Za borůvkovou rodinu vlastně mohou komunisté

Pro Jendu Vosiku je fotbal nejdůležitější na světě.

Důležitější než Masarykův portrét, který tatínek s hrdostí věší na stěnu, a mnohem důležitější než důvody, kvůli kterým se musí rodina odstěhovat z Mostu, daleko od kamarádů.

Dějinné pohyby prvních dnů, týdnů a nakonec i let nové republiky Jendovu rodinu zavedou přes Prahu a Brno až na daleké Podkarpatsko. I tam se však naštěstí hraje fotbal.

Gól Venduly Borůvkové Vendula Borůvková: 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo. Ilus. Vojtěch Šeda, Host, 2018, 248 s.

Znovu opakovat, že loňský rok se nesl ve znamení vydávání textů tak či onak spjatých s osmičkovými výročími, sice už působí trochu jako klišé, nicméně v tomto případě se k němu musíme opět uchýlit.

Pečlivě vypravená a vzhledově velmi atraktivní kniha s názvem 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo totiž vznikla na přímý impulz redaktorky dětské literatury v nakladatelství Host Evy Sedláčkové, právě se záměrem vydat dětskou knihu ke stoletému výročí republiky.

Oslovila proto Vendulu Borůvkovou, šéfredaktorku časopisu 100+1 historie a autorku cestopisné knihy pro děti Annie a Berlepsové (Host, 2014).

Ta se, jak se ostatně můžete dočíst na webových stránkách Hostu, rozhodla k tématu přistoupit prostřednictvím vyprávění o dítěti, pociťujícím zmatení tváří v tvář dějinným zvratům, jimž není schopno beze zbytku porozumět a jež se neslučují s tím, co doposud ve veřejném prostoru platilo za správné.

„Strhlo se to během páté vyučovací hodiny,“ vypráví o 28. říjnu 1918 jedenáctiletý Jenda Vosika, který žije spolu s rodiči a starší sestrou Aničkou v Mostě. Přitom ale nechápe, proč by se měl starat o to, že bylo vyhlášeno samostatné Československo, mnohem více ho zajímá odpolední fotbal s ostatními kluky.

Nerozumí ani tomu, proč s ním jeho kamarád Hans najednou nemůže být v týmu, a už vůbec nerozumí tomu, proč se nakonec musí společně s rodiči odstěhovat do Prahy.

Pro společensky aktivního a národně uvědomělého otce ovšem v Praze cesta nekončí a právě ve chvíli, kdy se Jendovi v Praze přeci jenom docela zalíbí, rodinu přesouvá nejprve na Slovensko a po celkem dobrodružných a vlastně i nebezpečných eskapádách až na Podkarpatskou Rus, kde však trpělivost dochází i Jendově mamince.

Pasáž z Podkarpatska zaslouží ocenit nejen proto, že se s ním v dětské literatuře často nesetkáme, ale také proto, že se zde rozvíjí téma národnostní pestrosti a rozporuplných sociálních podmínek napříč nově utvořenou republikou a zároveň se otevírá otázka osobní odpovědnosti jednotlivce.

Ta se ostatně táhne celým příběhem, je ztělesněna v postavě Jendova tatínka, učitele, během první světové války člena domácího odboje a nadšeného Masarykova podporovatele. Osobním a morálním hodnotám podřizuje život svůj i své rodiny, proti čemuž zejména jeho děti zarytě bojují. Jendův příběh tak nakonec může působit i jako chlapcova křivolaká cesta za porozuměním otci a jeho životním rozhodnutím.

Když promluví barvy Kniha je strukturována podle míst Jendova pobytu, čtyři části tak nesou názvy Most (od října 1918), Praha (od března 1919), Brno (od května 1919) a Podkarpatsko (od června 1919 do jara 1921); každé z míst je zároveň v rámci názvu konkretizováno, takže předznamenává, co bude pro kapitolu klíčové – například Brno je „město, kde ožívají rodinná tajemství“. Jendovo rozhořčení a překvapení nad samozřejmostí, s níž se rodina neustále někam přesouvá, posiluje i barevné provedení. Dvojstránka s názvem nové části je jasně červená, ilustrovaná černou kresbou a opatřená bílým nápisem. Tvoří tak kontrast ke zbytku knihy, kde ilustrace buď jako černobílé skici (na některých místech takřka encyklopedicky) doplňují text, podobně jako několik zařazených dobových fotografií, nebo jsou vyvedené přes celou stranu v barvě s převládajícími tóny hnědé a šedé, což společně s typem oblečení spolehlivě evokuje dobu první republiky. Tyto celostránkové výjevy obvykle zobrazují konkrétní situaci popsanou textem. Ilustrátor Vojtěch Šeda tu v sobě nezapře autora komiksů – v pohybu, postoji i tváři zobrazované postavy dovedně zachycuje její okamžité rozpoložení či emoci. Barvy se také objevují vždy, když je třeba vyzdvihnout nějakou postavu, a zejména když Jenda jako vypravěč uvolní prostor jinému mluvčímu – v tu chvíli je text vyprávění modrý a také připojené náčrtky si na rozdíl od zbytku textu zachovávají barvy.

Pohledem koho? Rozhodnutí dát na několika málo stranách prostor i jiným vypravěčům autorce slouží jako užitečný způsob, jak postihnout národní a myšlenkovou rozrůzněnost nové republiky. Mluvčí, kteří Jendu střídají, jsou jeho vrstevníci, někdy trochu starší, ale stále ještě děti.

Novou perspektivu tak přináší pohled Jendova německého kamaráda Hanse, ruského spolužáka Ivana Zajceva, židovské dívky Ley nebo zhruba stejně starého Jaroslava, chlapce ze skupiny přesvědčených komunistů operujících na slovenském nádraží, kde se Jenda dostane do potíží.

Ukazuje se tak mnohost názorů, národností i sociálních prostředí, z nichž byla nová republika upředená, což je téma pro dospělé čtenáře často stejně těžko uchopitelné jako pro ty dětské.

Podíváme-li se na českou produkci literatury pro děti a mládež, lze myslím konstatovat, že knihy zabývající se českou historií obecně hledají dobrý a napínavý příběh.

Snad to souvisí s rozmachem románů, které ukazují individuální příběh na pozadí velkých dějin (a které v novém tisíciletí českou literaturu výrazně zabydlují), podstatné ale je, že zde existuje snaha vytvářet mosty mezi lidmi a dětmi tenkrát a teď.

To je ostatně jedna z myšlenek Transportu za věčnost Františka Tichého, totiž že postavy z minulosti jsou nám blízké a podobné a „jediné, čím se od nich lišíme, je, že jsme se narodili do šťastnějších časů“.

Zároveň zde tento titul neuvádím náhodou, ocenění Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež, jež si letos za svůj počin 1918 Vendula Borůvková odnesla, totiž v loňském roce získal právě František Tichý. Dvakrát za sebou tak porota zvolila titul vztahující se k české minulosti.

Obě knihy sázejí na uvěřitelného vyprávějícího hrdinu, ale s historickým materiálem nakládají různě. František Tichý své postupy a ověřitelná fakta vysvětluje v informačně nabitém doslovu a vysvětlivkách na konci knihy, a v románu nechává promlouvat sugestivní a napínavý příběh.

Vendula Borůvková vsadila na jiný přístup, a to encyklopedické vysvětlivky po okrajích stran, které do četby mohou, ale nemusí být zapojeny.

Rozdíl najdeme i v pojetí postav – František Tichý prostřednictvím mladého vypravěče upozorňuje na životní cestu chlapce, který zahynul v koncentračním táboře a jehož osobnost mohl rekonstruovat na základě dochovaných deníkových zápisků, zatímco Vendula Borůvková uvedla, že navzdory hodinám stráveným v knihovně a nad studijními materiály žádný konkrétní osud nepoužila ani k němu neodkazuje (jakkoliv reálné postavy, jako například Tomáš Garrigue Masaryk nebo Nataša Gollová, jsou přímou součástí příběhu). Soustředění se na zážitky zdánlivě obyčejného kluka je nicméně oběma titulům společné a spojuje je i s Cílovníky Evy Papouškové. Je to rozhodně nadějná cesta, jak aktivizovat dětskou pozornost a zájem o další informace z české historie. Jako u všech podobných titulů se ovšem vtírá otázka, zda bude dětský příběh v knize 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo – která svým uspořádáním, výpravou i neoddiskutovatelnou záslužností jistě nadchne nejednoho rodiče – dostatečně napínavý a přitažlivý, aby to opravdu dokázal. Vyprávění, rozparcelované na čtyři celky, totiž místy ztrácí gradaci, jakkoliv dílčí pasáže z brněnského podzemí nebo slovenského nádraží jsou dobrodružné a napínavé víc než dost.

Budete mít zájem:  Alternativy pečiva: jsou rýžové chlebíčky a knäckebroty zdravé?

© Kamila Klímová

  • Ohodnoťte knihu
  • 0%
  • Hlasovalo 50 čtenářů.

Vložit nový příspěvek do diskuse

Socialismus a komunismus: styčné body a rozdíly

Kořeny socialismu a komunismu jsou identické. Oba proudy byly součástí – jakýmisi dvěma frakcemi – jednoho socialistického hnutí, jež se v moderní podobě zformovalo před přibližně 160-220 lety.

Toto hnutí mělo za to, že celá dosavadní lidská společnost je radikálně nespravedlivá, neboť měla jeden zásadní systémový defekt: existovala v ní instituce soukromého vlastnictví, jež je fundamentálně nespravedlivá, neboť nutně vede k vykořisťování člověka člověkem.

Jako lék na tuto nespravedlnost socialistické hnutí ve svých počátcích předepisovalo státní, společenské, kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, bohatství či majetku. Nestátní, soukromé, individuální vlastnictví bylo vnímáno jako zdroj a příčina nespravedlnosti.

Socialismus

Socialistické hnutí mělo vlastně dva cíle: jednak státní zajištěnost blahobytu založenou na přesvědčení, že ke spravedlivému státu nutně patří přímá státní odpovědnost za materiální blahobyt všech členů společnosti.

A za druhé, státní odstraňování materiální a společenské nerovnosti, jakož i zavádění rovnosti prostřednictvím donucovací státní moci a restrikcí či destrukcí osobních svobod (rovnost totiž sama od sebe ve společnosti nikdy nevznikne; aby existovala, musí být státem společnosti vnucována).

Tento cíl vycházel z přesvědčení, že jakákoli společenská nerovnost je nespravedlivá. Proto je podle socialistů rovnost před zákonem (stejné a rovné zákony pro všechny), jež je se svobodou jednotlivců slučitelná a umožňuje výsledné, materiální nerovnosti, nedostatečná či přímo škodlivá.

Místo ní je prý nezbytné státní mocí přímo usilovat o výslednou, materiální rovnost, jež ale sama o sobě ve společnosti nikdy spontánně nevznikne, neboť lidé jsou různí, nestejní a neidentičtí. Výsledná rovnost musí ve společnosti dosahovat stát omezením lidské svobody.

Rozdíly mezi příštími socialisty (či sociálními demokraty) a komunisty se v teoretických úvahách objevovaly již ve druhé polovině devatenáctého století. Rozštěpení socialistického hnutí na socialisty (sociální demokraty) a komunisty se odehrálo v roce 1903 na 3.

sjezdu Ruské sociálnědemokratické dělnické strany, jenž sice začal v Bruselu, ale na „doporučení“ belgické policie byl ukončen v Londýně. Na tomto sjezdu se ruská sociální demokracie rozdělila na většinovou, bolševickou frakci vedenou Leninem a na menšinovou, menševickou frakci vedenou profesorem Martovem.

Z bolševiků se později stali komunisté; menševici byli regulérními sociálními demokraty.

Socialisté (sociální demokraté) postupně rezignovali na svůj záměr znárodnit veškeré soukromé vlastnictví (tzv. výrobní prostředky jako těžký průmysl či banky), neboť empirická zkušenost je naučila – vlastně přesvědčila -, že státní vlastnictví je neefektivní v tom smyslu, že neprodukuje bohatství, resp.

neprodukuje ho tolik jako soukromé vlastnictví, a tudíž socialističtí politici nemají co (či tolik toho) přerozdělovat.

Proto socialisté postupně na znárodňování a přímé státní řízení ekonomiky rezignovali (i když socialistický prezident Francie Mitterand pozval do vlády komunisty a znárodňoval průmysl ještě i v osmdesátých letech dvacátého století).

Socialismus se dnes z výše uvedených důvodů soustřeďuje především na vysoké zdanění a následné přerozdělování bohatství socialistickými politiky (aby byli na oplátku od recipientů státních dávek znovuzvoleni).

Dále omezuje osobní svobody za účelem vnucování rovnostářského ideálu společnosti – a to nejen pokud jde o ekonomickou oblast, ale i o oblast společenskou (levicovými restrikcemi tradiční svobody projevu, smlouvy a sdružování za účelem rovnostářského ideálu jsou tzv. antidiskriminační zákony).

Komunismus: v čem se odlišuje

Komunismus představuje koherentní a ve dvacátém století – ke škodě miliónů lidských bytostí a jejich životů – i vyzkoušenou politickou teorii a praxi, jež usiluje o totalitní, totální státní moc; monopol na donucovací moc státu nad celou společností, jeho získání a udržení za každou cenu a jakýmikoli prostředky.

Komunismus s sebou samozřejmě nese odmítnutí demokracie, tj. odmítnutí připustit zpochybnění své (komunistické) moci ve svobodných a demokratických volbách.

Komunismus rovněž znamená odmítnutí všech liberálních či tradičních svobod, jakými jsou svoboda projevu, tisku, slova, náboženská svoboda, svoboda sdružování či svoboda vlastnit soukromý majetek.

Sociální demokracie plně akceptovala ideál i praxi demokracie (princip, že vlády, resp.

parlamenty mají vzejít z voleb a opírat se při výkonu své moci o souhlas většiny ovládaných), jakož i některé liberální a tradiční svobody, hlavně ty občanské (svobody slova, tisku, náboženství, projevu, smýšlení atd.).

Sociální demokraté rovněž akceptují, že pokud voliči ve volbách odmítnou jejich program, změny, které zavedli, mohou být reverzibilní (socialisté nejdříve znárodnili, pak prohráli volby a předali moc opozici, i když věděli, že nastane privatizace).

Markantní rozdíl mezi socialisty (sociálními demokraty) a komunisty se tedy týká sporu totalitarismus versus antitotalitarismus. Socialisté jakožto antitotalitáři jsou – či by měli být – antikomunisté. Jsou demokraty především a socialisty až v druhé řadě.

Proto zadržování totalitarismu – jak totalitarismu nacionálně socialistického (nacismu), tak i totalitarismu internacionálně socialistického (komunismu) -, by pro ně mělo být přirozené.

A nutno poctivě říci, že vskutku mnozí socialisté či sociální demokraté byli důslednými a efektivními antitotalitáři, což ve druhé polovině dvacátého století znamenalo být antikomunisty.

Jako příklady lze uvést takové osoby jako Wenzel Jaksch (náš český sudetský Němec, odpůrce nacismu a po válce komunismu), Kurt Schumacher (zakladatel západoněmecké poválečné Socialistické strany), Harry Truman (doma sociální demagog, v zahraničí odpovědný státník, zakladatel NATO a představitel politiky zadržování komunistické expanze), jeho ministr zahraničí a hlavní tvůrce jeho zahraniční politiky Dean Acheson, britský poválečný labouristický premiér Clement Attlee (který byl již ministrem v Churchillově válečném protinacistickém kabinetu), jeho ministr zahraničí Ernest Bevin, nebo dokonce největší a neslavnější britský antitotalitní intelektuál, George Orwell, sociální demokrat, leč nesmlouvavý kritik totalitarismu. Dále například belgický premiér Paul-Henri Spaak, později generální tajemník NATO, ve Francii Jacques Soustelle (před válkou socialista, za války s de Gaullem v hnutí Svobodná Francie, po válce gaullista a odpůrce předání Alžíru teroristům z FLN). Správné je zmínit i příkladu mocných a vlivných odborových bossů v USA, kteří byli, pokud jde o domácí politiku, socialisty, ale zároveň v zahraniční politice přesvědčenými antikomunisty a studenoválečníky – například George Meany, šéf AFL-CIO, a jeho nástupce Lane Kirkland, který v době, kdy by nejeden big businessman rád uhandloval nějaký ten špinavý kšeft se Sověty, podporoval Reaganovu zahraniční politiku a poskytoval pomoc polským antikomunistickým dělníkům v odborovém svazu Solidarita.

Nepřátelé jen napravo

Bylo by krásné a ideální, kdybychom u tohoto mohli skončit a konstatovat, že sociální demokraté jsou demokraty především a socialisty až v druhé řadě. Že jsou – jako demokraté – důslednými antitotalitáři a tedy i antikomunisty. Že lidé z demokratické pravice – jako demokraté – jim budou bližší než totalitní komunisté.

Je tady však jedno velké „ale“. Častokrát v dějinách totiž socialisté přijali za svůj princip z Francie z dob lidové fronty ve třicátých letech dvacátého století: pas d'ennemi a gauche – nalevo již žádní nepřátelé, všichni nepřátelé jen napravo.

Totalitní komunisté nalevo nejsou nepřátelé, jsou jimi všichni napravo, tedy i demokratická pravice.

Jak si tento postoj, který vedl k aliancím socialistů s komunisty či k mimořádné toleranci socialistů vůči komunistům, v důsledku čehož komunisté častokrát využívali a manipulovali socialisty pro své cíle, vůbec vysvětlit? Nabízím vysvětlení, které podal Frank S.

Budete mít zájem:  Léčba Aftů V Puse?

Meyer (1909-72), v letech 1931-1945 americký komunista, který se vzápětí stal exkomunistou a antikomunistou a od padesátých let dvacátého století byl až do své smrti jedním z hlavních myslitelů americké konzervativní pravice (americký termín „liberalismus“, jenž v USA označuje levici, tedy ekvivalent evropské sociální demokracie, v následujících citátech překládám jako „demokratická levice“).

„Současná demokratická levice je s komunismem zajedno v tom nejzásadnějším bodě – v přesvědčení, že socialismus je nezbytný a žádoucí. Domnívá se, že všechny zděděné hodnoty – teologické, filozofické, politické – postrádají skutečnou ctnost či autoritu.

Proto mezi ní a komunismem neexistují žádné nesmiřitelné rozdíly; existují mezi nimi pouze rozdíly ohledně metod a prostředků.

Ve světle těchto charakteristik jejich ideologie je zřejmé, že demokratická levice je nezpůsobilá vést svobodnou společnost a vnitřně neschopná nabídnout opravdový odpor vůči komunistické ofenzivě.“

„Neschopnost levicové mysli pochopit komunismus v celé jeho hrůze je zásadní tragickou příčinou devastujícího ústupu Spojených států a Západu před komunismem. Důvody, proč je tomu tak – proč levicoví liberálové a sociální demokraté nejsou s to vést boj proti komunismu -, není nutné dlouho hledat. Uvažme pouze některé.

Levicová odevzdanost pozitivismu ničí víru v transcendentní hodnoty, na nichž stojí západní civilizace.

Levicová odevzdanost relativismu podkopává základy oné loajality k západním hodnotám – loajality až za hrob -, jež je nezbytná, máme-li v pochmurných podmínkách moderní technologie čelit realitě útoku komunismu, aniž bychom couvali, aniž bychom si namlouvali, že to, co před námi je, tam vlastně není.

Levicová odevzdanost kolektivismu a sociálnímu inženýrství, prioritě ‚společnosti' a státu před svobodou jednotlivce, vede k hluboce zakořeněnému pocitu, že – jakkoli zavrženíhodné jsou jejich metody, jakkoli hrozivá je jejich Schrecklichkeit – komunisté jsou vlastně ve svém vnitřku černými ovcemi naší vlastní rodiny, tedy bratry. Jak přirozeně se z levicových předpokladů odvíjí appeasement, tak přirozeně se z konzervativních principů odvíjí antikomunismus.“

Máme-li shrnout, socialisté (sociální demokraté) a komunisté sdílejí stejné cíle – socialismus, státní řízení společnosti, odpor ke svobodnému trhu a svobodnému vývoji.

Sdílejí stejný odpor k tradici, tradiční podobě společnosti a zděděným hodnotám a rozdíl mezi nimi je jen rozdílem v prostředcích (komunisté jsou netrpěliví, unáhlení, radikální a poněkud násilní socialisté; černé ovce rodiny, ale vlastně bratři).

Proto jsou socialisté, sociální demokraté a lidé z demokratické levice obecně neschopni, nezpůsobilí vést a bránit svobodnou společnost proti komunismu. Nejsou schopni v praxi nabídnout efektivní odpor proti komunistické snaze o ovládnutí jak sociální demokracie, levice celé, vlastní země, tak i celého světa.

Za příklady těchto socialistů, sociálních demokratů či levicových liberálů nám mohou sloužit Juan Negrín (za občanské války ve Španělsku premiér republikánského tábora, jenž nečinně přihlížel, jak Stalinova NKVD vraždí příslušníky nekomunistické levice – anarchisty, trockisty -, v důsledku čehož by Frankův neúspěch znamenal nikoli uhájení demokratické republiky, nýbrž ustavení stalinského, komunistického režimu), u nás doma Zdeněk Fierlinger či Edvard Beneš, v Americe Henry Wallace (v letech 1941-45 viceprezident USA, po válce odpůrce Trumanovy politiky zadržování sovětské expanze; v roce 1948 kandidoval na prezidenta USA za Pokrokovou stranu s programem amerického odzbrojení a předání tajemství atomové bomby Stalinovi). V Indonésii to byl prezident Sukarno (zakladatel státu, velice přátelský vůči komunistům, jimiž byli pročínští maoisté, kteří v roce 1965 zorganizovali převrat; ten byl sice potlačen, ale nikoli díky Sukarnovi), na Západě celá generace bouřících se studentů v roce 1968, jež viděla jen negativa Západu, ale ani jedno negativum komunistického systému (zasloužila se o to, že Jižní Vietnam byl opuštěn a následně podroben svému severnímu totalitnímu komunistickému sousedovi). Kandidátem této mládeže na prezidenta USA byl v roce 1972 senátor George McGovern, jenž kandidoval s neoizolacionistickým programem „Come Home, America!“ Požadoval stažení všech amerických jednotek ze zahraničí, přičemž důsledkem by byl konec svobodných společností v západní Evropě a ve východní Asii. Dále Salvador Allende, jakási chilská obdoba Juana Negrína; spolupracoval s komunisty, dostával se do jejich vleku, v důsledku čehož toleroval svévolná zabírání soukromého majetku a jiné protiústavní aktivity (za porušování ústavy byl sesazen Kongresem a svržen armádou). V Evropě to byl švédský premiér Olof Palme, vždy kritický vůči Americe a nikdy vůči Sovětskému svazu; Michael Foot, leader britské Labour Party na počátku osmdesátých let dvacátého století, požadující jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie. Nejtragičtějším případem byl asi Maurice Bishop, těžko říci, zda radikální socialista nebo umírněný komunista, jenž vládl na Grenadě od roku 1979, až byl svými radikální komunistickými soudruhy v roce 1983, spolu se svou těhotnou družkou, zavražděn. Následně celé šílenství ukončila americká invaze prezidenta Reagana, jež Grenadu od komunismu osvobodila.

Co z toho všeho vyplývá pro nás, kteří socialisty ani komunisty nejsme? Rozhodnutí o tom, zda socialisté a sociální demokraté budou demokraty především a socialisty až v druhé řadě, anebo zda budou – v leninském smyslu – užitečnými idioty komunistů, spočívá na nich samotných. Oni se musí rozhodnout.

Na základě historické zkušenosti z dvacátého století, pokud jde o jejich rozhodování, však musíme říci, že příliš mnoho důvodů k optimismu nemáme, spíše naopak. Doufejme, že naši přátelé z demokratické levice se příště budou rozhodovat už jen správně.

Bylo by to lepší pro nás, pro zemi a v neposlední řadě i pro ně samotné.

Text je redakčně upravenou verzí úvodního příspěvku, jenž byl přednesen na semináři CDK „Dusivé obětí: spolupráce komunistů a sociálních demokratů“ 12. dubna 2006 v Praze.

Zoo v Ostravě oznámilo nového ředitele. Jiří Novák začínal jako ošetřovatel

Tisková zpráva

Dlouholetý ředitel ostravské zoo Petr Čolas bohužel zemřel v srpnu 2020. Na jeho místo nastoupí Jiří Novák, který zde začínal jako ošetřovatel, poté pracoval jako zoolog a zástupce ředitele. 

Jiří Novák, nový ředitel ZOO Ostrava. | Foto: magistrát města Ostravy

„Jsem přesvědčena o tom, že se nám podařilo najít odborníka, který naváže na skvělou práci předchozího pana ředitele Petra Čolase, a dále bude zvyšovat renomé ostravské zoo. Vybraný uchazeč vzešel z výběrového řízení s jednomyslným rozhodnutím poroty.

Nový ředitel zaujal komisi vizí jejího dalšího rozvoje nejen na poli ochranářském a botanickém, ale také v oblasti lidských zdrojů a návrhu opatření v souvislosti se současným nouzovým stavem,“ uvedla resortní náměstkyně primátora Kateřina Šebestová.

A kdo jím nakonec je? Vítězem dvoukolového výběrového řízení se stal padesátiletý Jiří Novák, současný vedoucí zoologického oddělení, který v příspěvkové organizaci města pracuje od roku 1998. Do funkce nastupuje 1. dubna.

Přečíst článek ›

Výběrové řízení bylo dvoukolové. Přihlášky zájemci odevzdávali do 26. února. V prvním kole posoudila komise šest přihlášek a do druhého kola pozvala čtyři uchazeče, kteří splnili podmínky. V něm prezentovali vlastní vizi fungování a rozvoje organizace.

Vypracovány byly také jejich psychologické profily. Výběrová komise byla devítičlenná, předsedal jí ostravský primátor Tomáš Macura.

Z celkového počtu bylo pět odborníků, a to zástupců Unie českých a slovenských zoologických zahrad, Ministerstva životního prostředí a Krajské veterinární správy.

„Jako prezident unie se těším na spolupráci s ostravskou zoo a jejím novým ředitelem. Jako ředitel košické zoo chci vyzvednout letitou spolupráci s místní zoologickou zahradou, která je pro nás důležitým partnerem.

Nového ředitele považuji za velkého odborníka se zkušenostmi od nás i ze zahraničí, který může ostravskou zoo posunout zase o něco dál.

Ocenit bych chtěl také průběh výběrového řízení, jehož realizaci považuji za velmi profesionální,“ uvedl Erich Kočner, prezident unie a ředitel Zoo Košice.

Budete mít zájem:  Jak spolu souvisí sex a alkohol?

Přečíst článek ›

K TÉMATU

Jiří Novák se narodil 7. prosince 1970. Vystudoval pedagogickou fakultu Ostravské univerzity a vzdělání v oblasti biologie si rozšířil na přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

V ostravské zoo pracoval nejdříve jako ošetřovatel cizokrajných zvířat, následně jako zoolog, který zodpovídal za chod části zoo se šelmami, malými savci, ptáky, plazy a dalšími zvířaty. V roce 2008 se stal vedoucím zoologického oddělení, kde vedl 60 zaměstnanců.

Vytvořil jednotnou koncepci a strategii chovu zvířat, zajistil významný nárůst počtu druhů i počtu zvířat. V roce 2014 se stal druhým statutárním zástupcem ředitele.

Je koordinátorem odborné komise pro malé kočkovité šelmy v rámci Unie českých a slovenských zoo, členem dalších odborných komisí i lektorem kurzů chovatel a ošetřovatel zvířat akreditovaných Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy. Věnuje se také odborně-popularizační činnosti. Spolupracuje se zoologickými zahradami, záchrannými centry i univerzitami a přírodovědnými muzei.

Přečíst článek ›

Na post ředitele bylo požadováno vysokoškolské vzdělání s minimálně pětiletou praxí na vedoucí pozici v prostředí zoologických zahrad nebo ochrany přírody.

Vyžadovány byly vysoké znalosti v oblasti práce se zvířaty, welfare, ochrany druhů a životního prostředí, a dále manažerské, organizační, komunikační a prezentační schopnosti.

Spolu s přihláškou uchazeči doložili životopis, svou koncepci rozvoje zoo, doklad o vzdělání a výpis z rejstříku trestů.

Zesnulý ředitel Petr Čolas řídil ostravskou zoo šestnáct let, přičemž v organizaci pracoval již od roku 1990 na různých pozicích. Patřil k nejuznávanějším světovým odborníkům, který zapojil ostravskou zoo do celosvětových programů záchranného chovu zvířat. Byl propagátorem jednotné chovatelské a ochranářské strategie moderních zoologických zahrad.

V ostravské zoo prosadil modernizaci pavilonů, které nyní odpovídají nejpřísnějším světovým standardům chovu zvířat.

Za jeho působení ve funkci ředitele se ostravská zoo proměnila v jednu z největších atrakcí regionu, zařadila se jednoznačně k nejnavštěvovanějším turistickým cílům České republiky, stala se místem odpočinku i poučení a vítaným cílem pro pravidelné procházky pro mnoho Ostravanů, zejména pro rodiny s dětmi.

Investujte do svého zdraví. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.

23.3.2021

Volkswagen Golf první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, koupeno v CZ Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Land Rover Range Rover Sport první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Ford Focus první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Rapid servisní knížka, koupeno v CZ Ford Mustang první majitel, servisní knížka, nehavarované + PRODAT AUTO

Babiš se zlobí, Blatnému napsal kvůli testům do škol vytýkací dopis. Výhrady mají i hygieny

Druhý pokus má Česko na centrální nákup antigenních testů pro školáky. První nákup, který zajišťovalo ministerstvo vnitra, skončil tvrdou kritikou.

Na resort Jana Hamáčka (ČSSD) se snesla poté, co zakázku za 3,6 milionů korun vysoutěžila pochybná společnost, která navíc nesplnila podmínky zadání.

Ale neodneslo to jen vnitro, ministru zdravotnictví Janu Blatnému (za ANO) podle zjištění Seznam Zpráv napsal vytýkací dopis premiér Andrej Babiš (ANO). Druhý nákup testů, které jsou podmínkou pro návrat dětí do škol, zajišťuje Státní správa hmotných rezerv (SSHR).

Šéf zdravotnictví obdržel dopis i od krajských hygien, které si Blatnému stěžují podle webu iDnes.cz na skutečnost, že dodnes neznají důvody odvolání bývalé hlavní hygieničky Jarmily Rážové. Tu v pátek nahradila dosavadní ředitelka moravskoslezské krajské hygienické stanice Pavla Svrčinová. Úřad má vést dočasně.

  • Blatný se dlouhodobě od oznámení výměny na postu hlavní hygieničky opakovaně odmítá vyjádřit, co jej ke změně v čele hygien vedlo.
  • Je to něco, co se nějakým způsobem děje,“ komentoval stroze Blatný na jednom z brífinků a odmítl spekulace o tom, že by v jeho rozhodnutí mohly hrát roli osobní antipatie.

Naštvaní hygienici se odvolávají na služební zákon

„Nemůžeme tedy souhlasit s tím, že činnost hlavní hygieničky byla nedostatečná; není to pravda a nejsou pro to podle našeho názoru žádná relevantní data.

Dosud není hygienické obci ani znám zákonný důvod, na základě kterého by měla být hlavní hygienička vládou odvolána,“ stojí v dopisu hygien.

Pod textem jsou podepsaní například pražská ředitelka Zdeňka Jágrová, ředitel KHS Jihomoravského kraje David Křivánek, Lenka Petráková za hygienu Karlovarského kraje či šéf plzeňské hygienické stanice Michal Bartoš.

Odkazují se přitom na služební zákon, podle kterého musí být odvolání státního úředníka v každém případě odůvodněné.

„Je smutné, že namísto uznání odbornosti a množství odvedené práce, které bylo v případě hlavní hygieničky v loňském roce skutečně enormní, je nyní z našeho pohledu opět pošlapán zákon o státní službě v očekávání lepších zítřků, které mohou jen stěží rychle nastat. Jsme přesvědčeni, že není správné, aby bylo se státními úředníky, kterými hygienici jsou, takto zacházeno,“ pokračují šéfové hygien napříč republikou.

Babiš se zlobí na Blatného, ministr couvá

Šéf státních hmotných rezerv Pavel Švagr, který má na starost nákup testů pro školy, dosud neví, jaké testy nakoupit a od jakých firem. A s tím není spokojený ani Babiš.

Jeví se mi, že ministerstvo zdravotnictví pod vaším vedením rezignovalo na řádný výkon funkce tohoto resortu,“ píše premiér ve vytýkacím dopisu Blatnému. Švagrovi totiž jeho ministerstvo zkomplikovalo situaci tím, že před samotným nákupem požaduje atest citlivosti testů.

To se ale týká jen čtyř z pěti milionů požadovaných testů. Milion, který by měl dorazit dříve, mají státní hmotné rezervy nakoupit podle stejných specifikací jako v případě minulého nákupu – má jít tedy o testy s odběrem z přední části nosu.

Na páteční tiskové konferenci ministr Blatný uvedl, že dále nebude jeho resort do průběhu nákupu SSHR zasahovat. Stále je tu však požadavek na ověření citlivosti testů. Ten nákup nepochybně protáhne, a to se nelíbí právě Babišovi.

Blatný: Dostanete seznam na výběr

„Tento přístup považuji za zcela alibistický, který vlastně nepřispěl k tomu, aby SSHR mohla efektivně a rychle nakoupit antigenní testy podle požadavků vlády, a navíc nerozumím tomu, proč v každém jednotlivém případě jedná ministerstvo zdravotnictví rozdílně,“ píše Blatnému premiér. Přidal také domněnku, že by citlivost testů ministerstvo zdravotnictví mělo posuzovat už ve chvíli, kdy udílí výjimku pro antigenní testy určené pro samotestování.

Světlo do toho, jak to s nákupem testů nakonec bude, nakonec vnesl sám šéf SSHR Pavel Švagr. „V tuto chvíli čekáme na zúžení seznamu vhodných testů. Doufám, že ho ministerstvo zdravotnictví pošle co nejrychleji, abychom mohli oslovit jejich distributory,“ napsal Seznam Zprávám.

Přípravu seznamu na pátečník brífinku potvrdil i ministr Blatný. Podle Švagra by se mělo jednat jen o jedinou zakázku na pět milionů testů a nikoli zakázku dvojí ve formátu 1 ku 4 milionům.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector