Věř a víra tvá tě uzdraví

Placebo aneb věř a víra tvá tě uzdraví

Podrobnosti Léky a doplňky stravy

Když se řekne placebo, tak se většině z nás vybaví něco, co vypadá jako lék, jmenuje se jako lék, ale nemá žádné farmakologické účinky.

Co si ale pod pojmem přesně představit a k čemu všemu a proč je indikován?

Historie zmiňuje používání placeba již ve 13. století, kdy mniši, pečující o nemocné, užívali při léčbě modlitbu – „placebo Domino in regione vivorum“ (potěším Pána v zemi živých). Již samotný název placeba (z lat.

placere – něco, co se líbí) vypovídá, k čemu je určen. Je to tedy medikament, který se „líbí“ našemu organismu. A proč tomu tak je? Vše souvisí s lidskou psychikou. Placebo totiž funguje na bázi Pavlovova reflexu.

Mozek získá určitý podnět a ze zkušenosti ví (účinnost léků), co bude následovat.

Placebo efekt aneb co dokáže lidská psychika

Účinek placeba je založen na lidské psychice. Placebo efekt je jev, který probíhá v lidském organismu, když člověk požije lék, který je mu prezentován jako něco, co mu pomůže a při tom se jedná o neúčinnou látku.

Zásadním principem pro uzdravení placebem je pacientova víra a důvěra v to, že mu lék pomůže. Když je nemocnému podáno placebo, začne jeho mozek produkovat „hormony štěstí“ – endorfin, endomorfin a dopamin.

Tyto látky zmírňují bolest, zvyšují imunitu a stabilizují krevní tlak.

„Placebo aktivuje přirozený systém ochrany zdraví, který je lidskému tělu vlastní. Očekávání toho, že se zmírní naše obtíže, aktivuje mechanismus posilující tělesnou a duševní obnovu.“  (Fabrizio Benedetti, italský neurovědec)

Placebo efekt je nejsilnější u stavů, které jsou pacientem uváděny jako subjektivní a jsou objektivně obtížně změřitelné. Největší úspěch léčení placebem je zaznamenán u nemocí psychosomatického původu; léčbě bolesti, panické poruchy, deprese, poruch spánku, atopického ekzému, lupénce nebo Crohnově nemoci.

Není placebo jako placebo

Podoby placeba jsou různé. Existují ve formě tablet, injekcí, kapek, mastí nebo dokonce placebo operací. Při výrobě léku je zohledněna symbolika barev, velikost i skupenství.

Červené tablety stimulují, zelené uklidňují, bílé podporují účinek antibiotik, žluté pilulky povzbuzují a modré zase uspávají. Větší tableta je lepší, léky užívané 2x denně jsou účinnější, a injekce urychluje léčebný nástup.

Záleží také na názvu a původu (švýcarské léky si trvale drží vyšší standard).

Placebo je základní součástí medicíny. Je totiž ideálním a neškodným doplňkem ke standardní léčbě. Používání placeba je v České republice a léčení s ním ošetřeno legislativou.

Víra

• Věř v Pána
  Ježíše
• 16Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého
  jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný
• život. 17Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby

svět byl skrze něj spasen. 18Kdo v něho věří, nebude souzen,
ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího

Syna.

19A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé

si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé. 20Každý,
kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly

1. odhaleny. 21Kdo ale koná pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo,
2. Jan 3:16
3. Víra Noeho
4. 13
   Bůh Noemovi řekl: „Se všemi smrtelníky je konec. Země je plná jejich násilí, a
5. tak je zničím i se zemí.

že jeho skutky byly vykonány v Bohu.

14 Postav si archu z cypřišového dřeva. Archu
propleteš rákosím a zevnitř i zvenčí ji vymažeš smolou.

15 Uděláš ji takto: archa bude 300 loktů
dlouhá, 50 loktů široká a 30 loktů vysoká.

16 V arše necháš průzor a o loket výše ji zastřešíš;
do boku archy také vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé a třetí patro.

17 Hle, já sám způsobím na zemi záplavu vody,
jež zničí všechny živé tvory pod nebem. Vše, co je na zemi, zahyne.

• 18 S tebou však uzavřu smlouvu, a tak
  vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů.
• 19 Ze všeho živého, z veškerého tvorstva,
  přivedeš do archy po páru od každého druhu, aby přežili s tebou. Bude to samec
• a samice
• 20 z různých druhů ptáků, z různých druhů
  dobytka i z všemožných druhů zemské havěti. Z toho všeho k tobě přijde po
• páru, abys je zachoval naživu.
• 21 Proto si opatři veškerou potravu, která se
  jí, a připrav zásoby jídla pro sebe i pro ně.“
• 22 Noe tak učinil; učinil všechno přesně tak,
  jak mu Bůh přikázal.
• Genesis 6:13-22
• Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého
  příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.

2 Učiním tě věhlasným národem a požehnám ti.
Zjednám ti věhlasné jméno a budeš požehnáním.

3 Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti
zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“

4 Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel
s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let.

Genesis 12:1-4

Co je víra

11
Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. 2 Díky
ní naši předkové došli u Boha uznání.

1. 3 Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen
   Božím slovem, takže věci, které vidíme, nevznikly z viditelných.
2. 4 Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli
   Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary) a
3. přestože zemřel, díky ní dosud mluví.

5 Vírou byl Enoch odsud vzat, aby
nespatřil smrt: „zmizel, protože ho Bůh vzal.“aJeště než byl vzat, měl pověst Božího
oblíbence, 6 a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská.
Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej

• hledají.
• 7 Vírou Noe přijal Boží výstrahu o tom, co
  ještě nebylo vidět, a postavil archu, v níž se zachránila jeho
  rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je
• z víry.
• 8 Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby
  šel na místo, které měl dědičně obdržet. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na
• cestu. 9 Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla
• zaslíbení. 10 Vyhlížel totiž město, které má základy, město,
• 11 Vírou také Sára obdržela moc
  k početí potomka a ve svém pokročilém věku porodila, přesvědčena o
• věrnosti Toho, který dal zaslíbení. 12 A tak z jednoho už
• mořském břehu.
• 13 Tito všichni zemřeli ve víře, aniž
  dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, věřili jim, vítali je a vyznávali,
• že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. 14 Ti, kdo takto

cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož
jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.

nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na

mluví, dávají najevo, že touží po vlasti. 15 Kdyby měli na
mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. 16 Oni
však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat

se jejich Bohem, neboť jim připravil město.

17 Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval
Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, 18 o
němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“b19 Počítal totiž s tím,
že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno)

1. přijal.
2. 20 Vírou Izák požehnal Jákobovi a Ezauovi
   ohledně budoucích věcí.
3. 21 Vírou umírající Jákob požehnal každému
   z Josefových synů a poklonil se, opřen o svou hůl.
4. 22 Vírou se Josef, předtím než skonal,
   zmínil o odchodu Izraelitů z Egypta a řekl jim, jak mají naložit
5. s jeho kostmi.
6. 23 Vírou byl Mojžíš po narození tři měsíce
   ukrýván svými rodiči. Když viděli, jak je to dítě krásné, nenechali se
7. zastrašit královým rozkazem.

24 Vírou se Mojžíš, jakmile dospěl, zřekl
postavení faraonova vnuka. 25 Dal přednost útrapám Božího lidu
před pomíjivým hříšným požitkem. 26 Kristova potupa mu byla
dražší než všechny egyptské poklady, neboť se díval až k odplatě.

27 Vírou opustil Egypt a nedal se
zastrašit královým hněvem. Vytrval, jako by viděl Neviditelného.

• 28 Vírou slavil Hod beránka a skropení
  krví, takže se jich zhoubce prvorozených nedotkl.
• 29 Vírou přešli Rudé moře jako po suché
  zemi; když se však o to pokusili Egypťané, zmizeli v hlubině.
• 30 Vírou padly zdi Jericha, když je
  obcházeli sedm dní.
• 31 Vírou nevěstka Rachab pokojně přijala
  špehy, a tak nezahynula s neposlušnými.
• 32 Mám pokračovat ještě dál? Není dost
  času, abych vyprávěl o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftem, Davidovi,
• Samuelovi a prorocích. 33 Ti skrze víru dobývali království,

konali spravedlnost, docházeli zaslíbení, zavírali tlamy lvům, 34 přemáhali
žár ohně, unikali ostří meče, bývali posilněni v slabosti, stávali se

silnými v boji, obraceli na útěk vojska cizinců, 35 ženy

dostávaly své mrtvé vzkříšené. Jiní šli na mučidla, když odmítli propuštění,

aby dosáhli něčeho lepšího – vzkříšení. 36 Další zakoušeli

výsměch a bičování a také okovy a vězení. 37 Bývali
kamenováni, rozřezáváni, pokoušeni, umírali ostřím meče, chodili v ovčích

1. a kozlích kůžích – strádající, pronásledovaní a trpící. 38 Svět
2. roklinách.

si je nezasloužil. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských

39 Ti všichni díky víře došli u Boha
uznání. Přesto však nedosáhli zaslíbení, 40 neboť Bůh zamýšlel
něco lepšího pro nás, a proto neměli dojít k cíli bez nás.

• Židům 11:1-39
• Víra
  v Krista
• 9:18,21,28; 14:33;
  15:26-28; 16:16;

Když pak sestupoval z hory, šly za ním veliké
zástupy. 2Vtom přišel jeden malomocný a klaněl se mu se slovy:
„Pane, kdybys jen chtěl, můžeš mě očistit.“ 3Ježíš vztáhl ruku,
dotkl se ho a řekl: „Chci to. Buď čistý!“ A jeho malomocenství bylo ihned

očištěno. 4Tehdy mu Ježíš řekl: „Dej pozor, abys to nikomu neříkal.

Jdi ale, ukaž se knězi a obětuj Bohu dar, který přikázal Mojžíša – na svědectví pro ně.“

5A když Ježíš vcházel do Kafarnaum, přistoupil
k němu římský setník a prosil ho: 6„Pane, můj služebník leží
doma raněn mrtvicí a strašně trpí.“ 7Ježíš mu řekl: „Já přijdu
a uzdravím ho.

“ 8Setník však odpověděl: „Pane, nezasloužím si, abys
vešel pod mou střechu. Řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven. 9Sám
jsem přece člověk, který podléhá velení a velí vojákům.

Když někomu řeknu
‚Jdi,‘ jde; když řeknu jinému ‚Přijď,‘ přijde; když řeknu svému otroku ‚Udělej

to,‘ udělá to.“ 10Ježíš, překvapen tím, co uslyšel, řekl těm, kdo

šli za ním: „Amen, říkám vám, takovou víru jsem nikde v Izraeli nenašel! 11Říkám
vám, že mnozí přijdou od východu i od západu a budou stolovat

s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království, 12ale

synové království budou vyvrženi do té venkovní tmy. Tam bude pláč

a skřípění zubů.“ 13Tomu setníkovi pak Ježíš řekl: „Jdi. Ať se

ti stane, jak jsi uvěřil.“ A v tu chvíli byl jeho služebník uzdraven.

1. Matouš 8:1-13
2. 18Zatímco k nim takto mluvil, náhle
   k němu přistoupil představený synagogy a klaněl se mu se slovy: „Moje

dcera právě zemřela. Pojď ale, vlož na ni ruku a bude žít!“ 19Ježíš

tedy vstal a šel za ním a jeho učedníci také. 20Náhle se zezadu
přiblížila žena, která dvanáct let trpěla krvácením, a dotkla se cípu jeho

roucha. 21Řekla si totiž: „Jestli se jen dotknu jeho roucha, budu

uzdravena.“ 22Ježíš se otočil, a když ji uviděl, řekl: „Vzchop se,
dcero. Tvá víra tě uzdravila.“ A od té chvíle byla zdravá.

23Mezitím Ježíš dorazil k domu
představeného synagogy. Když uviděl hudebníky a hlučný zástup kvílících, 24řekl
jim: „Odejděte! Ta dívka neumřela, jenom spí.“ Jen se mu ale vysmívali. 25Když
byl zástup konečně pryč, Ježíš vešel dovnitř, vzal ji za ruku a ta dívka vstala.

26Zpráva o tom se roznesla po celé zemi.

27Cestou odtud šli za Ježíšem dva slepci a
křičeli: „Smiluj se nad námi, synu Davidův!“ 28Když došel domů,
slepci přišli za ním. „Věříte, že to dokážu?“ zeptal se jich Ježíš. „Ano,

Pane,“ odpověděli. 29Dotkl se tedy jejich očí a řekl: „Ať se vám

stane podle vaší víry!“ 30Vtom se jim otevřely oči. Ježíš je přísně
napomenul: „Dejte pozor, ať se to nikdo nedozví.“ 31Ale oni šli a
roznesli zprávu o něm po celé zemi.

• Matouš 9:18-31
• 21

Když se pak Ježíš přeplavil lodí
zpět na druhou stranu, sešel se k němu u moře veliký zástup. 22Vtom
k němu přišel jeden z představených synagogy, jménem Jairus. Když ho

uviděl, padl mu k nohám 23a snažně ho prosil: „Moje dcerka

umírá! Pojď, vlož na ni ruce, ať je uzdravena, a bude žít.“ 24A tak
šel s ním. Veliký zástup šel za ním a tlačili se na něj.

25

Byla tam jedna žena, která už
dvanáct let krvácela. 26Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů, utratila
všechno, co měla, ale nic jí nepomohlo a bylo jí čím dál hůř. 27Když
uslyšela o Ježíši, prošla k němu davem zezadu a dotkla se jeho

roucha. 28Řekla si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho roucha, budu

uzdravena.“ 29Její krvácení ihned přestalo a na těle pocítila,
že byla z toho trápení uzdravena.

30

Ježíš v nitru ihned
pocítil, že z něj vyšla moc. Otočil se v davu a zeptal se: „Kdo

se dotkl mého roucha?“ 31Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, že se na

tebe tlačí dav, a ptáš se: Kdo se mě dotkl?“ 32On se ale
rozhlížel, aby viděl, kdo to udělal.

33

Když ta žena poznala, co se
s ní stalo, přistoupila, v posvátné úctě před ním padla na kolena

a pověděla mu celou pravdu. 34Ježíš jí odpověděl: „Dcero, tvá

víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď uzdravena ze svého trápení.“

Marek 5:21-34

Pokoj vám

19Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se
učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi.

Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ 20Po

těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána. 21„Pokoj
vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ 22Po
těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. 23Komu
odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“

24Když tehdy mezi ně Ježíš přišel, jeden z
dvanácti, Tomáš zvaný Dvojče, tam nebyl. 25Ostatní učedníci mu
říkali: „Viděli jsme Pána!“ „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“
odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku

1. do jeho boku, nikdy neuvěřím.“
2. 26O týden později byli jeho učedníci znovu
   uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se
3. doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“ 27Potom řekl Tomášovi: „Polož sem

prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být

nevěřící a začni věřit.“ 28Tomáš zvolal: „Můj Pán a můj Bůh!“ 29Ježíš

mu řekl: „Tomáši, uvěřil jsi, protože jsi mě viděl. Blaze těm, kteří neviděli,

• a uvěřili.“
• 30Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i
  mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány. 31Tyto jsou
  ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze
• víru měli život v jeho jménu.
• Jan 20:19-30

Pavel Nový: Věř a víra tvá tě uzdraví, to je moudrost, kterou můžu podepsat

„Tohle jsou zimní kraťasy,“ upozornil, když jsem se ptala, zda mu není zima. Od těch letních se prý liší délkou. Taková zima, aby si oblékl dlouhé kalhoty, prý dosud nenastala: „Jednou bylo minus třiadvacet, a to mi omrzly uši. Nohy nikdy.

Pan primář Bilina na příbramském ARO mi potvrdil, že otužilost byla jedním z důvodů, že jsem přežil. Měl jsem munici na válčení s nemocí. Takže radím:,Trénujte, ale neplýtvejte!‘,“ dodává už vážně.

V září 2007 onemocněl v mnoha případech smrtelnou virovou chorobou zvanou západonilská horečka. S největší pravděpodobností si ji dovezl z Kypru, kde byl s manželkou na dovolené. „Je vám zle, dostanete vysoké horečky.

Pak to s vámi flákne na ulici, zastaví se vám srdce a přestanete dýchat. Pokud vás někdo do tří minut nerozjede, máte smůlu. Já měl kliku, že to se mnou šlehlo, když už jsem byl ve špitále.“

Musím své tělo přemlouvat, aby fungovalo. Ale na to, že jsem byl mrtvý, to docela jde.

Pár dnů ani nemluvil, jediné, čím mohl pohybovat, byly oči. „Tělo jsem měl jakoby vypuštěné. Když pak všechno začalo přicházet k sobě, strašně to bolelo,“ líčí dramatické chvíle.

Nemoc se projevila kompletním zánětem nervové soustavy, od mozku až po poslední nerv. Nikdy však nepochyboval, že se z toho dostane. „Člověk se musí uzdravit sám, doktoři mu jenom pomohou. Věř a víra tvá tě uzdraví, to je moudrost, kterou můžu podepsat. A taky kdo naříká, nezaslouží si nic než nářek.“

Hodně mu pomohla knížka, kterou mu do špitálu přinesl kamarád. „Napsal ji Němec Clemens Kuby a jmenuje se Na cestě do sousední dimenze. Ten člověk vypadl z okna, srazil si vaz a dneska běhá s kamerou na rameni po horách a točí dokumenty.

Zajímavou knihu o tom napsala i doktorka Schwarzenbergová, manželka našeho ministra zahraničí, která se těžce zranila na lyžích. Řekli jí, že jako lékařce jí musí být jasné, že už nebude ani sedět, že bude jen ležet. Píše, že dostala nevídaný vztek.

To jsme měli společné. Když mě poprvé probrali a já zjistil, že kromě očí nehýbu vůbec ničím, že mám ochrnuté i hlasivky, tak jsem dostal strašný vztek. Já jsem hodně vzteklý, ale takový vztek si nepamatuji.“

Ještě víc než knihy ho podle jeho slov nakopla rodina a kamarádi. „Chovali se statečně, hlavně moje žena. Nevím, jak bych to zvládl já, kdybych přišel za někým blízkým do špitálu a ten vypadal, jako jsem vypadal já. Byl bych asi na šrot,“ soudí.

„Všichni moji kamarádi se o mě fantasticky starali, v Motole mě vždycky zabalili do dek, později mi dokonce koupili takový fusak jako na mimino, abych nepromrzl, a vyvezli mě na čerstvý vzduch.

“ Na otázku, jak se teď cítí, říká, že pořád musí své tělo přemlouvat, aby fungovalo. „Někde nemám svaly, a tak mi dělá potíže udržovat rovnováhu. Pořád potřebuji hůl.

Ale na to, že jsem byl mrtvý, to docela jde.“

Změnilo ho setkání se smrtí? „Moje žena tvrdí, že ani v nejmenším. Jen nevím, jestli to je dobře, nebo špatně,“ směje se a vážně dodává: „Určitě už nechvátám, protože jsem v Kladrubech ležel s klukem, který ráno chvátal do práce a už do ní nikdy nepůjde. Přerazil si páteř a zůstal na vozíku.“

Pavel Nový je jedním ze signatářů petice na podporu požadavků lékařů. „Naštvalo mě, jak se k tomu premiér i ministr postavili socialisticky. Za dvacet let se ve zdravotnictví nic nevyřešilo. Bohuslav Sobotka, který je teď tak chytrý, by si mohl vzpomenout, že socialisté byli u moci osm let a taky pro zlepšení situace lékařů nic neudělali.“

V Kladrubech je pro nás, pro mrzáky, ráj. Přechod do normálního světa je pak však dost tvrdý.

Sám má s českými doktory ty nejlepší zkušenosti. „Všichni mi říkají, že to je proto, že jsem provařená hlava. V příbramském špitále mi každopádně zachránili život. Prošel jsem rehabilitačním oddělením motolské nemocnice, nemám pro ně nic než slova chvály.

Nemluvě o rehabilitačním středisku v Kladrubech. Kromě skvělé odborné péče to je na úžasném místě, 500 metrů nad mořem, s výhledem na Blaník. To místo musí mít nějaké mimořádné energetické vlastnosti. Původně to nějaký pan doktor Schiller postavil jako plicní sanatorium, Němci ho pak poslali do plynu a sanatorium zabrali.“

S kladrubskou léčebnou je stále v kontaktu: jezdí tam na Kladrubské hry a na plavbu přes La Manche. Ten se plave štafetově v bazénu a délka trasy odpovídá délce průlivu La Manche, něco přes 13 kilometrů. Plave každý, kdo se přihlásí.

„V Kladrubech jsem byl jednou na pět měsíců, jednou na tři, rád bych ještě jednou jel. Tam je pro nás, pro mrzáky, ráj. Přechod do normálního světa je pak ale dost tvrdý,“ konstatuje.

„Třeba v Praze je přístupná pro vozíčkáře jen polovina stanic metra. To je hanebnost. Představte si, že na eskalátorech se dá na vozíku jet, ale je to zakázané! Vím to, protože to umím, naučil jsem se to v Kladrubech.

Kvůli tomu je tam nainstalovali. Jenže se to nesmí.

S vozíkem se s omezením dostanete do hromadné dopravy v Praze, Ostravě, Brně – jinde ne. Do vlaku to teoreticky jde, ale je to tak komplikované, že neznám nikoho, kdo by to podstoupil. V pendolinu je sice vyhrazené místo pro lidi na vozíčku, ale jsou tam tak úzké dveře, že vozíkem neprojedete.“

Myslíte, že s tímhle ksichtem se dají hrát klaďasové?

Pavel Nový je přesvědčený, že každý, kdo chce být premiérem, ministrem nebo třeba starostou, by měl předtím, než půjde do voleb, prožít týden bez cizí pomoci na vozíku. „Důležité je to bez cizí pomoci, protože cílem hendikepovaných je soběstačnost,“ dodává.

S rozhořčením líčí situaci v Příbrami, kde od dětství žije. „Pro vozíčkáře tam je městský úřad nepřístupný. Ke vchodu je nájezd z leštěné žuly, který má šílený sklon a pěticentimetrový rantl.

Navíc končí u dveří, jejichž půlka je permanentně zavřená. Je tam sice zvonek, ale ten kdo stále sedí na vozíku, na něj nedosáhne. Říkal jsem to před volbami starostovi, tvářil se, že ho to zajímá, ale je to tam dosud.

Já bych to uměl předělat za jedno odpoledne,“ zlobí se.

Šel by sám do komunální politiky? Konkrétně na příbramskou radnici? „Šel, ale až poslanci schválí nejen to, že lidi budou moci volit prezidenta, ale i starostu nebo primátora. S žádnou partají nechci.“

Do Příbrami se rodina odstěhovala, když tam otec, který byl předtím zavřený, dostal práci v dolech. Tím pádem také byt.

Do té doby vyrůstal na Šumavě, odkud si přivezl lyžařské dovednosti. „Každou zimu byly chvíle, kdy jsme se jinak než na lyžích nedostali z baráku,“ připomíná. Na lyžích stál už i po nemoci.

„Jistější jsem ale na prkně, to je jednodušší než na lyžích, kde musíte držet nohy pohromadě. Na prkně je máte srovnané.

Nejhorší je zatím vyzout se z lyžáků, to sám nedokážu, pomáhal mi Petr Rychlý,“ líčí návrat k zimním sportům.

Co mě hlavně naučil? Nepropadnout pýše a taky se z herectví nepodělat.

Mezi nimi už nechybí ani hokej: „Pořád to zkouším na bruslích, ale vypadám jako pětiletý kluk, který dostal brusle pod stromeček a jde to poprvé zkusit. Hokejka je v mém případě velmi praktická věc, mám tak opěrný bod,“ směje se dvaašedesátiletý člen hokejového týmu HC Olymp, jehož kapitánem je kolega z divadla Martin Dejdar.

Ten byl také u jeho návratu na divadelní prkna. Před Vánocemi předloňského roku pro něj přijel do Kladrub, naložil ho i s vozíkem do auta a odvezl do divadla na vánoční večer Ypsilonky.

„Máme tam bezbariérový přístup, takže jsem se bez problému dostal až na jeviště. Musím vám říct, že jsem zdravý nikdy takový aplaus neměl. Byl jsem z toho na šrot,“ říká s dojetím v hlase.

„V divadle jsem rok nebyl, dostal jsem důchod, ale přesto tady dál hraju. Jsem v Ypsilonce 21. sezónu a jsem tu šťastný.“

Po návratu měl dokonce dvě premiéry: v inscenacích TGM a Babička se vrací.

„Pokračuji v předchozích rolích – kromě Prodané nevěsty, protože tam se chodí na chůdách, to zatím nedokážu, a Nadsamce Jarryho, protože tam se hýbe podlaha, a to s mou nerovnováhou nejde.“ Kromě Ypsilonky vystupuje v příbramském divadle v Saturninovi.

„Hraju doktora Vlacha, ten klidně může chodit s hůlkou,“ dodává. „V divadle v Litvínově hostuji v inscenaci Něžné dámy. Hraju tam takového morouse, který se taky může opírat o hůl.“

Diváci nekonečného seriálu Ulice ho teď vídají v roli přísného a zásadového profesora matematiky a fyziky Kaliny. Na první pohled pěkný protiva. „Je to zásadový člověk, rovný chlap,“ hájí ho herecký představitel. „To se posléze ukáže. Jen ještě nevím, jak to má s babama.“

Pro něho samotného nebyla matematika tím nejoblíbenějším předmětem. „Na gymnáziu jsem jednou dělal reparát,“ přiznává. „Na základní škole mně stačilo dávat pozor, takže na gymnáziu jsem se neuměl učit.

Hodně jsem četl, na bráchu jsem v tom ale neměl, ten měl ve třinácti přečteného Dostojevského. Já byl spíš na Rodokapsy, tam byli mí hrdinové. A foglarovky. V osmašedesátém jsem dělal na skautském táboře kuchaře. Udělal jsem si tam kamarády na celý život,“ vzpomíná.

Profesora Kalinu si pochvaluje z několika důvodů: „Je to role, kterou jsem ještě nikdy nehrál a baví mě. Rovněž tým Ulice mě mile překvapil tím, že se se mnou baví o budoucnosti mojí role, to jsem u seriálu toho typu nečekal.“

Kladných rolí si za svou bohatou kariéru moc neužil. „Myslíte, že s tímhle ksichtem se dají hrát klaďasové?“ klade řečnickou otázku. „Můj jediný kladný hrdina byl hrázný Palyza v posledním Dietlově seriálu Velké sedlo.“

Nikdy nehrál ani prince, ani milovníky. „Naštěstí. Vám, ženským, to tak možná nepřipadá, ale podle mě při tom vypadáme jako idioti. To je, jako když někoho ve vlaku pozorujete, jak usíná. Jak mu zhloupne ksicht. Maska života se uvolní a vypadáme jako blbci.“

O tom, že bude hercem, byl přesvědčený od klukovských let. „Nikdy jsem o tom nepochyboval a o ničem jiném neuvažoval,“ dodává. Na konci základní školy si ho skutečně režisér Václav Vorlíček vybral do dětského filmu Kuřata na cestách, kde hrál nepříliš povedeného pionýra.

Jeho cesta k herectví však nebyla přímočará. Na DAMU ho třikrát nevzali. Mezitím si odkroutil dva roky vojny. „Naposledy mě pro nedostatek talentu od přijímaček vyrazil pan Sklenčka. Pak jsme se sešli v televizi na nějakém natáčení a on to vzal jako zásluhu. Bůhví, jak by to s tebou dopadlo, kdybychom tě vzali, řekl mi.“

Po vojně nastoupil jako elév do příbramského divadla. Odtamtud vedla jeho cesta do Divadla V. Nezvala v Karlových Varech. „Potkal jsem se tam s Gustavem Opočenským.

Už jeho otec byl legendární postava, zakládal s Jaroslavem Haškem Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Gustav byl v Praze třikrát v angažmá a třikrát to prochlastal. Byl to ale geniální herec od pánaboha. Gustava jsem měl místo školy.

Co mě hlavně naučil? Nepropadnout pýše a taky se z herectví nepodělat.“

V době bohémských hereckých začátků už měl rodinu. S manželkou Jarkou jsou spolu od středoškolských studií, první dcera se jim narodila v devatenácti. Dnes je galeristkou. Mladší, která přišla na svět o dvanáct let později, je na mateřské dovolené. Celkem mají tři vnoučata, čtvrté je na cestě.

„Manželka mě sbalila na gymnáziu. Muži totiž dobývají pouze ženy, kterými jsou vybráni,“ doplňuje na můj udivený pohled. „Pracovala jako účetní a měla vždycky větší plat než já v divadle. Myslím, že byly chvíle, kdy divadlo nenáviděla.“

Hlavní zprávy

O víře :

Říká
se „Věř a víra Tvá Tě uzdraví“. Tato slova, jež jsou
několikrát zmíněna v různých částech Bible, přesahují
daleko za hranice víry ve smyslu nějakého náboženství. To jsem
si dříve příliš neuvědomoval.

Samotný pojem „víra“ jsem
měl spojený právě s náboženstvím, od kterého jsem se více
méně distancoval. Víra ale může znamenat prosté „věřit“.
A věřit můžeme naprosto v cokoli. Od materiálních požitků,
politiku, peníze, přes nějakého boha nebo „obyčejného“
člověka.

Věřit můžeme informaci, nějakému tvrzení, dobru a
zlu, sami sobě.

Náboženství
víru zcela nepochybně zneužilo. Lépe řečeno ji zneužili lidé,
figurující v náboženských organizacích, které po celá staletí
na různých částech naší Země využívaly strachu a
nevzdělanosti lidí, aby je ovládaly a štvaly proti sobě. Tato
zneužitá víra se tak stala důvodem především k válce.

V
naší zemi, lépe řečeno v oblasti, kde leží současná Česká
republika, byli lidé, s ohledem na náboženskou tradici, odnepaměti
přesvědčováni o tom, že jsou v podstatě hříšnými bytostmi a
musí se neustále cítit méněcenní vůči Bohu, který je
všemocný, všudypřítomný a vševědoucí, a odměňuje a trestá za vše, co každý z
nás učiní. Jde o velmi šikovný princip duality, tedy oddělení
Boha od člověka. Jde o pradávný princip nadřazenosti a
podřazenosti, který lidi držel a drží ve strachu a oddanosti
především k Bohu. Náboženské organizace ustanovovaly a jmenovaly
velmi záhadnými rituály, jimž v podstatě nikdo nerozumí, nějaké
služebníky Boží, kteří fungují jako prostředníci mezi námi,
„obyčejnými“ lidmi, a Bohem. Tím se těmto organizacím
dostala do ruky neuvěřitelně silná zbraň. Náš strach z
takzvaného hříchu se zneužíval pro zájmy vladařů, kteří
panovali ruku v ruce s náboženskou organizací dané země. Naše
oddanost Bohu tedy v podstatě znamenala oddanost panovníkovi,
vládnoucí vrchnosti, prostě z „Boží vůle“ jmenovaným vládnoucím lidem. Obrovské kostely a chrámy, trčící několik desítek metrů
nad střechami měst, působí dojmem něčeho obrovského, co má nad
námi neustále přehled a moc. Jistě není náhoda, že se třeba v
kostele člověk cítí jako mravenec. Pokud k tomu všemu přidáme
nevzdělanost, můžeme říci, že jde o slepou víru, která z nás
činila otroky zájmů, jímž se může říkat moc, chamtivost,
majetkářství. Ve jménu Boha se tedy násilně šířila víra do
zemí bezvěrců. Svaté války, například Křížové výpravy,
měly za úkol rozšířit námi uznávanou víru. O to však
samozřejmě nešlo. Šlo o získání majetku a moci.

Pokud
se nad tímhle vším zamyslíme, tak si můžeme uvědomit, že tento
systém trvá dodnes. Pouze se z něj vytratil tolik silný vliv
náboženství. Hluboko zakořeněný pocit podřazenosti vůči
vládnoucím ale trvá dále. Tento princip se samozřejmě netýká
pouze našeho národa. Jde téměř o celý svět, v němž vládne,
a sice pod záštitou dalšího zneužitého náboženství, víry,
politiky.

Vzpomínám
si, jak jsem se díval na dokument z Druhé světové války, a na
jednom záběru byla zachycena velmi významná událost,
odehrávající se v nacistickém Německu. Adolf Hitler a jemu
blízcí, velmi vysoce postavení vládní a armádní činitelé
postávali u nově vyvinutého děla, před nímž stál kněz, jež
ho svěcenou vodou posvětil.

Nevím, zda se vyjadřuji správně ve
smyslu náboženských termínů, ale zkrátka šlo o přítomnost
nějakého církevního hodnostáře, duchovního, při situaci, v
rámci níž všichni obdivovali novou zbraň, vyrobenou za účelem
zabíjení lidí. A tento „hodnostář“ celou akci zaštiťoval
ve jménu Boha, tedy víry, v tomto případě zřejmě Křesťanské.

Jsem velkým laikem v oblasti různých odnoží a větví toho
kterého náboženství.

Neudělám však chybu, když obecně uvedu,
že v případě popisované události jde o víru silně spojenou,
spíše řídící se Biblí neboli takzvaným slovem Božím, tedy
určitým pohledem na stvoření Světa, jeho fungování, a příběhem
života apoštolů a Ježíše Krista, „kazatele“, který chtěl
změnit svět k lepšímu.

Všichni
víme, jaké hrůzy se děly v době Druhé světové války, kolik
lidí bylo povražděno, umučeno. Také víme o dalších válkách,
při nichž umírala spousta lidí. Nejsou to žádné domněnky,
existují o tom zcela jednoznačné důkazy a svědectví. Mnoho
válek v sobě nese vliv náboženství, tedy víry.

Velice často
bylo náboženství, respektive jeho zneužití, dokonce přímým
důvodem k válce. Proto se často označovala a označuje válka za
„svatou“.

Tohle zneužití náboženství ve prospěch politiky
je v naší historii velmi významný aspekt, který se silně
promítá do současné doby, byť jde „pouze“ o politiku.

Slovo
Boží, ať už jde o jakékoli náboženství, je možné vnímat
mnoha způsoby. Souvisí to s tím, jak ho člověk pochopí. A
protože je každý z nás zcela unikátní, má právo na to vybrat
si svůj vlastní způsob jeho výkladu. Nikdo nemá pražádné
právo nám tento způsob jakkoli určovat a nutit.

Tedy nemá ani právo nám
říkat, zda se jím vůbec máme řídit. Co je ale podstatné, je
vědomí, že, a teď se zaměřím na Bibli, protože náš národ
byl v historii, která vytvořila dnešní tvář naší společnosti,
„oddán“ převážně jí, není možné chápat to, co je v
Bibli psáno, jako slovo Boží. Jak uvádí MVDr.

Josef Staněk,
člověk, jehož vyprávění je neuvěřitelně zajímavé, jde o
návod, zprostředkovaný lidmi, kteří byli osvíceni Duchem
svatým. Tedy jde o lidi, kteří měli možnost nahlédnout do
podstaty pravé skutečnosti „všeho“. Tento návod lze poté
pochopit různě.

Náboženské organizace ho možná pochopily
správně, tedy tak, jak se já domnívám, že byl myšlen, ale
touha po moci a vládě vše „přetočila“. Ono jde totiž o to,
že jakmile se nějaká obecně vnímaná pravda začne organizovat a
veřejně hlásat, byť je sebe mírumilovnější, nikdy to nefunguje.

Naopak to vede ke konfliktu, a
to dokonce mezi členy stejné organizace, jež zastává jeden názor.

Proto
se mi líbí slova významného indického filozofa a básníka,
kterým byl Džiddú
Krišnamúrti, jenž říkal, že je třeba osvobodit se od všech
náboženských, ale i dalších organizací, tradic, rituálů a
obřadů, protože jen manipulují a diktují.

Lidé jsou pak v
zajetí té které organizace, a pravá podstata víry a všeho
dalšího je pouhým stínem, jenž tvoří chrámy, hodnostáři,
apod. Naše mysl je pak zaneprázdněna věcmi, které jsou
malicherné.

Navíc je naprosto nesmyslné a proti veškerým
principům každého náboženství válčit jménem jakéhokoli boha
a víry. A přesně to se dělo a děje. Označit tedy válku za
svatou je stejně paradoxní, jako označit nově narozeného člověka za vraha.

Náboženská organizace, která schvaluje násilí a podporuje
válku, je k ničemu a nezaslouží si ani tu nejmenší pozornost.

Mám za to, že všechna
náboženství jsou ve své pravé podstatě velmi mírumilovná.
Dokonce existují velmi provázaná podobenství, která dokazují, že všechna byla zrozena z jednoho
principu. Vždy jde o nějaké tvrzení, související s velmi
podobným stvořením světa, bohem a někým, kdo vedl lidi, kteří
ho následovali.

V případě Bible, která mi je nejbližší právě
s ohledem na to, co jsem zmiňoval ve spojení s tradicí našeho
národa, nejde ani tak o to, jak byl stvořen svět.

Jde o odkaz
Ježíše Krista, který, podle mého pochopení, velmi soucitným a
laskavým způsobem vysvětloval to, co tehdejší církevní, a tedy
vládnoucí organizace nemohla dopustit, aby lidé pochopili.

Ježíš
se snažil předat pravou podstatu víry. Bořil zakořeněná
dogmata, spojená s dualitou, tedy oddělení Boha a nás.
Vysvětloval, že Bůh není nikde vně našeho světa. Tedy pouze vně. Není to
starý vousatý dědeček, který sedí na mraku. Bůh je síla,
energie v nás všech. Je součástí nás a my jsme součástí
jeho. Neexistuje nic jako ráj kdesi na nebi a peklo kdesi pod zemí.

Existují pouze ráj a peklo, v které věříme tady a teď. Můžeme
je žít ne v posmrtném životě, ale v tom současném, přítomném,
neboť vše, co označujeme za Život, Osud, tvoříme pouze my a na
nás záleží, zda budeme šťastní, nebo nešťastní.

A říkal,
že musíme najít Lásku v našich srdcích, protože jen s Láskou
v srdci každého člověka na Zemi může nastat tolik hledaný a toužený ráj Nebeský.

A
právě základní princip pojetí Boha jako síly, jež působí
skrze nás a my skrze ni, jež tedy nepůsobí jako vnější
neovladatelná vůle, je to, co je nejvýznamnější vědomí, ať už
jde o jakéhokoli boha, jakékoli náboženství. A právě to je,
dle mého názoru, pravým důvodem ukřižování Ježíše Krista.

Byl to pouze člověk, i když velmi výjimečný, který svými
nadčasovými myšlenkami a názory vzbudil tak silný strach v
tehdejší společnosti, která ho, z drtivé většiny, nepochopila,
že byl odsouzen k smrti.

A jeho smrt byla velmi důležitá, protože
nebýt jí, jeho odkaz by se možná nikdy nestal tak významným.

Bohužel,
cenzura není novodobým pojmem a existovala i v poměrně dávných
dobách. Dnes již víme, že Bible byla takové cenzuře podrobena,
a to, domnívám se, například někdy ve 4. století, kdy byly
některé její části buďto vymazány, nebo upraveny.

Měl jsem
možnost číst původní a dnešní znění některých částí a
zjistil jsem, že jde o na první pohled nepatrné, v hlubším
důsledku však obrovské rozdíly.

Obecně lze říci, že účelem
cenzury bylo právě prioritní prosazování duality, tedy rozdělení
nás a Boha.

Proč
tohle všechno zmiňuji? Protože je třeba si uvědomit silný vliv
náboženství, inspirovaného Biblí, na naší dnešní společnost. Vliv
nadřazenosti a podřazenosti, jež je v současné době spojen s
politikou a pocitem moci. Já jsem pochopil, že nic jako nadřazenost
a podřazenost neexistuje.

Moje cesta k tomuto poznání vedla
paradoxně skrze Ježíše Krista, ačkoli nejsem členem žádné
náboženské organizace a náboženstvím jsem opovrhoval. Pouze jsem si „vypůjčil“ příběh
Ježíše a sestavil mojí osobní Pravdu, která mě činí
šťastným. Ať už považujeme existenci Ježíše za reálnou či
nikoli, není to vůbec důležité.

Můžeme si i tak díky jeho
příběhu uvědomit mnohé. A o to ve svatých knihách jde.

Lidé
se stále ptají a žádají důkazy o existenci jednak Ježíše,
ale hlavně Boha samotného. Nechápou přitom, že to není vůbec
důležité. Jde o odkaz a uvědomění „Boží“ síly každého
z nás. Nejrozšířenější pojetí Boha jako odděleného od nás pak vyvolává tu
nejzákladnější otázku.

„Kdyby
Bůh existoval, jak by mohl dopustit ty hrůzy, co se dějí?“
To je problém, který si lidé právem uvědomili. Protože pravda,
jež hlásaly a hlásají náboženské organizace, dnes v podstatě organizace
politické, nemůže s tímto „dualistickým“ pojetím dále
uspět.

Navíc to v nás vyvolává dojem, že za ty hrůzy nese
zodpovědnost někdo jiný. Pokud jsme ale my těmi, kteří jsou
součástí „Boží“ síly a „Boží“ síla je součástí
nás, a buďme si jisti, že to tak je, uvědomíme si, že to my neseme zodpovědnost za všechno, co
se děje. My dopouštíme všechno, co je vnímané jako zlé, nebo
dobré.

My tvoříme Svět. Není to Bůh, kdo nás sleduje s lupou a
občas někoho zamáčkne jako mravence a baví se u toho.

Ve
velmi hlubokém filmu Chatrč, režie Stuart
Hazeldine, se zdrcený otec, kterému vrah unesl a zabil nejmladší
dceru, setká s moudrostí, s níž rozmlouvá o svém utrpení.
Neustále opakuje, že Bůh je nespravedlivý, že dopustil odpornou
vraždu jeho milované dcery.

Že Bůh měl okamžitě tuto smrt
potrestat smrtí vraha, možná celé jeho rodiny, nebo ji neměl
vůbec dopustit. Moudrost mu tedy přikáže, aby si vybral mezi jeho
dvěma dalšími dětmi. Jedno, na které ukáže, ihned umře, druhé
bude žít. Muž je zoufalý a s brekem odpoví, ať si smrt vezme
jeho, že o další dítě nechce přijít.

Moudrost samozřejmě nechá jeho i děti žít a řekne, že
tak je to právě s Bohem. Bůh, Energie, Zdroj, Vesmír, či jak
tomu kdo říká, miluje vše nepředstavitelným způsobem.

Jak má
tedy odsoudit milované „děti“, nás, ke smrti? Jak si má mezi nimi
vybrat? Navíc, jak může tato síla soudit něco, co v podstatě
sama způsobila právě skrze nás, lidi? To je právě ta podstata všeho. Máme svobodnou
vůli a jsme v nejhlubším základu milováni celým Vesmírem.
Můžeme si dělat, co chceme, protože jsme stvořiteli!

Záleží
tedy zcela na nás, jakou víru máme a kam ji směřujeme. A každý
jednotlivý člověk na této Zemi má nějakou víru, aniž by si to
třeba uvědomoval. Někdo věří v kariéru, peníze, majetek, jiný
věří v Alláha, Ježíše Krista, Buddhu. Jsou lidé, jež oddaně
věří tradici, politickému směru, prezidentovi.

A jsou lidé,
kteří věří ve Svět, v sebe, v druhé. Víra je v našich
životech to nejdůležitější, co máme. Protože v co věříme,
to se stane. A čím silnější je naše víra, tím rychleji a
silněji „předmět“ naší víry nastane. Příkladů existuje
nekonečně.

Jsou lidé, kterým víra v uzdravení přinesla Život,
ačkoli západní medicína již v jejich uzdravení nevěřila a
všechno nasvědčovalo tomu, že tito lidé zemřou. Jiní lidé
tolik věřili v kariéru a peníze, že se skutečně stali
úspěšnými a majetnými. Víra v moc zase přinesla jiným
postavení v čele státu. Je to ten nejzákladnější princip
Života.

Kam směřuje naše pozornost, to se stává realitou našeho
Života. A kam má směřovat naše pozornost? To je naše naprosto
svobodná volba!

Mějme
víru především v sebe. Uvědomme si naší moc tvořit. Nenechme
si namluvit žádné dogma. Věřme si navzájem a vytvořme Svět
bez násilí a prvořadou touhou po majetku a moci. Dosavadní a nejrozšířenější způsob víry jsme zkoušeli několik tisíc let a směřujeme k zániku. Je tedy na čase zkusit něco jiného.

Máme vše, co
potřebujeme, abychom vytvořili to, co chceme. Neexistuje žádná
vnější nadřazená síla, ať už jde o sílu Boží, politickou,
majetnickou. To jsme pouze my uvěřili tomu, že něco takového
existuje. A jen díky tomu, že jsme uvěřili v pouhou existenci těchto nesmyslů, vládne světu sobeckost, násilí, majetek.

Tak silná je víra.  

„Věř
a víra Tvá Tě uzdraví“ je uvedeno na začátku této úvahy.
Pokud se cítíme nešťastní, neúplní, oddělení, méněcenní,
změňme to, v co věříme. Je to právě „předmět“ naší
víry, co nás může „uzdravit“. A jestli věříme v ten správný „předmět“ poznáme tak, že jsme šťastní.

„Víra
je skála, ve které je zapuštěn svým základem charakter. Kdo má
neotřesenou víru ve své poslání, např. víru v sebe a v Boha,
ten má na světě sílu a moc.“ Orison
Swett Marden, americký spisovatel.