Lukáš Volkman: Starosti
Mt 6,33-34 – „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“
Ž 9,10 – „Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.“
Problematika starostí a obav z budoucnosti, stejně jako duchovní nasměrování, je zela stěžejní a velice aktuální.
Starosti globální, týkající se celé země, Evropy anebo celého světa, prožíváme či neprožíváme zcela rozdílně.
Je to dáno i tím, že nejsme přímo ohrožení ani válečným stavem ani okupačními vojsky ani hladomorem, tragickým nedostatkem vody anebo epidemiemi smrtících chorob a infekcí.
Důvodů k osobním starostem je ovšem celá řada, byť jejich velikost a naléhavost je velice individuální. Ne všichni jsme stejně ohroženi zdravotně, existenčně, vztahově a stejně nejsou ohroženi ani naši nejbližší.
Velikost starostí je vždy dána osobní momentální situací, která se může stále zhoršovat, stagnovat anebo zlepšovat, a také naším přístupem, naší povahou. Na straně druhé jsme každý ohrožený vším.
Těch nečekaných událostí, které mohou totálně a komukoliv obrátit život vzhůru nohama, je okolo nás bezpočet a ani nám mnohé plány a představy nevyšly anebo se úplně zhroutily.
Se starostmi lidé bojují nejrůznějšími způsoby. Introvertně v skrytu a tajnosti, společným sdílením s jednotlivci či nějakou skupinou kolegů, přátel či příbuzných. Někteří hledají pomoc u duchovních, u psychologů anebo psychiatrů a někteří, což není nikdy nejlepší řešení, se snaží své starosti utopit v alkoholu či drogách, čímž na sebe nabalují problémy další.
Bible starosti ani nepodceňuje ani nepopírá. Onen stoický klid, ve kterém se člověka nedotýkají žádné emoce, protože je nad ně povýšen, nebyl vlastní jenom jednomu z proudů staré řecké filosofie, ale tento přístup je vlastní i řadě náboženských směrů a východních nauk.
Ježíš se s tímto postojem neztotožňuje, což dokazují nejen jeho emoční projevy, jakým byl například hněv a vyhnání penězoměnců z chrámu, strach ze smrti v Getsemanské zahradě anebo lítostný pláč nad Jeruzalémem.
Všechny tyto situace byly reakcí na velké starosti, ať už se jedmá o náboženskou čistotu, o vlastní život anebo o budoucnost celého města a národa, a důkazem toho je právě náš dnešní text.
V něm je existence starostí nejen přiznávána, ale starosti a trápení jsou běžnou součástí každého dne. Závěrečný výrok – „Každý den má dost vlastního trápení“ neplatí pro nikoho z nás (alespoň doufám) zcela absolutně. Jistě prožíváme i relativně bezstarostné dny, ale absolutně v každém dni prožívají mnozí lidé veliká trápení a veliké bolesti.
Ježíš pouze eliminuje starosti rozdělením na přítomné a budoucí a doporučuje řešit ty přítomné a nezvětšovat je strachem z toho, co se ještě nenastalo. Nejde tedy o pasivní či nezodpovědný přístup, ani o rezignaci, ale o to, co je v daném momentě nejdůležitější.
Vedle vlastní snahy je nezbytná i důvěra v Boží pomoc a také to, že nevíme dne ani hodiny, což se zdaleka netýká jenom smrti. Průběh svých zítřků neznáme, nemluvě o tom, že zítřek se pro žádného člověka na světě už nemusí zrodit. Ježíš je realistou, nikoliv idealistou, a proto nikomu „světlejší zítřky“ nezaslibuje. Naopak na rovinu říká, že „i zítřek bude mít své starosti.
“ Popravdě řečeno, zaslibované „světlejší zítřky“ vedly v praxi do temné přítomnosti a reality, a pro mnohé dokonce do té nejtemnější, ve které už žádných zítřků nebylo.
Kristova redukce starostí je tedy velice praktickou radou, kterou vyjadřuje i latinské úsloví – „Zkrať své starosti, aby sis prodloužil život“. Ježíš Kristus se ale svěřuje dál a hlouběji než k vyřešení denních starostí. Proto jsme v úvodním 33.
verši četli – „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Podle mého soudu je nutné položit důraz na tři slova. Na naše hledání, které může být různě úspěšné, ale u kterého je důležitá vytrvalost.
Dále na slovo především, protože Bůh by (alespoň někdy) měl být námi přesunut z okraje zájmů do centra našich životů, no a především a hlavně jde o jeho Království a spravedlnost, které je nám skrze víru v Kristovu smrt a vzkříšení přislíbeno.
Hledáním Božího království nám mnohé zbytečné starosti odpadnou a závažné starosti začnou býti k přežití, protože přidáno nám bude i smíření, vyrovnání se se svým údělem. Přidána nám bude i naděje nejen pro život vezdejší, ale i pro život věčný.
Seneca napsal: „Drobné starosti hovoří, velké ztrácejí řeč.“ U drobných anebo pro někoho drobných starostí, které hovoří, mnozí lidé řeknou – „Vaše starosti na moji hlavu“ a někteří nám rovnou poradí „Hoď své starosti za hlavu“. Otázka zní – co ale se starostmi, které ztrácejí řeč, které jsou až k neunesení. Úžasné je, že i Ježíš Kristus je hlavou.
Je hlavou těla, kterým je církev a tedy měl by být i hlavou každého z věřících. Jde o to, že i nejzávažnější starosti, které nedokážeme s nikým sdílet anebo je vůbec vyjádřit, můžeme vložit do svých modliteb a to i do modliteb beze slov. Ty nejhlubší starosti, starosti života a smrti je dobré vložit na hlavu, kterou je Ježíš Kristus.
Vždyť Ježíš Kristus nás v témže Mt evangeliu v kap. 11 přímo vybízí, aby všichni, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny, šli k němu a on jim dá odpočinout. On jde dokonce ještě dál, když ve 29. a 30. verši vybízí: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším.
Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“
V kázání na toto téma jsem položil otázku, zda Kristovo břemeno bylo tak lehké, že jej každý může vzít na sebe a odpověď zněla ne – ono bylo tak těžké, že bylo odneseno za nás. Tou největší starostí je tíha břemene smrti. Smrti naší i našich blízkých. A právě toto břemeno Ježíš Kristus svojí obětí i zmrtvýchvstáním nám odlehčuje a přináší tak skutečné odpočinutí našim strachujícím se duším.
Sestry a bratři, ke křesťanské víře nepatří pouhé nesení vlastních břemen a přijetí Kristova břemene. Apoštol Pavel v listě píše: „Jedni druhých břemena neste.
“ Můj otec v básni „Břemena“ říká: „Proč se tahat druhým s břemeny? Životem jdou rychleji ti, co nic nenesou a ničím se nezatěžují. Kde jsou dřív v životě? U jeho východu.
“ Pozorným nasloucháním a vyslyšením pomáháme nést starosti a břemena svým bližním.
Sestry a bratři, i před vstupem do nového církevního roku, stejně jako kdykoliv jindy můžeme být zatíženi nejrůznějšími starostmi a obavami, které jsou pro nás velkým břemenem a zátěží. Nezapomeňme však na úměru, kterou Pavel Kosorin u pojmu „Břemeno“ vyjádřil takto: „Čím větší je břemeno, které nám Bůh naložil, tím větší je síla, kterou nás podpírá.“ Amen.
Tři kratičké inspirace, jak se zbavit strachu ze smrti
Strach ze smrti je přirozený. Tady na Zemi obvykle nejvíce smrt prožíváme při odchodu našich blízkých. Třem osobnostem, jež si velmi vážím, jsem položil otázku Jak se zbavit strachu ze smrti? V článku naleznete jejich odpověď.
1.) Umřít znamená projít dveřmi do jiného světa
Jako první odpovídá Tomáš Opravil, kterého znáte jako glosátora z některých našich předchozích článků:
„Dostal jsem se za pomyslnou hranici života několikrát v dětství a odnesl jsem si z toho poznatek: „Poslední soud, nos vždy u sebe.“ Pomáhá to uchopit zodpovědnost za každý svůj čin, prožitek i myšlenku.
Je moudré vše odpouštět ihned, nebo alespoň během života v těle. Moc záleží na tom, s jakou emocí odcházíme. Strach, úzkost, nenávist, lítost, totiž mohou duši nějaký čas uvěznit v temnotě.
Spokojená laskavost a úžas nad zázraky jsou nejlepší naladění, na přímou cestu do světa světla.
Umřít znamená projít dveřmi do jiného světa. Podobá se to snu – ve snech naše vědomí i tento svět běžně navštěvuje.
Při rychlé, nečekané smrti se stává, že člověk si toho, že zemřel, všimne až po několika týdnech. Naopak při umírání ve stáří, nebo v dlouhodobé nemoci, pociťuje člověk už několik hodin před smrtí, že je součástí láskyplného celku, do kterého se navrací. Těší se domů.
Umřít znamená i probudit se. S tělem umírá jen zanedbatelná dočasná část nás, které říkáme ego. Prožíváme Vzkříšení, nový život bez iluzí ega a hmoty těla. Setkáváme se s vlastní moudrostí a plností své existence. Duše rezonuje s Duchem Svatým, jsme vším a užíváme si to v Bohu.“
2.) Strach ze smrti nám k ničemu nepomáhá
Jako druhá odpovídá Míša, velmi čistá a vyzrálá duše bez potřeby sdělovat svou plnou identitu:
„Strach ze smrti, ačkoliv je zcela přirozený, nám k ničemu nepomáhá, spíše naopak. Nevíme, zda se dožijeme rána. Nevíme, co je potom. Ta nejistota nás děsí. Ale když budeme umírat s vědomím, že náš život byl kvalitní, nebudeme v sobě chovat křivdy a jiné negativní emoce, tak budeme více smíření.
Pokud nadměrně myslíme na smrt, přestáváme myslet na život. Pokud myslíme na život, neprožíváme strach ze smrti. Je to otázka volby a našich priorit – vždy si můžeme položit otázku: „Co je pro nás důležitější? Věnovat se smrti, strachovat se? Nebo je lepší soustředit se na své poslání a cíle?“
Když pracuješ na sobě, buduješ rodinné zázemí nebo nějaký bohulibý projekt, tak nemáš na smrt vůbec čas. A je to dobře, protože člověk by měl věnovat svoji pozornost životu. A co se týká péče a starosti například o rodiče, dělej vše proto, aby když jednou rodič odejde, tak abys měl čisté svědomí.
Aby ses mohl opřít o to, že jsi mu něco dal a učinil jeho život lepším, abys věděl, že jsi mu dal více, než jsi musel a apod. Pak s jeho smrtí budeš více smířený. V opačném případě nás to obvykle strašně tíží. Takže: Když máš o někoho strach, pečuj o něj, nic mu nezazlívej.
Kdyby zítra odešel, tak budeš vědět, že jste spolu měli hezký vztah.“
3.) Je otázka, jestli je možné se strachu ze smrti kompletně zbavit
Jako třetí odpovídá historik a kněz Miroslav Herold, který mimo jiné účinkoval v několika historických dokumentech České televize:
„Je otázka, jestli je možné se strachu ze smrti kompletně zbavit, protože tu hrají roli pudové záležitosti. Ale je nutné s tímto strachem nějak pracovat vyrovnávat se s ním. Je to důležitá součást našeho životního příběhu.
Náboženské tradice nabízejí cesty, jak tematizovat smrt a připravovat na ni člověka. Seznamovat ho s tím, že smrt není nepřítel, ale brána do jiné dimenze. Byť nás může děsit, protože je nepoznaná.
První krok je tedy tematizovat smrt pro sebe. V některých tradicích to znamenalo najít si čas pro úvahu nad smrtí každý den.
Koneckonců stačí jenom vzpomenout u katolíků na modlitbu k Panně Marii, která končí „Pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší, amen“.
Když se tuto modlitbu někdo modlí v klasickém růženci, tak ji opakuje 53 x. A pokud se modlí velký růženec, tak 153 x.
Také k tomu patří uvažovat nad tím, co ve mně působí smrt jiných lidí. Mohu se na to podívat i z psychologického hlediska. Už toto „dívání se“ mě na smrt může připravovat.
Také je dobré, pojmenovávat si strachy, které jsou se smrtí spojené, protože děs ze smrti může být spojen se strachem ze ztráty ještě něčeho dalšího. Mohu se sám sebe ptát: „Co mě vlastně děsí?“ Tj. podívat se, jestli k tomu nejsou přidružená ještě nějaká další témata: „Co je tady vlastně podstatné, čeho se bojím?“
A otevírat v sobě prostor pro naději, pro lásku a pro víru. Neexistují lepší cesty než tyhle, které pomáhají snést onu naléhavost smrti.“
Expertka z Linky důvěry radí, co s dětmi ztrápenými koronavirem
V březnu se na pracovníky linky bezpečí obrátilo o čtyřicet procent dětí víc než loni za stejný měsíc. Koronavirus zasáhl do dětských životů v mnoha ohledech. Jedním z důvodů, u kterého je nyní nejvyšší nárůst i oproti letošnímu únoru, jsou psychické obtíže.
„Hodně se nám ukazuje navyšování počtu duševního onemocnění u dětí nebo nějakých duševních potíží. Navyšují se nám sebevražedné myšlenky a sebepoškozování. Někdy to je a někdy to také není samozřejmě v důsledku obav z toho koronaviru,“ popisuje vedoucí Linky bezpečí Kateřina Lišková.
Na děti má velký vliv izolace. Je na ně podle Liškové v této době také vyvíjený velký tlak, chybí jim odreagování, běžné koníčky a kamarádi. „Ne všechno zvládne online svět,“ dodává, proč jsou děti v psychické nepohodě.
V rodinách vybublávají problémy
Koronavirem je nepřímo zasažená většina rodin, pokud se přímo nesetkali s nákazou, je pro řadu z nich obtížné zvládat společně nařízenou karanténu, která už trvá měsíc. „Ta rodina je teď uzavřená jednotka, takže tam začnou vybublávat potíže, které ta rodina měla latentní a teď to začne víc gradovat,“ popisuje Lišková.
Typickými příklady je třeba závislost na alkoholu u některého z rodičů. „Ty rodiče se pak třeba hůř starají o ty děti a ty se pak v té rodině fakticky mají hůř,“ říká.
V případě, že rodiče chtějí s odborníky probrat, jak o situaci se svými dětmi mluvit a jak pro všechny náročnou situaci zvládat, mohou zavolat na Rodičovskou linku. Ta má číslo 606 021 021 a provozuje i chat.
„I ty rodiče potřebují trošku upustit nějaké emoce a nějak se s tím porovnat, když ta situace je teď taková náročná. Protože když bude stabilnější ten rodič, tak potom může být stabilnější i to dítě,“ poznamenala Lišková.
Děti se strachují o rodiče
Rodičům by odbornice doporučila na téma přehnaně nesměřovat pozornost například celodenním sledováním zpráv týkajících se koronaviru.
„Na druhou stranu dát těm dětem prostor mluvit o tom, jak se mají, co se jim honí hlavou.
Zvlášť třeba, když někdy vidí, že to děcko je zádumčivé, nebo naopak jde do nějakého vzteku, tak si s ním třeba popovídat o tom, co se teď děje. Ty děti to mnohdy umí dobře popsat,“ radí.
Tématem hovorů je často přímo strach z nemoci covid-19. „Hodně hovoří o strachu, že oni se nakazí, že se nakazí někdo z jejich blízkých,“ popisuje vedoucí Linky bezpečí.
Strach mají děti hlavně z hospitalizace: „Představa, že by byli někde sami zavření, je pro ně vlastně velmi náročná. Nebo že by tam byl třeba zavřený někdo z jejich příbuzných, koho pak dlouho neuvidí, maminku nebo prostě koho mají rádi.“ Objevují se i hovory, kde děti popisují, že někdo z jejich rodiny na nákazu zemřel. S covidem-19 v Česku zemřelo už přes 180 lidí.
Klíčem je podle odbornice s dětmi hlavně otevřeně mluvit.
„Klidně říct, heleď já jako máma, taky s tím má starost, taky mám strach, jak by to bylo, kdybys mi třeba onemocněl, taky je to pro mě těžký, že teď tady mám stíhat třeba práci z domova, tvoji školu a domácnost. Že toho je vlastně hodně na nás všechny,“ nabádá s tím, že se touto cestou lidé mohou více sblížit a najít vzájemné pochopení.
S Linkou bezpečí děti chatují
Na linku bezpečí se se svými potížemi nejčastěji obrací děti a mládež ve věku 14 až 17 let. To platí i nyní, v tomto věku totiž dost vnímají informace z medií a internetu.
Délka telefonních hovorů se v březnu prodloužila. I kvůli tomu, aby je při telefonování rodiče neslyšeli, využívají děti spíš možnost chatovat.
Přes čtyři sta dětí se na linku bezpečí v březnu obrátilo právě prostřednictvím chatu nebo e-mailu. To je také dáno tím, že právě na chatu jsou nyní pracovníci k dispozici dvanáct hodin denně. Dříve to bylo osm hodin.
Chybí zpětná vazba i informace
Další obavy, které děti zmiňují, se týkají například strachu, co s nimi bude, když rodič onemocní. V jejich obavách ale figuruje i nejistota týkající se školy. „Děti, kteří jsou před přijímačkama, tak pro ty to je teď hrozné zklamání, protože už je mohli tento nebo příští týden mít za sebou,“ dává příklad Lišková.
Řada problémů je podle vedoucí Linky bezpečí způsobená právě izolací. Po psychické stránce by mnohým dětem prospěl návrat do školy.
„Chybějí jim určitě kamarádi,“ říká a dodává: „Děti, které se doma třeba nemají úplně dobře, tak tu školu mají trochu jako únik, protože tam právě mají ty kamarády.
Tak jim trochu chybí se dostat z toho nepříjemného domácího prostředí.“
Tématem hovorů na Lince bezpečí je ale i speciální školní režim, se kterým se žáci potýkají. „Děti mluví o tom, že toho dostávají docela hodně, že to všechno nestíhají,“ popsala Lišková. Dětem také vadí, že nemají zpětnou vazbu a nemůžou s učiteli svoji práci konzultovat tak jako obvykle či si něco nechat dovysvětlit.
Pomoci může návrat do školy
O čem není pochyb, a co i expert na vzdělávání Miroslav Hřebecký připomíná, je to, že nejdůležitější pohled na věc je ten epidemiologický. Návrat dětí do škol musí být podle názorů odborníků především vedený tím, zda jim nebo jejich blízkým nehrozí zdravotní riziko.
„Čím déle toto provizorium trvá, tak tím větší budou ty sociální ztráty právě u dětí, které nemají možnost, aby je rodina takto podporovala.
A to nemusí být jenom rodiny sociálně slabé, to může být v nejlepším míněno i nějaká rodina samoživitele nebo samoživitelky, kteří třeba dělají shodou okolností ve zdravotnictví a nasazují co mohou v práci a na ty děti nezbývá čas,“ nastínil ředitel informační platformy o vzdělávání EDUin Hřebecký.
V případě, že bude tato stránka zajištěna, množí se názory, že je dobré, aby rodiče své děti do školy poslali. Tato možnost bude podle harmonogramu ministerstva školství od 25. května.
To ale pouze pro žáky prvního stupně základních škol. Jaká hygienická opatření budou muset školy dodržovat, není úplně přesně jasné, ministerstvo školství slibuje pokyny vydat do konce dubna.
Podle zkušeností Kateřiny Liškové je ale i samotný návrat do školy pro některé děti stresující. To zejména pro ty, které byly ve škole šikanované, nebo se tam nějakým způsobem neměly dobře.
„Mají strach z toho, že to bude pokračovat dál, až se do té školy budou vracet,“ dodává s tím, že se mnoho problémů v současnosti přeneslo do online prostředí a více tak s dětmi musí řešit kyberšikanu.
Více o depresí u dětí čtěte ZDE >>>
Strach ze smrti
Ačkoli se smrt bytostně týká každého z nás, všichni se s vědomím vlastní smrtelnosti vyrovnáváme jinak.
Většina lidí ji moc neřeší, zvláště dokud jsou mladí, žijí jako by se jich stáří natož nemoc a už vůbec ne smrt netýkaly. Ale většinou jen do doby, než se se smrtí setkají tváří v tvář ve svém blízkém okolí.
To pak může způsobit velký šok, stejně jako v případě mladé ženy, 23 leté, o které chci vyprávět.
Přišla ke mně s dlouho trvajícími úzkostmi, strachy, depresemi a s hormonální nerovnováhou, způsobující polycystické vaječníky, zhoršení deprese během PMS, náladovost, infekce močových cest. Všechny její potíže začaly před 8 lety.
Tehdy byla 15 letá dívka, měla velice hezký vztah se svojí švagrovou, byly si velmi blízké. Bohužel, se u její švagrové po porodu rozběhla deprese, se kterou jí nikdo nedokázal pomoci, a která vyvrcholila před 6 měsíci její sebevraždou. Pro moji pacientku byl obrovský šok vidět ji v takovém stavu.
Od té doby se u ní rozvinul obrovský strach, že bude jako ona, že se také zblázní, že určitě dostane hroznou nemoc a zemře, bojí se mít dítě, že by se jí to stalo také… Strach a úzkost fyzicky pociťuje v žaludku.
Neustále o tom musí přemýšlet, stále se bojí, že se jí něco stane, onemocní, zblázní se… vše musí mít pod kontrolou, neustále potřebuje něco dělat, aby zaměstnala hlavu jinými starostmi. Když nic nedělá, propadá depresím, stejně tak jako když pracuje příliš.
Uvnitř diskutuje sama se sebou, jak to sama nazývá mé „špatné“ a „dobré“ já. Všechno se zhoršilo po sebevraždě švagrové. Viděla ji 2 týdny před její sebevraždou a připadala jí v pořádku. O to větší to byl pro ni šok. Ačkoli ví, že se nechce zabít, strašně se děsí toho, že to také udělá.
Dříve hodně pila s přáteli a alkohol jí krátkodobě pomáhal zapomenout na tíživé myšlenky, ale dnes jí jen depresi zhoršuje.
Ženské potíže – velmi silná PMS, začínající 2 týdny před menstruací, provázená změnami nálad, větší depresí, úzkostmi, bolesti v prsou, celkový pocit, že po hormonální stránce není v pořádku – začaly po prvním sexuálním styku.
Analýza: Vidíme pacientku vystrašenou k smrti po silném šoku, způsobeném náhlým onemocněním a sebevraždou velice blízké osoby. Z původně šťastné a bezstarostné dívky se náhle stala úzkostná a vystrašená osoba, dokonce došlo k rozdvojení jejího já – pociťované jako hodné a špatné já, které spolu soupeří o moc nad jejím životem. Prvním podaným lékem bylo Anacardium 200.
Kontrola po 14 dnech: Anac velmi pomohlo, přestala komunikace hodného a zlého já – už má jen jedno já, cítí se mnohem lépe. Strach, že bude nemocná, je mnohem menší, když přijde, tak rychleji odejde. Energie má dostatek, spí dobře, už tolik nepláče. PMS bylo o 50% menší.
Doporučení: čekat
Kontrola po měsíci: ačkoli již nedošlo k dalšímu vnitřnímu dialogu a pacientka se cítí lépe než dříve, stále přetrvává úzkost a strach, je neklidná, pořád jí to nutí k pohybu, musí stále něco dělat, hodně se stresuje. Cítí vnitřní třes v žaludku, který jde nahoru do hrudníku, jako by jí někdo seděl na hrudníku, velký tlak, těžce dýchá. Je hodě zmrzlá, hlavně nohy, ale během PMS jí je horko.
Takže nejvyšší čas změnit lék. Anacardium sjednotilo její osobnost a je zapotřebí postoupit dál, vymýtit strach a úzkost.
Dalším lékem bylo Carcinosinum 200, které částečně pomohlo – strach z nemoci se zlepšil asi o polovinu, stejně jako PMS. Ale menstruace přišla o 10 dní dříve a také se cítí více unavena. Tak tohle ještě nebude Bingo, musíme hledat dál.
Vzala jsem v úvahu, že její potíže začaly náhle – silným vystrašením, šokem z pohledu na náhle „nepříčetnou“ švagrovou. Prudký a nečekaný šok ji dostal zcela z rovnováhy. Proto jsem jí podala lék Aconitum 200. Aconitum zahnalo všechny strachy jen po tu dobu, kdy jej brala. Když jej brát přestala, strachy se vrátily. Její staré známe katastrofické scénáře, že onemocní a zemře, jsou zpět.
Teď už asi všichni homeopaté naskakují na židlích a tlučou si na čelo, co jsem to za nechápavce, vždyť to je přece jasný Arsen! A mají pravdu. Lékem, který případ dokončil, bylo Arsenicum album 200.
Po něm se strachy a úzkosti zcela rozpustily a celkově se pacientka úžasně zlepšila na všech úrovních, včetně PMS a ostatních potíží.
Teď, když to píši, mi to přijde mnohem jasnější a s odstupem času si myslím, že by v tomto případě stačily 2 léky – Anacardium na sjednocení osobnosti a Arsenicum album na zbavení strachů a úzkostí i na všechny fyzické potíže.
Každopádně díky Bohu za to, že můžeme takto pomáhat lidem. Těžko říci, jak by se dál odvíjel život této mladé ženy bez homeopatie. Buďme rádi, že to nemusí zkoušet a zakoušet úzkosti a strachy i nadále a že může žít svobodně, radostně a bez zbytečných „katastrofických scénářů“ v hlavě.
Poslední dny a týdny
Nebuďte hned aktivní. Nechte na sebe působit ticho a výjimečnost takové situace. Nechte své pocity přicházet a projevit se. Věnujte se tomu, co pokládáte za případné. Můžete rozsvítit svíčky, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy potichu nebo i nahlas, uvařit s přítomnými čaj a posedět, vzpomínat a děkovat.
Někteří by se třeba rádi modlili. Děkujme Bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že milovaný člověk je nyní volný, zbavený svého utrpení. Odpouštějme nebo prosme za odpuštění.
Poslední úkony
Pokud jste sami, může se stát, že vám je nepříjemné osamocení s mrtvým tělem. Nestyďte se někomu zavolat a požádat jej o pomoc – některému z přátel nebo někomu, kdo už se setkal s umíráním a se smrtí. Neváhejte ani tehdy, je-li to uprostřed noci, jistě se setkáte s pochopením. Někdy může být dobré si takovou pomoc domluvit předem.
Kontaktujte potom lékaře, aby vystavil list o prohlídce mrtvého. Pokud je to v noci, můžete klidně počkat do dalšího dne, nejsou žádné lhůty, které by nás zavazovaly a nutily k jakémukoli spěchu. Bývá nejlepší zavolat pak přímo praktickému lékaři zemřelého, který přijde konstatovat smrt. Teprve poté zavolejte pohřební službu, kterou si sami vyberete.
Podrobný návod, jak postupovat při úmrtí v domácnosti
Úprava těla
Někteří lidé mají strach hýbat mrtvým tělem. Není třeba se ničeho bát, zemřelému již neublížíte. V první hodině, před vznikem ztuhlosti, je lehčí mrtvé tělo srovnat. Zacházejte s ním s pozorností a s úctou.
Přitom lze doporučit:
- Po smrti položte zemřelého na záda do vodorovné polohy, bez polštáře nebo jen s malým polštářkem pod hlavou.
- Zavřete opatrně oční víčka, eventuálně položte navlhčený tampónek na asi 1 hodinu na oční víčka.
- Pokud jsou ústa nepřirozeně vpadlá, nasaďte opatrně zase zubní protézy do úst. Zdá-li se vám to příliš násilné nebo nepříjemné, nemusíte to dělat.
- Aby ústa zůstala zavřená, můžete srolovat malý ručník a položit jej pod bradu, někdy jde bradu podvázat obvazem nebo šátkem
Pokud si to přejete, můžete tělo milovaného člověka umýt, a tak se s ním naposledy rozloučit. Buďte si vědomi toho, že konáte spíše obřad než důkladnou hygienu, a konejte tuto očistu klidně a jemně. Někdy dochází ještě k mimovolnému vyprázdnění, a proto je vhodné po umytí dát čistou plenu, která zůstává pod oblečením.
Není nezbytné zvlášť oblékat zemřelého k pohřbu, ale můžeme to učinit, přejeme-li si to. Zvolme takový oděv, který zemřelý rád nosil a který mu padne, nebo takový, jaký by on sám rád měl na sobě. Pokud nemocný během nemoci hodně zhubl a všechno oblečení je mu veliké, nebojme se ho založit pomocí pár stehů nebo jenom zavíracím špendlíkem.
Rozloučení
Upravme pokoj, odstraňme léky a ošetřovatelské pomůcky.
Zapalme svíčky. Můžeme na mrtvé tělo položit čerstvé květiny. Jejich rozvité i uvadlé květy jsou symbolem pomíjivosti viditelných projevů života.
Dopřejme si čas k rozloučení. Posaďme se vedle lůžka a pokusme se vnitřně se uklidnit. Když pozorujeme obličej zemřelého, můžeme sledovat, jak mizí všechno napětí a vyzařuje pokoj. Jestli chceme, mluvme se zemřelým, doprovoďme jej svými myšlenkami na jeho pro nás neviditelné cestě. Nechme vynořit se vzpomínky na společná setkání. Bděme u opuštěného těla.
Zemřelého můžeme ponechat ještě chvíli v bytě, abychom měli čas se rozloučit, nebo aby se mohli rozloučit i přátelé. Pro přátele, kteří bydlí daleko a nemohou přijet rozloučit se osobně, je mnohem hůře pochopitelné, že milovaný člověk zemřel. Zdá se to neskutečné. V takovém případě pomáhá, jestliže zemřelého vyfotografujeme.
Přinese to uklidnění a ujištění, že opravdu zemřel.
Vyrozumějme pohřební službu. Můžeme si ji vybrat a zavolat sami, lze to učinit i nějaký čas před smrtí. Je dobré se seznámit s nabídkou a kvalitou služeb. Pokud zemřel náš blízký v nemocnici a odvezla jej pohřební služba jiná, než kterou si přejeme, máme právo si pohřeb objednat tam, kde chceme.
Volba závisí pouze na nás.
Období smutku
Když pomine zařizování kolem pohřbu, nastane období velké samoty, opuštěnosti, únavy a truchlení.
V tomto období je dobré vyhledat pomoc lidí, kteří takovou zkušeností prošli, nebát se zeptat odborníků, najít vhodnou literaturu.
Někde také existují svépomocné skupiny pozůstalých, kde člověk může reflektovat své truchlení snáz než se svým nejbližším okolím, které nechce svou bolestí zatěžovat.