Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetik

Román Barva vraždy Bee Larkhamové líčí mimořádný příběh výjimečného hrdiny. Co musíte vědět o Jasperu Wishartovi?

DÍKY SYNESTÉZII VIDÍ SVĚT ÚPLNĚ JINAK, V PLNÝCH BARVÁCH
synestesie [-ézi-], synestézie, -e, ž. (z řec.) psych. vyvolání vjemu jednoho smyslu podnětem z jiné smyslové oblasti, např. barevné slyšení

V Jasperově světě jsou barvy a tvary stejně důležité jako zvuky a slova . Rozvrzaný schod vydá barvu potlučeného jablka, Jasperovi oblíbení ptáčci alexandři zpívají zářivě modré a fialové kruhy s nefritovými středy a ťuk, ťuk, ťuk se ozývá jako sled drobných karamelových puntíků.

Jsem rád, že nejsem jako většina kluků v mém věku, protože vidím svět v celé jeho pestrobarevné kráse. Nedokážu sice rozpoznat obličeje lidí, ale vidím barvy zvuků a to je mnohem lepší.

„Naděje“ je slovo barvy rajčatového protlaku, „manipulace“ je skoro průhledná s lehkým nádechem dofialova, „závist“ má pro změnu zbarvení nakládaných cibulek. Svou barvu mají i jednotlivé dny v týdnu.

Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetik

A ticho umí být až znepokojivě bezbarvé.

NEROZEZNÁVÁ OBLIČEJE, ANI SVŮJ VLASTNÍ
prosopagnosie [-ózi-], prosopagnózie, -e, ž. (z řec.) psych. neurologická porucha, kdy postižený nerozeznává tváře (včetně tváře vlastní)

Jasper spolužáky, kteří mu znepříjemňují život, vidí prostě jako „kluky v saku“. Je těžké se jim vyhnout, když je v davu nerozeznáte.

Pokud má někdo jasný styl oblékání, vždy stejné místo ve třídě nebo specifický způsob chůze, může si jej Jasper zapamatovat podle toho. Nejsnazší pro něj však je, když slyší váš hlas.

Díky barevnému slyšení Jasper vidí barvu vašeho hlasu, kterou si zapamatuje, a příště vás podle ní pozná. Ale šeptáním či nachlazením ho samozřejmě můžete zmást.

Co myslíte, má váš hlas barvu teplého toastu s máslem, vanilkového pudingu, uklidňující kávy s pořádnou dávkou mléka, nebo tmavě hnědou barvu muškátového oříšku? Nebo vás obklopuje blátivě okrová jako Jasperova tatínka?

Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetik

Při setkání s Jasperem se vám může stát, že řekne: „Nechci být neslušný, ale máte příšernou barvu a nechci s vámi mluvit.“ Nemějte mu to za zlé — kdo by chtěl být obklopený nepříjemnou barvou, před kterou se nemůže schovat.

PŘÍBĚH DOSLOVA MALUJE
Jeho velkým pomocníkem při vyprávění je paleta akrylových barev. Když Jasper vezme do ruky štětec, vybaví si vzpomínky a může vystihnout svět tak, jak jej skutečně vidí. Při myšlence na akrylovky Jaspera vždycky začnou svrbět prsty a touha malovat ho přemůže klidně i v noci, když má dávno spát.

Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetik

Můžou se však objevit věci, na které mu ani celá škála akrylovek nestačí. Třeba zářivě neonová „marťanská hudba“, kterou si pouští nová sousedka Bee Larkhamová. „Tyhle barvy jsou návštěvníci z vesmíru, kterým rozumím jenom já.

Jsou to barvy, o nichž lidi jako táta nemají ani ponětí. Vypadají jako z jiného světa. Existují jenom v mojí hlavě — nedají se popsat, natožpak namalovat.

Stříbrná, smaragdově zelená, fialkově modrá a žlutá zároveň, přesto se jaksi nejedná o žádnou z těchto barev.“

STAL SE JEDINÝM SVĚDKEM VRAŽDY BEE LARKHAMOVÉ
A na její barvu nemůže zapomenout.

Na světě ovšem existují i příšerné barvy, jaké by nikdo neměl za žádných okolností spatřit. Pár takových ohavných odstínů nemůžu už od pátečního večera dostat z hlavy, ať se snažím sebevíc.

Vražda Bee Larkhamové měla barvu ledově modrých krystalků se třpytivými okraji a stříbřitých rozeklaných rampouchů.

NEVÍ, KOMU MŮŽE VĚŘIT…
…a může vůbec věřit sám sobě?

Určitě je vám jasné, že kniha Barva vraždy Bee Larkhamové je nejen plná barev, ale týká se i celé řady náročných témat, jako je výchova autistického dítěte, snášení šikany, zármutek ze smrti rodiče a život ve světě, kterému nerozumějí ani vaši nejbližší. Autorka vypráví příběh tak, že skutečně vnímáte svět Jasperovýma očima.

A pravděpodobně vás také překvapí, jak je synestézie častá — je možné, že nějakou její formu máte i vy. Mnohdy nás totiž nenapadne přemýšlet nad tím, jestli obraz světa, který od narození vnímáme, vidí ostatní stejně.

I my jsme si v redakci zkusili udělat test a zjistili jsme, že hned dva šťastlivci vidí barevně čísla nebo cítí šimrání v obličeji, když si před nimi polechtáte tvář.

Pokud vás zajímá, jestli také nemáte tento „dar“, podobně jako celá řada slavných umělců, doporučujeme toto video .

A jestli chcete do takového světa alespoň nahlédnout, začtěte se příběhu Jaspera Wisharta.

Přečtěte si náš blog

Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetik

Vilayanur S. Ramachandran, jeden z nejslavnějších neurovědců současnosti, se dlouho zabýval synestézií. Po století známé, ale přesto opomíjené zvláštnosti spočívající v překřížení smyslů – slyšení barev nebo třeba cítění zvuků. Jiní vědci se synestézii dlouho vyhýbali a považovali ji za omyl nebo za nedůležitou drobnost. Jak je to ale ve skutečnosti?

Ramachandran několika sofistikovanými experimenty prokázal, že synestezie opravdu funguje. Např. ti synestetici, kteří vidí čísla jako barvy, jsou prokazatelně schopni rozlišit dvojky v množství pětek mnohem rychleji než obyčejní lidé, kterým digitální čísla splývají. Synestézie tak není žádným klamem, ale neobvyklou schopností svých nositelů.

Ramachandran dokonce vyslovil odvážnou tezi, že synestezie není překřížením smyslů jen metaforicky, ale že za ní skutečně stojí fyzické překřížení nervů. Vjemy určené pro jednu oblast v mozku „nedopatřením“ zpracovává oblast jiná, která je interpretuje jako jinou modalitu – podobně, jako kdybychom si v počítači otevřeli hudební skladbu v textovém souboru: z hudby se náhle stane text.

Ramachandranova teorie synestézie ale sahá mnohem dál než k jejímu vysvětlení: Ramachandran se jí snaží vysvětlit i existenci metafor a – v konečném důsledku – také jazyka.

Člověk se rodí s obrovským množstvím neuronových spojení, které mu umožňují dobře se přizpůsobit prostředí. V raném dětství se ta spojení, která často používáme, posílí – a ostatní naopak zaniknou.

K synestézii potom možná dochází geneticky podmíněným přetrváním některých z nervových spojů, které byly u běžných lidí odsouzeny k zániku – např. ty, které spojují barvy a zvuky.

Jak je ale možné, že se zdánlivě zbytečný gen, který za oním „nesmyslným“ neuronovým spojením stojí, probojoval přírodním výběrem až do dneška? Právě tato otázka podle Ramachandranovy teorie vzniku jazyka „postupným syntestetickým nabalováním“ spojuje zdánlivě jednoduchou a nedůležitou synestézii s metaforami a jazykem. Ono překřížení je totiž zřejmě evolučně výhodné a do určité míry jím disponujeme všichni!

Všichni máme nervové vstupy jednotlivých smyslů aspoň trošku propojené – a právě tato spojení stojí za naší schopností abstrakce a pochopení metafor.

Umíme si spojit „ostrý zvuk“, „ostrý tvar“ nebo „ostrou chuť“, přestože slovo „ostrý“ má v každém případě úplně jiný význam.

Ramachandran prokázal, že jejich spojení není dané kulturně, ale je nám vrozené – a vidí za ním právě nervová překřížení.

Dokonce tvrdí, že právě tato schopnost byla nutnou podmínkou spouštění vývoje lidské řeči. Na jeho počátku totiž musel stát nějaký základ společný všem lidem, všeobecně srozumitelné spojení nějakých zvuků s objekty okolního světa. Ramachandran jej vidí v podobném nervovém překřížení, které se v tomto případě týká motorických oblastí.

V prvopočátcích lidské řeči podle něj stála subtilní překřížení, jako by lidé pojmenovali ostré předměty ostrými zvuky a tupé tupými zvuky. Právě maličkost totiž může stát na počátku evolučního děje, který následně vede k obrovským změnám; žirafí krk také nevznikl najednou, ale postupně, díky setrvalému prodlužování zapříčiněném drobnou výhodou několika centimetrů navíc při shánění potravy.

Argumentace možná není 100% přesvědčivá, o tom se autor tohoto článku neodvažuje čtenáře přesvědčovat. V každém případě ale nabízí skvělý příklad potenciálního vysvětlení sociálně-vědných jevů evoluční (neuro)biologií. A právě o to se Ramachandran pokouší ve své knížce Krátký výlet po lidském vědomí, jejíž český překlad právě vychází.

  přečteno 6052×

Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis

Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetik Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací. synestézie vnímání jazyk neurověda evoluce
Budete mít zájem:  Encefalitida U Dětí Příznaky?

Grafologie a Psychologie

Co je to „platonická láska“?

Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetikPlatón (427-347 př.n.l.) v následující řeči, kterou vkládá do úst Sokratovi, přebíhá vývoj psychologického poznání lidské sexuality a lásky takřka o 2500 let. Platón popisuje erotickou lásku jako konflikt mezi třemi částmi duše, které později Freud pojmenuje jako id (Platónův černý kůň), ego (Platónův vozataj) a superego (Platónův bílý kůň). Pojem „platonická láska“, kterou dnes obvykle zjednodušeně rozumíme lásku „nefyzickou“ (jak uvidíme z následující ukázky) však v dávných dobách skrýval jiné tajemství, tajemství transcendence. Erót byl u Řeků pojímán jako polobožská mocnost („daimón“), přemosťující fyzický svět se světem božským. Erót byl silou, která člověka (nejen filozofa) zasvěcuje do poznání „vyšších věcí“. (Pochopme, že se jednalo o dobu, která ještě nebyla zasažena prizmatem křesťanství). Sokrates (inspirován přítelem Faidrem) nejprve pronese řeč na téma, že je lepší dáti přednost člověku, který nás nemiluje před tím, který je do nás zamilován, neboť láska je pomíjivá a přináší mnoho útrap, ztrátu pověsti apod. a proto bychom si měli na druhém člověku všímat jiných, trvalejších ctností. Po pronesení této řeči se však zastydí (ozve se jeho vnitřní hlas, který mu říká, že neřekl čistou pravdu) a rozhodne se tuto řeč odvolat. Chce se před Erótem vykoupit tím, že pronese novou, krásnější a pravdivější řeč na téma přesně opačné: že zamilovanost je sice svého druhu šílenstvím („mania“), avšak současně nejvyšším dobrodiním, která bohové mohou na duši člověka seslat. 

SOKRATES: „Kdo však byl zasvěcen teprve nedávno, kdo spatřil mnoho z oněch skutečností, ten jakmile spatří božskou tvář, dobře napodobující krásu či ideál krásy tělesné, pocítí nejprve posvátnou úctu a obejde ho cosi z těch úzkostí, které pocítil tenkrát; potom vzhlíží ke svému miláčku jako k bohu a uctívá jej, a kdyby se neobával, že bude považován za příliš velkého blázna, obětoval by mu jako posvátné soše či bohu. Při pohledu na něj se s ním dějí změny, jakoby ho obcházela hrůza, potí se a polévá ho nezvyklá horkost; jakmile totiž přijme očima proud krásy, zahřívá se a tím zavlažuje ústrojí jeho perutí; jak se zahřeje, roztají obaly kolem zárodků peří, kterým jejich tvrdost byla kdysi zabránila vypučet, ze zárodků přítokem potravy nabobtnávají a chystají se růst brky perutí po celém povrchu duše, neboť byla kdysi peřím pokryta celá. Celá duše vře a zapaluje se, a jako když dítě stůně k zoubkům, když mu vyrůstají a ono cítí svrbění a píchání, stejné pocity má i duše člověka, které začíná růst peří; jak jí perutě rostou, cítí vření, píchání a svědění. Kdykoli pak duše pohlíží na mladistvou krásu, tu přijímá její částečky, které k ní přicházejí a plynou, tím se zavlažuje a zahřívá, pookřívá z bolesti a raduje se. Jakmile pak je z dohledu a zasýchají a scvrkávají se otvory, kudy peří vyráží, zavírají se a zabraňují mu růst. Ono však je spolu s touhou uvnitř zamčeno a každé peříčko pulsuje jak tepna a tlačí se ke svému otvoru, takže duše cítí píchání kolem dokola, je neklidná a pociťuje bolest; ze vzpomínky na krásu se však raduje. Směsicí obou pocitů a nezvyklostí utrpení je znepokojena a nevědouc si jiné rady zuří a v nepříčetném stavu ani nemůže v noci spát, ani ve dne nevydrží na jednom místě; jata touhou běží tam, kde doufá, že spatří nositele té krásy. Když ho spatří, je její touha nasycena a průchody dosud sevřené se uvolňují. Oddechne si, uleví se jí od píchání a bolesti a pro tu chvíli se těší nejsladší z rozkoší. Z tohoto místa se dobrovolně nevzdaluje a nikoho si necení více než toho, kdo je krásný; zapomíná na rodiče, bratry i na všechny druhy, nic si z toho nedělá, že její jmění nedostatkem péče upadá, pohrdá všemi zásadami práva i slušnosti, jimiž se dříve honosila, a je ochotna sloužit a léhat tam, kde ji kdo ponechá nejblíže předmětu její touhy, neboť kromě toho, že se koří tomu, kdo je krásný, našla jediného lékaře, který léčí největší utrpení. Tomuto trápení, krásný chlapče, ke kterému mluvím, říkají lidé láska. … Takovým způsobem obcuje a ke svým milovaným i k ostatním lidem se chová, kdo je dosud nezkažený a kdo prožívá své první vtělení na této zemi. Svou lásku si z krásných lidí každý vybírá podle své povahy, a jako by to byl bůh, buduje si pro sebe jakousi její modlu a zdobí ji, aby ji mohl uctívat a konat slavnosti na její počest. Kdo náleželi k Diovi, přejí si, aby předmět jejich lásky byl svou duší rovněž jakýsi Zeus; zkoumají tedy, jde-li o člověka povahy filozofické a vůdcovské, a když takového naleznou a zamilují se do něho, konají všechno, aby takovým byl. Jestliže nejsou této činnosti oddáni již od dřívějška, začínají se horlivě učit kde co a sami pátrají po poznatcích; snaží se nalézt sami u sebe přirozenou povahu svého boha a daří se jim to, protože jsou nuceni neustále na něho brát ohled. Ve vzpomínkách se ho dotýkají a u vytržení od něho přijímají své zvyky i činnosti, pokud je člověku možno na boží povaze obdržet podíl. Předmět své lásky považují za příčinu toho všeho, a proto jej milují tím více. … Jakmile pak vozataj spatří milostný zjev a celá duše se tím dojmem rozehřeje a je naplněna ostny podráždění a touhy, tu se kůň vozataje poslušný jako vždy i v tu chvíli studem zdržuje, aby milovanou bytost nenapadl. Druhý kůň však se nedá ani vozatajovým bodcem ani bičem zadržet, vyskakuje a prudce se žene, druhému koni i vozatajovi způsobuje kdejaké potíže a nutí je jít k miláčkovi a dělat narážky na milostné půvaby. Vozataj i druhý kůň se zpočátku vzpírají, hněvajíce se, že jsou nuceni k něčemu, co je hrozné a protizákonné, ale když špatný vliv nebere konce, dávají se nakonec vést, povolují a souhlasí, že učiní, co se po nich žádá. A tak se ocitnou u miláčka a spatří jeho zářící zjev. Jakmile ho spatří vozataj, vznese se jeho paměť ke vzpomínce na podstatu krásy a znovu ji spatří, jak stojí cudně na posvátném prestolu; když ji takto spatří, ulekne se, zastydí, vrhne se nazpět a zároveň musí strhnout otěže nazpátek tak prudce, že oba koně sednou na zadek, a to jeden z nich dobrovolně, protože se nevzpíná, ale druhý, který je vzpurný, s velikým odporem. Když poodejdou, tu první kůň studem a zděšením zalije celou duši potem, druhý pak, jakmile ho přejde bolest způsobená uzdou a pádem, sotva si oddechne, začne hněvivě lát, prudce vyčítaje vozatajovi i druhému koni, že zbaběle a nemužně opustili šik a porušili jednotu. Nutí je, aby tam šli znovu, i když nechtějí, a jen taktak povolí jejich prosbám, aby se to odložilo na jindy. Když pak přijde dohodnutá chvíle, upomíná je, když dělají, že o ničem nevědí, řičí a násilím je vleče a tak je nutí znovu se k miláčkovi přiblížit a činit mu stejné návrhy. … Protože je miláček všemožně uctíván, jako by byl bohem, a to nikoli od někoho, kdo se jako milenec tváří, nýbrž kdo ten cit opravdu zakouší, a protože i on sám svou povahou je svému ctiteli nakloněn – i když snad mu dříve jeho společníci nebo jiní lidé domlouvali tvrdíce, že je neslušné být po vůli milenci, a on proto milence odstrkuje – přivede ho postupem času jeho věk i potřeba k tomu, že jej přijme za svého společníka. Není přece souzeno, že má být zlý přítelem zlého a že nemá být dobrý přítelem dobrého. Když ho přijme, vyslechne jeho řeči a pozná jeho chování, a když vidí zblízka milencovu náklonnost, je milovaný překvapen a dobře si všímá, že ani přátelé a příbuzní všichni dohromady mu neprokazují žádné přátelství ve srovnání s přítelem bohem nadšeným. Když pak to koná delší čas a pobývá v jeho blízkosti a přitom se ho dotýká v tělocvičnách i při jiných stycích, tehdy již plyne plným tokem k milenci proud z onoho zdroje, který nazval Zeus touhou, když byl zamilován do Ganyméda. Část vniká dovnitř a část odtéká ven, když je již naplněn, a stejně jako se vánek či ozvěna odráží od hladkých a pevných stěn nazpátek, odkud přišla, tak se vrací i proud krásy zpátky ke svému zdroji prostřednictvím očí. Tudy vede jeho přirozená cesta do duše; když tam vnikne a naplní ji, zavlaží otvory pro růst peří a dá podnět k tomu, aby rostlo; tak naplní i duši milovaného láskou.

Budete mít zájem:  Ambulantní Léčba Drogově Závislých?

ὅταν δὲχρονίζῃ τοῦτο δρῶν καὶ πλησιάζῃ μετὰ τοῦ ἅπτεσθαι ἔν τε γυμνασίοις καὶἐν ταῖς ἄλλαις ὁμιλίαις, τότ᾽ ἤδη ἡ τοῦ ῥεύματος ἐκείνου πηγή, ὃν ἵμερον Ζεὺς Γανυμήδουςἐρῶν ὠνόμασε, πολλὴ φερομένη πρὸς τὸν ἐραστήν, ἡ μὲν εἰς αὐτὸν ἔδυ, ἡ δ᾽ἀπομεστουμένου ἔξω ἀπορρεῖ: καὶ οἷον πνεῦμα ἤ τις ἠχὼ ἀπὸ λείων τε καὶστερεῶν ἁλλομένη πάλιν ὅθεν ὡρμήθη φέρεται, οὕτω τὸ τοῦ κάλλουςῥεῦμα πάλιν εἰς τὸν καλὸν διὰ τῶν ὀμμάτων ἰόν, ᾗ πέφυκεν ἐπὶ τὴν ψυχὴνἰέναι ἀφικόμενον καὶ ἀναπτερῶσαν, τὰς διόδους τῶν πτερῶν ἄρδει τε καὶ ὥρμησε πτεροφυεῖν τε καὶ τὴντοῦ ἐρωμένου αὖ ψυχὴν ἔρωτος ἐνέπλησεν.

Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetik

August Rodin: Erót a Psýché

Miláček tedy miluje, ale neví koho; neví ani, co se s ním stalo, a nedovede to říci; jako by si od někoho nakazil oči chorobou, nedovede povědět příčinu a nechápe, že v milujícím vidí sebe sama jako v zrcadle.

Jakmile je milenec přítomen, uklidňuje se jeho bolest stejně jako milencova; když je nepřítomen, stejným způsobem zase touží, jako milenec touží po něm, a jako odraz jeho lásky lásku opětuje. Nedomnívá se však, že je to láska, a také ji tak nenazývá, nýbrž považuje ji za přátelství. Podobně jako milovník, ale slaběji, touží po pohledech, dotycích, polibcích a po společném lůžku.

Je ovšem pravděpodobné, že tak brzy na to činí. Ve společném lůžku ví nezkrotný kůň milovníkův, co chce říci vozatajovi, a za mnoho útrap se spokojuje s malými požitky; kůň miláčkův nenalézá slov, v rozpačitém roztoužení milence objímá a líbá a lísá se k němu jako k někomu, kdo je mu velice nakloněn.

Kdykoli leží spolu bok po boku, není s to odepřít, pokud jde o něho, být milenci po vůli, kdyby ten o to požádal. Druhý kůň se však spolu s vozatajem proti tomu se studem a rozumem vzpírají.

Zvítězí-li lepší složky duše, které vedou ke spořádanému životu a k moudrosti, pak takoví lidé tráví vezdejší život v blažené svornosti, neboť se umějí ovládat a chovat umírněně; podrobili si totiž to, z čeho pramenila špatnost jejich duše, a osvobodili, co bylo základem její ctnosti. Po skončení tohoto života nabudou perutí, budou lehcí a stanou se vítězi v jednom ze tří zápasů vpravdě olympijských. Nic většího, než je toto vítězství, nemůže člověku poskytnout ani lidská moudrost ani božská inspirace.

Povedou-li však život smyslnější a budou-li se řídit nefilozofickou ctižádostí, pak jistě při pitce nebo při nějaké jiné příležitosti, kdy nebudou ve střehu, zmocní se jejich nestřežených duší nezkrotné koně z jejich spřežení, svedou je dohromady a provedou to, co většina lidí pokládá za největší blaho.

Když už to provedli, konají to již i nadále, ale ne příliš často, neboť konají něco, co není rozhodnutím celé duše.

I takoví lidé jsou si navzájem přáteli, ale ne v té míře, jako ti první; žijí pro sebe navzájem po dobu trvání lásky i po jejím skončení, neboť věří, že si navzájem dali i přijali nejvyšší záruky, které jim není dovoleno zrušit a stát se někdy nepřáteli.

Na konci života vycházejí sice jejich duše z těl bez perutí, ale jejich peří má schopnost růst, takže si za své erotické poblouznění odnášejí nemalou odměnu; pro ty, kteří již jednou začali konat své podnebeské putování, není předepsáno, aby přišli ještě na temnou cestu podzemní, nýbrž aby prožívali život plný jasu a blaženství na společné cestě a aby za svou lásku obdrželi stejné perutě, až přijde jejich čas.“

Platón: Faidros (Dialogy o kráse, Odeon, Praha, 1979)

přeložil Jaroslav Šlonka
celý dialog Faidros v řečtině zde

Synestezie 2

Jestli jste četli první část článku, pak víte o čem je řeč. Ale protože se jedná o relativně vzácný stav, tak se o synestezii moc nemluví. Tedy, ono by se i možná mluvilo, ale spousta synestetiků, pokud o svých prožitcích začne mluvit, je ve společnosti za blázny. I já kvůli tomu byla nařčená z požívání drog (synestetické zážitky u lidí bez synestezie spouští LSD).

Co je to synestezie?

Ve zkratce: jeden smyslový vjem podnítí druhý. Pravou (tedy vrozenou) synestezii má přibližně 4% populace (záleží jaký druh synestezie – některý je častější, některý je velmi vzácný).

Nejprve se s ní rodíme všichni, ale přibližně kolem čtvrtého měsíce se většině lidem tyto mozkové spoje zase rozpojí. Objevuje se především u schizofreniků a autistů, ale není to žádné pevně dané pravidlo.

Povětšinou se to týká spíše žen, ale muži ji mohou mít taky. Údajně je to dědičná záležitost.

~

V první části jsem vyjmenovala čtyři druhy synestezie, které mám: sluchovo-hmatová, časoprostorová, zrcadlová a jednu se samostatným názvem – misofonie.

Před chvíli jsem na Novinkách četla článek o doktorovi, který má zrcadlovou synestezii, tak jako já, a docela jsem se pobavila. Synesterzii našroubovali na slova „porucha“ a „trpět“.

To je teď nějaká nová móda, všechno takto nazývat?

Jak jsem už nakousla v předchozím článku, vím, že zrcadlová synestezie (patří mezi ty nejvzácnější druhy) může být peklo. Nejsem schopná existovat s lidmi, kteří jsou nemocní, protože, jakmile je slyším mluvit – ten jejich zastřený hlas, začne mě bolet v krku, tak jako když slyším, jak popotahují a mají kašel… v tu ránu mám ucpaný nos a chce se mi kašlat.

Jak vidíte, mám to namíchané se sluchem, nejen se zrakem. Ptáte se jak poznám že nejsem nemocná doopravdy? Jakmile se dostanu z přítomnosti nemocných, tak se mi okamžitě uleví. Dokonce jsem jednou takhle byla u doktorky, jelikož kolem mě všichni byli nachcípaní a ona mi řekla, že mi nic není, přestože jsem měla reálné symptomy.

 Takže ano, tohle je na obtíž a možná tím i trpím, ale srsly, synestezie je porucha?

Každopádně, kvůli onomu článku jsem se nerozhodla napsat tento. Nad druhým dílem uvažuju už delší dobu, protože jsem zjistila, že těch druhů synestezie mám o něco víc. To mě trochu překvapilo. Původně jsem si to nemyslela; bylo mi to natolik přirozené, že jsem se nikdy nezarazila a neuvědomila si to. Ani při psaní první části. Jaké to tedy jsou?

~

Visual-tactile (vizuálně-hmatová)

Nikde jsem se nedočetla, jestli tento typ synestezie vůbec oficiálně existuje. Je podobná onu zrcadlovému doteku, akorát, že při ZD člověk cítí to, co cítí jiný člověk. Když je hlazený po hlavě, tak synestetik má pocit, že i jeho někdo hladí po hlavě.

Tady je to poněkud složitější v tom, že příjemné brnění v zátylku spouští jisté pohyby, které s doteky nemají nic společného.

U mě (určitě nejen u mě, protože ASMR tvůrci často využívají mix šepotu a různých pohybů rukou) se to kombinuje právě se synestezií sluchově-hmatovou.

Připadá mi to trochu střelené, že je mi pozorování, jak někdo hýbe se svými končetinami, příjemné, ale je to tak.

Mám i takovou historku: před rokem a půl jsem cestovala autobusem a vedle mě seděl dánský umělec a celou cestu si něco skicoval.

Snažila jsem se na něj nezírat, ale z pohybů jeho ruky po papíře a toho jemného zvuku tužky jsem málem omdlela blahem. Bez nadsázky. Myslím si, že viděl, jak na něj „nenápadně“ zírám, tak mi při výstupu vnutil svou vizitku.

~

Number forms (čísla v prostoru)

V první části jsem mluvila o tom, že „vidím“ časové údaje v prostoru. Samozřejmě to vše vnímám pouze ve svých myšlenkách / ve své hlavě a ne reálně kolem jako halucinace. Ty nemám, naštěstí.

Ovšem kromě klasických časových údajů (dny, týdny, měsíce, roky) vidím i obyčejná čísla.

Budete mít zájem:  Přírodní Léky Na Prostatu?

Při pomyšlení na věk lehce panikařím, protože doslova vidím, jak lezu nahoru, zatímco se v mlze ztrácí léta, která jsem už prožila (zatímco to tady píšu, tak se čtrnáctka chechtá dvacet trojce – mému aktuálnímu věku).

Myslela jsem si, že je naprosto racionálně zdůvodnitelné a běžné, že lidé vnímají čísla jako objekty na ose spíše než jen jako abstraktní koncepty. Ale patrně ne.

Vůbec si to nedokážu představit… nebo spíš – přesněji – si to nedokážu nepředstavit.

Jako člověk, který zcela striktně myslí v obrazech („true picture thinker“) nejsem schopná si představit jaké to je, když se vám každá vaše myšlenka automaticky nepromítá jako film v kině. To musí být tak… prázdné. Nebo ne? Vůbec netuším.

~

Grapheme-color synesthesia (symbol > barva)

Jedná se o nejčastější formu synestezie. Synestetik s GC vidí symboly (čísla, písmena) barevně. Když jsem si o synestezii prvně četla, tak mě nenapadlo, že ji mám, protože ji nemám kompletní – tedy ne každý symbol má svou barvu. Čísla, která mají vždy tu neměnnou barvu, jsou 3, 4, 6, 7, 8 a 9 a to i v různé kombinaci. 5 se taky moc nemění, ale ne vždy ji vidím takto jasně.

Tady můžete názorně vidět v jakých barvách tato čísla vnímám. A kdyby vás zajímalo, jak je to s kombinacemi třeba 47, tak buď vidím každé to číslo svou barvou, anebo dominuje barva posledního, v tomto případě tedy zelená (7). Obvykle tam přichází dominance posledního čísla, větší čísla vnímám striktně podle toho posledního (pokud to není 0, ta je bílá, nebo průhledná).

Domnívám se, že to v určité míře mám i u písmen, nejspíš proto se mi pletly barvy linek metra A a C.

A je jasně červené, W je stejně zelené jako číslo 8, H je hnědé, J je růžové, K je modré a takto bych mohla chvíli pokračovat, ale necítím to propojení tak intenzivně jak bych jako synestetik měla, to za prvé a za druhé si nejsem jistá, jestli to není spíš pozůstatkem nějaké dětské asociace, jestli třeba ze školy… netuším.

~

Ordinal linguistic personification (personifikace)

Tato synestezie se právě často vyskytuje společně s grapheme-color. Jedná se o to, že se různým symbolům (písmenům, datům, číslům) přiřazují nějaké asociace. Samozřejmě celý je to opět nevědomý a neúmyslný proces, tak jako u jiných druhů synestezie. A jakoukoliv logickou vazbu to postrádá, takže ji ani nehledejte.

Já to mám takto: jednička je batole, dvojka, trojka a čtyřka jsou děti, dívky, i když čtyřka je o něco starší a živější čtyřka, pětka je jejich věčně naštvaná a ulítaná máma, šestka je jasný muž, je to poměrně gentleman a je chytrý, ale tajemný, víc mi o sobě neřekne. Sedmička je opět chlap (pozor na něj, je to trochu záletník) a osmička je taková přísná jako třeba profesorka McGonagallová z Harryho Pottera. Devítka je elegantní.

Jo, zním trochu jako kdyby mi bylo dvanáct, ale takhle v hlavě vnímám čísla od doby, co si pamatuju. Často mě to při hodinách matematiky rozptylovalo, zvlášť protože jsou moje personifikované čísla namixované s barvami.

~

Další druhy?

Nepodařilo se mi sehnat obsáhlejší materiály o synestezii. Předpokládá se, že existuje až 80 druhů a pokud se náhodou o synestezii píše, tak se zmiňuje většinou pouze druh – symbol/barva (GC).

Když mě bolí hlava, tak u mě některé zvuky vyvolávají určité chutě. Nedávno jsem se dívala na ASMR video a zrovna došlo na, pro mě, nepříjemný zvuk a já ucítila na jazyku chuť kyselých okurek (nesnáším kyselé okurky, fuj) jako reakci. Dost mě to překvapilo a možná i lehce vyděsilo, jelikož mě ta palice bolela hodně.

Pak mám ještě jeden takový nepříjemný stav, který rodiče hrozně rozčiluje, protože ho považují za drzost, ale mně se z toho zvedá žaludek; vadí mi lidi, kteří jdou a do špinavého talíře od prvního chodu si nandají druhý chod.

Jen když to vidím, tak reálně cítím, jak se mi ty chutě na jazyku smíchávají a není mi z toho dobře, nemůžu to vidět. Eh.

Nejsem si jistá, jestli je to synestezie, protože ačkoliv jeden smyslové podnět vyvolá druhý, tak ty asociace mají svůj smysl a důvod, nejsou nahodilé, stejně jako zmiňované kuře v předchozím článku. Tudíž kdo ví.

~

Vcelku by mě zajímalo – máte i vy nějaký typ synestezie? Pochlubte se mi do komentářů. ????

Slyším barvy, cítím tóny. Nejsem blázen, ale synestetik

Vidíte čísla barevně a čaj vám chutná tmavomodře? Nejste cvoci!

Vidíte barevně i věci, které jiní ne? Možná jste synestetik

Ti lidé nejsou blázni, vůbec ne. Jen vnímají svět trochu odlišně než ostatní. Písmeno L je pro ně třeba zlatožluté a oblíbená písnička chutná po čokoládě. Jejich zvláštnosti se říká synestézie.

„Odmalička vidím barevně písmena, číslovky, křestní jména a dny v týdnu. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že to tak mají všichni. Lidé se ale tvářili divně, když jsem jim třeba řekla, že mají pěkně zelené jméno,“ vypráví o své zvláštnosti třicetiletá synestetička Patricie.

O tom, že něco takového existuje, se ví už přes sto let. Vědci ale synestetiky dlouho nebrali vážně. Mysleli si, že se prostě dělají zajímaví nebo mají moc bujnou fantazii; v lepším případě se domnívali, že se jedná o zasuté vzpomínky z dětství (měl ve slabikáři tohle písmeno napsané červeně, tak si ho tak pamatuje).

Dnes už nikdo nepochybuje, že synestézie opravdu existuje. Jednotlivé způsoby smyslového vnímání (zrak, sluch, chuť…), které většina lidí přesně odlišuje, mají synestetici zvláštním způsobem propojené.

Barevné vnímání číslic nebo písmen je nejčastější, jsou ale i podivnější spojení: někteří lidé třeba při vyslovení určitého slova nebo poslechu skladby cítí v ústech konkrétní chuť.

Výjimkou nejsou ani hmatové nebo prostorové představy.

Nemoc zvaná synestézie postihuje ženy šestkrát častěji než muže

Když psychiatr Radkin Honzák uveřejnil výzvu, aby mu lidé psali o svých neobvyklých smyslových zážitcích, ozvala se mu řada synestetiků, kteří teprve díky němu s úlevou zjistili, že nejsou „cvoci“.

A popravdě, není divu, že váhali se se svými někdy dost kuriózními představami komukoli svěřit. „Dny v týdnu pro mě byly spojeny s různými předměty.

Pondělí – modrý batoh s černými popruhy, středa bylo otevřené okno, čtvrtek byly schody se zeleným zábradlím, sobota byl kakaový perník,“ napsala například jedna čtenářka.

Synestézii pravděpodobně způsobují drobné odchylky ve fungování mozkových center, která zpracovávají smyslové podněty. Je vrozená a často dědičná, u některých lidí se ale v dospělosti ztratí nebo zmírní.

Existují i případy, kdy schopnost zmizela po úrazu hlavy. Odborníci odhadují, že ji mají přibližně čtyři lidé z tisíce, u žen je šestkrát častější.

Nejde o duševní chorobu a nepředstavuje pro své nositele žádné nebezpečí – snad kromě pochyb o vlastním psychickém zdraví u těch, kteří nevědí, o co jde.

U většiny lidí synestézie příliš neovlivňuje běžný život. Někteří se ji naučili využívat pro snadnější zapamatování některých údajů, například letopočtů. Funguje to podobně, jako když si žáček důležitá fakta v sešitě píše nebo podtrhuje barevně.

Může ale i překážet. Jak napsal jeden čtenář doktoru Honzákovi: „Dost mi to komplikuje pamatovat si telefonní čísla, protože si číslo pamatuji jako skvrnu zcela určité barvy. Občas ale klidně zaměním pořadí čísel, protože to na barvu skvrny nemá vliv.

Umělci umí vykreslit svět do nádherných barev, může za to ale vždy jen jejich kreativita?

Skutečným darem tak zůstává synestézie především pro umělce. Propojení smyslů obohacuje jejich přirozenou představivost a umocňuje kreativitu.

Mezi slavné synestetiky patřili například malíři Vincent van Gogh a Vasilij Kandinskij nebo skladatelé Ferenc Liszt a Ludwig van Beethoven.

Asi vůbec nejznámějším je ale francouský básník Arthur Rimbaud, jehož báseň Samohlásky se považuje za jakýsi synestetický manifest: „A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, já jednou vypovím váš různý vznik a druh…“

Psychiatr Radkin Honzák se několikrát nechal slyšet, že synestetikům závidí. A co vy, líbilo by se vám prožívat něco takového?

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector