Proč ztrácíme rituály a svátky

Keltský Beltine Finský Juhannus Finský JuhannusLotyššský Jáni Oslavy ve Stonehenge foto archiv Severských listů

V okamžiku, kdy se Slunce přikloní na své dráze nejblíže Zemi, a dosáhne tak nejsevernějšího bodu své dlouhé cesty, začíná u nás astronomické léto. Během tohoto období, které je označováno jako letní slunovrat, se nikdy v noci úplně nesetmí. Objevuje se tzv. astronomický soumrak, na první pohled noc, ale hvězdy jsou vidět špatně. Lidé si mohou užívat, aniž si to možná mnoho z nich uvědomuje, nejdelšího dne v roce. Vzniká tak prostor pro oslavy příchodu léta, známě severské Midnight Sun.

Oslavy slunovratu v minulosti

Lidé odedávna uctívají slunce v den letního slunovratu, čímž mu chtějí vyjádřit úctu a radost z úrody a sklizně. Léčivou sílu Slunce, která vrcholila v den slunovratu, si vážili v minulosti i Keltové. Tato moc byla spojována s uzdravující silou vody. Oltáře zasvěcené Slunci se proto často nacházely v blízkosti pramenů a studní.

Tyto svatyně byly podle některých archeologů umísťovány do krajiny na základě astronomických poznatků a byly často součástí hradiště. Pokud dáváte přednost klidnějším oslavám, proč neuctít Slunce v den slunovratu návštěvou keltské vesnice či hradiště. Zkuste se brzy ráno pozorně dívat.

Nevychází slunce někde nad vchodem do valů či nad místem, kde stála před tisíci lety svatyně?

Podle keltských tradic se v noci v den letního slunovratu pálily na nejvyšších kopcích posvátné ohně, podobně jako v současné době v noci, kdy se upalují čarodějnice (tzn. 30. dubna).

Oslavy provázely tance okolo ohňů, rozhazování uhlíků po polích pro zajištění dobré úrody a žehnání dobytku zapálenými bylinami. Po příchodu křesťanství byly oslavy slunovratu pokládány za pohanské, a tak byly nahrazeny svátkem svatého Jana Křtitele (24.

června), který se stejně jako slunovrat slavil pod širou oblohou.

Slunovrat jako výjimečná noc

Svatojánská noc, jak se tento magický čas mezi 21. a 22. červnem nazývá, v sobě podle českých tradic skrývá mnohá tajemství. Je to údajně čas, který spojuje milence, odkrývá poklady, při kterém se rozestupují skály a kouzla nabývají své působnosti.

Traduje se, že během této noci vám semínko kapradí může přivolat lásku a kdy se díky květu kapradiny můžete stát neviditelným. Kouzlo prý působí ale jen v případě, že jste člověk „vyvolený“ a s úderem půlnoci najdete květ kapradí vyzařující světlo, položíte ho na bílý šat, do kterého jej necháte spadnout.

Květ, který bude nosit „vyvolený“ na těle, mu zajistí neviditelnost a schopnost porozumět řeči zvířat, ptáků a stromů. Podle českých pověstí se o Svatojánské noci v lesích, na lukách a také v blízkosti bažin mohou prohánět bludičky a lesní panny. Pokud jste člověk, který má dobré srdce, bludičky a lesní panny vám neublíží a můžete být svědkem jejich tance.

Pokud jste ovšem člověk závistivý a zlý, hrozí vám nějaká nepříjemnost nebo dokonce smrt. K této noci se vztahuje řada dalších pověr a je na každém z nás, zda v ně uvěří.

Midnight Sun ve Finsku

Jedním z nejpopulárnějších svátků ve Finsku je Midnight Sun ohlašující příchod několika vzácných teplých dní v roce a také okouzlujících a nekonečných bílých nocí. Půlnoční slunce září v některých oblastech Finska až po dobu 73 dní, a to od 17. května do 28. července.

Finové se na tento svátek těší dlouho předem a zasvěcují ho zábavě a bohatýrskému veselí. Během nejdelšího dne v roce se finská města vylidní, lidé se uchylují do přírody a společně oslavují příchod půlnočního slunce. Aby si vše mohli pořádně vychutnat, slaví tento svátek o víkendu nejbližšímu ke svátku svatého Jana.

V letošním roce tak připadají oslavy na 23. a 24. června. Kdo může, ten vyjede z města a s přáteli popíjí, hoduje, zpívá a tančí. Na vyvýšených místech se o půlnoci zapaluje obrovská vatra dřeva. Typická vatra se v minulosti stavěla z dřeva člunů a kolem ohně se shromažďovala rodina společně s přáteli.

Ten, na koho se po zapálení vatry otočil kouř, si mohl být podle pověr jist, že již brzy najde svůj ideální protějšek. Kolem ohňů se dnes ale spíše zpívá, aby i ostatní věděli, že také vy oslavujete, bavíte se a užíváte si. Krátké severské léto je prostě zapotřebí pořádně přivítat. Součástí této každoroční zábavy je i pobyt v sauně.

Hned ráno se sauny roztopí a Finové sem přijdou načerpat energii a teplo, aby tuto studenou letní noc ve zdraví přežili.

Oslavy Jáni v Lotyšsku

V Lotyšsku vrcholí třídenní oslavy léta, nazvané Jáni, v noci 23. června. Tato Svatojánská noc s sebou přináší jedny z nejbouřlivějších oslav v zemi a nikdo nechodí spát, aby nezmeškal východ Slunce.

Oslavy probíhají u obrovského ohně, děvčata uvijí věnečky z polního kvítí a každý chlapec jménem Jánis dostane korunu z dubového listí. Vše doprovází zpěv písní, které se zpívají pouze tuto noc. Po východu slunce musí všichni muži naskákat do nejbližšího jezera či řeky.

Každý si jistě dokáže představit, jak vydatné je v danou chvíli povzbuzování žen. Společně pak všichni pozdraví východ slunce a ranní rosou, která má tohoto jitra blahodárné účinky, si skropí tvář.

Oslavy slunovratu ve Stonehenge

Přes pět tisíc let starý kamenný chrám Stonehenge v Anglii láká po celý rok mnoho návštěvníků. V den letního slunovratu míří k této svatyni tisíce lidí, kteří zde společně vyčkávají východu slunce.

Lidé si v dávných dobách všimli, že slunce v tento den začíná ztrácet sílu, a tak se mu snažili pomoci ji udržet například zapalováním ohňů či konáním různých rituálů.

Zajímavostí je, že když oheň vyhasl, skákali do žhavého popela v ohništi, což jim mělo přinést štěstí a zdraví v příštím roce. Oslavy jsou provázeny bubnováním, zvuky píšťal, oslavnými ceremoniály a veselím.

Oslavy slunovratu na Slovensku

Také na Slovensku probíhají v den letního slunovratu oslavy, ovšem je nutné podotknout, že postupem času ztrácejí na síle. Právě v tento čas Slunce představované bohem Dažbogem, synem Svarogovým, dospěje ke svému vrcholu v pouti oblohou.

Na počest přicházejícího léta, které umožní dozrání plodů, se lidé scházejí a oslavují dva živly – oheň a vodu. Konají se slavnostní obřady, lidé skáčou přes oheň a mohou se účastnit nočních koupelí. Tradičním způsobem – třením dřeva – zapalují ohně.

Čtyři z těchto ohňů směřují na světové stany a jeden hlavní je uprostřed. Oslavy končí tradičně až po východu Slunce.

použity materiály Finlandia Vodky a agentury AMI Communication, 10. června 2007

v Severských listech publikováno 10. června 2007

Velikonoční tradice – původ a význam

11.3.2018

Které roční období máte nejraději? Nejspíš právě jaro. Není divu: dny se prodlužují, přibývá světla i tepla a je radost sledovat, jak se nám příroda přímo před očima znovu probouzí po dlouhém „zimním spánku“. I my sami cítíme, jak se nám najednou vrací energie a zase máme chuť pustit se do nových věcí…

Proč dodržovat velikonoční tradice?

Symbolický předěl mezi chladným a teplým obdobím roku představují Velikonoce, nejdůležitější křesťanské svátky, při nichž si věřící připomínají ukřižování a poté zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Historici však už dávno vědí, že ve skutečnosti jde o tradici mnohem starší: svátky jarní rovnodennosti totiž slavili hluboko v pohanských dobách staří Slované, Germáni, ba i Egypťané.

Mimochodem tušili jste, že slovo Easter, anglické označení Velikonoc, vzniklo ze jména bohyně plodnosti Eostre, jíž pohané vzdávali úctu právě s příchodem nového vegetačního období?

V dnešní době představují Velikonoce pro většinu z nás především vítanou příležitost k tomu, abychom se přiměli k pořádnému jarnímu úklidu, poté vyzdobili svůj příbytek a sešli se se svými blízkými, s přáteli a rodinou.

I ve městech, kde se už většinou nechodí od domu k domu s pomlázkou a hrkačkami, se ve většině rodin stále peče beránek či mazanec a slavnostně prostřenému stolu vévodí krásně naaranžovaná vajíčka, obarvená tradičními českými barvami OVO.

A i když to třeba nepřiznáme, Velikonočnímu pondělí by rozhodně něco chybělo, kdyby muži nevzali do rukou pomlázky a aspoň náznakem nevyšlehali své ženy a dcery…

Velikonoční tradice – původ a význam Velikonoční tradice – původ a význam

I v dnešní době internetu a prudce se rozvíjejících technologií, ve světě exaktního myšlení a racionálního uvažování, tak dodržujeme mnohé tradice, které mají mnohdy kořeny hluboko v předkřesťanských dobách.

Vyšupání pomlázkou i odměnění barevným vajíčkem či kraslicí totiž původně symbolizovalo zachování plodnosti, a tedy udržení a pokračování rodu.

I dnes, kdy se zdá, že mnohé tradice a symboly zplaněly v infantilizovanou či komercionalizovanou záležitost a regály obchodů doslova přetékají čokoládovými zajíčky a vajíčky, tak předáváme dalším generacím dávné poselství svátků jara.

Pro naše děti mají tyto tradice možná větší psychologický význam, než bychom si mysleli. Rituály, byť se jejich podoba časem mění, v nich totiž nenásilnou a přirozenou formou upevňují společenské normy a posilují vědomí, že patří k určité společnosti.

Tradice dodržujeme tak rádi právě proto, že nám podvědomě skýtají pocit bezpečí, který dnes mnohým z nás tolik schází, a s ním i uklidňující jistotu, že se na lidi ze svého společenství můžeme spolehnout, že je svět stále ještě předvídatelný.

Zděděné tradice navíc zdůrazňují rodovou kontinuitu: maminky i babičky svým dětem a vnoučatům při pečení či při barvení vajíček často vyprávějí, jak slavily Velikonoce, když byly samy malé, vzpomínají na tehdejší zvyklosti a na kamarády z dětství… Rituály si tak dodnes udržují velmi důležitou integrační funkci, navíc v intimním prostředí rodiny. Učí nás i naše děti aspoň na chvíli neprosazovat svou vůli, ale podřídit se tradici, sbližují nás a boří bariéry mezi generacemi.

Velikonoční tradice – původ a význam Velikonoční tradice – původ a význam

Jelikož se v každé zemi, ba i v každém regionu slaví Velikonoce trochu jinak, stávají se zvyklosti, které jsou v daném kraji běžné, zároveň prostředkem, který stmeluje celé společenství.

Zatímco u nás se zachoval zvyk malovat či barvit vajíčka a chodit s pomlázkou, v anglosaských zemích, ale i ve Francii či Německu děti na Velký pátek hledají čokoládová vajíčka, která v domě a na zahradě během noci poschovával velikonoční zajíček.

V Norsku pak mají kromě malování vajíček i tradici poněkud extravagantní, a sice řešení vražd. Příběhy s detektivní zápletkou bývají v tu dobu potištěny i krabice s mlékem!

Celý sortiment OVO ale také postupy barvení najdete na www.druchema.cz a pokud se chcete dozvědět více o vajíčkách a způsobech zdobení, navštivte www.mojevelikonoce.cz.

Vánoce jsou ateistický svátek

Vánoční stromeček, nejrozšířenější symbol Vánoc / autor: Wikipedia, Malene

V předvánočním čase se často setkávám s otázkou, jestli jako ateista slavím Vánoce a pokud ano, tak proč a jak, když přece nejsem věřící. Krátká odpověď je ano, Vánoce slavíme, stromeček zdobíme, dáváme si pod něj vzájemně dárky “od Ježíška”, jíme kapra a zpíváme koledy. Otázka se ale vrací každý rok a každým rokem se na ni ptá více a více lidí, takže si zaslouží i odpověď druhou, delší.

Určitě nechci brát křesťanům jejich nijak originální a v určitých ohledech kuriózní pojetí Vánoc. Tento článek nebude soupisem toho, jak vánoce slaví křesťané, protože to se na nás valí v tomto období horem spodem snad ze všech stran. Skutečností je, že křesťané měli s Vánoci poměrně dlouho problém a oprávněně je považovali je za pohanské svátky. Až někdy kolem 4.

století našeho letopočtu, když se křesťanství stalo státním náboženstvím Římanů vznikla potřeba pro tento kult nadchnout co nejvíce lidí. Zrušení největšího a nejoblíbenějšího svátku v roce – Saturnálií by věci nijak nepomohlo a tak byl již zaběhnuté oslavě a zvykům přidán křesťanský kontext. To naroubování je ovšem poměrně hrubé a neumělé.

Dnes víme poměrně jistě, že:

• Ježíš se nenarodil 25. prosince
• příběh narození boha panenské matce je velmi obvyklý i v jiných náboženských systémech
• křesťané vánoce neslavili až do 4.století
• tradice nekřesťanské oslavy vánoc byla obvyklá v mnoha zemích světa, od Egypta, přes Mezopotámii až po většinu míst v Evropě
• naše tradiční podoba vánoc s jejich stromečky, dárky od Ježíška, kapry, svíčkami, prskavkami, půlenými jablky a házenými střevíci ke křesťanství téměř nijak neodkazuje. Nakonec s tím, proč Ježíšek dárky dává, místo aby je dostával mají mnohem větší problém křesťané, než my ostatní.

Tradiční oslava a smysl Vánoc

Vánoce se slavili v mnoha kulturách již od pradávna, mnoho tisíc let před tím, než vzniklo křesťanství. Mnoho starověkých kultur slavilo znovuzrození Slunečního Boha a jeho návrat k lidem, které předtím postupně opouštěl. Neexistuje naprosto žádný důvod, proč by si tuto oslavu zrození Slunce měli z nějakého důvodu monopolizovat křesťané.

Starověcí Egypťané uctívali novorozence Hora a jeho panenskou matku Isis. Žide slavili Chanuku 25. měsíce Chasleu. Peršané uctívali boha Mitru, o kterém věřili, že se zrodil z panny 25.

prosince, aby vykoupil lidstvo z hříchu; a Mitra měl velmi silný kult právě ve starověkém Římě, kde během velké oslavy Saturnálií slavili společně lidé všech vyznání.

V severských germánských zemích se slavil svátek Yule, vázaný právě k zimnímu slunovratu symbolizovaný kruhem Slunce, které také značilo jednotlivá roční období.

Slované slavili v tomto období svátek Kračůn (někdy také personifikován i jako přímo bůh a stotožněn s Dažbogem). Během nejdelší zimní noci přebírali nad světem vládu zlí duchové a Černoboh. V tento den 22. prosince je bůh slunce Dažbog (jinde i Chors či Svarožic) poražen Černobohem a vzdává se tak vlády nad světem. 23.

prosince se potom Dažbog znovuzrodí a stává se novým sluncem, Božicem, božím synem nebo také Koledou. Oslavu narození páně Božice potom Slované slavili tak, že koledníci chodili po sousedství s figurkou dítěte nebo slunce, zvěstovali tu dobrou novinu a zpívali koledy. Sousedé jim potom dávali malou výslužku a dárky – koledu.

V kruhu rodinném se Slunovrat slavil společným jídlem při svíčkách, ke kterému byli pozváni domácí duchové a duchové zemřelých.

Prováděli se různé magické rituály, krájely se jablka, házelo se hrachem o stěnu a odhadovala se tak příští úroda, zdravá jádra rozlousknutých ořechů znamenala zdraví a tak dále a tak podobně.

Spoustu těchto regionálních zvyků a magických úkonů znáte jistě i vy sami.

Po zimním slunovratu následovalo 12 dnů a nocí (odtud dvanáctinoce, naše vánoce), kdy síly temna vedené Černobohem (někdy Velesem) měli navrch nad ještě slabými silami světla a Slunce. Tyto noci byly považovány za nečisté.

Doba temna byla zakončena oslavou příchodu tří králů, pravděpodobně symbolizovaných třemi jasnými hvězdami v pásu Orionu, kteří zvěstují příchod nového boha. Ukazují na obloze k místu, kde vyjde na východě jasná hvězda – Sírius.

Tyto tři hvězdy jsou ještě dnes v některých částech Evropy známy jako tři králové a tato symbolika je známá i z Egyptských mýtů.

Naše oslava Vánoc je tedy součástí bohaté mytologické tradice která se pne tisíce lety do minulosti a je společná většině Indoevropských národů. Jednotlivé vánoční zvyky a symboly se prolínají mnoha národy a epochami a tvoří tak společnou a pestrou mozaiku oslav, které jsou a vždy byly spojovány s magickým obdobím kolem zimního slunovratu.

Vánoce a ateisté

Odhlédneme-li od těch, kteří vánoce z různých důvodů neslaví, tak je asi vhodné podotknout, že Vánoce jsou dnes u nás pro většinu lidí stále svátkem sekulárním, nenáboženským a bez zásadního množství křesťanských nebo pohanských prvků. Vánoce dnes pro Čechy představují zimní ateistický svátek, největší oslavu z celého roku.

Rodinné setkávání, dávání dárků, zdobení vánočního stromečku, pojídání kapra a další tradiční zvyky nás k žádnému náboženství neodkazují.

Po staletí trvající tlak sice ztotožnil některé původně pohanské symboly, jako narození boha, zpívání vánočních koled a zapalování svíček s některými prvky křesťanské mytologie, ale ta je dnes většinou lidí ignorována stejně, jako původní mytologie pohanská.

Ježíšek zanechávající dárky pod stromečkem je dnes, i přes velký křesťanský tlak, jen velmi řídce ztotožňován s Ježíšem. Samotný tento zvyk potom může sloužit i jako určitý ateistický a humanistický přechodový rituál.

Dítě v určitou chvíli rozumově dospěje na určitou úroveň a s nápovědou od vrstevníků odhalí, že dárky nedostává od Ježíška, ale od členů rodiny, dospěje zároveň k poznání že “Ježíšek neexistuje” a všechno dobro a zlo, kterého jsme na tomto světě součástí, má zcela přirozené vysvětlení.

V těžké situaci neexistuje žádný Bůh, který by nás obdařil dárky, ale jsme to my lidé, naše rodina, naši přátelé a známí, kteří nám mohou pomoci a často tak i nezištně činí.

Je to zároveň i připomenutí toho, že jsme už dost staří, abychom začali tuto pomoc, symbolizovanou anonymními dary pod stromečkem, ostatním vracet a tak se podílet na štěstí nás všech.

Proč tak rádi dodržujeme tradice – Novinky.cz

Všechny tradice, náboženství a zvyklosti se mění podle potřeb společnosti. Foto: Profimedia.cz

Podle neurologa Martina Jana Stránského z pražské Polikliniky na Národní za vše může náš mozek, jelikož má rád vše, co se opakuje, a tedy i nejrůznější zvyky a tradice. Může to být modlitba, návštěva kasina a také třeba tradice Velikonoc. U všeho existuje statistická pravděpodobnost, že přijde odměna – pocit rozhřešení, výhra peněz a klid provázený pocitem z příjemných chvil prožitých s nejbližšími.

Tato představa zvyšuje produkci látky dopaminu, která nám přináší pocity slasti. V podstatě jde o neurologický a neurochemický kruh.

Všechny tradice, náboženství a zvyklosti se mění podle potřeb společnosti. Kdysi byly velikonoční rituály úzce spojeny s přírodou a s životem lidí v ní. Dnes se tento smysl vytrácí, půst nedržíme, na Zelený čtvrtek si klidně dáme maso, pomlázky kupujeme na trzích a tam, kde malým koledníkům přece jen ještě dveře otevřou, skládá se nadílka více z cukrovinek než z vajíček.

Přesto udržování tradic a příběhů s nimi spojených smysl má. Posiluje pocity sounáležitosti a vazeb mezi lidmi jinak než prostřednictvím sociálních sítí, k nimž stále více utíkáme.

Když jsme se ptali žáků prvního stupně základních škol, co jsou to vlastně Velikonoce za svátek, většina z nich o jejich křesťanském původu nic netušila. Velikonoce mají jednoduše spjaté s barvením vajec, pomlázkou – výpraskem a koledováním.

Což potvrzuje i nejnovější průzkum, podle něhož má většina domácností pro koledníky připravenou výslužku v podobě vajíček, ale i mašlí či alkoholu. „Až čtvrtina domácností ale ujíždí z měst a velikonoční svátky dodržuje na chatě či chalupě,” upřesňuje zadavatelka průzkumu Martina Slavíková z Ery.

Velikonoce s sebou nesou řadu nejrůznějších pověr. Na Květnou neděli se nesmí péct, protože by se zapekl květ na stromech a neurodilo by se ovoce.

Na Velký pátek by se lidé měli jít umýt do potoka, aby se jim vyhnuly choroby, neměli by prát, žehlit a pracovat na poli a v sadu.

Na Bílou sobotu končí čtyřicetidenní půst, tradice velí uklidit, upéct mazance a beránky, ozdobit vajíčka a uplést pomlázky.

Přestože se na nikoho žádná pohroma nesnese, když pověru hodí za hlavu, lidé spoustu zvyků stále dodržují. Stále v jejich povědomí koluje, co kdyby náhodou…

Je to podobné, jako když dostaneme e-mail, na jehož konci stojí: „Přepošli tento příběh do deseti minut dalším deseti přátelům a do roka zbohatneš.“

„Centrální vědomá funkce lidského mozku je porovnávání nových zkušeností se starými s cílem najít odůvodnění k tomu, s čím se právě setkává. To je v podstatě i neurologické vysvětlení věcí, jako jsou pověrčivost a dokonce i fenomén boha.

Když mozek žádné vysvětlení nenajde, musí si ho vymyslet. V případě pověr si mozek spojí události, které ve skutečnosti nemají nic společného, a vytvoří z nich potřebné vysvětlení.

Například to, že když nám přes cestu přeběhne černá kočka, postihne nás neštěstí,” upozorňuje MUDr. Martin Jan Stránský.

„Co se týká Boha, jde o vytvoření mysteria, jehož úlohou je vysvětlit všechna ostatní mysteria, kterým nerozumíme. Když něco nevíme či tomu nerozumíme, musí za tím přece něco stát, že? Proto ten Bůh.

Z pohledu neurofilozofického si můžeme dokonce i položit otázku, jestli existoval Bůh dříve než lidský mozek, nebo naopak. Tedy stručně řečeno: mozek si potřebuje odůvodnit věci, které nezná a nemá je s čím porovnat.

Proto si vytváří vlastní vysvětlení,“ dodává neurolog.

Hlavní zprávy

PhDr. Eva Labusová

Proč potřebujeme rituály?

Na níže uvedené otázky jsem odpověděla Petře Smítalové pro Lidové noviny:

Statistiky ukazují, že tradiční rituály prožívají svůj soumrak (počet svateb klesá, procento pohřbů bez obřadu roste, zvlášť ve městech, atd.). Proč k tomu podle vás dochází?

Rituály jsou ustálené opakující se způsoby chování a prožívání, které člověku přinášejí pocit vnitřního klidu, ukotvení i jakési životní přehlednosti. Rozlišujeme rituály všedního dne, rituály sezónní či sváteční opakující se v souvislosti s konkrétním ročním obdobím, a konečně rituály iniciační a přechodové.

Ve světě, který je plný změn, nejistot, rizik a nebezpečí, zprostředkovávají rituály pocit sounáležitosti s ostatními lidmi i pocit bezpečí a zklidnění. Svou archetypální podstatou dávají životu přirozenou srozumitelnou strukturu.

Rituály přechodové, které nám pomáhají projít vývojově závažnými nebo přímo krizovými situacemi, mají mimořádný význam, protože nám usnad�ují akceptovat zásadní životní změny. Sem patří právě i svatby nebo pohřby.

Jejich zanedbávání je nejspíš důkazem, že jako společnost skutečně už začínáme ztrácet půdu pod nohama: Svatby i pohřby jsou velmi důležitými předěly rodinného života, a to, že dnes jako obřady mizí, svědčí o strachu ze vztahových závazků stejně jako o vytěs�ování vlastní smrtelnosti. A také o rozpadu rodinného života jako takového. Není bez zajímavosti, že zanedbávání nebo rozpad rituálů specifických pro konkrétní rodinu bývá spolehlivým předznamenáním, resp. průvodním jevem krize nebo rozpadu této rodiny.

JakĂ˝ má absence rituálĹŻ a „mizenĂ­ posvátna“, jak to nazĂ˝vá religionista a historik Mircea Eliade, dĹŻsledek pro psychiku a osobnost ÄŤlovÄ›ka?

Ten důsledek je samozřejmě fatální.

Mnohé rituály lze považovat za výsledek dlouhodobé kolektivní moudrosti našich předků a za osvědčený, generacemi odzkoušený prostředek pro vědomé prožívání a lepší zvládání významných mezníků v životě jednotlivce i společnosti. Pokud takové rituály zanedbáváme nebo ignorujeme, dáváme vlastně najevo, že se zříkáme pokory a že nás posvátno a jeho přesahy přestaly zajímat.

Velmi ohrožující je zejména to, že spolu s rituály mizí příležitosti pro zastavení a kontemplaci. Mysl současných lidí je plná stresu a chaosu.

Namlouváme si, že je to vlastně fajn, když jsme tak vytíženi, když naše diáře jsou plné a když je všude kolem tolik příležitostí a zábavy… Ve skutečnosti moderní člověk svou přetížeností často jen uměle umlčuje neklid a strach, které se v jeho mysli rovněž hlásí o slovo, leč jsou vytěs�ovány. Jejich energie se ovšem neztrácí a projeví se třeba v podobě úzkosti nebo deprese, které dnes, jak známo, nabývají epidemických rozměrů.

Nahrazujeme něčím tradiÄŤnĂ­ rituály? (Napadá mÄ› tĹ™eba nakupovánĂ­ jako pravidelnÄ› provádÄ›ná ÄŤinnost, která nás jistĂ˝m – i kdyĹľ podivnĂ˝m – zpĹŻsobem vÄŤleĹ�uje do komunity. Nebo návštÄ›va kina? HranĂ­ poÄŤĂ­taÄŤovĂ˝ch her? Pohyb na sociálnĂ­ch sĂ­tĂ­ch? NevĂ­m, tady bych potĹ™ebovala poradit…)

Pravidelné zbytečné nakupování bych spíš než jako rituál označila za dobově podmíněnou neurózu. Rovněž nelze říci, že procházka davy v supermarketu nebo návštěva kina nás zavádí a začle�uje mezi lidi.

Jde – a stejnÄ› je tomu u poÄŤĂ­taÄŤovĂ˝ch her nebo pĹ™i pohybu na sociálnĂ­ch sĂ­tĂ­ch – o ÄŤinnost, která má ve skuteÄŤnosti naopak zakrĂ˝t naši opuštÄ›nost.

Podobné náhražky se dnes rozmáhají v mnoha oblastech a svědčí o útěku člověka před sebou samým.

Existuje něco jako moderní formy rituálu?

UrÄŤitÄ› existuje. DobĹ™e vysledovat se to dalo za minulĂ©ho reĹľimu, kterĂ˝ se snaĹľil mnoho cĂ­rkevnĂ­ch rituálĹŻ nahradit nÄ›jakĂ˝mi svĂ˝mi – příkladem mĹŻĹľe bĂ˝t vĂ­tánĂ­ občánkĹŻ mĂ­sto slavnosti kĹ™tu.

Asi ale spíš máte na mysli něco, čím si člověk sám kompenzuje současné zanedbávání tradičních rituálů? Tady mne jako příklad napadá, když si snoubenci sami sepíší svůj svatební slib a zařadí ho do úředního s�atku, v němž na rozdíl od s�atku církevního jakýkoliv slib chybí.

Nebo se setkávám s tím, že dnešní matky chystají slavnost svým dcerám, když je po první menstruaci v kruhu kamarádek vítají mezi ženy (upřímně řečeno, někdy tento obřad matky dělají tak trochu i samy pro sebe, protože za jejich mládí něco takového nebylo myslitelné…).

A pak mne ještě napadají náhražky iniciačních rituálů. Někdy např.

vidĂ­me, jak mladĂ­ci sami pro sebe, do znaÄŤnĂ© mĂ­ry nevÄ›domÄ›, zrežírujĂ­ nÄ›jakou dobrodruĹľnou adrenalinovou situaci – v autÄ›, pĹ™i sportu, na horách, se zbranÄ›mi – jejĂ­mĹľ zvládnutĂ­m jako by sami sobÄ› chtÄ›li dokázat, Ĺľe jsou uĹľ skuteÄŤnĂ˝mi muĹľi. BohuĹľel za to nÄ›kteří zaplatĂ­ Ĺľivotem. I tato zbyteÄŤná ĂşmrtĂ­ nám pĹ™ipomĂ­najĂ­, jak souÄŤasná spoleÄŤnost vĂ˝znam rituálĹŻ podceĹ�uje.

Mohou některé rituály přerůst v obsesi? Kde je hranice?

Máte asi na mysli kompulzivní rituály, které jsou průvodním jevem obsedantně kompulzivních poruch, kdy si někdo třeba opakovaně myje ruce nebo se několikrát vrací k domovním dveřím, aby zkontroloval, že zamkl… Tohle jednání bych do rituálů v kontextu našeho rozhovoru nezařazovala, protože jde o specifické jednání směřující ke zvládnutí úzkosti nebo obávané situace. Lidé, kteří těmto rituálům propadají, bývají zoufalí z toho, že jim podléhají. Jde o projev duševní poruchy. Hranice je někdy velmi tenká. Není snadné přiznat si, že něco děláme jenom proto, abychom zpracovali nebo zakryli svou úzkost a že už nad tím ztrácíme kontrolu.

A co rĹŻznĂ© „mikrorituály“ všednĂ­ho dne? NapĹ™. nezaÄŤnu den bez hrnku kávy, zásadnÄ› si nesedám zády ke dveřím, apod.?

Ty bych zařadila do kategorie soukromých rituálních praktik, které mohou mít původ i v pověrčivosti a v té kvalitě naší mysli, která se vymyká prostému racionálnímu uvažování. Jako by nám tyto naše sklony připomínaly, že nejsme zas tak rozumové bytosti, jak si rádi namlouváme.

Lze se na to ale podívat i z druhé strany a veškerou potřebu podobných rituálů hodnotit naopak velmi racionálně. Různé výzkumy totiž prokázaly, že různé naše rituály jsou nesmírně efektivní, co se týká naší schopnosti rychlého uklidnění, aktivace, koncentrace a podobně.

To, že si sportovec před výkonem políbí křížek, mu vydá za deset koučů.

MnohĂ© dávnĂ© rituály stále ještÄ› dodrĹľujeme – slavĂ­me Vánoce, Velikonoce, narozeniny, ale nÄ›kteří z nás jakoby uĹľ nebyli schopni rituálnĂ­ho proĹľitku. Rituál se stane vyprázdnÄ›nĂ˝m a ztrácĂ­ smysl. Co poradit nÄ›komu, kdo by rád rituály prožíval, ale nenĂ­ toho schopen?

Tento stav souvisĂ­ s pĹ™esycenostĂ­, která – v mnoĹľstvĂ­ informacĂ­, konzumu atd. – dosáhla uĹľ takovĂ© intenzity, Ĺľe se ÄŤlovÄ›k skuteÄŤnÄ› zaÄŤĂ­ná ztrácet sám sobÄ›.

Náš každodenní souboj s roztříštěností a plochostí zážitků vyplývající z honby za pocitovými vrcholy bez ochoty zažívat i propady způsobuje, že mnozí lidé už nejsou schopni autentického prožívání.

Cesta ven z bludného kruhu vede přes celkové zpomalení, ztišení a zjednodušení života tak, abychom jej zase mohli začít vnímat jako přehledný a smysluplný.

Ăşnor 2014

Zpět na Spolupráce s médii

Rituál těla u kmene Nacirema

Sdělte studentům, že cílem aktivity je dozvědět o zvláštních rituálech jednoho severoamerického kmene.

Rozdejte kopie textů a vyzvěte, aby se po jeho přečtení individuálně písemně vyjádřili k naciremským rituálům.

Jak se vám jeví rituály těla kmene Nacirema? Které jejich zvyky vám připadají nejpodivnější a proč? Připadají vám některé zvyky zbytečné, kruté, nesmyslné? Proč?

Jak byste zhodnotili naciremské rituály z hlediska našich vzorců chování, zvyků, hodnot?

Asi po 25 minutách požádejte o přečtení několika vyjádření studentů. (Pokud budou číst všichni studenti, doba aktivity se podstatně prodlouží. Vyjádření co nejširšího spektra názorů v minimálním čase dosáhnete otázkami: Má někdo zcela jiný názor? Je ještě něco jiného, co vám přišlo zajímavé atp.)

Vyzvěte studenty, aby si přečetli jméno kmene pozpátku. Co se stalo? Studenti ať si přečtou text ještě jednou a hledají, které „americké“ rituály jsou ve skutečnosti popsány.

Diskutujte se studenty o jejich pocitech, když se dozvěděli fakt, že se v textu vlastně jedná o Američany. Vyzvěte je, aby se sami pokusili definovat účel, jaký aktivita měla.

Další možné otázky a úkoly: Pokuste se vyjmenovat, co může příslušníky jiných kultur na naší překvapovat? Pokuste se vyjmenovat co nejvíc rituálů evropské kultury (jídlo, oblečení, hygiena, namlouvání, sexuální zvyklosti, úloha žen a mužů, způsoby komunikace ad.).

Dají se všechny naše rituály racionálně vysvětlit, nebo je děláme pouze proto, že „se to tak dělá odnepaměti“? Setkali jste se někdy na zahraničních cestách se zcela odlišnými rituály? Jakými? Myslíte si, že lze jeden způsob „obývání světa“ považovat za lepší? Proč?

atp.

Naciremové jsou málo známým severoamerickým kmenem, žijícím v oblasti vymezené na severu sousedním kmenem Krí, na jihu a východě kmeny Jakí, Tarahumara a Aravak.

Magické praktiky Naciremů jsou příkladem extrémního lidského chování. Jejich kultura je charakterizována vysoce vyvinutým obchodem; mnoho času tráví hospodářskými činnostmi, zbytek v obřadech, v nichž se spotřebovává i část plodů zmíněných činností.

Ohniskem obřadní činnosti je lidské tělo, jehož vzhled a zdraví je hlavním předmětem zájmu v životě Naciremů.

Na tom ovšem není nic neobvyklého – jedinečné jsou však zvláštní obřady, mající za cíl změnit lidské tělo – jeho barvu, pach i tvar – a s nimi spjatá životní filosofie.

Zásadní víra, na níž spočívá celý společenský systém Naciremů, je ta, že lidské tělo je ošklivé a přirozeně tíhne k slabosti a nemoci.

Jedinou naději člověka, odsouzeného k životu v takovém těle, představuje odvracení těchto nežádoucích jevů prováděním zvláštních očišťovacích obřadů. Každá domácnost Naciremů má jednu či více zvláštních svatyní, zasvěcených tomuto účelu.

Mocnější jedinci jich mají ve svém domě více – bohatství domu je doslova měřeno počtem takových obřadních středisek v něm.

Svatyně bohatších příslušníků kmene mají stěny z kamene, svatyně chudších jsou obloženy kameninovými destičkami. Obřady v těchto svatyních nemají charakter rodinný, nýbrž soukromý a tajný. Hovoří se o nich pouze s vlastními dětmi, a to jen během období, kdy jsou do těchto obřadů zasvěcovány. Ústředním bodem svatyně je schránka, zabudovaná do zdi svatyně.

V ní jsou uložena četná kouzla a lektvary, bez nichž by naciremský jedinec nemohl dál žít. (Tato kouzla vyrábějí medicinmani, od nichž je lze získat za určitou odměnu.) Po použití není zbytek medicíny vyhozen, ale uložen právě zde.

Na každou nemoc se používá specifický lék a nemocí (ať už skutečných či domnělých) je u Naciremů spousta – proto je schránka stále přeplněna.

Kouzelných balíčků je tolik, že si lidé často nepamatují jejich účel, a bojí se je proto znovu otevřít.

Jde spíš o to, že přítomnost starých léků ve schránce nějakým způsobem ochraňuje uctívače, který před schránkou provádí očišťovací tělesné obřady.

Pod schránkou je nádobka s rituálně čistou (posvátnou) vodou, kterou dodávají kněží z místního Vodního chrámu; touto vodou se uctívač po vstupu do svatyně omývá. Denně se zde vystřídají postupně všichni členové rodiny.

Naciremové jsou téměř patologicky fascinováni ústy, k nimž chovají posvátnou úctu a jejichž stav má prý nadpřirozený vliv na všechny společenské vztahy v kmeni. Naciremové věří, že kdyby neprováděli zvláštní obřady očišťování úst, zuby by jim vypadaly, dásně stále krvácely, čelisti se scvrkly, přátelé by postiženého opustili a partneři zavrhli.

Věří rovněž, že mezi stavem ústní dutiny a charakterem člověka existuje úzký vztah – např. obřadní omývání úst prý podporuje jeho mravní sílu.

Během obřadu očišťování úst si jedinec vloží do úst malý svazeček kančích štětin spolu s kouzelnou trestí a ve vysoce ritualizované sérii gest jím v ústech pohybuje.

Vedle provádění každodenního soukromého očišťovacího obřadu Naciremové 1 – 2x ročně vyhledají tzv. „svatého muže úst“, což je magii praktikující specialista, co do prestiže v kmeni stojící hned pod medicinmanem.

„Svatý muž úst“ vlastní působivou sadu nástrojů: vrtáky, šídla, bodce a háčky, jimiž vymítá zlo z pacientových úst sotva uvěřitelným obřadným trýzněním. Otevře pacientova ústa a s pomocí výše uvedených nástroj zvětší všechny otvory v zubech vzniklé, do nich pak vloží kouzelnou substanci.

Pokud v zubech žádné přirozené otvory nejsou, prostě je v jednom nebo i více zubech vydlabe, aby mohl nadpřirozenou hmotu aplikovat. Účelem této „péče“ je zastavit rozklad v ústech pacienta a zajistit mu tak přátele.

To, že se lidé k „svatému muži úst“ každoročně vracejí navzdory tomu, že se jim zuby kazí dál, ukazuje na extrémně posvátný a v tradici pevně zakotvený charakter tohoto obřadu. Z nadšení, s nímž „svatý muž úst“ dloube šídlem do obnaženého nervu, by bylo možno soudit na jistou míru sadismu.

Pokud by se tato hypotéza prokázala, objevil by se velmi zajímavý společenský vzor, neboť většina populace naopak vykazuje jasně masochistické sklony.

Zvláštní součástí každodenního očišťovacího obřadu, vyhrazenou pouze mužským příslušníkům kmene, je rituální škrábání a drásání povrchu tváře zvlášť k tomuto účelu vyrobeným ostrým nástrojem.

I ženy mají svůj zvláštní obřad, který provádějí jen přibližně čtyřikrát za lunární měsíc.

Nicméně co ztrácejí na frekvenci, to dohánějí barbarstvím, s nímž přitom postupují: součástí obřadu je takřka hodinové pečení hlavy v něčem, co připomíná malou pícku.

Vážněji nemocní musí být léčeni složitěji v jejich chrámu, zvaném latipso. Zdejší obřady jsou tak drsné, že je takřka zázrak, že valná část skutečně nemocných se po takové léčbě vůbec zotaví. Malé děti, které dosud nejsou zcela indoktrinovány, se sem bojí vstoupit, ale dospělí jsou žádostivi toto očištění podstoupit – pokud si to mohou dovolit.

Do chrámu totiž nikdo není vpuštěn bez bohatého daru strážcům – i kdyby byl sebemocnější. Rovněž po obřadu, před propuštěním z chrámu, většinou něco daruje. V chrámu je prosebník nejdříve vysvlečen donaha.

Ve všedním životě se Naciremové vyhýbají odhalování těla a přiznávání jeho přirozených funkcí: koupou se a vyměšují jen v soukromí své svatyně. Tomuto ritualizovanému očišťování není skoro nikdy přítomen ani nejbližší partner.

Po nástupu do latipso tudíž nastává psychologický šok: jedinec náhle ztrácí tělesnou intimitu, octne se úplně nahý a musí se (dokonce za asistence zvláštních „kněžek“, jež jsou jakousi obdobou vestálek) vyprázdnit do posvátné nádoby.

Jeho exkrementy jsou pak použity medicinmanem k určení povahy a dalšího průběhu nemoci.

Následuje několikadenní trýznění: vysoce trénované „vestálky“ prosebníka vždy ráno vzbudí a bolestivě převalují jeho tělo po tvrdém lůžku a omývají je; jindy vkládají do jeho úst kouzelné hůlky nebo ho nutí jíst údajně léčivé substance.

Čas od času přijdou medicinmani a vrazí pacientovi do těla posvátné jehlice. Skutečnost, že tyto obřady často neléčí, ale naopak mohou člověka i zabít, nikterak neumenšuje víru Naciremů v jejich blahodárnost a v moc medicinmanů.

Jiným typem magického léčitele u Naciremů je tzv. „naslouchač“, který má schopnost vyhnat zlé duchy z hlavy očarované osoby. Podle tamější víry mohou rodiče očarovat své vlastní děti. Zvláště matky během zasvěcování do očišťovacích obřadů snadno uvalí na své dítě kletbu.

Protikouzlo „naslouchače“ je pozoruhodné tím, že nebývá spjato s žádným zvláštním obřadem: pacient prostě sdělí „naslouchači“ všechny své starosti a úzkosti, na které si od narození pamatuje.

Naciremové přitom projevují podivuhodnou paměť: jsou s to si vybavit frustrující zážitky z kojeneckého období a někteří jedinci si vzpomenou i na traumatické zážitky při porodu.

Některé magické praktiky Naciremů vycházejí z jejich estetického cítění, ale takřka všechny se zakládají na pronikavé averzi k lidskému tělu a jeho přirozeným funkcím. Často se provádí rituální půst (mající za cíl zhubnutí obtloustlých), nebo jsou naopak pořádány slavnostní hostiny (s cílem ztloustnout).

Velký význam se přisuzuje velikosti a tvaru ženských prsů. Obecná nespokojenost s jejich vzhledem se projevuje ve skutečnosti, že ideální tvar je prakticky mimo rozsah přirozených možností. Vyskytne-li se žena postižená takřka nelidskou hypertrofií prsů, je tak uctívána, že se slušně uživí prostě tím, že putuje ze vsi do vsi a dovoluje soukmenovcům, aby na ni za poplatek civěli.

Rovněž další přirozená tělesná funkce – rozmnožovací – je ritualizována a vykázána z veřejného života. Pohlavní styk je v konverzaci tabuizován.

Ženy často vyvíjejí úsilí vyhnout se těhotenství užíváním magických prostředků či omezením styku na určité lunární fáze, takže k početí dochází vskutku poměrně vzácně. Těhotné ženy se často oblékají tak, aby svůj stav skryly.

Porod probíhá tajně, bez asistence přátel či příbuzných a většina žen své děti ani nekojí.

Naciremové jsou posedlí magií. Stěží lze pochopit, jak mohli pod břemeny, která si sami naložili, tak dlouho přežít.

Nicméně, jak říká slavný antropolog Bronislaw Malinowski: „Když shlížíme zdaleka a zvysoka, z výšin bezpečí naší rozvinuté civilizace, připadá nám magie surová a nesmyslná.

Avšak bez její pomoci a vedení by náš předek nezvládl své životní problémy tak, jak se mu to podařilo, a ani by nepokročil k vyšším stádiím civilizace.“