Babičky mají nejraději dcery svých synů

Koho mají babičky nejradši?  

Babičky sehrávaly a sehrávají významnou roli ve výchově vnoučat. Nejvíce investují do dcer svých synů. Méně do vnuků a vnuček, které přivedla na svět jejich dcery. A nejméně se věnují vnukům zplozeným jejich syny. Je to důsledek různě silných příbuzenských pout.

Zvětšit obrázekBabičky mají nejraději dcery svých synů

Hadzové v Tanzanii žijí podobně jako naši dávní předci. Neznají zemědělství a živí se tím, co nabízí příroda. Když se hadzské ženě narodí více dětí, přebírají péči o ty starší jejich babičky. (Foto: Ron Rieckenberg)

Záhada lidské menopauzyVětšina žen už po čtyřicítce nemá další děti. Nástup menopauzy je odsuzuje k desetiletím života bez možnosti zplodit potomka. To je mezi živočichy výjimečný fenomén. U našich nejbližších živočišných příbuzných šimpanzů přivádějí samice na svět potomky až do konce svého života.

Mohlo by se zdát, že dlouhé neplodné životní období žen je jen vedlejším důsledkem nárůstu  průměrné délky  lidského života za posledních 150 let. Jenže s výjimkou několika posledních desetiletí se lidský život prodlužoval především díky dramatickému poklesu dětské úmrtnosti.

Z těch děvčátek, která v dávných dobách unikla osudovým nástrahám prvních let života, se dožil babičkovského věku zhruba stejný podíl, jaký se jej dožíval i ve společenstvích s podstatně vyšší průměrnou délkou života.

V lovecko-sběračských tlupách žijících ještě dnes stylem našich dávných předků se dožíje „neplodného“ věku nad 45 roků asi třetina všech žen,

Evoluční biologové našli pro dlouhé neplodné životní období žen elegantní vysvětlení. Po čtyřicítce se ženy ujímají nové, neméně důležité role. Stanou se z nich babičky a pomáhají s výchovou vnoučat.

Dcery a snachy přenechávaly babičkám péči o odrostlejší děti, aby se samy mohly věnovat péči o nejmladší dítě. Díky výpomoci babiček mají matky více dětí.

Biologicky na tom netratí ani babičky, protože tak napomáhaly šíření vlastních genů na další generace.

Zvětšit obrázekBabičky mají nejraději dcery svých synů

Kristen Hawkes, sociobioložka na University of Utah zkoumala vliv babiček na přežívání vnoučat ve vesnických populacích Japonska, Etiopie, Gambie a Malawi a ve městských populacích Německa, Anglie a Kanady. Zjistila, že nejvýraznější pozitivní efekt má na osud vnuček babička z otcovy strany.

Babičky pomáhají vnoučatům přežít„Teorie babiček“ obstála hned několikrát při ověření v terénu. Za jeden z nejpřesvědčivějších  důkazů o její platnosti je považována studie, která sledovala život dvou rolnických populací obývajících v 18. a 19. století finský a kanadský venkov.

Vědci vyčetli osudy jednotlivých vesničanů i celých rodin ze zápisů v matrikách a z křestních, oddacích a úmrtních listů. Před dvěma staletími byl na venkově jen malý pohyb obyvatelstva a dospělé dcery i synové žili často po založení vlastní rodiny nedaleko od rodin svých rodičů.

Pokud bydleli dospělí synové a dcery v jedné vsi s matkou, která přesáhla věk menopauzy, přiváděli na svět své první dítě dříve a i další děti měli v kratších časových odstupech. Přítomnost babičky také přispěla k tomu, že se dospělosti dožil větší podíl vnoučat. Čím déle babička žila, tím lépe se vedlo jejím vnoučatům.

Mladší babičky byly v tomto ohledu výrazně úspěšnější než babičky ve věku nad 60 roků. Na druhé straně však neměly babičky vliv na přežití vnoučat ve věku do dvou let, kdy bylo dítě zcela závislé na matce.

Obdobný přínos babiček byl prokázán u tanzanijského kmene Hadzů, kteří žijí podobně jako naši dávní předci. Neznají zemědělství a živí se tím, co nabízí příroda. Muži loví zvěř a vybírají med divokých včel. Ženy vykopávají jedlé hlízy a sbírají ovoce.

Růst a vývoj dítěte závisí na  tom, kolik pro něj jeho matka sežene jídla. Jedno dítě bez  větších problémů uživí. Když se ji však narodí další dítě,  nemůže se již staršímu potomkovi tolik věnovat. Má dost  starostí s péčí o novorozence. V této chvíli přebírají péči o děti jejich babičky.

Staré hadzské ženy neúnavně sbírají ovoce a do úmoru hledají jedlé  hlízy. Tráví touto činností podstatně více času než jejich  mnohem mladší dcery a obstarají obdivuhodné množství  potravy. Starší děti jsou živy především z toho, co jim seženou babičky.

Hadzské matky proto mohou kojence  poměrně brzy odstavit a předat jej do péče babiček. Když přestanou kojit, obnoví se u nich pohlavní cyklus a mohou znovu otěhotnět.

Nejlíp je u babičky vnučkám u tatínkovy matky

Babičky mají nejraději dcery svých synů

X a Y chromozómy. Vnučky mají vždy jeden chromozom X od babičky z otcovy strany. Naopak, vnuci nikdy tento chromozom od babičky z otcovy strany nezdědí. Proto má babička z otcovy strany geneticky blíže k vnučkám než vnukům.

Řada obdobně pojatých studií vyšla naprázdno a přínos babiček pro vnoučata nepotvrdily. Vědci z týmu vedeného Kristen Hawkesovou z University of Utah v Salt Lake City došli k závěru, že zmatek vnáší do analýz různorodé příbuzenské vztahy babiček s jejich vnoučaty.

Jiné genetické pouto váže vnoučata s babičkou za matčiny strany a jiné s matkou jejich otce. Tyto genetické nerovnosti jsou důsledkem genetického určení pohlaví. Muži nesou ve své dědičné informaci pohlavní chromozomy X a Y. Svým synům předají mužský chromozom Y a dcery po nich dědí chrozomom X.

Ženy nesou v dědičné informaci dvojici pohlavních chromozomů X. Synům i dcerám tak předávají vždy jeden chromozom X.   V důsledku toho mají vnučky  vždycky jeden chromozom X od babičky z otcovy strany. Naopak, vnuci nikdy tento chromozom od babičky z otcovy strany nezdědí.

Proto má babička z otcovy strany geneticky blíže k vnučkám než vnukům. U babičky z matčiny strany je pravděpodobnost sdílení chromozomu X s vnoučaty stejná bez ohledu na jejich pohlaví. Není tak vysoká jako mezi vnučkami a babičkami z otcovy strany, ale je vyšší než u vnuků a matky jejich otce.

Kristen Hawkesová prověřila vliv babiček na přežívání vnoučat ve vesnických populacích Japonska, Etiopie, Gambie a Malawi a ve městských populacích Německa, Anglie a Kanady. Brala přitom ohled na pohlaví vnoučat a na to, zda o vnoučata pečovala babička z otcovy či matčiny strany. Teoretické předpoklady se potvrdily.

Nejvýraznější pozitivní efekt  má na osud vnuček babička z otcovy strany. O něco menší přínos má pro vnučky a vnuky péče babičky z matčiny strany. A nejmenší efekt byl pozorován u vnuků v péči babičky z otcovy strany.

Chromozom X představuje jen 8% dědičné informace. Jsou na něm ale geny důležité pro funkce mozku a plodnost, což jsou z biologického hlediska klíčové vlastnosti. To je zřejmě důvod, proč je efekt dědění této části dědičné informace tak výrazný.

Babičky samozřejmě neponouká k péči o vnoučata jen genetická příbuznost. Významnou roli tu sehrávají i kulturní a sociální vlivy. A je jisté, že babičky nerozlišují mezi vnoučaty vědomě.

Zatím není jasné, čím se vnoučata do babiččina podvědomí „vnutí“. Je možné, že vnoučata nevědomky poskytují babičkám nějaké vodítko.

Kristen Hawkesová spekuluje, že se zdědění konkrétní varianty chromozomu X může projevit například jemnou odlišností v tělesném pachu.

Dagmar (41): Dcera mě přehlíží a raději si bere příklad z babičky

Mám dospívající dceru, na kterou jsem vždycky byla sama. Jejího otce jsem se po první facce zbavila ještě v těhotenství. Nikdy jsem se vztahům nebránila, ale neměla jsem na muže prostě štěstí. Opilci, zoufalci, lháři, ženatí, nebo gambleři. Takoví se na mě lepili vždycky. Dodnes nemám stálého partnera. Jen kamaráda s výhodami, řekněme.

Babičky mají nejraději dcery svých synů

Svojí dceři jsem se ale vždycky snažila dát první poslední. Mohla jsem se pro ni rozkrájet, a přesto mi teď poslední dobou dává pořádné kapky. Jsem si jistá, že jsme spolu měly vždycky hezký vztah. Mohly jsme si vzájemně cokoliv říct, ale teď se něco změnilo. Vůbec nechápu proč, ale začala být vůči mně zahořklá.

Kritizuje mě za to, jak nemožně se oblékám, jak málo peněz máme, jak nikam nejezdíme, jak musí mít vždycky něco nového až mezi posledními. Já chápu, že je jí patnáct a že puberta s ní tříská, ale to ji ještě neopravňuje k tomu, aby se ke mně chovala jako k onuci. Nejhorší na tom je, že se mnou přestala komunikovat.

Čekala bych, že se bude zavírat v pokoji, jak to holky dělávají, ale to ona ne. Utíká stále víc a víc k mojí mámě, tedy ke své babičce. Začala si v hlavě skládat nepochopitelnou skládačku, kde jí vychází, že to já jsem ta nemožná. Že to já jsem beztak jejího tátu tolik štvala, až nás opustil.

Moje máma na mě byla také sama, ale život si zařídila podstatně lépe. Je úspěšná podnikatelka a o peníze nikdy neměla nouzi. Ale moje máma je v podstatě takový chladný člověk. Je dravá a nesmlouvavá. Její mateřské city nebyly nikdy moc vřelé. Proto jsem byla šťastná, když jsme to já a moje dcera vedly úplně jinak.

Teď se to ale otočilo a dcera mi babičku stále předhazuje. Srovnává a ubližuje mi. Je jako kolovrat. Pořád slyším, že babička na mě byla také sama, ale jak jsem se měla. Že jsem měla vždycky všechno, co jsem chtěla. Že jsem vedle sebe měla reprezentativní mámu, která vždycky vypadala hezky. Že jsme jezdily na dovolené, atd.

Ale já na rozdíl od mojí matky pracuju na směny a domů chodím uštvaná. Mrzí mě, že jsem vždycky pro svou dceru dělala to nejlepší a přesto to ona teď vidí všechno jinak.

Dagmar, 41 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na [email protected].

Redakčně zpracovala Bára Klímová

ilustrační foto: pixabay.com

Prarodič není hlídací pes. Jak být v dnešní době trendy babičkou?

Daniela Kovářová a Radim Uzel, autoři knihy Jak se žije padesátkám, vidí staromódní typ babičky takto: Lehce retardovaná žena, patrně nedoslýchavá, jejíž facebook přetéká roztomilými fotkami vnoučat.

Životní prostor jí zaplňuje péče o potomky potomků, miluje vyvařování a přípravu svačin.

Nevidí vykořisťování, jehož se na ní dopouštějí vlastní děti, rezignuje na svůj soukromý (tím spíše sexuální) život a snaží se přesvědčit okolí, že roztomilá vnoučátka existují na světě právě proto, aby vyplnila její jinak bezcílný život.

Přečíst článek ›

Jakmile ovšem dosáhnou puberty a připojí se na sociální sítě, přestávají o babičkovský typ prarodiče (podobně jako o každého staršího dospělého) jevit zájem a naší nešťastné babičce zůstanou pak opět jenom oči pro pláč.

Pozdě lituje ztráty vlastního života a přátel, nevypitých sklenek vína, neuskutečněných wellness víkendů a financí neproměněných ve vlastní hýčkání.

Budete mít zájem:  Tlak V Uších Krční Páteř?

Taková staromódní babička má ovšem i své klady: je ideální ženou pro období hladu, neboť jako jediná neztratila schopnost orientace v kuchyni. Navaří, nakrmí a v nouzi nejvyšší i opečuje.

Babičky mají nejraději dcery svých synůZdroj: DeníkZatímco autoři zmíněné knihy takto popisují staromódní babičku v nadsázce, někteří současní rodiče ji tak reálně vnímají. Možná si to neuvědomují, ale je pro ně hlídacím psem, který přiskotačí, jakmile se mu dají povel. A běda, jak ne!

Na klíně kočku, u nohou psa

Dnes už tento staromódní model babičky zaostává za realitou. Ženy v babičkovském věku chodí do posiloven, běhají, hrají tenis, navštěvují kulturní akce, univerzity třetího věku a cestují, co hrdlo ráčí. Občas sice mluví mladým do života, ale hlavně, mají před sebou minimálně dvacet let života vlastního. A nehodlají se nudit.

Důkazem může být i příspěvek do diskuse na portálu pro aktivní seniory i60.cz: „Dnes bych se chtěla zamyslet nad dnešní babičkou. Kam se poděly ty v šátku, ustarané, zestárlé a vždy milující? Moje babička byla ta nejhodnější, nejlaskavější, starostlivá a pracovitá osůbka.

Vždy pro mě měla laskavé slovo a byla obklopena zvířátky. Pamatuji si ji, jak sedávala na starém gauči a na klíně měla kočku a u nohou psa. Chodívala jsem s ní na trávu pro králíky a také do kostela.

Nikdy se nezlobila, ale vždy nás chránila, kdykoli jsme jako děti něco provedly,“ píše zde paní Marie a pokračuje: „Mám pocit, že dnes jsou babičky moc moderní a nemůžou se smířit se stárnutím. Vůbec jim to nezazlívám, vždyť se sama snažím vypadat co nejlépe a mladě.

Mám někdy pocit, že naše děti už nikdy neuvidí babičku v šátku, která je opravdová a od přírody zestárlá a laskavá. Babička od Boženy Němcové už je jenom vzpomínka.“

Přečíst článek ›

Určitě ještě existují takové babičky, na které paní Marie vzpomíná, ovšem dnes mají ženy v seniorském věku více příležitostí, jak si užívat života, a nemusejí se omezovat pouze na kostel, králíky a vnoučata.

Důkazem může být i vyjádření paní Ireny ve výše zmíněné diskuzi: „Vnučku si půjčuji zásadně, když mám čas a náladu já. Nejsem tady od toho, abych ji hlídala pokaždé, když si mladí chtějí vyrazit.

Když si pořídili dítě, ať se o něj starají, já nejsem paní na hlídání. Jsem babička, a to je něco úplně jiného,“ píše.

Vnoučata pro radost

Podle psychologů je ideální taková babička, která má na vnoučata dost energie a času, nechybí jí nadhled a má hodně zkušeností a dovedností. Právě příslušníci starší generace je mohou předat vnoučatům, jejich věčně uhonění rodiče je (zatím) leckdy nemají.

Odborníci dále doporučují, aby si ženy i ve stáří nechaly čas na své koníčky. Zvlášť když na ně kvůli péči o rodinu neměly čas dříve.

Moderní babičky mají aktivní životní styl, mnohdy ještě chodí do práce, a když jim zbyde čas, tak pečují o vnoučata. Mají své plány, ale také se od nich očekává, že budou dobrými prarodiči.

Je tedy jen na nich, jak se ke své babičkovské roli postaví a děti by jim neměly jejich rozhodnutí vyčítat.

Přečíst článek ›

Podle některých studií se u dětí, které jsou v užším kontaktu se svými prarodiči, objevuje méně emocionálních a výchovných problémů. Prarodiče totiž dětem přinášejí pocit zakotvení, a mohou jim předat mnoho zkušeností a zážitků. Je zajímavé, že zatímco k některým dobře míněným radám od rodičů bývají občas hluché, od babičky či dědy si spíše dají říct.

Rodiče mají oproti prarodičům ještě jednu nevýhodu. Zatímco oni jsou vysíleni každodenním koloběhem domácnosti a práce, a kolikrát jim na splnění požadavků svých potomků nezbývá energie, babička s dědečkem si na povídání a hraní s vnoučaty rádi udělají čas.

Vlastně je to pro ně radost, protože to nemusí dělat každý den.

Od prarodičů se také očekává, že budou svá vnoučata alespoň trochu rozmazlovat, neměli by ale nikdy před dětmi kritizovat výchovu či přístup jejich rodičů a rodičům by měli poradit jen v případě, že si o to sami řeknou.

Nechte své děti vychovávat

A na co by tedy měla myslet babička, než začne hlídat vnoučata? „Měla by si uvědomit, že nejsou její děti, hlavní slovo a rozhodování mají mít vždy rodiče.

Samozřejmě může namítnout, že má své životní zkušenosti a dokázala vychovat ty své. To nelze popřít.

Ano, vychovala své děti, a teď by je měla nechat vychovávat ty jejich,“ říká Markéta Jarolímková, psychoterapeutka z Psychoterapie Jarolímek.

Cílem správné babičky by tedy nemělo být popudit vnoučata proti jejich rodičům. Naopak by měla podpořit jejich rozhodnutí a být pevná v tom, co nastavili. Děti pak vnímají jednotnost a nejsou zmatené.

To ale podle psychoterapeutky neznamená, že to bude vždy jednoduché. Babička má děti třeba jen na víkend, nejradši by si je co nejvíce užila, ale namísto toho jí zabere půl soboty vysvětlování, proč vnoučatům něco nedovolí.

Daleko snazší by bylo podlehnout, být s dětmi stoprocentně za dobře a užívat si pohodu.

„Mnohokrát jsem slyšela, že dítě přišlo od prarodičů neočekávaně ostříhané nebo s novým oblečením, které bylo nepraktické,“ dodává Markéta Jarolímková s tím, že to není dobrá cesta.

Pokud se vám nelíbí účes vašeho vnuka nebo vnučky, nebo jim chcete něco koupit, měli byste se s jejich rodiči nejprve poradit, než něco uděláte. Na druhou stranu od vás rodiče očekávají určitý servis, když potřebují děti pohlídat.

Tady je zase vhodné dohodnout se předem, za jakých podmínek to pro ně uděláte. Vy totiž hlídáte, takže si můžete říct, jak to bude probíhat.

Přečíst článek ›

Babička upřednostňuje jedno vnouče před ostatními

Tak tohle je trošku smutné povídání… Čtenářku, která si nepřála být jmenovaná, mrzí, že jejich babička dává okatě najevo přednost jednoho vnuka před ostatními. A to je vždycky nespravedlivé.

Tak tohle je trošku smutné povídání… Čtenářku, která si nepřála být jmenovaná, mrzí, že jejich babička dává okatě najevo přednost jednoho vnuka před ostatními. A to je vždycky nespravedlivé.

Bývá to tak v některých rodinách, naše milá čtenářko, taky jednu takovou znám. A nejtěžší je vysvětlit to dětem… Já si říkám, že i babička se ochuzuje, když není s ostatními vnoučaty. Moc Vám děkuju za příspěvek a přeju krásný den.

Dobrý den, posílám příspěvek k dnešnímu tématu.

Máme dvě babičky a jednoho dědečka, ale ve skutečnosti máme jen jednu babičku, moji maminku, která, ač ještě částečně pracuje (má zdravotní problémy), se snaží vnoučata aspoň jednou za čas někam vzít, anebo když je akutní problém, můžu jí zavolat a vím, že ona pomůže – pohlídá, abych mohla jet na pohotovost a podobně.

Z druhé strany to je horší. Dědeček už chce mít svůj klid, vnoučata jsou na něj příliš živá, takže se jim nevěnuje. A jeho žena… Tam je problém v tom, že z jejich dětí je nejmladší vytoužená, vymodlená holčička. Naše babička má svou dceru na prvním místě, a to i na úkor svého zdraví, pak dlouho nic, a kdesi v dálce je zbytek rodiny, tudíž i my.

A neb dcera má dítko, jedináčka, tak i onen vnouček je na prvním místě. Bolí to, hrozně to bolí, hlavně kvůli dětem. Pokaždé, když babička přijde, tak mluví jen o vnoučkovi, ale na další vnoučata, naše děti, se nezeptá. Když potřebujeme pohlídat, je to vždy „Počkat, to zrovna nehlídám J., takže to bych mohla přijít.

“ Když jsme jedno dítko měli hodně nemocné a druhé mělo jít na plánovanou operaci, potřebovali jsme to zdravé ochránit. Prosili jsme babičku, aby si vzala vnouče k sobě – prý jen na dva dny, víc fyzicky nezvládne.

Přitom si běžně na týden bere vnoučka od své milované dcery, pak to omarodí (má problémy se zády a pohybem obecně, a zkuste v sedě hlídat malého divocha, nemluvě o tom, že jako starší paní je náchylnější k chycení kdejakého bacila, takže hlídat nemocné dítě znamená, že také onemocní), ale nikdy neodmítne.

Sbírá v obchodě body a první, komu za body vezme plyšáka, je samozřejmě J. a ještě o tom vykládá našim dětem. A takových věcí je víc. Neustálé upřednostňování vnoučka před ostatními vnoučaty. Děti ji třeba 3 týdny nevidí, pak babička přijde a povídá jen o J., co všechno je nového, co spolu dělali, kam šli…

A naše děti už jsou ve věku, kdy začínají chápat víc, kdy si všímají, co se děje. Je jen otázkou času, než přijdou a zeptají se, proč je babička nemá tak ráda jako jejich bratránka. Co mám pořád dětem říkat, když se ptají, kdy babičku uvidí? Co jim odpovědět, když se ptají, proč s nimi babička nešla tam či onam jako s J.?

Abych nebyla špatně pochopena – vím, že jsou lidé, kteří nemají hlídací babičky, že se nemají na koho obrátit s prosbou o pomoc. Nechci si tu stýskat, jak těžké to mám, že mi babička nehlídá vnoučata.

Vím, že jsou to naše děti, my jsme rodiče, my se máme postarat, ne hodit naše děti na krk prarodičům, a tak to taky beru.

Na celé věci mi nejvíc vadí to, že jedno vnouče je upřednostňované před ostatními, a to velmi okatě.

S přáním krásného dne

Vaše čtenářka

Pozn. red.: Text neprošel redakční korekturou.

Téma dnešního dne: Jak vám pomáhá babička?

  • Bydlí babička s vámi nebo nedaleko vás?
  • A pomáhá vám?
  • Pokud ano, s čím nejvíc?
  • Obešli byste se bez ní?
  • Nebo vám víc pomáhá děda?
Budete mít zájem:  Vliv Pocasi Na Zdravi?

Napište mi, budu se těšit! Jedna z vás získá úžasnou knížku Babičko, vyprávěj, kam se dají vpisovat babiččiny vzpomínky.

A ještě tu mám speciální dárek pro druhou z vás – dvě vstupenky v hodnotě 249 Kč na příjemný večer: Vánoční posezení s Halinou Pawlovskou, které se koná 8. prosince v 18 hodin v kině Lucerna (vstupenky budou k vyzvednutí na jméno v pokladně Lucerny půl hodiny před pořadem). To zní dobře, ne?

Na vaše příspěvky čekám do dnešních 14.30 hodin na adrese [email protected], heslo je BABIČKA. Hezký den!

Slavné babičky, které si hlídání vnoučat užívají – Novinky.cz

Kdy bude svému nedávno narozenému prvnímu vnoučkovi Felixovi zpívat Chytila jsem na pasece žížalu, Dáda Patrasová zatím neví, ale možná to bude už brzy. Malý Felix Antonín se totiž má k světu a už teď je patrné, že zdědil hudební talent, a to nejen po svém dědečkovi, saxofonistovi Felixi Slováčkovi, ale také po tatínkovi a mamince. Novopečený tatínek Felix Slováček junior totiž na Hudební akademii umění vystudoval hru na klarinet a právě zde také potkal svou budoucí ženu Kateřinu, která studovala hru na varhany.

„Náš vnouček se narodil 31. srpna, vážil 3,38 kg a měřil 51 centimetrů. Celým jménem se jmenuje Felix Antonín,“ vypráví o svém momentálně největším rodinném pokladu Dáda Patrasová, která stále jezdí za dětskými diváky po celé republice a vystupuje především v dětských televizních pořadech. Nedávno také dokončila nové CD Malé kotě, kde zpívá texty Jiřího Suchého.

„Můj manžel se původně jmenoval Antonín a jméno Felix měl jako uměleckou přezdívku. Synovi jsme pak jméno Felix dali rovnou a v dalším pokračovateli rodu se nyní obě jména kombinují.“

Malý Felix Antonín Slováček má dlouhé prstíky a odmala živě reaguje na zvuky. I proto mu jeho babička Dáda Patrasová ráda zpívá.

Foto: Milan Malíček, Právo

Na roli babičky se ve svých pětapadesáti letech těšila a snaše Kateřině pomáhala i s nakupováním výbavičky. „Hlavně jsem ráda, že se můj vnuk narodil zdravý.

Je hodně vnímavý, rád se směje a velmi brzy začal reagovat i na zvuky, hlasy a tóny. Také má krásné ručičky s dlouhými štíhlými prsty. Dělá velké pokroky a je úžasné to pozorovat.

Baví to i naši šestnáctiletou dceru Aničku, z níž se stala pyšná teta.“

Svého syna, snachu a malého Felixe Dáda navštěvuje, jak jí to čas dovolí, a pokaždé mu přinese i nějakou hezkou hračku. Jeho rodiče prý ale víc ocení, když s sebou vezme něco dobrého na zub ze své vyhlášené kuchyně. Tu vnouček zatím ještě neochutnal – stále je plně kojený.

„Vychovala jsem dvě děti, a když jsem s ním, nezříkám se žádné práce a pomůžu s čímkoliv. Ráda mu zpívám a pak třeba jdeme na procházku – a to víte, že si kočárek s chutí povozím.

Klasická babička, jaké známe z pohádek, nejsem, ale i tak si to užívám a nejvíc se těším na to, jak si tuhle roli ještě užiju, protože budu malého určitě rozmazlovat.

Svoje děti každý vede spíš k určitému řádu, ale to bude teď úloha jeho rodičů.“

V pokračovateli rodu Slováčků se navíc kombinují nejen geny hudební, ale i „kořenové“ – kořeny obou rodin jsou totiž na Moravě. Saxofonista Felix Slováček pochází ze Zlína a rodiče jeho snachy Kateřiny žijí v Hrušovanech nad Jevišovkou.

„Když jsem byla malá, měla jsem úžasnou babičku. Jmenovala se Anna Patrasová a byla to maminka mého táty. Vyprávěla mi pohádky, učila mě poznávat přírodu, ale i vařit a podstatně utvářela mou duši. Žila na vesnici a umřela v devadesáti letech. Vzpomínám na ni stále…“

„Hned po našem rozhovoru jedu malému koupit novou vaničku,“ hlásí mi herečka pražského Divadla na Vinohradech Veronika Žilková. Sama vychovala celkem šest dětí – poslední Kordulce je šest let. Jako babička měla však premiéru teprve nedávno u malého Kryšpína – syna její dcery Agáty, kterému je pět měsíců. Užívá si to, jak jí čas dovolí.

Její dcera Agáta Hanychová je podle ní velmi svědomitá máma, což ji ale ani moc nepřekvapuje. „Moje maminka vždycky říkala, že v sobě má zlaté zrníčko, a měla pravdu. Je opravdu velmi zodpovědná, až sama zpytuju svědomí, jestli já jsem jako máma byla vždycky také taková. Snad ano.“

Veronika Žilková je šestinásobná máma, ale jako babička měla s malým Kryšpínem premiéru teprve nedávno.

Foto: Jiří Janoušek

S hlídáním Veronika Žilková své dceři pomáhá, jak jen může, a protože je zkušenou matkou, nerozhází ji vůbec nic. „Zkušenosti se hodí, a to včetně různých výchovných omylů i hodin strávených na lékařských pohotovostech. Moc mě dojalo, když jsem Kryšpína viděla ve fialových dupačkách s koníkem, které kdysi nosila Agi. Neřeší to a klidně mu je dá, i když je to kluk.“

Na podzim herečku hodně zaměstnávalo zkoušení v divadle před premiérami her Apartmá v hotelu Plaza na Vinohradech a Kukura v Činoherním klubu. „Teď, když je po premiérách, můžu konečně víc hlídat.

Za Kryšpínem chodím se svou šestiletou dcerou Kordulkou a patnáctiletým Vincentem. Chodí se mnou rádi možná i proto, že Agi má doma vždycky brambůrky, kokakolu a také širší nabídku televizních programů.

Herečka Kateřina Macháčková se poprvé stala babičkou na podzim roku 2010 ve svých jedenašedesáti letech díky synovi Petru Svojtkovi. Jemu a jeho ženě Veronice se předloni v říjnu narodila dcera Alžběta.

„My ženský už to tak máme, že jsme z těch mláďátek celé naměkko, a neminulo to ani mě. Narodila se jako pěkný cvalík. Vážila 4,60 kg, což byla v porodnici událost měsíce.

Když jsem se za ní přišla poprvé podívat, ostatní miminka se v zavinovačkách úplně ztrácela, zatímco moje vnučka na sobě měla už klučičí dupačky,“ říká pyšně Kateřina Macháčková. Alžbětka se má k světu a je činorodá a zvídavá.

„Samozřejmě už chodí, a když mě vidí, říká: bába.“

„Když se narodí vnouče, je to nádherné hlavně proto, že přibude další člen rodiny. A když je to první vnouče, jsou pocity ještě zesílené. Jsem s ní moc ráda a těším se, až si ji budu moct pro sebe ukrást třeba i na dva dny.

Zatím je ještě hodně vázaná na mámu kvůli kojení. Do budoucna bych ji ráda měla u sebe pravidelně třeba jeden den v týdnu, aby si rodiče trochu odfrkli,“ spřádá plány. Malé děti jsou podle ní největší nadějí pro budoucí svět.

Patnáctiměsíční Alžběta Svojtková je chloubou herečky Kateřiny Macháčkové.

Foto: Natálie Keilová

„Vůbec se mi nelíbí, když ministr naší vlády, nechci jmenovat, prohlásí, že rodiny s dětmi nemá smysl podporovat, protože k tomu se každý rozhodne svobodně, stejně jako třeba ke koupi auta.

Pokaždé, když jsem s ní, sleduju, jaké dělá pokroky, a uvědomuju si, jaký je to zázrak, a také kolik je za vším energie a času.

Od té doby, co je na světě, si ještě víc přeju, abychom všichni byli zdraví a mohli jí poskytnout zázemí, jaké potřebuje.“

Jejímu synovi Petru Svojtkovi, uměleckému šéfovi v Městských divadlech pražských, bude brzy už čtyřicet let a měl s otcovstvím už načase. Se svou ženou Veronikou, herečkou, se seznámil za doby svého působení v divadle v Kladně.

Narození Alžběty udělalo velkou radost i jeho sestře Helence, dceři Kateřiny Macháčkové, která je přesně o třicet let a čtyři dny starší, než její neteř. „Jakmile jdu kolem hračkářství nebo se někde něco děje pro děti, hned myslím na naši malou.

Nejvíc jí kupuju dřevěné hračky, což je česká klasika. K prvním narozeninám v říjnu ale dostala už i první lego,“ říká.

Kateřina Macháčková je téměř čtyřicet let v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou a už brzy hodlá vyrazit do divadel po republice s představením Ženy na Titaniku, které napsala sama. Láká ji téma potrestané lidské pýchy a ve hře si zahraje spolu s Jitkou Sedláčkovou a Danou Batulkovou. Premiéra má být 14. dubna 2012, kdy od potopení této legendární zaoceánské lodi uplyne sto let.

Populární herečka Iva Janžurová prohlásila, že být babičkou je pro ni ta nejkrásnější životní role. Vnoučata má čtyři a se všemi bydlí pod jednou střechou – jejich rodinný dům obývá totiž kromě herečky a jejího partnera Stanislava Remundy i rodina její starší dcery Sabiny s dětmi Vincentem a Adinkou a rodina mladší Teodory s Alfrédem a Kajetánem.

Svým dcerám Iva Janžurová pomáhá s výchovou a hlídáním, jak jen může. Protože jsou už ale ve věku předškolním i školním, někdy je s sebou bere i do společnosti, a pak má o zábavu postaráno. Nedávno například Alfréda a Kajetána vzala do pražského hotelu Inter-Continental, kde byla v porotě soutěže o nejlepší knedlík.

Role babičky je pro Ivu Janžurovou ze všech nejkrásnější. Zleva vnuk Vincent, dcera Sabina, vnučka Adinka, Iva a vnuci Alfréd a Kajetán.

Foto: Hermina.cz

„Chlapečkové tam běhali a já jsem měla strach, že se někam ztratí, a také to tak dopadlo. Pak jsme je museli nechat vyhlásit rozhlasem. Když přede mnou po skončení soutěže zůstala mísa s knedlíky, kluci přiběhli a začali je do sebe ládovat jako housky. Pak trochu koukali, že jejich babička mluví v celém sále do mikrofonu, a Alfréd mi potom hned hrdě hlásil, že ho fotografovali.“

Jindy dělal Ivě Janžurové jeden z vnoučků doprovod při návštěvě jedné z vyhlášených pražských cukráren, kam se vydala na průzkum před natáčením televizního seriálu Cukrárna.

Podle jejích slov je ze všech čtyř vnoučat zatím nejžhavějším adeptem na pokračovatele rodinné herecké štafety Alfréd.

„Je pravda, že je zaujatý divadlem, ale já doufám, že bude spíš malíř, protože moc hezky maluje, a to má asi po své mamince, naší Teodorce. Už mám od něj pár obrázků, které stojí za to.“

Se svými dcerami a jejich rodinami prožívá slavná herečka díky společnému bydlení nejen všechny jejich radosti, ale i starosti. „Je to určitě náročnější, než když mladé vidíte jednou za měsíc, ale kdybych je tu neměla, byla bych smutná. Ustoupím ve všem, protože nikdy nechci zaslechnout, že u nás se nedá žít.“

Vnoučata Ivy Janžurové se se svou babičkou rozhodně nenudí. Minulou zimu kvůli nim dokonce obula i brusle a vydali se na kluziště, kde ale spadla a rozbila si hlavu.

„Jsem asi stejná jako ostatní babičky, to jest nadšená a nekritická. Jen nerada připouštím, že i jiná miminka jsou tak hezká a chytrá jako naše Coco. Naše holčička má dvě jména, Olívie Coco, ale říkáme jí jenom Coco.

Budete mít zájem:  Cviky Na Křivou Páteř?

Je jí jedenáct měsíců a jsem si jistá, že už ví, že nejsem jen nějaká teta, která na ni dělá cukrbliky, ale že patřím do její nejbližší rodiny.

Byly jsme spolu týden na Krétě, takže mě viděla každý den od rána do večera a zvykla si na mě.“

V Praze zpěvačka se svou vnučkou ráda chodí na procházky a pomáhá jí v poznávání světa.

„Dcera na mě vždycky přimontuje takové nosítko, ve kterém holčička sedí přilepená na moje tělo, takže se cítí v bezpečí, i když mě z toho pak bolívá v kříži. Kočárek, který bych velmi uvítala, u nás nefunguje.

Naštěstí už pomalu dorůstá do ,golfových holí‘, které se jí budou určitě líbit. Docela se těším, že spolu budeme jezdit na dlouhé projížďky.“

Petra Černocká, Olívie Coco a Bára – tři holky, které drží spolu.

Foto: Tomáš Pánek

S výchovou malé Coco Petra Černocká své dceři zásadně neradí. „Dnes matky vidí všechno jinak, než jak to bylo běžné v časech minulých. Protože ale Coco už začne brzy chodit, Báře jsem navrhla, že bych jí sehnala od kamarádky velikou ohrádku, kde by si mohla bezpečně a v klidu hrát.

Neprošlo mi to, ani když jsem vysvětlovala, že pak může člověk v klidu alespoň umýt nádobí. Řekla, že její děťátko je přece svobodný člověk, a ne kufr, který se dá do úschovny. Musím ale říct, že za to, jak moje dcera mateřství perfektně zvládá, ji obdivuji.

Až zpytuji svědomí, jestli jsem byla také tak perfektní.“

Malá Olívie se nádherně směje a ve svém miminkovském jazyce tvoří už celé věty. „Pak čeká, jestli to po ní někdo bude opakovat, což nadšeně činíme. Tahle hra ji moc baví.“ Petra Černocká během chvil strávených se svou vnučkou často vzpomíná i na to, jak ji kdysi s výchovou malé Barunky pomáhaly obě babičky, kdykoli potřebovala.

„To na mě už takový spoleh není – pořád mám hodně práce. Často se to sejde tak, že já i Bára někde večer zpíváme, a tak musejí vypomáhat kamarádky, kterých má Bára naštěstí hodně. Patří do spolku spřátelených maminek, které si dětičky hlídají vzájemně, a to je podle mě bezvadné.

Vzniká jakási širší rodina a děti se rozvíjejí rychleji. Těším se na to, že až bude Coco větší, budu jí pravidelně číst pohádky. Chci totiž dohlédnout, aby z naší holčičky vyrostl nadšený čtenář, který se k počítači dostane, až když to bude nezbytně nutné. Já jsem jako holka knížky milovala.

Bára čte také ráda, takže se v tomto záměru určitě shodneme.“

Vloni na jaře se stala babičkou také Halina Pawlowská. „Když se Hugo narodil, říkala jsem si, že tu je další bytost, o kterou budu mít strach. O všechny své blízké se třesu hrůzou.

“ A skutečně k tomu měla i důvod.

Kvůli náhlým porodním komplikacím totiž její dcera Natálie v pražské porodnici v Motole rodila císařským řezem, zatímco jí její maminka společně s otcem dítěte drželi palce v předsálí.

„Byly to snad nejhorší chvíle v mém životě, protože jsme skoro hodinu nevěděli vůbec nic. Tomáš byl nejdřív u porodu a už viděl, jak malému vykukuje hlavička s blonďatými vlásky, ale pak najednou přišel střih, porod musel být veden jinak a ze sálu ho vyhodili.“ Teď se už oba mají k světu.

„I s našimi babičkami bydlíme všichni v jednom domě a teď přibyla další, už čtvrtá generace. Pořádáme takzvané předváděčky, kdy nám Natálka každý den ukáže, co všechno už Hugo umí.

V mojí pracovně mu na stole uděláme takový provizorní gymnastický koberec, kam ho položíme a pozorujeme, jak se přetáčí ze zad na bříško a pak zase obráceně, sedí si a leze.

Sledujeme ho s takovým zaujetím, jako kdyby to byly olympijské hry, a tleskáme.

Hugo také umí úžasně vytáhnout dudlík mámě z pusy, a podle mě by tím zabodoval i v soutěži Česko-Slovensko má talent.

A když jsem s ním sama, nejraději mu zpívám ukrajinské pijácké písně,“ líčí s nadšením svůj nový životní rozměr známá scenáristka, která nyní mj. studuje i kojenecký módní styl.

„Vlásky Hugovi už malinko ztmavly, ale má velké uhrančivé oči a samozřejmě je to génius. Myslím si, že každá žena má mít děti, a pak ji za to stejně jako mě stihne ta nejsladší odměna a stane se babičkou.“

Hlavní zprávy

Pavlína (56): Zeťákům nepřipadám jako správná babička, vnoučatům se neobětuju

Zdroj: Shutterstock

Pavlína je rozvedená a má dvě dospělé dcery. Obě mají vlastní rodiny. „Vždycky jsem vedla velice aktivní život a směrovala jsem k tomu i holky.

Odmalička měly obě spoustu koníčků, pravidelně sportovaly, hrály na hudební nástroje, společně jsme chodily za kulturou a podnikaly výlety.

Jejich otec byl s přibývajícím věkem stále více pohodlný a život trávil nejraději doma u televize,“ popisuje Pavlína.

Zpočátku jí ani tak moc nevadilo, že si užívá s dcerami sama, manžela nechávala odpočívat. Pak se jednou vrátila domů dřív a ejhle – manžel „odpočíval“ v náruči jiné ženy. To byla poslední kapka jejich odcizení a Pavlína podala žádost o rozvod.

„Cítila jsem se bídně, byla jsem na prahu padesátky a měla jsem najednou na vše zůstat sama. Nejdříve jsem se svého rozhodnutí ohledně rozvodu zalekla, pak jsem si ale uvědomila, že jsem sama v podstatě už několik let.

Vše, co jsem kdy potřebovala, jsem si zařizovala sama, na dovolené jsem jezdila s dcerami nebo kamarádkami… Věděla jsem, že mi samotné bude líp než s nudným a nevěrným mužským.“

Po rozvodu jsem začala žít ještě aktivněji

„Aby mi nebylo doma samotné smutno, měla jsem skoro na každý večer nějakou zábavu. Také jsem si pořídila malou zahrádku, kde jsem v létě trávila hodně času. Měla jsem spoustu energie. Začala jsem ještě více cestovat. Dcery se o mě ze začátku bály, nevěděly, jestli život bez jejich otce zvládnu. Byly moc rády, že nesedím doma na zadku a netruchlím,“ vypravuje Pavlína.

Vše se změnilo, když se holkám narodily děti

Nejdříve bylo vše v pořádku, Pavlíniny dcery si obě našly pohodové partnery, na rodičovství se těšily a pečlivě se na něj připravovaly. Když měly malá miminka, trávily hodně času na Pavlínině zahrádce, aby mohly být děti na čerstvém vzduchu.

„Když začaly děti odrůstat, dcery automaticky počítaly s tím, že jim je budu kdykoli ochotně hlídat. Já svá vnoučata samozřejmě moc miluju, tak jsem začala své koníčky upozaďovat.

Začala jsem s sebou vnoučata brát i na dovolenou a někdy to byl docela záhul, ale já se několik let nedovolila ozvat a snažila se dcerám vycházet vstříc.“

Konflikt na rodinné oslavě

Když slavila nejstarší vnučka páté narozeniny, došlo k výměně názorů mezi partnerem mladší dcery a Pavlínou. „Manžel mé dcery Tomáš mě provokoval, říkal, že se jejich synům dost nevěnuju a nejsem vůbec klasická babička. Když to zopakoval poněkolikáté, ozvala jsem se.

Chtěla jsem vědět, v čem podle něj jako babička nefunguju. Měl už trochu upito a byl najednou hrdina. Vyčetl mi, že u mě jejich synové přespávají méně často než nejstarší vnučka a že na dovolenou s sebou beru také nejčastěji jen ji.

Ohradila jsem se, že Kristýnka je už klidnější než ti malí sígři, ale že se jim snažím pomoci s hlídáním, kdykoli můžu,“ popisuje konflikt Pavlína.

Po tom, co se ohradila, Tomáš přestal s výčitkami, ale ona cítila po návratu domů čím dál tím větší vztek a křivdu. Vzdala se za posledních pár let, kdy byla babičkou, téměř všech svých koníčků, destinace dovolených podřizovala vždy tomu, aby se tam líbilo hlavně dětem, a stejně to pro jejího zetě není dost.

Řekla jsem jim dost!

„Když jsem si to všechno zpětně uvědomila, řekla jsem si, že takhle svůj vlastní život vnoučatům podřizovat nehodlám. Ještě stále pracuju a potřebuju taky nějaký čas pro sebe.

Dcerám jsem to vysvětlila, myslím si, že mě vnitřně i chápou a souhlasí, ale z obou jejich partnerů při každé příležitosti cítím, že jim mé rozhodnutí vadí. Asi se proti mně spikli.

Řekla jsem jim, že vnoučata budu hlídat maximálně jednu noc v týdnu a na dovolenou je s sebou budu brát každý druhý rok.

Zeťáci si myslí, že je to tím, že jsem někoho potkala, ale já opravdu potřebuju občas čas sama pro sebe. Vadí mi neustále napjatá atmosféra na všech rodinných setkáních a nevím, jestli má smysl toto téma znovu otvírat. Bojím se ale, že i když jim to vysvětlím, jejich postoj vůči mně se stejně nezmění,“ říká Pavlína.

Ve své praxi často vnímám, že se lidé konfliktů stále velice bojí. Přitom otevřený přístup ke konfliktu a jeho následné konstruktivní řešení může velice často celé zamotané situaci hodně pomoci.

Pokud bude Pavlína k řešení rodinného konfliktu přistupovat klidně a pevně, mělo by se jí ze strany její rodiny dostat pochopení.

Naopak je téměř pravidlem, že problémy, které necháváme takzvaně vyhnít a o nichž neumíme komunikovat, na nás často číhají a celá situace po čase vyeskaluje v ještě mnohem závažnější problém. Proto bych Pavlíně určitě radila, ať si o svém postoji a pocitech se zeťáky otevřeně promluví.

Kontakt: www.katerinabelkova.cz

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector