Šikana není legrace! Jak na ni?

Šikana není legrace! Jak na ni?

Zpátky do školy

šikana

Máme začátek školního roku. Menší děti, obzvlášť potom prvňáčci, se do školy těší, někteří nemohou dospat a už týden se vyptávají, kdy konečně bude den D? Čím jsou děti starší, tím méně se do školy těší, neboť ví, že je čeká každodenní domácí příprava.

Přesto mají důvod jít do školy první den  zvesela. Člověk chodí do školy nejen proto, aby se něco naučil, ale také proto, že tam má kamarády, s kterými čas lépe utíká.

Společně se dají prožít radostné i ty jiné chvilky, zakusit chuť vítězství i okusit hořkou pravdu, že bez práce nejsou koláče. Spolužáci, kamarádi, které neviděli třeba celé prázdniny.

Někdy však můžete pozorovat, že je Váš školák s blížícím se začátkem školy víc a víc zamlklý, je bez nálady, jakoby pořád smutný a když se zeptáte, co se děje, pronese něco o „hloupé“ nebo „zbytečné“ škole… V takovém případě by měl rodič zpozornět.

Šikana (anglicky bullying) je pojem, který se v posledních letech stává tématem číslo jedna. Jedná se o psychické nebo fyzické týrání jedince v rámci kolektivu. Nelze bohužel říct, že se jedná o jev vyskytující se v rámci definované skupiny lidí, ať již věkové či profesní, ba naopak. Setkáme se s ní kdekoliv a na věku příliš nezáleží.

Co je podstatou šikany?

Mezi typické rysy šikany patří skutečnost, že jde vždy o záměrné jednání. Jako aktéry můžeme označit jednak agresora, který stojí za prováděním šikany, a jednak oběť, na které je šikana vykonávána.

Patrný je velký nepoměr sil, ať již fyzických nebo psychických, právě mezi agresorem a jeho obětí. Dalším důležitým rysem je opakování útoků. Často se mluví o šikaně v jednotném čísle, tedy o jednom agresoru a jedné oběti.

Reálně je však častěji k vidění skupina agresorů, což je typické např. ve škole.

Formy šikany

Pokud se zaměříme na formu, jakou lze šikanu provádět, tak zjistíme, že možností je poměrně hodně. Záleží na věku, prostředí nebo i pohlaví. Většina jedinců si pod pojmem šikana představí fyzické útoky na slabšího jedince.

Fyzická šikana je sice velice nepříjemná, avšak málokdy zanechá na jedinci duševní následky, to ovšem nemůžeme tvrdit o dalším typu šikany, o psychickém.

Psychická šikana se vyskytuje ve stejných případech jako uvedená šikana fyzická, avšak v napadeném zanechává mnohdy hluboké duševní následky, které je třeba řešit s odborníkem. Spočívá zejména v zesměšňování jedince v kolektivu, jeho pomlouvání nebo ignoraci.

V závislosti na věku a místě, kde k šikaně dochází, potom rozeznáváme různé stupně. U malých dětí např. nedochází tak často k fyzickému týrání, ale jeho intenzita se stupňuje s věkem. Naopak psychická šikana může dosahovat velkým měřítek již u dětí na prvním stupni základní školy.

Mezi jistou formu šikany můžeme zařadit i drobné krádeže nebo poškozování věcí. Vyhrožování a napadání potom již anuluje hranici mezi šikanou, omezováním osobní svobody a trestným činem.

Negativní novinkou moderní doby je tzv. kyberšikana. Její živnou půdou jsou mobilní telefony, internet, fotoaparáty, kamery, videokamery atd. Jako příklad můžeme použít pořízení fotografie nebo videa v ponižující situaci (kterou si může agresor vynutit či k ní přijde náhodou) a následné rozesílání kompromitujícího materiálu přes MMS nebo internet.

Jak charakterizovat aktéry šikany?

Jak již bylo uvedeno výše, jako aktéři jsou označováni agresor (případně skupina agresorů) a oběť. Velmi obecně lze říct, že agresor bývá v nějakém směru dominantní, věkem, fyzickou silou nebo je silnější psychicky.

Důvody jeho agrese bývají paradoxně pocit méněcennosti, vlastní nejistota nebo nedostatek sebevědomí. Obětí šikany se stávají jedinci, kteří se nějakým způsobem od kolektivu odlišují.

V něčem vynikají, jsou tišší, nějakým způsobem handicapovaní (nemoc, která je vyřazuje např. při sportu, tělesné postižení) apod.

Proč vlastně šikana vznikne?

Velký podíl na vzniku šikany má osobnostní profil všech zúčastněných, ale také  prostředí, ve kterém aktéři vyrůstají.

Jak jsme již zmínili, agresoři mívají často nízké sebevědomí, ale může se stát, že je jedinec odmala veden k představě, že je nepřekonatelný a že by měla pozornost patřit pouze jemu. Když se potom v kolektivu objeví někdo, kdo je oblíbený a vyniká, a jedná-li se navíc o jedince, který pochází např.

z nižší sociální skupiny, nastane problém. Agresor začne bojovat, aby obrátil pozornost na sebe. Výsledkem je pomlouvání, izolace „nežádoucího“ jedince, posměšky, ignorování atd.

Stupně šikany

První stupeň

Jedná se o etapu vzniku počátků šikany. Stačí, aby se ve třídě objevily méně oblíbené děti, aby učitel častěji vytýkal žáku některé jeho slabiny, snižoval jeho autoritu, dotýkal se slovně nevhodně jeho osoby. Takové dítě okamžitě pocítí první, sice mírné, převážně psychické formy násilí. Jsou to různé legrácky, intriky, pomluvy.

Ostatní se s ním nebaví, odstrkují jej, povyšují se nad ním, baví se na jeho účet. Dítě začíná přijímat roli utlačovaného, odstrkovaného, nedokáže se účinně bránit. Tento první stupeň je jen velice těžko pozorovatelný. Učitel by měl mít pro tyto projevy vytříbený cit a měl by umět rozlišit skutečný vtip od zlého úmyslu.

Rodiče se většinou o těchto projevech nedozví, mohou však vypozorovat, že se mění chování dítěte.

Druhý stupeň

Je charakteristický tím, že psychický nátlak přerůstá ve fyzickou agresi, přitvrzuje se manipulace s obětí. Agresor v této etapě vstřebává zážitek, jak chutná moc, jaké uspokojení mu přináší to, když bije, týrá, ponižuje. Nereaguje-li v tomto stádiu pozitivní jádro skupiny, rozvíjí se šikana ve větším rozsahu.

Třetí stupeň

Je prakticky rozhodující. Existuje stále možnost vzniku silné pozitivní skupiny, která by oslabila vliv tvořícího se „úderného jádra“. Pokud tato silná pozitivní skupina nezasáhne, pak tažení tyranů přechází do dalších fází. K agresorům se přidají další jednotlivci. Cílem tohoto „úderného jádra“ budou stále ti nejslabší, ti nejníže postavení.

Čtvrtý stupeň

Šikana se rozjíždí v plném rozsahu. Působení agresorů je tak silné, že jejich normy přejímá celá skupina. Klást odpor v této fázi se již nedá. I mírní a ukáznění žáci se začínají chovat krutě, aktivně se zúčastňují týrání spolužáka.

Pátý stupeň

Žáci jsou rozděleni na dvě skupiny lidí – na agresory a na oběti. Agresoři využívají vše, co lze zužitkovat, od materiálních věcí až po školní znalosti. Agresoři ztrácí veškeré zábrany, chtějí pouze provádět násilí, které považují za normální, dokonce za legraci.

Tento nejvyšší stupeň je příznačný spíše pro šikany ve věznicích, vojenském prostředí a výchovných ústavech pro mládež. V mírnější podobě se však někdy vyskytuje i na školách.

Oběť v tomto stadiu utíká do nemoci, má mnoho absencí, často i neomluvených, v nejhorším případě končí psychickým zhroucením nebo pokusem o sebevraždu.

Dopad šikany

Nejhůře z celé situace vyjdou pochopitelně oběti. Často se s prožitou šikanou velmi těžce srovnávají. Mají psychické problémy, u dětí dochází ke zhoršení prospěchu. V budoucím životě mívají problém s navazováním vztahů, cítí se méněcenní, trpí velmi nízkým sebevědomím a mají problém se prosadit.

Negativní dopady jsou i u  agresora. U agresora se často můžeme setkat s rostoucím pocitem, že násilím si vymůže cokoliv bude chtít, což postupem času může vést až k porušování zákona.

Jestliže se „přihlížející“ setkají s neřešenou šikanou, mohou si odnést pocity nespravedlnosti, kterou nikdo nechce vidět a staví se pasivně k řešení problémů  v životě.

Jak předcházet šikaně nebo jak ji případně řešit?

Bohužel se jedná o otázky, které nebyly adekvátně zodpovězeny. Teoreticky se nabízí několik variant, ale v reálném světě je bývá obtížné zrealizovat.

Jestliže zjistíte, že Vaše dítě ve škole trpí šikanou, je na místě okamžitě vše probrat s učiteli, rodiči dětí a nejlépe s dětmi samotnými. Důležité je, aby Vaše dítě mělo ve Vás oporu.

Pokud s ním budete mluvit a věnovat se mu, lze předpokládat, že celou situaci zvládnete lépe. V některých případech je vhodné navštívit psychologa, který Vám dokáže poradit, jak se zachovat.

Denně se setkáváme s agresivním chování lidí v obchodech, v zaměstnání, ve škole, v dopravních prostředcích, mezi sourozenci i v rodině. Sami učitelé upozorňují na to, že roste násilí ve školách, žáci páchají násilí a při tom se tomu smějí. Dělají si legraci a neuvědomují si, jaké může mít šikanování následky.

Děti jsou ovlivněny televizí, médii a počítačovými hrami. Velký podíl mají rodiče a jejich výchova. Často rodiče nemohou uvěřit, že jejich dítě šikanuje ostatní. Také týrané dítě může šikanovat ostatní a vybíjet si zlost na jiných obětech. Agresi může u dítěte vyvolat i to, když bude rozmazlováno.

Dítě ví, že vše dostane a rodiče mu vše odpustí.

Někteří žáci, kteří přejdou z jedné školy na jinou v důsledku šikany, se mohou stát obětí šikany i na jiné škole. Oběti, které už byly jednou šikanovány, jsou totiž náchylnější k tomu, že budou opět šikanovány.

  • Je důležité, aby rodiče byli pozorní a včas poznali, že se s jejich dítětem něco děje.
  • Podezřelé projevy, které mohou mít vztah k šikanování:
  • • za dítětem nedochází domů žádný spolužák, zdá se, že nemá žádné kamarády
  • • dítě je zaražené, posmutnělé až depresivní, nemluví o tom, co se děje ve škole
  • • dojde k výraznému zhoršení prospěchu, je nesoustředěné, bez zájmu
  • • často ho před odchodem do školy nebo po příchodu pobolívá hlava, břicho apod.
  • • dítě často navštěvuje lékaře, znenadání se objeví neomluvená absence
  • • nevychází mu kapesné, ztrácí ho, požaduje další peníze
  • • nedokáže uspokojivě vysvětlit svá zranění – „monokl“, odřeniny, modřiny atd.
Budete mít zájem:  Proč výživoví poradci doporučují ořechy

Co mají rodiče dělat, když je jejich dítě šikanováno, není jednoduché. V první řadě by měli dítěti poskytnout oporu, o všem si s ním popovídat. Je-li dítě šikanováno ve škole, měli by zajít za ředitelem a třídním učitelem, zjistit, zda je škola schopna poskytnout pomoc.

  1. • je vhodné navázat kontakt s odborníkem, může jít o využití Linky bezpečí a linek důvěry
  2. • zajistit ochranu dítěte na cestě do školy a domů
  3. • při závažném šikanování lze podat trestní oznámení na agresory, kteří týrají  dítě, na policii, můžete podat trestní oznámení i na školu jako instituci, jejíž povinností je zajistit bezpečnost Vašeho dítěte
  4. • obrátit se na Občanské sdružení proti šikanování, kde pracují lidé, kteří takovou situaci prožili na vlastní kůži.
  5. Závěrem
  6. Rodičům:
  7. Odmítejte názor, že se v té či oné třídě šikana nemůže objevit, šikana se může objevit v každé třídě, v každé škole.

Věřte, že žádné dítě není před šikanou automaticky ochráněno např. tím, že je fyzicky vyspělé, že je inteligentní a umí si poradit.

Nepodceňujte nebezpečí šikany, nebagatelizujte tento problém, netvrďte dítěti, že to bylo vždycky, že ono musí něco vydržet. To je nesprávný a škodlivý přístup.

  • Žákům:
  • Nedejte se, agresor je jen tak silný, jak Vy jste slabí.
  • Lucie Zímová
  • použité zdroje u autorky

„Šikana je všude tam, kde není nikdo, kdo by jí zabránil.“

Rozhovor s Pavlem Kotoučkem, lektorem projektu Zdravá mládež, v rámci kterého přednáší na základních školách mimo jiné o šikaně. A právě na tu jsme zaměřili i naše povídání.

Pavel pracuje v letovické obecně prospěšné společnosti ELIM, která usiluje o otevření volnočasového klubu pro mládež v Boskovicích.

Klub by měl fungovat v prostorách bývalé diskotéky Maják, podobné zařízení už ELIM provozuje v Letovicích.

Pavle, co je to vlastně šikana? Dá se nějak definovat?

Definici asi z rukávu nevysypu, ale je to situace, kdy někdo vědomě a úmyslně někomu ubližuje. Jakýmkoli způsobem ho ztrapňuje před ostatními, vydírá ho, ničí mu jeho věci, pomlouvá ho a tak dál. Ten člověk se v tom cítí nepříjemně. Je to agrese zaměřená na někoho druhého.

Na definici se ptám proto, jestli se dá nějak určit hranice, kde šikana začíná. Když sáhneme do vzpomínek a do svědomí, tak asi všichni najdeme v časech základní školy věci, které byly na hraně. Jak se hledá hranice, za kterou je potřeba tento problém řešit?

To je samozřejmě hrozně obtížné. Tohle je přesně jeden z bodů, který s dětmi ve škole řeším – kde je to ještě legrace, při které se kamarádi popichují, někdy i trochu ponižují, ale je to pořád legrace, a kde už to sranda být přestává a začíná šikana. Ta hranic je velmi tenká, dá se k ní přiblížit a každý ji může vnímat trochu jinde. Záleží na osobních hranicích.

Dětem říkám, že šikana se dá rozpoznat podle tří základních bodů. Je to zaprvé převaha síly, ať fyzické nebo mentální, zadruhé je to oběti nepříjemné, nevnímá to jako legraci, a třetí, zásadní bod je, že šikana je bezdůvodná. V naprosté většině případů vzniká z nudy, pro pobavení, nebo aby si někdo ulevil vlastním trablům.

Není to odpověď na chování oběti?

Není. Konflikt má nějakou příčinu a dá se řešit, ale šikana bývá bezdůvodná. To že má někdo třeba hendikep, kvůli kterému se mu ostatní začnou smát, nelze považovat za důvod. To není oprávněné. Tohle je někdy těžké dětem vysvětlit.

A mají nějaký cit pro to, kde ta hranice leží?

Věřím, že ano. Usuzuji podle jejich reakcí. Když jim vysvětluji, že když si o přestávce dělají legraci, škádlí se, berou si pantofle a házejí je po třídě, tak to všichni znají a chápou. Ví, že je nějaká legrace v kolektivu, která se může dostat za hranici. Všichni to zažili nebo to viděli.

Šikana je problém všech

Jak nejčastěji to probíhá a co se nejčastěji děje?

Já už jsem ze školy dost dlouho, ale myslím, že jeden z nejčastějších doteků té hranice je taková ta legrace, která pokračuje navzdory tomu, že člověk, kterému začíná být nepříjemná, dává najevo, že už chce skončit: „Už mně dejte pokoj.

“ Je vytočený a ostatním se to líbí a schválně pokračují. A stane se, že v kolektivu jsou jedinci, kteří jsou slabší, a někdo zjistí, že je jednoduché se do nich trefovat. Ostatní to baví, takže se v tom pokračuje a ten člověk se stane obětí šikany.

Trvá to dlouhodobě a stupňuje se to.

A může to přecházet i do fyzických ataků?

Ano, určitě.

Problém tedy často není mezi dvěma lidmi, ale týká se třeba celého kolektivu? Nebo minimálně záleží na tom, jak se k tomu kolektiv postaví?

To je přesně jeden z aspektů, na který se snažím s dětmi přijít. Aby si uvědomily, že už když jsem přítomen jakémukoliv násilí, tak nemůžu říct: To se mě netýká, je to jejich věc. Musím k tomu zaujmout postoj.

Musím si sám pro sebe vyhodnotit, jestli je to v pořádku. Můžu přijít a zeptat se, jestli někdo nepotřebuje pomoct. Ale samozřejmě se můžu taky přidat k agresorům.

Variant je spousta, ale třídní kolektiv už nemůže říct, že je to problém dvou lidí – šikana je problém všech, kdo jsou jí přítomni.

A také celé školy. Jsou na to dnes školy připraveny a umějí šikanu řešit? Občas to vypadá, že ve snaze neztratit dobrou pověst mají tendenci zametat to spíš pod koberec. Jaká je tvoje zkušenost?

Velice rozmanitá. Co škola, to jiný přístup. Velmi záleží na lidech, kteří to mají na starosti. Říká se jim metodik prevence, má je každá škola. Ti se přivolávají, když se něco takového děje. Někteří uvědomělí preventisté mají opravdu propracovaný systém, snaží se šikanu podchytit v zárodku a svou roli berou zodpovědně.

A je velice snadné poznat učitele, kterému je tato role přiřazena, protože ji nikdo jiný nechtěl. Tam pak právě často dochází k tomu, že se to co nejdéle tutlá, děti se chlácholí, že to bude dobré, a nepodnikají se žádné zásadní kroky. I mně pak tito lidé někdy volají a já cítím z jejich zakázky, že potřebují, aby někdo přijel a vyderatizoval to tam.

Čekají takový malý zázrak.

A na to už je pozdě?

To už nejde. Já jsem jen střípek systému, rád přispěchám na pomoc, ale mám k dispozici hodinu až dvě, abych žáky uvedl do nějakého rozpoložení, zamyšlení nad sebou, pak se zase rozchází.

Moje přednášky jsou často také nástrojem pro učitele, hlavně u těch mladších jsem rád, nebo dokonce vyžaduji, aby byli přednáškám přítomni. Mohou sledovat reakce žáků, já jsem nástroj a on si může třídu přečíst.

Během setkání se projeví, kdo má agresivní sklony, projeví se, kdo zažil šikanu, protože to umí pojmenovat. Učitel si to může díky tomu srovnat.

Takže je to hlavně prevence?

Ano, já dělám programy primární prevence, někteří učitelé to špatně chápou. Já chci šikaně předcházet, chci to s dětmi probrat dřív, než se do těch situací dostanou.

Jak to probíhá?

Používám prezentace, pouštím jim ukázky a zamýšlíme se nad tím, co se v nich stalo, diskutujeme o tom, jak by se tomu dalo předcházet. A k tomu mám pár speciálních aktivit a metod, které jdou přímo k jádru věci.

Poznáš, jestli je ve třídě riziko problému, nebo je naopak klidná?

Jelikož se specializuji na druhý stupeň základních škol, jedná se o děti, které jsou ještě docela dobře čitelné. Když je uvedeš do modelových situací, začnou přemýšlet a diskutovat, a pak to poznáš někdy velice snadno. Často se ani netají tím, jak to vnímají. Reagují třeba: no to je sice pěkné, co říkáte, ale támhle ten je stejně debil. A ten kluk tam sedí a celá třída z něj má srandu.

Když pokročíme od prevence k řešení – jaké jsou možnosti šikanu zastavit? Může kolektiv fungovat dál, nebo se někdy musí i rozdělit?

Řešení je celá škála, nejhorší případy se musí řešit i tím, že se děti rozdělí. Často se to vyřeší tím, že v páté třídě odejdou na gympl, nebo až tím, že dokončí školu, odejdou jinam a mají možnost začít znova na střední škole. Někdy se musí zasáhnout a přeřadit je na jinou školu. Ale pracovat s určitými formami šikany se dá, jen je to náročný proces a vyžaduje to čas.

Jsou na to školy připraveny? Dnes přece mají i psychology.

Jsou zde psychologové, fungují pedagogicko-psychologické poradny, které intervenují, pak výchovní poradci, metodici prevence.

A funguje tento rámec dostatečně?

Tohle všechno jsou skvělá opatření. Jsou připraveny postupy, které fungují řekněme jako požární směrnice a je dané, co je potřeba dělat. Já jsem rád, že někteří metodici prevence jsou natolik uvědomělí, že ví, že když už se požár hasí, je pozdě.

Někteří se nad rámec svých povinností snaží zajišťovat programy, kde můžou s kolektivem pracovat. Perfektní preventivní opatření jsou adaptační kurzy a pobyty, na kterých se třída sejde hned na začátku. Tedy zážitkový program pod vedením odborníků ještě předtím, než mají možnost se sami poznat.

Projeví se různé povahy, slabší a silnější jedinci, a je možné to trochu hlídat a naučit se s tím pracovat.

Budete mít zájem:  Mexická kuchyň není tak pálivá, jak se traduje

Takže se dá říct, že je to jedna z věcí, které čím dříve se podchytí, tím lépe. A nebezpečí hrozí, když se to nechá dojít až do nějakého patologického stádia?

Přesně to si myslím. Pak už nepomůže říct: „Nebij ho. Zákaz!“ To je samozřejmě možné a nutné, ale já věřím hlavně na prevenci. Proto ji taky dělám.

Před kyberšikanou neutečeš

Věnuješ se také kyberšikaně. Jak ta se projevuje?

Kyberšikana je opět snaha někomu ublížit, aby se necítil dobře, ale v úzkých. A používá se k tomu počítač, internet, mobilní telefon – zkrátka kyberprostor. Konkrétních projevů je hrozně moc.

Prostředí internetu je anonymnější, ohrožuje na něm děti kromě známých z jejich kolektivu i někdo další?

Kyberšikana je v podstatě mnohem zákeřnější, otvírá se tam další prostor. Nemusí mě obtěžovat člověk kterého znám, většinou je anonymní, využívá prostředí. Před normální šikanou se někdy dá třeba utéct, ale před kyberšikanou neutečeš.

Protože chtít po dětech, aby nepoužívaly počítač, je dnes asi jako chtít je zavřít do sklepa.

Moc rád dětem říkám slova odborníků, že internet je skvělá věc. Sám o sobě nám neublíží. I na internetu nám můžou ublížit lidé, ti jsou nebezpeční.

Jaký způsob ostražitosti ale zvolit? Tohle dnes asi řeší všichni rodiče – co bys jim doporučoval?

Opět je to tak, že co rodič, to jiná zakázka. Dělám přednášky i pro rodiče a setkávám se stejně jako u učitelů s rodiči, kteří čekají na zázrak. Tatínek se přihlásí a zeptá se, jestli existuje nějaký program, který by nastavil, aby filtroval nebezpečí.

Chtějí si to zjednodušit. Nějaké aplikace a programy existují, ale já se je snažím spíš zastavit a vysvětlit jim, že nejzásadnější je důvěra mezi rodičem a dítětem. Dítě nesmí mít strach, když se mu něco děje, přijít a říct to.

Děti mají strach, že jim rodiče internet zakážou, tak raději mlčí.

Když se v rámci výzkumů děti oslovovaly s nějakou podezřelou nabídkou, svěřilo se s tím naprosté minimum z nich.

Znám ty výzkumy. Navíc děti často nemají potřebné informace. O věcech, které jsou pro ně dnes životně důležité, získávají informace opět z internetu a od kamarádů, rodiče jsou až na kdovíkterém místě. To je alarmující.

Nedávno proběhl médii dost exponovaný případ, kdy žáci šikanovali učitelku. To už je extrémní?

To už je krize autorit. Ten učitel bohužel pravděpodobně ukázal nějakou svou slabinu, což děti okamžitě využijí. A když se učitel nezačne adekvátně bránit, může to dopadnout tragicky, jak jsme to zaznamenali. Děti jsou dravá zvěř, z učitelů si dělají legraci – i když je sympatický a mají ho rádi, stejně na něm nenechají nit suchou. A když někdo ukáže, že se neumí bránit, tak ho sežerou.

To mi trochu nahráváš na další otázku. Ono se pořád říká, jak jsou děti hrozné a jak jsou horší a horší. Nedá se na to ale podívat opačně – nejsou dnes děti spíš vystaveny vyšší míře rizik a pokušení?

Je to tak. Já bych nedokázal říct, že jsou děti horší, ale mají mnohem větší možnosti. Je zde strašně moc podnětů. Jsou zvyklé mít spoustu zábavy a velice snadno.

Na internetu stačí párkrát kliknout a zažijí dobrodružství, které je jakoby nic nestojí. Tohle mě velmi trápí, když to vidím. Naprosto chápu, že to nemají jednoduché.

A pokud nebudou mít někoho, kdo je tím provede, kdo je naučí se v té džungli pohybovat a žít, tak se budou chovat tak, že na ně budeme všichni nadávat.

Takže za to můžou spíš rodiče?

Je to začarovaný kruh. Rodiče už často nemají sílu ani energii čelit problémům, kterým čelí děti, takže si to děti řeší samy.

Nakolik je šikana běžný jev?

Šikana je všude. Není jen ve škole, ale i v kroužcích a samozřejmě venku, kde u toho nejsou žádní učitelé a nikdo, kdo by na to měl dohlížet. Je to častý jev. Aspoň trochu optimisticky říkám, že šikana se děje všude tam, kde není nikdo, kdo by jí zabránil. Což znamená, že pořád ještě jsou lidé, kteří můžou pomoct.

Zavolat pomoc není bonzování

  • Co by mělo dítě udělat, pokud se stane obětí šikany?
  • Využít všech možných věcí, které jsou k dispozici. Ve škole si vyžádat pomoc…
  • což je asi těžké, protože když to řekneš učiteli, bude z tebe práskač.

I v tomhle se snažím s dětmi pracovat. Je bonzování a práskání, ale pak je zjednávání si práva. To, že mi někdo ubližuje, je nezákonné jednání a já si musím hájit svoje právo na to, abych se mohl svobodně pohybovat.

Zavolat si pomoc nebo zavolat pomoc někomu jinému není bonzování.

A co když zavoláš paní učitelku, ta řekne: „Ale no tak kluci, nechte toho,“ a ty pak dostaneš dvojnásobnou nálož. Jiná cesta není?

Jiná cesta můžou být třeba kamarádi ve vyšším ročníku. To už je na individuální práci s dítětem, hledat jaká forma intervence by právě jemu pomohla.

Minimálně ti psychologové na školách dnes fungují a neměli by se zachovat jako ta modelová paní učitelka, kterou jsme vylíčili trochu skepticky.

Učitelka se může zachovat tak, že okřikne celou třídu a pak odejde a ztratí situaci z kontroly. Takže ten člověk se musí naučit ve škole chovat tak, aby přežil. Může se snažit, aby co nejméně provokoval. Šikanováni jsou často lidé, kteří chtějí mít poslední slovo, vykřikují a podobně.

Oběti šikany tedy nebývají tišší v koutě sedící žáci?

Nebývají. Často je to někdo, kdo je třeba hlučný a ostatním to není příjemné. A když nejsou schopni se domluvit, přeroste to a překročí hranice šikany. Nějaký spouštěč často existuje, ale reakce není adekvátní a celé se to dostane za hranice, o kterých jsme mluvili.

Zažil jsi sám šikanu? Máš aktivní či pasivní zkušenost?

Nemůžu si vzpomenout na nic konkrétního, což je asi dobré znamení. Určitě jsem viděl situace, které hraničily, poznal jsem to, i když bych to tehdy jako šikanu neoznačil. Naštěstí jsem nezažil nic, z čeho bych si odnášel nějaké následky. Samozřejmě jsem zažil nepříjemné situace, ale ty byly jednorázové a pak už to bylo pryč.

Klub je na dobré cestě

Na závěr otázka na volnočasový klub, který chce ELIM otevřít v Boskovicích. Jak jste s tím daleko?

Je to na dobré cestě. Sehnali jsme prostory za dobré peníze, měl by to být nájem. Město žádné vhodné prostory v současné chvíli nemá. Bude pro nás velmi náročné sehnat peníze na to, abychom ten nájem utáhli. Byli bychom moc rádi, kdyby se našla částka, která by nám pomohla nájem pokrývat.

Odkdy by klub mohl fungovat?

Máme klíče, máme podepsané smlouvy. Přes prázdniny máme tolik aktivit, že bychom chtěli otevřít od 1. září. Do té doby chceme stihnout prostory lehce upravit, přizpůsobit a vybavit. Na to teď máme pár měsíců.

Šikana není legrace! Jak na ni?

Šikana je špatně

Situace kolem šikany na školách se mění – na jednu stranu přibývá osvícených ředitelů a ředitelek, kteří se snaží posílat svoje pedagogy na školení, „jedou“ v preventivních programech a zajímají se, jak předcházet šikaně a jak ji řešit, když na ni dojde.

„Zároveň ale každý rok přibývá případů šikany a mění se problémy, kterým kolektivy čelí. Roste i počet případů šikany, kdy se obětí může stát učitel,“ vysvětluje psycholožka Dominika Šinaľová z neziskovky Nevypusť duši. Ta se specializuje na duševní zdraví dospělých i dětí a šikana je jedním z témat, která řeší.

Zapírání není řešení 

Každá škola dnes musí mít vypracovaný metodický pokyn řešení šikany a musí mít ze zákona zřízené školní poradenské pracoviště, kam patří výchovný poradce a metodik prevence. Role školního psychologa není ve školách legislativně ukotvená, a tak ho bohužel v každé škole nepotkáte.

„Jak to ale skutečně v praxi chodí, záleží na řediteli a na atmosféře ve škole,“ říká Šinaľová. Zároveň dodává, že by tyhle „měkké“ dovednosti neměl mít ve škole na starosti jen někdo, kdo je má pouze do počtu v úvazku, ale pedagog, který to bere vážně.

Přečíst článek ›

Protože ve škole nejde jen o to, „nabiflovat“ se vyjmenovaná slova, škola děti formuje v mnoha jiných podstatnějších ohledech – učí je mezilidským vztahům, vystavuje je  problémům v komunikaci, a může je přimět vyrůst zvládáním takových problémů.

„Pokud vám ředitel velké školy ve městě tvrdí, že u něj ve škole šikana není, je možné, že buďto záměrně zapírá, nebo o ní neví. Možnost, že by ve škole šikana nebyla vůbec, je krajně nepravděpodobná, jde spíš o to, že vedení školy prostě nechce před rodiči ztrácet body.

Dnes už si naštěstí mnoho rodičů uvědomuje, že škola není dobrá proto, že na ní nebují šikana, ale je dobrá proto, že si s šikanou umí poradit, že ji umí pojmenovat, pracovat s kolektivem, vést děti k tomu, že šikana je špatně a že ji tahle škola odmítá tolerovat,“ vysvětluje psycholožka.

Budete mít zájem:  Incest: Tatínkova hodná holčička

Třída je mocný organismus

Co tedy dělat, když na šikanu ve škole dojde? Dobré je neimprovizovat, nezkoušet nějaké intuitivní postupy nebo nestřílet od boku, ale postupovat podle zásad, které se osvědčily.

Psychologové mluví o pěti základních krocích: Nejprve je nutné „sbírat data“, mapovat situaci, mluvit se svědky, učiteli i spolužáky.

Potom si promluvit i s násilníkem a s obětí, ale vždy zvlášť, nikdy nepřistoupit na to, že se oba třeba před nastoupenou třídou potkají, podají si ruce a tím se to smete ze stolu.

„To jednak naznačuje oběti, že se nedovolá skutečné pomoci a že její problém bude bagatelizovaný, násilníkovi zase, že se nemusí bát a může skrytě pokračovat dál,“ vysvětluje Šinaľová.

Následovat by měl rozhovor s rodiči obou stran. Důležité je také ošetřit celý kolektiv, nezapomenout na to, že nejde jen o oběť a násilníka, ale že je nutné pracovat s celou třídou.

Třída je totiž mocný organismus – a pokud se podaří podchytit v první fázi šikanu a dát jasně najevo, že ji nebudeme jako dospělí tolerovat, může se zdravé jádro třídy příště postavit na stranu oběti a jasně ukázat, že tenhle kolektiv přijal myšlenku nešikanovat za svou.

„Pokud naopak v té první fázi instituce zareaguje špatně, může se třídní většina příště jen tiše dívat, nebo si proti oběti dokonce přisadit, protože nedostala jasný signál, co je a co není správné,“ vysvětluje Šinaľová, jak se z mlčící většiny stává mučící většina.

Přečíst článek ›

Jako poslední bod radí odborníci pokračovat s návštěvami u psychologa – a to jak u oběti, tak u agresora. I agresor totiž potřebuje svým způsobem „pomoci“, a ne odsoudit a zavrhnout – je to podobné jako s pachateli domácího násilí, bez soustavné práce s nimi bude násilí pravděpodobně v nějaké formě dál bujet, byť třeba ve skrytější formě.

Kdo se obvykle ve třídě stane obětí šikany? Může to být kdokoli: dítě, které má špatné známky, i to, které je má extrémně dobré, dítě, které je jiné – třeba je víc při těle, je  neohrabanější v tělocviku nebo prostě jenom má nestandardní vlasy nebo oblečení.

Stejně tak agresor – i násilníkem může být kdokoli. Třeba i tiché dítě, které si osvojí nezdravé formy sebeprosazení, které touží po moci a doma není vedené k tomu, že násilí je nepřijatelné. Odborníci nedoporučují říkat oběti „Tak se ozvi, tak mu klidně jednu vraz, musíš se umět bránit!“ protože to jen legitimizuje násilí.

Pedagogové někdy, pokud nevědí, jak reagovat, říkají z jakési naučené setrvačnosti, že oběť přehání nebo že šlo jen o škádlení. „Důležitý je v tomhle případě hlas oběti. Pokud násilník tvrdí, že to myslel v žertu, a oběť říká, že jí chování násilníka vadí, je podstatné poslouchat oběť, to ona je  měřítkem toho, co je a co není přijatelné,“ vysvětluje psycholožka.

Sledovat všechno

Ze všeho nejdůležitější v potírání šikany na školách je přístup třídního učitele. Je celkem jedno, že je pedagog odborníkem na fyziku nebo na chemii, nemusí být předně odborníkem na dětskou duši, ale měl by vědět, jak si umět získat dětskou důvěru a číst i méně nápadné signály, které kolektiv vysílá. Měl by reflektovat, jak jsou nastavené síly ve skupině.

„Je to velmi náročné. Pedagogové mají moc práce, nemají dost času hlídat vše, co se děje ve třídě. Na pedagogických fakultách se téma duševního zdraví žáků velmi neřeší. A ne vždy to učitelé považují za důležité.

Hlavně na druhém stupni se třídní učitel s dětmi nevídá tak často, jak by bylo dobré, protože se často stěhují do odborných učeben nebo mají na každý předmět jiného pedagoga, třídnické hodiny neslouží svému účelu, jak by měly,“ vyjmenovává terapeutka.

Nezisková organizace Nevypusť duši organizuje pro učitele školení Duševní zdravověda, které sice není zaměřené na šikanu, ale učí, jak vnímat varovné signály a jak vést podpůrný rozhovor s žáky. Na kurzech účastníkům připomínají, že duševní zdraví a pohoda učitele jsou důležité, ve škole nejde jen o prospěch. Dítě v psychické nepohodě se toho moc nenaučí.

Přečíst článek ›

Mnoho lidí vzpomíná na školní léta jako na traumatizující zkušenost právě kvůli větším či menším ústrkům.

Na druhou stranu existují případy, kdy se šikanu podařilo řešit systémově a dětskou duši uchránit, nebo alespoň opečovat: „Měla jsem klientku, holčičku z druhého stupně, právě se rozvíjela šikana proti ní.

Měla výbornou citlivou třídní učitelku, která včas rozpoznala problém, neodeslala na terapii jen oběť šikany, ale sama aktivně řešila, co může pro kolektiv udělat.

I když holčička nakonec přestoupila do jiné třídy, tahle učitelka se svojí třídou dál pracovala – což je strašně důležité, protože kdyby se to nestalo, dost pravděpodobně by se našla jiná oběť jako ,zástup‘ za tu původní. Šikana úplně nezmizí, když šikanovaný odejde, byť je to časté řešení, ve skutečnosti to ale neřeší narušené vztahy ve třídě,“ popisuje Šinaľová.

Tady se nechytneš

Jak se to stane, že téměř v každém kolektivu se projeví děti, které mají tendenci někoho trápit, a naopak někdo, kdo ústrky „schytává“? „Všichni máme do jisté míry v povaze touhu po moci, snahu zapadnout do kolektivu, líbit se.

Jde o to, do jaké míry se jaké vlastnosti rozvinou, čemu nastavení kolektivu nahrává,“ říká psycholožka.

I proto je šikana systémový problém – děti jsou, jaké jsou, ale je nutné vymezit mantinely a dát jasně najevo, že v naší škole nebo v naší třídě existují pravidla a zásady.

„Šikana se nikdy neděje ve vzduchoprázdnu. Šikana vzniká tam, kde existují ve skupině nezdravé vztahy, kde je silná diferenciace na silné a slabé.

Ve školních kolektivech existuje vážné nebezpečí, že i pedagog, často neúmyslně, ale mnohdy záměrně dá ,zelenou‘ silnějšímu jedinci, který pak začne vykonávat to, co vede k šikaně.

Problém šikany tedy nelze léčit jako problém vztahu mezi agresorem a obětí, aniž bychom léčili celou skupinu,“ tvrdí terapeut Michal Kovář, který se šikanou dlouhodobě zabývá.

Je na tom stran šikany hůř klasická velká „státní“ škola, nebo vesnická malotřídka, popřípadě alternativní soukromá škola? „Obecně se šikana líp sleduje a zvládá v menších nebo alternativních školách, i když to samozřejmě neplatí beze zbytku. Jde o to, že když máte obří školu o šesti nebo sedmi stech dětech, máte také mnohem větší prostor šikanu  zamaskovat, pokud jste agresor, nebo ji přehlédnout, pokud jste pedagog.

Přečíst článek ›

Alternativní školy navíc častěji chápou, že existuje nějaká psychohygiena a že je dobré si na ni udělat čas, že i ,měkké‘ předměty, jako je výchova ke zdraví nebo občanská výchova, jsou důležité, že nejde jen o vědomosti typu tvrdé a měkké i nebo o vzorečky v chemii a matematice. Samozřejmě pedagog, kterému záleží na duševním zdraví žáků, může být na každé škole, naštěstí je na našich kurzech potkáváme a postupně jich přibývá,“ dodává Šinaľová.

Nenech to být 

Jak se mění způsob šikany v posledních letech? Přibývá kyberšikany, která se složitě řeší, protože se obvykle neodehrává na půdě školy během vyučování nebo přestávek.

„Tam mají školy málo šancí – když se dva spolužáci střetnou v deset večer na sociálních sítích a jeden druhého začne šikanovat, neděje se to v budově školy a v době vyučování, což škola jednak může vnímat jako něco, co se jí netýká, nebo pokud to vezme za své, je  krátká na to efektivně problém řešit. Chce to součinnost s rodiči a postavit se situaci čelem, nesnažit se nic tutlat nebo říkat, že se to školy netýká,“ vysvětluje Šinaľová.

A dodává, že technologie na jednu stranu poskytují nové pole k šikaně, na druhou stranu ale skýtají i možnosti, jak se jí postavit: vznikla například on-line platforma Nenech to být, která slouží jako schránka důvěry, díky níž může žák či rodič anonymně upozornit na problém, a umožnit tak své škole šikanu řešit.

Co dělat když……jste učitel Nesnažte se nic bagatelizovat. Nedělte vinu rovným dílem mezi agresora a oběť. Nekonfrontujte oběť a agresora před třídou. Neprovádějte vyšetřování před třídou. Vezměte situaci vážně.

Vyhledejte ve škole podporu ostatních pedagogů a pracovníků směřující k řešení problému, a ne k jeho zlehčování. Pokud se necítíte „silní v kramflecích“, neimprovizujte, ale vyhledejte odbornou radu.

Vyhledejte supervizi nebo zavolejte na Linku pro rodinu a školu 116 000, která funguje nonstop a zdarma.

…jste rodič Poskytněte dítěti důvěru a podporu. Nezlehčujte situaci a poskytněte mu veškerou možnou ochranu třeba na cestě do školy i domů, zkraťte nezbytně nutnou dobu jeho pobytu ve škole.

Vyzvedněte dítě i za cenu vašeho „nekomfortu“. Řešte šikanu  se školou. Vyhledejte odbornou pomoc pro dítě i pro sebe. Odmítněte zlehčování, pokud k němu škola přistoupí.

Odbornou pomoc a konzultaci můžete najít na Rodičovské lince 606 021 021.

…jste obětí šikany Linka bezpečí má číslo 116 111 a je anonymní. Odborníci, kteří na lince pracují, mají zkušenosti s řešením nejrůznějších potíží. Není to tvoje vina, není to žalování, jen prosba o pomoc, na kterou máš právo. Většina případů šikany splňuje definici trestného činu. Jen proto, že nejsi plnoletý, neznamená, že nemáš právo na spravedlnost.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector