Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek

Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek

Proč muži nesnášejí ženský smutek a přílišnou citlivost

1. důvod: Muži jsou vychováváni k tomu, aby si uvědomovali
pocit zodpovědnosti za to, že dávají věci do pořádku.

Muži jsou odmalička vychováváni v přesvědčení, že oni nesou
zodpovědnost.  Chlapci vyrůstají v muže,
kteří jsou podvědomě přesvědčeni, že „pokud mám být skutečným mužem, musím
být schopný a musím se starat o ženu a rodinu„.

Když se muži žena chce svěřit s problémem, který ji trápí,
neslyší, co mu říká. „Slyší“ tohle:

Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek„Pomoz mi! Zachraň mě! Dej to za mě do pořádku!“

Jako žena chce být: ujišťována, utěšena, objata, políbena,
uklidněna, chce slyšet, že všechno bude v pořádku.

Místo toho se jí dostávají: rady, otázky, přednášky,
obvinění, že je přecitlivělá.

Žena chce slyšet lásku a muž jí odpovídá logikou. Potřebuje „útěchu jako od maminky„, zatímco se k ní muž chová spíše jako otec.

Pak si žena může myslet, že je necitlivý a nechápe její potřeby,
zatímco se jí snaží pomoci podle svého nejlepšího svědomí.

Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutekŽeny zapamatujte si proto následující: Muži jsou orientováni na
řešení situací.

Když partner vidí, že partnerku trápí nějaký problém, začne
automaticky uvažovat nad řešením. Klade spoustu doplňujících otázek, nebo
jen zticha přemýšlí. Zdá se jí, že je necitlivý a k ničemu, zatímco on si
myslí, že je  zachráncem v nablýskané zbroji.

  • To vysvětluje, proč se muž tak často rozčílí, když s ním žena diskutujete o nějakém problému nebo ukazujete svou zranitelnost. Nezlobí se na ni – zlobí se proto, že:
  • a)se cítí zodpovědný za vyřešení situace
  • b)nenachází řešení, připadá si hloupý a neschopný ji pomoci.

2. důvod: Když jsou muži svědky ženina smutku, často mají
dojem, že jsou příčinou.

Dokonce i tehdy, když je rozmrzelá kvůli něčemu, co s ním nemá vůbec nic společného, cítí zodpovědnost za její bolest a má pocit viny,
protože nedokáže chmury rozehnat. Zákonitě se  rozčílí, protože kvůli ní se cítí nespokojen sám se sebou.

Muži vyjadřují své frustrace spíš hněvem než lítostí,
protože se tak cítí bezpečněji. Z toho vyplývá následující: muž se hněvá na
ženinu přecitlivělost, protože se pravděpodobně cítí vystrašený, pokořený,
bezmocný, raněný a hněvem tyto emoce maskuje.

Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek

3. důvod: Muži si citlivost často pletou s hysterií,
předpokládají, že je žena na tom psychicky mnohem hůř, než vypadá a mají strach,
že když jednou začne, tak už se nezastaví.

Snad se každé ženě někdy stalo, že si s partnerem potřebovala  pohovořit o svých
starostech
a problémech a on se ji pokoušel přinutit, aby se
„uklidnila“ a nechala toho? Potřebovala se jen chvilku
vyplakat – a on se choval, jako by prožívala nervový šok?

Když ženu muž vidí
utrápenou, hodnotí ji vlastními citovými měřítky a usoudí, že je na pokraji
zhroucení! Muži prostě nedokáží pochopit, že ženy dokáží v daném okamžiku
hluboce prožívat své pocity, aniž by to nějak narušilo jejich duševní
rovnováhu.

Muži nechápou, že ženy jsou duševně mnohem vyrovnanější a
odolnější než oni.

Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek

To znamená, že může v jedné minutě plakat a v další je
připravena se milovat. Zuří a hned vzápětí odpouští. Pro muže je mnohem
obtížnější přesunout se z jednoho duševního rozpoložení do druhého. Domnívají
se, že u žen je to stejné, a proto je vykolejí náš smutek.

Když jste z něčeho rozmrzelá nebo smutná, řekněte
partnerovi, co po něm přesně chcete. Stanovte taky předem nějaký časový limit
(„potřebuju jenom pět minut„)na svěřování se svým trápením. Muži se
totiž cítí pohodlněji, když pracují v určitých mezích.

Když jste smutná nebo mrzutá, nepřehánějte to – partner vás
bere doslova. Takže když např. uprostřed konverzace o problémech ve svém
obchodě prohlásíte: „Já si prostě nevím rady. Jsem z toho zoufalá. Asi se
zblázním. Nikdy jsem se do toho neměla pouštět. Nejraději bych všechny
vyházela, prodala to, na měsíc vypadla a starala se jenom o sebe“, váš
partner z toho může být pořádně vyplašený. A zatímco vy se vymluvíte a uleví se
vám, jemu je nanic a v duchu si myslí: „Chlapče, to zní opravdu ošklivě,
ona se zřejmě zhroutí. Je jasné, že to nemůže vydržet. Co budu dělat?
Potřebujeme její příjmy z obchodu. Možná prožívá nervový šok.“ Začne vám
tedy radit, abyste se nevzdávala a bude s vámi zacházet jako s hysterkou. Vy se
budete cítit hrozně a dojdete k závěru, že vám partner nerozumí a nemiluje vás.
On bude čím dál více frustrovaný z marné snahy vám pomoci, protože vy jeho
snahu odmítáte.
Nakonec vybuchne: „Nic z toho, co dělám, tě nikdy
neuspokojí!“ a vy se rozpláčete a v duch si budete myslet:“ Vždyť
jsem jenom chtěla, aby mě objal a utěšil.“

Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek

Proto si pamatujte: Muži berou doslova to, co slyší. Když
řeknete: „Už to nevydržím,“ váš partner věří, že už to skutečně
nevydržíte. Pokud tedy s mužem mluvíte o svých pocitech, musíte být přesná ve
vyjadřování
. Výborným způsobem citového odlehčení je např. dopis lásky.

Dejte svému partnerovi najevo, že nejste naprosto bezmocná
nebo v koncích
, takže se nebude cítit povinen zachránit vás.

Ujistěte se, že když před milovaným mužem obnažujete své
pocity, neskrývá se za tím prosba: „Zachraň mě, pomoz mi!“ Dejte
jasně najevo, že nejste oběť a nechcete být zachraňována, ale pouze milována.

Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek

Tyto rady samozřejmě platí pro všechny normální ženy, které
cítí zodpovědnost za sebe a svůj život. Občas se  mezi námi vyskytnou neutěšitelné ženy, které
skutečně touží být zachraňovány a dožadují se péče, o kterou byly ochuzeny v
dětství. 

(Zpracováno volně podle knihy Tajemství mužů, která by každá
žena měla znát od Barbary De Angelis)

Smutek nad ztrátou blízkých je normální, není však dobré v něm uvíznout

Truchlíte? Není jasné, zda pomůže odžít smutek

Ilustrační foto: ingimage.com

2. 2. 2020

Spolu se stárnutím přicházejí i ztráty příbuzných a přátel. Někdy s nimi pouze ztrácíme kontakt, méně se navštěvujeme, méně si telefonujeme a píšeme.

Občas se nám někdo ztratí ze života kvůli zdravotním potížím jako třeba mozkové příhodě nebo Alzheimerově chorobě. Nejhůře se samozřejmě vyrovnáváme se smrtí někoho blízkého.

Jako ztrátu ve smyslu úbytek však můžeme označit i změny ve vlastním životě. Je těžší udržet se ve formě, naše tělo vypadá jinak, byli jsme nuceni odejít do důchodu, začínáme si uvědomovat, že některé věci už nezvládneme s takovou vervou jako dřív.

Smutek nad ztrátami je normální, ale neměl by nás trvale ovládat. Je normální truchlit a cítit se izolován od někdejšího partnerského a rodinného života a svých nejbližších přátel a společenství. Ačkoliv jednotlivá stádia zármutku už byla definována i odborníky, přece jen je to záležitost ryze individuální.

Většina zdravě myslících lidí se však se svými ztrátami po kratší či delší době vyrovná. Bolestivé pocity se postupně otupí a dostanou určitou míru přijatelnosti toho, co se stalo. Někdy se nám dokonce podaří najít cestu, jak se z toho dostat ven přínosným způsobem.

Ujmout se opuštěného zvířete, založit nějaký klub, pomoci potřebnému ve svém okolí.

Co však, když někdo ve svém truchlení a skepsi ustrne? Není schopen se zbavit nejbolestivějších částí procesu truchlení? Přistihne se, že si opakovaně klade otázky „Proč?“, na které nejde dobře odpovědět?Proč jsem mu nezavolala, nenapsala, proč jsem jí to nevysvětlila, proč mi to někdo neřekl dřív, proč se jim to stalo, proč už jsem mu nestačila říct, že se na něj nezlobím? Proč jsem toho podvodníka včas nepoznala? Proč jsem tam chodila?To jsou drásající otázky, kterými trápíme sami sebe, většinou bez vlastní viny. Trápíme se ztrátou milovaných, vynuceným odchodem do důchodu, diagnózou chronické choroby, případně i nevratnou finanční ztrátou.

Jsme zachváceni žalem místo toho, abychom dokázali najít způsob, jak se s tím vyrovnat nebo to zvrátit či alespoň zmírnit.

Otázky „Proč“ jsou součástí truchlícího procesu. Pokud je dokážeme překonat, jsme na dobré cestě k uzdravení. Zkusme je třeba nahradit otázkami typu „Co udělat“.Co mohu udělat já pro lepší komunikaci, jak mohu pomoci ostatním, co udělat pro zdravější způsob života, kde najdu přátele, kde najdu lepšího lékaře, jaký typ činnosti by mi vyhovoval?

Pokud si uvědomujeme, že nám současná vzniklá situace nevyhovuje, že nás ničí, je do velké míry na nás, co s ní uděláme. Nejen navenek, především v sobě samém. Ten, kdo to však sám nezvládne, měl by přece jen raději vyhledat odbornou pomoc.

Dostali jste se do situace, z které jste se nemohli psychicky osvobodit? Dávali jste si dokonce něco za vinu? Umíte nahradit své „ztráty“ něčím smysluplným? Hledíte do budoucna s optimismem? Může být člověk i v takovéto situaci vzorem pro druhé?

Hodnocení: (5 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Zpět na homepage

Oblíbené citáty

Anna 13

  • Autoři 50
  • Série 14
  • Žánry 13
  • Seznamy
  • Citáty 4359
  • Uživatelé 3

„- U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. – Nenalézají … – odpověděl jsem. – A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody… – Ano – odpověděl jsem. A malý princ dodal: Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Důkazem, že malý princ skutečně existoval je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkaz, že žije.““

Budete mít zájem:  Vezmeš si mě, Alíku?

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.““

— Antoine de Saint-Exupéry

„„Svět slz je tak záhadný.““

— Antoine de Saint-Exupéry

„Cíl bez plánu je jen přání.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa shasne…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk je sám i mezi lidmi“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk přece nemůže trvale žít z ledniček, politiky, financí a křížovek. Člověk to prostě nemůže. Člověk přeci nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Jedině děti vědí co hledají.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Krása je totéž jako štěstí.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Nikdy nejsme spokojeni, tam kde jsme.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Předpokládáme, že ostatní myslí stejně jako my. A z toho důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože se domníváme, že nás ostatní budou soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Ještě dříve, než nás mají příležitost zavrhnout jiní, zavrhneme se sami.“

— Miguel Ángel Ruiz Macías

„Když cítíte lásku sami k sobě, nežijete už svůj život v závislosti na názorech jiných lidí. Nepotřebujete, aby vás druzí lidé přijímali nebo vám říkali, jací dobří jste, protože vy víte, kdo jste.“

— Miguel Ángel Ruiz Macías

„„Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže… A jednoho nádherného rána – Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.““

— Francis Scott Fitzgerald

„A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Až někdy dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že ne všichni lidé na tomhle světě měli takové výhody jako ty.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Byl mužem své ženy, nepatřil sobě.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Potom ji políbil. Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné. (Velký Gatsby, s. 94)“

— Francis Scott Fitzgerald

„Člověk je sám i mezi lidmi.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Nestojím o učenost, důstojnost ani vážnost. Chci tuhle hudbu a tohle svítání a teplo tvojí tváře.“

— Džaláleddín Balchí Rúmí

„Víš, ty jsi přece jen trochu složitá.“ „Ale ne,“ ujistila ho spěšně. „Ne, to opravdu nejsem – jsem jenom – jsem jenom spousta všelijakých jednoduchých lidí dohromady.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Život začíná vždycky znova, když zvadne.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Mládí je sen, forma chemického šílenství.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Budoucí matka by měla vidět hvězdy. A darovat mu v myšlenkách všechny hvězdy a všechny planety, svému překrásnému dítěti.“

— Vladimir Nikolajevič Puzakov

„Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Minulost se nedá opakovat.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Na trávníku a na cestě se kupily tváře těch, kdož spřádali teorie o tom, jak je Gatsby zkažený, a on stál na těch schodech, kynul jim na rozloučenou a skrýval před nimi svůj nezničitelný sen…“

— Francis Scott Fitzgerald

„Myslel jsem na Gatsbyho úžas, když poprvé spatřil zelené světlo na konci Daisyiny loděnice. Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje…“

— Francis Scott Fitzgerald

„Věděl, že když tuto dívku políbí a navždy zasnoubí své nevyslovitelné vidiny s jejím smrtelným dechem, nebude se jeho mysl už nikdy lehce vznášet jako mysl boží.“

— Francis Scott Fitzgerald

„Svět slz je tak záhadný.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Co je důležité, je očím neviditelné…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Jedině děti vědí, co hledají. Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka se stane hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou… Mají štěstí.“

— Antoine de Saint-Exupéry

„V noci rozum spí a věci prostě jen jsou. Ty, na kterých opravdu záleží, nabudou zase své podoby, přežijí pustošení denních analýz…“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Krásu může člověk poznat a zamilovat se do ní během hodiny, a přestane ji milovat ještě rychleji. Ale duši se člověk musí naučit znát.“

— Lev Nikolajevič Tolstoj

„Žena krásná a věrná je tak vzácná jako dokonalý překlad poezie. Překlad obvykle není pěkný, když je věrný, a není věrný, když je pěkný.“

— William Somerset Maugham

„Zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl; vím však, že obojí přispívá k uchování mého ducha i těla.“

— Georg Christoph Lichtenberg

„Klíčem k verši je lidský vzlyk.“

— Boris Leonidovič Pasternak

Chat: Sylvie Stretti — Sama doma — Česká televize

Marek: „Mě štve koronavirus“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Marku, tomu rozumím a je dobře, když to říkáte nahlas. Je dobré si naštvání nenechávat pro sebe. Přeji nám všem, ať je tato koronavirová situace brzy za námi! Sylvie“

ANTI: „Kdo poradnu Vigvam vymyslel?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Anti, já a pár mých kolegů se kterými jsem pracovala (Šárka, Bára M., Honza, Bára R.) a vycházeli jsme z našich zkušeností při krizové práci s dětmi. Opatrujte se Sylvie“

  • SK: „Proč název Vigvam?“
  • Sylvie Stretti: „Dobrý den, protože Vigvam symbolizuje bezpečný uzavřený prostor, kde je teplo a není tam zvenku vidět a je možné tam odžít i říci cokoli a okolí na člověka nekouka, že je takový nebo onaký. Díky za otázku Sylvie“
  • DAYD: „Co poradna Vigvam zvládne a co ne?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, úplně nevím, jak přesně to myslíte. Zvládneme pracovat s dětmi, dospělými i rodinami, když jim někdo blízký zemře. Pomůžeme mu projít obdobím truchlení a má možnost ho s námi odžít, hledat odpovědi, hledat jak dál žít po smrti blízké osoby, hledat místo zemřelé osoby v dalším životě.

Pracujeme se všemi členy jedné rodiny na jednom místě, v jeden čas, ale část sezení probíhají odděleně, aby děti i dospělí měli možnost postupovat svým tempem a hledaním svých odpovědí, které potřebují.

Stavy, které potřebu odbornou psychitrickou péči, jako jsou třeba deprese a další odesíláme k odborné lékařské péči.

Nepracujeme s rodinami, které řeší vztahové situace, které nesouvisí se smrtí blízkého, ty odesíláme na rodinnou terapii a nebo v případě potřeby práce s rodinným systémem a rodičovských kompetencích odesíláme k odoborníkům ze sociálně aktivizačních služeb Snad otázka byla myšlena tímto způsobem, děkuji Sylvie“

Erika: „Zdravím, Sylvie a moc děkuji za práci, kterou děláte.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Eriko, děkuji za pozdrav, poděkování a podporu. Jsem ráda, když naše práce dává smysl. Opatrujte se Sylvie“

Anezka: „Dobry den, sleduji rozhovory s Vami a diky tomu (kez bych nemusela) jsem mela aspon predstavu, jak s ditetem mluvit o smrti blizkeho. Jste velmi inspirativni osoba a ja Vam dekuji.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Anežko, moc děkuji, že jste se ozvala a moc mě těší, že jsou ty rohovory k užitku. Opatrujte se a třeba se potkáme i při jiné příležitosti, např. při naší akci pro rodiny, Indiánský den s Vigvamem 5.9. na Ladronce. Děkuji Sylvie“

Ladka: „Dobrý den, v mých dvanácti letech zemřel děda, který s babičkou s námi ži ve dvougeneračním domě. Je to pro mě předěl a konec dětství. Babička s mojí mamkou dlouho truchlily, hodně se doma naráz začalo praktikovat náboženství, asi rok byl naprosto temný. U psychologa mi v testu vyšlo nějaké prožité trauma. Myslíte, že to může souviset?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Ladko, z toho jak popisujete i období roku po smrti dědy jako temné lze usuzovat, že to souvislost mít může.

Zároveň ten jeden rok od úmrtí je opravdu nový a významný, protože všechno člověk zažívá poprvé bez blízkého. Je hodně důležité, zda prožité trauma je zpracované, nebo stále živé a potřebuje nějakou péči.

Bylo by prima to s psychologem, který test dělat, probrat. Děkuji a opatrujte se Sylvie“

Táňa: „V jakém věku přijímají děti smrt nejhůře?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Táňo, ráda bych na otázku odpověděla, ale tak jednoduchá odpověď není. Ono to více než na věku souvisí s emočním stavem dítěte, s rodinnou situací a vztahu k zemřelému a způsobu úmrtí. Je možné z hlediska prevece s dětmi o smrti mluvit, např.

právě přes pohádky, filmy, zvířátka, pak je větší pravděpodobnost, že když se dítě se smrtí setká bude o ní přirozeně mluvit a hledat cestu, jak novou situaci zpracovat. I velmi malé děti si třeba pak hrají na pohřeb. starší o tom mluví apod., to k tomu patří.

Budete mít zájem:  Domácí ice tea chce víc cukru než horký čaj

Děkuji za otázku, ikdyž odpoveď není tak jednoduchá a jasná Sylvie“

Darina: „Dobrý den, prosím Vás o názor, do jaké míry je schopno miminko pod rok věku vnímat smutek rodiny při péči o umírajícího a situaci po smrti blízké osoby jeho matky? Děti jsou velmi vnímavé a citlivé. Může tento zážitek ovlivnit chování dítěte v budoucnosti? Mockrát děkuji za odpověď. Příjemný den Vám přeji! Na shledanou.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Darino, děkuji za otázku. Miminko pod rok vnímá především skrze matku, se kterou obvykle je v těsném kontaktu (pokud pečuje otec, tak samozřejmně i přes něj)a skrze emoční rozpoložení pečujícího.

Dá se očekávat, že dítě bude také plačtivější, bude mít přerušovaný spánek, bude potřebovat více fyzického kontaktu s hodně blízkou osobou (více se tulit a chovat). Do budoucna je možné, že bude emočně vnímavější a citlivější, ale rozhodně to není pravidlo. Protože existuje spousta dalších podnětů, které ovlivní to, jaké děti budou.

Je důležíté usokojovat potřeby dítěte, nenechat ho v tom samo, protože tím se dítě utvrzuje, že svět je bezpečný, ikdyž někdy smutný. Opatrujte se Sylvie“

Kristina: „Dobrý den, chtěla jsem se zeptat,zda poskytujete terapie i pro jednotlivce a dospělé?Je mi 26 let,v 18ti mi zemřela maminka na rakovinu a před půl rokem tatínek,nečekaně na infarkt.Situace ke pro mě velmi náročná neboť už mi zbyla jen babička a spousta starostí.

Nikdy jsem na terapii nebyla a velmi silně o ní uvažuji.Akorát když jsem si chtěla hledat terapeuta,přišla korona,což mi značně znemožnilo jít na terapii a nechtěla jsem ji začínat po telefonu.

Neslyšela jsem celý rozhovor s Vámi,sídlíte i v Praze?Děkuji a přeji krásný den“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Kristino, ano sídlíme v Praze a je možné se k nám přijít do terapie. Prosím koukněte na naše webové stránky: www.poradna-vigvam.cz, kde je kontakt na kolegyni a domluvte se. Propojí Vás s terapeuty. Opatrujte se a děkuji, že jste s eozvala, protože to chtělo odvahu, to napsat a je dobré říci si o pomoc a nebýt na všechno sám. Sylvie“

palcino: „Dobrý deň, je v poriadku, ak sa snažíme myslieť na človeka – kamráta, ktorý zomrel, len v dobrom, aj keď ako rodina máme s ním rôzne zážitky? Aj keď sme ho prijali do rodiny, cítime tam nevypovedané, či už sa to týkalo jeho zdravotného stavu, kedy sa nesprával najlepšie (maniodepresívny pacient), alebo jeho razantného prístupu, ktorý nie každý vedel prijať. Napriek tomu nám chýba a vieme, že nám pomohol pohnúť životmi. ďakujem vám za váš názor.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, děkuji za otázku. Toto je velmi náročné a hledání odpovědí, jak na zemřelého myslet je důležitá otázka.

A člověk prochází různými fázemi, někdy potřebuje myslet na zemřelého v dobrém ,ale někdy se potřebuje na něj i rozzlobit, ale třeba to nejde dohromady a je dobré najít si místo, kde se i nazemřelého můžu zobit a „vynadat mu“. To místo může být v nějaké místnosti ,prázdná židle, nebo třeba v lese.

K truchlení patří všechny pocity a přirovnala bych to kdětem. Když děti mají rády svoje rodiče, taky se na ně někdy zlobí. Taky si myslí, že někdy ten druhý nejdená správně a ne vždy to jde říci naplno, ale zalezou do pokoje nebo s kamarády a tam si to řekne naplno a neznamená to, že by dítě mělo rodiče méně rádo.

Tak úplně stejně to lze i se zemřelým. A přijde moc dobré, jak píšete, že vám chybí a přes to jsou všechny pocity vůči němu v pořádku. Idealizace ho trochu odrthává od reality, jaký byl a hůře se začlěňuje do vzpomínek. Díky, myslím na vás, aybste měli všichni možnost vše odžít a mohli jít dál Sylvie“

Vendula: „Dobrý den před 2 lety jsem přišla o sestru která podlehla rakovině dodnes se s tím nekokazu vyrovnat mám dny kdy pláču od rána do večera a cítím velkou bolest i když se snažím jít dál můžete mi dát radu co s tím všichni mi říkaji že to chce čas děkuji 4“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Vendulo, ano čas sice naše prožívání změní, ale není to jen o čase. Myslím, že se snažíte to zvládnout už velmi dlouho sama a že byste si zasloužila nebýt na to sama. A myslím, že terapie by mohla být možným řešením. Opatrujte se
Sylvie“

Karolína: „Před nedávnem nám zemřel pejsek, se synem (2 roky) jsme to řešili a dokonce udělali rozloučení. Nicméně i tak chce jít pejska vykopávat a ptá se, kdy se vrátí, aby si mohli hrát. Jak na to reagovat? Kdy to děti chápou? Je ve dvou moc malý? Díky moc“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Karolíno, děkuji za otázku. Ve dvou letech je syn hodně malý a i s tím úmrtím je to hodně podobné jako s dalšími věcmi. Aby to přijal, tak to potřebuje opakovat a věřím, že to opakování je pro Vás velmi náročné a k tomu pochopení to může trvat několik měsíců.

Je dobré vždy to když se zeptá mu říci na rovinu, že bohužel už si hrát nebudou, že Vás to mrzí. A připomenout to rozloučení a můžete třeba společně vždy, když mu bude smutno a bude se na něj ptát, domluvit se, že třeba zapalíte svíčku, něco pejskovi vyrobíte z modelíny, budete na nej vzpomínat a prohlížet obrázky.

Držím palce, ať toto náročné období zvládnete Sylvie“

Honza: „Přibyli vám klienti v době koronaviru?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Honzo, zatím nemáme masivní nárůst, což přisuzuji faktu, že ještě je hodně omezujících opatření. Ale ozývají se nám lidé, kterým někdo zemřel na jiné onemocnění (onkologické, srdení onemocnění…) a neví si s tím izolaci rady. Jsou na to sami. Děkuji za otázku Sylvie“

Veronika: „Dobrý den, Sylvie, proč vás zajímá smrt. Děkuji za odpověd a pevné zdravý.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Veroniko, to je zajímavá otázka. Vlastně mi toto téma rezonovalo již za studií a když jsem započala terapeutický výcvik tak shodou náhod první klienti přišli po smrti blízkého a tak jsem v tom pokračovala. Dává mi to smysl a myslím, že smrt k životu patří a možná jsme moc zrychlení a nějak nám to uniklo a já se snažím téma vrátit k přirozenosti. Díky Sylvie“

Víťa Valná: „Jak vnímáte koronavirus ve vztahu ke smrti? Lidi třeba v Itálii nemají vůbec prostor se s mrtvými rozloučit? Jak se to podepíše na jejich dalším životě? Myslíte, že to lidi doběhne ještě až se situace trochu uvolní? Mám pocit, že teď myslí především na koronu a ostatní věci šly do pozadí. Děkuji moc za vaši práci a odpověď.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Víťo, děkuji za velmi aktuální otázkou. Máte naprostou pravdu, že ostatní věci šly do pozadí a nějak se na ně zapomíná. A až to pomine, opadne z nás stres tak pak začnou dobíhat vše (zážitky, aktivity, ale i lidé a kontakty) o co jsme přišli.

Itálie je společnost lid, která je hodně emotivní, aktivní a také křesťanská a nemožnost se rozloučit bude velmi aktuální v okamžiku, kdy se budou moci zastavit a vše si uvědomí. A bude potřeba si vše uzavřít a odžít zpětně.

Děkuji, že myslíte na lidi, kteří to teď mají opravdu hodně těžké! To co nám tato doba přinesla, je velká míra sloidarity a soudržnosti v běžné společnosti. Sylvie“

Patrik Wolf: „Děkuju za vaši práci, když smrt přijde, je člověk zmatenej i ve chvíli, kdy se jedná o zvíře. Když nám umřel křeček, nevěděli jsme, jak to dcerám říct. Co v takových chvílích radíte? Děkuji, Patrik“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Patriku, díky za otázku. To co můžete udělat je říci to na rovinu, co nejjednodušeji a nechat prostor ať se spíš doptávají. Je dobré i říci, že Vás to mrzí, nevíte, jak to říci, prostě mluvit i o sobě, autenticky. A je to náročné, to říci, ale pak ten protor na otázky a odžití dětí je otevřený a mohou přijít. Díky Sylvie“

Viola Letková: „Pracujete také online? Jde to v současné době?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Violo, ano skrze telefon nebo skype pracujeme dále. Díky za otázku Sylvie“

Vlaďka: „Dobrý den, je moc dobře, že se této citlivé problematice věnujete. Před více jak 5 ti lety mi po smrti maminky takto moc pomohli lidé z Domácího hospice sv. Zdislavy v Liberci. Dodnes jsem jim za to moc vděčná, že jsem na to nebyla sama a provedli mě odchodem maminky velice důstojně….do posledního dechu jsem ji držela za ruku.“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, jsem ráda, že máte takovou zkušenost s podporou v náročném čase a že jste nebyla sama. Děkujeme za podporu Sylvie“

Ján: „Jste také pro dospělé, kterým zemřeli třeba rodiče? Mé kamarádce zemřela maminka brzy na to babička, ale je ji 33. Mohla by se k vám obrátit? Děkuji“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, Ján, může se na nás obrátit a pokud by to nebylo přímo pro naši práci, udkázali bychom ji na konkrétní místo. Ale ať se ozve. Děkuji Sylvie“

KL: „Jak těžké je pro vás téma smrti zvládnout? Brečíte s klienty? Nebo tam jste zcela odpoutaní i od těžkých příběhů? Zamává s vámi ještě vůbec něco?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, ano zasáhnou mě i příběhy rodin, co k nám přichází, ale nebrečím s nimi. Protože vnímám jejich potřebu, že i to těžké s nimi někdo unese.

Budete mít zájem:  Vaši zdravotnickou dokumentaci předá praktik lékaři nebo úřadu, vám však ne

Je důležitá psychohygiena, je důležité mít vlastní návyky, jak si příběhy „nenosit domů“ a je potřeba využívat i odborného vyrovnávání (supervize, intervize).

Je to i součást psychoterapeutických výcviků, aby člověk mohl i s těžkými tématy pracovat a „nezhroutit“ se, ale aby pomoc byla pomocí musí být autentický a terapeut nesmí ztratit vnímavost a citlivost. Děkuji za otázku „na tělo“ Sylvie“

KR: „Jak dlouho se taková práce dá dělat?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, je to individuální a obecně lze říci, že do té doby dokuddává smysl, dokud není člověk otupělý nebo zdeptaný. Díky Sylvie“

Jana K.: „Mám se coby babička bavit s vnoučaty o smrti, když se mě pařád ptají? (5,3a půl)Hlavně ten 5letý, ale jeho matka to vysvětluje jinak než já. Ta ho učí, že umře ten, kdo je starý a pak se v nebíčku se všemi setká. Já mu říkám, že umře ten, kdo je nemocný, protože má kolem sebe i mladé lidi, co umírají. Jak mu říct, že umřou všichni, i já , i on.?“

Sylvie Stretti: „Dobrý den, o smrti se bavit i s takhle malými dá a má. Je dobré mít jednotné povídání a domluvit se s rodiči dětí, co všechno říci. Zároveň je dobré se držet faktu, že méně je někdy více – tedy odpovídat jen na to, na co se dítě ptá.

Pokud s eptá na smrt obecně, odpovídat obecně, pokud s eptá na konkrétní smrt (zemře i ten a ten), tak odpovídat popravdě, že ano že ten někdy zemře. Je pochopitelné, že ho to může rozrušit, spíše by bylo divné, kdyby ho to nerozrušilo.

Přišlo by mi vhodné otevřít téma s rodiči a domluvit se s nimi jak to vlastně mají a ví oni. Díky Sylvie“

Smutek jako diagnóza. Proč ztráta někdy bolí tak dlouho

Je smutným faktem, že většina z nás v životě zažije ztrátu milovaného člověka. Každý rok zemře asi 50 až 55 milionů lidí a odhaduje se, že každý zemřelý po sobě zanechá v průměru pět truchlících. Taková ztráta obvykle vyvolá celé spektrum psychologických reakcí, mezi jinými omezení společenských aktivit, hluboký zármutek, pochybnosti o vlastní životní roli a návaly samoty.

Během akutní fáze žalu jsou tyto reakce často všeobjímající, nesnesitelně bolestivé a vysoce omezující. Pozůstalému může připadat, že jeho láska k zemřelému náhle ztratila svůj hmatatelný cíl a na jejím místě je intenzivní prázdnota.

V dlouhodobém měřítku má naštěstí většina lidí ve většině případů dost prostředků na to, aby se přizpůsobili svému novému životu bez člověka, o kterého přišli. Nemusí se „dostat“ přes jeho ztrátu, ale naučí se s ní vyrovnat. To ale bohužel neplatí pro každého.

Čím dál víc psychiatrických a psychologických výzkumů ukazuje, že nezanedbatelná menšina – asi jeden člověk z deseti – se se zármutkem nesrovná. Akutní reakce u nich místo toho přetrvává dlouhodobě a brání jim ve společenském, mentálním i fyzickém fungování.

Rozdíl mezi typickou a problematičtější variantou zármutku můžeme ukázat na analogii.

Stejně jako se fyzická rána obvykle zahojí sama, byť pomalu a bolestivě, zvládne se většina lidí vyrovnat se svým zármutkem bez odborné pomoci.

Někdy se ale poranění zanítí a jeho uzdravení musíme napomoct mastičkami, krémy a náplastmi. Stejně tak občas vyvstanou komplikace i při truchlení a s ošetřením „zaníceného“ žalu pak potřebujeme pomoci.

Smutek může trvat donekonečna

Ke komplikovaným reakcím na žal může vést spletitá kombinace individuálních a externích faktorů. Představme si Amy, padesátnici žijící klidný život se svým manželem a dvěma dospívajícími syny.

Její manžel si jde zaběhat, dostane infarkt a upadne na zem. Kolemjdoucí mu udělá masáž srdce, ale o několik hodin později ho v místní nemocnici prohlásí za mrtvého.

Tato hypotetická zkušenost může v Amy vyvolat velmi rozdílná prožívání žalu. 

V jednom z možných scénářů je Amy v akutní fázi truchlení ztrátou hluboce ovlivněna. Vynaloží ohromné množství času a energie na přípravu pohřbu, uspořádání osobních věcí zesnulého manžela a uvyknutí na život vdovy.

V jejím zaměstnání mají pro její situaci pochopení, kolegové i nadřízený ji podporují a zorganizují práci tak, aby nevadila její nepřítomnost. Amy tvrdě pracuje na návratu do normálního života a chce tak svým dětem dopřát šťastné dětství.

Pět let po ztrátě manžela je intenzivně zapojená do práce organizace, která se zabývá prevencí srdečních chorob. Její muž jí stále nesmírně schází, ale je vděčná za léta, která společně strávili.

Pokud se člověku, který zažívá komplikovaný zármutek, nedostane patřičné podpory, můžou se u něj objevit další nepříznivé následky.

Šok a trauma vyvolané smrtí manžela ovšem můžou Amy přivést na úplně jinou cestu. Nezvládá se vyrovnat s trvalostí ztráty a i celé roky po manželově smrti nechává všechny jeho věci netknuté.

Její zaměstnavatel s ní nemá soucit a Amy kvůli příliš častým absencím a nízkému výkonu přichází o práci. Její neustálá špatná nálada a nedostatek energie způsobí, že se od ní stáhnou přátelé i příbuzní.

V tomto scénáři Amy nezvládá naplnit potřeby svých synů, což vede k jejímu osamění, frustraci a sebenenávisti. Nezajímá se o vnější svět a pohlcuje ji hluboký smutek, který se časem nezmenšuje.

Tyto dva rozdílné hypotetické scénáře ukazují, jak se náchylnost ke komplikacím spojeným se zármutkem může na základě klíčových faktorů (například míra sociální podpory, vlastní způsob vyrovnávání se s problémy nebo schopnost najít po ztrátě nové koníčky) lišit. Pokud se člověku, který zažívá komplikovaný zármutek, nedostane patřičné podpory, můžou se u něj objevit další nepříznivé následky, například zvýšené riziko vážných zdravotních problémů, zhoršená kvalita života a obecně snížená schopnost fungovat.

Vleklý zármutek bude oficiální diagnózou

Výzkumy, které prokázaly existenci neustávajícího zármutku a jeho negativních důsledků jako samostatného problému, vedly v roce 2018 Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) k rozhodnutí přidat diagnózu zármutku do své klasifikace duševních nemocí, kterou zahrnuje takzvaná ICD-11 (Mezinárodní klasifikace nemocí, jedenáctá revize). Ta se má k roku 2022 stát nedílnou součástí zdravotnictví na celém světě. Nová diagnóza, „vleklá zármutková porucha“ (prolonged grief disorder), se v ní popisuje jako silná touha po zemřelém nebo neustálé myšlenky na něj, spojené s intenzivním emočním strádáním (v podobě pocitů viny, popírání skutečnosti, vzteku, obtíží přijmout smrt dotyčného, pocitů ztráty části sama sebe) a s významně narušenou schopností fungovat, s trváním přesahujícím půl roku od ztráty.

Jak se bude ICD-11 v následujících letech zavádět, bude nutné informace o diagnostických kritériích vleklé zármutkové poruchy předávat pracovníkům ve zdravotnictví, kteří jsou s pozůstalými v kontaktu v nemocnicích, hospicech i jednotkách intenzivní péče, i všeobecným lékařům, tak, aby byli schopni rozpoznat a poskytnout podporu těm, kteří to potřebují.

Chápavé a podporující okolí může sloužit jako ochrana před vleklou zármutkovou poruchou.

Titulky, které se v médiích na téma „diagnózy zármutku“ objevují, můžou bohužel nepřímo říkat, že vleklá zármutková porucha chápe všechny druhy žalu jako chorobné.

Je to nešťastná situace, která může některé jednotlivce přimět skrývat svůj zármutek a vyhýbat se mu ve snaze nebýt diagnostikováni. Preventivní zásahy potlačující přirozené projevy žalu můžou navíc být neúčinné a dokonce iškodlivé.

Je tedy klíčové, aby nedocházelo k neodůvodněným diagnózám vleklého, komplikovaného zármutku.

Diagnostické směrnice, které vydává WHO, používají psychiatři a psychologové ve většině zemí světa, a novinka v podobě vleklého zármutku jako oficiálně uznané duševní poruchy má několik praktických dopadů.

V minulosti se symptomy vleklého zármutkového syndromu často chápaly jako příznaky deprese a léčily se antidepresivy – ukázalo se ale, že tento typ léků má na symptomy zármutku jen minimální efekt.

Uznání vleklého zármutkového syndromu za samostatný jev snad zajistí, že se pacientům bude správně předepisovat efektivní psychosociální léčba.

Ta zahrnuje prvek psychovzdělávání – seznámení pacienta s tím, že existuje zdravá a patologická podoba žalu, a společné probrání cílů terapie.

Ti, kteří prožívají komplikovaný zármutek, se často vyhýbají lidem, situacím nebo předmětům, které jim připomínají trvalost jejich ztráty, takže se často využívá nějaká forma jejich vystavení.

Může to být převyprávění toho, jak ke ztrátě došlo, nebo identifikace obzvlášť nepříjemných vzpomínek, kterým se chce pacient vyhnout, a následné vracení se k nim během terapeutických sezení i mezi nimi.

Poslední fáze terapie se často zaměřují na budoucnost a soustředí se na návrat do běžného života bez zemřelého. Důraz se klade na vytvoření a udržování zdravého pouta k zesnulému, přijetí faktu, že život jde dál, a cílenou pomoc se znovuzapojením do smysluplných vztahů.

Rčení „čas zahojí rány“ je pravdivé jen zčásti, protože silně zanícené rány čas nevyléčí. Procesu léčení je v takovém případě nutné napomoct, jít k lékaři a přijmout odbornou pomoc.

Truchlící pozůstalí, kteří zažívají komplikovaný zármutek, často popisují svou situaci jako extrémně otupující, zdrcující a vysilující. Jak šlo vidět na příkladu Amy, klíčovým faktorem je sociální okruh truchlícího.

Zatímco chápavé a podporující okolí může sloužit jako ochrana před vleklou zármutkovou poruchou, vzdálení se přátelům a rodině může vyústit v sociální izolaci a přivodit pocit ztráty smyslu, což přispívá k rozvinutí vleklé zármutkové poruchy.

Je zásadní mít na paměti, že existuje odborná pomoc. Pokud čtete tento článek a vidíte symptomy vleklé zármutkové poruchy u někoho, koho znáte – nebo třeba u sebe samého – vyhledejte odbornou pomoc, protože čas všechny rány nezahojí.

Článek byl publikován na webu AEON pod licencí Creative Commons. Z angličtiny přeložil Michal Zlatkovský.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *