Proč se to děje? Jakmile se jen na chvilku vzdálíte, začne vaše dítě neskutečně plakat a chce být stále jen s vámi. Odmítá tatínka i babičku s dědečkem. Přitom je vídá často a dřív mu nevadili. Jak ho přesvědčit, že babičku nemusí odmítat a změnit jeho postoj?
Malá miminka a děti asi do dvou let jsou většinou na matce závislé více a je to i normální. V určitém věku se vyskytuje i tzv. separační úzkost, která patří k běžnému vývoji a po čase zase přejde. Pokud jsou však dítěti více než dva roky a stejně bez vás nevydrží ani chvilku a celou dobu pláče, měli byste zpozornět.
Na vině není dítě
Podle názoru odborníků rozhodně není vrozené, aby se dítě na matku zafixovalo až nezdravě. Mnohem pravděpodobnější je, že jde o důsledek až příliš úzkostlivé výchovy. Většinou to začíná nenápadně. Matka o dítě hodně pečuje, dělá za něj věci, které by dokázalo už zvládnout i samo.
V podstatě nedá dítěti prostor, aby si na některé věci přišlo samo. A když pak náhodou potřebuje od babičky pohlídat a zmizí z dohledu, dostane dítě strach, že to nezvládne, protože ona k němu přistupuje jinak.
Je důležité, aby dítě mělo nějaký prostor, aby vědělo, že ve spoustě věcí se může spolehnout jen samo na sebe. Nikdy na něj ale netlačte a za jeho obavy ho netrestejte. Chraňte dítě jen v situacích, které jsou opravdu nebezpečné a ne jen nepříjemné.
Nechte ho, když spadne, nic horšího než boule z toho nevznikne. Dítě se učí zkušenostmi, že na sebe musí být opatrné, že všude nestojí rodič, jeho anděl strážný.
Jak vybrat hlídání dětí? Víte, na co si dát pozor?
Trénujte
Trénujte zvykání dítěte na to, že není pořád s vámi. Zapojujte babičku a dědečka častěji do jeho péče, aby je dostatečně znalo. A nenechte se zviklat tím, že brečí. Když tohle budete dodržovat, uvidíte, že pláč brzy ustane.
Jak je to u starších dětí?
Malé děti většinou k prarodičům nechtějí proto, že se bojí být někde bez maminky. Co ale dělat, když k nim nechtějí děti starší a vy přitom potřebujete, aby dítě někde na prázdniny bylo.
A co když je za tím mnohem větší problém? Může se stát, že pobytu u babičky přijde vaše dítě s tím, že už k nim nechce. Nutili ho jíst to, co nemá rádo a muselo ještě ke všemu všechno dojíst. Muselo ráno brzy vstávat a večer jít brzy spát.
Právě názorové neshody a rozdílné hodnoty dvou generací bývají velmi často důvodem nezájmu.
Mnoho starších dětí těžko hledá téma k rozhovoru s prarodiči, protože mají na spoustu věcí jiné názory. Myslí si, že vlastně s nimi ani nemají o čem mluvit. S babičkami je to často ještě horší.
Zajímají se hlavně o to, aby vnučka či vnouček dobře jedli, byli umytí a hezky poslouchali. Zbytek si sice vyslechnou, ale vlastně ani nevnímají, co jim vnouče říká. I proto si mnoho z nich rozumí víc s dědečkem, který více naslouchá a dovede i poradit.
Někdy mohou problémy pocházet i z rodinných problémů. Například když se nesnese tchýně se snachou, většinou tím trpí hlavně děti. Ne vždy jsou na vině ale děti. I mnohé babičky dokáží nadělat pěknou neplechu.
Dělají naschvál, jsou velmi puritánské a vnoučata hlídají až přehnaně a ještě každý prohřešek žalují rodičům. I to je častý důvod, proč se vnoučata úplně od prarodičů odtrhnou.
Jak se pozná dobrá máma? Děláte to stejně?
Babička mi nerozumí
V době moderních technologií jsou pro vnoučata babička s dědou jak z jiného světa, když nemají počítač a myčku. Velmi často jsou pak pro ně příliš staromódní, a tak ztrácejí zájem o návštěvy. Vnoučata totiž na svých prarodičích obdivují právě to, že neztrácejí elán a zajímají se o dění kolem sebe.
Velmi častým problémem bývá to, že babička s dědečkem neberou své vnuky a vnučky vážně. Jejich názory nejsou tak důležité jako jejich a často je neberou jako rovnocenné partnery, protože dle jejich názoru toho neprožili tolik, jako oni. Je důležité, aby si prarodiče uvědomili, že i názor jejich vnoučat může být důležitý a mít nějakou váhu.
Jak zlepšit vztahy s babičkou a dědečkem
Tak jako vše v životě i vztahy s prarodiči jsou hodně o kompromisech. Názory starších i mladých mohou být často protichůdné a je důležité se dohodnout a domluvit. Nalézt nějakou rovnováhu. Malé děti většinou babičku a dědečka milují a jezdí k nim rádi, horší domluva už bývá s puberťákem.
V dospělosti si už ale vnoučata prarodičů váží mnohem víc a rádi se od nich i něco naučí, pokud nejsou vztahy vyloženě na bodu mrazu. A hlavně, záleží především na rodičích, zda své děti povedou k úctě a lásce ke svým rodičům (prarodičům).
Pokud oni budou ke svým rodičům slušní a budou se k nim chovat s láskou, budou takové i jejich děti.
Vnoučata mě nebaví… Případ pro psychiatra?
Ilustrační foto: ingimage.com
3. 6. 2018
Jsou ženy, pro které mateřství není nejdůležitější rolí v životě. A stejně tak nejsou ani nadšenými babičkami. Ne, že by své děti a vnoučata neměly rády, to ne. Jen mají pocit, že jsou v životě i zajímavější věci. Výsledek? Ony mají výčitky svědomí, okolí je nechápe.
Není jednoduché říct něco v tomto smyslu: raději, než abych si hrála s vnoučaty, jdu do společnosti. Říct toto veřejně, je žena označena za divnou a sobeckou. Jenže každý člověk je jiný. To obnáší i fakt, že ženy mají různé mateřské cítění.
Pro některé se děti a tím i vnoučata stanou středobodem světa, hned po jejich narození ztrácejí většinu zájmů a tužeb, žijí jen pro ně. To je považováno za přirozené a správné. Jenže jsou ženy, které narozením potomků nijak nemění svůj dosavadní způsob života. Stejně důležitá jako jejich děti je pro ně jejich práce.
A když se stanou babičkami, projeví se to dvojnásob. Jsou to takové vlažné babičky.
„Nemůžu to říct synovi, snaše ani kolegyním, ale nemám pocit, že by se narozením vnuka můj život nějak změnil. Vlastně na něj ani moc nemyslím, moc mě nezajímá,“ říká šestašedesátiletá Marta, která podniká ve stavebnictví. „Slyšet to syn a snacha, zešíleli by, i když syn ví, že ani jako máma jsem nebyla moc příkladná.
Práce mě vždy velmi bavila, zabírala mi hodně času a stále se jí věnuji. Po roce 1989 jsem vybudovala firmu, stále v ní působím. Už dříve, po mém rozvodu se syn od patnácti let tak trochu vychovával sám. Byla jsem typ, který mu raději dal peníze, ať si něco koupí k jídlu, než abych doma vyvařovala na týden dopředu.
Prostě jsem byla taková máma a jako babička nejsem lepší,“ vypráví.
Kamarádky a kolegyně si z ní často utahují a nechápou ji. „Copak tebe nezajímá, jak vnouček roste, co už umí, jak je roztomilý?“ divily se jí, když jim oznámila, že vnuka posledního půl roku neviděla.
„Mladí bydlí mimo Prahu. No nechce se mi tam o víkendu jet, jsem vždycky utahaná z práce. Raději si pospím, pak si dám večer nějakou kulturu, divadlo, koncert a tak.
Prostě se mi nechce štrachat se dvě hodiny za Prahu, tam tři hodiny šišlat a jásat, že malý udělal bobek a jet zase dvě hodiny zpátky,“ říká Marta. Dodává, že ji možná bude vnuk zajímat, až bude starší, až si s ním bude moc povídat.
Ale tvrdí, že ji hraní si s malými dětmi vlastně nijak nenaplňuje.
Případ pro psychiatra? Ale ne, proč? Otevřená a sebevědomá žena, která se nechce přetvařovat a chovat tak, jak společnost očekává. Přístup k takzvané babičkovské roli se v posledních letech značně proměnil a čím dál více žen už nemá pocit, že jsou povinny věnovat svým vnoučatům veškerý volný čas.
Socioložka Lucie Vidovičová a její kolegyně dělaly průzkum na téma Význam a obsah prarodičovské role u mladých českých seniorů a seniorek.
Zkoumaly, jakou roli prarodičovství hraje v životě lidí ve věku padesát až sedmdesát let.
Většina dotázaných žen označovala to, že jsou babičkami, za svou nejvýznamnější životní roli a popisovala způsoby, jakými se s vnoučaty stýká, jak se jim věnuje, jak svým dětem s výchovou pomáhá.
„Pokud jsme na základě empirických dat měli možnost zhodnotit, jaká péče je v rámci prarodičovství poskytována a jaké činnosti jsou realizovány, zajímaly nás v dalším kroku důvody, proč se někteří respondenti těchto konkrétních typů výpomoci neúčastní,“ uvedla socioložka Vidovičová. „V rámci dotazníkového šetření jsme těm, kteří negovali angažovanost v některé z nabídnutých možností prarodičovské péče, nabídli několik možných důvodů,“ vysvětlila.
Lidé nejčastěji odpovídali, že rodina nemá potřebu, aby se jako babičky či dědové nějak angažovali.
Sedmadvacet procent z nich uvedlo, že rodiny jejich dětí si vše zajišťují bez jejich pomoci, patnáct procent tvrdilo, že vnoučata jejich pomoc a pozornost nepotřebují, deset procent uvedlo, že důvodem je velká prostorová vzdálenost a stejný počet tvrdil, že nemá na vnoučata čas, protože chodí do práce. Dvě procent uvedla, že vůbec nemají zájem vnoučatům, respektive svých dětem, které mají děti, nějakou péči či službu poskytovat.
„Měla jsem dlouholetou kamarádku, ale když se stala babičkou, změnila se,“ vypráví na toto téma zajímavý příběh osmapadesátiletá Ivana z Prahy. „Když si vyrazíme do obchodního centra, stráví veškerý čas v hračkářství. Mě to nebaví ohlížet si tam s ní vláčky a traktory. Začala na sobě neuvěřitelně šetřit.
Už si nedá ani kávu v restauraci, ale škudlí, aby mohla vnukovi kupovat stále další příšerné barevné plastové hračky. Musí tím být už zavalen. Navíc mi o něm stále vypráví. Nemluví už o ničem jiném. Nemám si s ní co říct. Přestala chodit do divadla, přestala si kupovat oblečení. A pořád mi vysvětluje, co bych měla svým vnoučatům koupit, co s nimi dělat a podobně.
Dost mě to štve a začala jsem se jí vyhýbat,“ dodává.
Ivana je přesný opak své přítelkyně. Na Vánoce dává dceři obálku, ať vnukům něco koupí. Chodit po hračkářstvích ji nebaví. Když své dva malé vnuky hlídá, žádá za to zásadně nějakou protislužbu. „Třeba odvoz večer z koncertu nebo odvoz nákupu na chalupu, zkrátka, zadarmo nehlídám. Vycházím jim tím vstříc, tak ať mi to oplácejí.
To hlídání pro mě není žádná radost a zábava, jak si možná někdo myslí. Možná pro některé ženy je radost, když jsou s vnoučaty, pro mě je spíše únavné. Kluci jsou fajn, mám je ráda, ale prostě nejsem typ, který by chtěl strávit poslední fázi života nakupováním hraček, žvatláním a odříkáním si toho, co mám ráda já,“ vypráví.
Lidé, kteří odpovídali v už zmíněném průzkumu, ukázali také další zajímavý fakt. Čím je vnouče starší, tím klesá potřeba a zájem prarodičů se o něj starat. Jenže je to rozdílné u žen a mužů.
Ženy, pro které se vnoučata stala středobodem života, někdy mají strach, že se se stárnutím vnoučat jejich význam v jejich životě utlumí, že se jejich kontakt omezí. Naopak dědečkové často očekávají, že jejich vztah s vnoučetem bude lepší a smysluplnější, až když vnoučata budou starší.
Berou to tak, že se jim otevřou nové možnosti společných aktivit. A podobně uvažuje už zmíněná Marta.
„Až bude vnuk starší a pokud bude mít zájem o kulturu a společenské dění, můžu ho seznámit s zajímavými lidmi, uvést ho do světa byznysu, doporučit mu zajímavou literaturu. V tomto směru jsme mu schopna něco dát, pokud bude chtít. Ale s miminy a malými školáčky to fakt moc neumím a nebaví mě to,“ říká.
Vztah k prarodičovské roli je pěknou ukázkou toho, jak jsou lidé rozdílní. Není však třeba za to nikoho odsuzovat, ani se mu divit. Ostatně, možná, že nakonec vnuci a vnučky více ocení trochu potrhlou, hodně pracovně vytíženou babičku, která je jednou vezme na zajímavé divadelní představení, než babičku starostlivou, která jim každou neděli nosila nového plyšáčka.
Hana Charvátová
Autor: Redakce
Hodnocení: (5 b. / 4 h.)
Pro hodnocení se musíte přihlásit
Zpět na homepage 
Miroslav Hudec: Dědeček s babičkou už k nám chodit nebudou, rozhodli rodiče. To podle mě neměli
Zrovna nedávno se ke mně do poradny objednali jedni prarodiče. Obyčejní lidé, ale srdeční, vstřícní, komunikativní. A přece došlo mezi nimi a rodiči dětí ke konfliktu, který se posléze vyhrotil tak, že rodiče prarodičům zakázali se s dětmi stýkat. Ti se teď o vnoučatech, o jejich dětských radostech a starostech něco dozvědí jen od prababičky. Ale i ta prý musí tajit, že babičku a dědečka informuje. Z obavy, aby zákaz nakonec nepostihl i ji.
A důvod toho drastického opatření? (Drastického i pro vnoučata, jimž ten kontakt s babičkou a dědečkem chybí.) Prý, režim dětí u prarodičů je jiný, než by si rodiče představovali a přáli. Volnější než doma, děti tam mohou být ráno déle v posteli, prarodiče přimhouří oči i nad lecčím, co už rodiče netolerují. Zkrátka, rodiče jsou přesvědčeni, že babička s dědečkem děti kazí.
Dokonce jim prý dávají nevhodné dárky. Podle rodičů má dárek dítě především vychovávat, prarodiče se spíše snaží dárkem udělat vnoučatům radost. Plní jimi dětská přání. Rodiče na to reagovali vskutku originálně.
Peněz mají dost, nakoupili tedy dárků do zásoby, přísně podle svých představ, a prarodiče smějí dětem darovat jen to, co si vyberou ze zásoby nakoupené rodiči. Aby dětem zase nedarovali nějaký „bezcenný šunt“.
Že je to dost ponižující, že takový dárek postrádá to hlavní, že přestává být vyjádřením osobního vztahu mezi dárcem a obdarovaným? To zřejmě není pro tyto zásadové rodiče podstatné.
Jistě, je třeba vyslechnout i druhou stranu. Je možné, že za zákazem kontaktu jsou i další příčiny. Možná i prarodiče udělali nějaké chyby, možná jednali příliš přímo, nediplomaticky, možná až moc spoléhali na svou formální autoritu. Těžko bez dalšího soudit.
Se spory rodičů a prarodičů o styl výchovy se v odborné praxi setkávám dost často a chtěl bych k tomu jako psycholog říct jedno.
Tak či tak, určitě se není nutno obávat, že rozdílné výchovné styly, třeba ten přísnější rodičovský a volnější prarodičovský, jsou pro dítě na škodu, a že benevolentní přístup dědečka s babičkou děti „zkazí“. Děti chápou, že doma si nemohou dovolit tolik, jako u prarodičů.
Stejně jako chápou, že ještě jiný režim je ve škole nebo třeba v zájmovém kroužku a úplně jiný v dětské partě. Dokáží rozlišovat a přizpůsobit se.
A ono je dokonce žádoucí, aby se dítě postupně setkalo a seznámilo s celou škálou výchovných přístupů a stylů. Aby pokládalo za normální, že není jen jeden jediný.
Vychováváme pravidly a povinnostmi, ale i tolerancí, trochou pochopení pro to, že na všechno nemusí být nepřekročitelná pravidla. Nestane se nic nenapravitelného, když dítě někdy jako dárek upřednostní ten „šunt“ – a dostane ho.
Kdo z nás si jako dítě někdy nedonesl z pouti papírovou růži nebo pilinami naplněný míček na gumičce v barevném, blýskavém obalu? A brzy někde neodložil, protože ho přestal bavit?
A určitě si nemyslíme, že nás to zkazilo, nebo snad ano?
PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze.
Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení.
Po roční etapě na pozici školního psychologa na střední odborné škole v současnosti třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.
Navigace příspěvků Co je to meandr, eroze, a jak teče řeka? Pojďme to vyzkoumat. Venku Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
- Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
- Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
- Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
- Příklady z praxe jsou naopak vítány.
- Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
- Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
- Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
- V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
Diskuze Vnuk je nezajímá
Ahojkypředem se omlouvám za anonym ale chodí tu známí i budoucí švagrová
Máme takový problém S manželem jsme 11 let letos to bude 7 let odsvadby a po delší době se nám konečně narodil vytoužený syn. Všichnitchán i tchýně se těšili říkali jak budou vozit a jak se těší no šakto znáte.
Jenže malímu je skoro rok, nezajímá je, nikdy ho nevozili v kočárku nikdysami nezavolali aby se zeptali jak se má a tak.
Mě to strašně mrzí nechciaby mě ho hlídali a tak žádné povinnosti nic jen projevit zájem aspontrochu.
S manželem jsme k niim jezdili aspon na kafe bydlí opravdu blízko 20 minutautem ale nás už to přestalo bavit připadalo mě že se vnucujem.
Když jsmeso doma domluvili že tam jezdit nebude tak třeba i měsíc se neozvou nicnezeptají se co malý jaké dělá pokroky a tak. Manžel mě dneska řekl atjin to napíšu že mě to štve že je jejich první vnuk nezajímá.
Ale jánevím zdá se mě to trapné a ubohé. Ale zase chci aby nás syn věděl žeje má. Nevím jsem divná já nebo toho chci prostě moc?
Velikost písma:
No hlavně nepis nic ty, ale at to napise manzel…byla bys ta nejhorsi,nevdecna apod. hezky zmasíruj chlapa jinak je mi to líto
Nevím stále nato myslím, protože když už se vydíme malý pláče a toděla jen u nich inak je to naprosto pohodové smějící se dítko, a já mámvždy 100 chutí jin na jejich otázku proč prostě říct at se nediví kdyžje skoro nezná jenže se zatím držím dneska je to opět víc než měsíc coho neviděli ani nezavolali nic
Bohužel mám to samé, s tím rozdílem, že synovi jsou už 2 a tchýně má2 školkový vnoučata o který se stará 24 h denně, úzkostlivě chytá5ti letý dítě na odrážedle aby se neuhodilo atd. Nikdy si nevzala kočáreks naším synem a to ji ve městě potkávám 2× v týdnu, pro ni je problémse do toho kočárku i podívat, jenom řekne, no víš já spěchám naautobus nebo tak něco Pokud nepřijdeme my, tak o nás klidně2 měsíce neví, ani na Vánoce si nikdy čas neudělala, 1. narozeniny taképřešla tak, že mu po švagrovi poslala hračku. První rok mě to dostmrzelo, snažila jsem se tam být víc, aby také trávila ty okamžikys miminkem, ale zájem minimální, spíš falešný úsměv jako na cizídítě. Už to neřeším, k tchýni nechodím, manžel s ní kontakty takéneudržuje, vidím na něm, že ho to vzalo, že jeho matka o našeho synanemá zájem a žije se nám dobře. Doufám, že jednou dopadne ona stejně,že po ní neštěkne ani pes .@Anonymní píše:Ahojkypředem se omlouvám za anonym ale chodí tu známí i budoucí švagrováMámetakový problém S manželem jsme 11 let letos to bude 7 let od svadby a podelší době se nám konečně narodil vytoužený syn. Všichni tcháni tchýně se těšili říkali jak budou vozit a jak se těší no šak toznáte.Jenže malímu je skoro rok, nezajímá je, nikdy ho nevozili v kočárku nikdysami nezavolali aby se zeptali jak se má a tak.
Mě to strašně mrzí nechciaby mě ho hlídali a tak žádné povinnosti nic jen projevit zájem aspontrochu.
S manželem jsme k niim jezdili aspon na kafe bydlí opravdu blízko 20 minutautem ale nás už to přestalo bavit připadalo mě že se vnucujem.
Když jsmeso doma domluvili že tam jezdit nebude tak třeba i měsíc se neozvou nicnezeptají se co malý jaké dělá pokroky a tak. Manžel mě dneska řekl atjin to napíšu že mě to štve že je jejich první vnuk nezajímá.
Ale jánevím zdá se mě to trapné a ubohé. Ale zase chci aby nás syn věděl žeje má. Nevím jsem divná já nebo toho chci prostě moc?
Představ si druhý extrém, že nemůžeš dát malýmu ani najíst bezjejich povolení a že ti do všeho co se týká mimča zasahují. Znám to zesvého okolí. A pak budeš možná ráda, že je to tak, jak to je.
Ahoj, taky je mi to líto . Ale souhlasím s holkama, proč bys jim mělapsát ty, když to jsou manželovi rodiče? Ať to vyřeší on, jestli mu toteda není jedno. Páni, když si představím mou tchýni jak je z malýhouprděná, tak to nějak nemůžu pochopit . By mi ho nejradši sebrala a už nevrátila.A co tvoji rodiče, ti se zajímají?
@Anonymní píše:Nevím stále nato myslím, protože když už se vydíme malý pláče a toděla jen u nich inak je to naprosto pohodové smějící se dítko, a já mámvždy 100 chutí jin na jejich otázku proč prostě říct at se nediví kdyžje skoro nezná jenže se zatím držím dneska je to opět víc než měsíc coho neviděli ani nezavolali nic
tak jim to řekni až se zase někdy potkají, to není urážka, ale fakt,že je nezná. bud jim to docvakne anebo se aspon přestanou divit.a frekvenci styku s nimi at zatim resi manzel, jsou to jeho rodice
- @NikysekRjo zajímají jenže bydlí 200km daleko a když to sečtu tak našeho synavidí víc můj otec je z malého unešený jsou spolu neustále venkuvyvařuje mu dobroty neustále volají co jejich brouček a chtějí asponposílat fotky
- mama taky volá co a jak a co umí a neumí a kdy dojedem a tak možná protomě to štve na nich je zase vidět jak by chtěli být blíž
Měsíc kolikrát nevidím ani svoje rodiče, kteří jsou taky 20 min. odnás a nějak to neřeším. Neměj očekávání… a třeba jednou budešpřekvapená, jak začnou hlídat, až bude s dítětem větší zábava.
@Anonymní píše:@NikysekRjo zajímají jenže bydlí 200km daleko a když to sečtu tak našeho synavidí víc můj otec je z malého unešený jsou spolu neustále venkuvyvařuje mu dobroty neustále volají co jejich brouček a chtějí asponposílat fotky
mama taky volá co a jak a co umí a neumí a kdy dojedem a tak možná protomě to štve na nich je zase vidět jak by chtěli být blíž
Tak vidíš, aspoň to . Mě osobně by mě víc mrzelo, kdyby zájemnejevila moje máma než tchýně. Ale chápu, že tě to štve. Tak zkuspočkat, co vyřídí manžel a uvidíš. Třeba se to časem obrátí .
@zzaNejsou ty školkový od dcery?Babičky mají blíž k vnoučátkům od dcery /když mají dceru a syna/.Neníto pravidlo, ale znám bohužel hodně takových případů z okolí.
U nás je to teda obráceně – babča preferuje jen děti od strejdy ,ale on byl vždycky tek trochu mazánek .
Asi budu muset no počkám polknu to a uvidíme co bude dál snad se tozmění a pokud ne hold asi to bude jejich škodaholky dík asi jsem to potřebovala probrat i s někým jiným nežs manželem
Mám to podobné, akorát od svých rodičů.
Teď skoro po roce projevujízájem, ale mně už to stejně přijde falešné a hlavně malá je taky neznáa řve, máma si myslí, že přijde, popadne ji a holka k ní snad ještěradostně natáhne ruce nebo co Ale snažím se, chci aby holka měla vztahs babičkou a dědou, mý bývali u babičky snad víc než doma a babičkujsem měla moc ráda. Ale nevím, jestli bych to zvládla se tak snažit, kdyžby šlo o tchána a tchynim spíš ne Taky myslím, že ty bys to řešit neměla, alepartner.
@Anonymní píše:Asi budu muset no počkám polknu to a uvidíme co bude dál snad se to změnía pokud ne hold asi to bude jejich škoda
holky dík asi jsem to potřebovala probrat i s někým jiným nežs manželem
Babička upřednostňuje jedno vnouče před ostatními
Tak tohle je trošku smutné povídání… Čtenářku, která si nepřála být jmenovaná, mrzí, že jejich babička dává okatě najevo přednost jednoho vnuka před ostatními. A to je vždycky nespravedlivé.
Tak tohle je trošku smutné povídání… Čtenářku, která si nepřála být jmenovaná, mrzí, že jejich babička dává okatě najevo přednost jednoho vnuka před ostatními. A to je vždycky nespravedlivé.
Bývá to tak v některých rodinách, naše milá čtenářko, taky jednu takovou znám. A nejtěžší je vysvětlit to dětem… Já si říkám, že i babička se ochuzuje, když není s ostatními vnoučaty. Moc Vám děkuju za příspěvek a přeju krásný den.
Dobrý den, posílám příspěvek k dnešnímu tématu.
Máme dvě babičky a jednoho dědečka, ale ve skutečnosti máme jen jednu babičku, moji maminku, která, ač ještě částečně pracuje (má zdravotní problémy), se snaží vnoučata aspoň jednou za čas někam vzít, anebo když je akutní problém, můžu jí zavolat a vím, že ona pomůže – pohlídá, abych mohla jet na pohotovost a podobně.
Z druhé strany to je horší. Dědeček už chce mít svůj klid, vnoučata jsou na něj příliš živá, takže se jim nevěnuje. A jeho žena… Tam je problém v tom, že z jejich dětí je nejmladší vytoužená, vymodlená holčička. Naše babička má svou dceru na prvním místě, a to i na úkor svého zdraví, pak dlouho nic, a kdesi v dálce je zbytek rodiny, tudíž i my.
A neb dcera má dítko, jedináčka, tak i onen vnouček je na prvním místě. Bolí to, hrozně to bolí, hlavně kvůli dětem. Pokaždé, když babička přijde, tak mluví jen o vnoučkovi, ale na další vnoučata, naše děti, se nezeptá. Když potřebujeme pohlídat, je to vždy „Počkat, to zrovna nehlídám J., takže to bych mohla přijít.
“ Když jsme jedno dítko měli hodně nemocné a druhé mělo jít na plánovanou operaci, potřebovali jsme to zdravé ochránit. Prosili jsme babičku, aby si vzala vnouče k sobě – prý jen na dva dny, víc fyzicky nezvládne.
Přitom si běžně na týden bere vnoučka od své milované dcery, pak to omarodí (má problémy se zády a pohybem obecně, a zkuste v sedě hlídat malého divocha, nemluvě o tom, že jako starší paní je náchylnější k chycení kdejakého bacila, takže hlídat nemocné dítě znamená, že také onemocní), ale nikdy neodmítne.
Sbírá v obchodě body a první, komu za body vezme plyšáka, je samozřejmě J. a ještě o tom vykládá našim dětem. A takových věcí je víc. Neustálé upřednostňování vnoučka před ostatními vnoučaty. Děti ji třeba 3 týdny nevidí, pak babička přijde a povídá jen o J., co všechno je nového, co spolu dělali, kam šli…
A naše děti už jsou ve věku, kdy začínají chápat víc, kdy si všímají, co se děje. Je jen otázkou času, než přijdou a zeptají se, proč je babička nemá tak ráda jako jejich bratránka. Co mám pořád dětem říkat, když se ptají, kdy babičku uvidí? Co jim odpovědět, když se ptají, proč s nimi babička nešla tam či onam jako s J.?
Abych nebyla špatně pochopena – vím, že jsou lidé, kteří nemají hlídací babičky, že se nemají na koho obrátit s prosbou o pomoc. Nechci si tu stýskat, jak těžké to mám, že mi babička nehlídá vnoučata.
Vím, že jsou to naše děti, my jsme rodiče, my se máme postarat, ne hodit naše děti na krk prarodičům, a tak to taky beru.
Na celé věci mi nejvíc vadí to, že jedno vnouče je upřednostňované před ostatními, a to velmi okatě.
S přáním krásného dne
Vaše čtenářka
Pozn. red.: Text neprošel redakční korekturou.
Téma dnešního dne: Jak vám pomáhá babička?
- Bydlí babička s vámi nebo nedaleko vás?
- A pomáhá vám?
- Pokud ano, s čím nejvíc?
- Obešli byste se bez ní?
- Nebo vám víc pomáhá děda?
Napište mi, budu se těšit! Jedna z vás získá úžasnou knížku Babičko, vyprávěj, kam se dají vpisovat babiččiny vzpomínky.
A ještě tu mám speciální dárek pro druhou z vás – dvě vstupenky v hodnotě 249 Kč na příjemný večer: Vánoční posezení s Halinou Pawlovskou, které se koná 8. prosince v 18 hodin v kině Lucerna (vstupenky budou k vyzvednutí na jméno v pokladně Lucerny půl hodiny před pořadem). To zní dobře, ne?
Na vaše příspěvky čekám do dnešních 14.30 hodin na adrese [email protected], heslo je BABIČKA. Hezký den!
Typologie českých babiček: Jakou máte v rodině vy?
Babičky mohou být k nezaplacení, ale může s nimi být i pěkná potíž
Mohou to být nepostradatelné pomocnice, ale také zdroj nepříjemností, hádek a dusné atmosféry. Jednoduše není babička jako babička. Tohle je jejich typologie a také návod, jak s nimi vycházet.
Pohlídají vaše dítě, když je nemocné a vy musíte nutně do práce nebo když si chcete jen tak vyrazit se svým partnerem na večeři. Ale také vaše dítko často přecpávají sladkostmi, nechávají ho ponocovat, prostě nerespektují žádný z principů vaší výchovy. Nebo své vnouče vůbec nevidí, odmítají s ním trávit čas a oslovení „babičko“ je přivádí k šílenství. A takhle se chovají nejčastěji.
Je to sen všech rodičů. Babička, která už nechodí do práce, ale je zdravá a plná sil. Kdykoli potřebujete, je ochotná vaši ratolest pohlídat.
Díky ní je mateřství o mnoho snazší, protože vám umožní být nejen matkou, ale také mít chvilku jen sama pro sebe a svého partnera.
Nesmí se to ale přehánět a zároveň je třeba počítat s tím, že babička nebude dítko jen hlídat, ale zákonitě i tak trochu vychovávat.
Jak na ni: Proč pomoc babičky nevyužít, když jí to dělá radost a i vaše ratolest ji miluje? Ale stanovte si jasná pravidla, podle kterých chcete dítě vychovávat tak, aby babička byť nevědomky nepodrývala vaši autoritu.
Svá vnoučata bezmezně miluje a dovolí jim úplně všechno. Nejčastěji z jejích úst uslyšíte, že na výchovu tady jsou rodiče, ona je na rozmazlování. Výsledkem jsou rozzuření rodiče a zmatené dítě, které nechápe, proč u babičky může mít k obědu sušenky a bonbony, kdežto doma mu nutí špenát.
Jak na ni: Odborníci se shodují, že je nutné uzavřít s babičkou dohodu a určit alespoň pár základních pravidel, na jejichž dodržování budete trvat. „Zároveň je potřeba být v tomto ohledu partnersky jednotní.
Nejhorší je, když partner drží s tchyní nebo naopak.
Dohodněte se nejdříve s partnerem, jak budete děti vychovávat, tento jednotný systém pak prezentujte babičce,“ radí kouč partnerských vztahů Lenka Černá z portálu Mujvztah.cz.
Pokud mají babičky dost sil, děti si s nimi užijí spoustu legrace
Svá vnoučata by ráda hlídala, ale její věk a zdravotní stav to již nedovoluje. Je to klasická stařičká babička s šátkem na hlavě a holí opřenou o křeslo.
Jak na ni: Tahle babička s vnoučaty asi na pískoviště nevyrazí ani se s nimi nebude honit za míčem, ale může jim předat jakousi moudrost. „Čas s ní lze ale využít k tomu, aby si děti užily babičku jako od Boženy Němcové. Jejich vyprávění a vzpomínky jsou vzácné, pro děti často velmi zajímavé a poutavé,“ připomíná psychoterapeutka Lucie Horníková.
Je plná života a důchod si rozhodně nepředstavuje tak, že bude trávit čas s vnoučaty. Má své zájmy, své přátele a vaše děti ji příliš nezajímají. Leckdy odmítá i to, aby ji vnoučata takto oslovovala.
Jak na ni: Nikoho nelze k ničemu nutit a žádná babička či dědeček na světě není povinen trávit čas se svými vnoučaty. „Je to samozřejmě škoda pro obě strany, ale nezbude vám nic jiného než se s jejím rozhodnutím smířit a respektovat ho. Třeba ho jednou změní,“ říká Lucie Horníková.
Tenhle typ babičky vám může udělat ze života peklo. Nikoho totiž nebaví poslouchat, jak její děti už v roce byly bez plen, zato to vaše ve dvou ještě ani neví, co je nočník, že tu zeleninku jste rozmixovaly moc nebo málo a že v tuhle hodinu už by dítě mělo dávno spát.
Jak na ni: Abyste předešli zbytečným hádkám, je lepší řešit daný problém včas. Je potřeba rázně, ovšem slušně, babičce říct, že hlavní autoritou jste tady vy. Je to vaše dítě, které si vychováváte tak, jak nejlépe umíte. Ona má tuto roli za sebou a je čas se s tím smířit.
I když už jsou prarodiče hodně staří a na fyzické dovádění je neužije, mohou dětem předat hodně životních zkušeností a obohatit je
Je jí kolem čtyřicítky, je v tom nejlepším věku, pracuje, je finančně soběstačná, zdravá a plná elánu. Vnoučata miluje, ráda by s nimi byla, ale nemá čas.
Jak na ni: Nejde o to, kolik času spolu stráví, ale jak kvalitně ho prožijí. „Má dostatek fyzických i psychických sil. Může s dítětem jezdit třeba na dovolenou, může s ním jezdit na kole, lézt po horách. To je přece fajn a díky tomu ji může dítě i lépe přijmout a cítit se s ní víc ,kamarádsky',“ vysvětluje Lenka Černá.
Jakou babičku máte doma vy?
Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.
Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.