Vážení a milí rodiče a přátelé naší školky,
tak už snad vidíme světlo na konci tunelu. Jen situace lesních klubů – mezi něž patříme – zatím moc jasná není. Co já vím, tak podpůrná skupina Asociace lesních mateřských škol (do které patříme) má být ve středu odpoledne, po ní snad budeme moudřejší.
Vážení a milí rodiče a přátelé naší školky,
tak už je to vážně rok, co jsme se oklepali z prvotního šoku a začali žít v nové realitě. Naučili se spoustu nových slov a dovedností. Co to konkrétně bylo pro vás?
Představte si: skřítek (a s ním školka) slaví už příští týden (3.4.) svoje 4. narozeniny!
Vážení a milí rodiče a přátelé naší školky,
poslali jste už s dětmi pohled určenému kamarádovi? A i nějaký navíc? Tuším teď přišla doba těšení. Na pohled, na jaro, na uvolnění. Máme pro vás další akci, která nás může propojit – vynášení Morany. Víc se dozvíte v úterním tipu.
Vážení a milí rodiče a přátelé naší školky,
jak se držíte na distanční výuce? Z okolí vidím, že někomu se daří vcelku báječně a jiný každý večer pečlivě vyndavá svoje nervy z kýblíku. V těžkých chvílích často začne opadávat to, co je zbytečné a snadněji rozpoznáme své zdroje. A člověk může být vděčný. Máte to taky tak?
Zpozorovali jsme, že byste si rádi psali pohledy, tak už se peče jedna hra poštovní a druhá zase procházecí – vše se včas dozvíte.
Vážení a milí rodiče a přátelé naší školky,
tváří v tvář současné situaci mi tak trochu docházejí slova. Doufám, že se vám daří krmit dobrého vlka, užíváte si posledních mrazivých dnů a taky slyšíte pomalinku přicházet jaro.
Vážení a milí rodiče a přátelé naší školky,
tak zase po roce – tentokrát bohužel ne Vánoce, ale opět lockdown. Kde jste si vybrali jej přečkat – doma, nebo na chalupě?
Snad bude brzy líp a zároveň se tahle země probudí a propříště si vybere nějaké schopné vůdce.
Vážení a milí rodiče a přátelé naší školky,
jsme tu s prvním letošním mimořádným zpravodajem. Byli bychom rádi, kdyby byl i posledním. Ale – co my zmůžeme. Jen se chovat bezpečně, co to jde. A doufat, že tak činí i všichni ostatní.
Vážení a milí rodiče a přátelé naší školky, ocitli jsme tam, kde raděj nebýváme – zavření uvnitř, v karanténě. Moje zkušenost je taková, že všechno zlé bývá k něčemu dobré. Také jste zvědaví, jak to budeme hodnotit – za týden, za měsíc a za rok? Částečně už na zpravodaj nazrál čas + stejně jako na Přečíst si víc oPodzimní zpravodaj[…]
Čekáme na vaše dítko? Ozvěte se Katce a přijďte se na kopec seznámit:).
13 tipů jak zvládnout nástup do školky bez slziček
Tady je článek na aktuální téma pro spoustu rodičů, protože konec prázdnin na dohled a za 14 dní začne školka… Podělím se s vámi o praktické rady jak zvládnout nástup do školky bez slz a scén. Většinu z nich jsme loni využili u Libuščina nástupu do školky (měla 3 roky a 4 měsíce).
- Máte miminko a váš starší se chystá do školky?
- Máte dítě, které je ještě kojené a chystá se na pár dní chodit do školky a přemýšlíte jestli by nebylo lepší odstavit před nástupem?
- Nevíte jak sebe i dítě co nejlíp na školku připravit?
Školku bereme jako velkou změnu a posun.
Do té doby byla hlavně s námi, případně s širší rodinou, ale ne sama s někým koho ani nezná! Poctivě jsme se proto připravovali a najdete tu tipy, které nám to usnadnily a my jsme nemuseli řešit, že do školky ráno nechce (když jsem doma s její mladší sestřičkou) nebo že by plakala při loučení ve školce. Věřím, že vám to může pomoct taky. ????
Co nám ty začátky zjednodušilo?
1) Otevřená komunikace předem
Tohle je asi středobod všeho. ???? S Libuškou jsme o školce mluvili podrobně a tak často jak chtěla. Nejen že si tam bude hrát s dětmi, že tam jsou paní učitelky, které jim budou pomáhat a něco je i učit a budou chodit ven. Snažili jsme se jí popsat věci co a jak, aby věděla do čeho jde.
Protože většinou je nejhorší takový to, že člověk neví, co se vlastně bude dít.. Ta nejistota. Takže jsme mluvili o všemožných drobnostech jako, že tam bude mít skříňku na vlastní oblečení až po to, že se nemusí bát říct si o pomoc od p. učitelky třeba s obutím, pokud jí to zrovna nepůjde.
Ale taky jsme jí to nemalovali jen růžově, aby věděla, že bude muset čekat než se jí p. učitelka bude věnovat, že je tam spousta dětí, že třeba některé děti věci berou z ruky, že p. učitelka je někdy třeba rázná, aby se nikomu nic nestalo (když třeba něco zakazuje dělat apod.), prostě aby to odpovídalo realitě. Pohrajou si, ale taky musí dodržovat řád co řekne učitelka…
2) Náramek
Dostali jsme se k tomu, co když jí tam bude smutno po mamince? Takže jsem se ptala, co by jí pomohlo.. No prý kdyby mě mohla obejmout. ❤
Tak jsme se domluvily, že si vyrobíme společně speciální školkové náramky (já a ona si ho ráno když jde do školky nasadíme) a když jí bude smutno, může ho pohladit a já ji na dálku pošlu pusu a objemu ji. Doma si to zkoušela nanečisto a dívala se jak ji na dálku objímám a moc se jí to líbilo, když jsem jí posílala pusu a ona ji chytala. ????
3) Fotka
Dál, že by jí ještě pomohlo vidět mně, Šári a Tatínka… Takže jsem jí do batůžku nabalila jednu naši společnou fotku. První dny ji pusinkovala než jsme odcházely do školky. Ve školce ji ale ani nepotřebovala vyndat. Bylo to hlavně pro pocit, že ji tam má a ráno to kontrolovala. ????
4) Panenka
A ještě byla důležitá její pomocnice – oblíbená panenka. Když byla menší, tak s ní jezdila v autě a na výlety s prarodiči.. Pak už ji tak nepotřebovala, třeba jí to jen povykládala kde byla a tak. A teď s ní jezdila do školky.
Zůstávala v batůžku, ale důležité je, že je tam s ní. Libuška není sama, ale má tam sebou panenku, takže má vždycky u sebe kamarádku. Pro kluky by to asi bylo oblíbené auto nebo plyšák, však vy víte, jaká hračka by mohla být ideální pro tuto roli.
5) Jasný čas vyzvednutí
Libuška ještě v tom, co ukazují hodiny docela plave, ale ví, že ručičky se hýbou a putují po číslech a určujeme tak čas. Podle ručiček už umí i počkat určitou dobu. Takže jsem jí vždy jasně řekla, kde budou mít hodiny ručičky až pro ni přijdu.
A ona v tom má jistotu, že si pro ni přijdu, že tam nezůstane a má trochu představu, kdy to bude. V praxi to fungovalo tak, že jsem jí to řekla doma a v šatně v kolik přijdu. Ona se zeptala někdy i v autě, ale ujistila se a dál to neřešila a byla v klidu.
6) Hra na školku
S tímhle nápadem přišla Libuška spontánně sama asi týden před školkou. Začala si hrát, že jako jde do školky, vzala batoh, sbalila se, jako jsem ji tam zavezla, převlíkla, rozloučily jsme se. Pak si hrála a zas jsem si pro ni přijela. Nic moc kreativního, pořád dokola to samé. Mockrát…
Další den už občas něco do hry přidala – že dnes nešli ven protože hodně pršelo a dělali něco jiného, že dnes kreslili, že dnes nepřišla Lucinka protože byla nemocná, atd.
Byl to její nápad (ale můžete to nadnést i vy), a tak jsem to nechala plně v její režii a jen se nechala vést tím co chce, abych hrála (chvílemi p. učitelku, chvílemi maminku, chvílemi kamarády,…). Ona si ozkoušela různé situace a lidi, se kterými tam přijde do styku. Taková školka nanečisto. ????
7) Trpělivost a pochopení k pocitům
Tohle souvisí s předchozím bodem i se vším dohromady. A je to občas pěkně těžký!
Protože co si budeme povídat, hrát 20x po sobě na školku, pozdravit se, rozloučit, jakože si jde hrát a pak zas pro ni přijít, není žádná velká legrace, ale jí to moc pomohlo, aby si to vyzkoušela a byla v klidu.
Taky když se pak něco ve školce dělo např. že holčička tam brečela, tak jsme to rozebraly a situaci si zahrály a ona byla v klidu.
I když třeba říkala, že to bylo nepříjemné a že se jí pak taky stýskalo, ale že jen pohladila náramek a zas v pohodě.
Vždy jsem si znovu uvědomila, jak je to pro ni velká změna a že to potřebuje zpracovat a rázem mi šlo to pochopení víc od srdce…❤
8) Vlastní klid
To je klíčový bod pro vaši osobní přípravu na nástup dítěte do školky. Pokud vy budete nervózní a budete mít strach, že to dítě bez vás určitě nezvládne, tak se tento strach na něj může jednoduše přenést. Takže se snažte být v klidu a věřit jemu i sobě, že to oba zvládnete dobře. (A ano, sama vím, že je to někdy oříšek.)
9) Tlačítko na maminku
Toto nemáme ozkoušené, ale narazila jsem na to teď nedávno v diskuzi a určitě to zní dobře pro ty co nastupují poprvé a stýská se jim. Některé školky totiž nerady vidí náramky/fotky/plyšáky/apod…
Stačí nakreslit dítěti na dlaň ruky srdíčko/telefon/oblíbeného plyšáka/autíčko/smajlíka, zkrátka něco, co si vyberete a udělat z toho pro dítě „tlačítko na maminku“. Když tlačítko ve školce zmáčkne, maminka pošle pusu a obejme ho na dálku. Je to dobrá alternativa k tomu náramku…
10) Dobré načasování
Možná jste doteď nemuseli nějak moc režim řešit. Vstali jste, když jste se vzbudili, šli jste spát, když dítě bylo unavené. Se vstáváním do školky (u nás máme předat dítě do 8 ráno), bylo dobré dostatečně brzo vstát, aby ráno nebylo hektické a já nemusela jen honit Libušku z koupelny, obléct a na snídani, ale aby se mohla aspoň trošku rozkoukat.
Taky Šári, aby ráno spolupracovala musela mít čas se aspoň probrat, jinak jen chtěla nosit na rukách a pak jsem měla co dělat vypravit se do školky…
Prostě aby to nebyly nervy a honička, ale měly jsme poklidné ráno. A občas se nám hodila i rezerva navíc, protože známe to, když se to nejmíň hodí, tak se zrovna něco nedaří… Taky večer jsme uspávali dřív, aby se Libuška dost vyspala, když musí vstávat dřív než byla zvyklá.
11) Rozloučení v šatně
Chystali jsme Libušku i na to, jak proběhne rozloučení v šatně a probrali jsme, co by potřebovala, takže byla v pohodě a nikdy to nebylo dlouhé. Mám dobrou zkušenost a pocit z toho neprodlužovat, ale ani dítě nehonit šup-šup.
V praxi to vypadlo tak, že jsem Libušce pomohla se převlíct, zopakovala jsem kde co má ve skříňce (věděla co bude potřebovat a cítila se jistější), řekla jsem kdy přijdu, dala pusu, objala, zeptala jsem se jestli ještě něco potřebuje a jestli už můžeme jít. Pak už jsme si řekly jen ahoj ve dveřích a šla.
Pokud vám loučení nebude fungovat úplně dobře, tak první pomoc je zeptat se doma v klidu dítěte, co by mu pomohlo, jestli má z něčeho obavu, nebo s ním zkuste sdílet nějakou svou starou obavu (když vy jste chodili do školky), aby se naladilo na sdílení a třeba se rozmluví. Uvidíte.
12) Kamarád
Pokud je to možné, seznamte se už dopředu s některými z dětí, které budou chodit s tím vaším do školky. Zkuste příště na hřišti nebo na dětské akci prohodit pár slov a zeptat se ostatních na školku. Třeba narazíte na kamaráda a vaše dítě se bude cítit jistější, že tam zná aspoň jedno dítě mezi x neznámými obličeji.
My jsme takhle jednou zamávali ze zahrady na kluka s maminkou v podobném věku jako Libuška, seznámili se, pohráli si a pak jsme zjistili, že budou chodit do stejné školky.
Po přijetí do školky jsme pak poprosili, aby je spolu dali do třídy. Libuška byla ráda a každý den pak hlásila, jestli kamarád dnes byl ve školce.
A teď i když už budou každý chodit jinam (o tom víc dál), tak se domlouváme na vzájemné návštěvy, aby si mohli spolu pohrát a my popovídat.
13) Pozvolnost
V neposlední řadě pomohla i pozvolnost nástupu do školky. Pro malého človíčka, který do teď byl hlavně doma s rodiči je opravdu velký skok, když má najednou být někde jinde každý den od 6 do 4.
A protože my nikam nespěcháme a máme školku opravdu jen jako doplněk, tak tam Libuška chodila jen pondělí a středy od rána (cca před 8) do 11. Má tam svačinku, dopo hraní a společné aktivity a procházku ven na hřiště.
Každopádně pokud to nejde takhle pozvolna, tak třeba nabízí školka nějaký adaptační program. Mají přece jen zkušenosti s dětmi, které mají každé různé potřeby. Hlavní je se ptát a hledat cestu, nedá se spoléhat, že budou sami nabízet nějaké alternativy, na to mají příliš mnoho dětí a starostí. ????
…Tak tohle je těch 13 tipů a já doufám, že se vám něco z nich bude hodit. Teď se s vámi ještě podělím o to, jak to máme my, a taky o pár odpovědí na otázky, které se vám třeba honí hlavou…
Poprvé míříme do školky…
Jak to bylo loni u nás a jaký je plán na letošek?
Loni… Nástup ve 3 letech a 4 měsících
První den byla Li nervózní a bylo to na ní vidět. Podruhé už to bylo o poznání lepší. Další dny už se v klidu rozloučila, ani se neotáčela a šla v klídku do třídy a hrát si. A to i přesto, že první dojem ze třídy nebyl nejlepší. A proč?
První den byl samozřejmě docela chaos, nové děti, nestíhačka, není zaběhaná rutina..
A ona se šla v podstatě hned co přišla do třídy umýt (aby mohla na svačinku) a celá se slila vodou.
A paní učitelka ještě na celou koupelnu volala „kdo to tu tak polil“ a ona tam stála jak mokrý sloup…:-( Bylo mi jí moc líto, převlíkla jsem ji, vysvětlila, v pohodě a šla svačit.
Odpo říkala, že tam už nechce, protože bude zas mokrá a že se bojí, že se polije, že se bude p. učitelka zlobit apod.
Byla z toho prostě hotová, ale vše jsme si v klidu vyříkali (že se to může stát každému, že se převleče a je po problému, že příště může říct p. učitelce o pomoc,…) a bylo to.
Taky pomohlo situaci si párkrát zahrát v rámci hry. Takže nic není ztraceno, i když start není třeba ideální. ????
Nemuseli jsme řešit žádné scény jako „mě se nechce“, pláč nebo jiné problémy. Libuška si čas ve školce užívala a našla si tam pár nových kamarádů.
A jak to bude vypadat letos, když je o rok starší?
Letos Libuška začne chodit do jiné školky, protože je to jednotřídka a nám se všem líbí ta možnost, že by tam pak poslední rok byly holky spolu. Taky bereme jako výhodu, že jsou tam všechny děti spolu bez rozdělení věku. Děti totiž rády odkoukávají od starších, takže mít je rozdělené podle roků místo smíšených skupin nám nepřijde jako nejlepší.
Navíc má školka pověst jako individuálněji zaměřené,
Školka
Dobrý den Katko, jsem táta dvou kluků, sleduju Nevýchovu a děkuju za
ní. Píšu vám, protože se mi včera stalo něco, co mnou hluboce otřáslo,
třeba se vám to bude hodit.
Chodím pro staršího syna pravidelně do školky
a včera jsme byli svědky scény, kterou prostě nedokážu pochopit.
Seděli
jsme s Péťou v šatně a povídali jsme si o tom, co ve školce zažil,
takové běžné klukovské řeči o zadkožroutech a legu, asi si to dovedete
představit. A vůbec jsme netušili, co nás v příštích
minutách čeká.
Do šatny přišla babička, děda a malá holčička, pro kterou si
přišli. Jmenuje se Bětuška. V tom okamžiku pro mě začal horor. Bětuška
došla ke svému místu, aby se oblíkla a babička s dědou si k ní stoupli
asi na 20 cm blízko. Nad hlavou měla skříňku, před sebou prarodiče a za
zády věšáky. Stála tam skoro v pozoru, v ruce držela bundu a nemohla se
ani hnout.
Prarodiče jí okamžitě začali dost nahlas kibicovat: Hele, neseď tu a
dělej, Bětko, nebudeme tu na Tebe s dědečkem čekat věčnost. Maminka taky
říkala, jak Ti všechno trvá. Ostatní děti už jsou takový šikovný,
akorát Ty jsi pořád brzda. Tak honem, ať vidíme, jak Ti to jde.
Přál bych vám Katko vidět ten její dospělý pohled. Podívala se na ně
a povídá jim: Prosím ustupte, nemám místo. Takhle jasně jim sdělovala, co
od nich potřebuje, aby mohla udělat, co chtějí. Jenže z druhé strany se
ozvalo: Tak se hned teď vrátíš do třídy, když se neumíš oblíct.
Nebudeme tu na tebe čekat celý odpoledne!
Znovu se na ně podívala a znova jim říká: Couvněte, prosím, potřebuju
prostor. Asi nemusím říkat, že na druhé straně to žádnou rozumnou reakci
neudělalo.
Stáli dál, jenom babička na ní začala řvát: Tak my pro tebe
jedeme autem, abys nemusela ve sněhu a Ty takhle? Já to řeknu mamince. Když
se neumíš oblíct, tak asi nebudeš chodit do toho baletu.
Bětuška dál
stojí v pozoru, čím dál tím hůř překonává pláč a dál je prosí,
aby trochu couvli.
To už ale babička nevydrží a normálně na ní ječí: Ty si myslíš,
že nám budeš rozkazovat a že se tady budeš takhle vztekat? To nemá cenu,
dědečku, my jdeme pryč, až se oblíkneš, přijď za námi ven, jestli tam
ještě budeme čekat. To Bětka už ale nedává, stojí mezi prarodiči,
pořád v pozoru a pláče. Asi se bojí, aby jí tam fakt nenechali. Babička
jí dá ještě 20 vteřin, pak chytne manžela za ruku a teatrálně odchází
za dveře.
Hned se ale vrací a znova na Bětušku ječí: Seš hloupá husa, okamžitě
se oblíkni, nebo nasedáme do auta a necháme Tě tady. A neřvi, nebo si mě
nepřej. Malá pláče, nevidí na boty, co si obouvá a prarodiče znovu
teatrálně odchází. Zvoní jim telefon, asi volá Bětušky maminka, protože
babička do telefonu říká: No, ještě jsme tu, zase se vzteká. Naštěstí
ale zůstali za dveřma, tak je klid.
A to je Katko, upřímně, první okamžik, kdy jsme se s Péťou
odvážili reagovat. Do té doby jsme tam jen šokovaně seděli a sledovali je.
Došli jsme za Bětuškou, Péťa jí dával bonbón a já se jí opatrně
zeptal, jestli jí můžeme nějak pomoct. A víte co? Mrazí mě z toho
ještě teď.
Dospělým pohledem se mi podívala do očí a povídá: To je
dobrý, já si to vyřeším, jděte pryč. Pětileté dítě, Katko,
chápete to?
V očích prarodičů hloupá husa, co se vzteká. Odešli jsme a popravdě
nevím, co se tam dělo. Ale protože jsme zapomněli špinavé tepláčky,
museli jsme se z auta ještě vrátit. Prarodiče byli pořád za dveřma.
Bětuška seděla na svém místě a plakala do bundy. Péťa mi pak po cestě
říkal, jak je rád, že nemá zlé rodiče ani babičky a dědečky.
A že
příště uděláme zadkožrouta a on si vezme bábu, já dědka a tak nebudou
mít čas na Bětušku křičet, když nebudou mít zadky.
Už je to dva dny a pořád na to musím myslet. Nikdy nezapomenu na ty její
oči a na to, jak exaktně jim říkala, co potřebuje. Opravdu jsme tak tupí a
nechápající? Opravdu nám to ty děti takhle jasně říkají a my je
neslyšíme? A oni se pak musí vztekat a plakat do rukávů? Bohužel
asi ano.
Od včera si dávám zase o kus většího bacha, abych nebyl stejné
hovado, jako ti dva tam. Pardon. Děkuju, že jste mě vyslechla. A držím
palce v tom, co děláte, má to obrovský smysl. Pro Bětušky, Péti
i jejich tatínky 🙂
Takový normální den učitelky MŠ — K zamyšlení
Blíží se první září. Čeká mě přípravný týden, ve kterém si vyzdobíme s kolegyní třídu, a potom hurá do nového školního roku.
Začínám v nové školce ležící uprostřed velkého sídliště. Má dohromady osm tříd, v každé je 28 dětí. Po dlouhé době mám předškoláky, takže mě čeká připravit je (pomoci dětem vyrovnat rozdíly) pro vstup do základní školy.
Těším se. Koupila jsem si nové oblečení, zašla si k holiči – děti přece musí mít upravenou učitelku… a také se připravila. Našla jsem si spoustu činností a zajímavých věcí, které bych ráda děti naučila. Je pondělí 1. září a já s rozechvěním vstupuji do budovy školky. Máme třídu v prvním patře a už dole u dveří mě zarazil hluk křičících dětí, nicméně odvážně zdolám schody a…
Stála jsem ve dveřích se svými novými bílými kalhotami, novým účesem a s úsměvem, který mi pomalu mizel z tváře.
Kolegyně se marně snažila děti ztišit a nějak je zaujmout, všude byly poházeny různé hračky, pár dětí se válelo pod stoly, další běhaly po herně i třídě, nějaké zvláštní zvuky se ozývaly z toalet a než jsem stačila pozdravit (mě si děti leda tak zvědavě prohlížely, natož aby se zmohly k pozdravu) skočil mi někdo zezadu na záda s křikem „paní učitelko, on mi stahuje kalhoty“. Kolegyně mě s úlevou pozdravila a vytratila se něco vyřizovat. Nejdříve jsem na sebe upozorňovala normálním hlasem, pochodovala jsem po třídě s milým úsměvem, snažila se zaujmout, ale nic. Dvacet pět dětí se různě postrkovalo, běhalo a dohadovalo se o hračky. Dokonce jsem musela dva odtrhnout z přesily proti jednomu. Tak jsem zařvala. Jako lev. Bylo to jako by člověk zastavil zrychlený film. Děti se zvědavě podívaly, kdo je vyrušuje z jejich hry? (Pokud se to vůbec dá hrou nazvat?) Děti běhaly překotně od stavebnice ke stavebnici, braly si hračky, aby je zase vrátily, hádaly se, kdo hru vede, podle koho se bude hrát, urážely se a vše řešily různým postrkováním, či posmíváním. Takže jsem stála uprostřed zastaveného mumraje. Zvědavě jsme na sebe koukali. Pozdravila jsem je, pár dětí mi dokonce odpovědělo. Nařídila jsem jim uklidit hračky, za což jsem si vykoledovala obrovskou vlnu nevole, ale nevadí. Potřebujeme se přece seznámit. Představím se jim, více je však zaujme Toníkův krkanec. Říkají mi svá jména. Mechanicky. Hlavně ať už jdeme zase něco dělat a moc je neobtěžuji. Dorazila kolegyně. Oznámila mi, že máme nejhorší třídu. „Co to znamená?“, ptám se. Máme děcka, se kterýma si nikdo neví rady, a navíc nesmíš nic moc říkat rodičům, jdou si hned stěžovat k ředitelce. Fajn, řekla jsem si. Uvidíme.
Sídlištní předškoláci. Zvládnou sebeobsluhu, jsou samostatní, sebevědomí, ale také drzí, krutí a rozežraní. Žádné ADHD, normální bezhraniční výchova rodičů a z toho plynoucí rozežranost a absolutní nerespektování dospělé osoby. Den uběhl v neustálém překřikování a zklidňování.
Zjistila jsem, že Toník nejen rád krká, ale také dělá vše naopak. Takže když jsme šli svačit, schoval se mezi lehátka.
Pokud jsem ho chtěla dostat na svačinu, musela jsem ho najít a vláčet za obě ruce, protože na vše říká „ne, to neudělám, ani náhodou!“ Když jsem ho konečně posadila ke stolu a na vteřinu se otočila na Aničku strkající rohlík do čaje Adélce, byl Toník opět pryč.
Venku zase křičel, že chce svačinu a bez zábran se na mě vrhl a kopal do mě a bouchal. Což se zájmem sledovaly ostatní děti. Kdo asi vyhraje? Fyzické tresty dětí jsou zakázány. O učitelích se nemluví.
Všechny děti jsou převlečené u dveří. Nejméně pěti dětem, které váží snad stejně jako já, začínají vyrážet krůpěje potu. Toník stále hystericky řve, že bez autíčka nejde ven. Děti ho upozorňují, že hračky si ven nebereme. Agresivita Toníka se stupňuje. Napadne Terezku a než se stihnu prodrat přes hlouček dětí, má Terka vyražený dech. Děti opět sledují, kdo vyhraje.
Možná je až zarážející, jak v klidu a bez větších emocí tento nerovný souboj děti sledují a není nikoho, kdo by se jí jakýmkoliv způsobem zastal. (Tedy kromě křiku “paní učitelko, on jí bije!”) Původně jsem chtěla “přehlédnout”, že si Toník autíčko bere ven.
Ale potom, co se začaly ozývat i další děti, že chtějí své hračky stejně jako Toník, rázně jsem další debaty ukončila. Má snaha, aby se Toník Terezce omluvil, je zbytečná. Toník vztekle odmítá a trvá si na svém, že si to zasloužila, protože neměla mluvit, že si nemá brát ven hračku. Beze slova stahuji řvoucímu Toníkovi tepláky, natahuji věci na ven a snažím se nazout boty.
Cítím, že mě hryže do zadku. Jak asi tohle vysvětlím doma? Beru mu z ruky autíčko, za což si vysloužím další kopanec.
Ano, mám ve třídě i hodné a slušné děti. Z 26 je jich slušných a hodných určitě polovina. Jenže co s tím, když se nechají strhnout. A většinu času mi zaberou právě tyto děti, které neustále bojkotují naprosto vše – kromě vlastní zábavy samozřejmě. Nezbývá mi už pak ani čas právě na ty děti hodné a tiché. Jaké vlastně jsou? Co je trápí? Rozumí všemu, co se je snažím naučit?
Vyběhla Markéta. Má potvrzené ADHD, ale vypadá spíše, že onemocněla slintavkou. Z úst až na triko ji visí husté sliny, kterými straší kamarády a opět řev. Chce se mi utéct. Jsem zpocená, bolí mě v krku z překřikování a cítím bezmoc. S kolegyní vyrážíme na hřiště. Máme toho obě dost, moc nenamluvíme, ale pohledy mluví za vše.
Dvojice se nám nedaří udržet, držím tři děti a mluví na mě v rychlém tempu dětí asi šest. Vyčerpaně na vše kývám a s předstíraným zaujetím se zmůžu jen na „opravdu?“ Vlastně ani nevím, na co odpovídám.
Zvládněte nástup do školky bez slz – Babyweb.cz
Dosud trávilo dítě většinu času ve vaší blízkosti, ale kolem třetího roku života většinou děti dozrávají k tomu začít se postupně od maminky odpoutávat a navazovat vztahy i mimo bezpečí rodiny. Znamená to, že dítě je schopné bez emočního strádání pobývat v cizím prostředí a přizpůsobit se jeho nárokům. U někoho však tato fáze může přijít později, u někoho naopak dříve.
Začněte postupně
Hodně záleží na výchovném přístupu rodičů a osobnostních předpokladech dítěte. Dítě fixované na rodiče může reagovat na odloučení mnohem úzkostněji než dítě, kterému je jedno, kdo s ním je. Ale nemusí to být pravidlem. Nástup do kolektivu dětí určitě usnadní postupné zvykání na nepřítomnost rodiče.
Jedna z možností, jak přirozeně dítě připravit na nástup do školky, je navštěvovat místa, kde se více dětí vyskytuje. Příležitostí máme více než naši rodiče – mateřská centra, plavání, cvičení, hřiště… Velkou pomocí mohou být i prarodiče nebo chůvy.
Sledujte reakce dítěte. To, co některé dítě zvládne ve 2,5 letech, jiné je schopné v klidu prožít mnohem později. Hodně záleží na tom, jak rodič přemýšlí o svém dítěti.
Zda si ho chce na sebe všemožnými způsoby vázat nebo, byť po drobných krůčcích, pouštět na cestu do světa.
Dítě potřebuje cítit jistotu
V první řadě musí být s nástupem do školky srovnáni rodiče. „Ví, proč dítě do školky dávají a jsou si jisti, že vybrali tu nejlepší školku.
Mají vyřešeny svoje strachy (jak to ten můj mazlíček beze mě dá, nebudou mu děti ubližovat, zvládne všechno jako ostatní, vychovali jsme ho správně).
Dítě totiž je barometr našich nálad, a pokud z rodičů vyzařuje sebejistota, cítí se bezpečně,“ upozornila Iva Kyselá z Akademie rodičovství. Když si tohle všechno vyjasníte, můžete zkusit jak, se bude dítěti ve vybrané školce líbit.
Jako vždy však záleží ale na jednotlivém dítěti. Každý rodič ví, jak jeho dítě reaguje na odloučení od něj. Pokud máte doma úzkostnějšího jedince, je lepší zvolit postupné zvykání.
Vezměte ho nejdříve na nějakou veřejnou akci pořádanou školkou a případně si domluvte i dopolední návštěvy školky. Nejdříve tam s dítětem zůstaňte, ale postupem času můžete dítě nechat ve školce na pár hodin samotné.
Zralejší a starší děti možná zvládnou nástup do „plného provozu“.
Je dobře, pokud si rodiče s dětmi o školce dopředu povídají. Když čtou nebo jim povídají příběhy o dětech, které už do školky chodí. Povídají si s nimi o svých vlastních pozitivní zážitcích ze školky a hlavně školkou nevyhrožují. Dítě si tak vytváří nějakou představu a sžívá se s tím, že do školky půjde.
Změna denního režimu
Nástup do školky s sebou přináší samozřejmě i změnu denního režimu rodiny. Dopředu se s rodinou domluvte na praktických záležitostech – kdo bude dítě vodit do školky, kdo ho bude vyzvedávat, bude dítě chodit někdy domů po obědě? Vyzkoušejte si to párkrát několik dní předem, abyste vychytali všechny mouchy a režim si sedl. Tak nebude celá rodina v nervech.
Počítejte s tím, že dítě bude ráno možná potřebovat čas připravit se na odchod, pohrát si, rozloučit se s hračkami. Klidné odchody mohou přispět k lepšímu zvykání si dítěte ve školce.
Po příchodu do školky se s dítětem rozlučte, vysvětlete mu, co bude dělat a kam jdete vy a kdy se vrátíte. Rozlučte se a odejděte a už se nevracejte, ani kdyby dítě natahovalo ruce a chtělo jít s vámi.
Jen byste ho znejistili. Pro některé děti může být odloučení velmi frustrující, pokud mu citlivě pomůžeme svým klidným přístupem a podporou, že to společně zvládnete, je to pro dítě velký vývojový krok.
Adaptace může trvat klidně i více měsíců.
Po vyzvednutí dítěte ve školce si všímejte jeho chování. Pokud se dítě projevuje delší čas velmi úzkostně, je často nemocné a školku „odmítá“, večer pláče, špatně spí, je situace pro rodiče zatěžující. Možná ještě nebylo dítě na školku zralé. Pokud máte jinou možnost, možná zkuste nástup do školky ještě odložit a po nějakém čase zopakovat.
Čtěte také:
Spaní po „O“ je fenomén. Většina z nás neměla ve školce na vybranou. Dnes si v některých školkách děti mohou v době odpočinku hrát, poslouchat hudbu, čtou jim pohádky nebo jinak relaxují. „Z vývojového hlediska je pro 3–5 leté děti důležité, když se jejich fáze aktivitu a odpočinku střídají vzhledem ke zrání nervové soustavy. Záleží velmi na přístupu pedagoga,“ uvedla Kyselá.
Děti se během relaxační doby mohou naučit být chvilku samy se sebou, se svými pocity a myšlenkami. „V dnešní době výkonu, kdy se chceme pořád někam rozvíjet je to krásná kompetence naučená ve školce,“ upozornila Kyselá. Podle ní však hlavně záleží na přístupu rodičů k možnosti spánku po obědě.
První dny ve školce
Tento integrovaný blok pomáhá dítěti s adaptací na nové prostředí, podporuje ho ve vytváření a získávání schopnosti přizpůsobit se změně jakou pro něj je vstup do mateřské školy. Tento blok byl součástí celoročního projektu Kdo jsem.
Cílem je pomoci dítěti adaptovat se, seznámit je s novým prostředím, základními pravidly chování, režimem dne. Téma přispívá k získávání schopnosti pochopit základní požadavky na chování v mateřské škole, rozvíjí schopnosti důležité pro navazování vztahu k druhým dětem.
Výběr tématu
Vzdělávací nabídka vychází z reality dětského života. Nabízené činnosti jsou stanoveny s přihlédnutím k věkovým zvláštnostem dětí. Při vytváření optimálních podmínek pro poznávací i učební činnost je zohledněna velká emocionalita 3-4letých dětí.
Součástí vzdělávací nabídky jsou i sociální a didaktické hry, které zařazujeme na začátku školního roku, kdy chceme, aby se děti navzájem seznámily a oslovovaly se křestními jmény, poznaly svou značku, věděly, kam se ukládají hračky, kam se odkládají osobní věci apod.
Čas potřebný k adaptaci závisí nejenom na věku dítěte, ale i na jeho neuropsychickém vývoji, na celkovém přístupu a chování osob v prostředí, do kterého přichází. Těžkosti adaptace se mohou odrážet ve změněném chování dítěte, v negativních projevech jako např.:
- smutné nálady,
- plačtivost,
- porušení návyků,
- odmítání jídla,
- poruchy spánku,
- agresivita,
- vzdorovitost,
- neurotické reakce.
U nově přijatého dítěte učitelka sleduje jeho projevy a chování. Citový vztah mezi učitelkou a dítětem, který je pro úspěšnou pedagogickou práci nezbytný, se vytváří a prohlubuje ve vzájemném denním styku, v oboustranném poznávání a sbližování.
Učitelka pomáhá dítěti vyznat se v novém prostředí, učit se žít podle určitých pravidel.
Je nezbytné děti dobře poznat, mít cit pro jejich potřeby, pochopit motivy jejich chování, snažit se jim porozumět, citlivě zvažovat slova a hlavně vytvářet atmosféru radosti a dobré pohody, ve které se děti budou cítit dobře.
Činnosti k tématu
- rozhovory s dítětem (dětmi) o jeho (jejich) oblíbených hračkách, činnostech, kamarádech
- interakční hry, navazování kontaktů (Kouzelné klubíčko)
- uvolňovací cvičení, hry s prsty
- využívání škádlivek a říkanek
- využití maňáska (Šel medvídek do školky viz zde)
- hry na rozvíjení smyslového vnímání
- didaktické hry (Uklízíme hračky)
- seznámení a nácvik písně Naše škola
- rozhovor na téma Co se mi líbí ve školce
- didaktická hra Kdo bydlí v domečku?
Úskalí
Úspěch vzdělávacích záměrů je ohrožen, když učitelka např.:
- nezná zdravotní stav a zdravotní problémy dítěte;
- nedostatečně respektuje individuální potřeby nově přijatých dětí;
- nevytváří prostředí, ve kterém dítě nenalézá jistotu a ochranu, porozumění a pochopení, laskavé jednání a přátelství;
- když denní režim nevyhovuje fyziologickým dětským potřebám a zásadám zdravého životního stylu;
- nedostatečně připraví prostředí, poskytuje nevhodné vzory chování.
Hodnocení dětí
Motivace medvídkem je pro děti účinná a hravá.
Empaticky naladěné děti přiměřeně projevují své emoce, vnímají a reflektují ostatní děti i dospělé, začínají se oslovovat křestními jmény.
Postupně se přizpůsobují organizačním změnám i režimu dne. Jedno děvčátko vyžaduje zvýšenou individuální péči v oblasti sebeobsluhy, má problémy s udržováním osobní hygieny – nutná spolupráce s rodiči.
Závěr z evaluace
Adaptace probíhá uspokojivě, pokračovat ve vytváření prosociálních postojů k druhému, využívat personifikaci, poskytovat pozitivní příklady a vzory prosociálního chování, rozvíjet řeč dítěte.