Projekt TamarindTree, který se specializuje na čínské knedlíčky dim sum, začal na ulici – a tam také zůstal. Láďa a Jitka milují kontakt s lidmi a zpátky do klasické kuchyně se už nehrnou. Potkáte je na gastro festivalech, farmářských trzích a pop-up akcích v podnicích po celé republice.
O tom, jak úspěšně podnikat bez stálého zázemí, pod širým nebem a s minimem zařízení, jsme si povídali se zakladateli projektu Láďou Dvořákem a Jitkou Paluskovou.
Musíte znát trh, bez toho to nejde
Před založením vlastního podniku jsi pracoval v restauraci hotelu Mandarin Oriental. Dělají tam asijskou kuchyni autenticky, tak jak jsi ji poznal ve světě?
L: Ano, kuchaři mají možnost cestovat po hotelech ve všech zemích světa. Byl jsem na první stáži v Bangkoku a bylo to tam skvělé, vyčerpal jsem na to celou svou dovolenou. Byl to pro mě nezbytný krok, protože tady v Čechách už nebyl nikdo, kdo by mi mohl asijskou kuchyni ukázat. Potom jsem se ještě podíval do Mnichova a Londýna.
Naposledy jste byli v Koreji. O co přesně šlo?
L: Pomáhali jsme tam otevírat českou restauraci s pivovarem a vše probíhalo hodně narychlo. Celá cesta se naplánovala během týdne. Přijeli jsme do ničeho a bylo nám řečeno, že za 12 dní už musíme servírovat kanapky novinářům a prezentovat celý koncept.
Co vás vedlo k přijetí tak riskantní nabídky?
L: Byla to výzva. Navíc končila sezóna, a tak jsme jeli všichni, celý tým TamarindTree.
Jaké byly první reakce Korejců na českou kuchyni?
L: Korejci jsou poměrně xenofobní, takže to byl první a největší problém, na který jsme narazili. Absolutně nepochopili české knedlíky. Největším šlágrem byly bramboráky, ty jsou prostě světové.
Jsou zvyklí na korejský způsob stolování – koupili si dvě jídla v osmi lidech, dali je doprostřed stolů a pustili se do toho. Český způsob stolování nebyli schopni pochopit. Pak ale byli i takoví, kteří se vraceli. Vše jsme museli hodně vysvětlovat.
I věci, které se mohou zdát jednoduché – například to, že paštiku musíš namazat na chleba apod.
Co je podle vás nejdůležitější pro otevření nového podniku?
J: Nejdůležitější je mít podchycené smlouvy a všechny byrokratické úkony. Člověk musí mít jistotu, že ví, co chce ten druhý, sepsat si to a držet se daných pravidel.
Jakým způsobem to jde zjistit?
L: Je třeba se obklopit profesionály a věřit jim. Je zkrátka nutné znát trh, bez toho to nejde. Nedá se jít cestou pokus omyl. Pokud bych si nebyl svým konceptem úplně jistý, tak bych do toho nešel.
Takže to byla vaše nejcennější pracovní zkušenost?
L: Jednoznačně. Beru si ponaučení i do svého businessu.
Dobrý kuchař musí jít po podstatě chuti a znát dokonale suroviny
Co by podle tebe měl zažít každý kuchař? Na co všechno by si měl sáhnout?
L: Je třeba jít po podstatě, pochopit základ a pak teprve vymýšlet kudrlinky. Člověk se musí naučit používat nejzákladnější suroviny a ostatní pak přijde samo.
Stačí si vzít třeba cibuli a přemýšlet – na kolik způsobů ji dokážu nakrájet, na kolik uvařit a tak dále. Je nezbytné znát její základní chuť – jak chutná vařená, smažená nebo spálená.
Od toho se vše odvíjí. Dokonalá znalost surovin je základ.
Jaké jsou tvé aktuální kuchařské vzory?
L: V začátcích mi nejvíc dali moji bývalí šéfové z Mandarinu Jirka Štift a Stephen Senewiratne. Postupem času jsem se začal víc rozhlížet po světových kuchařích, takže v současnosti mě baví, co dělá třeba David Chang nebo Gordon Ramsay.
Co tě vedlo k založení TamarindTree?
L: Chtěl jsem si zkrátka vyzkoušet něco nového. Po odchodu z Mandarin Oriental jsem chvíli vařil v restauraci U Štěpána na Šumavě, pak v Babiččině zahradě. Tam jsem vařil výhradně českou kuchyni. Vždy jsem někde půl roku pracoval a pak několik týdnů cestoval. Potom jsem se na chvíli vrátil do Mandarinu na brigádu a tehdy jsem začal uvažovat nad něčím svým.
Streetfood jako ideální začátek podnikání
Proč jsi šel rovnou do streetfoodu a ne do klasické restaurace nebo bistra?
L: Považoval jsem to za nejlepší volbu. Mám rád kontakt s lidmi. Nákladově je to taky nejvýhodnější, stačí ti pár tisíc a můžeš začít. Na ulici na základní vybavení stačí 20 tisíc a navíc člověk nemá žádné závazky.
Může začít pozvolna při zaměstnání. Pokud mu podnikání nepůjde, může ho jednoduše zabalit. Bistro bych si v té době nemohl dovolit. V Mandarin Oriental jsem se naučil dim sum knedlíčky.
V té době je tady nikdo nedělal, a tak jsem to zkusil.
Jak se veřejnost vyrovnala s vyšší cenou? Přece jen tři knedlíčky stojí přes stovku…
J: Bohužel to jinak nejde. Knedlíčky jsou velmi náročné na přípravu a hlavně jde o tenké těsto plné masa. S cenou jsou také spojeny personální otázky. U jiných stánků stačí dva lidi, nás je pět, abychom vše stíhali.
První rok lidi cenu řešili, ale postupně to odpadávalo. Dokonce někdo říkal, že by mohly být i dražší. Máme vyzkoušeno, že lidé přestanou řešit cenu poté, co si zkusí vyrobit svůj první knedlíček.
Zjistí, že to opravdu není jednoduchá záležitost.
Začínal jsi sám?
L: Začínal jsem s bývalým kolegou z hotelu, s pojízdným vozíčkem na Náplavce na Restaurant day v roce 2015 s jedním druhem knedlíčků. V listopadu jsem dostal nápad a v únoru jsme začali prodávat. Nejsložitější bylo vyrobit ten velký napařovací vozík.
Jaké byly první reakce?
L: Přišlo pár lidí a známých. Nadšeni byli i kolemjdoucí Číňani. Pak přijeli policajti a vyhodili nás. Takhle skončila naše první akce. Následkem toho jsem začal přemýšlet nad klasickými pop-upy, abychom nemuseli řešit podobné přepadovky.
Pop up akce v restauracích jsou výhodné pro obě strany
V současné době se hodně objevujete na pop-up akcích v restauracích. Jak spolupráce s nimi probíhá?
J: Vše se většinou domlouvá díky kontaktům, které máme. Pop-up v restauraci je výhoda pro obě strany. Teď už se nám restaurace i samy ozývají a zvou nás na akce. Je to pro ně další forma propagace, přitáhneme nové lidi.
Pro jejich stálé zákazníky je to také zpestření. Naše nabídka je buď spojena dohromady s nabídkou restaurace, nebo se v době akce prodává jen naše jídlo.
Zkrátka platí, že je vše individuální a záleží na konkrétní domluvě, nic není nemožné.
Tým TamarindTree se stále rozrůstá. Jak si vybíráte nové lidi?
L: Většina lidí jsou moji bývalí kolegové nebo kamarádi.
J: Samozřejmě se to mění, tak jako v každé jiné práci. Jsme čtyři na stálo a pak spousta lidí, kteří vypomáhají na akcích. Pro nás dva je to práce na trvalý úvazek.
- Co byl váš zatím největší průšvih?
- J: Největší propadák byl velký hudební festival.
- Čemu přisuzujete tento neúspěch?
L: Festivalové publikum je pro náš špatná cílová skupina. Lidé zaplatí hodně peněz za hnusné pivo nebo drink, ale za kvalitní jídlo platit nechtějí.
J: Problém byl taky v tom, že tam byla i široká nabídka klasického festivalového jídla jako bramboráky za dvacku, která alkoholem posilněné jedince prostě táhne, tomu se nedá cenově konkurovat. Plus když si k tomu připočítáme nemalý poplatek za účast, tak se pohybujeme v červených číslech.
L: Museli jsme udělat obrovské přípravy, měli jsme v týmu deset lidí, kterým samozřejmě musíme zaplatit, i když není kšeft.
J: Dneska už to bereme tak, že to byl super mejdan.
L: Bereme to jako riziko podnikání. Byla to pro nás velmi cenná zkušenost.
- Zanevřeli jste po téhle zkušenosti na takto velké akce?
- L: Obecně úplně ne, záleží na konkrétní nabídce a podmínkách.
Nevýhody v práci na stánku nevidíme
Co tedy preferujete? V Praze funguje dnes několik pravidelných gastro akcí. Jaký je podle vás mezi nimi rozdíl?
J: Jak jsme už říkali, každá akce má jinou cílovou skupinu. Některé jsou masovější a jiné se zase soustředí na menšinovou skupinu zákazníků. Je to dané i marketingem a výběrem stánků na akci.
Jakou roli pro vás hraje výběr stánků, se kterými budete na akci fungovat?
J: Rozhodně řešíme kvalitu jídel, která nabízejí.
L: Když jsou na akci stánky, které prodávají hambáče a langoše, je pro nás zbytečné tam jezdit. My jim nemůžeme a ani nechceme konkurovat. Museli bychom jít s cenou dolů a přizpůsobovat nabídku, ale takový přístup pro nás nemá smysl.
J: Navíc vidíme, že někteří pořadatele to dělají hlavně kvůli vlastnímu obohacení a kvalitu jídla a dobrou organizaci akce příliš neřeší. Nemůžeme nikoho dotovat. Známe svoje náklady a chceme držet kvalitu, proto nemůžeme jít pod naši cenu.
- J: Riskovat se dá párkát za sezonu, ale ne moc často, pokud to chcete přežít.
- Co by si měl člověk všechno rozmyslet a naplánovat, než se pustí do streetfoodu?
L: Musí mít perfektně vyřešenou hygienu – hlavně chlazení. U hygieny to začíná a končí. Dobré je také používat freshfolii – zabalíš stůl do freshfolie a úklid je hotový za minutu. Skvělé je mít jednoduchou vakuovačku a mít vše zabalené po porcích.
Musí přemýšlet nad nejjednodušším řešením kvůli nedostatku místa ve stánku. Velmi důležité je myslet také na počasí a tomu přizpůsobit nabídku. Není rozumné například servírovat syrové pokrmy v létě. Tím by se člověk vystavoval zbytečnému riziku.
Jaké jsou naopak výhody?
L: Nejlepší na tom všem je kontakt s lidmi a možnost být na čerstvém vzduchu. Samozřejmě ne vždy je to úplně pohodová záležitost.
Proti čemu se musí člověk obrnit? Jaké jsou nevýhody streetfoodu?
L: My žádné nevýhody nevidíme, vše se dá řešit.
J: Stále se opakující otázky jsou někdy otravné, jsme taky jenom lidi a občas to nezvládneme s kamennou tváří. Ale zase máme okamžitou zpětnou vazbu. Člověk hned vidí, jestli jeho jídlo lidem chutná, nebo ne a proč.
Nabídku vždy přizpůsobujeme konkrétní akci
Jakým způsobem vytváříte nabídku?
L: Cestujeme a inspirujeme se, to je nejlepší způsob. Pak dolaďujeme chutě, než zařadíme jídlo na menu. Dále samozřejmě sledujeme trendy, známé kuchaře a jejich kuchařky. Donekonečna zkoušíme a vylepšujeme.
J: Taky přemýšlíme o cílové skupině, která bude na dané akci, a té nabídku přizpůsobíme.
Například na pražskou Náplavku se nehodí jarní závitky, protože jsou jich Pražáci přejedení, ale na mimopražskou akci je to jídlo ideální, protože ho lidé sice znají, ale rádi ochutnají naši verzi.
Na zavedených streetfood akcích, kde jsme už známá firma si můžeme dovolit experimentovat a přicházet stále s něčím novým a někdy i dost výstředním. Naši stálí zákazníci to milují a vždycky říkají, že čekají s čím novým přijedeme.
Jak řešíte autenticitu jídel, aby chutnala pořád tak, jak jste je ochutnali v cizině?
L: Známe základ jídla, od kterého se nesmíme nikdy odklonit. Je třeba perfektně vědět, jak chutná jídlo originálně – a pak je možné si ho přizpůsobit. Používáme například české sezónní suroviny, které se v Asii pochopitelně nevyskytují.
Je zásadní rozdíl ve vaření v kamenné kuchyni a pod mostem na Náplavce?
L: Je v tom rozdíl a je to i dobrodružství. Zásadní je být co nejnezávislejší, a proto vaříme na plynu.
J: Pro kluky je zásadní rozdíl v tom, že mohou komunikovat s lidmi. V normální kuchyni jsou celý den zavřeni v horku, koukají do dlaždiček a s nikým se nepotkají. Všem je příjemné, když vidí lidi, pro které jídlo připravují.
Nebylo to ze začátku naopak mírně nekomfortní být stále na očích?
L: Samozřejmě bylo, ale je to jen o zvyku. Každého to nakonec začne bavit.
- Co pro náš chystáte v blízké budoucnosti?
- L: Určitě budou pořád přibývat nová jídla a další variace dim sum.
J: A možná se už brzy dočkáte místa, kam za námi budete moct občas zajít. Ale pšt, ať to nezakřikneme!
Asijské street food
Jeho kořeny sahají na Střední východ, v Čechách se však za 17 let dobře zabydlel. Gastronomii a vaření se věnuje celý svůj život, zásadním impulsem pak pro něj byla účast v českém Masterchefovi, která ho nasměrovala k profesionální gastronomii.
Yazan mimo jiné působil v pražské restauraci Home Kitchen, dále vařil jako šéfkuchař v úspěšném bistru Jam and Co, které se zaměřuje na Asijské Fusion a poslední dva roky se věnuje lektorské činnosti.
Právě asijská kuchyně je Yazanovi blízká, své první kari uvařil jednoduše odhadem. Podobně tak libanonská kuchyně je jeho nezapomenutelnou „rodnou vzpomínkou“, která se nikdy neomrzí:-).
Kreativita spojená s vášní a láskou k vaření jsou jeho vkladem do našich kurzů v Ola Kala.
Yazan vede kurzy v češtině nebo angličtině.
V Ola Kala vede kurzy: Thajsko I. a II., Vietnam, Indie I. a II., Libanonská kuchyně, Asijské street food, Asijské Fusion, Jihoamerická masa a další.
Po celý rok pořádáme kurzy pro kolektivy zdravotníků zdarma jako poděkování. Zakoupením kurzu tak podpoříte nás i zdravotníky!
- Typické street food ze čtyř asijských zemí.
- Ulice na talíři: 4 chody, 4 země, 4 nezaměnitelné chutě!
- Maso, rýže, koření a asijské omáčky domácí výroby: ponzu a hoisin.
- Japonsko, Čína, Thajsko, Indie.
- Delikátní, autentické a plné nových technik přípravy „jídla ulice“.
- Naučíme vás připravit jednoduché dobroty do ruky, která znáte z exotické dovolené.
Projděte se s Ola Kala ulicemi asijských velkoměst a v každém se na chvilku zastavte. Konkrétně na trhu, u kiosků s jídlem do ruky. Pozorujte, vnímejte, nasávejte vůni i atmosféru. Když budete mít chuť, tak si kousek místního „street food“ kupte.
Bez ohledu na to, že neznáte chuť a úplně si nejste jistí zdejší „hygienou ulice“, která je trochu jiná než v Evropě. Vemte ten kousek v mastném papíru do ruky a zakousněte se… Chutná? Tenhle příběh se vám pokusíme přenést až sem do centra Prahy, na Vinohrady.
CO BUDEME VAŘIT
- Gyoza s omáčkou ponzu (ručně skládané plněné domácí knedlíčky) – Japonsko
- Pork bun (bůček v rýžové housce) – Čína
- Chicken burger v rýžové placce – Thajsko
- Gulab jamun (návykový dezert z ulic Dillí) – Indie
NAUČÍME VÁS
- Vytvarovat pravé japonské knedlíčky
- Připravit burger bez mlýnku na maso v rýžové placce s netradičním kořením a majonézou
- Zkombinovat rýžovou housku, bůček a omáčku hoisin v chutný domácí rýžový „Bun“
- Používat asijské omáčky ponzu, hoisin, ketjab manis
- Exotický dezert
O KURZU
Jak dlouho: Začátek v 16.00, předpokládaný konec kolem 20.00.
Kde: V našem stylovém ateliéru na Korunní ulici č. 115, Praha 3 – Vinohrady.
S kým: Maximální počet účastníků je 16. Pracuje se ve dvojicích. Každá dvojice připravuje kompletní menu.
Za kolik: 2 900 Kč včetně DPH
CENA OBSAHUJE
- SUROVINY
- RECEPT pro každého
- NÁPOJE v průběhu celého kurzu (welcome drink, voda, domácí ledový čaj, káva, čaj a víno)
- ZÁSTĚRA – je účastníkům kurzu k zapůjčení
- OCHUTNÁVKA VÍN – francouzská vína doporučená světovým sommelierem Cédricem Picotem
- CERTIFIKÁT – po kurzu obdržíte osvědčení o absolvování kurzu
- ZVÝHODNĚNÝ PRODEJ vína, čaje, nožů a dalšího kuchyňského náčiní
ZAUJAL VÁS TENTO KURZ?
Chcete si vyzkoušet osvědčené techniky kuchařů ulice a sami uvařit vybrané lahůdky? Absolvujte náš kurz Asijské street food – ULICEMI ASIE.Kontaktujte nás, chcete-li se o kurzu dozvědět více informací.
FOTOGALERIE
Autentické fotografie z kurzu
10 důvodů, proč se nevyhýbat street food
Když se někoho zeptáte, jak se mu líbilo v dané zemi, schválně, v kolika případech z dotyčného vypadne odpověď: „…. a to jíííídlo!!!!“
Je jasné, že na to „jíííídlo“ nezašel do Mekáče. Ty nejlepší místní dobroty obvykle totiž najdete na ulici. Pokud se pouličnímu občerstvení raději vyhýbáte, zde je 10 důvodů, proč je to škoda.
1. Skvělá chuť a rozmanitost
Co si budem nalhávat. V dnešním západním světě většina z nás nejí prostě jen proto, aby neumřela hlady. Chceme nasávat nové vůně, rozmazlovat naše chuťové pohárky a pohladit naše zhýčkané žaludky. Pokud budete jíst na ulici, zažijete tolik nového ať už jde o chuť, vůni, vzhled, konzistenci, či originalitu přípravy, že se vám z toho zatočí hlava.
2. Vidíte do kuchyně
Neznám moc restaurací u nás, kde má člověk možnost nahlédnout do kuchyně a přesvědčit se tak, zda je v ní čisto, jestli suroviny, které byly do vašeho pokrmu použity jsou čerstvé, mražené či zda z masa musel kuchař smýt vrstvu slizu … a když půjdu úplně do extrémů, tak jestli vám z různých důvodů do jídla dokonce neplivl? Tohle se vám u street food z pochopitelných důvodů stát nemůže. Tam máte všechno jako na dlani. Navíc se můžete nejdříve dívat, jak připravují jídlo pro ostatní a pak se teprve rozhodnout, jestli do toho jít či ne.
3. Škola vaření jako bonus
To, že vidíte přípravu jídla má kromě výhod uvedených v předchozím bodě, i tu, že často před vámi připravují jídlo úplně od začátku.
Takže pokud milujete vaření nebo vám dané jídlo natolik zachutnalo, že si ho prostě musíte za každou cenu připravit doma, tak máte jedinečnou šanci se přiučit, jak se ta dobrota připravuje a zároveň i zjistíte zajímavosti třeba jako, že vajíčko natvrdo se dá stříhat nůžkami (Vietnam), že nejjednodušší, a oproti našim polystyrenovým krabičkám i o něco ekologičtější, balení jídla s sebou je jednoduchý plastový sáček. A to nejen na jídlo, ale i na pití (nejen celá JV Asie), a že nejlepší gril na škeble je vlnitý plech (Borneo). Mimo jiné právě tyhle odlišnosti v přípravě a pestrost místního jídla mě inspirovaly začít s projektem Authentic World Food.
4. Cena
Tento bod asi moc rozebírat nemusím. V devadesáti devíti procentech případů je street food prostě ta nejlevnější varianta jak se na cestách stravovat. Teď nemluvím o tom, když si vaříte sami doma. I když dost často právě i street food vás vyjde levněji.
5. Seznamka a kulturní obohacení
Pokud na daném místě jsou i místa k sezení, jsou velmi blízko u sebe. A rozhodně zde neplatí pravidlo, že tento stůl je tohoto zákazníka či skupiny a váš ten další.
Takže než se nadějete, sedíte u stolku s 5ti místními, kteří vás s úsměvem okukují, velmi je zajímá jak vám chutná, smějí se, jak blbě držíte ty jejich hůlky a pokouší se o další vtipnou konverzaci.
A když máte štěstí na někoho, kdo aspoň trošku ovládá stejný jazyk jako vy, dozvíte se spoustu věcí o místních lidech, jejich kultuře, tradicích a životě vůbec.
6. Podpoříte konkrétní lidi
Je jasný, že pokud budete jíst u McDonald`s nebo v Radissonu, tak o podpoře místní komunity a zemědělství nemůže být řeč.
Pokud jíte na ulici, ve většině případů víte, že to co jste zaplatili za jídlo, na kterým jste si tak skvěle pochutnali, jde právě tomu, co vám ho s láskou připravil a jeho rodině.
Že ty suroviny nakoupili na místním tržišti od místního zemědělce a tak dále a tak dále.
7. Číšník nezapomene, co nejíte
Stalo se vám, že jste v restauraci několikrát zdůraznili a opakovaně si s číšníkem odsouhlasili, že máte alergii třeba na cibuli, tak hlavně, ať ji kuchař do toho salátu nedává? A pak salát přinesl a samozřejmě, že tam byla?
Tak tohle se vám u pouličního občerstvení nestane. On tam totiž většinou žádný číšník není 🙂 Takže ten, co sděluje přímo kuchaři, co byste rád, čeho chcete více a co raději vůbec, jste vy sami, takže si to prostě krásně ohlídáte v přímém přenosu.
8. S dýškem si hlavu opravdu lámat nemusíte
Dali jste třeba někdy v Kanadě s úsměvem od ucha k uchu 10% dýško krásné servírce? A to i přesto, že už tak ta restaurace pro vás byla příšerně drahá a slečna vám to skoro omlátila o hlavu, protože na jejich zvyklosti to bylo prostě málo? Tak s tím si v pouličních občerstvovačkách hlavu opravdu dělat nemusíte. Dýško se tam totiž nedává. A ani se o to z dobré vůle nesnažte. Ve většině případů vám to místní masterchef s naprostým nepochopením vrátí.
9. Někdy je to celkem dobrodružství
Když jsem poprvé v Indonésii viděla servírovat kuřecí saté přímo z motorky, nevěděla jsem, jestli mám dřív kroutit hlavou nebo se tomu usmívat.
Motorka zkrátka u zájemce zastavila, místní borec z ní hbitě seskočil a s kusem kartónu v ruce začal rozdmýchávat již dost žhavé uhlíky, které celou cestu doutnaly na grilu umístěném na boku motorky.
Pak vyndal pár kousků masa z boxu s ledem, nandal je na špejle, k tomu umíchal burákovou omáčku a nakrájel vám k tomu rejži, kterou měl předpřipravenou v banánovém listu.
Dneska se na to dívám tak, že jim vlastně závidím. Závidím jim tu svobodu, že se jednoduše rozhodnou, že budou dělat kuřecí saté, tak tu svojí „restauračku“ nějak stlučou, naloží na motorku, neřeší žádné zbytečné papírování, běhání na hygienu … a byznys si jede. O tom, jestli to z hygienických či jiných důvodů „projde“ nerozhodne nikdo jiný než sám zákazník.
Zkuste si takovou asijskou pouliční občerstvovnu otevřít třeba v Čechách. Narazíte jakmile tu myšlenku před některým z našich ouředníčků jen vyslovíte.
10. Bezpečnost
Možná vás to překvapí, ale většina street food je často bezpečnější než se stravovat třeba v hotelu.
A jak poznáte, jestli dané místo patří mezi ty, které „risknout“ či nikoli? Kromě toho, jak už jsem zmínila, že vidíte, zda je místo (v rámci možností) čisté a z jakých surovin vaří, tak hlavní ukazatel je, jestli se tam stravuje spousta místních lidí nebo naopak. Platí to úplně stejně, jako v domovině. Když je restaurace prázdná, tak vám něco říká, že to asi nebude to pravé. Lidi asi vědí, proč se jí vyhýbají. Navíc jídlo se tam evidentně zrovna dvakrát netočí, tak bůh ví jak je to s jeho čerstvostí.
A je tam naopak plno? Neváhejte a jděte tam, místní zkrátka vědí 😉
A kdyby se vám stalo, že se přeci jen trochu přiotrávíte … stane se. A stane se vám to i doma. Hlavně nikdy nevíte, z čeho jste to chytli, třeba jste jen šáhli na „špatnou“ kliku ;).
Stačí při výběru místa používat zdravý úsudek a pro všechny případy mít u sebe nějaký to živočišný uhlí. A když přijde na horší varianty, nevěště hlavu, místní mají nejlepší medicínu.
Dostanete se z toho a na vše budete s úsměvem vzpomínat, jako třeba já na svém blogu o „anabázi s indickými parazity“ ;).
Protože kdo street food v dané zemi neochutnal, jakoby tam nebyl 😉
O autorce, Bo on the road.
Jídlo na Bali: jak chutná na ostrově bohů?
První dojmy z Bali byly vcelku rozpačité. Do hlavního města Denpasar jsme dorazili ve tři hodiny ráno místního času. S nohama ztuhlýma jak tři dny starý rohlíky jsme nasedli do auta a jeli do severozápadního městečka Canggu. Tam jsme celých 18 dní bydleli v obyčejné, ale roztomilé dřevěné chatičce s vlastní terasou.
Polorozbitá cesta k ní, tma a zvuky nočních zvířat ve mě vyvolávaly lehce hororové představy, které umocňovalo ustavičné kvákání žab ze zarostlého rýžového pole.
Ranní kokrhání, štěkot a pobíhající gekoni na podlaze mě utvrdili v tom, že následující dny se můžu těšit na poznávání nejenom jídla, ale všech místních krás, včetně bohatého zvířectva jihovýchodní Asie.
Vycházející slunce na všechno vrhlo jiné světlo.
Poté, co jsme na ulici úspěšně odrazili všechny nabídky na odvoz, masáž nebo průvodce (“Massage? Taxi, taxi!”), stali se milionáři výměnou 200 USD za zhruba 4 miliony balijských rupií, naši chatičku přizpůsobili k obrazu svému (tzn.
uklidili alespoň tak, abych v ní mohla existovat), na terase dali první Bintang a upřeli pohled na paprsky slunce, tančící po rýžovém poli, hned bylo růžověji. Začínala jsem se zamilovávat.
Bintang! ????
A to do všeho, co se mihlo kolem. Do cest lemovanými kokosovými palmami a banánovníky. Do zelených rýžových políček a dechberoucích terasovitých scenérií. Do všudypřítomných chrámů, kterých je tu snad milion, a přesto má každý svůj účel.
Do lidí, ze kterých čišela pohoda a dobrá nálada. A konec konců, byla jsem nadšená i z rušných prašných ulic plných skútrů a miniaturních košíčků s oběťmi bohům, kterými se lidé snaží vlichotit jejich přízni.
Nejvíc mě ale stejně dostalo to, kvůli čemu jsem na Bali jela primárně. Jídlo!
Lidé tu jezdí hlavně na skútru. Je tu snad víc skútrů, než lidí. Cesty lemují kokosové palmy a banánovníky. Rýžové políčko. Zrovna sejou novou várku! Jedna z prvních fotek na Bali. Unavená, ale šťastná, že jsme dorazili. Psi se tu toulají všude možně. A vymetají jídlo z obětních košíčků bohům. Opičí chrám v Ubudu. Obětní košíčky bohům. Lidé jsou tu vstřícní a nemají problém s foťáky.
Jak chutná indonéská kuchyně?
Balijská kuchyně vás bude bavit. Jejím základem je koření. Spoustu koření. Chilli, kurkuma, galanga, zázvor a česnek tvoří základ balijských chutí. Dalším kamenem je rýže, zelenina, vejce, tofu a malá porce masa. Převažuje kuřecí, ale vepřové tu mají také rádi.
Protože většina lidí neoplývá velkým blahobytem, snaží se jíst a zužitkovat, co se dá. Dost často jsou tak pokrmy spíše kombinací surovin co dům dal. Díky koření jsou ale vždy velmi výrazné a pestré. Popravdě, někdy až moc.
Pokud se vám v restauraci dostane upozornění – „It’s spicy“, není radno ho podceňovat!
Nasi Campur, pokrm, který se skládá z rýže a spoustu malých porcí dalších jídel. Před… …a po! Pálí to. Účes to nevydržel. Naštěstí jsem v tom nebyla sama :))
Typickým pokrmem je Nasi Goreng, smažená rýže, kterou seženete na ulicích všech měst a vesnic. Rozhodně nehledejte striktně daný recept, každý ji dělá tak nějak po svém. Většinou je se zeleninou a kuřetem, ve vegetariánské verzi najdete tofu nebo tempeh. U Mie Goreng je rýže nahrazena nudlemi.
Známou pouliční lahůdkou je také satay – mini ražniči z různých druhů masa nebo tempehu, ke kterému se servíruje rýže a naprosto dokonalá omáčka z burských ořísků. Ta se podává i k vařenému salátu Gado Gado, mým absolutně největším favoritem celého pobytu. Vypadá sice všelijak, ale věřte mi.
Je fakt neuvěřitelně dobrý.
Salát Gado Gado a smažená rýže Nasi Goreng. A tempeh. Salát k obědu, rýže k večeři, tempeh k obojímu a takhle klidně každej den, kdyby mi to nebylo blbý!
Tradiční indonéská kuchyně je dost masová, ale ani vegani a vegetariáni nepřijdou zkrátka. Bali je doslova útočištěm hipíků, jógínů a tedy i nemasožravců. Pro většinu restaurací tak není problém připravit třeba smažené tofu nebo tempeh společně s rýží, indonéským salátem a pálivou omáčkou.
Když to zalijete kokosem plným čerstvé šťávy, máte o plný břicho postaráno. Tradičně se jídlo podává na dřevěném talíři nebo v košíku vyloženým banánovým listem a jí se rukama, kterými si vše promícháte dohromady.
Je to sice trochu prasátkové, ale podle Balijců tak máte užší kontakt s jídlem, a to pak chutná nejlíp.
Smažené tofu, salát, rýže a omáčka sambal. Pálivá jak čert! Kokosový ořech za 15 Kč. Zelené curry. Nejlepší, co jsem kdy jedla!
Při cestě za jídlem hledejte buď pojízdné občerstvení (jídlo se tu prodává i na kole), nebo Warung. Je potřeba zmínit, že jako Warung je tady označována jak restaurace, tak i obyčejné pouliční bistro. V těch seženete to nejlevnější jídlo na Bali.
Cena jídla tu začíná na cca 15 000 rupiích, tedy asi na 16 Kč. Identifikujete ho podle proskleněné vitríny s jídlem a obrovského dýmu z grilování již výše zmíněného satay. Ve větších restauracích si připlatíte, ale pořád jsou to příjemné ceny.
Za skromnější večeři pro dva se můžete dostat i na 300 Kč, a to i s pitím.
Jídlo se tu prodává i na kole. Nebo na motorce.
Kurz vaření na farmě v Ubudu
Žádná naše dovolená se neobejde bez kurzu vaření. Tentokrát jsme zvolili kurz v Ubudu, který nás nadchnul možností přípravy indonéských pokrmů v tradiční i veganské verzi.
Ohromilo nás i prostředí farmy uprostřed džungle, důkladný popis a vlastní sběr všech ingrediencí a hlavně ta hromada jídla, kterou nebylo možné sníst. Přežraní, ale naprosto spokojení jsme zkonstatovali, že to byl ten nejlepší kurz vaření, co jsme kdy navštívili.
O jeho kvalitě vlastně svědčí i to, že ho dělají každý den, ve dvou vlnách a pořád mají plno!
Farma, na které si posbíráte všechny suroviny. Náš kuchtící dreamteam. Salád Gado Gado. Vypadá sice všelijak, ale je fakt neuvěřitelně dobrý. Sladkokyselý tempeh. Výborná záležitost! Pálivá pasta Bumbu Bali, která se přidává do velkého množství pokrmů. Berkedel, kukuřično-bramborové karbanátky. Jsou dost syté. Pepes Bamboo, taštičky plněné směsí z hlívy a bylinek. Pepes Bamboo a jejich náplň po uvaření.
Když se ráno houpe postel…
“Co děláš?” “Já nic nedělám. Já myslela, že to děláš ty!” Je 5:54 a nechápavě na sebe s Junisem zíráme. Zíráme na sebe, na houpající se postel, pak zase na sebe. “To bylo asi zemětřesení…?” Uh. Myslela jsem, že nám někdo houpá s chatkou. Vylítla jsem ven.
Ptáci řvali, psi štěkali jeden přes druhýho, na verandě seděla vyděšená kočka. Bylo divné dusno a já měla pocit, že mi kompletně začalo hrabat. Tu noc jsem totiž nemohla usnout. Byly asi tak dvě hodiny v noci a já googlila, co se dělá v případě tsunami.
Že jsem si na uspání vybrala zrovna přírodní katastrofy je dost zvláštní, vím – holt zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Budíček ve formě dozvuků ze zemětřesení na sousedním ostrově Lombok bych ale netipla ani na čínskýho boha srandy.
Další, mnohem silnější otřesy dorazily o týden později a já od té doby nespala vůbec.
S odstupem to samozřejmě vnímám jinak. Při cestování prostě musíte být připravení na všechno. Na hmyz, slabší hygienu, brouky v jídle, šváby v posteli… i na zemětřesení a tsunami.
I přesto pro mě byla dovolená na Bali splněným snem, protože jsem už dlouho chtěla poznat pravou Asii a její autentické chutě. A tahle malá hindusitická enkláva je jich plná.
Stejně jako zážitků, které se mi nesmazatelně vryly do hlavy a do srdíčka. Jako celé Bali!
Mějte krásnej den a hlavně: Selamat makan! (Dobrou chuť!)
Vaše
Tereza
Kelingking beach. Dostat se na ní není sranda, ale odměnou vás čeká půvabná písečná pláž, skalisko ve tvaru ruky a azurové moře.
Vidíte tu mini cestičku vlevo? Tak tudy se na ní leze. Důvod, proč se nikdo nevyhřívá na pláži.
Ochutnávka balijských káv a čajů na plántážích Dewi. Už ani nevím, co všechno nám dali, ale ten výhled do džungle a čerstvě namletý kakao bylo nejvíc! ????
Takhle vypadá špenát na Bali.
Smažená rýže a výhled na pláže Nusa Penida. A nezbytný Bintang k tomu!
Různé sochy bohů jsou na Bali úplně všude. Hinduismus je tu nedílnou součástí života.
Monkey Forrest se nachází uprostřed města Ubud. Opice pobíhají tu zcela volně, krmí se sladkými brambory, banány a papájou. Jsou drzé jako opice a kradou lidem kamery.
Tanah Lot, chrám který je postaven na pobřežní skále. Údajně patří duchům moře.
Navštívili jsme i základní školu, kde se kromě matematiky a angličtiny učí tvořit košíčky pro oběti bohům. Taky máte chuť tu malou holčičku obejmout? ????
A na závěr ještě jedno rýžové políčko a celé spektrum zelené!
asijská kuchyněčlánkyz cest