Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Sort By Date Popular Highest Rating Lowest Rating 12,487 Titles Found

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

edson nogueira karina

Nelli Karina – YouTube

nelli

Nelli Karina Now that you're gone acoustic – YouTube

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

You & I (feat. Nelli Karina) – YouTube

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Because You Loved Me Cover by Nelli Karina – YouTube

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

nelli

Lukiolaisten hyvinvoinnin ulottuvuudet – Oppijan oikeus

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

lukiolaisten hyvinvoinnin nelli saarelainen

Profil Nellis – Najszybsze znajomości Mates.pl

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

COMPANY – Театр Балета Классической Хореографии „La Classique“

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

nelli

Kultaranta-keskustelut 2020 – Presidentti

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

kultaranta keskustelut presidentti kanslia porre presidentin tasavallan matti kuva

Karina | Таллинн – Секс знакомства (объявление 433665)

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Russian girls and brides on dating website

nelli russian moscow belarus privetvip russe russia aprettywoman kiev

Nellis receives national publication award (5/28/12 ..

nellis bri award receives publication national

Legjobb magyar toktokosok ( Farkas Timi, Karina Czura ..

Nelli Palomaki | Julia and Roi, 2017 | Portrait, Brother ..

portrait источник

Tulevik I etapi võitsid Anne-Mai Melles ja Markus Salm ..

Cindy Nellis named director of Clarion University SBDC

nellis clarion cindy named director university sbdc development business program been center explorevenango employed

Alina Vlad Models Club – Секретное хранилище

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Tempo režisérky Alice Nellis (39) nebude zrovna nejvolnější, alespoň soudě podle filmů a inscenací, které již stihla zrealizovat.

Jedna z mála žen na české režisérské scéně debutovala černou komedií podle vlastního scénáře Ene Bene, kterou si získala diváky i kritiky. Dostala za něj i několik cen na různých festivalech, např.

první místo v hlavní soutěži na MFF v San Franciscu.

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Po několika menších projektech napsala a režírovala film Výlet a ve spolupráci s Janem Svěrákem snímek Tajnosti. Několikrát získala ocenění Český lev.

Věnuje se také divadelní režii a hudbě, překládá a vychovává dvě děti.

O dětech, rodičích a problémech moderního rodičovství je také její nejnovější film Mamas & Papas, který má českou premiéru právě dnes, 15. dubna 2010.

 Čtyři příběhy tvoří mozaiku osudů několika manželských či partnerských dvojic, které v určitém zlomovém bodě života řeší otázky chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného rodičovství.

Jak zvládá život a rodičovství „mama“ Alice?

  • Myslíte si, že žijete zdravě?
  • Ne.
  • Proč si to myslíte?
  • Protože si teoreticky dokážu představit, že bych žila mnohem zdravěji.
  • Proč si tedy myslíte, že nežijete zdravě?
  • Myslím si, že bych měla víc spát.
  • Kolik hodin denně v průměru spíte?

Mám desetiměsíční dítě, takže ten průměr je hodně závislý na něm, ale také na potřebách druhého dítěte. Myslím si, že to je tak šest hodin denně.

Omezovala jste se ve spánku i předtím, třeba kvůli práci? Říká se, že by se mělo spát zhruba osm hodin denně.

Spávala jsem asi těch osm hodin denně. Když to jde, spím ráda.

Jak často pijete alkohol a kávu?

Kávy piji maximálně dvě denně, alkohol nepiji v podstatě žádný. Občas, tak dvakrát za týden, si dám večer deci červeného vína.

  1. Takže máte radši víno než pivo?
  2. Pivo nepiji vůbec.
  3. Ani tvrdý alkohol?

Ne. Jenom když mám chřipku, dám si někdy panáka slivovice.

Zabírá to? To je takový recept našich babiček, ne?

Nevím, snažím si představovat, že to zabírá.

Kávu pijete jako denní rituál, nebo se jejím prostřednictvím snažíte udržet v pracovním rytmu?

Většinou si dám ráno jednu kávu. Asi bych přirozeně pila kávu mnohem víc, protože mi chutná, ale vědomě se to snažím omezit jen na dvě denně. Ráno si dám jedno kafe, protože se na něj těším.

Takže večer kvůli udržení koncentrace na práci ne?

Určitě ne, protože nemám problém večer pracovat, mám spíš problém usnout. Kávu si večer určitě nedám.

  • Kouříte?
  • Ne.
  • Nikdy jste to nezkoušela?

Zkoušela, někdy mezi dvaceti a pětadvaceti lety. V té době jsem se živila překládáním, a u toho jsem kouřila.

  1. Co vás donutilo přestat?
  2. Šéfredaktor.
  3. Bylo těžké s tím skončit?
  4. Nějak jsem to nepocítila, určitě ne.

Kolik cigaret denně jste kouřila? Chybělo vám to potom?

Nevím, asi ne. Myslím si, že k závislostem nemám vlohy. Prostě jsem přestala v době, kdy jsem se k tomu rozhodla. Rozhodně nejsem člověk, který by se budil ze spánku s myšlenkou na cigaretu. Když jsem chtěla kouřit, kouřila jsem, a když jsem už nechtěla, přestala jsem.

Teď vás už nenapadne zapálit si?

Ne.

Osmdesát procent dospělých kuřáků chce přestat kouřit. Pokud se obrátí na lékaře, pravděpodobnost úspěchu se zvýší.

Jak jste na tom s jídlem? Jíte pravidelně, máte ve stravování nějaký řád?

Snažím se nasnídat, protože to se má. A večer většinou jím, protože musím připravit večeři pro děti. Snídaně a večeře jsou takové dva záchytné body během dne, a to mezitím je spíš taková pohyblivá věc.

Čili obědváte podle toho, jak máte čas?

Ano, podle toho, jak náročný je den a kdy se najde chvilka.

Zamýšlíte se nad tím, co jíte? Vybíráte si?

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Ano, řeším to ale především s ohledem na děti. Nejím moc masa, ale zase to není tak, že bych ho vůbec nejedla. Myslím, že se snažím jíst takovým tím normálním teoreticky zdravým způsobem a čas od času to je narušeno tím, že má chuť na knedlo zelo vepřo, takže si ho dám. Ale musím mít vyloženě velkou chuť, nebo být někde, kde si něco jiného k jídlu dát nelze.

Nejsem typ člověka, co by trval na dodržování diety a odmítal jíst to, co mi uvaří tchýně, nebo vyžadoval v restauraci, kde to není přirozené, nějaké speciality. Když můžu, snažím se jíst spíše jednodušší čerstvější věci.

Řídíte se při nákupu potravin tím, co je zdravé? Kontrolujete „éčka“ na obalu, vybíráte si podle toho, co je v těch potravinách obsažené?

Ne že bych si četla všechny obaly, ale spíš obecně nemám ráda věci, které potřebují hodně konzervantů. Doma jíme spíš jednoduše, hodně zeleniny.

Nakupujete spíš v supermarketech, nebo na trzích a v menších obchodech?

Jen si v Praze zkuste nakupovat na trhu, to nejde. Většinou nakupuji hlavně v supermarketech. Jsou takové, kde se mi zdá, že mají do určité míry čerstvější potraviny, třeba bio zeleninu.

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

MUDr. Jan Hnízdil se zabývá komplexní rehabilitací a psychosomatikou. Jak říká, nedokáže se smířit s tím, že by se situoval do role „policisty“ životního stylu a někoho známkoval, byť symbolicky. Proto jsme právě jeho požádali o komentář, bez „známkování“ a „doktorských rad“.

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Paní režisérka Alice Nellis je roztomilá. Na otázku, jestli žije zdravě, odpoví rázně „NE“, aby to vzápětí úplně vyvrátila. Nekouří, kávy pije jen dvě, alkohol vůbec. Přemýšlí o tom, co jí, maso moc nemusí, vyhýbá se konzervantům. Občas cvičí jógu, chodí do posilovny, dokonce má osobní trenérku. Na postavě je to vidět. Moc jí to sluší.

Jen mne trochu děsí, že když jí něco je, „začíná obvolávat kamarády lékaře a nutit je, aby jí to vysvětlili po telefonu“. V komplexní medicíně platí pravidlo neléčit kamarády a už vůbec ne po telefonu.

Předpokladem kvalitní odborné rady je nestranný profesionální vztah a osobní kontakt. Pokud jsou kamarádi-lékaři paní Nellis dobrými kamarády a dobrými lékaři, tak ji doporučí navštívit některého z kolegů.

MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice

  • …pokračování rozhovoru:
  • Když vás něco bolí, jdete hned k doktorovi?
  • Ono to závisí na tom, o jaký zdravotní problém jde.
  • Jste ten typ, co jde s každou bolístkou k lékaři?

Tak to asi ne, protože na to nemám moc času. Jít si sednout k lékaři jenom tak „na blind“ je časově dost náročná a nejistá věc. Moc to nepraktikuji. Spíš jsem takový ten typ, že když mi něco je, začínám obvolávat kamarády lékaře a nutit je, aby mi to vysvětlili po telefonu.

Nechcete v čekárně strávit půl dne.

Přesně tak. S dětmi ale k doktorům chodím. Sama se tomu snažím spíš vyhnout, ale když už to je nutné, snažím se najít lékaře, abych se trefila, kam přesně mám jít. Nechci skončit u někoho, kdo mi bude říkat, co mi „možná“ je.

  1. Chodíte na preventivní lékařské prohlídky?
  2. Ano, na gynekologické a na mamograf.
  3. A k zubaři?

U toho mám mezery, ale ono to je dané tím, že mám ve svých necelých čtyřiceti letech dobrý chrup. K zubaři se ale chystám, ke své tetě. Nepamatuji, kdy jsem byla naposledy u „obvyklého“ zubaře, ale pokaždé to byla preventivní prohlídka. Nebo jsem si nechala vyčistit zuby, ale nikdy jsem si je nemusela nechat spravovat.

Dokážete relaxovat, úplně vypnout? Třeba po práci?

Ono je legrační říct „po práci“, když mám dvě malé děti. Jakmile přijdu po práci domů, čekají mně tam, takže nevím, co je náročnější. Relaxuji asi prací.

Sportujete?

Mám svoji osobní trenérku, chodím do posilovny. Možná na to nevypadám, ale hlavně kvůli zádům chodím cvičit. Když to jenom trošku jde, jsem dvakrát do týdne v tělocvičně.

Existuje nějaký sport, který byste dělala častěji? Třeba jízda na kole, inline brusle, plavání?

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Ráda bych jezdila na kole, ale po Praze se bojím. Nepřijde mi to ani jako sport. Kdyby to šlo, asi bych to dělala.

Ráda se potápím, ale zase nejsem takový nadšenec, co by byl ochotný se potápět ve studené vodě v lomu. Potřebuji k tomu moře. Někdy cvičím jógu.

Jsem ale ten typ člověka, který má problém se večer po práci doma s těmi dětmi dohnat k nějakým fyzickým výkonům. Dřív jsem po večerech stíhala cvičit, teď už ne.

Jste spokojená se svým životním stylem? Změnila byste na něm něco?

Snažím se ho měnit průběžně. Myslím si, že nějaké teoretické úvahy, jak by se mi to líbilo více nebo méně, nic neznamenají.

Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete? 

Doufám, že tady budu tak dlouho, jak bude potřeba.

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

„Nejpříjemnější na světě je hřích, zatímco to zdravé hřích není,“ říká v rozhovoru matador českého, slovenského i světového filmu. „Znáte ten vtip, jak přijde člověk do pekla, a tam všichni jedí, pijí, šampaňské a kaviár, jsou tam plné bary, a najednou se tam objeví manželé…“

Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Jaromír Nosek: Spím čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju

Typický filmový záporňák hodně pracuje: „Jsem tak trochu workoholik, i když mám volno, na víc než pět hodin spánku denně se stejně nedostanu…“

Foto: Ivana Dvorská, Vitalia.cz

Režisérka Alice Nellis: Každý príbeh opakuje, čo už niekto napísal

Jedna z najznámejších českých filmárok má v kinách film Anjeli.

Chodia medzi nami – anjeli všedného dňa, ktorých si nevšímame v zhone našej existencie. Možno to znie ako klišé, ale práve tento príbeh začal Michal Viewegh písať z vážnych dôvodov: otrasený smrťou otca a predtým, ako sám unikol smrti pri mŕtvici. Do filmovej podoby ho dala jedna z najznámejších českých filmárok ALICE NELLIS.

O tom, ako vyzerajú anjeli, Michal Viewegh nepíše. Bolo ťažké dať im tvár?

Celkom bolo. Ako stvárniť anjela? Skúsiť to cez vizuálne efekty? Na niečo také ako konkrétne anjelské bytosti navyše neverím. Ak verím, tak na akúsi podstatu nad nami.

Budete mít zájem:  Které koření pomůže při detoxikaci? Léčivé koření…

Niečo, čo má v sebe poriadok, ktorý možno nemusíme chápať, ale predsa môžeme veriť v čosi vyššie, snažiť sa to hľadať. Lenže film je také médium, že anjeli museli mať tvár.

Ako ste to vyriešili?

Šli sme na to cez charakter, ten anjeli v knihe majú. Keby si nehmotná entita mala vybrať ľudskú formu, aká by bola? Napríklad anjel, ktorého hrá Vladimír Javorský, je pomerne súcitný. Veľa rozmýšľa o ľuďoch a chce im pomáhať.

Hneď nám napadlo, že by si vybral podobu budhistického mnícha. Ale trochu nedokonalú, smiešnu, ako keby sa chcel za človeka prezliecť ufón. Takže výsledkom je, že k oranžovej farbe habitu si oblečie oranžové ponožky. Ďalšieho anjela, mladého rebela, sme zase obliekli do džínsov a čiernej bundy.

Ako vám napadlo urobiť anjela z Mariána Labudu?

Marián je z anjelov najstarší, najskúsenejší. Obdivuje jedlo, vône, veci, ktoré anjel nemá. Hľadali sme anjela – bonvivána. To bol presne Marián! Menší a pritom rozmerný slovenský bonviván. Nepopieram, že nás k nemu nasmeroval aj jeho zrejmý záujem o gastronómiu.

Boli ste s ním spokojná?

Samozrejme. Veľa sme sa smiali, Marián má sklon neustále baviť svoje okolie. Zároveň je typom minimalistu vždy plne sústredeného na úsek práce pred ním.

Len sa bojí výšok – mal čo robiť, keď sme strávili deň nakrúcaním na úzkej streche v osemdesiatmetrovej výške a ešte k tomu pršalo. Fyzicky to preňho bolo ťažké, takže dúfam, že nám všetko odpustí.

Keď vravíme o hercoch, k Zuzane Bydžovskej a Zuzane Kronerovej ste hľadali do tohto filmu mladšie dvojníčky. To je asi dosť náročné pri výrazných herečkách, nie?

Iste, obe sú výrazné už svojou fyziognómiou. Veľa toho spravia masky, omnoho ťažšie však nájdete niekoho s takým drajvom, ako majú ony. Keď sme dve šikovné baby našli po dlhom hľadaní, jednu z nich som použila za Zuzanu Bydžovskú aj vo svojom ďalšom filme.

Niektorí sa známym tváram vyhýbajú, chcú pôsobiť väčším dojmom reality. To ste nikdy neskúšali?

Ja sa snažím o mix. Napríklad Elišku Křenkovú ste nikdy predtým nevideli. Preto o nej nerozprávam novinárom, lebo nie je slávna (smiech). Ale vážne, ten dojem, že v mojich filmoch hrajú iba slávni herci, vzniká skreslením, keď sa všade hovorí len o slávnych a tí menej známi musia čakať na to, kým sa preslávia.

Jednoducho, obsadzujem hercov, ktorí sa mi hodia k danej postave a ktorí sú dobrí. Priznajme si, nie sme taká veľká krajina, aby sme nachádzali stále nové tváre. Keď máte päťdesiat rokov a ste dobrý, už vás asi poznajú.

Môžete robiť s nehercami.

Áno, ale potom to je úplne iná práca. Už len z časového hľadiska. Keby som mala v takýchto zložitých postavách používať nehercov, nakrúcanie by sa natiahlo. Teraz keď mám Bolka Polívku, presne viem, aký má herecký register a že to spraví v danom čase. Neherci potrebujú iný prístup, vtedy je skôr dôležité navodiť atmosféru slobody bez časovej tiesne.

Čo sa vám páčilo na Vieweghovej knihe?

Knihu som nečítala. Nechcela som.

Ani nebudete?

Asi nie. K filmu som prišla v čase, keď mal Michal napísanú prvú verziu scenára a mňa požiadal, aby som sa – ako kamarátka aj dramaturgička – pozrela na jeho prvý scenár. Šťastie, že som nemusela prechádzať tým, čo treba vždy, keď chcete prepisovať do scenára knihu: rozobrať ju, zhutniť príbeh, vyhadzovať motívy. To už Michal z veľkej časti urobil.

Lenže potom mal nehodu a nemohol na scenári pokračovať. S ponukou, či to nechcem dokončiť, za mnou prišiel producent Rudo Biermann. Na Michalovi bolo výborné, že mi dal stopercentnú voľnosť, vôbec mi do toho nehovoril. A s tým aj prišla myšlienka, že by som to režírovala.

Autor knihu označil za „svižnú story o umieraní“. To je zvláštna kombinácia, nemali ste z toho strach?

Naopak, mňa to k téme pritiahlo. Smrť je prítomná všade. A môže byť niečím, čo životu dáva cenu.

Na príbehu, ktorý Michal napísal, sa mi veľmi páči, ako dáva s nadhľadom do perspektívy niečo, čo tú perspektívu vzápätí mení.

Ak si teraz predstavíte, že tento deň má byť váš posledný, čo budete robiť? Budete aj vtedy vysedávať s režisérkou pre rozhovor do novín? Nebudete robiť niečo iné, čo má pre vás väčší zmysel?

„Ži každý deň tak, ako keby mal byť tvojím posledným.“ Problém s týmto heslom je, že je pekné, pravdivé aj hlboké, ale predsa je to klišé.

Nepoznám príbeh, ktorý by kdesi v jadre nemal klišé. Mám dojem, že nikto za posledné storočie nenapísal nič skutočne originálne. Všetko, čo robíme, sú variácie na niekoľko základných príbehov a archetypov.

Pre mňa je skôr dôležité, či nájdem takú formu, ktorá jadro toho klišé sprostredkuje divákom tak, aby ho precítili aj na inej úrovni, než je logika. Vždy sa totiž môžeme pýtať: z čoho vlastne klišé vzniká? Myslíte, že z toho, čo je pravdivé?

Určite nie, základ klišé tvorí pravda, ktorú iba bezmyšlienkovite opakujeme.

O to práve ide – bezmyšlienkovite. Ak by som hrdinov vo filme nechala len deklamovať heslo „tento deň môže byť posledný“, myšlienke to nič nepridá. Ale keď sa budem snažiť nájsť spojitosť so všedným životom, možno pod klišé vysvitne podstata: pravda, ktorú sme toľkokrát zopakovali a toľkokrát sme na ňu zabudli.

Je to, ako keď vám čosi vraví stará mama. Je dosť veľká pravdepodobnosť, že je to pravda. No len preto, že to vraví stará mama a stále to opakuje, vlastne to nepočujete. To, že napríklad máte nosiť tielko, aby ste nemali nachladnuté obličky, vám však dôjde, keď obličky nachladnú. Vtedy klišé získa obsah. A možno o takých desať rokov budete presne to isté opakovať deťom vy.

Nebýva za precitnutím tohto typu skôr vonkajšia okolnosť? Michal Viewegh knihu tiež napísal po tom, čo mu zomrel otec.

Áno. Myslím si, že môže byť dobré, keď sa niečo hrozné stane. Človeka to – spravidla nie nadlho, no aspoň na nejaký čas – môže niekam posunúť. Aj o tom je tento film.

Sú tam napríklad dve postavy, staršie ženy, ktoré sa znenávideli po štyridsiatich rokoch priateľstva. A tie sa pod vplyvom okolností odhodlajú na krok, ktorý by inak neurobili. Film hovorí o momentoch, ktoré nami pohnú tak veľmi, že sa vo svojom živote ešte pokúsime čosi napraviť.

Čakáte, že film bude mať takú silu?

Samozrejme, nečakám, že divák vybehne z kina a pôjde volať starej mame, že ju má rád. Ale bolo by to pekné! Lebo práve o tom film je. Dokázať si pripomenúť dôležité, pekné veci, na ktoré – v neustálom strese, tlaku, v ktorom žijeme – zabúdame.

Dá sa vstávať s tým vedomím každý deň?

Stopercentne asi nie. Ale je zaujímavá otázka, nakoľko možno žiť život s tým pocitom, že by mohol predsa byť aj iný. A prečo ho tak nežijeme.

Vy ten pocit máte kedy?

Snažím sa uvedomovať si to často. Mám tri deti a v momente, keď máte potomkov, sa samozrejmosť tej existencie trochu odsunie, lebo začnete mať strach o ne. Vy máte deti?

Nemám.

Ja som každý večer rada, keď deti vidím zdravé. Nie som práve mladá matka, tak som vďačná za každý deň s nimi. Niekedy si to dokážem pripomenúť, vtedy trebárs ovládnem nutkanie ich okríknuť, keď robia niečo zlé. Inokedy nie, vtedy som normálna všedná mama.

Pridali ste k predlohe aj niečo osobné?

Jeden z dôvodov, prečo za mnou Michal prišiel, bolo, aby som prehĺbila ženské postavy. Film to veľmi potreboval, keďže je „objektívnejším“ médiom ako literatúra, v tom zmysle, že je ťažšie ukazovať, čo sa deje v hlavách postáv. Postavám som mala pridať motivácie a viac vnútorného života.

Druhá vec bola, že som trochu pozmenila dej. Ako presne, nechcem teraz prezrádzať, ale vydala som sa trochu iným smerom a Michal to dovolil. Som mu za to veľmi vďačná. Pre mňa to film posunulo a bol to aj dôvod, prečo som sa ho rozhodla urobiť.

Viewegh aj vy ste hotoví autori, niečo ako značky, čo sa teraz po prvý raz spojili…

V našom veku je už asi normálne byť hotový a vyhranený autor. Ale je pravda, že keby som nemala podmienku, že si to môžem čiastočne prepísať, asi do toho nejdem.

Smerujem skôr k tomu, či sa nečrtá ďalší tandem typu Šabach – Hřebejk.

Nepredpokladám, bola to skôr výnimočná situácia. Pre mňa sa film väčšinou začína scenárom. Vlastne radšej píšem, ako režírujem. Baví má na začiatku tá sloboda – tvoriť príbeh v čase, keď ešte nemusíte riešiť, kto vám dá peniaze, nemáte nikoho za chrbtom a nestresujete sa. To je pre mňa najkrajšie a o toto by som sa nerada pripravila.

Ešte máte strach z bieleho papiera?

Myslím si, že každý má strach z bieleho papiera. Alebo skôr rešpekt. Je to veľká zodpovednosť, či nájdete tému, o ktorej má cenu rozprávať, vydržať s ňou dva – tri roky a minúť desať miliónov zo štátneho fondu na podporu kinematografie. Je to tá dôležitá chvíľa, keď sú všetky rozhodnutia pred vami. A zodpovednosť za ne je ešte stopercentne vaša.

Odkiaľ je informácia, že na budúci rok príde do kín váš film Anna?

Ja o ničom neviem. Anglicko-česká dráma Anna je môj starý scenár, s ktorým sa už asi desať rokov nič nedeje. Len občas má niekto pocit, že áno a tak šíri také správy. Dokonca som čítala aj recenziu! Taká je moc internetu, že majú ľudia názor aj na neexistujúci film.

Ako je to so starými scenármi? Starnú, časom dozrievajú?

Ako každý autor po desiatich rokoch, zrejme by som napísala novšiu verziu Anny. Ale je to stále niečo, čo je pre mňa živé. Je to príbeh z prostredia vážnej hudby, ktoré dobre poznám a mám ho rada. Hudba má schopnosť komunikovať, akú nemá ani film. To ma veľmi láka.

Na Slovensku závidíme českým filmom, koľko na ne chodí ľudí. V Česku zase počuť názor, že to má odvrátenú tvár – ak si filmár zráta, že môže byť populárny u diváka, tak mu hrozí, že sa nikdy neodhodlá na odvážnejšie filmy.

Podľa mňa to môže byť aj naopak. Ľudia v kinách znamenajú viac peňazí pre celý trh, kinárov či producentov, teda tých, čo môžu podporovať distribúciu menšinových filmov.

Obyčajná rovnica, že viac ľudí v kinách škodí domácemu filmu, neplatí. Môže to ubližovať niektorým. Ale bez silného publika ťažko vznikne priestor, kde prezentovať experiment.

Alice Nellis natočila Revival a říká: Život je napínavý až dost

Režisérka Alice Nellis.
Foto: Michaela Feuereislová

Budete mít zájem:  Levná dovolená? Na kole!

Dokončuju film, připravuju další, dělám výchovné koncerty pro Českou filharmonii a hlavně jsem s dětmi. Prostě normální život. Znám spoustu pracujících maminek se třemi dětmi. Největší skok je mezi jedním a dvěma, pak už stejně veškerý volný čas, který máte, věnujete jim. Řeknete si, že tohle je doba, kdy se v životě budete starat o děti – a že je hezčí, když jich je víc.

V dnešní době se to asi musí takhle dělit, musí se najít model podle situace. Žádná naše babička nebydlí v Praze, ale jedna je velmi aktivní a hlídá o víkendech, druhá se na to už moc necítí a je spíš na potěšení. Děti mají obě moc rády.

Dobře, těšili se, teď se musí samozřejmě srovnat s tím, že je méně času… Ale nechci o nich moc mluvit, držím je raději dál od médií. Jak začnou chodit do školy, mají mít klid.

Pan producent přišel s námětem, zda bych nechtěla natočit film o čtyřech chlápcích rozhodnutých udělat revival kapelu, kterou měli v mládí. A najednou se snaží si užít život. Což se mi moc líbilo. Je to hezká forma, jak udělat film o stáří.

To mě zajímá, ale nemám chuť dělat příliš patetické a těžké věci. Ráda bych se i svého stáří dočkala s lehkostí. Taky jde o prostředí, ve kterém jsem se pohybovala a mám v něm kamarády. A potěšilo mě, že můžu dělat film, kde je hodně muziky.

Režisérka Alice Nellis natáčela 31. října v Praze svůj nový film Revival.

Foto: ČTK-Michal Krumphanzl

V době, kdy jsem šla na FAMU, jsme měli s kamarády revival skupiny ABBA. Tehdy se začala vracet 70. léta, takže jsme si to docela užili. Já zpívala v blonďaté paruce a maminčiných krimplenových kalhotách… Ovšem vyrůstala jsem na vážné muzice.

Tatínek taky poslouchal jazz a vedl mě k tradičním hodnotám, jako jsou Beatles, Bob Dylan, Rolling Stones. Pak jsem studovala na konzervatoři flétnu a pohybovala se hlavně v baroku a s kamarády jsem objevovala Jetro Thull nebo Franka Zappu. Dnes mám ráda jakoukoliv dobrou hudbu, nedělím ji na žánry.

Třeba Reload Toma Jonese nebo posledního Stevieho Wondera. Ale víc si pouštím stejně tu vážnou.

Ne. Je to tak, že když se delší dobu nástroji nevěnujete, ztratíte zručnost. Cvičit bych mohla akorát v noci, jenže to nejde kvůli dětem. A kdybych v neděli po obědě řekla „teď vám zahraju“, mysleli by, že jsem se zbláznila, a úpěnlivě by mě prosili, ať toho nechám.

Byla to zásadní doba pro moje rodiče. Nejde ani tak o to, že probíhala nejhlubší normalizace, ale že je to čas po roce 1968, kdy vznikla možnost, naděje pro mladé lidi, kteří měli život před sebou a o něco se snažili.

Jenže ty pootevřené dveře se najednou zabouchly. Což bylo zlé. Já tu naději nezažila, vyrůstala jsem už v onom šedém světě a snažila jsem se v něm vyznat. Nebyl ve mně pocit, že mi někdo ukázal hračku a pak mi ji vzal.

Pro ně přišla revoluce 1989 pozdě. Dobu, kdy se člověk rozhoduje, kudy se vydá, měli už za sebou. Najednou se měli orientovat v něčem novém, otevřelo se mnoho možností, ale je otázka, co pro ně znamenají. Rokenrol je spojovaný s mládím a oni se na něj vrhnou na stará kolena.

Ten film je o tom, jak lidi začínající na podobné startovací čáře zavedla podivná realita naší země úplně jinam. Jeden založil studio, ale neuměl to a skončil v dluzích.

Jiný se vezl na vlně disentu a na statusu morální převahy proplul k alternativní hudbě, další se schoval v divadle a přežíval, poslední šel cestou klasické hudby ve formátu učitele na LŠU. U nikoho to nebylo to, o čem původně snili.

Takže ve chvíli, kdy vrstevníci mají důchod, se rozhodli učinit pokus…

Nejde říct, že nevyjde. Jen nevy -jde původní plán, což je možná dobře. Pro život je příznačné, že málokdy se věci vyvinou podle představ, ale na druhou stranu ty představy nemusí být to nejlepší.

Nevíte, co k čemu povede. Co se zdá jako opravdová smůla, vás třeba přivede tam, kam byste se jinak nedostali.

Podvod, který se nepovede, vás nechá poctivým, zloděj, kterému něco darujete, není zloděj…

Vzhledem k tomu, že jsem čekala miminko, bylo natáčení poklidné a veselé. Z mé strany kvůli Františkovi, ale mám pocit, že to tak přebrali i ostatní. Hlavní čtveřice pánů je velmi zábavná a jela si svůj paralelní příběh, kterým bavila okolí. Takže jsem si to hezky užila. Asi bych režii nedoporučila jako ideální těhotenské zaměstnání, ale v řadě profesí bych to měla složitější.

Ovšem závěrečný koncert, na kterém bylo tři tisíce lidí a točilo se naživo na pět kamer, náročný byl. Jindy – třeba v Hořovicích – to bylo naopak velmi pohodové. Překvapilo mě, že publikum celý den po -slouchalo dokola tři písničky, a když jsme skončili, vytleskávalo si repete. To upřímné nadšení bylo pěkné, tam v podstatě začala skupina Smoke existovat reálně.

To se musíte zeptat chlapců. Tváří se pořád tajnosnubně, ale třeba něco chystají… Všichni jsou trochu muzikanti a před natáčením museli na své nástroje poctivě cvičit. Nechtěli jsme, aby vypadali jako super rockeři, spíš aby měl každý svůj styl hraní. Všichni mají svoji drobnou úchylku, třeba Bolek Polívka si vymyslel roztomilý způsob držení kytary.

Asi ve čtyřech letech, moje chůva měla ve Varech příbuzné a jezdili jsme tam v létě na návštěvu. Jako každé dítě si pamatuju vřídlo a zkamenělou růži. A taky chuť té slané vody a „cucáčky“.

Na festival jsem prvně přijela s filmem Ene Bene. Tehdy jsem jezdila po festivalech víc než dnes. Líbilo se mi, že nebyl nijak snobský, byť „áčkový“, že tam bylo hodně baťůžkářů a šlo opravdu o filmy.

Nechodili na ně jen lidi z profese, ale skuteční diváci. Což relativně přetrvává.

Ale ano, i když tam nebývám dlouho, letos přijedu navíc s miminkem. Město je malebné a pro cizince znamená hezký zážitek. Na mě je tam příliš lidí, čím jsem starší, tím víc to vnímám. Možná ta obrovská koncentrace patří jen k době festivalu…

Dřív jsem si myslela, že když člověk povyhraje nějaké ceny, pomůže mu to ve financování dalšího projektu. Není to tak, třeba po filmu Výlet, který získal hodně cen, bylo strašně složité odfinancovat následující snímek.

Skoro to bylo naopak. Ve vý*** Pokračování na straně 10 *** Pokračování ze strany 9 sledku si říkám, že je to jedno. Hlavní je radost, že se váš film někomu líbil, někoho oslovil, to je moc fajn.

Samotná cena až tak podstatná není.

Co na to říct? Moje práce je stejně nepravidelná. Pobyt v přírodě s sebou nese různá rizika, infikovaná klíšťata jsou jedno z nich. Když už se nakazíte, je důležitá včasná diagnostika. Já na to přišla bohužel relativně pozdě.

Dnes nosím do lesa holínky, víc už stejně udělat nejde a nehodlám se tím dál zabývat. Pokud se mi ráno nechce vstávat, může to být boreliózou, ale i tím, že mi je dvaačtyřicet anebo jsem se prostě nevyspala.

Je lepší o tom moc neuvažovat, člověk toho má v krvi určitě daleko víc…

Nemá smysl, abych se bránila zařazení do škatulky „ženský film“. Je to marné a je to úplně jedno. Jestli to, že jsem žena a v mých filmech se vyskytují ženy, znamená ženský film, je to vlastně správné označení. Sice nevím, co to přesně říká.

Většinou se to bere tak, že to nebude zajímavé pro muže, což je trochu přežitek. Režisérů se taky nikdo neptá, zda jejich film je mužský. Já se snažím dělat takové filmy, jaké dokážu.

Vybírám si témata, která mi přijdou důležitá a zaujmou mě natolik, že s nimi ten rok vydržím.

Alice Nellis.

Foto: Michaela Feuereislová

To je stejně legrační. Muži a ženy žijí obvykle dohromady, ne každý zvlášť ve svém světě. Je to jejich společný život. Pro normální ženu bude Revival zajímavý tím, že je o něčem, o co se celý život zajímá – a to jsou muži.

Žijí s nimi, mají je rády, snaží se je uhnat, ale taky vychovávat. Matky vychovávají syny, stejně jako muži vychovávají dcery. Tam najednou zjistíte, že to dělení není tak jednoduché, jak si většina lidí představuje. Že vztahy jsou mnohem širší a provázané.

Když ženy nadávají, jací muži jsou, částečně si za to můžou samy. A naopak.

Naštěstí nevím, to je strašně složitá otázka. Někdy mám pocit, že jak máme čím dál víc možností, informací a rozhodování, je nejtěžší udržet si jasné povědomí o tom, co je důležité.

Aby se člověk neztratil, ale držel se toho hlavního. I ve vztahu – buď můžu mít jeden dlouhý vztah se všemi složitostmi, nebo pořád zkoušet nové a nové.

Buď se trápit tisíci jednotlivostmi, anebo si říct: Děti jsou zdravé, svítí sluníčko, je to bezva.

Průběžně hledám každý den. Je normální připustit si, že se věci mohou měnit. Což jsem začala chápat kolem pětatřiceti. Že není něco, co najdu, a pak to budu mít a natvrdo si za tím půjdu.

Že se to může změnit, jako se měním já – i okolnostmi, s nimiž lze do určité míry bojovat, ale pak je lepší je přijmout a jít jinudy. Před deseti lety jsem měla muže Američana, vlkodava, restauraci a motorku.

Teď mám českého muže, tři děti, kolii a na motorce nejezdím. Jsem to přitom pořád já.

Když se mi podaří dostat děti včas do postele, nezbude mi moc restů v práci, v kuchyni je umyté nádobí a v klidu večer uléhám… tak mám pocit, že jsem vylezla na Mount Everest.

I moje zaměstnání by šlo brát jako jistý druh adrenalinového sportu, ale asi to není to, po čem bych toužila. Mně se naopak líbí dělat věci co nejklidněji, protože se mi tak nejlépe soustředí a pracuje.

Život mi připadá napínavý až dost, nepotřebuju to ještě zvyšovat.

Bezvadně, aspoň se trochu víc vidíme. Potkali jsme se během natáčení filmu Mamas and Papas. Vlastně ještě dřív, točili jsme dokument. Právě komunikace mezi režisérem a kameramanem je pro mě hodně důležitá, potřebuju si s ním rozumět a vidět stejný cíl, co chceme vyjádřit.

Tenhle druh pochopení se svým mužem mám. A je hezké v té komunikaci pokračovat, protože s každým filmem se posunete a zjišťujete: šlo by ještě tohle? Už nemusíme zkoumat, jestli se pochopíme v základních věcech, ale můžeme hledat úplně jiné výrazy.

A po práci jsem ráda, že máme navíc společnou cestu autem domů.

Těhotenství je jiné než žádost o adopci. Obojí je krásný proces, jen různý způsob, jak mít děti. Taky máte přirozený porod, císařský řez, ale na konci vyleze dítě. Je to zkrátka pouze jiná cesta, jak se stát rodičem. Zatím žádný rozdíl nevidím, ovšem asi bych o něm stejně nemluvila veřejně a řešila ho jen v sobě.

Její příběh neznám zblízka, a tak se necítím fundovaná o něm mluvit. Ale nemyslím, že je šťastné, když se do takového problému dostávají média, protože ty děti někde existují. Chápu motivaci sdělit osobní zkušenost jiným lidem, na druhou stranu mi přijde zásadnější zodpovědnost k bytostem, které si člověk vzal dobrovolně.

Procenta odborníků se pořád mění. Já to nevím, jsou to dvě součásti a záleží na kombinaci. Je myslím zbytečné se tím teoreticky zabývat, vždycky můžete řešit jen konkrétní situace.

Budete mít zájem:  Doplněk Stravy Na Klouby Pro Koně?

Děti jsou různé, i když je vychováváte stejně – a nejen díky různým genům. Působí na ně další vztahy, lidi a zážitky, i to, že jedno je mladší, druhé starší. Je to složité.

Hlavní je pokusit se vychovat slušného člověka, který bude schopen být šťastný.

Ano, je to časosběrný projekt na dvacet let. V první fázi určitě krásný, lidi dostanou miminko a udělá se rodina. Často jde o větší radost než z narození vlastního potomka, děje se tak z plného uvážení, po letité snaze. Budou z toho výstupy teď a pak počkáme, až budou děti dospělé, protože potřebujeme jejich souhlas. Mají právo o zveřejnění svých životů rozhodovat sami.

V létě začnu roztáčet na Slovensku, a pokud budeme mít štěstí, měla by to být pohádka Vánoc 2014.

Původně jsem ji psala na motivy Boženy Němcové pro Honzu Svěráka, který ale mezitím rozběhl další projekty, takže jsme se dohodli, že si ji nechám. Ráda bych ji natočila svým dětem.

Chci udělat klasickou pohádku, která není založená na trikových atrakcích, ale na tradičním příběhu a sympatických hrdinech. Hlavní roli Bohdanky, sestry havranů, hraje Martha Issová.

Sleduju ho s odstupem, do kina často nepřijdu, spíš si pustím DVD. To, zda se člověku něco líbí, záleží na osobním rozpoložení, co ho v té době zajímá. Občas narazím na něco, co mě osloví. Ale nejsem objektivní divák, ke kamarádům jsem nekritická a ostatní herce sleduju s tím, který by se mi hodil.

Když mi vyjde chvíle, háčkuju. Teď jsem uháčkovala dceři pončo a kočku. Pro sebe nic. Já nemám ani tak ráda háčkované věci, ale baví mě je dělat, ta činnost.

Musíte počítat a tím přerušíte ten ne úplně zdravý neutuchající tok myšlenek, který už někdy neovládáte. Nemám zatím čas ani bohužel sebeovládání na klasickou meditaci, která vyčistí mysl.

Ale i tohle je vlastně druh aktivní meditace, taky stopne vnitřní monolog – a přitom vznikne třeba deka.

Hlavní zprávy

Režisérka Alice Nellis zapomněla na motorku a nikdy se nenudí

Jeden film má rozpracovaný a druhý ve stádiu příprav. Alice Nellis z Poděbrad se nikdy nenudí.

Původně ohlášený zářijový začátek natáčení filmu o Lidicích je odložený až na začátek příštího roku. Režisérka Alice Nellis teď totiž sedí ve střižně nad jiným projektem s názvem Mamas & Papas.

Právě tenhle film způsobil zpoždění. Zpoždění poněkud nečekané, protože o jeho natáčení příliš nemluvila.

Důvod je prostý. Nebylo moc o čem mluvit. Komorní příběh totiž vznikal experimentálně bez scénáře.

Jak jste přišla na myšlenku, že v tomhle filmu nebudou mít herci scénář?

Nechtěla jsem, aby museli opakovat napsané věty. Všichni hráli o věcech, které jsou jim, alespoň v nějaké poloze, blízké. A tak jsem se rozhodla pro metodu improvizace, kterou chci dosáhnout nějakého dramatického tvaru. Pro téma příběhu mi to připadalo vhodné.

O jaké téma jde?

Je to mozaika osudů několika partnerských dvojic. V určitém zlomovém bodě života řeší otázky chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného rodičovství.

Ve filmu máte opět své osvědčené herce. Je to sázka na jistotu?

Spolupráce má svůj vývoj. Když v komunikaci dojdeme do určité úrovně a rozumíme si, je škoda nezkusit jít ještě dál. Na druhou stranu, z nových tváří mám radost a vždycky v mých filmech nějaké najdete. Myslím, že velkým objevem Mamas & Papas bude například Zuzana Čapková, kterou znají lidé spíše z brněnského divadla.

Na pražské FAMU učíte práci s hercem. Jakou zásadní radu dáváte budoucím režisérům?

Že na herce se musí jít jako na koně. Opatrně a raději ne zezadu.

Předehráváte hercům, když s nimi na divadle nebo ve filmu zkoušíte?

Snažím se nedělat to a už mi to docela jde.

Když jste psala scénář pro film Sluneční stát, tak jste si v něm sama zahrála zdravotní sestru. To jste už psala scénář s tím záměrem?

Rozhodně ne. Tu roli jsem dostala za trest. A rozhodně nemám pokušení ještě někdy hrát.

V životě jste vyzkoušela hodně oborů a činností. Zdá se, že máte talent na víc věcí. Nelitujete, že jste se do nějaké víc neponořila a nevydržela u ní delší čas?

Zůstala jsem u toho, u čeho jsem se necítila příliš svázaná ambicemi nebo nějakým očekáváním. Nikdy jsem neplánovala, že budu dělat filmy. Dostala jsem se k tomu pozdě. Dodnes nemám pocit, že by mě u téhle činnosti nutilo zůstat něco jiného, než že mě to baví.

Peníze v tom velké nejsou. Sláva není nic zajímavého. A pracovní doba je často dost krutá. Takže až mě přestane bavit film, tak ho prostě dělat nebudu. A podobně to bylo s ostatními věcmi. Nechala jsem toho v té chvíli, kdy jsem přestala cítit úplnou svobodu a radost.

Patří ještě stále mezi vaše zájmy motorka?

Motorkářka už nejsem. Řekla jsem si, že až budu mít dítě, na motorce přestanu jezdit. Udělala jsem to.

Jak jde dohromady silný stroj s křehkou flétnou, kterou jste studovala na konzervatoři?

To nevím. Flétnu jsem na motorce nikdy nevezla.

Když pracujete na scénáři, neruší vás dcera Ella?

Nepíšu doma, ale po kavárnách, při cestování nebo ve studiích. Prostě při čekání někde na něco. A když je třeba opravdu něco dodělat, stará se o Ellu můj muž nebo chůva. To znamená, že obvykle vyrazí někam na výlet nebo na hřiště. Už jen pomyšlení, že maminka kutí něco na počítači a Ella je vedle v pokoji a nemůže ke mně, bych nesnesla. A večer psát nemůžu, protože bych potom neusnula.

  • Když na vlastní kůži poznáváte, co všechno obnáší mít dítě, chcete mít ještě další?
  • Právě teď mnohem víc.
  • Je pravda, že vás sestry kdysi v dětství na dlouhou dobu vyléčily ze snahy psát?

Ano. Ušetřily mi tím spoustu papíru. Vím, že jim mé první literární krůčky někdy kolem mých šesti let přišly natolik směšné kvůli mé naprosté absenci pravopisu, že přehlédly hluboké myšlenky, které se v nich zcela jistě schovávaly.

Naštěstí si je také nepamatuji, ale určitě byly zásadní. Od té chvíle, snad až někdy do pětadvaceti let, jsem považovala papír za velmi nebezpečné médium. Dokonce ani ve škole jsem si do sešitů raději toho moc nezapisovala.

Přišlo mi, že se tak člověk příliš vydává všanc.

Doma jste byly tři holky. Jak jste měly rozdělené úlohy. Kdo byl náčelník, kdo otloukánek?

Bylo to trochu jinak. Sestry jsou ode mě o pět a devět let starší. Takže já jsem byla obdivovatelka a ony dokonalé. Ovšem obě jsou velmi skromná stvoření. Takže stále mám pocit, že si toho ani nebyly vědomy.

Jak přišli rodiče právě na jméno Alice?

Měla jsem se jmenovat Tomáš, po prezidentovi Masarykovi. Což nevyšlo, takže jsem Alice po jeho ženě. Byl to takový úkrok vedle. Ale měla jsem štěstí, taky jsem mohla být Charlotta Rychetníková.

Vaše maminka, ač lékařka, se po roce 1989 angažovala v Poděbradech jako komunální politička. Co vy a politika?

Aby v ní člověk mohl něco dělat opravdově, musí se jí plně oddat. Na to nejsem dostatečně obětavá a také bych to asi časově nezvládla. Dále musí dané situaci porozumět, což mi dnes přijde téměř nemožné. Pak je nutné něčemu uvěřit a jít za tím bez ohledu na vlastní zájmy. Já tahle kritéria nesplňuji. Moje maminka ano.

Třeba režisér Sedláček se politice věnuje jako filmovému tématu a stěžuje si, že na to lidi moc nechodí. Vy politiku ve filmech nemáte a také byste brala na svých filmech větší návštěvy. Co takhle zkusit natočit divácký film po vzoru vašeho přítele Jana Svěráka?

Ale já si na počty diváků nestěžuji. Vzhledem k tématům a k tomu, jak jsme velká země, chodí na moje filmy prostě tolik lidí, kolik je chce vidět.

Mimo jiné, spousta lidí prostě počká, až je uvidí v televizi a to je taky cesta. Myslím si, že je to normální. Každý děláme filmy, jak umíme. Já to jako Honza Svěrák neumím.

On má dar zasáhnout opravdu široké spektrum lidí, já ne. S určitými věcmi se člověk musí smířit.

Co je pro vás důležitější? Divácký úspěch nebo festivalové ceny a uznání kritiků?

Oboje je relativní. Závisí to na tolika různých faktorech, které se netýkají opravdové hodnoty dané věci, že se tím tak úplně člověk řídit nemůže. Asi nejdůležitější je míra, kterou má člověk sám v sobě.

Sám nejlíp vím, jestli jsem film udělala nejlépe, jak jsem v tu chvíli uměla. Když ne, tak to neomluví ani milion diváků nebo jakákoliv cena. Když ano, vím, že lepší to v tu chvíli prostě být nemohlo.

Brzy vás čeká výzva jménem Lidice. Váš první film podle cizího scénáře a navíc ještě historické drama. Díváte se teď na osud desítek lidických dětí jinýma očima, když jste také sama matka?

Práce na tomto scénáři byla pro mě nejtěžší, kterou jsem zatím poznala.

Osud lidických dětí znám už od svých deseti let, odkdy jsem začala jezdit do ateliéru akademické sochařky Marie Uchytilové, která je autorkou Památníku lidických dětí v Lidicích.

Jako matka jej samozřejmě vnímám ještě jinak. Většinu scén s lidickými dětmi jsem psala v režijní verzi scénáře na několikrát a s velkým přemáháním.

Jak jste se generačně sešla s autorem scénáře Zdeňkem Mahlerem?

Pan doktor Mahler je zatraceně chytrý a vzdělaný člověk, nezávisle na generaci. A v mém věku je přece hezké být někde ten mladší.

Jak prožívá režisér předstartovní horečku? Co s vámi dělá pomyšlení, že filmový projekt může kdykoliv zhatit maličkost?

Natáčení filmu vždy ohrožuje cokoliv. To je fakt, na který si musí člověk v téhle profesi zvyknout. Natáčení Lidic nakonec začne zřejmě až v únoru s nějakými podzimními předtáčkami. Musím nejdřív dokončit film Mamas & Papas. Důležité pro mě je neustále si připomínat, že film je jenom film a nejde o život. Zdraví je vždy přednější.

Váš film Tajnosti je o krizi středního věku. Co vám to osobně říká?

Bacha!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector