Když se na něj podíváte při tréninku, baví se. Občas nějaký vtípek, jinak zápal. Žádná povinnost, nucenost. Jak sám říká zápasník MMA Jiří Procházka. „Cítit oheň.“ Ten byl nově rozdmychán na konci října. Český bojovník po vydařené K.O.
premiéře v UFC dostal lákavé a těžké sousto na 27. února. Současná trojka polotěžké váhy Dominick Reyes. Od té doby tým okolo šampiona japonského Rizinu dostal motivaci navíc. Vše směřuje k bitvě do Las Vegas.
První Čech, který dostal hlavní fight na kartě UFC!
Ledabylost překovat v mistrovství. Plán Jiřího Denisy Procházky před zápasem s Reyesem
Sport.cz
„Zápas s Reyesem může hodně ovlivnit moji kariéru. Už by dvakrát vyzyvatelem šampiona UFC, to je masakr. Reyes udělal velký posun za krátkou dobu, za tohle má můj neskutečný respekt.
Tímto zápasem se toho dost otevírá. Jdeme zvítězit, jsem ze zápasu velmi nadšený, i když si to ještě moc nepřipouštím.
Možnost přišla ve správný čas, věřím, že jde o správný moment, jdeme bojovat,“ je odhodlaný osmadvacetiletý Procházka.
V hlavě má cíl, chce se posunout, aby byl připravený na tuhle zkoušku. Ví, že ho čeká krok, který bude hodně sledován. Už se o něm neví jen v Česku a Japonsku. „Chceme změnit přístup k boji, chceme se přiblížit k profesionálnímu výkonu. Připravujeme se i mentálně.
Jeho přístup je svébytný, má svůj líbivý styl, to je v pohodě, ale v minulých zápasech tam byly chyby, to chceme odstranit, posunout se a ukázat to nejlepší. Když to řeknu obrazně, nesázet na divokou kartu.
S Oezdemirem bylo první kolo rozevlátý, to druhý bylo jasně a striktně profesionální, Takhle chceme, aby vypadly všechny Jiřího zápasy,“ má představu trenér Jaroslav Hovězák.
Plány jsou připravené, rozvrstvené, finále přijde 27. února. Cílená příprava začne ale později. Procházka ví, že ho čeká velký zápas, ale čtyři měsíce mít v hlavě jen Reyese, by mohlo být kontraproduktivní.
„Na boj se budu koncentrovat až pár týdnů před zápasem. Do té doby si pojedu v pohodě přípravu, jako bych se připravoval na cokoliv. Zatím to nechci brát až tak vážně, i když vím, že je před námi velký zápas.
„
| „Reyes už je takový jméno, že ať se stane cokoliv, tak Jiří tam podá takový výkon, že tohle jméno ho může posunout dál. Samozřejmě vítězství bude chutnat nádherně, ale za mě bude daleko víc rozhodující výkon a projev. Vítězství bude třešnička na dortu,“ říká Martin Karaivanov, Procházkův manažer a trenér. |
„Měli jsme poradu s Martinem (Karaivanovem) a Jiřím. Máme fakticky čtyři měsíce (od oznámení) na přípravu. Teď musíme zvolnit, věnovat se technice, síle, fyzické kondici. Na tohle se zaměříme a tvrdá příprava na zápas začne po Vánocích 1. ledna a bude cílená, abychom byli připraveni na 27. února,“ poodhaluje Hovězák jízdní řád.
Jsou sportovci, pro které je trénink a dřina alfou a omegou přípravy. Procházka klade velký důraz na mentální přípravu, té věří, ta je nedílnou součástí, která mu vytváří celkový obrázek. Můžete mít natrénováno, pokud vás ale zradí v klíčovém okamžiku hlava, mysl, sebevědomí, kritický okamžik, vše se může zbortit.
„Nejde jen o tréninky, jde také osobnostní rozvoj. Je to jistý stupeň vývoje, který jasně vnímám na své cestě. Je ho potřeba přijmout a jednou provždy říct ahoj ledabylostem. Zároveň chci lidi udržet v akci.
Mám rád, když se pohybuju na hraně a balancuju na ní.
Teď už si to chci spíš držet způsobem, který nebude nutně znamenat, že při blbý chybě přijde nazdar,“ vytyčil si Procházka, který naposledy prohrál před pěti lety.
Když po měsících a týdnech jednání nedopadl žádný zápas, zpráva, že klapl Reyes, byla vysvobozením. Konec čekání, nejistoty. Měsíc už v brněnském Jetsaam gymu vědí a ví jméno.
„Teď se trénuje líp a přípravu můžeme načasovat přesně na zápas, který bude 27. února. Doteď jsme trénovali tak, že jsme byli schopni do čtrnácti dnů, tří týdnů vzít zápas.
Pokračujeme, jen to musíme učesat, naplánovat, načasovat,“ těší se Hovězák společně se všemi, kteří pomáhají Procházkovi na vrchol.
„Naše komunikace je jasná. Takhle fungujeme. Všichni si uvědomujeme tu váhu. Druhý zápas nás může posunout zase výš. Reyes je světová dvojka (nyní trojka), uvidíme, jak se budou vyvíjet další zápasy v UFC. Naše divize bude celkem populární a našláplá. Pokud zvítězíme, budeme blíže k boji o titul,“ je přesvědčený Hovězák.
Jan Kaňůrek – Rozhovor o životosprávě u vyznavačů adrenalinových sportů
Ahoj Honzo, hned ze začátku mám pro Tebe takřka nesplnitelný úkol: zkus se našim čtenářům ve stručnosti představit.
Ahoj Kubo a milí čtenáři, jmenuji se Honza Kaňůrek a už několik let se zabývám převážně adrenalinovými sporty, jako je např. snowboarding, wakeboarding, parkour atd. No a aby toho nebylo málo, tak jsem si před pár lety oblíbil i sport zvaný street workout. Pravda, není to příliš adrenalinový sport, ale záleží na tom, v jaké výšce zrovna jste…
Pozn. redakce: Pokud by vám tento stručný popis Honzových aktivit nestačil k vytvoření si obrazu o něm, podívejte se na toto video
Který sport si jako první získal tvé srdce, a kterému se naopak věnuješ nejvíce v poslední době? Zkusím tuhle otázku trochu zjednodušit… Takže, začalo to určitě atletikou a pak to pokračovalo v tomto pořadí: fotbal, skateboarding, breakdance, snowboarding, parkour, wakeboarding, wakeskating, street workout. Nejde říct, který ze sportů si získal mé srdce, podle mě to byly všechny a spíš záleželo na době a momentech, které jsem v tom daném sportu zažil. Jinak v poslední době se snažím co nejvíce věnovat street workoutu.
U kterého sportu zažíváš největší adrenalin, a ve kterém ze tvých oblíbených sportů bylo nejtěžší se naučit základy a následně se posouvat dále?
Myslím si, že čím déle jsem ve vzduchu, tím je to i větší adrenalin, takže určitě snowboarding. Pak ale existuje i forma stálého (intenzivního) adrenalinu, což je např. jízda na wakeboardu ve wakeparku nebo když dělám na hrazdě veletoč nebo jízda v prašanu na snowboardu. Zkrátka činnost, kde ten adrenalin není tak velký, ale o to více vás to baví, a prožíváte tento pocit déle 🙂
(autoportrét, středisko LAAX)
A co se týká toho nejtěžšího sportu, tak to je určitě street workout! Tady si nic nenatrénujete na trampolíně nebo skákáním do vody atd. Taky vůbec neplatí to, že když se nějaký trik naučíte, že ho bez tréninku zvládnete udělat bez problému i za rok. Zkrátka na sobě musíte neustále makat, a o to mě to posouvání více baví.
Pohybuješ se ve sportech, které jsou veřejností obecně vnímány jako „volnomyšlenkářské“. Hraje v nich správná životospráva určitou roli, nebo se setkáváš spíše s opakem?
Správná životospráva hraje u všech sportů tu největší roli, ale co se týká těch „volnomyšlenkářských“ sportů, tak abych pravdu řekl, tady to nikdo nějak moc neřeší. Samozřejmě se najde pár jedinců, ale ti jsou v naší sortě vnímáni spíše jako blázni 🙂 Stejně tak, když při sportu používáte např. nějaký doplněk stravy. Většinou to ostatní hned odsoudí, aniž ví, o co vlastně jde.
Jakým způsobem jsi ty sám zjistil, že určité povědomí o správném stravování je stěžejní pro zlepšování výkonů?
Zjednoduše řečeno, v určitém věku mému tělu začla docházet šťáva (asi tak jako když si koupíte Ferrari a neměníte mu 3 roky olej, pneumatiky atd.
), začal jsem se tedy více zajímat o to, co mi vlastně chybí, navštěvoval různé fyzioterapeuty, sportovní maséry, výživové poradce atd. a přišel jsem na to, že jsem si vlastně několik let dobrovolně huntoval tělo.
Musím také říci, že v této době jsem poznal moji ženu, která se věnuje hodně fitness, a díky ní jsem se ze všeho lépe dostával, a naučil jsem se v tom rychleji chodit.
(Foto: Petr Tanko, Zlín)
Jak velkou oblibu má v těchto sportech posilování? Myslíš si, že je pro zástupce těchto sportů důležité? He, he… Obliba opět nic moc a důležitost samozřejmě maximální! Ve světě už se na to hodně lpí, ale u nás je to ještě docela v plenkách. Pár lidí se sice snaží cvičit, ale když do toho zase nedodržují tu stravu atd. je to těžké.
Nejlepší je, když si to každý otestuje sám na sobě… V jednu dobu jsem se snažil (po plastice křížového vazu v kolenu) naposilovat a připravit mé nohy na zátěž tak, že když jsem vlezl v zimě na snowboard, byla to maximální radost, dopadat triky, odrážet se atd. Šlo to prostě všechno o 50 % lépe.
To stejné se stravou – když jsem dostal můj první jídelníček, věděl jsem přesně co kdy mám sníst, a pak šel na trénink – byl to neuvěřitelný rozdíl! Vždycky říkám lidem, že stačí tak málo, jen dodržuješ pár věcí a stane se s tebe (teď omluvte ten výraz) nadčlověk, a za to to rozhodně stojí 🙂
Jaké máš plány do budoucna a kterému sportu se chceš věnovat nejvíce? V každém sportu, který jsem dělal naplno, jsem to dotáhl na hodně slušnou úroveň, účastnil se závodů, občas něco vyhrál, ale hlavně jsem si splnil své sny, když jsem např. udělal nebo dokonce i vymyslel triky, které nikdo v ČR předemnou neudělal. Nyní mám v plánu ještě pár adrenalinových kousků, ale nejraději bych se teď někde zavřel, minimálně na rok a věnoval se jen street workoutu! Tak uvidím sám, jak to dopadne.
Kam by jsi odkázal čtenáře, kteří se chtějí o tvých aktivitách dozvědět více?
O mně :: Fotograf – Ondřej Grund
Jak to celé začalo?
S focením jsem začal na základce, tehdy jsem fotil „Vánoční laťku“ jen obyčejným kompaktem. Přivedl mne k tomu můj oblíbený učitel Jaroslav Cinkl, se kterým se setkávám dodnes. Nebýt pana Cinkla, nejspíše bych se k focení nedostal.
První zrcadlovku jsem dostal k 15. narozeninám. Tehdy jsem si přál zrcadlovku, se kterou jsem již měl zkušenost ze základní školy. Byla to zrcadlovka Canon 1100D se základním objektivem 18-55mm. (clona kolem f/3.5-5.6)
Ze své první zrcadlovky jsem byl velice nadšený. Po nějaké době ale přišlo zklamání… Fotil jsem co šlo, ale stejně fotky vypadaly jako by byly focené kompaktem. V tu dobu jsem si uvědomil, že focení na automatickou expozici jako mají např. mobily nebo kompakty nikdy nebude fungovat podle mé představy.
Na Vánoce jsem tenkrát dostal knížku „Extrémní expozice“ od Davida Nightingale. Knížka mě velice potěšila, protože jsem v ní našel velké množství rad, jak ovládat manuální nastavení zrcadlovky. Po nějaké době už jsem Manuál ovládal s přehledem.
Srdce mne ale táhlo více ke kolu, tak zrcadlovka šla stranou a věnoval jsem se jí jen občas.
Po nějaké době jsem koukal na sjezdové fotky z Whistleru v Kanadě a RedBull Rampage v Utahu a řekl jsem si, že jednou takové fotky chci dělat taky.
Oprášil jsem tedy zrcadlovku a během ježdění jsme se s klukama občas někde zastavili a zkusili něco vyfotit. První fotky vypadaly dost amatérsky, časem ale začaly vypadat lépe a získával jsem chválu od ostatních bajkerů zde v okolí.
Taky dost ostatních lidí mi říkalo, že na to mám talent. To mě motivovalo k ještě lepším výsledkům.
Na začátku roku 2018 jsem nastoupil jako soustružník do ČKD Blansko. Zde jsem poznal hromadu nových lidí a práce mě ze začátku bavila. Po půl roce jsem si ale uvědomil, že to není práce kterou bych chtěl dělat celý život.
Pořád hledět na „nesplnitenou“ normu, atd… Navíc práce v takových podmínkách po nějakém čase odrovná zdraví. Vrtalo mi tedy hlavou, co bych chtěl dělat místo strojařiny.
V ten moment mi došlo, že bych mohl využít svého nadání, co by fotograf a zkusit se živit focením.
Moje vize…
Momentálně se nacházím na začátku (2018), ale snad se dopracuji co nejdále a třeba jednou budu fotit pro nějaký významný časopis nebo agenturu. Rád bych fotil extrémní sporty jako je např. sjezd na kole nebo snowboarding. Dále bych se chtěl pohybovat v oblasti sportů a fotit např. produktové fotografie. Uvidím, kam mne osud dostane.
Tak mi držte palce. Budu dělat vše pro to, abych se ke svému snu dostal co možná nejblíže!
Adrenalin: nebezpečná přitažlivost
Co se děje v těle člověka ve chvíli, kdy jediný chybný pohyb může rozhodnout o životě a smrti? A proč je tolik lidí ochotno riskovat, že se ze své výpravy za dobrodružstvím nevrátí?
Co se děje v těle člověka ve chvíli, kdy jediný chybný pohyb může rozhodnout o životě a smrti? A proč je tolik lidí ochotno riskovat, že se ze své výpravy za dobrodružstvím nevrátí?
Osmadvacetiletý Richard Gasperotti, mezi příznivci extrémní cyklistiky známý pod přezdívkou Gaspi, provádí s kolem naprosto šílené kousky.
Rodák z Chomutova začínal v deseti letech na bikrosovém kole. Po několikaleté pauze zaviněné zraněním lýtkové kosti přesedlal na horské kolo a v patnácti začal závodit v cross country. Následoval sjezd (downhill), při němž se jezdí z prudkého kopce na čas. Po zkušenostech získaných v drsném terénu kanadské oblasti North Shore poblíž Vancouveru se dostal až k freeride („volné jízdě“, viz rámeček na str. 11). Dnes je jediným českým jezdcem, který se specializuje výlučně na tento „sport sebevrahů“.
Co tě na freeride láká? Proč riskuješ zdraví a život, místo abys seděl doma u televize?
Můžu si posouvat hranici svých možností a zjišťovat, kde mám ještě rezervy. Když si člověk řekne, že už umí všechno, tak to není pravda. Vím, že se můžu pořád zdokonalovat. Když skočím něco, co ještě přede mnou nikdo nedal, je to pro mě úspěch. Když něco uděláš jako druhý, už dopředu víš, že to jde. A to není ono.
Máš strach?
Při některých skocích si jsem jistý, protože je mám natrénované. Ale pak jsou věci, do kterých jdu třeba s padesátiprocentní nejistotou. Adrenalin pocítíš nejvíc při takových těch frajeřinách. Při věcech, které dáš, a přitom víš, že na ně nemáš. Tam už je ten „adroš“ opravdu cítit – klepou se ti ruce, bouchá srdce a celý ztuhneš, nemůžeš nic dělat. Když jedu závod typu Rampage, dojedu dolů a jsem šťastný. Úplně to ze mě spadne a mám hroznou radost ze života.
Dá se takovou jízdou odreagovat? Vybít si vztek, vyčistit si hlavu?
Někdy jo, někdy ne. Je fakt, že když jedu na kole, zapomenu na starosti. Na kole o tom nemůžeš přemýšlet, jinak si rozbiješ hubu.
Adrenalinové sporty bývají občas přirovnávány k drogám. Máš pocit, že na tom něco je? Jsi na kole závislý?
Asi jo. Je to náplň každého mého dne. Když je třeba špatné počasí a nemůžu vyjet ven, jsem nervózní, něco mi schází. Mohl bych sice zatím honit fyzičku, ale jak nemůžu vyjet s kolem do lesa, je to prostě na nic. Teď (začátkem března, pozn. red.) se třeba dá skákat jen na malých věcech a nemůžu od toho čekat to, co bych chtěl.
- Máš kolem sebe rád diváky, nebo jezdíš raději o samotě?
- Není to nebezpečné, nechat se takhle vyhecovat?
- Měl jsi nějaké vážnější zranění?
Jezdím pro svůj pocit a pro lidi, aby měli dobrý pocit z toho, že jim na kole něco ukážu. Takže lidi mě vyhecujou k tomu, abych dělal věci, které nemám na sto procent naučené.
Je. Nesmíš se nechat unést úplně. Vyhecování pomůže k tomu, že jdeš do něčeho, co nemáš nacvičené, ale nesmíš do toho jít za jakoukoli cenu.
Ale jo. Nemám slezinu, ztratil jsem při tom skoro dva litry krve. Nedávno jsem měl naštípnutý obratel, mám plastiku křížového vazu, v koleně dva šrouby, přelámaná zápěstí, klíční kosti – ty mě zlobí dodneška, zlámané palce u nohou, vykloubená ramena…
Neznejistilo tě to přece jen trochu? Neuvažoval jsi nikdy o tom, že toho necháš?
Když je těžká chvíle, tak jo. Ale jak už je člověk na kolo zvyklý a nemůže bez něj být, tak se k němu vrátí, i kdyby na něj měl skočit s dřevěnou nohou.
- A tvůj největší úspěch?
- FREERIDE
- BOJ A ÚTĚK
- PŘÍJEMNÉ POCITY
- ZÁVISLOST?
- DĚDICTVÍ PO PŘEDCÍCH
No asi že jsem to zatím všechno přežil. ***
Extrém mezi extrémy Jezdci mají za úkol sjet několik set metrů dlouhý úsek s prudkým převýšením. Společný je pouze start a cíl, mezi nimi si každý závodník volí vlastní trať.
Zkrátka: může si vybrat, zda si raději rozbije nos na skále vlevo nebo v krpálu napravo. Při skocích navíc provádí nejrůznější akrobatické triky. Nejede se na čas, o vítězi rozhodují rozhodčí. Hodnotí se výběr trati, provedení skoků, plynulost jízdy a celkový dojem. Red Bull Rampage Richard Gasperotti se v roce 2002 zúčastnil jako první Evropan závodu Red Bull Rampage v americkém Utahu (www.redbullrampage.com). Loni ho absolvoval už potřetí. Jde o vůbec nejdrsnější (a proto nejprestižnější) závod kategorie freeride, účastní se ho pouze třicet nejlepších jezdců světa. Zdaleka ne všichni ho ve zdraví dokončí, o zlomeniny a další zranění není nouze. Touha po nevšedních zážitcích je společná snad všem lidem. Lišíme se pouze způsoby, jakými ji naplňujeme. Někdo si vystačí s fantastickými světy ukrytými v knihách, filmech nebo počítačových hrách, jiný miluje cestování nebo tradiční sporty. A někdo vyrazí s cepínem do velehor, šplhá po skalách bez jištění, brázdí na snowboardu lavinové svahy, sjíždí divoké řeky…
Extrémní situace kladou na tělo extrémní nároky. Jak jinak. Jednotlivé orgány musejí spolupracovat, aby všechny nástrahy zvládly. Potřebují však mít nad sebou „dirigenta“, který jejich práci řídí. Tím dirigentem je část nervového systému fungující do značné míry nezávisle na našem vědomí. Dělí se na dvě části, sympatikus a parasympatikus. Parasympatikus podporuje trávení a vstřebávání, je to systém pro odpočinek a načerpání nových sil. Ve chvílích ohrožení však není na odpočinek čas. Vlády se ujímá sympatikus, který na tělo křičí: „Bojuj, nebo uteč!“ Činí tak prostřednictvím hormonu vyráběného v dřeni nadledvinek -malých žlázek poblíž ledvin. Určitě ho znáte pod jménem adrenalin, zvláště v USA je však běžnější pojmenování epinefrin. Rozšiřuje cévy ve svalech, zvyšuje přívod kyslíku do plic, stahuje vlásečnice v kůži a ve střevech. Zvedá hladinu cukru v krvi a podporuje štěpení tuků, aby tělo mělo dost energie.
Adrenalinová pohotovost ve chvílích ohrožení však nevysvětluje, proč takové situace lidi přitahují. Odpověď musíme hledat v dalších typech chemického řízení lidského organismu.
V mozku existují skupiny nervových buněk, které jsou schopny vyvolat příjemné pocity. Mnoho z nich je aktivováno látkami přirozeně přítomnými v organismu. Patří k nim například dopamin nebo opiátům příbuzné endorfiny. Příjemné pocity se dostavují při zcela přirozených činnostech, které uvolnění těchto látek vyvolávají: jídlo, pití, sex… Některé ze skupin nervových buněk reagují i na tělu cizí drogy včetně alkoholu a nikotinu. A mezi činnosti ovlivňující podobným způsobem psychiku člověka patří i extrémní sporty. ODM ĚNA Z A VÝKON Adrenalin bývá někdy označován za „hormon tří F“ podle anglických slov fight, flight, fright (dají se přeložit jako boj, útěk, strach). Situace, při nichž adrenalin tělo doslova zaplaví, vnímáme jako nepříjemné, stresující. „Po jejich úspěšném absolvování se nepříjemné pocity ostře mění v libý prožitek uspokojení, radosti a pýchy. A to tím více, čím větší strach a námaha tomu předcházely. Je to princip odměny,“ vysvětluje sportovní psycholog Václav Hošek zřejmě hlavní motiv, který sportovce do nebezpečných situací žene. Silnou motivací je touha překonávat dosud nepřekonané. Úspěch zvyšuje sebevědomí a extrémní sport takových výzev nabízí bezpočet.
Může na adrenalinové sporty vzniknout závislost podobná závislosti na drogách? „Závislost na hazardu existuje, což dokazují hazardní hráči. Ve sportu byla prokázána jen závislost na endorfinech, vznikajících při námaze. Obecně ale může takový vztah vzniknout, laicky bychom mohli mluvit o ,posedlosti‘,“ říká Václav Hošek. Jako příklad z nedávné doby uvádí Steva Fossetta, který začátkem března obletěl bez mezipřistání Zemi, dříve se plavil po světových oceánech na jachtě a v roce 2002 obletěl Zemi v balonu.
Za zmínku stojí ještě jeden důvod, proč tolik lidí dobrovolně riskuje: v civilním životě musíme všichni krotit své emoce, podřizovat se společenským normám a zákonům. Jinak bychom se navzájem sežrali. Extrémní sporty nabízejí příležitost potlačované emoce uvolnit. „Z hlediska duševní hygieny jde o vhodný prostředek odreagování napětí,“ soudí Václav Hošek. Od dob, kdy se lidé v tlupách potulovali savanou, lovili nebezpečná zvířata, bránili se nepřátelům a sváděli každodenní boj o přežití, uplynula z hlediska evoluce velmi krátká doba. Bez velkého přehánění můžeme říci, že obýváme těla pravěkých lovců a sběračů. Fyziologické mechanismy, které ovlivňují naše chování v extrémních situacích, se vyvinuly pro zvládání situací, do nichž se moderní člověk dostává spíše výjimečně. Dnešní příznivci adrenalinových sportů tedy využívají schopnosti, které příslušníkům lidského rodu pomáhaly přežít už před stovkami tisíc let.
Odborná spolupráce prof. MUDr. Stanislav Reiniš, DrSc., a prof. PhDr. Václav Hošek, DrSc.
5 důvodů proč jet na Maledivy: Kombinace slunce, pohody a sportu
“Co bych tam dělal?” Tak zní častá reakce na zmínku o cestě po Maledivách. Důvodem je jistě mylná představa, že “tam jezdí jen váleči”. Přesto, začtete-li se do následujících řádků, zjistíte, že se na Maledivy dá čas strávit smysluplně. Třeba právě někdo z vás čeká na inspirativní cestu a právě v tomto článku najde důvod, proč do Indického oceánu vyrazit alespoň na pár dní.
Užíváte si pocit v teplé průzračné vodě s velkým množstvím života kolem sebe? Maledivy leží na rovníku, ztraceny uprostřed Indického oceánu, jehož vody zde dosahují teploty téměř třiceti stupňů.
Daří se tu proto růstu korálů a velkému množství vodních živočichů.
Zcela běžně se zde potkáte, i při obyčejném šnorchlování, s velkým množstvím barevných korálových ryb, mantou velkou, rejnokem, obřími želvami či býložravými žraloky.
K tomu všemu ten nádherný pocit z pohybu v blankytně průzračné, krásně teplé vodě. V oceánu však nenaleznete jen zástupce živočišné a rostlinné říše.
V historii totiž představovaly korálové útesy velkou hrozbu pro kolem plující lodě. Mělké břehy kolem jednotlivých atolů se staly osudné pro nejednu loď.
V okolí souostroví je tak velké množství potopených vraků, do kterých si můžete zaplatit potápěčský výlet.
Je voda vašim živlem? Tak právě Maledivy jsou to pravé místo pro vás, protože jen pouhé jedno procento z celkové rozlohy toho souostroví tvoří pevnina. Zbytek je vodní plochou. Není tedy divu, že právě zde je ráj vodních sportů.
Najdete tu místa vhodná pro surfing, windsurfing, plachtění a nově i paddleboardingu. Všechny ostrovy rostou z jednotlivých korálových atolů, a tak se šnorchlem či kyslíkovou bombou je stále a téměř všude co objevovat. Není třeba s sebou vozit své vybavení.
Na spoustě ostrovů jsou půjčovny či dokonce školy potápěčské či surfingu. Stačí zadat svou oblíbenou vodní outdoorovou aktivitu ve spojení s Maledivami do vyhledavače a vždy je z čeho vybírat. Jen pozor na zrádné proudy oceánu.
Je lepší se nejdříve poradit s místními znalci, kde nejsou vody nebezpečné.
| Pokud se chystáte na Maledivy, můžete návštěvu spojit i s cestování po Srí Lance. Navíc ani na Maledivách nemusíte své aktivity omezit jen na opalování na pláži. Můžete si užít i spousta dalších sportovních aktivit! |
Máte-li rádi indickou kuchyni? Jste na pravém místě, totiž právě ta zde zanechala největší stopu. Zeměpisná poloha Malediv měla za důsledek přebývání mnoha národů na svých ostrovech.
Procházeli tudy obchodníci z Arábie, z východu připlouvali rybáři z Indie a Srí Lanky. Za pár století na to přijížděli kolonisté z Evropy.
Ti všichni zde nejen žili, ale i si připravovali svá jídla. Základem zdejší kuchyně jsou zde samozřejmě mořští živočichové a ovoce, které zde roste. Kokos, mango nebo ananas.
Jen na alkoholu si zde nepochutnáte! Maledivy jsou přísnou muslimskou zemí. Alkohol je proto zde velmi přísně zakázaný a není na ostrovech s místním obyvatelstvem vůbec k dostání.
Pouze na ostrovech, kde jsou výhradně hotelové resorty vám za nemalý peníz natočí pivo nebo připraví drink.
Potřebujete přestat myslet na starosti, přečíst hromadu knih, dokoukat všechny filmy co jste nestihli nebo si prostě jen potřebujete konečně odpočinout? Tak právě Maledivy jsou tím pravým místem. Souostroví tvoří téměř 1 200 ostrovů. Můžete jet na ostrov, kde žijí místní obyvatelé a poznat tak jejich běžný život.
Můžete jet ale i na ostrov, kde není nic jiného kromě hotelového resortu a od místňáckého života budete zaručeně odříznuti. Ať už se ale rozhodnete strávit své volné dny na kterémkoli ostrově, vládne všude klid a pohoda přímořského života. To pak jen celé dny sedíte v moři nebo se houpete v síti a čtete, posloucháte muziku nebo prostě jen tak koukáte do vod … pro někoho dokonalý “voraz”.
| Pokud se chystáte na Maledivy, doporučujeme vydat s leteckou společností Air France. Od 1. listopadu 2017 bude létat přímá linka z letiště Charlese de Gaulla v Paříži na letiště v maledivském Male. Letiště letiště Charlese de Gaulla bylo společností Skytrax oceněno jako „Nejlépe vylepšené letiště“ roku 2015. Z Prahy tam létá denně 6 přímých linek stejné společnosti a let Praha – Paříž trvá 1h 50 min. |
Líbí se Vám islámská architektura, která ožívá za hlasu muezzina? Maledivy jsou nejmenší asijskou zemí, ale zároveň i nejmenší muslimskou zemí na světě.
Hlavní město Male je město s jednou z největších hustot zalidnění na světě a platí tu velmi přísné sunnitské zákony.
Přesto, jste-li oblečeni dle odpovídajících muslimských zákonů, snadno zapadnete do mumraje hustě obydlené metropole, kterou si můžete skvěle užít.
Několik mešit, minaretů, tržnic a náměstí krásně dotvoří obraz cesty po muslimské zemi. Na ostrovech ženy sice chodí v šátcích, ale už jsou občas vidět i prostovlasé mladé ženy. Nebudete-li se na ostrovech, kde žijí místní lidé, pídit po vychlazeném pivu, užijete si možná i pověstné muslimské pohostinnosti.
| Autorka Vladimíra Svitáková ve svém volném čase cestuje nebo průvodcuje. Její nejdelší cestou byl desetiměsíční pobyto-pohyb po Spojených státech. Ze všeho nejvíce ale miluje především Maroko, Balkán a jedinečnou islámskou architekturu. |
Autorka ve svém volném čase cestuje nebo průvodcuje. Její nejdelší cestou byl desetiměsíční pobyto-pohyb po Spojených státech. Ze všeho nejvíce ale miluje především Maroko, Balkán a jedinečnou islámskou architekturu.
Stále na plný plyn!: Čáslav
Martine, zdá se, že sport je tvoje celoživotní náplň. Jaká byla tvoje sportovní cesta?
Odmalička lyžuji; zažívám nádherný pocit v carvingovém oblouku, nebo když se ve vysoké rychlosti s nadšením vrhám do volného terénu mezi skály a stromy. Vždy jsem dobře běhal, skákal, měl jsem rád atletiku. Vedle karate jsem zkoušel kickbox, thai box, smíšené bojové umění.
Moc mě baví lezectví, vysokohorská turistika – na horách jsem blíž k nebi a šťastnější. Před dvěma lety jsem s přáteli stanul na vrcholu Mont Blancu. Byla to naprostá pecka. Právě i proto, že jsem si při výstupu sáhl skoro až na své dno.
Příležitostně prolézám všechny jeskyně a doly, zbožňuji adrenalinové sporty – včetně toho neuvěřitelného pocitu zalehlé silniční motorky.
To je dost široký sportovní záběr.
Věnoval jsem se také westernovému jezdectví s mým krásným strakatým koněm, jmenoval se Megret Dandy Dream. Bylo to nádherné období. Ale neměl jsem pro něj dostatek času právě kvůli své životní lásce judu.
Proč zrovna judo?
Judo je komplexní sport. Je pohybově rozmanité a sportovní příprava musí být všestranná – složená z mnoha disciplín. Nemám rád všednost a ustrnutí. V judu zažívám stále nové podněty, pořád se učím. Zdaleka nejde jen o fyzickou stránku, ale zejména o duševní rozvoj.
Má „bílá láska“ mě učí vstávat po každém pádu – a to doslova. Judo je ohromná dřina. Ostrý trénink končí stavem, který je blízký sebezničení, bez tohoto pocitu bych odcházel z tělocvičny nespokojený.
Dobré pochopení principu a systému juda vychovává v jedinci bojovníka – s respektem a úctou k sobě, k přátelům, zároveň i k soupeřům.
Kdy ses potkal s tímto sportem poprvé?
V deseti letech jsem kráčel po chodbě ZŠ Kamenná Stezka a uviděl náborový leták na judo. Dodnes si ten pocit pamatuji. Vůbec jsem netušil, co judo je, ale přesně jsem věděl, že tohle chci. Úpolový sport jsem měl v krvi díky svému dědečkovi, který byl olympionikem v řeckořímském zápase.
Na nábor v Kutné Hoře (v roce 1986) přišlo dvě stě dětí. Nakonec jsem v oddíle z těch osmdesáti, co vybrali, postupem času zůstal sám. Byl jsem v osmé třídě ZŠ, bylo mi 13 let a měli jsme tři tréninky týdně. Připadalo mi to málo – a tak jsem sám sobě naordinoval týdně tréninků dvanáct.
Trénoval jsem dvoufázově, šest dní v týdnu, tak jsem byl naprosto spokojený.
To je opravdu velká síla, která tě k judu přivedla. Obdivuhodná vytrvalost a nadšení. Co považuješ za vrchol své sportovní kariéry?
V roce 1993 jsem byl dorosteneckým národním reprezentantem. Dařilo se mi umísťovat se na medailových pozicích, jak v tuzemsku – tak v zahraničí. Přesto to pro mě byl rok poslední. Bylo mi sedmnáct a měl jsem pocit, že mi patří svět.
Mladý kluk, který ještě potřeboval lekci pokory. Ta přišla hned na mistrovství České republiky, kde jsem byl favoritem – ale naprosto neskromným. V jednom zápase jsem podcenil neznámého závodníka a tzv. jsem upadl.
To mi zastavilo cestu ke zlatu a mohl jsem bojovat pouze o bronz. Ten jsem získal. Druhá událost se stala během přípravy na mistrovství Evropy. Zranil jsem si ošklivě koleno. Ale moje paličatost mi nedovolila účast na mistrovství vzdát.
V zápase s rakouským závodníkem mi zraněné koleno povolilo a šel jsem k zemi. Odjížděl jsem naštvaný s devátým místem.
Přišel zlom v tvé sportovní kariéře?
Ten zásadní moment se stal až v září 1994, kdy mi kluboví trenéři oznámili, že končí a předávají mi oddíl. Teď vím, že jsem to neměl přijmout.
Ale upřednostnil jsem tým před svou závodní kariérou, stal se ze mě trenér dříve, než nastal správný čas. Ovšem každá mince má svůj rub a líc.
Díky tomu všemu jsem dnes trenér těch nejúžasnějších dětí v našem krásném městě. Věci se dějí tak, jak mají.
Jak trénujete, kolik máte oddílů? Jak to všechno probíhá?
V čáslavském klubu je nyní aktuálně sedm tréninkových skupin, celkový počet představuje asi dvě stě aktivních členů. Největší tréninkové zatížení mají dorostenci, kteří trénují v objemu devíti tréninkových jednotek týdně, z toho třikrát dvoufázově a dvakrát v podobě regenerace. Tréninkové zatížení se mění dle přípravného či závodního období.
V čem spočívá tvoje práce?
Přímo v Čáslavi jsem hlavní trenér oddílu a mentor nyní již mých odchovanců, kteří mi výrazně trenérsky pomáhají s mladšími ročníky. Moc rád trénuji malé děti, ale specializuji se zejména na starší žáky a dorost.
Jsem také profesionální trenér Českého svazu juda s přiděleným Sportovním střediskem, které je umístěné právě k nám do Čáslavi.
Zastávám post předsedy Krajského svazu juda Středočeského kraje, kde ze své pozice zabezpečuji s realizačním týmem chod kraje, ale také vedu s trenérkou Lucií Chytrou krajskou reprezentaci.
Každý den vstávám lehce po páté. Jdu na trénink s dětmi nebo do práce na radnici. Z kanceláře přijíždím rovnou na tréninky, po trénincích pravidelně pracuji z domova a končím kolem půlnoci.
Drtivou většinu víkendů jsem na závodech nebo soustředěních. Dovolená mi jen tak tak pokryje všechna soustředění, která většinou i sám pořádám. Volno anebo klasická dovolená do mého harmonogramu nepatří.
Nestěžuji si, je to má volba.
Jak prožíváš se svými svěřenci úspěchy? Kdo jsou tví nejlepší žáci?
Tak jako dokážu být v určitých situacích klidný, tak jindy naprosto podlehnu emocím. Každý zápas svého svěřence prožívám. Někdy přicházejí tak dojemné chvíle, že se neubráním slzám.
Velmi těžce nesu ztrátu dlouhodobě vedeného svěřence nebo jeho neúspěchy – nejen na žíněnce, ale i v životě. Jsme spolu každý den, a tak je vazba silná.
Vždy jsem chtěl mít hodně dětí a tohle je vlastně splnění mého snu.
Prvním odchovancem předaným do národní reprezentace byl můj syn Matěj Horský, na něj navázal Martin Šedivý a následně Andrea Prausová. Do Čáslavi přivezli ale i další děvčata a chlapci mnoho medailí. Loni jich bylo 5 z mistrovství republiky a první místo v celoroční soutěži oddílů Polabské ligy.
Co považuješ v současné době za největší trenérský úspěch, na kterém ses podílel?
Adama Kopeckého. Všiml jsem si ho na jednom krajském soustředění a byl jsem si hned jistý, že z něj bude šampion. Adam je neskutečně cílevědomý, pokorný a skvělý kluk. Vybírali jsme pro něj vysoce ceněné soutěže a kempy, aby se tam otrkal a upozornil na sebe. Povedlo se. Adam startoval na „A“ turnaji a hned bodoval.
Tento rok vyhrál Mistra Evropy a vzápětí přidal i Mistra světa, to jsem prostě štěstím brečel. Na mezinárodním kempu v Nymburce jsem si kdysi všiml u závodníka z Ázerbájdžánu nového provedení korejské kata gurumy. Věděl jsem, že přesně tohle Adamovi sedne. Následně jsme to pilovali. Dnes to je Adamova silná zbraň.
Adam se v prosinci připravoval v Japonsku a v lednu ho čeká příprava v Koreji.
Každý člověk zažívá v životě určité zlomy, dá se říct, že stojí na „osudové“ křižovatce a jeho život se mění. Mnohdy ty předěly nebývají dobrovolné.
V tvém případě tě zraněné koleno „nepustilo“ k vítězství, tvoji trenéři náhle „opustili“ oddíl – a ty jsi byl postaven před rozhodnutí dát přednost sobě nebo družstvu… Takových momentů by každý z nás mohl z vlastní zkušenosti vzpomenout určitě několik.
Někdy se mi zdá, že do určitého věku žijeme – dalo by se říci – nevědomě, prostě děláme, co nás napadne, někdy taky blbosti, a vůbec neuvažujeme o smyslu svého chování.
I já jsem žil velmi spontánně a nepřemýšlel jsem o životě s nadhledem.
Ale tyhle proměny přicházely a já jsem čím dál víc cítil, že jsem taky součást kolektivu a cokoli, co dělám, iniciuji; to, jak se chovám, vyvolává nějaké reakce a za vše cítím daleko větší zodpovědnost.
Tomu dobře rozumím. Když se ohlédnu já za svým životem, vidím období, kdy jsem dělala hlouposti, ale ta doba byla patrně užitečná k tomu, abych pochopila, že mohu vidět sebe a svět jinak. Možná to máš podobně. Teď jsi v roli místostarosty. To je důležitá pozice ve veřejném životě; pro město jsi, když použiji sportovní slovník, jedním z lídrů týmu.
Ano, to byl a dosud je velký zlom v mém životě. Začal jsem si uvědomovat, jak důležité je hrát i ve veřejném životě fér a že nikdo za nás neudělá z města bezproblémové místo, v kterém se všichni budou mít dobře. Že je potřeba vstoupit do veřejného života, a ne sedět doma a nadávat.
Že je potřeba zajímat se o společný život, dobře spravovat majetek, být transparentní, otevřený… Nejde to samo a nejde to jednoduše. Lidi se zlobí, když se něco nepovede. Někdy se zlobí právem, ale nikdo není neomylný. Jindy se zlobí, protože nemají úplné informace o podstatě problému.
Pak by důvod ke zlobě rychle zmizel.
Lekce, které ti judo udělilo, teď to myslím samozřejmě s lehkou nadsázkou, z tebe vytvořily obětavého a aktivního hráče nejen na tatami, ale i týmového spoluhráče.
Ano, bez lidí kolem to nejde – to je taky důvod, proč bych rád poděkoval všem kolegům a blízkým z mých realizačních týmů, své rodině za pomoc, podporu a také trpělivost. Bez nich bych nic takového nezvládl a nedokázal.
Dnes za mě vede řadu tréninků Matěj, samozřejmě si uvědomuji, že se ve svých devatenácti letech musí stále učit, ale ten dar má daný – to je to, s čím se musíte narodit; jako i já jsem „dostal“ úpol od svého dědečka. A tohle jsem si taky uvědomil.
Že svým dětem předáváme své talenty, ale i město, zemi – a ony pokračují dál a dál.
Kam, Martine, kráčíš?
Kdysi jsem si myslel, že po mně musí zůstat obrovské dílo, třeba továrna – osobní monument. Ale stavby se často stávají zbořeništi bez duše. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že mou „továrnou“ jsou mé judistické děti. Předávání pochodně, kterou mi na určitý, vymezený čas svěřili zase moji trenéři.
Na radnici jsem se za první rok naučil, že „moc“ nabízí dvě možnosti.
Buď se jí necháte opájet a začnete hrát „one man show“ bez sebereflexe, anebo si uvědomíte, že je darem, prostřednictvím něhož lze realizovat myšlenky nejen své, ale především odborníků v jednotlivých oborech, ve prospěch našeho města. Musíte přijmout odpovědnost za každé rozhodnutí, které uděláte s vědomím, že nikdy se nelze zavděčit všem – a vy jste se rozhodli ve prospěch většiny.
Jaké jsou teď priority?
Čekají nás zásadní rekonstrukce na Valech, ve vnitroblocích, v parcích a přístupu k zeleni všeobecně. Musíme zajistit masivnější výstavbu bytů a k nim napojené infrastruktury a v neposlední řadě – zachování nemocnice.
Mám pocit, že mnoho občanů si neuvědomuje, jak obrovská je problematika s doměřením poplatků za ukládání odpadu na skládku, tato kauza přesahuje rámec našeho města. Neuvádím zde výčet klasické údržby, která je přirozenou součástí každodenní péče o veřejný prostor.
Příjem finančních prostředků je omezený, proto je potřeba velmi dobře zvažovat další provozně ztrátové stavby, které zatěžují městský rozpočet nejen provozní ztrátou, ale také následnou údržbou. Hledáme a vytváříme další zdroje příjmů.
Nejsou to kroky, které lze vidět hned, ale mají systematický vývoj, jehož výsledky se projeví v následných měsících, rocích.
Co by sis přál do nového roku 2020?
Mám neskromné přání. Opravdu bych si přál, abychom se mohli všichni stát týmovými hráči a hráli poctivě v dresu města Čáslav. Myslím, že lze komunikovat a domlouvat se v klidu. Bez agrese a podrazů nacházet společná řešení.
Rozhovor zaznamenala Kamila Ženatá
Zodpovídá: Jakub NovákVytvořeno / změněno: 29.1.2020 / 29.1.2020