Trasa začíná u Vlašského dvora v srdci Kutné Hory. Zaparkovat je možné o víkendech zdarma například vedle kostela sv. Jakuba nebo na parkovišti Na valech, které je asi o 500 metrů výše (zdarma po celý týden).
U Vlašského dvora se napojíme na červenou turistickou značku a parkem pod ním sbíháme k říčce Vrchlici.
Následující zhruba 4 kilometry nám bude říčka dělat průvodce, přebíháme mostek a proti jejímu proudu se vydáváme pryč z centra města.
V létě je tato cesta běžci i chodci velice vyhledávána – snad kvůli krásnému a neobvyklému pohledu na Jezuitskou kolej a Chrám svaté Barbory. Než mineme město úplně, čeká nás ještě jeden přeběh mostu tak, abychom měli Vrchlici po levé ruce. Rozcestí V hutích ukáže pro jistotu správný směr a můžeme přidat v tempu.
 Délka trasy: 14 kmNenáročná trasa, které ovšem není vhodná pro kočárky. Obzvlášť v zimním období doporučujeme trailové boty. |
Cesta je odtud značena také jako naučná Stříbrná hornická stezka. Tato část trasy je poměrně rychlá, ale po trochu rozbitém asfaltu. Když asfaltka skončí, můžeme se zase trochu rozhlédnout po okolí.
Zurčící říčka Vrchlice se příjemně klikatí kolem několika mlýnů a starých stříbrných štol. Štoly jsou dnes už nepřístupné a popravdě v běhu nejsou moc viditelné. Mlýny ale poznáte hned. První je Vrbův mlýn, pak Denemarkův, známý také jako Těšitelův mlýn.
Tato poetická stavba byla postavena v 15. století a později barokně přestavěna.
Následuje ještě Spálený mlýn a zřícenina Cimburk. Krásný výběh podél skal až k vrchlickým vodopádům vám skutečně učaruje. Ten, kdo by tady zabloudil, se nemusí bát, pěšiny ho vždy dovedou kolem rozpadlých stavení až pod hráz Velkého rybníka, kde se lze zase napojit na červenou turistickou.
Tím, jak se říčka rozlévá, meandruje a šumí, se údajně v tomto údolí nechal okouzlit Emil Frída, nám známý jako Jaroslav Vrchlický. Emil byl prý tak omámen, že si z toho až změnil jméno. S jeho podobiznou se setkáme skoro na konci naší trasy. První část běhu zakončujeme na hrázi tzv. „Velasu“, tedy Velkého rybníka.
 Každý měsíc vám představíme jednu trasu, která podle nás stojí zato. Pokud na ni vyrazíte, najdete na ní samolepku Rungo.cz. Nebude nijak schovaná, naopak byste ji měli najít na první pohled. Například na této trase je nalepena na informační ceduli na začátku obce Bylany. Když se u ní vyfotíte a fotku nám pošlete s kontaktem na vás (adresou) na e-mail [email protected], můžete být po skončení měsíce vylosováni a získat parádní běžeckou čepici.Pokud by se vám podařilo projít všech 12 tras, které v průběhu roku představíme (a nechcete-li se účastnit každoměsíční výzvy, máte na to celý rok, takže klidně můžete projít všech 12 tras až v červenci příštího roku), dostanete od nás automaticky originálni předmět z dílny Rungo, který bude vytvořen jen pro tuhle akci. Trasu rozhodně není nutné běhat, nejde o závod a čas nehraje roli. Užijte si krásu okolní přírody třeba pohodovou procházkou. |
Chvíle pro krátkou pauzu, občerstvení a hurá dál… Velmi úzkou cestičkou se propleteme podél břehu rybníka a blízké chatové osady až na rozcestí, kde se dáme vpravo po modré do mírného kopce.
Je to vlastně první malé stoupání od Vrchlice. Modrá turistická stezka vede loukami, ze kterých je opět vidět v dáli svatá Barbora.
Proběhneme malou vesničkou Bylany, u které se našly archeologické nálezy neolitické kultury.
Na rozcestí Škvárovna si dopřejeme nepovinnou odbočku a sledujeme žluté a zelené turistické značení po asfaltce vlevo. Tam, kde se značky rozcházejí, pokračujeme rovně podél strouhy mezi loukou a polem směrem ke krásné studánce sv. Vojtěcha. Vodu jsem nepil, ale na osvěžení obličeje byla výborná.
Zpět od studánky se dáme stejnou cestou až na rozcestí Škvárovna a pokračujeme ještě chvilku po asfaltu po žluté převážně listnatými lesy. Tady je dobré velmi pozorně sledovat značení, jelikož místní tu vyšlapali bezpočet zkratek a odboček. Cesta vede nahoru dolů a pro běh v přírodě je to opravdu lahůdka.
Klikaticemi se dostaneme až k silnici, kde na nás zpoza stromů vykoukne až mystický zapomenutý kostelík Nejsvětější trojice. Dáme se vlevo a kousek po asfaltce z kopce běžíme, co nám nohy stačí. Tady je dobré opět sledovat žlutou značku, protože se po chvíli vrhá vpravo do lesa.
Seběhem se dostaneme až na známé rozcestí V hutích, kde jsme dnes již byli. Po červené běžíme směr Kutná Hora – Palackého náměstí, ale jen k mostu, tam se dáme vlevo a ulicí Táborskou pokračujeme do táhlého kopce až ke Chrámu sv. Barbory.
Parčík okolo chrámu dovoluje běžecký rozlet a vychutnání si té architektonické krásy.
Výlet se pomalu chýlí ke konci, za Barborou vyběhneme po několika schodech na střechu kaple božího těla. Odsud je krásně vidět údolí říčky Vrchlice a reliéf známého spisovatele (kolem kterého jsme běželi, aniž bychom ho zahlédli). Také je možno se pokochat výhledem na „kutnohorský Karlův most“ před Jezuitskou kolejí.
Přeběhem kolem Jezuitů (dnes Galerie Středočeského kraje) se dostaneme do malých uliček kutnohorských. Pokud budete sledovat věž kostela před vámi, pak jistě doběhnete zdárně do cíle k Vlašskému dvoru.
Krk po necelých 14 kilometrech zaručeně pohladí teplá medovina v restauraci V Ruthardce (hned vedle kostela) nebo dačická dvanáctka v restauraci Dačický.
Cesta je tak ze 70 procent po pěšinách a zpevněných cestách, zbytek po asfaltu a kousek v centru po žulových kostkách. Spíše než silniční boty doporučuji crossové. Já trasu absolvoval v silničkách, ale při sebězích v lese to zvlášť teď na podzim pěkně klouže.
| Máte i vy tip na zajímavou trasu ve svém okolí, kterou byste rádi představili ostatním? Napište nám o ní na [email protected] a do předmětu napište Tip na trasu. Pečlivě vybereme ty nejlepší, které následně navštívíme a proběhneme nejlépe s vámi nebo podle vašich instrukcí, abychom je mohli také zařadit do našeho seriálu. Měla by být dlouhá zhruba 5 až 15 kilometrů, dobře značená a nabídnout něco, co opravdu stojí za návštěvu, nejlépe v přírodě. |
Kam turistická značka nevede
Skalních útvarů pojmenovaných Dračí skála najdete po Česku několik – například v Českém ráji, Lužických či v Krušných horách. Jedna méně známá Dračí skála se skrývá v hluboké lesní rokli poblíž Kutné hory.
Při jednom letním výletu mne nohy zanesly a turistické značky zavedly po Vrchlického cestě z Kutné Hory až k rybníku zvanému Velký, který zde vznikl již ve středověku. Tehdy se jmenoval Dolní královský a sloužil jako zásobárna vody pro pohon strojů v kutnohorských dolech.
V roce 1850 byl upraven tak, aby zajišťoval přívaly vod pro kutnohorské vodní mlýny, kterých bylo v údolí říčky Vrchlice požehnaně. Dnes svému účelu neslouží ani jeden, několik jich chátrá, pár jich je obydleno a z vícera zbyly jen holé zdi – romantické ruiny. O pár kilometrů výše proti proudu Vrchlice býval druhý rybník zvaný Horní královský.
V jeho místě se dnes rozlévají vody přehradní nádrže Vrchlice.
Velký rybník je příjemným odpočinkovým místem s možností koupání, cachtání se a plavení na loďkách, prámech či gumových kajakách. Navíc jeho srázné kamenité břehy přímo vystupující z hladiny, dva vodopády u jeho výpustí i příjemná restaurace dávají tomuto místu pohodovou atmosféru.
 |
 |
K rybníku se docházejí koupat osadníci z přilehlých chatových osad, stavují se zde občerstvit na zahrádce restaurace turisté, takže chvílemi je tady docela rušno.
Zdálo by se, že zde atraktivní turistická stezka končí a dál už jen vede cesta do městyse Malešov. To je sice pravda, ale je zde ještě jeden cíl a to český technický unikát, skrývající se v lesní rokli o kilometřík dále.
Turistickou značku k němu zde však nenajdete, ale stačí se optat v restauraci…
 |
 |
Nad tokem říčky Vrchlice se tyčí, v jinak zalesněných úbočích rokle, několik příkrých kamenných stěn s věžemi, na vrcholu zakončených bizarním tvarem, ne nepodobným dračí hlavě či obrovitému zobáku. Snad podle nich lidé tuto končinu tak kdysi nazvali; skály na ně museli působit velice strašidelně.
 |
 |
- V současnosti po nich lezou různí lezci a lezkyně i lezčata, což je vidět podle spousty kovových horolezeckých ok, která jsou na skalních masivech nepřehlédnutelná. Máte-li štěstí jako já, můžete lezce vidět v akci…
- Skály jsou zde opravdu pevné, jsou to ruly, svory a ortoruly (to jsou krystalické břidlice – ruly, vzniklé přeměnou vyvřelé horniny).
 |
 |
Je-li však údolíčko opuštěné, bez známek civilizace, je procházka podél Vrchlice za jejího klokotu a šumění velice krásná a romantická. Potkat zde můžete pouze zvědavce, který nelituje kroků a vydá se podívat na přehradní hráz Vrchlice, která zde vyrostla přímo v soutěsce Dračí skály.
Jistě, je spousta jiných a daleko grandióznějších vodních děl, ale tato hráz má své jedinečné kouzlo v tom, že se hodí do zdejší krajiny a neruší ji žádnými zbytečnými prvky. Hráz má elegantní tvar, který zcela zapadá do zeleně stromů.
Povětšinou zde nikdo není, nikdo zde nepobíhá, nejezdí zde auta ani kola, protože odbočka dál nevede, končí u vrat do areálu pod přehradou. Je tu ticho, zpívají ptáci a voní tráva, bublá malý splávek na Vrchlici.
Můžete si zde sednout, lehnout, prostě odpočinout a představovat si, kolikže té vodní spousty tato hrázička zadržuje.
 |
 |
K hrázi přehrady jsem se vydala (posilněna skvělou koprovou omáčkou a pivkem Mušketýr) od restaurace Velký rybník. Červená značka směr Malešov vede vpravo od vchodu hned za budovu a jde lesem cestičkou, kterou používají zdejší chataři. Docházím do opravdu pěkně upravené chatové osady a u silnice odbočuji doleva dál po červené, stále směr Malešov.
Cesta se ale za chvíli opět rozdvojuje, z červené se jedna cesta odklání doprava, a tak mi nezbývá, než se zeptat „domorodce“ kudy-tudu pod přehradu. Dejte se po cestě vpravo, za chvilku tam jste! Takže odbočuji z červené vpravo na neznačenou cestu, která mne přivádí před budovu Vodohospodářské společnosti Vrchlice-Maleč a.s.
Vypadá to, že přehrada bude nedaleko, ale skutečnost je jiná. Čeká mne ještě hodně kroků údolím, kde potkávám už jen horolezce, kteří se zde učí a trénují na skoro třicetimetrové Hlavní stěně, krásně osvícené sluníčkem.
Horolezci dali zdejším útvarům i pojmenování: První stěna, Hlavní stěna a na ní Cesta zapadajícího slunce, Božská, Panák,… Já bych je nazvala ale jinak: Drak velký, Dračí mládě, Dračí hnízdo, apod.
Jdu proti proudu Vrchlice, sluníčko prosvitne stromy jen sporadicky, v horku je zde velice příjemně, že si ani neuvědomuji, kolik že to kilometrů už od rána mám v nohách.
Už vidím, že budu u cíle svého putování – rokle se začíná trošku rozestupovat, už sem prosvitne i sluníčko, tok Vrchlice po levé straně se přiblížil na doslech.
Po pravé straně míjím menší pustý lom s jeho balvany a kamennou sutí a na dohled mezi stromy už prosvítá sluncem pozlacená stěna přehradní hráze.
V letech 1966 až 1970 v soutěsce zvané Dračí skála a v místech, kde dříve stával vodní mlýn Slaměnec, byla postavena železobetonová klenbová hráz, zatím jediná svého druhu v Česku.
Koruna přehrady (je pro obyčejné smrtelníky uzavřena) je dlouhá 168 metrů, samotná hráz je vysoká 40 metrů a zadržuje 9,786 milionů kubíků vody. Od roku 1973 je zásobárnou pitné i užitkové vody pro celé Kutnohorsko a zároveň také slouží jako částečná ochrana proti povodním.
Koupání je zde zakázáno, břehy nádrže jsou nepřístupné a proto tudy žádná turistická značka neprochází.
Byla jsem s cílem svého putování spokojená a po návratu na břeh Velkého rybníka jsem ve stejnojmenné restauraci zapila úspěšné hledání Dračí skály a přehrady Vrchlice báječným zlatavým mokem… Opět se mi vyplatilo moje úsloví: Nelitovat pár kroků navíc…
- VEZA
- Zpět na Tajemná místa plná síly
Krásná procházka po Kutné Hoře | Blog Renáta Daňková
Dnes Vás pozvu na sice kratší, ale o to zajímavější procházku. Nebude ani příliš dlouhá, ale hlavně v ní nebude nouze jak o historii, tak i o přírodu. A už z nadpisu jste nejspíš poznali, že se budeme toulat po Kutné Hoře.
Že je Kutná Hora v seznamu Unesco, ví asi každý. To má samozřejmě za následek, že jen v hodně málo městech narazíte na neustále fotografující japonce tak často, jako právě tady.
Ale ono se není v podstatě čemu divit, protože Kutná Hora za to opravdu stojí.
Nicméně já bych Vám chtěla doporučit takovou cestu, abyste si vychutnali jak přírodní klid, tak i trochu turistického ruchu.
My sami jsme se zaparkovali auto na parkovišti poblíž centra a kolem morového sloupu jsme se dostali na náměstí, kde patrně asi dáme výstupní pozici.
Celé náměstí jde lehce z kopce a v pravém rohu(při pohledu z vrchu náměstí) je ulička vedoucí k Vlašskému dvoru, což je bývalý královský palác s mincovnou.
Pokud si budete chtít objekt prohlédnout, rádi Vás jistě přivítají, my ale jinak pokračujeme přes kamenné schody vedoucí podél zahrady Vlašského dvora, viz. foto. Po pravé ruce budete mít krásný výhled na Jezuitskou kolej a chrám Sv. Barbory, kudy později také půjdeme.
Nyní nás čeká právě ta přírodní část, což je stará Královská cesta, která byla spojnicí mezi Kolínem, Kutnou Horou a Čáslaví. Abychom se na ní dostali, je potřeba podejít železniční most, přejít přes řeku Vrchlici a napojit se na cestičku, která bude přímo před Vámi a vede z počátku do kopce.
Je to vážně velmi příjemná cesta, s velkou oblibou sem chodí místní pejskaři, jezdí zde na kole rodiče s dětmi nebo se ostatní jen tak prochází. Tento úsek má zhruba 1,3km a hlavně si nezapomeňte všimnout po levé straně vytesaného portrétu Jaroslava Vrchlického.
Jde o velký reliéf, který je později vidět i z terasy u chrámu Sv. Barbory. Na konci této cesty se vydejte doprava podél silnice, což je asi tak nejméně zajímavá část procházky. Až dojdete k velkým monumentálním schodům u kostela sv.
Barbory, seběhněte je a chrám budete mít v celé své kráse před sebou.
O samotném chrámu již bylo zcela jistě napsáno mnoho článků, historie tu na Vás dýchne na každém rohu (turista tedy také), ale je to vážně hezký kousek země.
Když se kolem ´´Barbory´´projdete poprvé nebo třeba podesáté, vždy se budete mít na co dívat a co nového objevovat. Ta spousta věžiček, soch, mozaikových oken, okapů vsazených do nestvůr (historici prominou) Vás nepřestanou nudit.
A budete-li se chtít pokochat i interiéry, dveře máte za mírný poplatek otevřené.
A právě zde začíná ta historická část naší procházky. A než se ještě vydáte podél Jezuitské koleje do centra Kutné Hory, zkuste najít ze zdejší teras ještě jednou reliéf Jaroslava Vrchlikého, který jste už jednou snad viděli.
Tady se opravdu nemůžete cestu ztratit, dav Vás povede. Dále budete míjet důl Osel, který také stojí za návštěvu.
Jak známo v Kutné Hoře se v minulosti těžilo stříbro a právě tento důl a expozice Vás provedete historií stříbrnictví.
Už nyní jste jen kousíček od náměstí a je jen na Vás, která ulička se Vám bude zdát kouzelnější a kterou se vydáte. Nám se tato procházka moc líbí a pevně doufám, že se bude líbit i Vám. Naštěstí bydlíme jen kousek od Kutné Hory a tak se sem často a rádi vracíme.
Vrchlický, Kutná Hora a jeden pseudonym, který použili dva lidé
Kutná Hora, Pách a Emil Frída. Jméno tohoto básníka zná skoro každý, ale jeho básně nečte už téměř nikdo. Jaroslav Vrchlický.
Údolím Kutné Hory protéká říčka, která v minulosti nesla několik názvů a to i třeba jenom místních. V období vlády prvních Přemyslovců se říkalo „Vysplice (Vyspliš)“, což je zmíněno v Kosmově Kronice české. Němečtí havíři, kteří zde o něco později pracovali, říkali jednoduše „Bach“ (v němčině potok).
Posléze došlo k počeštění a protékal tudy „Pách“. Byl to asi oblíbený název nejenom pro říčku, ale i pro část města. Někteří místní to používají dodnes. Jedno z pojmenování souviselo s malešovským panstvím – „Malešovský potok“ či „Malešovka“ a přímo v Kutné Hoře to byl také „Kutnohorský potok“.
A dalo by se určitě pokračovat.
Současné pojmenování „Vrchlice“ se užívá od dvacátých let 19. století. Uvádí se dokonce přesné datum a to rok 1824, kdy vyšlo dílo sedleckého faráře J.F.Devota „Popsání založení řehole cisterciácké“, ve kterém se tento název objevil. Zda ho vymyslel přímo farář nebo někdy jiný mi není známo.
Jisté je, že se muselo jednat o zajímavou a poetickou říčku, jestliže tak zaujala hned dva básníky. Nejprve inspirovala v 19. století Josefa Jelínka z Kutné Hory, který své dílo uveřejňoval pod pseudonymem Vrchlický. Pro většinu lidí je ale známější osobnost Emila Frídy publikujícího pod jménem Jaroslav Vrchlický.
Budoucí český spisovatel, básník, dramatik i překladatel Jaroslav Vrchlický sice poblíž říčky nikdy trvale nebydlel, ale velkou část dětství (1857 – 1862) prožil u strýce Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína. A odtud to bylo blízko do Kutné Hory, k řece, ale i do Nových Dvorů, kde končí po necelých třiceti kilometrech svou pouť Vrchlice a vlévá se do řeky Klejnarky.
Kutnou Horu Jaroslav Vrchlický navštěvoval a určitě se také procházel kolem „Páchu“. Překrásné údolí Vrchlice si musel zamilovat, jinak by si od něj nevypůjčil své druhé jméno, pod kterým se zapsal do dějin české literatury.
Patrně se tak ale stalo na návrh Josefa Thomayera, spolužáka z klatovského gymnázia, když chtěl Frída uveřejnit svou básnickou prvotinu. Překrásná Jarní scenérie okolo říčky Vrchlice je uchvátila a tak usoudili, že místo „básník Frída“ bude podstatně lépe znít „básník Vrchlický“. A nezůstali pouze u příjmení.
„Emil Vrchlický“ jim také moc neladilo a tudíž se rozhodli pro „Jaroslava“. Asi ani nevěděli, že něco obdobného již učinil dříve jeden kutnohorský básník.
A kdo sem zavítá dnes, může tady stále básníka potkat. Vrchlického monumentální reliéf je vytesán již desítky let do skály nad pravým břehem řeky na začátku údolí. Již asi rok po básníkově smrti (zemřel 9. září 1912), navrhl advokát JUDr.
Hessler, člen Spolku pro okrašlování a ochranu domoviny v Kutné Hoře, aby bylo jméno básníkovo vytesáno do skály. Myšlenka se ujala a nakonec se z nápisu vyklubal reliéf. Dílo započal v roce 1914 tesat do strmých pískovcových skal akademický sochař Josef Chvojan, profesor zemské řemeslnické školy v Kutné Hoře.
Velký medailon na ploše přes 12m² byl dokončen a odhalen teprve po první světové válce a velký podíl na tom mělo Sdružení kutnohorského studentstva.
Když si člověk udělá do těchto míst vycházku, má před sebou pohled na nejznámější kutnohorské panorama. Může si jako Jaroslav Vrchlický prohlížet významné památky města – chrám sv. Barbory, Jezuitskou kolej, Hrádek, kostel sv. Jakuba či Vlašský dvůr. Své kouzlo to tady má i večer, jelikož reliéf a přilehlé pískovcové skály jsou nasvícené a podél cesty bylo zavedeno veřejné osvětlení.
A také z opačné strany, od chrámu s. Barbory lze dobře spatřit do protější skály vytesaný reliéf.
Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu, ale v duši věčný máj, šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy, šel pouští a měl v srdci perly rosy – za trochu lásky šel bych světa kraj. Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Patrně jedny z nejznámějších veršů Jaroslava Vrchlického, které napsal v roce 1894 (sbírka Okna v bouři).
Další má povídání o některých navštívených místech a cestách se nacházejí na mém blogu: http://bubinga.blog.cz/ a také na stránkách iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/
Poslední aktualizace: 5.9.2016
Nadmořská výška:
245 metrů nad mořem
Vrchlický, Kutná Hora a jeden pseudonym, který použili dva lidé na mapě
Skály na Vrchlici u Kutné Hory – Český horolezecký svaz – ČHS
Nacházejí se po obou březích říčky Vrchlice v úseku od Vrchlické údolní nádrže až po Kutnou Horu–Žižkov. Geologicky jsou skály výchozem hornin kutnohorského krystalika, obnažených erozívní činností říčky Vrchlice (ruly, svory, migmatity). Skály jsou místy lámavé, bohatě členěné. Jedná se o rozsáhlou oblast.
Na Vrchlici se začalo lézt nejprve na Hlavní stěnně nad Velkým rybníkem a to kolem poloviny 60. let, kdy zde lezl Jiří Novák se svými kamarády a zřejmě i bratři Krecbachové, kteří v Kutné Hoře občas byli na návštěvě. V první polovině 70. let zde začali lézt i Kolíňáci, zejména Pavel Kolář, Radek Kroupa, Vláďa Fiala a další.
V roce 1976 zde začali lézt a vzápětí tvořit i nové cesty Milan Hušpauer s Pavlem Novákem a Jirkou Kučerou a o rok-dva později se k nim připojil i Standa Hušpauer a bratři Rezlerovi, Vláďa Pospíšil, Petr Blahout a kolínský Petr Hovorka. Do konce 70. let byly lezecky objeveny prakticky všechny skály v oblasti. V 80.
letech přibylo již jen několik nových prvovýstupů, začala zde však lézt nová mladší generace kutnohorských a v následujícím desetiletí i kolínských lezců. Zásadní zlom přineslo přejištění Hlavní stěny po roce 2000 Petrem Mundilem, který rovněž přidal několik nových obtížných cest.
Poté nastal boom lezení na Hlavní stěně a také neustálé problémy s neukázněnými lezci, kteří se dostávají do problémů s chataři.
Z Kutné Hory vedou do Malešova dvě turistické cesty. Červeně značená údolím Vrchlice kolem skal, modrá přes Bylany, rovněž kolem skalních útvarů. Z Malešova po modré na Sion. Autem podél Vrchlice ke Spálenému mlýnu, dále pěšky.
Kutná Hora, autocamp Malešov
- Bouldry sv. antonína paduánského, 8 cest
- Bouldry u rybníka, 1 cesta
- Drážní stěna – M, 4 cesty
- Homeless boulder, 1 cesta
- Koutová stěna – M, 15 cest
- Lom u Wagenknechtova mlýna, 1 cesta
- Stěna pod kaplí Božího těla – M, 12 cest
- Stěna u Vrchlického – M, 14 cest
- 1)Přehradní stěna – M, 18 cest
- 3)Jizerská stěna – M, 6 cest
- 4)Rohová stěna – M, 8m, 17 cest
- 5)Řešetská stěna – M, 9 cest
- 6)Malý matterhorn, 8 cest
- 7)Bivaková stěna – M, 7m, 10 cest
- 8)Sestupové stěnky, 8 cest
- 9)Hlavní stěna – M, ***, 30m, 49 cest
- 10)Spojovací stěna – M, 7m, 9 cest
- 11)Panák, **, 20m, 27 cest
- 13)Jezerní stěna – M, 51 cest
- 16)Šimákovská stěna – M, 21 cest
- 17)Stěna u Kaštanu – M, 4 cesty
- 18)Stěna nad horní cimburskou tůní – M, 3 cesty
- 19)Cimburská stěna – M, 5 cest
- 22)Stěna nad dolní cimburskou tůní – M, 13 cest
- 23)Stěna pod Střelnicí – M, ****, 30m, 43 cest
- 24)Nad spáleným mlýnem, 7 cest
- 27)Danemarská stěna – M, 40m, 42 cest
- 29)Stěna u Vrbového mlýna – M, 16m, 27 cest
- 30)Lomová skalka, 3 cesty
- 31)Lom u Vrbového mlýna, 1 cesta
- 32)Kutnohorský Yosemit, 10m, 52 cest
Kutnohoráci jsou na Vrchlického hrdí
Jistě víte, že tento potok (německy Bach, odtud snad jeho trochu hanlivé, nevonící jméno Pách) nese v mapách název daleko poetičtější, Vrchlice. O Vrchlici, či spíše Vysplici, se můžeme dočíst již v Kosmově Kronice české při líčení střetu vojsk Bořivoje II.
a jeho bratrance, Oldřicha, knížete brněnského na počátku 12. století. Poetický název potoka či říčky poprvé inspiroval kutnohorského básníka 19.
století Josefa Věnceslava Jelínka, který svou romantickou lyriku i povídkovou prózu uveřejňoval právě pod pseudonymem Vrchlický.
Daleko známější se však toto jméno stalo díky Emilu Frídovi, kterého většina z nás zná jako Jaroslava Vrchlického. Po Emilově narození se ale přestěhovali do Slaného, kde si otevřeli nový obchod a „útlý hoch slabého zdraví“ zde začal v devíti letech navštěvovat obecnou školu.
Po roce přešel na piaristické gymnázium, později, jako nepříliš dobrý student byl dán do soukromé školy. Rodina se zatím mnohokrát přestěhovala, do Domažlic, Ostravy, Čisté u Rakovníka.
Sám Emil v dětství často o prázdninách pobýval u strýce Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína.
Profesní dráhu začal jako učitel
Měl se též stát knězem, ale z bohoslovectví přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval historii, románské jazyky a filosofii.
Po skončení studií působil nějakou dobu jako vychovatel a učitel němčiny v rodině hraběte Montecuccoli-Lederchi v Livornu. Později krátce učil a nakonec zakotvil v místě tajemníka Českého vysokého učení technického.
V roce 1893 byl jmenován mimořádným a o pět let později řádným profesorem všeobecné historie literární s čestným doktorátem Karlovy univerzity.
Zvolil si umělecké jméno Vrchlický
Byl už znám i jako umělec, publikoval nyní pod nám známým jménem Vrchlický. Působil též jako překladatel a redaktor časopisů Světozor, Hlas národa a Česká revue.
Spřátelil se se sestrou Karoliny Světlé, Sofií Podlipskou a později se oženil s její dcerou Ludmilou.
Počátky rodinného života byly šťastné, později však přišla manželská krize, pramenící v dlouhotrvajícím vztahu Ludmily s hercem Jakubem Seifertem.
Psychika zhoršila jeho onemocnění
Snad i tato záležitost ovlivnila vleklé onemocnění, které poznamenalo závěr básníkova života. Trpěl nejen srdečními obtížemi, ale přidaly se i poruchy psychické. V knize „Zpráva o nemocech slavných“ se píše, že „ Vrchlický se vyhýbal lidem, byl stále rozrušený, mlčenlivý až autistický, později přímo nemluvný“. 9. září 1912 zemřel.
Příbuzní žili v Nových Dvorech
My se však podíváme do doby, kdy byl v plné síle. V článku Jaroslava Hradeckého „Vrchlický v Nových Dvorech“ se dočteme, že Vrchlického sestry a matka zde dlouhou dobu žily. Jeho sestra, slečna Marie Frídová, na novodvorské škole zastávala místo učitelky ženských ručních prací celých deset let.
S ní žila její matka a svobodná sestra Antonie, patrně nějak nemocná, protože autor vzpomínky píše, že „snad nikdy nevycházela na ulici.“ Další ze sester, Ema, v Nových Dvorech zemřela a byla zde i pohřbena. „Profesor Jaroslav Vrchlický býval u své matky často přes noc.
Po smrti své sestry Emílie tu už nepřespával, ale odcházel nebo odjížděl na nocleh do Kutné Hory k Černému koni.“
Získal čestné občanství
V citovaném článku se dále dovíme, že někdy kolem roku 1907 měl v Nových Dvorech „profesor Vrchlický v sále hostince Na radnici přednášku o Svatopluku Čechovi. Po ní strávili jsme s básníkem veselý večer za zpěvu národních písní.
Vrchlický se ukázal nám jako zábavný společník a vypravoval některé komické příhody z vlastní zkušenosti.“ Ve stejném zdroji se dočteme, že umělec často „navštěvoval básníka Antonína Klášterského, který býval na letním bytě v Záboří.“ Na závěr článku je uvedena informace, že „J.
Vrchlický byl čestným občanem zdejším a po něm byla pojmenována poslední nová ulice. Také podpůrná jednota zdejší nese jeho jméno.“
Spřátelil se s básníkem
Z Nových Dvorů je do Kutné Hory jenom skok, takže i zde se s naším básníkem samozřejmě setkáme: jako s přítelem kutnohorského rodáka, Pokorného-Pilkulíka. o něm již ve „střípcích z archivu“ byla řeč.
Životopisec Pikulíka, Jaroslav Červený, o tom píše: „Opravdové přátelství vyvinulo se během doby mezi Pokorným-Pikulíkem a Mistrem Jaroslavem Vrchlickým.
Počalo dopisováním, později zesílilo vzájemným darem knih a naposled utužilo se osobním poznáním.“ Oba umělci se sešli celkem třikrát.
Psal také verše s místní tématikou
Pro Pokorného bylo asi nejvýznamnější setkání konané 23. června 1906. Ten den se totiž uskutečnila přednáška Vrchlického o Karlu Havlíčku-Borovském v sále kutnohorské sokolovny. Při hodnocení Havlíčka jako tvůrce českého epigramu poukázal přednášející na příbuznost tvorby Pikulíka v této oblasti a vysoce ji hodnotil.
Zasadil se i o to, že Pikulíkovy verše byly zařazeny do třetího dílu České poezie 19. století. Sám mu navíc věnoval báseň s názvem „Při návštěvě u Pokorného-Pikulíka“. Tyto verše nejsou jedinými, které Vrchlický zdejšímu kraji věnoval. Například návštěvou Čáslavi byla inspirována báseň „Na místě hrobu Žižkova“.
Je připsána známému čáslavskému rodáku, Klimentu Čermákovi a vyšla roku 1907 ve sbírce nazvané „Západy“. Na žádost městské čáslavské rady zaslal Jaroslav Vrchlický rukopis básně do Čáslavi s následujícím dopisem: „Cítím se velice poctěn, že si přejete prvopis básně mé a milerád jej postupuji v příloze do Vašich sbírek.
Račte vlídně přijati při této příležitosti mé uctivé pozdravy a tlumočiti tytéž panu řiditeli Čermákovi a ostatním všem milým přátelům.“
Vrchlického reliéf je vytesán do skály
Poslední „stopa“ básníkova, u níž se dnes zastavíme, je ovšem již posmrtná. Jde o monumentální reliéf, vytesaný do skály.
O jeho vzniku se ve zprávě o činnosti Spolku pro okrašlování a ochranu domoviny v Kutné Hoře dočteme následující: „V roce 1913 navrhl člen výboru spolku advokát JUDr.
Hessler, aby spolek dal vysekati jméno velmistra české poesie Jaroslava Vrchlického do strmých pískovcových stěn nad Novými mlýny na pravém břehu Vrchlice, od níž má básník – byť nepřímo – odvozený svůj slavný pseudonym.
Myšlenka tato byla pozměněna působením akademického sochaře Josefa Chvojana, profesora zemské řemeslnické školy v Kutné Hoře, z jehož nezištných rukou vyšel r. 1914 veliký medailon básníkova poprsí, vysekaný do pískovcové skály, který teprve po první světové válce mohl být dohotoven a odhalen péčí Sdružení kutnohorského studentstva r. 1919.“
Až tedy půjdete na procházku „na Pách“ nebo k Barboře, ať vám reliér Vrchlického připomene nejen slavného básníka, ale i člověka, jehož život nebyl zrovna procházkou růžovou zahradu a který na své pouti zanechal stopy i v našem kraji.