Sebevražd v Praze přibývá

V posledních měsících v Česku přibývá sebevražd. Psychický stav lidí ovlivňuje především nejistota, strach, izolace a negativní informace často spojené s pandemií koronaviru, do toho sychravé počasí a málo slunečních paprsků. Pokud se k nim navíc přidá ztráta zaměstnání, nebo úmrtí blízkého člověka, mohou vyústit v tragické rozhodnutí.

Poslední případ sebevraždy se v Česku odehrál v úterý krátce před půl pátou ráno. Starší žena se poblíž vlakového nádraží Plzeň-Křimice zřejmě rozhodla ukončit svůj život a vstoupila přímo před jedoucí vlak. Strojvůdce už střetu nemohl zabránit.

Na místo hned vyrazily všechny složky záchranného systému. Ženě už ale nemohly pomoci. „Utrpěla zranění neslučitelné se životem, kterým na místě podlehla. Cizí zavinění bylo na místě předběžně vyloučeno a ve věci byla nařízena soudní pitva,“ uvedla tisková mluvčí Policie ČR Michaela Raindlová.

K tématu

Sebevražd v Praze přibývá

Žena byla za posledních čtrnáct dní už pátým člověkem, který vběhl pod jedoucí vlak, a to jen na území Plzeňského kraje.

Celkově letos krajští kriminalisté evidují už téměř 50 sebevražd. Jsou ale případy, kdy se životy lidem podaří na poslední chvíli zachránit. Jeden takový se stal loni v prosinci, kousek od centra Plzně. Mladý muž tam chtěl svůj život ukončit skokem z mostu, pod nímž projíždí vlaky. Díky policejnímu vyjednavači se ale podařilo mladíka zachránit. Následně skončil v péči psychiatrů.

K tématu

Sebevražd v Praze přibývá

Lidé, kteří si chtějí sáhnout na život, přitom mnohdy sami kontaktují záchranáře. „Pracujeme podle manuálu, kdy se snažíme člověka uklidnit, získat jeho adresu, důvěru a promluvit si s ním. Na místo také okamžitě vysíláme rychlou zdravotnickou službu,“ popsala Mária Svobodová, tisková mluvčí Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje. Na podzim před blížícími se svátky podle ní obvykle roste počet sebevražd.

Důležitá je sociální pohoda

Toho, že v poslední době přibývá lidí s psychickými problémy, si všímají i odborníci. „Určitě je víc klientů, kteří se potýkají z úzkostí ze sociální izolace a potřebují kontakt.

V tuhle chvíli určitě stojí za to minimálně dodržovat pravidelný režim a určitě i udržovat minimální kontakt, alespoň on-line nebo po telefonu.

Tedy udržovat se v sociální pohodě,“ vysvětlil terapeut Martin Štolfa.

Lidé, kteří pociťují tíseň a trpí dlouhodobými depresemi, mohou využít zdarma službu krizového interventa.

Sebevraždy v Česku: Na život si častěji sahají mladí, chybí pomoc

Podle Českého statistického úřadu počet lidí, kteří dobrovolně ukončí svůj život, dlouhodobě klesá. Přesto průměrně svůj život ukončí 1300 lidí za rok.

Častěji k tomuto kroku sáhnou muži, a to asi čtyřikrát častěji než ženy.

Podle psychiatra Martina Galbavého z České asociace pro psychoterapii (ČAP) navíc stoupá počet sebevražd u mladých lidí v pubertě.

„Na druhou stranu si musíme uvědomit, že žádná statistika nedokáže přesně zachytit toto komplexní téma. Konkrétní čísla mohou vypovídat o různých trendech, ale nemohou zachytit dané téma úplně.

Statistiky nám můžou zkreslovat například nehody, u kterých nemůžeme s určitostí říci, zda se jednalo opravdu o nehodu, nebo o vědomí či nevědomí záměr ukončit život.

Navíc se jedná o dokonané sebevraždy, což nemusí nic vypovídat o sklonech,“ řekl Blesk Zprávám psychiatr.

Častěji si na život sahají muži

Podle ČSÚ je více sebevrahů mezi muži. V pětiletém období 2012 – 2016 zemřelo v průměru ročně 1209 mužů a jen 273 žen. Roli může hrát způsob provedení.

„Muži sahají často po drastičtějším způsobu, jak svůj život ukončit, ženy naopak k těm méně drastickým, které nemusí vést k definitivnímu konci,“ vysvětluje Galbavý. Vliv může mít i kulturní kontext.

„Muži byli a ve velké míře jsou vnímáni a vnímají se skrze výkon, který je dost často reprezentován požadavkem na zajištění rodiny. Pokud v tom selhávají, mohou reagovat až sebevraždou,“ dodává psychiatr.

Roste počet sebevražd adolescentů

Sebevraždy rostou spolu s věkem, kdy se maximum objevuje kolem 50. roku. Následuje pokles a opětovný nárůst mezi 70 – 80 lety.

„Můžeme mluvit o ubývání sil a ztrátě perspektivy vidět pozitivní východiska z problematické situace. Je to patrné i na nárůstu bilančních sebevražd.  Důležité je ale také období puberty, kde dochází k množství sebevražd. Bohužel můžeme sledovat trend nárůstu sebevražd u adolescentů,“ řekl Martin Galbavý.

Skok z výšky je stále častější

Nejvíce lidé končí svůj život oběšením. Po tomto způsobu sahají opět spíše více muži než ženy.

Druhou nejčastější formou je otrávení, a to zejména u žen, a to i přes to, že se počet takto dokonaných sebevražd snižuje. ČSÚ podotýká, že vliv na to měla změna vytápění domácností.

Muži také častěji volí sebevraždu zastřelením, zatímco u žen byste tento způsob hledali zřídka.

Ženy volí velmi často skok z výšky a tento způsob je stále častější. Průměrně tuto smrt zvolilo 19 % žen a 10 % mužů.

„Velký vliv ma toto mají např. média. Popularizování určitého “stylu„ sebevraždy dost často vede k nápodobě,“ varuje Galbavý.

Kritické pondělí a jaro

Mylně bývá často uváděno, že nejvíce sebevražd se děje v prosinci kolem Vánoc. Statistiky naopak ukazují, že v tomto měsíci je sebevražd nejméně.

V ročním cyklu je nejnebezpečnější jaro, konkrétně březen. „Zdůvodnění můžou být různá.

Do začátku nového roku můžeme vkládat spoustu nadějí, které pak nejsou naplněny a v kontrastu s jarním rozkvětem mohou působit o to víc depresivně,“ vysvětluje psychiatr.

V týdnu připadá největší počet sebevražd na pondělí, nejméně pak na sobotu. V průměru denně páchají sebevraždu 4 osoby.

Psychoterapeut: Chybí včasná péče

Podle odborníka je nejčastější příčinou sebevražd psychická choroba, odhadem je to až 90 %.

„Nemalému procentu sebevražd by se dalo určitě předejít včasnou odbornou pomocí a podporou. Bohužel dostupnost psychiatrických, psychologických a psychoterapeutických služeb je u nás nedostatečná. Čekací doba je mnohdy půl roku až rok.

Z tohoto pohledu je třeba se soustředit na aktivity, které zpřístupňují terapeutickou pomoc širšímu okruhu lidí.

V České asociaci pro psychoterapii je to například databáze certifikovaných terapeutů, kde si potencionální klienti mohou vyhledat ověřeného odborníka ve své lokalitě,“ vzkazuje odborník.

V úvahu připadá i e-mailové poradenství, napsat můžete n[email protected].

Bezprostřední pomoc v nouzi poskytne telefonická linka důvěry – v Praze funguje nonstop pražská linka důvěry (tel. č. 222 580 697), obrátit se lze i na linku bezpečí (tel. č.

800 155 155) či linku důvěry Centra krizové intervence (tel. č. 284 016 666). Obě jsou také k dispozici 24 hodin denně.

Duškov: V Česku je hodně sebevražd, přibývá invalidů. Má to obří dopady, společnost chudne

Spotřeba antidepresiv u nás stoupla za čtvrtstoletí šestkrát, říká hlavní český koordinátor péče o duševně nemocné Ivan Duškov. Velkým problémem jsou dle něj v Česku sebevraždy, zejména u mladých lidí.

Skokově také přibývá lidí, kteří pobírají kvůli duševním chorobám invalidní důchod.

Kam se za deset let posunula reforma psychiatrie? Jak pacientům pomohou Centra duševního zdraví? A proč by se měla na školách zavést výuka, která by děti učila pečovat o své duševní zdraví?

Kauzu, kterou vyvolal rozhovor s dětským psychiatrem Jaroslavem Matýsem o „klimatické Gretě“ a dětech s Aspergerovým syndromem pro INFO.CZ, jste jistě zaznamenal. Sám doktora Matýse znáte, protože jste spolu až do oné kauzy působili na ministerstvu zdravotnictví v jedné pracovní skupině. Co říkáte na „diagnostiku“ na dálku, byť to o sobě daný člověk sám přizná?

Mám k tomu ambivalentní názor. Ty výroky pana doktora byly sice stigmatizující, ale já ho znám také jako člověka, co za dobu svého působení v čele společnosti dětské psychiatrie pro ni udělal opravdu hodně.

Vím, že jde často hned přímo k věci, čímž je asi dáno, jaký rozruch jeho vyjádření následně vyvolalo. Podle mě chtěl jen poukázat na některé symptomy, které s poruchami autistického spektra souvisí, jen forma, jakou to udělal, nebyla úplně šťastná.

Do značné míry jej chápu, chtěl to říct tak, aby to každý pochopil. A Greta Thunbergová skutečně vyvolává emoce na obě strany, co si budeme povídat.

A v politice byste diagnostikovat mohl?

Nejsem psychiatr, ale Gaussova křivka platí všude. Nicméně za sebe mohu říct, že já bych si na dálku diagnostikovat netroufl, a ani nemohu, protože nejsem psychiatr. Ale za doktorem Matýsem stojí hodně práce, kterou vykonal. A říkám to i proto, že jsme v řadě pracovních skupin skutečně léta seděli spolu, takže to dobře vím a znám jeho tah na branku. 

Pojďme tedy k reformě psychiatrie. Vy jste byl u samého počátku, co se o tom začalo mluvit. Kam jsme se za těch deset let posunuli?

Dostali jsme se poměrně dost daleko, byť to není ještě ideální. V každém případě už čerpáme peníze z evropských fondů a vznikla díky tomu první Centra duševního zdraví, která mají první výsledky.

Takže kolik reálných center dnes máme?

V současné chvíli jich existuje devatenáct a na leden příštího roku je naplánována další vlna, která spustí jedenáct dalších center. Takže dohromady jich bude třicet. Konečný cílový stav je sto center. Vychází to na jedno centrum na sto tisíc obyvatel.

Co to pro pacienty znamená?

Ta centra, která teď vznikají, se omezují na cílovou skupinu těch nejtěžších duševních poruch. Budou primárně fungovat pro závažně duševně nemocné. My však chceme mít i další multidisciplinární terénní týmy pro pacienty, kteří trpí nějakou neurodegenerativní poruchou. Třeba Alzheimerem, demencí a podobně.

Nebo také naopak budou sloužit pro pacienty, kteří mají nařízenou ochranou léčbu a jež doposud v podstatě nijak nebyli hlídáni, pokud se sami nedostavovali ke kontrolám. A v neposlední řadě budou sloužit i jako pomoc pro děti a dorost, protože tam je nedostatek záchytné sítě také dost citelný. Máme o pár desítek dětských psychiatrů méně, než bychom reálně měli mít.

Kde jste se inspirovali při přípravě reformy?

Nedá se říci, že u jedné konkrétní země. Ideální stav totiž nikde neexistuje a jsou jen ostrůvky pozitivní deviace. Inspirací byla zčásti Anglie, Nizozemí a taky Itálie či dokonce i Nový Zéland.

Kolik z toho platí evropské fondy a kolik je podíl České republiky?

V tuto chvíli, po dobu roku a půl, neplatíme nic, tak to bylo dohodnuto. Vše jde z evropských peněz. Než se provoz center zajede. Nicméně je předem domluveno, že tato centra zaplatí poté z velké části zdravotní pojišťovny. I přes počáteční skepsi akceptovaly dohodu, ostatně dobře vědí, že se tak ušetří víc, než kdyby ti lidé leželi na klinikách v psychiatrických léčebnách.

Provoz jednoho Centra duševního zdraví vyjde cca na 15 milionů korun ročně, přičemž dvě třetiny zaplatí pojišťovny a jedna třetina by měla jít z peněz Ministerstva práce a sociálních věcí. A tady, přiznávám, to trochu vázne.

Ještě se nám nepodařilo najít jasnou shodu, nebo nějaký vymahatelný slib. Kraje potřebují mít garantovánu tu sumu na sociální část. Pár lidí z MPSV se na tom sice podílí velmi intenzivně, ale osobně z toho mám pocit, že si to přehazují jako horký brambor.

V reálu nevidím žádný výsledek. Snaha nestačí.

Sedíte také v nově zřízené Radě vlády pro duševní zdraví. Co ta bude mít na starosti? Není to jen další komise pro komisi?

Ne, protože velké nároky jsou tu na nás kladeny také od ministerstva školství. Vytvořili jsme už Akční plán pro duševní zdraví do roku 2030 a budeme mít s radou zahajovací jednání. Tam už trochu opouštíme psychiatrickou část a skutečně se zaměřujeme na duševní zdraví obyvatel. A to je záležitost, kde musí spolupracovat více ministerstev dohromady.

Co to bude znamenat pro pacienty, že budou mít v každém okrese takové centrum?

Bude nízkoprahové, takže sem bude mít přístup kdokoliv zvenčí a bude tudíž působit jako včasný záchyt nemocí pro kohokoliv, kdo cítí problém. Tým včas podchytí nemoc a umožní člověku zůstat v domácím prostředí, kde mu poskytnou odborníci pomoc, aby nemusel na půl roku do psychiatrické nemocnice, což hodně lidem zničí život. Největší výhodou totiž právě je, že centra fungují na terénní bázi.

Takže i ti, co se budou vracet z léčeben, budou mít usnadněný přechod zpět do normálního života.

Kolegové mají smlouvy s psychiatrickými nemocnicemi a právě aby to nebylo tak, pane Nováku, třináctého vás propouštíme, a nějak si poraďte, tak jsou tu týmy, jež člověku s návratem pomohou.

Ti lidé, když vyjdou z léčebny, jsou víceméně bezradní. Chceme, aby zhruba třetina těch, co jsou dnes v léčebnách, normálně fungovala a zařadila se do života – to je cíl do roku 2030.

Tyto týmy se kontaktují s propouštěným člověkem ještě předtím, než jej nemocnice propustí a on pak nejde vyloženě do neznáma.

Máme totiž velmi nepříznivé statistiky, kdy se ukazuje, že poměrně velké procento dokonaných sebevražd je právě po propuštění z psychiatrické léčebny.

Člověk je sice zaléčený, ale může nastat nějaká krize nebo dotyčný prostě jen nezvládne návrat do běžného života a kolotoče starostí.

Těch sebevražd máme u nás – pokud vím – víc, než kolik lidí se zabije při autonehodách. Je to tak?

Ano, máme dlouhodobě poměrně dost vysoké procento dokonaných sebevražd. Celkem 1 300 za rok. A je to opravdu velký problém. Podle dostupných dat si na život sáhnou převážně muži v seniorském věku.

Ale co je alarmující, sebevraždy jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí u lidí ve věku od 15 do 24 let. To mi přijde šílené. Ale není to zásadní problém jen u nás, řeší se to celosvětově.

WHO tomu přikládá velký důraz – zamezit sebevraždám u velmi mladých lidí.

Notabene když odhaduje, že pokusů o sebevraždu je až dvacetinásobně víc než je počet dokonaných sebevražd. A z těch, kteří vyjdou z léčeben a jsou vrženi do života, se o sebevraždu pokusí pětina lidí hned v prvních dvou týdnech venku.

Co s tím? Pomůže tady reforma?

My už máme i celonárodní akční plán prevence sebevražd. A jedním z cílů je mít spolehlivé informace a pravidelně je vyhodnocovat. Podstatné slovo tam je ta „prevence“.

I kvůli tomu je nutné mít krizová centra přístupná volně zvenčí komukoliv tak, aby si člověk, kterému není dobře, mohl zajít pro pomoc, aniž by se cítil nějak stigmatizován.

A není to jen o sebevraždách, ale třeba i o sebepoškozování.

Čímž se obloukem vracím k tomu, proč je nutné do psychiatrické reformy a péči o duševní zdraví zatáhnout i další ministerstva. Například ve školách vás dnes pomalu už v první třídě naučí, jak resuscitovat člověka, ale jak pečovat o psychické zdraví, jaká je prevence péče o duši a jaký může nastat kolaps, to se absolutně v žádných osnovách nevyskytuje.

Na ministerstvo také doputovaly různé stížnosti ohledně toho, jak se k pacientům v psychiatrických léčebnách lékaři chovali. Utlumili je léky, přivazovali je… Je to pravda?

Vše se musí nejprve prošetřit a to děláme. Jistě, nelze vyloučit selhání lidského faktoru. To je stejné jako se šikanou na školách. Kde je lidský faktor, může se stát cokoliv.

Na druhou stranu to neznamená, že všechno v české psychiatrii je špatně, a že bychom měli léčebny zavřít.

Existuje celá řada lidí, kteří tuto náročnou práci dělají poctivě, a věřte, že je to hodně náročné starat se o duševně nemocné.

Takže pak to končí tím, že každý třetí člověk u nás je na antidepresivech?

Ano, máte pravdu s těmi počty, spotřeba antidepresiv se u nás v posledním čtvrtstoletí zvýšila na šestinásobek, ale neviděl bych to nijak zle. Ony umí skutečně pomoci, zachraňují i životy a jsou vhodnou léčebnou intervencí. Tedy ta moderní.

Mnohem horší je fakt, že skokově přibývá lidí, kteří dostanou invalidní důchod právě kvůli psychickým chorobám. Dnes je to už každý čtvrtý invalida, celkově přes sto tisíc lidí. A tím je nutné se zabývat. Nenaučili jsme se pečovat o své duševní zdraví.

Když se s těmi lidmi bavíte, říkají: ‚no jo, ale já jsem rád, že ten důchod mám, aspoň něco, i když je to málo…‘ Jenže cílem reformy je, aby k tomu vůbec nedocházelo.

Aby ta prevence byla taková, že ty lidi podchytíme včas a psychiatr bude třeba za nimi docházet až domů, ale oni budou standardně fungovat dál.

Nemluví se o tom, ale duševní choroby mají obrovské socio-ekonomické dopady. Dělá to několik procent HDP, když se to vyčíslí. Nechci to rovnou hned přepočítávat na peníze, ale společnost kvůli tomu chudne a má to široké dopady.

Dokonce se hovoří, že v roce 2030 budou duševní choroby nejdražší položkou, co se týče nemocí a předstihnou i současnou jedničku a dvojku – rakovinu a diabetes.

Dnešní hektická doba nám prostě příliš nepřispívá k dobrému duševnímu zdraví a my se v tom bohužel musíme nějak naučit plavat. I za podpory a edukace státu.

Momentálně se u nás také znovu otevřela debata o eutanazii. Pokud vím, tak v zemích, kde ji povolili, se zpětně ukázalo, že o ni často požádali – a dostali ji – právě duševně nemocní lidé, kteří by při správné léčbě mohli normálně fungovat. Nebojíte se, že i u nás se to zvrhne v něco podobného?

Já pevně doufám, že takový zákon u nás nemůže být přijat.

On už ale přece leží v Poslanecké sněmovně…

Ano, ale stále je to jen návrh. Je to můj osobní názor, ale i když se na to podívám globálně: takto zásadní věc nelze přijmout bez dlouhé a široké diskuze v celé společnosti. Ta v Česku probíhá leda tak na nějakých večírcích, ale seriózní debatu tu nevidím. Takže za mne na to rozhodně není vhodná doba a ještě hodně let nebude.

V Česku přibývá sebevražd, loni jich bylo 1647

Počet sebevražd přibývá s věkem, nejčastěji tuto možnost volí lidé bez maturity

Praha – V Česku v posledních letech přibývá sebevražd. Loni si život vzalo 1647 lidí. To je téměř o tři stovky víc než v roce 2007, kdy odborníci evidovali vůbec nejméně případů.

Častěji se rozhodnou ze světa předčasně odejít muži než ženy. Vyplývá to ze statistiky zemřelých. Podle demografů je sebevražd i přes jejich rostoucí počet stále méně než v minulosti. Na dnešek připadá světový den předcházení sebevraždám.

Nejvíc Čechů a Češek si sáhlo na život v roce 1934, kdy zemi svírala hospodářská krize. Bylo jich 4007. Dalším vrcholem se stalo období po roce 1968 a doba normalizace. V roce 1970 spáchalo sebevraždu 2824 mužů a žen.

Od té doby počet postupně klesal. Nejnižší byl v roce 2007, kdy ze světa dobrovolně odešlo 1375 Čechů a Češek. I když v posledních letech přibývá těch, kteří sami ukončí svůj život, stále je situace podle analýzy demografů příznivější než v minulosti.

Sebevražd podle statistického úřadu od roku 1970 postupně ubývalo. Nejméně jich bylo před šesti lety, kdy odborníci evidovali 1375 případů. V následujícím roce 2008 jich pak bylo o čtyři víc. Výraznější nárůst nastal v roce 2009, kdy si život vzalo 1464 osob.

V loňském roce se rozhodlo ze světa odejít 1647 žen a mužů. Za rostoucím počtem odborníci vidí mimo jiné ekonomickou krizi. Roli může hrát také beznaděj z vývoje v zemi a politických tahanic. Lidé prý přestávají věřit tomu, že by se poměry mohly změnit k lepšímu.

Podle demografů si častěji berou život muži než ženy, jejichž podíl navíc klesá. Zatímco ve druhé polovině 40. let či v první polovině let 60.

minulého století sebevražedkyně tvořily zhruba 32 procent lidí, co si vzali život, teď je to kolem 17 procent. Loni dobrovolně odešlo ze světa 277 žen a 1370 mužů.

V roce 2011 to bylo 1337 mužů a 252 žen. V roce 2007 ukončilo život 1147 mužů a 228 žen.

Nejčastěji lidé volí oběšení. Zabijí se tak dvě třetiny mužů a téměř polovina žen. Muži si pak vyberou i zastřelení, otravu a skok z výšky. Ženy se rozhodnou pro otravu či skok, mnohem méně pak sáhnou po ostrém předmětu. Starší lidé častěji volí oběšení, mladší i jiný způsob odchodu ze světa.

Podle analýzy statistiků sebevražd přibývá s věkem. V letech 2006 až 2010 nejvíc lidí dobrovolně ukončilo život v 52 letech, pak počet zas klesal. Mírný nárůst počtu nastal u lidí od 74 do 82 roků.

Nejčastěji dobrovolný odchod ze světa volí lidé se středním vzděláním bez maturity. Spáchají víc než polovinu sebevražd. Nejméně si život berou vysokoškoláci. Nejmenší sebevražednost byla na Vysočině a v Jihomoravském kraji. Naopak nejhorší byla situace v letech 2000 až 2010 v Olomouckém kraji.

Nejvíc sebevražd se odehraje na jaře. Nejčastěji chtějí lidé ukončit svůj život v pondělí. Mnozí k tomu přikročí i o svátcích. I když panuje přesvědčení, že se lidé zabíjejí o Vánocích, podle statistiků je v tuto dobu „sebevražednost podprůměrná“.

Statistický úřad sleduje vývoj pravidelně vždy po pěti letech. Poslední analýzu prováděl za roky 2006 až 2010.

Ztrácí chuť žít. Přibývá seniorů, kteří kvůli pandemii zvažují sebevraždu

Počet seniorů, kteří zvažují sebevraždu, s podzimem roste. Statisticky nejhorší měsíc je přitom březen. (Ilustrační snímek)

Strach z pandemie, pocit velké frustrace a izolace od nejbližších přivádí starší lidi k otázce, jestli má smysl dál žít. Všímají si toho jak odborníci na seniorských linkách, tak i primář v nemocnici.

Roste počet seniorů, které pandemie a protiepidemická opatření dohánějí k myšlenkám na sebevraždu.

Podle Anety Šebkové z organizace Život 90 se na telefonních linkách setkávají s tím, že lidé ztrácí vůli dál žít, chátrají psychicky a má to dopad i na jejich fyzické zdraví. „Prostě se rozhodnou umřít,“ popisuje Šebková.

Podobné zkušenosti mají i na lince seniorů Elpida. „Říkají, že jim to nedává smysl tady být, že si takhle konec svého života nepředstavovali, být zavřený doma a bát se jít ven, že to raději umřou,“ líčí vedoucí linky Kateřina Bohatá.

Na rostoucí počet seniorů, kteří kvůli pokusu o sebevraždu končí v nemocnici, v tomto týdnu upozornil i primář oddělení intenzivní péče Nemocnice Šumperk Marián Olejník. Pro ČTK uvedl, že dříve se se sebevraždami seniorů setkávali jen zřídka, od podzimu jich najednou zachraňovali hned několik.

„Pokaždé důkladně celou situaci probíráme s rodinou, aby chápala, že motivací je narušení a přetrhání sociálních vazeb,“ vysvětloval primář Olejník. Lékaři se například starali o 67letou ženu, která se rozhodla předávkovat léky. Trpěla tím, že ji blízcí přestali navštěvovat z obav, aby ji nenakazili.

  • Linka seniorů Elpida 800 200 007 (bezplatně)
  • Linka důvěry Senior telefon 800 157 157 (bezplatně, 24 hodin denně)
  • Modrá linka důvěry 608 902 410; 731 197 477
  • Krizová linka Centra Krizové Intervence PN Bohnice 284 016 666

Hrozivého trendu si všímá Národní ústav duševního zdraví, který ve spolupráci právě s organizacemi Elpida a Život 90 vydal v tomto týdnu leták s radami pro seniory i jejich nejbližší, jak s myšlenkami na sebevraždu pracovat. Přes seniorské organizace ho teď plánuje distribuovat.

„Málokdo je ochotný vyhledat pomoc s tím, že myslí na sebevraždu. A hádám, že tím méně, pokud je to senior, který v současné době může být sociálně izolovaný a bezradný,“ říká Alexandr Kasal, odborník na prevenci sebevražd z ústavu duševního zdraví.

Zoufalství a bezradnost seniorů se současnou situací se zatím souhrnně daří nejlépe zachytit na takzvaných help linkách.

„Sebevražedné myšlenky jsou ve čtvrtině hovorů. Téma velké frustrace, to je až tři čtvrtiny hovorů,“ říká Kateřina Bohatá z Elpidy. Podobně jako primář Olejník z Šumperka popisuje, že tento trend se projevuje od loňského podzimu a množství hovorů se sebevražednými tendencemi dál roste.

V Životu 90 pak potvrzují, že strach, úzkost a osamělost jsou druhé nejčastěji řešené téma hned po informativních dotazech, kdy se senioři ptají například na aktuální vládní nařízení.

„V minulém roce telefonáty s touto tematikou tvořily 30 procent z celkového počtu telefonátů,“ popisuje nárůst Aneta Šebková z Života 90. Loni vzrostl průměrný denní počet hovorů o více než 40 procent.

Podle předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti Ivy Holmerové mají současná opatření pro seniory charakter teroru. „Co si myslím, že trápí lidi existencionálně, je obraz, který se jim prezentuje. Ten zmatek a chaos a nejistota, že mají starost nejen o sebe, ale i své rodiny,“ říká Holmerová.

Oslovení experti radí o problémech otevřeně mluvit. „Základem je mluvit o tom na rovinu. Pokud máte u blízkého strach, že takové myšlenky má, nebo může mít, tak mu nejvíc pomůžete, že se na to rovnou zeptáte. Přímo. Netancovat kolem toho,“ říká Kateřina Bohatá z Elpidy. Podle ní lidé často o sebevraždě nechtějí mluvit, protože se bojí, aby takový nápad blízkým nevnukli.

„To tak v praxi vůbec není. Naopak tím, že je to velmi tabuizované téma, tak lidé, které to napadá, nemají komunikačního partnera. Všechny to vyděsí. Začnou hned říkat, že o tom přece nemůžou ani přemýšlet a že se o tom s nimi vůbec nebudou bavit,“ vysvětluje vedoucí linky seniorů v Elpidě.

Foto: Národní ústav duševního zdraví

Leták zaměřený na téma sebevražd seniorů.

Iva Holmerová radí seniorům, aby se nebáli říct si o pomoc. „Je to specifické u nás. Umíme nabídnout pomoc, ale neumíme ji přijímat,“ vysvětluje gerontoložka.

Právě „řekněte si o pomoc“ je i jednou ze tří základních rad pro seniory v připravované brožuře od Národního ústavu duševního zdraví.

„Třebaže si nejste jistí nebo nevíte, co od toho čekat, řekněte si o pomoc, pokud cítíte, že vás myšlenky na sebevraždu zahlcují,“ radí text brožury a dodává, že je možné se obrátit na své blízké, na linky pomoci nebo specializované služby.

Kateřina Bohatá dodává, že častou výhradou lidí se sebevražednými myšlenkami je, že psycholog problém nepomůže vyřešit. „Nevyřeší, ale pomůže najít zdroje na to, aby měl člověk sílu tu situaci zvládnout a hledat další pomoc,“ říká vedoucí linky.

Aneta Šebková z Života 90 vyzývá lidi k větší pozornosti k lidem v okolí: „Všímejme si i lidí kolem, zeptejte se třeba paní ve výtahu, jak se jí daří, nebo se jenom na ni usmějme i přes respirátor. Ne všichni totiž mají ve svém okolí někoho, komu by se mohli svěřit, a toto gesto je jako pohlazení.“

Ve společnosti panují o sebevraždách i i další mýty. Jedním z nich je podle odborníků například to, že si lidé sahají na život nejčastěji na konci roku.

Ve skutečnosti se ve statisticky nejhorším období z pohledu sebevražd nacházíme právě teď – podle Českého statistického úřadu se v letech 2014–2018 nejvíce sebevražd stalo v březnu, ale i v dubnu a srpnu. Naopak nejméně v prosinci.

„Ti lidé už se obrazně nemohou dočkat jara, kdy jsou obecně po zimě více unavení a nemají sílu vydržet,“ vysvětluje Kateřina Bohatá.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector