Tohle slovo zaslechnete na každém pracovišti, kde jsou lidé příliš vystresovaní a cítí se nedoceněni. Podle loňského průzkumu americké společnosti Gallup pociťuje 23 procent dotazovaných zaměstnanců vyhoření v práci velmi často nebo vždy a dalších 44 procent občas.
Aktuálně do debaty o syndromu vyhoření zásadně vstoupila Světová zdravotnická organizace (WHO), která ho zařadila do své oficiální klasifikace chorob. Definuje ho následovně:
Syndrom vyhoření vzniká na základě chronického pracovního stresu, který nebyl úspěšně zpracován.
Charakterizují ho: 1) pocity úbytku energie či vyčerpání; 2) zvýšení mentálního odstupu od dané pracovní činnosti nebo s ní spojené pocity negativismu či cynismu; 3) omezená pracovní výkonnost.
Syndrom vyhoření se vztahuje specificky k pracovnímu kontextu a tento termín by neměl být používán ve vztahu k nepracovním oblastem života.
WHO je první významnou zdravotnickou organizací, která vyhoření oficiálně uznala, a další ji zřejmě budou následovat. Například Americká psychiatrická asociace sice zatím syndrom nezařadila do svého oficiálního manuálu DSM-5, nicméně seriózně se jím zabývá ve speciální pracovní skupině, a dokonce sbírá o vyhoření data přímo mezi svými členy.
Kolik vyhoření stojí a
co se s ním dá dělat?
Syndrom vyhoření samozřejmě není v psychologii žádnou
novinkou, tento termín poprvé použil Herbert Freudenberger už v roce 1974.
Nová klasifikace WHO by ovšem mohla přispět k systematickému řešení těchto
obtíží. Zaměstnavatele totiž každoročně přijde na miliony, možná dokonce miliardy:
- – Náklady na léčbu syndromu vyhoření každoročně představují 125–190 miliard dolarů, výzkumníci odhadují, že s pracovním stresem je spojeno až osm procent všech amerických výdajů na zdravotní péči.
- – Vyhořelí zaměstnanci bez hlubšího zájmu o svou práci stojí své zaměstnavatele až 34 procent ročního platu navíc.
- – Vyhoření má podstatný vliv i na fluktuaci zaměstnanců, podle typu organizace jde o dvaceti- až padesátiprocentní podíl.
Zaměstnavatelé, kteří dokážou syndromu vyhoření na pracovišti předcházet, získají před konkurencí nezanedbatelnou výhodu.
Jejich zaměstnanci budou nejen zdravější a šťastnější, ale také výkonnější a budou poskytovat lepší služby zákazníkům či klientům.
Výrazně se zvýší míra jejich loajality k dané organizaci a naopak sníží absence a celkově budou přínosnějšími zaměstnanci než jejich vyhořelí kolegové a kolegyně.
Prvním nezbytným krokem k boji s vyhořením je zjistit, jak na tom vaše firma je. Pokud jste se zaměstnanci nikdy nedělali hodnocení zaměřené na syndrom vyhoření, žádný strach, nejde o nic komplikovaného. Základní představu získáte jednoduchým dotazníkovým šetřením – americká Národní lékařská akademie nabízí celou řadu ověřených nástrojů, které vám takový dotazník pomůžou sestavit.
Pokud zjistíte, že ve firmě opravdu máte problém s vyhořením, je namístě poctivá debata o tom, co ho způsobuje a co proti tomu dělat. Vaší situaci moc nepomůže, pokud budete k této citlivé otázce přistupovat příliš „shora“ nebo pokud budete o změnách v podnikové kultuře jen vzletně hovořit.
Je třeba pečlivě identifikovat, na čem vašim zaměstnancům opravdu záleží, a následně podniknout konkrétní kroky k tomu, aby se cítili lépe. A zaměstnanci vám rádi řeknou, co je trápí, když se jich správně zeptáte. Nesmějí mít ovšem v žádném případě strach z potenciálních následků své upřímnosti.
Na řešení problému s vyhořením u zaměstnanců neexistuje žádný zázračný postup nebo pomůcka (a jestli vám někdo tvrdí, že ano, nejspíš se vám snaží něco prodat). Pomůže jen tvrdá práce a odhodlání věci postupně, po malých krůčcích zlepšovat. Nová klasifikace WHO je každopádně jasným signálem, že zaměstnavatelé se musí syndromem vyhoření zcela vážně zabývat.
A pokud se přesto rozhodnete v tomto smyslu žádné kroky nepodnikat, radši doufejte, že vaše konkurence se rozhodne stejně. Protože když přijde na to, jak své problémy s vyhořením úspěšně řešit, získá před vámi náskok, který budete jen těžko dohánět.
(PDF) PALIATIVNÍ PÉČE A RIZIKO SYNDROMU VYHOŘENÍ
2008, roč. 2, č. 1
- Přehledové studie
- PALIATIVNÍ PÉČE A RIZIKO SYNDROMU VYHOŘENÍ
- Martin Kupka
- Abstrakt
- Negativní vliv tíživé prosociální aktivity, byl předmětem řady psychologických výzkumů. Péče
- o staré lidi, nevyléčitelně nemocné, umírající se za určitých okolností může stát značně zatěžující
- činností, jejíž důsledky se mohou projevit v oblasti zdraví poskytovatele této péče. Péče
- o umírajícího člověka nebo člověka starého, imobilního, často s postupující demencí, je pro
- pečujícího velmi náročná. Péče o chronicky nemocné, nevyléčitelně nemocné, se může stát
- dlouhodobě zatěžující aktivitou. Péče o umírajícího pacienta, práce s rodinnými příslušníky, kterým
- umírá jejich bližní, je situací extrémní zátěže. Vypjaté emoční reakce, zvláště hněv, různé formy
- agrese, jsou situace, které se zvládají velmi obtížně.
- Obecně lidé, kteří se angažují v pomáhajících profesích, jsou díky tomuto faktu ohroženi
- ve všech oblastech zdraví – fyzické, psychické i sociální. Poskytování péče nevyléčitelně
- nemocným je situací značné dlouhodobé zátěže – říkáme jí chronický stres. Působení chronického
- stresu jakékoli kvality může mít na člověka poměrně negativní vliv. Výzkumy naznačují, že
- v pozadí mnoha nemocí je přítomen faktor chronické, dlouhodobé zátěže – kardiovaskulární
- onemocnění, narušená funkce imunitního systému, nespecifické bolesti zad, onemocnění trávícího
traktu. Samostatnou speciální problematikou je syndrom vyhoření.
- Klíčová slova: syndrom vyhoření, paliativní péče, stres, prosociální aktivita, pomáhající profese
- PALLIATIVE CARE AND RISK OF BURNOUT SYNDROM
- Abstract
- The negative impact of the onerous prosocial activity has been examined in a great bulk of
- psychological research studies. Under certain conditions, taking care of the elderly, terminally ill,
- and the death ward might be quite a demanding activity. Its consequences may be reflected in the
- health condition of the care provider. Caring for a dying or an immobile elderly person, often with a
- progressive dementia, is very challenging for the provider. Servicing a chronically ill or terminally ill
- people might become a long-term burden. Servicing a dying person and working with his or her
- family relatives is an extremely burdening situation. The extreme emotional reactions, primarily
- anger and various kinds of rage, are unusually thorny to manage.
- Consequently, people that are engaged in helping these people are generally endangered in all
spheres of their health, i.e. physical, mental and social. Providing care to terminally ill is
burdensome in the long run. It is known as chronic stress. Any kind of chronic stress has a
potentially negative impact on human beings. Previous research indicates that long-term chronic
burden might cause cardiovascular diseases, disorders of immunity, non-specific backaches, and
digestive disorders. The special issue is a burnout syndrome.
Keywords: burnout syndrome, palliative care, stress, prosocial activity, helping career
______________________
Došlo do redakce: 18.10.2007
Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra
Dnes přinášíme třetí a poslední text z minisérie o duševním zdraví. Věnovali jsme se depresím, úzkostem a dnes se budeme věnovat syndromu vyhoření. Na konci textu najdete i krátký test, na kterém si můžete vyzkoušet, jak je to s vyhořením právě u Vás.
Syndrom vyhoření je dalším z nebezpečí v životě, které by měli mít na paměti zejména lidé s vysokým vytížením. Právě ti totiž velmi často kvůli svým osobnostem nevidí, co a jak velké nebezpečí může přijít.
Vzhledem k tomu, že vysoce kvalifikovaní pracovníci mají často tendenci ignorovat skutečnost, že pracují mimořádně dlouhé hodiny, přebírají mimořádně těžké pracovní úkoly a kladou obrovský důraz na to, aby vynikali. A při tom všem podcení některé varovné signály.
V součtu se mohou dostat až k syndromu vyhoření (burn-out syndrom).
Duševní bolest je horší nemoc než tělesná. To věděl už římský filozof a dramatik Publilius Syrus.
Tendence podceňovat signály vyčerpání, různá varování vyplývající nejen z našich vlastních pocitů vypětí, ale stejně tak ignorovat reakce našeho okolí, může být i fatální. Je to stejné, jako kdybychom přetočili vlastní vnitřní hodinový strojek.
Jakmile v něm něco praskne, náprava je složitá. A přitom někdy stačí tak málo. Pečujme o své duševní zdraví stejně tak, jako o své zdraví tělesné.
PhDr. Alena Vojtíšková, klinická psycholožka, ObZZ Hradec Králové
Co je syndrom vyhoření? Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu. Ten vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení, dokonce i pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu.
Když se syndrom vyhořené blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni. Vyhoření však nenastane náhle. Neprobudíte se a nezjistíte, že máte syndrom vyhoření. Jeho povaha je mnohem zákeřnější, syndrom vyhoření se plíží velice pomalu, což je mnohem těžší rozpoznat.
Přesto nám naše tělo a mysl dávají varování a pokud víte co hledat, můžete syndrom rozpoznat dříve, než bude pozdě.
Jaké jsou příznaky vyhoření?
Každá z výše uvedených tří oblastí je charakterizována určitými znaky a příznaky. V některých oblastech dochází k překrývání. Tyto příznaky a symptomy existují podél kontinua. Jinými slovy, rozdíl mezi stresem a vyhořením je záležitostí stupně, což znamená, že čím dříve poznáte příznaky, tím lépe budete schopni vyhnout se syndromu vyhoření.
Jaké jsou známky fyzického a emocionálního vyčerpání
Chronická únava V počátečních fázích můžete cítit nedostatek energie a většinu dnů se cítit unavený. V posledních fázích se cítíte fyzicky a emocionálně vyčerpaný a můžete mít pocit strachu z toho, co přijde zítra.
- Nespavost
- Zapomínání / zhoršená koncentrace a pozornost.
- Tělesné příznaky
- Častější nemoci a ztráta chuti k jídlu
- Úzkost
V počátečních fázích můžete mít potíže s usínáním nebo poruchou spánku v jednom nebo dvou dnech týdně. V pozdější fázi může být nespavost proměnlivá. Většinou čím větší vyčerpanost, tím větší nespavost. Nedostatek pozornosti a mírná zapomínání jsou počátečními znaky. Později se problémy mohou dostat do bodu, kdy nemůžete dodělat svou práci a vše se začne hroutit. Tělesné příznaky mohou zahrnovat bolest na hrudi, palpitace srdce, dušnost, gastrointestinální bolest, závratě, mdloby, nebo bolesti hlavy (všechny příznaky by měly být lékařsky hodnoceny). Vzhledem k tomu, že vaše tělo je vyčerpáno, váš imunitní systém se stává oslabeným, což zapříčiňuje infekce, nachlazení, chřipku a další imunitní problémy. V počátečních fázích se možná nebudete cítit hladoví a vynecháte pár jídel. V pozdějších fázích může dojít k téměř úplné ztrátě chuti a velkým ztrátám na váze. Na začátku může dojít k mírným příznakům napětí, obav a otupělosti. Když se přiblížíte k syndromu vyhoření, úzkost může být natolik vážná, že narušuje vaši schopnost pracovat produktivně a může způsobit problémy ve Vašem osobním životě.
V počátečních fázích se můžete cítit smutný, občas beznadějný a v důsledku toho se můžete setkat s pocitem viny a bezcennosti. V nejhorším případě se můžete cítit v pasti, v těžké depresi a s pocitem, že svět by byl bez Vás lepší. Pokud je vaše deprese v tomto bodě, měli byste okamžitě vyhledat odbornou pomoc.
Zlost Zpočátku to může být napětí mezi lidmi a podrážděnost. V pozdějších fázích to může být následováno zoufalými výbuchy a vážnými hádkami a excesi doma i na pracovišti. Pokud se hněv dostává do bodu, kdy máte myšlenky na násilné činy vůči rodině nebo spolupracovníkům, vyhledejte okamžitou odbornou pomoc.
Jaké jsou známky cynismu a odloučení
Ztráta radosti Zpočátku se ztráta radosti může zdát velmi mírná, jako například, že nechcete jít do práce nebo toužíte odejít. Bez zásahu se ztráta radosti může vztahovat na všechny oblasti vašeho života, včetně volného času, který trávíte s rodinou a přáteli. V práci se začínáte vyhýbat projektům a hledáte způsoby, jak uniknout práci jako celku.
- Pesimismus
- Izolace
- Odloučení
Nejprve se může projevovat jako ztráta motivace. V další fázi se přesouvá i do toho, jak se cítíte, co si o sobě myslíte. Nemáte důvěru ve spolupracovníky ani členy rodiny. Máte pocit, že se na nikoho nemůžete spolehnout. V časných fázích se to může zdát jako mírná odolnost vůči socializaci (nemáte chuť jít ven, na oběd, občas byste nejraději zamkli dveře a ostatní nechali venku). V pozdějších fázích se rozzlobíte, jen když na vás někdo promluví. Chodíte na místa později, či dřív, abyste se vyhnuli střetu s kýmkoliv. Odloučení je běžný pocit jakéhokoliv odstřihnutí od ostatních. Může mít formu izolačního chování popsaného výše a vyústí v emocionální a fyzické napětí z práce a dalších povinností. Většinou si často berete nemocenskou, neberete hovory, neodepisujete na emaily nebo pravidelně chodíte pozdě.
Jaké jsou známky z pocitu méněcennosti a nedostatku úspěchu
Pocity apatie a beznaděje Pocity jsou podobné tomu, co je popsáno výše v bodech o depresi a pesimismu. V obecném smyslu to představuje, že nic není v pořádku, nebo že na ničem nezáleží. Jak se příznaky zhoršují, mohou se tyto pocity zvýšit, takže se zdá, že nic nemá smysl.
Zvýšená podrážděnost
Podrážděnost často pramení z pocitu neúspěšnosti nedůležitosti, zbytečnosti a rostoucího pocitu, že nejste schopni dělat věci tak efektivně, jako kdysi. V počátečních fázích to může zasahovat do osobních a profesních vztahů. V nejhorším případě to může zničit vaše vztahy a kariéru.
Nedostatečná produktivita a špatný výkon
Přes dlouhé dny vám chronický stres brání tomu, abyste byli tak produktivní, jako jste byli kdysi, což často vede k neúplným projektům a neustále rostoucímu seznamu úkolů. Občas se zdá, že i když se snažíte, nemůžete vylézt ze spodu hromady.
Pokud nemáte žádný z těchto problémů, je to skvělé! Měli byste však mít na paměti všechny tyto varovné signály a pamatovat na to, že syndrom vyhoření je zákeřné stvoření, které se na vás plíží, když žijete rušným životem. Pokud trpíte některými z těchto příznaků, mělo by to pro Vás být varováním. Udělejte si čas, abyste poctivě zhodnotili množství stresu ve Vašem životě a najděte způsob, jak jej snížit dříve, než bude příliš pozdě.
Co pomáhá pro prevenci? Pomohou zdravé a četné vztahy s druhými lidmi, dobrá organizace práce, umění strávit příjemně svůj volný čas a také např. schopnost říkat „NE“.
Vyzkoušejte si krátký orientační dotazník. Sami na sobě si tak můžete zjistit, zda Vám syndrom vyhoření hrozí, případně v jakém stadiu jeho rozvoje se nachází.
Orientační dotazník
U každé položky vyberte kladnou nebo zápornou odpověď podle toho, zda uvedené tvrzení odpovídá Vašemu pocitu nebo situaci. A buďte sami k sobě zcela otevření a upřímní. Za každou kladnou odpověď si udělejte čárku – 1 bod. Na konci si pak sečtěte body a porovnejte výsledek s bodovou škálou dole.
- Když si v neděli odpoledne vzpomenu na to, že zítra zase musím do práce, nestojím za nic. Ano | Ne
- Kdybych měl (-a) možnost odejít do důchodu /např. předčasného/, udělám to hned zítra. Ano | Ne
- Nesnáším už ani spolupracovníky, ty jejich stále stejné řeči jsou k nevydržení. Ano | Ne
- To, jak mne dráždí spolupracovníci, není nic proti tomu, jak mne dokáži vyvést z míry lidé, se kterými musím jednat v rámci své profese. Ano | Ne
- Práce s lidmi mne už ubíjí, vysává mé síly. Ano | Ne
- Za poslední tři měsíce jsem odmítl (-a) účast na vzdělávacích aktivitách /seminářích, kursech/. Ano | Ne
- Svou práci zvládám „levou rukou“, myslím, že mne už nemůže nic překvapit. Ano | Ne
- O své práci se těžko dozvím ještě něco nového. Ano | Ne
- Na konci pracovního dne bývám unaven (-a) tak, jako bych těžce fyzicky pracoval (-a). Ano | Ne
- Mám pocit, že už je jen málo věcí, ze kterých se dokážu opravdu radovat. Ano | Ne
Vyhodnocení:
- 1-2 body syndrom vyhoření nehrozí
- 3–5 bodů ukazuje na příznaky počínajícího syndromu vyhoření
- 6–8 bodů značí již nastupující rozvoj tohoto syndromu a je nutné zjistit, za jakých okolností k tomuto rozvoji došlo
- 9–10 bodů je indikací k odborné (psychologické nebo psychiatrické) intervenci
Z osobnostních charakteristik je pro předcházení syndromu vyhoření nejdůležitější odolnost vůči stresovým situacím, které jsou vnímány jako smysluplné výzvy. Ke vzniku vyhaslosti naopak predisponují osobnosti charakterizované empatií, senzitivitou, obětavostí, idealismem, úzkostí, pedantstvím.
PhDr. Alena Vojtíšková, klinická psycholožka, ObZZ Hradec Králové
Vyhoření se tak objevuje hlavně u mnoha lidí, pracujících v pomáhajících profesích a má škodlivé následky nejen pro své „oběti“, ale způsobuje i zhoršení kvality poskytovaných služeb.
Lidé, kteří vyhořeli, chodí do práce se zpožděním, protahují polední pauzy a snaží se co nejrychleji odejít domů.
Lidé, ještě nedávno plní energie a idealismu, chodí nyní do práce s nechutí, stále se dívají na hodinky, snaží se odkládat kontakty s druhými, nemohou se soustředit na rozhovor, přestávají být tolerantní.
Syndrom vyhoření je i příčinou manželských konfliktů a ničí vztahy.
Člověk, jehož potřeby nejsou dostatečně uspokojovány v zaměstnání, obvykle očekává o to více od partnera a blízkých přátel.
Neustálý tlak přehnaných a neoprávněných požadavků z jeho strany však vydrží málokterý vztah. Přecitlivělost a podrážděnost způsobuje, že člověka rozzlobí i maličkosti, kterých by si dříve ani nevšiml.
Jak léčit syndrom vyhoření a jaké jsou svépomocné postupy?
Standardně používané postupy, spočívající v neangažování se, distancování se od problémů, netečnosti a dělání „mrtvého brouka“ nepomáhají.
Mezi faktory prevence vyhoření se doporučuje sebevzdělávání a práce na sobě, pravidelné sportování a zájmové aktivity, nezanedbávat sociální kontakty. Doporučuje se nalezení větší blízkosti k lidem, které máme rádi a na které nemáme kvůli pracovnímu tempu a následnému vyčerpání čas.
Naučme se aktivně vyhledávat dobré stránky života, těšit se z maličkostí, naučme se dělat dobré věci sami pro sebe a radovat se z nich.
Syndrom vyhoření není jako chřipka – nezmizí po několika dnech, ale dokud neprovedete určité změny ve svém životě. Jakkoliv těžké se to může zdát, nejsnadnější věc je dělat malé krůčky a malé změny, které vedou k velkým změnám.
Abychom mohli hřát, nesmíme vyhořet!
Seznam pracovišť O naší organizaci Návštěvní kniha Kontakty
Syndrom vyhoření: příznaky, léčba (Syndrom vyhasnutí)
Syndrom vyhoření není nemoc, ale spíše psychický stav
objevující se často u lidí pracujících v profesích, které vyžadují
každodenní mezilidskou komunikaci. Jde o duševní stav popisovaný
jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí. Dále jsou přítomny pocity
naprosté beznaděje a bezmoci a celkově postiženému chybí radost ze
života.
Syndrom vyhoření jako první popsal americký psychonalytik Herbert
J. Freudenberger, a to v roce 1974. Je však zřejmé, že tento
syndrom se zajisté vyskytoval už i dřívěji. Jde o celkové mentální a
citové vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem a postihuje nejčastěji
lidi pracující v oborech jako je zdravotnictví, školství a sociální
práce.
Zkrátka obory, které vyžadují každodenní mezilidský kontakt.
Syndrom vyhoření se liší od deprese a únavy tím, že z počátku
postihuje pouze pracovní oblast (ostatní oblasti lidského života nejsou
alespoň zpočátku zasaženy). Postupem času však může dojít právě
k rozvoji deprese či chronické únavy.
Hlavním varovným signálem syndromu
vyhoření jsou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce.
Syndrom vyhoření postihuje stejně často ženy jako muže a zdá se, že
počet „vyhořelých“ jedinců rapidně narůstá. Jsou totiž kladeny
stále větší a větší požadavky na pracovníky a taktéž s rozvojem
technologií nastávají situace, kdy jeden člověk musí zastávat práci
několika lidí. To pak vyvolává frustraci a stres a od nich již není daleko
k syndromu vyhoření.
Jak se syndrom vyhoření vyvíjí
U syndromu vyhoření se jedná o dlouhodobý plynulý proces, při kterém
lze popsat pět typických fází:
Fáze nadšení, kdy pracující zpočátku překypuje
elánem a energií. Je ochoten pro svoji novou práci mnoho obětovat. V práci
nachází uspokojení a naplnění, a proto tedy zapomíná na své koníčky a
volnočasové aktivity.
Fáze stagnace, která je typická tím, že počáteční
nadšení opadá a jedinec začíná zjišťovat, že ne vše je tak ideální,
jak si původně myslel. V této fázi se také objevuje potřeba vykonávat
voločasové aktivity.
Fáze frustrace nastává ve chvíli, kdy jedinec začne
pochybovat nad smyslem své práce. Tyto pochybnosti jsou nejčastěji založeny
na špatných zkušenostech s nespolupracujícím klientem nebo
nadřízenými.
Fáze apatie přichází po delší době frustrace a je
přirozeným východiskem z pocitu frustrace. Pracující již vykonává pouze
nejnutnější povinnosti a svoje zaměstnání považuje za pouhý přísun
peněz pro obživu.
Fáze vyhoření je posledním stádiem a u pracujícího
jsou již viditelné příznaky syndromu vyhoření. Je to období
emocionálního i tělesného vyčerpání.
Kdo je nejvíce ohrožen
Syndrom vyhoření může postihnout prakticky kohokoliv, kdo dlouhodobě
vykonává nějakou činnost. Nemusí se jednat jen o lidi v pozici
„zaměstnance“. Nejvíce náchylní k pocitu vyhoření jsou však lidé
pracující v tzv.
pomáhajících profesích – lidé
pracující s lidmi, kteří potřebují pomoc. Zvýšené riziko je
u pracovníků ve zdravotnictví, učitelů, sociálních pracovníků,
psychologů a podobně. Dále jsou ohroženi pracovníci komunikačních
provozů (telefonní operátoři, novináři, prodavači atd.
) a taktéž
jedinci vykonávající nemotivující práci, která neodpovídá jejich
kvalifikaci.
Z osobnostního hlediska jsou ohroženi především lidé s velkými
ideály a očekáváním, vrhající se do práce s velkým nadšením a
odhodláním. Nevhodný je i přehnaný perfekcionismus, přecitlivělost a
sklon k workoholismu.
Rizikové faktory syndromu vyhoření
Je popsáno několik rizikových faktorů podílejících se na vzniku
syndromu vyhoření. Obecně lze řící, že hlavním spouštěčem je
stres a frustrace v práci.
Je však také možné příčiny vzniku rozdělit do tří základních
oblastí:
Individuální faktory
Jsou to jisté odobnostní predispozice, mezi které patří například
neschopnost požádat jiné o pomoc, sklony k workoholismu a vysoké nároky
na sebe sama a celkově zvýšená náchylnost k prožívání stresových
situací.
Pracovní faktory
Jde o určite predispozice konkrétního zaměstnání. Zvýšený výskyt
burn out syndromu je pozorován v zaměstnáních, kde se jedná
o každodenní rutinní vykonávání stejných procesů. Důležitý je
taktéž přístup vedení, neboť nízká motivace či konflikty v určení
pracovních rolích mohou také mnohem rychleji vést k syndromu
vyhoření.
Organizační faktory
Nedostatky ze strany managmentu, kumulování a zvyšování nároků na
pracovníky či práce bez dostatečného odpočinku hrají taktéž významnou
roli při rozvoji syndromu vyhoření.
Prevence syndromu vyhoření
Existuje několik zásad, které pomáhají při předcházení syndromu
vyhoření. Jsou to zejména dobré mezilidské a přátelské
vztahy.
Neboť právě častý a kvalitní kontakt s přáteli může
velmi často pomoci syndromu vyhoření zabránit.
Dalším pozitivem může
být zaměstnavatel, který si velice dobře uvědomuje nebezpečí syndromu
vyhoření a pořádá pro své zaměstnance nejrůznější semináře a
workshopy právě se zaměřením na tématiku burn out syndromu.
Důležitá je také schopnost kvalitního a častého odpočinku a umění
„užívat si sám sebe“.
Příznaky syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření se projevuje v několika rovinách. Mezi psychické
příznaky patří hlavně nechuť a lhostejnost k práci, ztráta nadšení a
pracovního nasazení. Dále pak potíže se soustředěním a koncentrací.
Vyvrcholením je pak agresivita a popudlivost vůči okolí. Důležitým
příznakem je taktéž pocit nedoceněnosti odvedené práce.
Dalšími
přáznaky syndromu vyhoření jsou pak emocionální změny, jako například
cynický přístup ke klientům, chladný vztah ke kolegům a emocionální
problémy v osobním životě.
Velmi nepříjemné jsou pak tělesné
příznaky, které se vyznačují například poruchami spánku, ztrátou chuti
k jídlu, zvýšenou náchylností k nemocem, svalovým napětím a dokonce
i vzestupem krevního tlaku.
Léčba syndromu vyhoření
Tak jako u jiných nemocí, i u syndromu vyhoření je velice důležité
začít s léčbou co nejdříve. Nejjednoduší je bojovat
s vyhořením už ve fázi stagnace. Bohužel jde však o plíživý proces, a
proto si mnoho lidí ani neuvědomí, že se blíží nějaké nebezpečí.
Pokud tedy problém dospěje až do konečné fáze vyhoření, je
nejefektivnější svěřit se do péče psychologů či
psychiatrů. Úspěchy jsou pozorovány
u kognitivně-behaviorální terapie či
logoterapie. Zvolený postup však závisí především na
domluvě mezi terapeutem a postiženým jedincem.
Terapie se pak zaobírá
především otazkami zdravého životního stylu, posílení mezilidských
vztahů a získání realističtějšího postoje k zaměstnání.
Důležitá je i pomoc ze strany zaměstnavatele, který může přistoupit
k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na
pracujícího a vytvoření nesoutěživého prostředí na pracovišti.
Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení
pracovních povinností.
Jak si mohu pomoci sám
Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je odpočinek, relaxace
a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší
od činností vykonávaných v práci.
Velkou roli taktéž hraje kontakt s přáteli, kterým se
můžeme o svých potížích zmínit. Vždy se tedy snažme najít si alespoň
chvíli na setkání s nimi.
V pracovním kolektivu se pak snažme o nastolení příjemného,
nesoutěživého prostředí. Naučme se říkat NE a hlídejme
si své vlastní hranice, za které bychom už neměli jít. Protože
přetěžování je nejjednodušší cestou k pocitu stresu a frustrace.
V neposlední řadě je také možno provést několik drobných změn na
pracovišti. Například zabezpečení dostatečného osvětlení, pohodlného
sezení či přijatelná teplota v místnosti dokážou také v boji proti
syndromu vyhoření značně pomoci.
Diskuse
Další názvy: Syndrom vyhasnutí, Burn out syndrom
Syndrom vyhoření – příznaky, léčba a prevence
- Syndrom vyhoření lidé popisují jako naprostou ztrátu profesionálního zájmu a nadšení u pacientů, kteří mají ve své práci velkou zodpovědnost, trápí je chronický stres a nedaří se jim zvládat pracovní požadavky.
- Syndrom vyhoření se nedostaví přes noc, ale vyvíjí se postupně a plíživě. Člověk obvykle prochází několika fázemi, jako je nadšení, stagnace, frustrace, apatie a poté samotné vyhoření.
- Syndrom vyhoření se nejčastěji projeví u lidí, kteří zastávají některou z pomáhajících profesí, denně musí komunikovat s lidmi a pomáhat jim. Jedná se například o zdravotní personál, učitele, sociální pracovníky nebo policisty.
- Psychické příznaky syndromu vyhoření zahrnují ztrátu nadšení, vyčerpání, lhostejnost, cynismus, negativní postoj k práci i sobě, poruchy paměti a soustředění nebo také pocity bezmoci a smutku.
- Co se týče tělesných příznaků, lidé trpící syndromem vyhoření si stěžují na silnou únavu, nespavost, nechutenství, vysoký krevní tlak, potíže se srdcem a dýcháním.
- Pokud se u člověka vyvine syndrom vyhoření, důležité je kontaktovat odborníka a začít s terapií. Využívá se například existenciální psychoterapie, kognitivně-behaviorální terapie nebo logoterapie.
- Syndromu vyhoření může člověk předcházet tím, že bude dodržovat zdravý životní styl, bude se vyhýbat stresu a dobře si zorganizuje pracovní úkoly, bude si dávat realistické cíle a očekávání a bude také věnovat dostatek času relaxaci, vlastním koníčkům, rodině a přátelům.
Syndrom vyhoření má různé definice, lékaři ho však nejčastěji popisují jako naprostou ztrátu profesionálního zájmu, osobního zaujetí či nadšení u pacientů, kteří mají ve své práci velkou zodpovědnost, trápí je chronický stres a nedaří se jim zvládat vysoké požadavky zaměstnavatelů. Projevuje se pocity vyčerpání a poklesem pracovního výkonu, mohou se však dostavit také deprese, poruchy spánku a paměti nebo různé tělesné obtíže.
Syndrom vyhoření se někdy označuje jako syndrom vyhasnutí nebo syndrom vyprahlosti, známý je však také pod svým anglickým ekvivalentem burnout či burnout syndrome.
Jedná se v podstatě o důsledek dlouhodobého pracovního stresu, který vede k naprostému vyčerpání a ztrátě ideálů, motivace i vůle k práci.
Nejčastěji se týká lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jsou závislí na jejich hodnocení.
Syndrom vyhoření v historii
Syndrom vyhoření v práci poprvé popsal americký psychoanalytik Herbert Freudenberg, který roku 1974 uveřejnil v časopise Journal of Social Issues článek s názvem Staff Burnout. Ten vycházel z jeho pozorování dobrovolnického personálu na bezplatné klinice pro drogově závislé. Syndrom vyhoření popsal jako soubor symptomů, které zahrnovaly:
- Vyčerpání, které vyplývá z přílišných pracovních požadavků
- Bolesti hlavy
- Nespavost
- Vznětlivost
- Uzavřené myšlení
Po publikaci Freudenbergova článku zájem veřejnosti o tuto diagnózu rapidně stoupl.
O několik let později proto vznikl první široce využívaný nástroj pro hodnocení syndromu vyhoření s názvem Maslach Burnout Inventory.
Původně se lidé soustředili na pomáhající profese, jako jsou například sociální pracovníci, ale později rozšířili svůj zájem také na další zaměstnání. V roce 2019 WHO oficiálně zařadila syndrom vyhoření mezi nemoci.
Fáze syndromu vyhoření
Vyhoření je popisováno jako důsledek nerovnováhy mezi původním profesním očekáváním a realitou, které člověk musí později čelit. Neobjeví se jen tak z ničeho nic, jedná se spíše o důsledek pozvolného a často i několik let trvajícího dlouhodobého stresu. Vývoj této nemoci popsali například Edelwich a Brodsky ve svém modelu. Jaké má podle nich syndrom vyhoření fáze?
- Nadšení – Pracovník má elán, velké ideály a (často nerealistická) očekávání. Překypuje energií a práce ho naplňuje.
- Stagnace – Nadšení opadá, pracovník se seznamuje s realitou a zjišťuje, že ne všechny ideály bude možné naplnit. Zklamání se snaží utišit volnočasovými aktivitami.
- Frustrace – Objevují se počínající fyzické a emocionální potíže, pracovník pochybuje o smyslu svého snažení, narůstá pocit bezmoci a zklamání.
- Apatie – Po dlouhodobější frustraci přichází pocit bezmocnosti a beznaděje, pracovník vidí své povolání pouze jako zdroj příjmu, dělá s odporem jen to, co musí, odmítá změny a přesčasy.
- Vyhoření – Nastává období emocionálního, duševního i fyzického vyčerpání, ztráta smyslu práce a depersonalizace (ztráta smyslu vlastní existence).
Kdo je nejvíce ohrožen?
Ačkoliv si lidé syndrom vyhoření spojují především s určitými profesemi, může postihnout v podstatě kohokoliv.
Co se týče osobnostních předpokladů, větší pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření je u lidí přecitlivělých, kteří mají sklony k perfekcionismu nebo workoholismu, projevuje se u nich naivní optimismus, mají velká očekávání a jsou ochotní hodně své práci obětovat.
Syndrom vyhoření se také často projeví u lidí, kteří podlehnou tzv. teroru příležitosti. Postupně se na ně začínají valit různé pracovní úkoly, které není možné adekvátně zvládat, ale oni stále nejsou schopní říct někomu „ne“.
Pomáhající profese a syndrom vyhoření
Vyhoření se velmi často týká lidí, kteří zastávají některou z pomáhajících profesí. To znamená, že denně pracují s jinými lidmi, musí s nimi neustále komunikovat a snaží se jim pomáhat s jejich problémy. Sem patří například:
- Lékaři a zdravotní sestry
- Sociální pracovníci
- Psychologové
- Policisté a hasiči
- Právníci
V poslední době se také hodně řeší syndrom vyhoření u učitelů a asistentů pedagoga.
Dále se s touto nemocí setkávají také manažeři a lidé na vyšších pozicích, novináři, řídící letového provozu, pracovníci různých infolinek a v podstatě všichni, kteří dlouhodobě vykonávají nějakou nemotivující práci.
Negativní vliv samozřejmě může mít také špatný pracovní kolektiv nebo nadřízený, nedostatek podpory okolí, neschopnost relaxovat či přílišný tlak na osobní úspěchy.
Neobvyklý není ani syndrom vyhoření na mateřské dovolené, syndrom vyhoření v manželství či ve vztahu nebo syndrom vyhoření u někoho, kdo se snaží dlouhodobě pečovat o nemocného partnera či jiného člena rodiny.
Jaké má syndrom vyhoření příznaky?
Syndrom vyhoření často postihuje mladé lidi, kteří jsou plní energie a nadšení do nové práce. Projevuje se v psychice člověka (postoje a emoce) a ve vztazích s lidmi, ale také prostřednictvím tělesných projevů.
Psychické příznaky syndromu vyhoření
- Ztráta nadšení
- Pocit nedostatku uznání
- Lhostejnost k práci
- Negativní postoj k práci, životu i sobě
- Deprese
- Úzkostné stavy
- Poruchy paměti a soustředění
- Pocity bezmoci a smutku
- Nespokojenost, pocity hněvu, agresivita
Tělesné příznaky syndromu vyhoření
- Silná únava
- Nespavost
- Nechutenství
- Náchylnost k nemocem
- Potíže se zažíváním
- Vysoký krevní tlak
- Potíže se srdcem či s dýcháním
Pokud jde o mezilidské vztahy, pracovník přestává být angažovaný v aktivní pomoci druhým, omezuje svůj kontakt s klienty i kolegy a jestliže se mu nemůže vyhnout, projevuje se u něj lhostejnost nebo cynismus. Na svou práci se dostatečně nepřipravuje, snižuje se jeho pracovní výkon a přibývá také konfliktů v jeho soukromém životě.
Test na syndrom vyhoření
Jelikož dlouhou dobu neexistovala žádná jasně daná kritéria, která by přesně definovala syndrom vyhoření, způsobů diagnostiky této nemoci bylo hned několik. Nejčastěji se však využívají dotazníkové metody. Jaký test dokáže syndrom vyhoření potvrdit či vyvrátit? V České republice k tomuto účelu slouží tzv. Shiromova-Melamedova škála vyhoření.
Kromě toho ale existuje také spousta oline testů, které vám napoví, zda u vás vyhoření opravdu hrozí. K dispozici je například online test MENFIT, který se soustředí na odhalení nadměrného stresu.
Léčba syndromu vyhoření
Co dělat při syndromu vyhoření? Pokud člověk nezačne syndrom vyhoření včas řešit, může vést nejen ke vzniku depresí a úzkostných stavů, ale také k naprosté ztrátě sebedůvěry i závislosti na drogách či alkoholu. Na začátku je proto nutné, aby si člověk připustil, že něco není v pořádku a kontaktoval odborníka (psychologa nebo psychiatra).
Při léčbě se využívají hlavně psychologické a psychoterapeutické přístupy, které se snaží změnit pacientův postoj k práci. Jedná se například o tyto přístupy:
- Existenciální psychoterapie
- Kognitivně-behaviorální terapie
- Transformační systemická terapie
- Logoterapie V. E. Frankla
Během terapie by se měl pacient společně s lékařem soustředit nejen na odstranění nejakutnějších potíží a příznaků (deprese), ale také pracovat na získání realističtějšího přístupu k zaměstnání i k životu. Z hlediska konkrétní pracovní pozice je dobré uvažovat o změně místa nebo dokonce profese, pomoci může ale také dlouhá dovolená.
Prevence syndromu vyhoření
Samozřejmě je lepší se syndromu vyhoření zcela vyhnout, než abyste se museli potýkat s náročnou terapií. Existuje proto celá řada preventivních opatření, na které je dobré se soustředit.
Jak předcházet syndromu vyhoření?
- Dodržovat zdravý životní styl
- Vyhýbat se dlouhodobému stresu
- Věnovat dostatek času vlastním koníčkům, rodině a přátelům
- Otevřeně mluvit o svých problémech
- Říkat „ne“ v situacích, které člověka příliš zatěžují
- Dávat si realistické cíle a mít realistická očekávání
- Dobře si organizovat pracovní úkoly
- Relaxovat fyzicky i psychicky
- Snažit se mít radost z maličkostí
- Informovat se o problematice syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření v literatuře
Pokud se chcete o syndromu vyhoření dozvědět více, můžete sáhnout po některé z mnoha různých knih či odborných publikací, které jsou v současné době na našem trhu dostupné. Mezi oblíbená díla patří například tyto knihy:
- Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout
- Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření
- Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků
- Vyhořelá společnost
- Hořet, ale nevyhořet
Syndrom vyhoření začíná skrytě, varuje psycholožka
„O nějakém syndromu vyhoření jsem neslyšela do chvíle, kdy se, podle mého názoru, zničehonic zhroutila moje bývalá kolegyně. Všimla jsem si, že chodí do práce stále unavená, jako tělo bez duše, nic ji nezajímalo.
Chodívaly jsme spolu na oběd a řešily práci, ale najednou jí to bylo úplně jedno. A pak jedno ráno zavolal její manžel, že kolegyně je v péči psychologů a nemáme s ní nějaký čas počítat. Opravdu mi to přišlo přehnané a říkala si, že to se mi nikdy stát nemůže.
Svoji práci jsem milovala a rozhodně se o mně dalo říct, že jsem workoholik,“ vypráví.
Přečíst článek ›
Alexandra byla hrdá na to, jakou má práci, jak je schopná a že dokáže uživit sebe a dvě dcery i poté, co ji manžel opustil. „Tehdy jsem se zařekla, že zvládnu všechno sama a budu vydělávat tolik, abych nemusela být závislá na jeho alimentech a zároveň mohla sobě i dcerám dopřát vše, co jsme chtěly,“ říká Alexandra.
Mozek jel stále na plný plyn
• Každý pátý Čech trpí podle odborníků syndromem vyhoření. • Častěji vyhoření postihuje ženy a mladší lidi.
• Světová zdravotnictví organizace loni zařadila syndrom vyhoření do mezinárodní klasifikace nemocí.
„Moje dcery, dvojčata, jsem měla už ve 24 letech, takže poměrně brzy na dnešní dobu, a když jsem v 27 letech nastupovala do práce, sehnala jsem místo jako asistentka marketingu v jedné nadnárodní firmě.
Docela mě to bavilo a ráda jsem se učila vše důležité od zkušenějších kolegů, abych o oboru věděla co nejvíc. O dva roky později přišel nečekaný rozvod a moje řešení nepříjemné situace bylo upnout se na práci.
Během tří let jsem se stala ředitelkou celého marketingového týmu, což pro mě bylo jako sen.“
Přečíst článek ›
Finanční ohodnocení už tehdy měla dvakrát větší než její bývalý manžel a nic jí nechybělo. „Možná jen čas s dcerami. S těmi mi pomáhali moji rodiče a taky moje sestra, která sama mít děti nemohla a v holkách se docela zhlédla.
Často jsem zůstávala v práci do večera a když jsem přišla domů, stihla jsem jen podepsat úkoly a přečíst pohádku na dobrou noc. A pak jsem často šla zase pracovat, protože jsem stejně nemohla usnout.
Můj mozek stále jel na plný plyn a nevěděla jsem, jak ho vypnout,“ popisuje, co potížím předcházelo.
Na začátku stála chřipka
„Zlom nastal, když jsem od holek chytla nějakou chřipku. Zůstaly jsme doma všechny tři a ve chvílích, kdy mi nebylo tak zle a nebolelo mě celé tělo, mi pomalu docházelo, o co všechno přicházím.
Nejvíc mě tehdy šokovala Ema, jedna z dcer, když mi řekla, že je dobře, že jsem nemocná a doma, protože aspoň nejsem tak podrážděná, jako když v noci chodím z práce.
Najednou jsem se tam vůbec nechtěla vrátit, nechtěla jsem vstát, nic mě nebavilo, bála jsem se, že když se vrátím do toho kolotoče, nebudou mě dcery za chvíli znát, a zároveň jsem nevěděla, jak bych nás jinak uživila,“ vypráví Alexandra.
Přečíst článek ›
Chřipka odezněla, ale Alexandru začaly trápit bolesti hlavy a zad a žádná masáž ani cvičení nepomáhalo. „V práci jsem na všechny štěkala, ani jsem nechtěla řešit nové projekty, všechno jsem odkývala, aniž bych o tom něco věděla. Zmítala jsem se ve všech negativních pocitech stále dokola, až mě sestra odvedla k jedné své známé psycholožce,“ říká.
„Díky několikaměsíční psychoterapii jsem pochopila, že mě postihl syndrom vyhoření a že pracovat jen proto, abych něco dokázala exmanželi, nebyla ta správná motivace.
Kromě toho jsem zpočátku dostávala i léky, protože už jsem na tom byla psychicky hodně špatně a nedokázala jsem se starat ani o dcery.
Zklidnila jsem se, našla jsem si smysluplnější práci, kde nemyslím jen na zisk, a volný čas si konečně užívám s dětmi a rodinou,“ uzavírá Alexandra.
Názor odborníka: Mgr. Kristýna Brožková (psycholožka, Pedagogicko-psychologická poradna České Budějovice)Syndrom vyhoření je dnes často zaznívající pojem v laické veřejnosti, ale někdy je chybně zaměňován za syndrom vyčerpání či jiné psychické problémy související s chronickým stresem.
Málo kdo ví, že syndrom vyhoření je dlouhodobý proces, který začíná skrytě, a jedinec elementárním symptomům nevěnuje pozornost. Může mít však závažné zdravotní důsledky a postihuje jak psychickou, tak fyzickou stránku člověka.
Člověk směřující k syndromu vyhoření apriori začne pracovat s velkým entuziasmem, silnou vnitřní výkonovou motivací s příslušným emocionálním doprovodem a silnou potřebou pomáhat druhým. Postupem času narazí na překážky v dosahování cílů v práci a objeví se s tím spojená frustrace.
Do svého pracovního nasazení musí investovat stále více energie, proto zanedbává svoji zájmovou a sociální oblast. Pracovní zátěž se tudíž přenáší i do pohody rodinného života. Příčinu svých problémů však jedinec nevidí v profesi. V konečném důsledku cítí silný pocit zoufalství, až apatii, a postrádá smysluplnost života. Dochází k fyzickému, tělesnému i psychickému vyčerpání.
S tím se pojí větší riziko vzniku nemocí, závislostí na návykových látkách, vegetativních projevů, somatických problémů ve formě bolestí zad a hlavy. Lidé, kteří prožívají podobné schéma potíží, by měli vyhledat odbornou terapeutickou pomoc (ať už by šlo o existencionální terapii, kognitivně-behaviorální terapii, logoterapii, či pouze o návštěvu psychologa).
Terapeut je může doprovázet k vytvoření svých osobních hranic a k identifikaci obranných mechanismů. Měli by si vytvořit náhled na vzniklou situaci.
Doporučuje se změna povolání, rekvalifikace či dlouhodobá dovolená, která by vytrhla jedince z působení chronických stresových podnětů.
Jejich léčba by se měla dále zaměřit na rekapitulaci ontogenetického vývoje a na vznik jejich silné potřeby pečovat o druhé před péčí o sebe sama.
Přečíst článek ›
Informace o nemoci
Syndrom vyhoření nejčastěji potkává zdravotní sestry, lékaře, ošetřovatele, učitele, hasiče, policisty, pracovníky leteckého provozu či manažery.
Překvapivě jím mohou trpět i matky pečující o malé děti, jejichž dny se často točí jen okolo přebalování, krmení a uklízení.
Ohrožení jsou ale všichni ti, kteří se hodně stresují, mají nadbytek práce a nemají čas na své přátele ani koníčky, které je mohou přivést na jiné myšlenky.
- Mezi hlavní příznaky patří chronický pocit psychické únavy a tělesné nemohoucnosti, přehnaná sebekritika a snížená sebeúcta, podrážděnost, negativismus, bolesti hlavy, trávicí obtíže, úbytek či přírůstek váhy, poruchy spánku či zkrácený dech.
- V rámci prevence se nabízí pořádat pravidelné supervize pomáhajícím pracovníkům, dodržovat zdravý životní styl (fyzickou aktivitu, zlepšovat osobní pohodu, udržovat kvalitní sociální vztahy) a globálně zvyšovat svoji psychickou odolnost.
- Neschopnost „odstřihnout“ se od práce i doma jsou hlavními příčinami stoupající počtu případů vyhoření po celém světě.
Jak předcházet syndromu vyhoření?• Vždy myslete na sebe o trochu víc než na svou práci. Na prvním místě jste vy a vaše zdraví a potom až práce.• Naučte se říkat ne, jakkoli těžké se to v práci někdy může zdát.• Relaxujte.
Projděte se v přírodě, vyvenčete psího mazlíčka, přečtěte si knížku nebo se podívejte na film, zatancujte si, vybijte zlost na boxu nebo se naučte vařit nějakou specialitu. Nevzdávejte se svých oblíbených činností!• Někdy pomůže i změna povolání.
Pokud cítíte, že to není to pravé pro vás, odejděte včas, než začnete svou práci nenávidět.
• Neberte na sebe zodpovědnost za všechno a všechny. Nemějte pocit, že vy jste jediní, kdo spasí vaši firmu.
Přečíst článek ›
Recept pro zdraví: Banánový chlebíček s čokoládou
Banány obsahují tryptofan – aminokyselinu, která se v těle mění v serotonin, známý jako hormon štěstí. Navíc díky vitaminu B6 a draslíku vám zaručí dobrou náladu.
Ingredience: 2 zralé banány, 100 g másla, 150 g třtinového cukru, 1 vanilkový cukr, 220 g hladké mouky, sušené švestky (podle chuti), 2 lžičky skořice, 100 g kvalitní čokolády, špetka soli, 2 vejce, prášek do pečiva
Postup: Smíchejte máslo pokojové teploty, třtinový i vanilkový cukr a míchejte, dokud nebudete mít hladký krém. Poté rozmačkejte banány a čokoládu společně se švestkami nakrájejte na co nejmenší kousky. Jakmile budete mít hotový krém, přidejte do něj dvě vejce, banány a postupně přidávejte mouku, špetku soli, skořici a nakonec prášek do pečiva.
Troubu si předehřejte na 170 °C a do připraveného těsta na závěr zlehka vmíchejte čokoládu a švestky. Banánový chlebíček můžete péct v podlouhlé formě určené přímo pro něj, ale klidně i v dortové formě. Nezapomeňte formu vymazat máslem a vysypat moukou.
Pečte přibližně 50 minut a chlebíček zkontrolujte pomocí špejle. Jakmile bude hotový, nechte ho vychladnout a poté nakrájejte. Dejte si ho samotný nebo třeba s marmeládou.