terénu a těžkých sebězích naplno je to, co pomáhá vyhrávat.

Michaela Mertová – V bloku hlavních favoritek na bednu nemůže chybět Míša Mertová. Loni měla horší začátek sezony, ale následně letěla nahoru a výsledky tomu odpovídaly.

Šesté místo na ME na ITT, vítězství v rekordu na MČR v Ultra Sky na L4L a vše skvěle vygradovalo v Limone na finále SWS, kde v závěru mocně stahovala Megan Kimmel (ta měla před závodem zcela ve svých rukou celkové vítězství v serii) a finišovala jen sekundu za ní na výborném sedmém místě.

Míša patří k těm pár skyrunnerům, kteří do hor na závody vyráželi ještě před založením Czech Skyrunning Association a kromě jiných úspěchů jí patří také traťový rekord závodu Lodrino-Lavertazzo.

Anna Straková – Představovat Anku je pro ty, kdo i jen okrajem zavadili o běh je asi zbytečné. Dlouhodobě nejúspěšnější mezi českými běžkyněmi i běžci v horách, velmi dobře známá i na světové úrovni.

Třikrát mistryně světa a dvojnásobná mistryně Evropy v běhu do vrchu, pětinásobná vítězka závodu Climbathon a držitelka rekordu tratě, čtyřnásobná vítězka závodu Sierre-Zinal a držitelka rekordu tratě z roku 2008.

Při všech svých čtyřech vítězstvích se dostala pod tři hodiny, což ve více než 40 leté historii dokázalo jen pět žen a ty ostatní pouze jednou. Z poslední doby lze zmínit vítězství na MČR 2014 v Ultra Sky, na MČR 2015 v Sky, třetí místo na ME v Ultra Sky na ITT.

Na všech závodech SWS, kterých se zúčastnila doběhla na bodovaných místech a získala 13. místo v celkovém hodnocení SWS Sky 2015 a 10. místo v celkovém hodnocení SWS Ultra Sky 2015. Její schopnost i se zraněním nebo bolestí podat maximální výkon a vybojovat výsledek je obdivuhodná. Rozhodně však není obecně možné ji doporučit.

Veronika Tuhovčáková – Veronika získala loni třetí místo na MČR v Ultra Sky na L4L a podle toho, jak ji sleduji se přes zimu tvrdě opřela do tréninku. Jsem moc zvědavý, v jaké formě se ukáže na Ještědu.

Zuzana Urbancová – Zuzka je podobně jako Honza Bartas spíše specialistkou na delší tratě. To nakonec ukázala nejen svým bodovaným umístěním v Tromso ale především v prosinci svým suverénním vítězstvím na P100. Přesto však může i na této krátké, ale těžké trati překvapit. Ne nadarmo ji trénuje Honza Havlíček, opora a spolehlivý člen repre již od počátku našeho členství v ISF.

Lada Zrzavecká – Lada je členkou repre také pro Ultra Sky. Ve finále SWS na Ultra Pirineu doběhla výborně v bodované patnáctce a i por letošní rok má v plánu několik závodů SWS a ve vyšších horách. Uvidíme, jestli Ještěd nebude pro ladu přeci jen moc krátký.

Nesmíme zapomenout také na fakt, že Ještěd SkyRace je i prvním závodem nově vyhlášené ATEX Skyrunner® Czech Series JUNIOR a U23 (pravděpodobně vůbec první oficiální serie pro mladé kategorie na světě). I tady se budou odehrávat zajímavé boje a to také proto, že tyto jarní závody rozhodnou o tom, kdo všechno bude moci jet na první oficiální World Youth Skyrunning Championships do Itálie. Kategorii Junior (16-19 let) je přihlášeno 14 závodníků a závodnic, v kategorii U23 pak 32. Koho tedy zde můžeme vidět.

Martin Bořil – Zatím běžec s otazníkem. Lyžař, který může ukázat, že má i na skyrunning.

Jan Holoubek – 22. loni na Perunu a účastník nultého MS v 2015
Adam Chloupek – Adam zaběhl výborně loni v Krkonoších a je velkým adeptem na bednu i na Ještědu.
Jiří Křeček – Nová tvář v skyrunningu mladých, kluk, který posbíral úspěchy v bězích do vrchu a uvidíme, jak mu to půjde i z kopce a na výrazně techničtějších tratích, než jaké jsou zvykem v bězích do vrchu.
Tomáš Křivohlávek – Tomáš byl rovněž ve výběru na nulté MS a určitě se bude chtít dostat do nominace i letos.

Ondřej Kukla – Ondra se loni umístil na pěkném 15. místě na MČR na Perunu a slušně zaběhl například i na SkyRace v Limone. I on by měl být v popředí výsledků své kategorie.

Ondřej Nezval – Ondra loni Perun nedokončil. Že má potenciál a možná víc zatím na kratší distance zde však ukázal, když na mezičase v Řece byl jen 30 sekund za Ankou.

David Novák – David je v Česku nejlepším juniorem v skialpinismu a svou vytrvalost a kondici přenáší i do skyrunningu. Loni v Itálii bral tři bronzové medaile a i letos by měl patřit k nadějím našeho týmu mladých.

Tomáš Štverák – Tomáš si jde za tím, co ho baví, tedy Ultra a je otázkou, zda to je dobře nebo špatně. Určitě by mu kratší tratě pomohly s rychlostí, otázkou je, jestli mu to stojí za to. Každopádně Tomáš se v horách umí pohybovat dost rychle na to, aby i při své ultra specializaci prohnal ve své kategorii řadu jiných.

Matěj Urbaczka – Matěj má za sebou také zkušenost z loňska z Itálie. V Česku zatím velký výsledek neudělal. Podmínky pro trénink má, chuť se dostat do týmu pro letošní Itálii také, takže jsem zvědavý, jak se mu přes zimu podařilo naběhat.

Markéta Lubinová – Po zveřejnění informací k MS mladých v Itálii a možnosti se dostat do týmu, Markéta projevila mimořádný zájem a je ve startovce nejen na Ještědu, ale i na Perunu. S repre má již zkušensot z lyží, kde je členkou juniorské reprezentace. Pokud zvládne běh v těžším terénu a nebude se z lyží bát seběhů, může nám snad z ní vyrůst nová ženská naděje.

Lucie Luštincová – Lůca patří k české skialpové špičce, leze a dobře běhá. Má všechny předpoklady být dobrá i v skyrunningu. Snad se jí letos povede vyjet na víc závodů ven. Snad bude mít šanci získat další zkušenosti.

Loni byla v Itálii třetí z těch, kdo získali medaile a stejně jako David Novák přivezla tři bronzy. I letos s ní pro Itálii počítám. Zkusíte si v komentářích tipnout pořadí na bedně v mužích, ženách i kategoriích mladých ? Pro úplnost zde je link na startovku.

Chybí mi ve výčtu jmen výše někdo, koho byste tipovali do popředí výsledků?