Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.Děkujeme za pochopení.
 |
Tady se říká kolik stojí obal a proč tedy zboží není levnější? Zase jeden z článků který se snaží lidi balamutit.Ubohé! |
| |
To je zase jenom náboženství, na které se jako na každé jiné náboženství nějaké ty ovečky nachytají.Ono pultové obchody takové byli kdysi všechny, přešlapovat tam ve frontách, to by se normálnímu člověkovi nemohlo vyplatit, důvody jsou mimo jiné ekonomické – čas je drahý. |
| |
V prodejně bezobalu si můžete nechat nákup nachystat dopředu a pak si ho jen přijet vyzvednout… |
| |
Jj,vsechno pekne nasypou a nalejou do jedne sklenene dozy 😉 |
| |
To se vracíme o 60 let zpátky, kdy jsme chodili pro mléko s konvičkou, máslo (sovětské) krájeli a balili do novin protože bylo málo papíru. A co na to hygiena a v dnešní době nebezpečí, že tam nějaký blázen něco nasype ? Balené zboží je asi trochu bezpečnější. |
| |
Aha neziskovka – zase další tunel na dotace – daně. |
| |
Je uzasne jak nas narod dokaze jakykoliv prinosny koncept zatracovat. Nakonec jej stejne postupne prijme, stejne jako treba trideni odpadu :)… |
| |
ať si dělají co chtějí, pro mne to je nepohodlný. |
| |
hmmmm…. tam moc nepohodlne to neni. Pokud budeme chtit byt prilis pohodlni vymreme jako druh a jeste drive jako jednotlivci na civilizacni choroby |
| Mnoho potravin se ma uchovavat v temnu. Nikoliv ve pruhlednem skle |
| Takže nakoupí za levno v makru, pak to nasypou do sudu a za dvakrát takovou cenu to prodávají lidem do jejich vlastních obalů, aby ušetřili.Dívám se na ceny, rýže basmati 125kč/kg. Já v kaufu kupuju 5KG balení za nějakých 250kč, u nich by mě to přišlo na cca 620kč a ještě bych si musel donést soudek.A aby toho nebylo málo tak ještě dostávají dotace, neušetří se vůbec nic, hygienické normy to nesplňuje, v obalu to stejně kupují i oni a akorát si namastí kapsu majitel. Nebudu si dělat iluze o tom, že ten provozovatel za ty vydělané peníze obdělá pole a utratí je stejně jako kdokoliv jiný.A jelikož na všechno musíte mít vlastní zavařovačku nebo nádobu tak do toho obchodu pro normální nákup ani nemůžete jít pěšky, protože kilo mouky, kilo rýže atd do batohu ve velkých sklenicích nedáte. |
| Nejsem žádný velký ekolog, ale moje logika mi velí raději dobře třídit obaly domácích potravin, než nakupovat potraviny bez obalu z druhého konce světa. Navíc u nás naštěstí třídicí systém funguje výborně, takže proč ho nevyužít. |
| souhlas, že si někdo vystačí s litrem odpadu za rok, je sice krásné (mimochodem – kolik ta Američanka spotřebuje ropných produktů ve formě pohonných hmot, ať už pro své auto, nebo při létání po světě? ), ale přiznejme si, člověk na to v první řadě musí mít čas. a vzhledem k tomu, že nemám čas, každý druhý den běhat po specializovaných krámech – protože mléčné a masné výrobky, pečivo atd. bez průmyslového obalu nevydrží poživatelné déle než dva dny – a v každém stát frontu a čekat na odvážení a naplnění – tak prostě musím uznat, že to nedokážu. a dát si jogurt donesený ve vlastním obalu z malého krámku v kanceláři do společné ledničky, to by asi nešlo vůbec.ale třídění odpadu by mělo být samozřejmé. pokud máte tu možnost a třídíte poctivě kompostovatelné / papír / veškeré typy obalů, tak zíráte, jaké obrovské množství tříděného odpadu – zejména právě plastových obalů – v krátkém čase vyprodukujete, naopak směsného odpadu vyprodukujete naprosté minimum. |
| Všem kteří si myslí, že se jedná o návrat do pravěku:Zde nejde o nějaké se vracení sto let nazpět. Zde jde o jinou věc: snížení nákladů pro drobný prodej. Navštivte některý malý obchod v obci do pětiset obyvatel a poptejte majitele na náklady (vesměs uměle vytvořené) které musí splnit v oblasti hygieny, živnostenského povolení, finančáku, atd. A to při minimálním obratu. Na tu to problematiku nelze pohlížet z pozice rozmazleného městského spotřebitele, ale tvrdou realitou postiženého venkovského spotřebitele a především živnostníka podnikajícího na malém venkově.Pokud byrokratický šimel nepochopí jednu zásadní věc, že nelze neustále jednomu nařizovat jak má prodávat a druhému, kde a jak má nakupovat tak se nikdy nepohneme směrem k lepšímu. |
| No ale on tenhle zpusob prodeje je ocividne vyrazne drazsi nez ten konvencni… |
| Koncept zní docela logicky. Jenom mne napadá otázečka,jak se to zboží dostává do obchodu? Ve vratných pytlích?Aby to nebylo tak, že ve skladu příručí rozbaluje kilovky mouky a nosí je na krám v krásných sklenicích… |
| Proč by to dělal? Velké pytle pro pekárny, cukrárny a pod. jsou výhodnější. |
| Jak kdy. Jako včelař bych rád kupoval cukr v 50 kg pytlích jako dříve, ale ani přímo v cukrovaru v Dobrovicích není již minimálně 10 let levnější než v Kauflandu v akci balený po kile. |
| Jo uz vidim ten velkej pytel suseneho bioananasu. Prvak nevim kde by se dalo takove baleni v CR sehnat a druhak by ho pri svem obratu s kuchynskou vahou a uctenkami s propiskou prodavali jak dlouho? 100 let? |
| A CO BUDE Z LIDMI CO VYRÁBÍ OBALY,CHCÍPNOU HLADY |
| Zapomněl jste si vypnout capslock.Možná by bylo lepší trochu přemýšlet, než tady vykřikovat.Kolik lidí zaměstnává celý obalový průmysl – od výroby obalů, přes potisk, balení výrobků do nich až po vyskládávání vakuových balení do regálů v supermarketu a jejich markování? A kolik by bylo potřeba prodavačů, kdyby se vše mělo prodávat jako v 19. století v malých kupectvích, kde obsluha vše nakrájí / nasype / odměří / zváží a zabalí resp. vloží do Vámi doneseného obalu? |
| Onehdá jsem v kauflandu pozoroval postaršího someliéra , jak si zalezl mazi palety s krabicovým vínem , zubama ukousnul rožek a na jeden zátah to zdegustoval . pak velmi spokojeně prošel přes pokladny . taky vlastně nakoupil bez obalu 🙂 |
| Doufám, že jim to zboží vozí odněkud povozem! |
| Proč to hned hanit..??? Faktem je, že dnes jsou obaly na všechno skoro 2x větší než je potřeba, aby to vypadalo, že toho nakupujeme více.. V každých potravinách jsou použity tuny sáčku za rok jen tak… |
| Přemýšlím jak zmenšit pytlík rýže o polovinu (obaly na všechno, žejo?), aby objem zůstal zachován. Stejně tak cukr, mouku, nebo třeba olej, sirup a třeba i pivo. Nebo plato vajec. U sardinek to asi nepůjde…A maso v polysterenové vaničce? To radši na pultu u řezníka. Ono se dá nekupovat ty převeliké obaly jediného rybího prstu. |
| Rybí prsty jsou právě vzorovým příkladem úsporného zacházení s prostorem |
| Tak to jsme praktikovali uz davno,kdyz jsem chdil do bandy pro pivo. |
| Lídrem ve druhé zmíněné zemi je franšízová síť Negozio Leggero. Ta má 12 prodejen v Itálii a jednu ve Švýcarsku. No nekecej! Na šedesát milionů lidí 12 prodejen, to je lídr, panečku! |
| Na veřejný záchod si budete nosit vlastní hajzlpapír? |
| A vy to ještě neděláte? 😀 |
| Tak to zase budou chodit policajti s bandaskou pro točený salám … |
| Proboha, jak supermarkety adaptovaly bio zboží? |
| Takže je to dražší než s obalem ale rádoby eko. No jo, oni totiž musí započítat ty obaly, ve kterých to kupují a pak to z nich sesypávají do prodeje „bez obalu“… |
| Není problém používat na velká množství vícekrát použitelné obaly. A i kdyby používali třeba jednorázové pytle (jakože o tom pochybuju), tak to pořád vyprodukuje nesouměrně méně odpadu, než když má vlastní obal každé kilo mouky, a deset takových je zatavených v dalším plastu. |
| dražší je to proto, že obchodují s jiným druhem zboží, než se prodává v běžných (ať už jakékoliv velikosti) obchodech s potravinami a doplňkovým no food sortimentem (ale samozřejmě tenhle způsob putového prodeje s dost zdlouhavou obsluhou nemá bez totální změny celého ekonomicko společenského modelu šanci se masově prosadit proti mnohem efektivnějšímu samoobslužnému (velko)obchodu se standardizovanými obaly, ale může přece jen upozornit na nadbytečné náklady v současné obalové praxi) |
| No nevím, já jsem jako dítě chodil pro mléko s vlastní konvičkou a v krámu mi z velké konve takovou zvláštní naběračkou (ani nevím, jak se to jmenovalo) mléko nabírali. Taky „bez obalu“. Droždí se krájelo z dost velké cihly… Takže nic nového pod sluncem. Všude se to neprosadí, to je jisté, ale sem tam krámek bude dobrý. |
| ano není to nic nového pod sluncem, ale je to 'něco nového pod sluncem' z pohledu posledních desetiletí. vždyť nejde zdaleka jen o obaly, ale i o vlastní produkt. návrat ke kořenům.před 200 lety se do obalů nic nebalilo. a vše bylo bio – bez pesticidů, bez éček, maso bez separátů, hnojilo se maximálně hnojem (samozřejmě v biokvalitě). jenže během 20. století se od tohoto v zájmu maximalizované co nejlevnější výroby a distribuce upustilo. jak ve výrobě, tak v obalech. dnes lidé začínají chápat, že nejde o to, co nejvíce a co nejlevněji se nažrat. a spolu s tím samozřejmě přicházejí i otázky, jestli je nutné vše cpát do plastu, jestli je nutné to vozit přes půl světa atd. |
| A plisen se odskrabla ci odkrojila…..Lide se dozivali 70let. |
| na ukrajině i v hypermarketech si běžne naberete vejce, mouku, těstoviny, luštěniny do pytlíku… jen se nesmíte dívat, co v těch barelech je… |
| Tento způsob obsluhy se tady praktikoval téměř po celou dobu trváníČeskoslovenska a za to jsme byli označováni západem za nekulturní barbary |
| Proc asi funguji supermarkety? Protoze si clovek muze vybrat. Jsem rad, ze se najde par ekohipsteru, kteri propadnou modni vlne, ale tenhle koncept tu uz byl a lidi se vyvinuli k levnejsim a trvanlivejsim potravinam.Proti gustu zadny disputat, ale delat z toho neco super skveleho…to mi neprijde vhodne. |
| Navíc to nemá mimo větší města šanci na uživení, tam jsou rádi, že mají nějaký ten supermarket, případně soukromníka a na hispsterské krávoviny každý kašle. |
| Jenže ono to pro ty, co přijdou po nás, dost super je, protože jim takhle způsobíme podstatně méně problémů s odpadem, který je dneska stále převážně externalita. |
| Komunisté po svém nástupu k moci, násilím systematicky likvidovali drobné podnikání, soukromými zemědělci počínaje a živnostníky konče. Po vzoru velkého ruského bratra, nastala éra velkovýroba.A když jsme si mysleli, že po roce 89 toto skončilo a drobné podnikání se postupně začalo obnovovat, tak nastala nová éra likvidace, sice ne násilná, ale ekonomická a to po vzoru bratra z druhé strany, ze západu. Různými nařízeními, hygienickými předpisy, ekonomickými stimuly a nevím čím ještě, se podařilo (obzvlášť v zemědělství a drobném obchodě) zlikvidovat přeživší drobné podnikatele a živnostníky ve prospěch velkovýroby, dovozu a hlavně supermarketů.Neustále mám před očima a ušima prohlášení tehdejšího ministra zemědělství Luxe (dej mu pánbůh věčnou slávu): NESTAČÍ NEBO NEMOHOU NAŠI ZEMĚDĚLCI VYRÁBĚT NEVADÍ TAK TO DOVEZEME. A tak jsme na tom tak, jak jsme chtěli.Proč mi v tom našem malém státečku, musíme jít neustále ode zdi ke zdi a nemůžeme si vzít to dobré, ale především to prospěšné, pro tak proklamovaného běžného člověka – spotřebitele. |
| Tou dobou probíhala vědeckotechnická revoluce. Ta se pochopitelně nevyhnula zemědělství, potravinářskému průmyslu, ani pochopitelně automobilismu. V celém civilizovaném světě. Problém byl jednak v tom, že komunisti všechno udělali násilím a formou kolektivizace, druhý v tom, že si po 40 letech někdo myslel že může navázat na původní hokynářství. |
| A můžete mi kdo si to myslel?Nejde o to, vracet se o 40 let nazpět, ale o to, využít toho co zde dobře fungovalo a moderními prostředky do vyvíjet ku prospěchu, a ne to záměrně likvidovat různými byrokratickými nesmysly. |
| Oprava:A můžete mi sdělit, kdo si to myslel? |
| Ti co si mysleli že navazují na předválečné podnikání…. Konzum, založeno 1920…… |
Potraviny bez obalu a na váhu. Za dobrý pocit se platí | Dobrá chuť
Velké sklenice a plastové nádoby. Najdete v nich čočku, fazole, mouku, ale i ořechy. A to je jen zlomek sortimentu nového pražského obchodu, který prodává potraviny. Vážené. Bez obalu. Ten si musíte donést sami, nebo si v prodejně koupit papírový či látkový sáček. Může takový obchod v Česku fungovat? A opravdu zákazníci na potravinách ušetří?
První obchod, který v Česku prodává jídlo bez obalu, sami autoři projektu nazývají testovací prodejnou. „Cílem není nahnat davy zákazníků, ale zaměřit se na zákazníky, kteří jsou ekologicky citlivější, a proto je také zajímá, co jedí,“ říká jeden ze zakladatelů iniciativy Bezobalu Petr Hanzel.
Malý obchod v Bělehradské ulici je otevřený zhruba 14 dní. Musíte ho ale hledat, je totiž ve dvoře domu a upozorňuje na něj pouze cedule na dveřích. Abyste se dostali dovnitř, musíte zazvonit. Ve středu odpoledne byl prázdný.
Do obchodu s krabičkou
V prodejně je ve velkých nádobách rýže, mouka či luštěniny. Zákazníkům, kteří přijdou s vlastní krabičkou, obsluha nádobu naplní zbožím, které si vyberou.
Pokud takovou předpřípravu zákazník nezvládne a přijde s holýma rukama, může si koupit poměrně drahé papírové (3 – 10 korun) či plátěné (30 – 60 korun) pytlíky. „Pytlíky jsou drahé záměrně, jde o to naučit zákazníka, aby přišel s vlastní nádobou, kterou mu v prodejně naplníme.
Lidé se mylně domnívají, že igelitový sáček, který je k dispozici v supermarketech, je zadarmo. Tak to samozřejmě není. Ten už je v ceně potravin započítaný,“ vysvětluje Hanzel.
Autoři projektu očekávají, že by se mohlo podařit ušetřit i několik desítek kilogramů obalů ročně. Plasty a jednorázové obaly totiž považují za naprostou zbytečnost.
„Zákazníkům chceme umožnit pořídit si tolik potravin, kolik potřebují, aniž by platili zbytečné náklady – jednorázové obaly, investice do marketingu a reklamy firem, a pak jde také o to, kolik se vyprodukuje odpadků,“ vysvětluje dál Hanzel.
Ušetří zákazník?
Vyplatí se ale nákup zákazníkovi? Nejsou potraviny ve skutečnosti dražší? „Záleží na tom, jaké potraviny. Musíme vždy srovnávat stejnou kvalitativní úroveň. Většina našich produktu je v bio kvalitě. Nelze to tedy srovnávat s tím, co lidé kupují v supermarketech, tam je kvalita potravin nevalná, a nakupují tam lidé, kteří se o to, co jedí, příliš nezajímají,“ vypočítává Hanzel.
Za kilogram rýže basmati zaplatíte v obchodě 119 korun, za stejnou váhu vlašských ořechů dáte 270 korun a například sušené švestky (kilogram) zde stojí 340 korun.
Podle spoluzakladatele projektu je důležité si uvědomit, co lidé za nízkou cenu v supermarketech kupují. „Pokud náš sortiment srovnáte s jinými bio prodejnami, zjistíte, že naše ceny jsou nižší. Právě proto, že jsou bez obalu. To je ten náklad, kde se ušetří,“ říká Hanzel.
Potraviny, které v obchodě mohou zákazníci pořídit, kupuje iniciativa Bezobalu od více dodavatelů. Například kešu a jiné oříšky odebírají ve velkoobchodě s ořechy a sušeným ovocem. Vlašské ořechy pochází od místního dodavatele.
„S ním jsme se například domluvili na tom, že nám ořechy dodá ve znovupoužitelných a vymývatelných barelech,“ doplňuje Hanzel.
Obaly a dodavatelé
Podobné možnosti domlouvají autoři projektu i u velkoobchodů, aby tak zamezili nákladům za jednorázové obaly a ušetřilo se tak i v první fázi – než se produkty dostanou do obchodu. „Potraviny nakupujeme většinou po 25 či 50 kilogramech. Ty rozsypáváme do skleněných či plastových nádob, které máme v prodejně,“ říká spoluautor bez obalové myšlenky.
    |
Nejtěžší však podle autorů projektu bylo splnit hygienické normy, které však pečlivě dodržují.
Nejdůležitější je splnit body protokolu, jak říká Hanzel, a zabránit, aby do se do potravin dostala vlhkost či škůdci. Testovací prodejna má otevřeno každý všední den od tří do sedmi hodin.
Produkty, které se v ní dají koupit jsou primárně určeny pro uvědomělé spotřebitele. Tak trochu si zde totiž kupujete dobrý pocit.
| Projekty, které se zaměřují na prodej potravin bez obalů s cílem omezit plýtvání a zbytečnou produkci odpadků vznikají i v zahraničí. V Berlíně otevřeli dokonce supermarket, který téměř všechno zboží prodává na váhu.Proti plýtvání bojuje i Evropská unie. Sestavila proto seznam potravin, které by neměly mít údaj o trvanlivosti. Na seznamu jsou například tvrdé sýry, trvanlivé rybí produkty, fermentované salámy nebo také těstoviny, rýže, kuskus či káva. Podle výživových poradců by ale spíše než vymazání údaje o minimální trvanlivosti pomohlo prodávat potraviny po menších baleních. |
Prostě bez obalu
Když si do googlu zadáte heslo: Great Pacific Ocean Garbage Patch, pravděpodobně se nestačíte divit, co všechno se dozvíte.
Pod heslem, odkazujícím k velkému plovoucímu ostrovu odpadu, jenž by se měl nacházet někde v Tichém oceánu mezi Japonskem a USA, se skrývá opravdový zával tematických článků, fotografií rozpáraných ptačích břich naplněných třeba čtyřiceti různými kousky červených zátek od nápojových lahví i melancholicko-dramatická videa, kde se obrazy muže proplouvajícího na kánoi plastikem nasycenou mořskou hladinou střídají s fotografií medúzy, jež si našla kamarádku ve formě mikrotenového pytlíku. Vše doplněno záběry na lidi s igelitkami, burcující hollywoodskou hudbou a kurzívou psaným textem, co všechno je špatně.
Druhá polovina souvisejících článků a videí se pak nese spíše v naučném duchu. Třeba, když se skupina investigativců z časopisu Vice vydá na člunu do Pacifiku onen bájný ostrov plastů hledat, aby ho spíše nenašla. A do této sekce patří i vícero videí typu TEDx, informativně popisujících problém.
V jednom takovém jsem se dozvěděl, že když v roce 2012 američtí vědci prozkoumali žaludek jedné vyplavené velryby, našli v něm třicet metrů dlouhou celtovou plachtu, čtyři a půl metru dlouhou hadici, devět metrů dlouhé lano a dva květináče. Že je dnes ve světových oceánech na sto tisíc milionů tun plastů a že plovoucí plastový ostrov ve skutečnosti neexistuje.
Namísto něj se ve světových oceánech nalézá asi 5,25 trilionu částeček plastů, které byly kdysi většími objekty, ale působením slunce se rozpadly takřka v prach.
Jejich nebezpečí přitom spočívá především v tom, že se na ně vážou další mořské nečistoty, olej i toxické a zdraví nebezpečné látky, které se skrze potravní řetězec dostávají do těl živočichů, ryb a následně i člověka.
A že mořské proudy především tyto (a větší) kousky shlukují do oblastí s vysokou koncentrací plastiku v moři, nikoliv však do ostrovů.
Recyklace nestačí
Přesto je s podivem, co všechno plast dokáže a kolik ho všude na plážích omývaných světovými oceány je, když přitom v oceánech končí jen zhruba desetina umělohmotného odpadu. Se zbylými 90 %, ale i s papírem, železem či sklem si musíme poradit na pevnině. Recyklace, ač kýžená, přitom není samospásná.
Například běžný papír se recykluje poměrně snadno a snese recyklační proces asi 5—7krát. Karton je na tom ještě lépe: dá se recyklovat mnohonásobně, a když už jsou jeho vlákna moc krátká, dá se z něj udělat ještě třeba krabice na kukuřičné vločky.
Nejdéle se dá recyklovat sklo a kovy včetně hliníku, to však vyžaduje poměrně velké energetické vstupy — ostatně jako v případě každé recyklace.
Rozhodně nejhůře je na tom ale plast. Hodně z jeho typů se dá na tu samou úroveň recyklovat jen jednou a následně už jen na věci hůře recyklovatelné — koberce či bundy z umělého vlákna. Na tomto poli se ostatně prosadila jedna ze sociálně zodpovědných firem, americká Patagonia.
zdroj: Wikimedia.org
Z plastového odpadu se pak dají vytvářet ještě další věci: na YouTube kupříkladu visí video s mužem, který si z PET lahví a palet vytvořil malý plovoucí ostrov s domem, zahradou a dokonce lesíkem. Ambiciózní mladí Češi si zase z PET lahví postavili loď a dopluli s ní z Nymburka až do německého Hamburku… Tyto zábavné případy však samozřejmě udržitelé systémové řešení nepřinášejí.
Obchod Bez obalu
Proč vlastně musíme mít obaly? V živé paměti mám ještě bandasku, se kterou má babi chodila pro mléko. Na trzích v Indii či Africe stále převládá vážený prodej v trsech a kusech a s obilím v jutových pytlích.
Ačkoliv i do těchto končin již zasáhla obalová mánie, zdá se, že pestrobarevný vesmír barev, které nabízí moderní obalový marketing, je vynálezem bohatého Severo-Západu.
Že by snad globálním Seveřanům chyběl barevný trans exotiky?
Jak se dozvíme ve Velké encyklopedii obalů, první komerčně prodávané papírové sáčky se začaly vyrábět v anglickém Bristolu roku 1844. Od 19. století se na obaly používala též guma, obalový polystyren nebo třeba polyethylenová folie přišly až v půli minulého století. PET lahve se pak zrodily v sedmdesátých letech.
Sílící „obalizaci“ (viz hlavní téma 7.G 1/2007) v posledních letech začínají čelit různé alternativy, které chtějí postupně, ale radikálně měnit trend vršení a vyhazování obalového „zboží“. Nejznámější a mediálně již „profláknutou“ domácí bez-obalovou iniciativou je „Bezobalový obchod kvalitními potravinami“ neboli Bez obalu.
Krámek ukrytý v jednom dvoře v Bělehradské ulici v Praze 2 založila skupina přátel, kteří nejprve bezobalový „obchod“ provozovali jen mezi sebou. Cílem jejich podnikání je dle jejich webu „umožnit Čechům nákup kvalitních a zdravých potravin na váhu do znovu použitelných obalů“, nejlépe do obalů přinesených zákazníky.
V menším obchodě fungujícím na principu klasického pultového prodeje najdeme především luštěniny, obiloviny a sušené plody.
Místnost pokrývá jednoduchá a hygienická betonová podlaha, nechybí útulný dětský koutek s dřevenými hračkami a hned za dveřmi nás vítá velká tabule s křídou napsanými pokyny, jak v obchodě postupovat.
Stěžejní je přitom tento: „Přistupte k prodavači a řekněte, co si přejete.“
foto: opobchod.cz
Pokud tak učiníte, prodavač/ka se pravděpodobně otočí směrem k lehkým dřevěným a snadno přestavitelným policím, jejichž fošny byly vybrány z bývalých špajzů ve veřejné sbírce, a sejme jednu z mnoha velkých sklenic.
V nich přebývají četné druhy obilí včetně bulguru a jáhel, českých i cizokrajných ořechů, čoček různých barev a typů, sušeného ovoce: brusinek, švestek, manga či ananasu a dalších poživatin.
Většina zdejšího sortimentu je přitom v bio-kvalitě a jak říká provozovatel obchodu Ondřej Tesař, právě absence klasických obalů snižuje cenu sortimentu v průměru o 10—20 % oproti běžným zdravým výživám.
Ve srovnání s konvenčními potravinami ze samoobsluh ale bude zdejší sortiment spíše dražší.
Pytlíky a dózy s sebou
Iniciativě Bezobalu, potažmo provozovatelům obchodu obaly vadí z více důvodů. Jednak prý jednorázové obaly spolu s jídlem, které v nich necháváme, tvoří víc než 40 % komunálního odpadu v EU. Za druhé mohou být zdrojem nebezpečných toxinů, například kvůli použití ftalátů či bisfenolu A.
Třetím důvodem je samotná cena: zákazník u běžných produktů z větší části neplatí jen cenu potraviny, ale i cenu marketingu, propagace značky a samotného obalu. Celý odpadový systém, včetně recyklace, pak vytahuje z kapes daňových poplatníků miliardy ročně.
V obchodě Bez obalu přitom marketing produktů různých dodavatelů řeší tak, že je zastřeší vlastní značkou Bez obalu.
Do obchodu tedy nejlépe zavítejte s vlastním přepravním obalem. Lidé si sem nosí třeba pytlíky od mouky, sklenice, plastové dózy, keramiku nebo vlastnoručně ušité látkové sáčky.
Samotný obchod sice obaly nabízí, ale za citelnější příplatek — to proto, aby si zákazníci na tento „luxus“ nezvykli. Papírový sáček stojí tři až deset korun a ty plátěné — znovupoužitelné, vyjdou na nějakých 30—60 korun. Bezobalově důkladný se snaží být i krám sám.
Jednak se snaží odebírat zboží v co největších baleních, a zároveň se snaží přimět dodavatele, aby zboží poskytovali i ve vratných nádobách. Například vlašské ořechy jsou dodávány ve vymyvatelných a znovu použitelných obalech. V tomto bodě, jak přiznává jeden ze zakladatelů obchodu Petr Hanzel, však ještě existují rezervy.
To proto, že dodavatelé mají určité zaběhnuté standardy i setrvačnost fungování svého byznysu a malý odběratel typu krámku Bez obalu tyto zvyky jen stěží změní.
Bezobalová laboratoř
Ostatně zjistit to, jestli a jak je po stránce technické, legislativní i ekonomické možné rozběhnout v Česku bezobalový obchod, zjišťuje výzkumný projekt, kterým vlastně obchod je.
Obchod Bez obalu totiž nevznikl jako komerční subjekt, ale jako nezisková organizace, jejímž záměrem je zajistit prostřednictvím aplikovaného výzkumu lepší dostupnost kvalitních potravin (například těch s BIO certifikací), čehož má být dosaženo právě snížením nákladů spojených s distribucí v jednorázových obalech.
Environmentální rozměr spočívající ve snížení množství obalových materiálů a ušetření přírodních zdrojů s tím samozřejmě jde ruku v ruce.
Testovací prodejna, obsluha Lucie Valerová, foto: Petr Hanzel.
Obchod tedy vlastně představuje obalovou laboratoř, kde nyní probíhá první fáze výzkumu stojící na třech pilířích.
Prvním je hledání vhodných alternativ obalů pro koncového zákazníka, druhý se týká skladování a distribuce nebalených potravin za splnění přísných hygienických norem; třetí pak spočívá v rešerši sítě lokálních výrobců a distributorů ochotných dodávat potraviny v opakovatelně použitelných velkokapacitních obalech a zohlednit snížené náklady v ceně.
Získaná data by měla pomoci ke vzniku bezobalové ekonomiky v Česku. Projekt přitom již pracuje s cennými zkušenostmi ze zahraničí, především z Itálie, kde má bezobalové nakupování dlouhou tradici a kde v rámci projektu Ecologos došlo k rozvoji nové komplexní bezobalové distribuční sítě, úspěšně řešící hygienické či logistické problémy.
Opočlověk? Ne! Opobchod…
Určitou virtuální alternativou krámku Bez Obalu je internetový obchod Opobchod. Tedy ne že by snad tento bezobalový obchod neexistoval fyzicky, nicméně jelikož se nachází v poměrně nedostupných Oponešicích v okrese Třebíč, je jeho virtuální podoba uživatelsky dostupnější.
Virtuální verze Opobchodu se přitom vizuálně podobá Bezobalovému obchodu. Na monitoru vidíme prodejní pult a police s truhlíčky a dózami. K tomu má navíc velmi příjemný nádech kupeckého krámu konce 19. století.
Za on-line pultíkem s litinovou váhou stojí sympatický muž v kupecké tunice a turbanu, před pultem je v pytlích vyrovnáno to základní, co břich žádá — jáhly, špalda, oves, dýňová semena či pšenice červená.
Oříšky „kešuové“ jsou nabízeny v konvenční i bio kvalitě, vedle nich a dalších ořechů tu najdeme i různé dobroty, třeba špaldové čokohrudky, čokoládu s kozím mlékem či kokosky. Dále sušené plody, třeba klikvy (brusinky kanadské), rajčata či různá exotická koření.
Tyto dobroty už však leží v „dřevených“ truhlíčcích v polici za pultem. Podobně jako semínka, tři druhy bio kávy, těstoviny, oleje nebo třeba rýže basmati.
Pokud na něco z tohoto sortimentu dostanete chuť, stačí kliknout na příslušný truhlík a vyjede vám často zábavný popis zboží, cena a objednávkový formulář. Zboží si můžete nechat dovézt poštou, zastavit se přímo nebo sem poslat známého.
Za virtualitou Opobchodu však stojí pevně zapuštěné regionální kořeny. Jak mi vysvětluje provozovatel obchodu Radek Křivánek, krámek vznikl z potřeby obstarat si kvalitní a ideálně i místní základní potraviny. Obchod je tak vlastně rozšířenou veřejnou spíží panaKřivánka, umožňující nákup ve větších než malých množstvích.
Čočkův biojarmak, zdroj: Čočkův bioobchod.
Ačkoliv v nabídce figuruje mnoho produktů se značkou BIO, není tento štempl to hlavní, co by obchod sledoval. Kvality si sice pan Křivánek cení nadevše, ale stejně dobré jsou pro něj i produkty s označením „bijo“ — zaručeně čerstvé a lokální potraviny bez nákladné certifikace.
Citlivé a poctivé zacházení s potravinami je pro Křivánka podstatnější než slepé následování norem. Ty prý často generují uniformní potraviny zavřené ve skladech s umělým osvětlením, tedy v podstatě jakési smutné jídlo.
Třicet kilo za kilo
Kvalitu dobrot Opobchodu osobně kontroluje kupecký synek Alešek a právě osobní přístup je jim vlastní i při vlastní prezentaci. O přílišnou publicitu nestojí a nabídky o články v „laciných“ médiích majitel odmítá.
Morální hodnoty dle svých slov staví na první místo, což se odráží například v bojkotu čínského zboží i v až vybíravém přístupu k zákazníkům.
Jelikož jde o malý obchod s omezenými možnostmi, nesnaží se lanařit všechny, ale čeká na ty uvědomělejší, kteří si ho sami najdou třeba přes přátele.
V samotném prodeji na váhu, ideálně do vlastních donesených či poslaných obalů, případně jejich papírových pytlů, látkových obalů i vakuově uzavíraných sklenic, nevidí Křivánek nic revolučního. Naopak balení malých gramáží potravin do několika obalů považuje za zvláštní deviací dnešní doby. K nákupu větších balení proto ponouká už tím, že poštovné do třiceti kilo stojí jen stokorunu.
Křivánkova vize? Prodávat široké spektrum kvalitních lokálních potravin od místních spřátelených zemědělců. Jak ale sám připouští, hledat takové dodavatele je těžké, zvlášť když okolní krajinu brázdí stále větší zemědělské stroje.
Přesto svou vizi do určité míry naplňuje a byl by rád, kdyby se takové místní sítě staly v Česku něčím běžným a aby se vytvořila alternativní, nepříliš „sesíťovaná“ síť poctivého lokalizovaného obchodu.
Internetový obchod by se tak časem mohl stát jakousi hračkou a počítač by sloužil spíš pro nedělní sledování dobrých filmů.
Kdo jsou ti bezobalníci?
Nabízí se otázka, kdo do bezobalových obchodů chodí? V obchodě Bezobalu potvrzují, že zčásti jde o environmentálně uvědomělé, kteří nechtějí plýtvat přírodními zdroji, třeba aktivní provozovatele lesích školek.
Chodí sem ale třeba i maminky na mateřské, vymóděné mladé dámy, sportovci či páry.
V Opobchodě pravděpodobně část svých zákazníků neznají — objednávají si přes internet; mnoho lidí se ale o krámku dozví „šuškandou“ od přátel, často prý čtenářů Sedmé generace.
Kromě Prahy a Třebíčska můžete bezobalově nakupovat v Brně.
Čočkův biojarmark na Cihlářské ulici nabízí odběr potravin — zeleniny, ořechů, obilnin, sušeného ovoce, pečiva či vajec — ze sedmi biofarem z okolí Brna do vlastních obalů.
Navíc sem můžete použitelné obaly vrátit, ať již lahve, zavařovačky či plata od vajec. V Bráně ke zdraví na brněnské Orlí je zase možné zakoupit si do vlastních obalů vybrané produkty z násypníků.
Bezobalové nakupování je ale v podstatě dostupné skoro všude a všem. Alespoň u některých produktů a do té míry, do jaké si ho sami povolíme. Není přece nic jednoduššího, než si třeba na ovoce a zeleninu na trhu nebo v obchodě donést plátěné pytlíky či tašky.
Podobné to může být i s pečivem a možná i se sýry, saláty či kremrolemi, prodávanými v rámci pultového prodeje. Je jen potřeba zkoušet toleranci obchodníků a řetězců a případně je i svým spotřebitelským postojem donutit k tomu, aby naše přání respektovali.
Pak se budou mít i perutýni v oceánu líp.
Kontakt na autora: [email protected]. Další články o problematice odpadů a recyklace najdete tady. Podpořeno grantemz Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz.
Minimalizujte svůj odpad i život, radí v rozhovoru holky z Czech Zero Waste
Říká se o nás, o Češích, že jsme dobří ve třídění odpadu. Málokdo si ale uvědomí, že i vytříděné odpadky jsou komoditou, se kterou musíme nějak počítat, nakládat a leckdy se už znovu do procesu výroby ani nevrátí. Tudíž se nám opět kumuluje ve spalovnách či na skládkách.
Jak snižovat objem vlastního smetí? Třeba snahou kupovat potraviny a jiné výrobky bez obalu.
Pořídit si plátěnou tašku je základ, Míša a Helča z Czech Zero Waste ale přináší inspiraci, jak posunout život ohleduplný k životnímu prostředí ještě o kus dál.
V tomhle rozhovoru se dozvíte, kde nakupovat prošlé potraviny, co se bez obalu pořád sehnat nedá, nebo proč se nám bezobalové prodejny jeví jako dražší než běžné supermarkety.
Jaký objem mají vaše odpadky na konci každého dne?
Míša: To záleží. Někdy žádný, někdy víc. Průměrně naše tříčlenná rodina vyprodukuje jeden menší kancelářský koš za týden (mixem odpadu, který pak třídím).
V minulosti to bylo míň, víc jsem na věcech lpěla, teď v tom mám určitý balanc, kdy vím, proč mi který odpad v koši končí a nedělám si z toho velkou hlavu.
Víc než na množství odpadu mi záleží na původu, kvalitě a etice potravin a věcí, které nakupuji.
Ptám se, protože jste autorky projektu Czech Zero Waste, jehož cílem je redukce odpadů. Mohli byste představit pojem “zero waste” čtenářům, kteří se s ním zatím nesetkali?
M: Zero waste by se dal doslovně přeložit jako nulový odpad. Jde tedy o minimalizaci odpadu, který vytvoříme. V rámci Czech Zero Waste nám jde ale spíš o celkový dopad na planetu, který nesouvisí pouze s odpadem, ale i stylem stravování, způsobem cestování, spotřebou energií, nakládáním s věcmi.
Sama se snižováním odpadu naší domácnosti taky hodně zaobírám, bohužel si ale nepamatuju, kdy jsem prvně slyšela o zero waste, ani co bylo tím prvotním podnětem. Vy si své “prozření” vybavíte?
M: Prvním setkáním s pojmem zero waste bylo video americké blogerky Lauren Singer.
Po shlédnutí jsem zjistila, že spoustu věcí, které jsou v souladu s tímto životním stylem, už vlastně dělám, jen jím nedávám tuhle nálepku.
Nakoplo mě to k tomu zajímat se o další způsoby, jak svůj odpad snižovat v různých oblastech života a pak přišel nápad na psaní blogu Czech Zero Waste a už jsem v tom byla až po uši.
A jak vypadal pak následující proces? Určitě nejde omezit veškerý odpad ze dne na den. Čím jste začali a co je vaším nejnovějším splněným bezodpadovým cílem, myslím v rámci redukce vlastního odpadu?
Helča: Ze dne na den to nejde, ale já jsem to tak měla. Když jsme se s holkama rozhodly, že do toho půjdeme naplno a budeme o zero waste životě psát, rozhodla jsem se, že odteď mi fakt nic neskončí v koši.
Tehdy jsem to brala docela do extrému, šlo o to si to vyzkoušet, hecnout se, dokázat, že to jde. Začala jsem jídlem, protože to se řeší každý den.
Postupně, když jsem dopotřebovávala kosmetické výrobky, jsem vyřešila kosmetiku a drogerii a do toho jsem si osvojovala další věci typické pro bezodpadový život: půjčování, nákupy z druhé ruky, opravování.
Co je naopak cílem celého vašeho projektu Czech zero Waste?
H: Naším cílem je inspirovat k zodpovědnému životu, ve kterém nemá místo zbytečný odpad, ale ani návyky, které jsou škodlivé k životnímu prostředí a dalším lidem.
Situace se za poslední roky výrazně změnila a bezobalové nakupování se stává novou normou.
Já se snažím brát krabičky nebo kelímky a tašky už úplně všude.
Jsem například nadšená z našeho sídlištního řezníka, který si ode mne vždy vezme různorodé nádoby, do nichž dá uzeniny, sýry, ale klidně i svíčkovou nebo játra.
Ochotně nejdřív zváží všechny krabičky, pak to zváží znovu i se zbožím a nijak to nekomentuje. S jakými reakcemi se setkáváte vy, když míříte do ne výhradně bezobalového obchodu?
M: S velmi podobnými. Situace se za poslední roky výrazně změnila a bezobalové nakupování se stává novou normou, která nepřekvapí prodávající ani v běžných obchodech. Nepamatuji si situaci, kdy bych do své nádoby nebo látkového pytlíku nemohla nakoupit, nebo by byl prodávající nepříjemný.
Bezobalovými obchody se dostávám k otázce, na niž sama neumím odpovědět dobrým argumentem, když mi ji někdo položí. A sice: ‘Proč je to v bezobalových obchodech tak drahé? Já si tam prostě nemůžu dovolit nakupovat.’
M: Má to několik důvodů. Jednak jsou potraviny v bezobalových prodejnách ve většině případů v bio kvalitě, lokální nebo s fair trade certifikací. A pokud člověk srovnává potraviny z běžného obchodu, které jsou nižší kvality, tak je ten rozdíl v ceně logický.
Někdy se ale může stát, že jsou i potraviny stejné kvality v bezobalovém obchodě dražší, a to z toho důvodu, že bezobalové obchody mají menší odběr než velké supermarkety, a proto nemají takovou sílu na to tlačit cenu dolů.
Dalším důvodem, proč se můžou lidem zdát bezobaláče drahé, je to, že vidí cenu za kilo a nepřepočítají si cenu na váhu, kterou běžně kupují. Zvlášť u exotických potravin, jako jsou ořechy, rýže, kakao, čokoláda nebo některé druhy sušeného ovoce je ta cena opravdu vysoká.
Pokud ale člověk nakupuje lokální produkty, rýži například nahradí pohankou či jáhlami, které jsou navíc velmi výživné, tak může i při nákupech v bezobalových prodejnách nakonec ušetřit. A i kdyby při nákupu potravin utratil víc, než byl zvyklý dřív, tak ušetří jinde.
Se zero waste se totiž pojí i minimalismus v kosmetice, úklidových prostředcích i věcech v domácnosti obecně, a tím člověk ušetří opravdu spoustu peněz. Když si navíc přestane kupovat zpracované balené produkty jako sladkosti, junk food, různá předpřipravená jídla, tak ušetří i na těch potravinách. Já ale nákup kvalitních bezobalových potravin beru i jako investici do svého zdraví.
Cítíte, jestli se v české společnosti mění přístup k odpadům? Spousta lidí si myslí, že recyklací nebo odebíráním recyklovaných obalů vlastně dělají maximum, neumí si představit, že recyklovaný i recyklovatelný obal je pořád odpad… Jak to změnit?
H: Myslím, že Češi se už naučili odpad třídit, jen bohužel ne všichni ví, že když odpad vytřídí, nemusí to nutně znamenat, že bude i zrecyklován. Teda v případě skla, papíru a kovů se odpad s největší pravděpodobností zrecykluje, u plastů je to problematické.
Proto je důležité odpadu předcházet a nevytvářet jej, pak teprve přichází na řadu třídění. Velké mezery máme taky v třídění bioodpadu, hlavně ve městech.
Ale myslím, že tam je problém spíše na straně měst, že nejsou schopná zajistit dostatek popelnic na biologicky rozložitelný odpad.
Sleduji různé světové profily na sociálních sítích, odebírám newslettery a snažím se taky přemýšlet nad bezodpadovými řešeními sama. Kde hledáte inspiraci vy? A existují ještě další zajímavé české projekty, které se věnují zero waste nebo odpadům obecně?
H: V bezodpadovosti už zas tolik inspirace nepotřebujeme, protože se nám za těch 5 let podařilo si ty naše životy nastavit tak, aby byly skoro bezodpadové. Ale jsou tady i další témata, která souvisí s tím, že chceme žít zodpovědný život, nejen bezodpadový. Mám pocit, že se s informacemi o nich roztrhl pytel.
Proto si dávám pozor na to, odkud je čerpám. Z českých projektů, které se odpadům věnují, můžu za sebe doporučit blog Reduca, která zároveň stojí za bezodpadovou mapou, a velkým zdrojem inspirací je i www.zajimej.se, informační web Institutu cirkulární ekonomiky, který se zabývá odpady na systémovější úrovni.
Máte nějaké své takzvané hříšné potěšení? Tedy něco, co byste si mohli odpustit nebo by se to dalo udělat jinak, ale prostě si nemůžete pomoct a i za cenu vzniklého odpadu si potěšení dopřejete? U mě to jsou třeba chipsy…
H: U mě jsou to taky chipsy! Jako snažím se je nahradit popcornem z bezobalové kukuřice a dalšími mlsy, co se dají bezobalově nakoupit, ale občas ta chuť prostě převáží, ale kupuju je v obchodě s prošlými potravinami, tak se aspoň částečně utěšuji tím, že by si je možná nikdo jiný nekoupil.
A je naopak něco, co byste moc rádi za bezobalovou nebo bezodpadovou variantu vyměnili a zatím to nejde?
M: Já rozhodně veganské produkty typu tofu a tempehu, ale obohacená rostlinná mléka, nebo jogurty. Tam prostě uspokojující alternativa zatím neexistuje. A jelikož se stravujeme vegansky, tak obaly od těchto produktů tvoří většinu objemu našeho odpadu.
H: V každodenním životě mi nic nechybí, kromě věcí, co už zmiňovala Míša, ale hodně mě teď poslední dobou nadchlo zahrádkaření a sehnat všechny věci jak na sázení, tak třeba na výrobu vyvýšených záhonů, je docela oříšek. Jako jde to, ale je to vždycky dražší a složitější, než si třeba zajet do velkého hobby marketu a tam si všechno nakoupit.